Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 18

19.11.2009 (17:30) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2562×

Možná až moc rychle jsem otevřela dveře třídy, ve které jsem měla mít první hodinu.

Stalo se něco, s čím bych ani v tom nejhorším snu nepočítala...

Bella

Hudba

Ovanul mě mírný větřík, který zavanul ze třídy. Cítila jsem úžasnou vůni, plno vůni. Každá byla jiná, přesto každá krásná. Netvor ve mně se probudil k životu. Zaplnil mé tělo a mé rozumné já nechal kdesi vzadu, v hlavě. Cítila jsem, jak mi oči zčernaly. Prudce jsem se propla v zádech, všechny svale na těle jsem měla napjaté. Oči do široka otevřené.

I přesto, že mě netvor ovládal, jsem se nechtěla vzdát. Mé slabé povědomí nechtělo nikoho zabít. Přesto jsem cítila, jak pomalu, ale jistě ztrácím na síle. Věděla jsem, že dlouho nevydržím.

V tom se něco stalo. Nestihla jsem postřehnout co. Stalo se několik věcí najednou. Vím, že jsem udělala nechtěný krok vztříc těm nádherným vůním, ale někdo do mě vrazil. Obrovskou silou mě přitlačil k protejší straně chodby. Ruce jsem měla uvězněné nad hlavou, v silném objetí cizích rukou. Hlavou jsem se praštila o zeď takovou silou, že mi trocha omítky skončila u nohou na zemi, roztříštěná na malé kousíčky.

,,Co to mělo znamenat?'' zahřměl hlas a já jsem prudce otočila hlavu. Vylekaně jsem se na něj dívala. Edward.

,,Já... já nevím. Musím pryč! Nemůžu tam jít!''

,,Půjdu s tebou.'' nic jsem nenamítala. Osten v srdci se opět probudil k životu. Upíří rychlostí jsem vyběhla ze školy směrem k lesu.

Běžela jsem dlouho a rychle. Nechtěla jsem nějakou hloupou náhodou potkat člověka, kterému bych mohla ublížit. Slyšela jsem Edwarda. Celou cestu běžel malý kousek za mnou.

,,Omlouvám se,'' řekla jsem bolestným tónem, když jsem zastavila. Věděla jsem, že plná tíha toho, co jsem mohla udělat, na mě přijde až později. Nic jsem si zatím neuvědomovala.

,,Bello-''

,,Děkuju,''

,,Za co mi děkuješ?''

,,Kdybys... kdybys mě nezastavil, mohla jsem někoho... Někoho bych zabila.'' když jsem to vyslovila, ruce jsem zaťala v pěsti. Jeden nenápadný vzlyk se mi vydral z hrudi.

Najednou se ke mně Edward začal přibližovat. Jednu mou ruku chytl do té své a druhou mi zlehka přejel po lícní kosti.

,,Nezabila, nedokázala bys to...'' zašeptal a ukázováčkem mi pozvedl bradu, aby se mi mohl podívat do očí. Znovu jsem se začla topit v jeho karamelkách.

Tíha ze mě v tu chvíli spadla, kámen na mém srdci se v tu chvíli rozpustil. Cítila jsem, jak mi nohy slábnou a pokouší se o mě mdloby. Rychle jsem stočila pohled na zem a začala ji hypnotizovat.

,,Ani nevíš, jak snadno bych to dokázala! Mnohem líp, než ty nebo kdokoli jiný. Edwarde, já nejsem obyčejný upír. Jsem monstrum, jsem nebezpečnější než ty, než jakýkoliv upír!'' nevydržela jsem to a rozkřičela se. Na tváři se mu objevil zase ten výraz plný bolesti.

,,Ne, Edwarde! Prosím tě...''

Nechápu, proč by jsi měla být monstrum... Ne, ty jsi...-''

,,Netvor, příšera, říkaj si tomu, jak chceš. Já nejdem nic dobrého Edwarde! Přede mnou by si měli dávat všichni pozor! Všichni!'' křičela jsem na něj. Musel to pochopit, musel se ode mě držet dál stejně tak, jako já od něj.

,,Jenže já už to nedokážu, Bello!'' zařval, prudce ne chytl za ramena a netlačil na strom. Jeden druhému jsme se dívali do očí. Téměř jsme se probodávali pohledem. Nechápala jsem jeho slova. Proč by se ode mě nedokázal držet dál? Copak nechápe, že ho můžu zabít?

,,Ty ale musíš,Edwarde. Rozumíš?'' potřebovala jsem si vynutit jeho slib.

,,Ne. Já už nemůžu. Nemůžu se od tebe držet dál, Bello! Já-''

,,Edwarde, prosím...'' svěsil hlavu a pustil se mých ramen. Do tváře jsem se mu neodvážila podívat.

,,Vysvětli mi to...'' zavelel.

,,Já nemůžu.''

,,Proč?''

,,Prostě ti musí stačit vysvětlení, že jsem nebezpečná. Velice nebezpečná.''

,,Já ti ale nevěřím,'' znovu ke mně přistoupil, ale tentokrát mi do svých dlaní uvěznil obličej. Jedno mé já se začalo tetelit blahem a křičelo, že chce ještě víc, ale to druhé, rozumné křičelo, že to, co Edward a já děláme, není správné. ,,Řekni mi, Bello, proč jsi tehdy na louce utekla?'' upíral na mě opět ničivou sílu svých očí.

,,Všechno se vším souvisí...Víc ti říct opravdu nemůžu, Edwarde.''

,,Proč jsi tak tajemná? Proč mi nic nemůžeš říct?'' Neodpověděla jsem. Jen jsem zakroutila hlavou a opět pohlédla do země.

,,Na co myslíš?'' ozvalo se po dlouhé chvíli mlčení.

,,Na to, že to, co dělám, myslím tím, že jsem tu teď s tebou, není dobré, ač...''

,,Ač...?''

,,Měla bych jít, Edwarde. A ty vlastně taky. Máme ještě školu.''

,,Já ale nikam jít nechci. Do školy chodím celou svou věčnost a myslím, že jeden den, který strávím za školou, vadit nebude.''

,,Jak chceš, ale tvoji sourozenci budou mít starost.''

,,Alice už to jistě viděla.''

,,Neviděla. Tvoje budoucnost byla sepjata s tou mou, protože jsem tu byla s tebou, takže nic nemohla vidět.''

Usmál se nádherným pokřiveným úsměvem. Málem se mi podlomila kolena, když jsem to viděla.

,,Hmm, pravda...,'' najednou jsem v jeho očích spatřila jiskřičky ,,Ale co když chci, aby byla moje budoucnost záhadou? Co když chci, aby o mě aspoň chvíli nikdo nevěděl? Zmizet? To musím být s tebou?''

,,Ano...?'' nechápala jsem.

,,Já chci být s tebou!'' To mě zaskočilo. Tetelila jsem se blahem, ale zároveň mě udupávalo svědomí. Nesměla jsem s ním být. Nechtěla jsem mu ublížit.

,,Já..já... Já ale nemůžu. Promiň. Sbohem.''

Utíkala jsem lesem, jak nejrychleji jsem uměla. Nadávala jsem a křičela na sebe v duchu nelichotivá slova.

Jak jsem jen něco takového mohla dopustit?

Jak jsem si s ním vůbec opovažovala být o samotě?

Copak jsem si nemohla uvědomit, že ho můžu zabít?

Jeho přítomnost pro mě byla jako poblouznění. Nejednou neexistoval svět kolem mě. Nic.

Najednou jednoduše vše zmizelo.

Do školy jsem jít nemohla. Ne teď. Nebyla jsem si jistá svou sebekontrolou. Mohla jsem někoho zabít, aniž by si toho všiml.

Když jsem doběhla na školní parkoviště, zamířila jsem do svého auta. Tam na mě vše padlo, vše jsem si plně uvědomila. Málem jsem vyzabíjela třídu nevinných dětí, Edward mě zachránil a já pak společně s ním utekla do lesa, kde jsem mohla zabít ještě jeho.

,,Jsem zrůda!'' hlesla jsem a praštila do volantu, který to tak tak ustál...

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 18: