Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 7

24.09.2009 (14:30) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2847×

Bella

A je to tady. Den stěhování. Musím uznat, že po Detroitu se mi bude stýskat. I když jsem tu bydlela pouhé dva měsíce, docela jsem si zvykla, ale musím uznat, že už se docela těším na nové místo s nepoznanými kouty přírody, které musím prozkoumat.

Naším novým domovem se stane městečko Forks na Olympijském poloostrově ve státě Washington. S Esme jsme se na tomhle místě dohodly, protože tu asi jen šestkrát do roka svítí slunce a já nechci používat dar, kterým budu moct měnit počasí. Já totiž odmítám používat všechny své dary. Nemám to ráda, protože to není přirozené mít tolik darů. Ano, ano, chápu, že mám dar mít jakoukoliv schopnost, ale přesto... No, to je jedno. Teď se hlavně těším až ten poprask kolem našeho stěhování ustane. Stěhujeme se totiž do maloměsta, kde se všichni znají už od plenek, tím pádem budeme něco jako atrakce. Zvlášť já, poněvadž už jsem zapsaná na tamnější střední školu.

,,Bello, drahoušku už musíme jet!'' zavolala na mě z obýváku Esme.

,,Jojo vždyť už jdu...'' S ''mým'' pokojem pro hosty a sedačkou jsem se loučila docela dlouhou dobu. Strávila jsem tu totiž většinu svého času a u toho jsem přemýšlela. Naposledy jsem pohladila pohovku a vydala jsem se dolů za Esme.

,,Neboj, Bello, jednou se sem vrátíme,'' řekla ve snaze se mě uklidnit.

,,Já vím, ale přesto se mi bude trošku stýskat.'' Usmála jsem se. Bude se mi stýskat i po mém milovaném porsche Carrera. Necháváme auta tady. Ve Forks by byla jednoduše moc nápadná. Ale už nyní tam na mě čeká nové auto, které mi koupila Esme, ale říká, že je to překvapení a ukáže mi ho až ve Forks.

Popadla jsem svůj kufr a společně se Esme jsem ho nasoukala do kufru taxíku. Jsme sice upírky a máme sílu, ale ten řidič byl pěknej buran, s ničím nám ani nepomohl. Asi nechce dýžko, no...

,Sbohem,'  řekly jsme zároveň s Esme v duchu. Společně jsme se tomu usmály, protože já jsem jí četla myšlenky, abych věděla jak na tom je, jestli se jí bude stýskat nebo to bude nějak těžce snášet, ale byla v pohodě. A ona zase slyšela moje, jelikož jsem omylem promluvila v duchu a tak to Esme slyšela. Po krátké chvíli, kdy jsme s nostalgií hleděly na náš 'starý' dům, se ozval taxikář:

,,Slečinky, sice se na vás moc pěkně kouká, ale já mám i jiný kšefty!''

,,Už jdeme, a prosím nechte si ty narážky na někoho jiného.'' Jasně, Esme. Vždy je zdvořilá i když je někdo tak... oplzlý. Po celou cestu na letiště jsem měla chuť tomu nechutnému řidiči vyrvat jazyk z pusy. Byl tak naprosto nechutný a jeho narážky nebraly konce. O jeho myšlenkách ani nemluvit. Dělalo se mi z něj špatně.

Konečně jsme míjeli značku oznamující blížící se odbočku na letiště. Jemně, ale s velikou ulevou jsem si oddychla, že tyhle nechutnosti konečně skončí. Esme se tomu jenoum uchichtla, ale podle jejích pocitů jsem poznala, že je na tom úplně stejně, jako já.

Konečně už jsme vystupovaly z taxíku, kde to podivně páchlo zatuchlinou. Zatím co Esme vytahovala naše kufry z auta, já jsem taxikáři platila. Naschvál jsem mu nedala ani cent navíc. Ne, že bych obracela každou korunu, to by vlastně ani nešlo s Esminým příjmem peněz, ale chování toho řidiče bylo opravdu nechutné.

Taxikář si mě jen pohrdavě přeměřil pohledem a já jsem se jen usmála.

,Teď jsme mu to ale natřely, Bello' zasmálo se mé ďábelské já a to druhé, andělské na tím jen zakroutilo hlavou a dodalo:,Bello, Bello! Ty se nikdy neponaučíš...'

Esme měla už všechny naše kufry vyskládáné a tak jsem k ní jen přispěchala a dva si vzala. Esme popadla další dva a už jsme spěchaly k našemu terminálu. Letadlo nám odlétalo za dvacet minut. Proto jsme jen daly kufry k odbavení a a šly si sednout a čekat na naše letadlo. Esme celou dobu našeho čekání pohodlně seděla, četla si časopis a čekala. To já jsem se k smrti nudila. Poklepávala jsem nohou o podlahu s takovou vervou, že se na mě pár lidí dokonce otočilo s pohledem, který naznačoval, ať okamžitě ztichnu. Já jsem se tomu jen ušklíbla a pokračovala jsem dál.

K mému překvapení letadlo opravdu přistálo za dvacet minut, ale samozřejmě to chvíli trvalo než se letadlo naplnilo kufry, občerstvením pro cestující adt. Takže jsme odlétali asi za třičtvrtě hodinku. Náš směr – Seattle.

Cesta byla docela nudná, ale aspoň jsem mohla přemýšlet a urovnat si myšlenky. Vzpomínala jsem na tu dívku ze svého snu. Inkoustově černé vlasy, obličej elfa, malá a velice drobná postava. Alice.. připoměla jsem si. A pak ten hlas. Zavolal na Alici a ona odběhla. Mužský a charismatický hlas. Něčím zajímavý a podmanivý. Velice zvláštní.

Najednou jsem vedle sebe uslyšela hlas mé matky:

,,Bello, musíme jít, letadlo už přistálo.''

Na letišti jsme si ještě počkaly na své kufry a mohly jsme jet směrem k našemu novému domovu. Znovu jsme si stoply taxi, ovšem teď už se slušným řidičem. Včechny kufry nám naskládal do auta a ještě za námi zavřel dveře, když jsme nastupovaly do vozu. Byl to slušný pohledný mladík. Znovu jsem se ponořila do svých myšlenek a vzpomínala na onu Alici. Měla asi nějaké kouzlo osobnosti, které mě nutilo zas a znovu o ní přemýšlet.

,,Promiňte, slečno, že vás ruším, ale jaké číslo jste říkala, že má mít váš dům?'' zeptal se mě taxikář s omluvou v očích.

,,Ehm, nevadí, 409,'' zněla má odpověď.

Právě jsme míjeli ceduli s nápisem: ,Výtejte ve Forks !'. Mírně jsem se na sedadle zavrtěla a sledovala město přes okýnko auta, které bylo díky dešti velmi matné. Menší dům a kolem něj ještě menší zahrádka. Tohle byl model vcelku všech domů ve Forks. Cítila jsem jak začíná být ten milý mladík vedle mě trochu nervózní a poznala jsem z čeho.

,,Myslím, že náš dům ve městě nenajdete. Bydlíme kousek dál, až na začátku lesa,'' upozornila jsem ho. Pocítila jsem vlnu úlevy, která se v něm odehrála. Zbytek cesty ho navygovala Esme.

Auto zabrzdilo což byl pro všechny znak k vystoupení. Obmotala jsem svou příruční tašku kolem ramene a vylezla jsem z auta. Ten chlapec už stál u kufru a pomáhal Esme se zavazadly zatímco já jsem jen tupě zírala na náš nový dům. Byl podobný tomu v Detroitu, přitom tak jiný. Fasáda byla kombinací dřeva a bílé barvy. Okna byla velká, aby do domu mohlo hodně světla. Dům byl opět neuvěřitelně velký na to, že v něm bydlely pouze dvě osoby.

,,Stejná reakce jako na minulý dům, nebo je v tom něco jiného ?'' zeptala se Esme. Ohromně jsem se lekla, poněvadž mi špitla zezadu do ucha a navíc mě tím naprosto vytrhla ze zamyšlení.

,,Ehm, noo, myslím, že stejná reakce...?'' nakonci jsem odpověď zavedla do otázky. Esme se tomu jen uchichtla a táhla mě za ruku do domu. Musela jsem se tomu usmát. Byla totiž nedočkavá jako malé dítě, které chce mamince ukázat svůj nový obrázek.

Dům byl opět velice prostorný a jako z pohádky. Vybaven opět stejnými barvami jako v Detroitu. Černá, bílá, béžová a světle zlatá. Můj pokoj byl v prvním patře stejně jako Esmina pracovna a ložnice, knihovna. Kuchyň, obývák,koupelna a pokoj pro hosty pak v přízemí. Vážně mi to tu silně připomínalo Detroit.

Své dva kufry jsem si donesla k sobě do pokoje. Byl úžasný, vybarvený bílou barvou. Nábytek byl kombinací onyxové, bílé a dřeva. Sedla jsem si na postel a začala jsem vybalovat. Tahle činnost mi ale s upíří rychlostí nezabrala ani pět minut. Všechno oblečení už jsem měla schované ve skříních, boty dole v botníku a cédéčka v obrovských policích, určených pro CD. Miluju muziku. Cédéček mám nepočítaně. Od mého milovaného Debussyho až po Linkin Park nebo Evanescence.

Seděla jsem na posteli a zhluboka oddechla. Napadlo mě, co budu dělat. Sešla jsem dolů za Esme do obýváku a přisedla k ní na sedačku.

,,Líbí se ti tu, holčičko?'' ujišťovala se Esme znovu, i když jsem ji snad už tisíckrát řekla, že ano.

,,Je to tu naprosto skvělé. Moc se mi líbí můj pokoj, mami. Děkuju,'' odpověděla jsem.

,,Já ti děkuji, Bello, že jsi to se mnou vydržela, když jsme se stěhovaly. Já vím, mám vždycky malinko nervy, když se stěhuju,'' přiznávala.

,,Prosímtě, vždyť to nestojí za řeč,'' mávla jsem rukou.

,,Ale stojí! Jsem ráda, že jsi to vydržela. A mimochodem, nezdá se ti ta sedačka nějaká divná?''

,,Mami, ta sedačka je naprosto úžasná!'' řekla jsem na oko přísně a u toho jsem se uchechtla a společně se mnou i Esme.

,,Zahrála bys mi Bello?'' zeptala se po chvíli. Nechápala jsem.

,,Ehm, cože?''

,, Zahrála bys mi na piano?'' Když se mě ptala, zrovna kynula rukou k nástroji, který stál hned vedle dřevěného krbu.

,,Oh, jistě, moc ráda.''

Po dvou měsícících jsem konečně znovu zasedla za klavír. Spustila jsem mou oblíbenou skladbu od Debussyho – Moonlight neboli Clair de Lune. Hrála jsem s obrovskou radostí, hudba mě naprosto naplňovala, určitě jsem radost pociťovala i z Esme. Ta se na sedačce tetelila blahem. Nechápala jsem z čeho, ale bylo mi to jedno. Hlavně, že je šťastná.

Poslední tóny zněly domem až úplně utichly. Po domě se rozlilo ticho a já jsem jen tiše špitla:

,,Pro tebe, maminko...''

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 7: