Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod sluncem tma 4. kapitola

26.02.2012 (14:30) • rawenwine • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1090×

4. kapitola

Pak se vše stává ničím,

aby z ničeho mohlo vzejít vše...

Znovu a znovu jsem si četla řádky zobrazující se na displeji mého mobilního telefonu. Stále dokola. Jako by ta slova měla nějaký skrytý význam, který měl spasit můj hrozný život.

„Vyzvednu tě zítra v sedm. Večeře. Kino. Tvůj J.“

Ty řádky vyťukávané jeho prsty pro mě znamenaly mnoho. Co to ale změní? Zdá se mi to, nebo se mnou flirtuje šestnáctiletý kluk? Počkat, on říkal, že mu teprve šestnáct bude. Nevím, proč jsem mu předtím odsouhlasila, že s ním někam půjdu.

No tak, holka, neblázni. Ale když si jen vzpomenu na ty čokoládové oči, které jakoby hrozily vzplanutím, můj dech se zrychlí. To však nejde. Co by na to řekl Damien, co bych na to řekla já? 

Toho, kterého jsem milovala, mi vzali. Krutou smrtí. Ani jsme se nemohli rozloučit, nic. Byl tu a není.

Ležel tam na zemi, v prachu. Jeho tělo bylo nehybné a nebýt té rány uprostřed jeho hrudi, myslela bych si, že jen sleduje nebe.

Ta noc byla chladná, ale nebe bylo bez mráčku. Poseté miliony hvězd.

Teď jsem tu byla sama, na pospas celému světu. Bez něj. Bylo zataženo. Pro změnu ale bylo teplo a dusno.

Teplé bylo i jeho tělo. Když seděl přede mnou, svezl mě domů. Cítila jsem, jak sálá a hoří. Tak nějak to patřilo k celé jeho bytosti. Byl vysoký, tmavý, hřejivý.

„Jacobe...“ vydechla jsem.

Věděla jsem, že na něj nesmím myslet. Nebylo to správné. Cožpak jsem si neostříhala své dlouhé vlasy tu bezesnou noc pro Damiena?

Kdysi jsem četla, že podle legend, když ženě umře její spřízněná duše, ostříhá si vlasy a její duše odejde s ním.

Já byla ale stále tady. Zmatená a vyděšená. Bylo by tisíckrát lepší, kdybych zemřela s ním. Co mohu Jacobovi nabídnout? Použitou mysl, rozdrcené srdce, zneuctěné tělo?

Zdrceně jsem si sáhla na krk. Poupě bylo, kde mělo být. Studilo mou bledou pokožku. Po tváři mi stekla němá slza. Rychle jsem ji setřela. Po silnici přijížděl modrý brouček, jak svému autu říkala s oblibou Angela.

Na tváři jsem ucítila další kapku. Došlo mi, že začalo pršet. Vřítila jsem se do auta.

Za chvíli začali z nebe padat kočky a psi.*

. . .

Do Seattlu jsme dorazily poměrně rychle. Angela se nikdy s řízením příliš nepárala. Po chvíli jízdy s ní by se rád připoutal kdekterý sebedestruktivní maniak.

Držela jsem se bezpečnostního pásu ještě nemalou chvíli po tom, co zaparkovala u nákupního střediska.

„Tak hrozný to zas nebylo,“ podotkla.

Já se jen pokřižovala a myslela si své.

„Kam půjdem?“ zeptala jsem se a rozhlédla se, jakmile jsme vlezly do obrovského nákupního centra mých snů. Vlastně ne. Mých dřívějších snů. Teď jsem byla jen ráda, že mohu holkám asistovat.

Nakonec jsme prolezly všechny obchody od přízemí až do třetího patra kromě velkého hypermarketu.

Tolik oblečení, co si holky koupily, jsem v životě neviděla pohromadě.

Usadily jsme se v romantickém přítmí jedné z kaváren v tomto nákupním centru a Jess s Angelou okolo sebe úhledně rozestavěly nemístnou haldu tašek.

Tiše jsem si přepočítávala, kolik peněz musely utratit, a podívala se na svou malou taštičku s novým kraťáskovým pyžámkem. Jemná fialková látka byla protkaná třpytivou stříbrnou nitkou.

„Měla sis toho koupit víc,“ řekla Jessica a mazlivě hladila dlouhými prsty svou novou kabelku.

Než jsem cokoliv nevhodného stačila podotknout, přikodrcala se k nám servírka v podivné uniformě s vlaječkami Spojených států amerických.

„Dáte si?“ optala se.

„Colu,“ zařvaly sborově nakupovací královny.

„Vodu, jemně perlivou.“

Servírka, jménem Daisy, si něco načárala do notýsku a odkráčela kamsi, kam pro mě cesty nevedou. Takhle bych skončit nechtěla, dušovala jsem se.

„Bells, už jsem ti říkala o Edwardovi?“ vypískla Jessica.

Nejmíň tisíckrát.

„Možná,“ vlídně jsem se usmála.

„Možná se tu dnes za námi staví.“

Ježiš, to mi ještě scházelo.

„To bude skvělé, aspoň ho konečně poznáme i jinak než ze školy.“ Angelin proslov mě zachránil. Znovu jsem nasadila přátelskou masku a doufala, že na mně není znát, že jsem otrávená a nudím se.

„Jo, to bude super,“ zamručela jsem.

Jakmile nám donesli pití, začala jsem se zdržovat konverzace. Přeci jen mě nezajímá, jakého tučňáčka má Edík na slipech.

Potichu jsem upíjela pití, občas na něco strojeně přikývla a někdy zavrtěla hlavou.

„Ježiš, Bello!“ vykřikla Ange.

Pocítila jsem něco lepkavého na svých rtech. Přejela jsem si prsty po rtech a pohlédla na ně. Karmínová krev zbarvila konečky mých prstů do rudých odstínů.

„Počkej, podám ti ubrousek.“

Rychle jsem si ho vzala a zvedla se.

„Hned jsem zpět.“

Rozhlédla jsem se a zahlédla pár zlatých očí upírajících se na mě. Hned na to jsem spatřila to, co jsem hledala. Toaletu.

Vběhla jsem dovnitř a naklonila se nad umyvadlo. Kapky krve padaly do výlevky. Pustila jsem proud vody a namočila si pár ubrousků do ledové vody. Přiložila si je ze zadu na týl a čekala. Někdy to přeci přestat musí. Jako vždy.

Ale někdy je velmi neurčitý pojem.

Po čtvrt hodině jsem vyšla ven. Můj svetřík nesl známky mé nehody v podobě krvavých flíčků. Povzdechla jsem si.

Když jsem došla ke stolu, seděli tam už všichni. Angela a náš snový, zamilovaný pár. Zadívala jsem se na ně. Nikdy jsem si nevšimla, jak unaveně Edward vypadá. Černé kruhy pod očima mu hyzdily tu nádhernou tvářičku, kterou Jess tolik zbožňovala. Vypadal unaveně.

„Sláva bohu, kde jsi byla?“ vynadaly mi obě hned, jakmile jsem si sedla.

Cítila jsem se unaveně a motala se mi hlava.

„Snažila jsem se zastavit třetí světovou?“ navrhla jsem.

„Jsi v poho?“ podívala se na mě pohoršeně Angela.

„Jo,“ pípla jsem a pak si něco uvědomila, on mě ale předběhl.

„Ahoj, Bello.“ Sametový hlas mi zastřel všechny smysly.

„Ahoj.“

Podívala jsem se jeho směrem. Vypadal naštvaně, ne-li pobouřeně, že tu s Angelou sedíme. Aby se nám náš manekýn nezbláznil, pomyslela jsem si. Doslova s opovržením zíral na můj zmazaný svetr.

Pobledla jsem. Podobná nehoda se mi nestala poprvé. Pocítila jsem prazvláštní tlak ve spáncích. Tolik jsem si přála už být doma.

Zbytek dne jsem zvládla s nemalými obtížemi. Bolest přešla v migrénu, a ta v horečku. Než jsem dorazila domů, byla jsem propocená, jako bych byla malé zvířátko a někdo mě celý den držel v sevřených dlaních.

Charlie nebyl doma, a tak jsem se vyškrábala nahoru po schodech.

Být doma sama mělo své výhody, vytáhla jsem svou žlutou schovku. Žluté kinder vajíčko. Nadrobila jsem si jemně kousíčky mé radosti a vzala papírek a filtr. Balit trávu jsem se naučila už velmi dávno. Tenkrát mi snad nebylo ještě ani třináct let. Teď se mi to ale hodilo. Zapálila jsem si a cítila suché škrábání v krku. Už dávno mi nestačilo málo, chtěla jsem víc a víc.

V mysli se mi proháněly vzpomínky a myšlenky, podobně jako na běžícím pásu. Neměly žádný význam. Nyní už ne, a pokud ho předtím měly, ztratil se v opojné nevědomosti mého milovaného opiátu.

Něco mi ale přece jen mou duši trýznilo.

Proč, mami? Já už nechci být sama!

„Nechci!“ vykřikla jsem a svezla se na koberec. Krůpějka krve mi stekla přes nateklé rty.

„Nechci být sama...“

. . .

Další den jsem se vzbudila celá rozlámaná. Uklidila jsem si pokoj. Všude jsem měla totiž rozházené špinavé a zmačkané oblečení.

Dobře jsem si byla vědoma i toho, že mám celý obličej a krk od krve. Přejela jsem si dlaní po tváři a ucítila drsné zaschlé stroupky. 

Vběhla jsem do sprchy a rychle se umyla. Bylo něco po třetí hodině odpoledne. Dole jsem slyšela Charlieho, jak kouká na zápas.

Jakmile jsem se objevila v kuchyni, zadíval se na mě.

„Vypadáš nemocně.“

„To se ti zdá, jsem unavená a rozlámaná.“ Hupsla jsem si na křeslo vedle něho.

„To rád slyším,“ zašklebil se na mě, až jsem vyprskla smíchy.

„Jo, Jess s Angelou byly k nezastavení.“

„Dneska někam jdeš?“

„Jo.“ Lehce jsem se začervenala.

„Přijď brzo. Vím, v kolik končí kino.“

„Kino? O kinu jsem nic neříkala!“ zakabonila jsem se.

„Ups!“

Jeho výraz mluvil za vše. Věděla jsem, že se Charlie baví s Billym. Jake si holt pustil pusu na špacír.

Hodila jsem po něm polštář.

„Neboj.“

. . .

Večer jsem na sebe nejdřív oblékla krátké, upnuté šaty. Prohlédla jsem se v zrcadle. Moje nohy v šatech vynikaly a vypadaly božsky. Odhalená kůže byla v kontrastu s rudou bavlnou. Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. Nejdu přeci do bordelu. Není to ani rande. Jen schůzka. Obyčejná a přátelská.

Zběsile jsem začala ve skříni něco hledat. Cokoliv. Něco méně vyzývavého. Obyčejného. Nepřála jsem si, aby si myslel, že mi na té schůzce záleží. Přestože ano.

Po delší chvíli jsem našla o něco vhodnější světlé rifle. Nasoukala jsem se do nich a z šuplíku vytáhla vínovou podprsenku. Rychle jsem si ji zapnula a přetáhla přes ni elastický topík. Dlaněmi jsem si přejela po svém zadečku a usmála se. Perfektní.

Spokojeně jsem zavřela skříň a zamířila do koupelny. Stále jsem byla nevídaně štíhlá. Téměř až vychrtlá, ale musela jsem uznat, že mi to sluší. Za pomoci gelu jsem si hodila ofinku přes jedno oko a vzadu udělala rošťáckého ježka. Líčit jsem se nehodlala. Nanesla jsem si jen krapet bezbarvého lesku.

Sešla jsem dolů po schodech a nazula si černé botasky. Za pět minut bylo sedm. Měl by tu brzy být.

„Nezapomeň. Brzy!“ zavolal na mě Charlie z kuchyně.

„Jo!“

Venku jsem uslyšela přijíždět auto. Vzala jsem si přes ruku kabát, kdyby mi byla zima, a vykročila ven. Samozřejmě pravou nohou.

Před domem zastavil nový černý Nissan. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že Jake teprve přijíždí. Jasná světla jeho auta ozářila postavy vystupující z auta.

Ustrnula jsem. To není možné. Bolest v mém srdci se rozrostla. Otočila jsem se a utíkala k Jacobovu autu. Mávala jsem na něj. Zastavil a já si rychle nasedla.

Jen zcela zastřeně jsem zaslechla jasný klučičí hlas.

„Bells, počkej!“

Jake se na mě podíval.

„Jeď, prosím,“ řekla jsem a usmála se na něho.

Ahoj. Doufám, že se pokračování líbí. Mám psát i dále? 

Na hodině s Bellou opravdu seděl Emmett. Edward opravdu chodí s Jess! :-)

A ještě vzhledem k tomu, že se děj odehrává v zahraničí, jsem ponechala anglický význam přepsaný do češtiny. :-) 

 *it‘s raining cats and dogs - do českého překladu to znamená něco jako - „Lije jako z konve.“ anebo: „Z nebe padají trakaře.“

3. kapitola <-/-> 5. kapitola

!!Shrnutí povídek!!

Autor: rawenwine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod sluncem tma 4. kapitola: