Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Popelka - 15. kapitola

03.12.2010 (11:45) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2068×

„Cože?" vykoktala jsem ze sebe.

„Miluji tě, nechtěl jsem to, ale ty jsi prostě… dokonalá," vykoktal Edward.

Zamrazilo mě, co jsem měla říct. Edward byl jako magnet, něco mě k němu přitahovalo. Ale bylo to správné? Pořád tu byl Jacob a já ho měla opravdu ráda.

„Já musím jít," dostala jsem ze sebe a rychle jsem odešla, ani se mi v tom nesnažil nějak zabránit. Byla jsem za to ráda, co bych měla říct, když nevím, co chci.

Vyběhla jsem z domu a prostě jsem běžela, kupodivu jsem spadla až po třiceti metrech. Odřela jsem si koleno, ale během pár vteřin nebyla po ráně ani stopa, kromě krve, která zůstala na oblečení.

Netrvalo dlouho a přede mnou stála žena, bledá jako sníh, rudé oči.

„Ale, ale, někdo se nám tady zatoulal," řekla upírka. Její hlas byl krásný, ale přesto strašidelný. Už jsem zapomněla, jaké to je bát se. Jako upír jsem byla nepřemožitelná, ani celá Arova garda mi nemohla ublížit, ale teď, byla jsem člověk. Tedy alespoň z větší části. „Já vím, kdo jsi," vypadlo z ní najednou. „Ty jsi Isabella, nebo její lidské dvojče."

„Co chceš?" vyhrkla jsem.

„Co se ti stalo?" zeptala se.

„Já se ptala první," poznamenala jsem.

„Kuráž ti zůstala pořád co. Už, když jsem tě viděla v tom boji, bylo vidět, že nemáš strach. Ale teď by si měla mít strach, můžu tě lehce zabít."

„Tak to zkus," vyzvala jsem ji, ale hned vteřinu po tom jsem litovala. Vyprovokovala jsem ji, jen se usmála a vycenila své upíří tesáky. Nikam nespěchala, tuhle chvíli si užívala, doufala, že se budu bát. A v tu chvíli jsem si přísahala, že se bát nebudu, neudělám jí tu radost.

Stoupla si za má záda, cítila jsem její dech na zádech. „Zvláštní, nevoníš jako člověk, ale přesto cítím tvou lahodnou krev, bude sladká."

„Já se tě nebojím!" Kvůli této větě jsem sbírala hodně odvahy, ale nakonec zněla přesvědčivě.

„To bys měla." A v tu chvíli mi lehce prokousla kůži na krku. Ale také se stalo něco jiného, z keře se vyrojil obří vlk, Jacob.

„Přišel sis pochutnat?" zeptala se. Vlk jen zavrčel a připravil se na útok. Upírka mě pustila a připravila se do bojové pozice. Jacob z ničeho nic vyskočil a vrhl se na ni. Zavřela jsem oči a čekala náraz. A ten přišel, ale úplně odjinud, než jsem čekala. Něco mě strhlo na stranu. Až, když jsme dopadli na zem, dovolila jsem si otevřít oči, ale ležela jsem tam sama. Zvedla jsem pohled a uviděla už jen oheň a hromádku popela.

„Jsi v pořádku?" ptala se mě Alice, která se najednou objevila nade mnou.

„Myslím, že ano," zašeptala jsem, více síly jsem neměla. Potom, co jsem tu větu dořekla, cítila jsem neuvěřitelnou bolest. Zvedla jsem se z lehu na břichu a Alice vyjekla. „Carlisle!"

Při pohledu na mé břicho se mi udělalo nevolno, měla jsem tam zapíchnutou větev. A ta krev smrděla jako rez a sůl.

„Ach můj bože," ozvalo se z dálky. Tedy nebyla to dálka, ale moje mysl se pomalu vzdalovala. Řekl to Edward, ale nebyl sám, vedle něj stál Jacob, oba tak krásní a oba chtěli z nějakého důvodu mě. Možná by jim bylo lépe, kdybych se v jejich životech neobjevila. Ale teď, co mám dělat, abych zranila co nejméně lidí.

Ale pak mi to došlo. Teď jsem člověk a to Edwarda přitahuje kvůli té křehkosti. Kvůli tomu, jak jsem nevinná. Ovšem jako Isabella jsem naprosto jiná osoba. Nic mi neublíží, tak proč by mi měl stát po boku. A Jacob? Jacob je vlkodlak, jeho životní poslání je zničit upíři a já jsem upír. A až se změním, což určitě nebude dlouho, nebude mě chtít ani jeden.

Tohle přineslo osvobození, ale zároveň to bolelo. Oba jsem je měla neskutečně ráda. Jacob mě okouzlil svojí povahou. Tím, jak je veselý, hodný, ale zároveň v krizi umí pomoci, jak se dnes ukázalo. Riskoval a přišel na území Cullenů jen proto, aby mě zachránil. Byl jako slunce.

Ale Edward, ten nádherný, chytrý, i když občas náladový muž. Nevím, jak to říct, ale když se ho dotknu, cítím, jako bychom patřili k sobě, jako by to byl náš osud.

A teď je po problému.

„Teď se neboj, bude to bolet, ale musím ti to vytáhnout," řekl Carlisle. Chytl klacek a pomalu ho vytahoval, ale já nic necítila. „Alice, dones mi brašnu."

Během chvilky byla Alice zpátky a Carlisle mi začal čistit ránu. „Je to zvláštní, ale neuzdravuje se, jinak by byla už dávno v pořádku."

„Co tím chceš říct?" zeptal se zoufale Edward.

„Musíme ji dostat k nám, tady víc udělat nemůžu."

„Proč se to vždycky musí dít jí, mami," svěřoval se Esme Edward. Byl zoufalý. Dívka, kterou miloval, ležela polomrtvá na stole v pracovně, zatímco Carlisle se ji snažil zachránit. A to jen díky němu. Kdyby ji tak moc neodhodil na stranu, aby se mohl pustit do té ženské. Možná to byla chyba, to psisko by ji možná zvládlo a on měl Bellu dopravit do bezpečí. Ale na to už bylo pozdě. Teď mohl jen litovat.

„Edwarde!" zavolal otec z pracovny. Edward neváhal ani vteřinu a byl tam. Bella ležela na stole, v bezvědomí a vypadala hrozně. Tedy byla nádherná jako vždy, ale ten stav, ve kterém byla, vypadal příšerně. „Její stav je stabilizovaný, dostane se z toho. Hlavně si nic nevyčítej, udělal si správnou věc, mohla se lehce zranit i jinak."

Carlisle se ho snažil uklidnit, ale když šlo o tuto dívku, musel si to vyčítat. Od teď udělá vše, aby jí už nikdy neublížil.

Všechno se mi motalo, snažila jsem se najít východ z toho kolotoče, ale nešlo to. Přišlo mi to jako věčnost, než jsem se konečně probrala. Nad mou postelí stál jen Edward. Ale i tento jediný upír mi stačil, byla jsem klidná.

„Co se stalo?" zeptala jsem se.

„Bello, je mi to moc líto, nechtěl jsem tě hodit na tu větev, ani ve snu mě nenapadlo, že se může stát tohle, ale příště budu myslet na vše," vypadlo z Edwarda.

„No, doufám, že žádné další už nebude," poznamenala jsem s úsměvem. „Ty si za to nemohl, když jsem byla člověk, nedokázala jsem přeběhnout ani ulici, aniž bych nespadla. Vlastně tak je to i teď."

„Bello," vešel Carlisle, „vypadáš mnohem lépe."

„Taky se tak cítím. Ale jak to, že jsem se hned neuzdravila?"

„To netuším, docela to všechny vystrašilo. Asi tě ta větev poškodila více, než byly tvé zbylé schopnosti uzdravit. Ale pokud dovolíš, něco bych rád zkusil." Vzal moji ruku a skalpelem mě lehce řízl do ruky. Vyhrnula se kapka krve, ale když ji Carlisle utřel, pod ní nebyla ani stopa po ráně. „Jak jsem říkal, měla jsi poškozené plíce, to tvé schopnosti nemohly uzdravit. Ale jakmile jsem se přidal k dílu, trochu začali fungovat. Teď mě omluvte."

Carlisle odešel a já se nervózně podívala po Edwardovi. Stál a beze slova na mě koukal. „Já… co se stalo s Jakem?"

„Ten čokl, vyhnali jsme ho z našeho území. A měla bys mu zavolat, každý den sem volá a všem už leze na nervy." A s těmi slovy odcházel.

„Počkej," zavolala jsem. „Chtěla bych ti něco říct."

„Poslouchám," prohlásil ledabyle, ale bylo vidět, jak je zvědavý.

„Když jsi mi řekl to, no, to v tvém pokoji, nevěděla jsem co říct. Ale teď už vím," odmlčela jsem se, „já nejsem člověk, Edwarde, uběhne pár měsíců a ze mě bude zase upír a ty mě budeš mít zase za tu krvelačnou nestvůru. A opustíš mě, už teď tě mám ráda, ale když se do tebe zamiluju, budu trpět. Bude lepší, když jeden na druhého zapomeneme."

Edward se jen díval, ale pak se usmál. „Já tě miluji a není to proto, že bys byla člověk, ale protože, když se tě dotknu." Chytl mi ruku. „Cítím neuvěřitelné jiskření. Když se na tebe podívám, jakoby mi srdce znovu začalo bít. A ten polibek… ani nevím, jak to mám popsat. Byl to nejdokonalejší moment v mém životě. V tu chvíli jsem opět žil. A po tom polibku jsem už věděl, že Barbara není ta dívka z plesu. Jsi to ty."

„Ale…“ chtěla jsem něco namítnout, ale on mě umlčel polibkem. V mém těle vypukl požár, cítila jsem jiskření po celém těle a doufala jsem, že tento okamžik nikdy neskončí. Ale když skončil, musela jsem ještě něco říct. „Až se proměním, musím se vrátit do Volterry."

„Nemusíš, zůstaneš tu s námi, budeme žít spolu. My dva společně."

„Aro mě nenechá jen tak odejít. A já tu nebudu vždy, abych vás ochránila. On se pomstí, Edwarde."

„My se o sebe umíme postarat. No tak, Bells, dej nám šanci," dořekl, a pak odešel z pokoje.

Říkal krásné věci, ale co když to pak bude jinak?

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Popelka - 15. kapitola: