Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pohled zabijáka: Prolog

bella


Pohled zabijáka: Prolog

Přicházím s novou kapitolovkou raději dřív, protože na toto téma se tu už začínají objevovat povídky a já rozhodně nechci, aby se na mě pak někdo osočoval, že jsem nápad jen málo pozměnila. Ostatní povídky nečtu, tento nápad mám v hlavě už minimálně půl roku.

O čem to bude? Krev, zabíjení, nečekané situace, neobroušená romantika v té nejsurovější podobě. Bella se narodila s geny lovkyně upírů, a tak je i pořádně využívá. S dalšími stejného druhu je neustále ve střehu a zabíjí tyto zrůdy. Edwardovi nedělá problém zabít denně i deset lidí, je neustále žíznivý. Jenže co když se potkají? Dokážou se navzájem zabít? Edward je pro Bellu nebezpečí, kterého by bylo lepší se raději zbavit, Bella pro Edwarda lepší a voňavější svačinkou. Co když ale zapůsobí přitažlivost? Co se bude dít pak? A co když už se kdysi viděli a znali, než byl Edward proměněn?

Přeji příjemné počtení, rezule. ;)

Trailer:


Prolog


 

„Tati? Jsem doma!“ zavolala jsem vesele a začala se vyzouvat. Ozvala se ohromná rána a já sebou trhla, vylekala mě. Vyběhla jsem za tím zvukem s vyděšeným srdcem, které mi zběsile bušilo v hrudi. Nedbala jsem na to, že mám zablácené boty a dál jsem za sebou dělala špinavé stopy směrem k obývacímu pokoji.

 

Ten pohled, který se mi naskytl pak, nikdy nezapomenu. První věc, které jsem si všimla a která ve mně vyburcovala vyděšenost, byla krev. Všudypřítomný pach rzi a soli, jehož skvrny se táhly přes všechny stěny pokoje i podlaze. Okamžitě mi bylo zle – točila se mi hlava, v ústech jsem měla sucho a před očima se mi neustále tvořily mžitky. Musela jsem několikrát pečlivě zamrkat, abych mohla zaostřit svůj pohled k místu, kde se jistě něco dělo – slyšela jsem vzdálené vyděšené výkřiky a... vrčení?

 

Kráčela jsem dál, přestože jsem se celá chvěla, až doprostřed obýváku. Ale nestačila jsem zírat, když jsem si konečně uvědomila, že tohle je realita.

 

Můj otec... Můj otec zápasil s cizím mužem. Hned co jsem ho zpozorovala, instinkt mi radil, že je nebezpečný. Byl příliš bledý a jeho pohyby byly natolik bleskurychlé, že jsem je nedokázala zaznamenat dřív, než je uskutečnil. A Charlie zrovna tak. V hlavě jsem měla černo, vůbec jsem nedokázala čistě uvažovat. Mé tělo okamžitě jednalo, chtělo pomoci mému tátovi.

 

Rozběhla jsem se k nim do rohu místnosti. Chtěla jsem zasáhnout, pomoct, popřípadě zavolat policii na toho muže, ale hned jak mě oba zaregistrovali, zdáli se překvapení.

 

 „Bells!“ vykřikl Charlie, ale jeho hlas zněl spíš jako šepot. Nejspíš mu docházely síly a to mě ještě víc povzbuzovalo být mu nápomocná. „Co tu, ksakru, děláš? Vypadni odsud! Hned zmiz, holčičko!“ mumlal skoro neslyšně, zatímco se snažil pěstí udeřit protivníka. Ten však hbitě uskočil a jednu ránu udeřil tátovi přímo do nosu. Jako na znamení se mu z něj začala valit rudá krev, ale on si toho nijak zvlášť nevšímal.

 

Hrůzou se mi z hrdla vydral křik. Přešla jsem ten krok, co mezi námi ještě stále byl, a chtěla jsem se vrhnout kolem krku tomu muži, co napadl Charlieho. Chtěla jsem mu ránu opětovat, chtěla jsem pomstít svého otce. Nechtěla jsem, aby mu to prošlo jen tak, díky tomu, že Charlie už je natolik zesláblý a nemůže mu to oplatit. Jinak jsem nedokázala v té chvílí uvažovat, přestože mi i tehdy bylo jasné, že budu mít vůbec štěstí, když při ranách, které budu chtít udeřit jemu, se sama nepřizabiju.

 

Lehce jsem odstrčila otce stranou, abych náhodou jeho zranění ještě nezhoršila a vmžiku jsem rozmáchla pravačkou přímo do tváře toho chlapa. Už to vypadalo, že úder jsem namířila více než dobře a odezva bolesti bude opravdu velká, jenže na poslední vteřinu bledý muž uhnul. Má pěst prošla naprázdno vzduchem a já jen překvapeně zalapala po dechu. Za svými zády jsem slyšela vyděšené mumlání Charlieho, ale pochytila jsem z něj jen pár slov toho smyslu, že mám utíkat a nechat ho tam samotného, nebo to dopadne ještě hůř. Nerespektovala jsem však ty řeči – já byla odhodlaná nás dva uchránit před tím bláznem.

 

Když jsem svůj pohled přesměrovala opět na toho muže, nejméně jednou jsem se zachvěla. Ze začátku jsem nezaregistrovala barvu jeho očí, dokázala jsem vnímat jen to nebezpečno, co z nich čišelo. Už tehdy jsem byla na pokraji kolapsu.

 

Jenže pak jsem si konečně povšimla barvy jeho duhovek a neudržela jsem další hlasitý výkřik strachu.

 

Ony byly krvavě rudé.

 

„Ale copak?“ řekl nahlas vysmívavě. Jeho hlas zněl jako samet, přesto z něj bylo cítit jasné nebezpečí. Cítila jsem své srdce až v krku, měla jsem strach, na kůži mi naskákala husina.

 

„Snad by ses mne nebála?“ zasmál se smíchem bez stopy humoru. Jízlivě si mě přeměřoval očima, které mě děsily. Jak mohly mít takovou barvu? Co… Co to mělo znamenat?

 

Pomalu jsem od něj odstupovala, aniž bych si to uvědomovala. Jenže on měl nejspíš jiné plány – vzdálenost od nás rychle zmenšoval. Za sekundu už jsem cítila jeho studený dech na své tváři natolik, že jsem se o poznání víc i chvěla. Cítila jsem každou cévu v těle, jak mi vyděšené buší. Na čele mi vyrazily velké kapky potu, které stékaly po spáncích až na mé tričko.

 

„Tvá krev dokonale voní. Možná by nebylo na škodu se trochu napít…“ pokřivil rty do úšklebku. Vykulila jsem oči, nechápala jsem, o čem to mluví. Slyšela jsem snad nějak špatně? Jak by mohl cítit moji krev?

 

„Nech ji na pokoji!“ prořízl ticho, kdy se naše obličeje nebezpečně přibližovaly, Charlie. Okamžitě jsem té chvíle využila, abych se co nejvíc to šlo odtáhla. Bledý muž naštvaně sykl a odtrhl ode mě pohled.

 

„Tak ty jsi, hlupáku starý, nedáš pokoj, dokud nebudeš mrtvej?!“ naštvaně vyprskl. Nezmohla jsem se na nic víc, než na něj vyjeveně a ustrašeně hledět.

 

Ze sekundy na sekundu se však o mnoho víc přiblížil k mému otci a udeřil ho znovu. Bylo to natolik rychlé, že jsem stihla zaznamenat jen hlasité křupnutí. Charlieho tělo se sesunulo ještě víc na podlahu. Bez jediného stenu. Už poněkolikáté za těch pár minut jsem vyděšeně vykřikla nahlas. Uvnitř mě nahlodával strach, zda ještě vůbec žije. Jeho obličej byl strašlivě zelený a po celém těle měl hodně ran, ze kterých bez ustání prýštila krev.

 

Studený pot se začal mísit s mými slzami bezmoci. Bledý násilník se ke mně znovu přibližoval a já cítila, že tohle je má poslední minuta. Když takhle zřídil otce, tak co potom udělá se mnou? Byla jsem jen nevhodný svědek...

 

Moc dobře jsem si povšimla, že tentokrát své pohyby zvláštně kontroluje a jako by si snad i užíval, že se přibližuje pomalu a mě tím ještě víc děsí.

 

Jenže náhle se všechno změnilo. Do místnosti vtrhl další muž. Ani jeho pohyby jsem nedokázala přesně zaznamenat – pohyboval se méně rychle jako ten bledý, přesto byl mrštný. Zdálo se, že vraha překvapil. Párkrát ho silně udeřil, pak se ve vzduchu cosi zalesklo a ten předmět mu vrazil přímo do hrudi, kde mu bilo srdce. Lekla jsem se.

 

Je to další vrah nebo zachránce? Když jsem konečně zaměřila svůj pohled na předmět v jeho ruce, kterým zabil vraha a stal se tak vrahem on sám, byla jsem přesvědčená, že pravdu jsem poznala.

 

Jen další vrah, vykřikla má mysl, když rozpoznala prazvláštní kůl. Ten muž se rozhlížel okolo sebe a na chvíli zabodl svůj pohled i do mě.

 

Nezvládla jsem však svou pozornost udržet na něm. Sice jsem se ho bála, ale víc jsem se obávala o život svého otce. Byla jsem odhodlaná mu zavolat záchranku nebo ho jakkoliv udržet při životě. Nemohl zemřít...

 

Charlieho jsem jako svého biologického otce začala brát teprve před dvěma lety. Nikdy dřív jsem ho neviděla – rozvedli se s mou mámou, když mi byly dva roky. Odstěhovali jsme se a Renée o něm nikdy nechtěla mluvit. Neřekla mi nic, znala jsem jen jeho jméno. Jeden den ale všechno změnil...

 

Máma zemřela při autonehodě a já už neměla nikoho jiného než jeho. Přestěhovala jsem se do Forks, nastoupila do prvního ročníku střední školy a za nějaký čas si zvykla. S tátovou pomocí jsem dokázala přejít z hlubokých depresí po smrti Renée a společně jsme tu pro sebe byli.

 

Zaznamenala jsem jeho prudké a krátké nádechy a výdechy a trochu jsem se uklidnila. Žije, možná s hodně ránami, ale co je hlavnější – žije. Neslyšela jsem kroky toho snědého muže, takže když promluvil, vylekaně jsem sebou trhla.

 

„Brzy umře,“ konstatoval vyrovnaným hlasem a já se polekala. Chce snad zabít i mého otce?

 

Už už jsem se nadechovala k tomu, že na něj vykřiknu nějakou peprnou nadávku a tátovi zavolám sanitku, ale slabý hlas Charlieho mě zarazil. „Bell, než umřu – a já umřu, i když tomu teď nejspíš nechceš věřit – musím tě o něco poprosit. Věř tady Xavierovi každé slovo – je něco jako naše rodina a postará se o tebe.“ Jaká rodina? My přece už žádnou neměli! Nehodlala jsem s Xavierem být v místnosti déle, než to bude nutné. Nicméně v tuto chvíli si to tak Charlie přál a já mu nehodlala odmlouvat.

 

Z očí mi vytryskly další potoky slz, ale přikývla jsem.

 

„Ale ty neumřeš, tati,“ namítla jsem po chvíli, kdy jsem si jeho slova znovu přehrála v mysli. Proč si to myslel? Proč o tom byl tolik přesvědčený? Pocítila jsem ve svém hlasu vztek, ale byla jsem přesvědčená, že je oprávněný. Jak mohl myslet na smrt?

 

Na rtech se mu objevil malý úsměv, který ho ale viditelně stál hodně sil. „Je zbytečné se o tom hádat. Moc dobře víš, že pravdu říkám ,“ zašeptal z posledních sil a já neudržela hlasitý vzlyk, co se vydral na povrch.

 

Zničehonic se všechno změnilo.

 

Táta... Táta se zprudka nadechl, ale pak… už nevydechl. Náhle se jeho hruď znovu nezvedala.

 

Propukla jsem v hlasitý pláč a vůbec jsem si nevšímala Xaviera. Bylo mi jedno, jestli teď, když už můj otec... Když už můj otec nežije, třeba přestane hrát tu hru před ním a rozhodne se mě zabít, abych mu nezůstala na krku. Což si sice možná myslel, ale byla to naprosto špatná domněnka. Já chtěla být sama. Už navždy. Neměla jsem v plánu nic jiného, než se utápět v depresích a možná... možná i dobrovolně zemřít.

 

Cítila jsem, že vedle mě pořád sedí, zatímco já se skláněla nad tělem otce a objímala jeho tělo, přestože už začínalo chladnout. Ani chvíli jsem ještě nepomyslela, že bych zavolala policii či záchranku. Něco v mé mysli mi našeptávalo, že by to stejně k ničemu nebylo. V téhle smrti bylo určitě něco víc...

 

„Kdo... Kdo to u-udělal?“ vyhrkla jsem náhle mezi vzlyky, které nechtěly ustat. Teprve teď jsem konečně měla možnost si ho pořádně prohlédnout, přestože přes potůčky slz jsem viděla lehce zkresleně. Byl minimálně o šest let starší než já, vlastnil hezký mužný obličej, který mu lemovaly krátké světlé vlasy. Tělo měl pořádně svalnaté a převyšoval mě minimálně o jednu hlavu. Netušila jsem, proč se ptám zrovna jeho a proč právě on by mi měl dokázat odpovědět. Ale v té chvíli byl jediný člověk v místnosti a já to musela zkusit.

 

„Upír,“ odpověděl ponuře a já cítila, jak upadám do ještě větší černé díry. Zalapala jsem hlasitě po dechu a nevěděla, jestli plakat ještě víc nebo se spíš chystat na jejich další útok. Je možné, že by se tu objevili znovu?

 

Ani na chvíli jsem nepochybovala, že mluvil pravdu. Vysvětlovalo se tím milion malých náznaků, které do sebe zapadaly jako skládačka, když to slovo řekl.

 

Bylo mi zle, jako by mě přejelo auto. Všechno uvnitř mě se drásalo hrůzou a bolestí nad ztrátou otce. Netrvalo dlouho a z toho všeho mě vysvobodila černá temnota – omdlela jsem.


Po pár letech

„Proč tohle děláš?“ vyjekl překvapeně.

Znuděně jsem protočila očima. „To je samé - Proč to děláš - Já jsem jiný! a Pomsti mě! - Je vám to ale houby platné, umřete tak jako tak. Nic jiného si nezasloužíte,“ odsekla jsem protivným hlasem.

Vykulil na mě rudé oči a vycenil zuby. Snažil se mě jimi kousnout do ramene, a kdyby se tohle jen nedávno nestalo Thedovi, asi bych ani nevěděla, jak se z této šlamastyky dostat. Štěstí ale tentokrát stálo při mně a já věděla, jak uhnout a přitom se rozmáchnout kůlem, abych neminula cíl.

Neminula jsem, ostatně tak jako vždycky. Vykulený upír přede mnou se svezl na podlahu. Prohmatala jsem mu kapsy bundy i džín jen tak pro jistotu, ale samozřejmě, že žádné papíry jsem nenašla. Zhnuseně jsem si odfrkla a chytla ho pod pažemi – nic jiného mi stejně nezbývalo, pokud jsem se ho co nejrychleji chtěla zbavit, aby si nás nikdo nevšiml. Nebyla to pro mě nijak velká námaha, mé ruce byly už zvyklé odvádět i těžší práci.

Když jsem ho přetáhla k popelnici na druhé straně dvorku, kde se naše menší bitva – pokud se to tak dalo nazvat to, když jsem bojovala jen já a on pleštil oči – vytáhla jsem z jeho těla kůl, otřela ho do čistější části jeho oblečení, které neokupovala černá lepkavá tekutina, která byla pro upíry něco jako krev, a vytáhla sirky. Stačilo jen ladně škrtnout jednou zápalkou a jako na povel se objevil malý plamínek. Jakmile dopadl i s malým dřívkem na Johna, jeho tělo okamžitě vzplálo. Aspoň jednu malou dobrou vlastnost ty zrůdy měly – sakra dobře hořely.

Otočila jsem se na patě a rozešla se pryč. Tady už beztak nebylo nic k vidění a já se musela rychle dostat domů. Při chůzi jsem jako obvykle po menší vraždě vrahů zavadila pohledem o medailonek na krku. Opět mi slabošsky vytryskly slzy, ale dál než z tváře se nedostaly. Okamžitě jsem je utřela dlaní.

 


Když jste tu, pravděpodobně jste se dočetli až sem a já bych vám byla opravdu vděčná, kdybyste mi napsali alespoň pár slov, zda se vám prolog líbil.

Jak už jste si mohli všimnout, povídka nebude přímo oddechová, spíš se ti, co se rozhodli počkat si i na další díl, mohou dočkat i toho, že půjde o životy…


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pohled zabijáka: Prolog:

 1 2 3 4   Další »
18.07.2012 [20:53]

DarkFirefliesTak, konečně jsem se dostala i k tvé další povídce a... Nestačím zírat, přiznávám, že jsi mi vzala slova, takže tenhle komentář asi bude můj historicky nejkratší. Emoticon

Ne, takový štěstí mít nebudeš, asi zase budeš muset přežít mé nesnesitelné kecy. Emoticon
Takže... Jakožto čtenářka ŽSN! jsem byla hodně zvědavá na to, jak se ti podaří si poradit s povídkou, která je celým laděním i stylem úplně odlišná. Musím ale říct, že jsi mě velmi mile překvapila. Emoticon Ukázala jsi mi, že oddechovky nejsou jediné, co zvládneš napsat na jedničku. Máš můj upřímný obdiv. Emoticon

Další věc, za kterou jsem ráda - nestrčila jsi do povídky žádné nudné začátky, což je kámen úrazu celkem velké části autorů včetně měEmoticon, ale přešla jsi rovnou k věci. Přesně takhle si já osobně představuji prolog - jako "vhození" do příběhu. Emoticon Emoticon

I co se týká nápadu - líbí se mi. Je vidět, že sis na něm dala záležet, že sis promyslela, co vlastně chceš psát a že ses prostě nevrhla do prvního nápadu, který tě napadl.
Ale abych taky konečně přešla ke kapitole jako takové. Jedna věc se ti daří opravdu výtečně - přetvořit si postavy, teď myslím povahově, podle toho, jak se ti to právě hodí, ale přitom v nich zanecháváš, alespoň částečně, jejich základní originální podstatu. Možná, že jim právě tím dodáváš na... opravdovosti?

Musím říct, že mi při čtení naskočila husí kůže. Bylo mi Belly líto, plně jsme dokázala pochopit bezmoc, kterou pociťovala. Emoticon Vidět umírat vlastního otce a nebýt schopná s tím absolutně nic udělat... Navíc když k němu měla tak silný vztah. Je samozřejmé, že svojí pozici lovkyně upírů bere jako takovou malou osobní pomstu.

Takže, musím říct, že i kdybych se snažila, nenašla bych v tomhle úvodu nic, co bych ti mohla vytknout. Čtení jsem si vážně užila.
Klobouk dolů, tohle bylo vážně sakramensky povedené. Emoticon

02.07.2012 [19:43]

NatyCullenrezulko, Zabiják bude pěkně drsnej, to jsem věděla. Vylepšilas to skvěle, žasnu! Bella je úžasná, jiná... Moc se mi to líbí a já jdu rychle dál! Emoticon

29. Adus15
22.06.2012 [11:19]

Adus15Páni. Tahle povídka už je očekávaná velmi dlouho. První kapitola byla skvělá a další určitě budou lepší a lepší, takže se mocccc těším na další!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28. karol
20.06.2012 [15:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. BellaEdward
20.06.2012 [12:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. stmivai
19.06.2012 [10:41]

ervat je dopri a ji ta holka viste doo prvdi upir ja bich htela bich taki pit bidlim dolib rana ovijicin treba bjes a facebok cau ja gara u jak pride s tak kosesmje prosim arvade mej cau us musim jit Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.06.2012 [20:52]

SummerLili Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.06.2012 [19:52]

monokl009Ani nevíš jak dlouho jsem na tuhle povídku čekala když jsem se koukala na tvůj profil tak mě tam zaujal trailer na tuhle úžasnou povídku..:)
Ááá a vidíš dočkala jsem se..:) Fakt krásně jsi to napsala..:) Klobouk dolů..:)

23. budiška
18.06.2012 [15:13]

Tak a teď jsem na řadě já! Emoticon Emoticon Měla jsem tu možnost, si přečíst i předešlý prolog a musím tě pochválit, odvedla jsi další kus práce! Emoticon Tenhle prolog je dokonalý! Bylo mi Belly líto... Jak do poslední chvíle doufala, že její otec přežije. Musela ho mít hrozně ráda. Jsem zvědavá co se vyklube ze Xaviera, jestli Bellu nezradí. Myslím si, že ne, ale jak tě znám, ráda děláš zvraty a šokuješ okolí! Emoticon To je zase věta, no tref mě! Emoticon Emoticon

Je mi jí fakt hrozně líto... Přijít o oba rodiče musí být strašné.

Teď jen hledím, jak dokáže být Bella chladnokrevná a vrahoun! Emoticon Proč se směju? Emoticon Emoticon Jen ať je vyzabíjí! Ať Charlieho pořádně pomstí!

Ke konci bych tě chtěla moc pochválit! Je to zase něco jiného, než píšeš a já jsem na tebe hrdá! Doufám, že i ostatní to dokážou patřičně ocenit a zanechají alespoň nějaké odezvy. Zasloužíš si to! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. mmonik
18.06.2012 [12:56]

mmonikMoc se těším na další!!!! Vypadá to skvěle a ty píšeš úžasně....takže tleskám a těším se na další!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!