Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod sluncem tma 3. kapitola

23.02.2012 (10:45) • rawenwine • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1049×

3. kapitola

Seděla jsem v policejním autě na vypolstrované šedé sedačce a sledovala městečko, ve kterém jsem nyní měla žít.

Lidé po ulicích chodili minimálně ve dvou nebo po skupinkách. Malé obchůdky měly na dveřích vyvěšené cedule „zavřeno“ a sem tam proběhl toulavý pes se zaprášeným kožichem.

„Takže s mámou si už moc nerozumíte?“ optal se Charlie nevinně.

Hlas měl zvláštně zastřený, ale na poslech velice příjemný.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Hele, to, co se stalo tam, zůstane tam,“ usmál se na mě pod vousy.

„Chápeš, ne? Čistý štít?“

Přikývla jsem a zahleděla jsem se na něj. Vypadal nadšeně z mé přítomnosti. Na první pohled vypadal velice přísně. Vysoké čelo, úzké rty, dlouhý, tupý nos a ostré lícní kosti. Na ten druhý pohled jsem ho začínala mít ráda.

„Za jak dlouho budeme doma?“ vydechla jsem.

„Za pár chvil,“ zamručel spokojeně.

„Pamatuji si tě ještě jako malou,“ řekl a už parkoval před malým, přesto pěkným domkem na druhém kraji města.

Vylezla jsem opatrně ven. Slyšela jsem, jak otevřel kufr a vyndával moje tašky.

„Děkuji,“ ozvala jsem se.

„N-není zač,“ odpověděl poněkud zaskočeně a pomáhal mi s věcmi dovnitř.

„Pokoj máš nahoře, nestihl jsem ho moc zařídit, než jsi přijela, ale máš tam nové oblečení, co mi pomohla vybrat sousedka, ale... Asi ti to bude velké,“ odkašlal si.

„Měla bys začít více jíst,“ podotknul nervózně.

Usmála jsem se.

„Odnesu si tašky nahoru a na chvíli se natáhnu, ano?“

„Určitě, ale v pět tě vzbudím, přijde slečna Clearwaterová.“

Nemohla jsem si nevšimnout, jak se začervenal, když vyřkl její jméno. Kývla jsem a začala tašky nosit k sobě do pokoje. Pomohl mi, takže to bylo brzy hotové.

Rozloučil se a zaklapl dveře. Zůstala jsem ve svém novém pokoji sama. Natáhla jsem se na postel a rozhlédla se.

Pokojík byl poměrně malý, stěží se sem vešla úzká postel, pracovní stůl a skříň. Přetáhla jsem přes sebe teplou flanelovou deku.

Přišla jsem si jako doma. Takový pocit jsem necítila už dlouho.

Celý dům byl ve špatném stavu, špinavý a zanedbaný. Můj pokoj byl ale čistý a čerstvě vymalovaný. Bylo znát, že se Charlie snažil. Usmála jsem se a zavřela oči. Zívla jsem a protáhla se.

Po chvíli jsem usnula, velmi tvrdě a klidně, jako už hodně dlouho ne.

Probudilo mě až klepání na dveře a jejich hlasité zavrzání.

„Bells,“ pohlédl na mě Charlie, „už jsi vzhůru, to je super.“

Protáhla jsem se a čekala, zda ještě něco řekne.

„Sue už přišla.“

Nechápavě jsem se zamračila.

„Sue Clearwaterová,“ dodal, když si všiml podmračeného výrazu mé tváře.

Pochopila jsem. „Jen se převlíknu, Charlie.“

„Ja-jasně,“ zakoktal se Charlie a rychle zmizel z mého pokojíku.

Zvedla jsem se. Stále jsem byla unavená a začala mi být zima. Otevřela jsem skříň a vytáhla první jeany a svetr, co jsem našla. Vyndala jsem si kosmetickou tašku z ještě nevybalených zavazadel a přeběhla přes chodbu do koupelny. Dole jsem slyšela hlasy.

„Jak na tom je?“ ozval se hluboký ženský hlas.

„No...“

Zabouchala jsem za sebou oprýskané dveře do koupelny.

Rychle jsem na sebe navlékla vybledlé jeany a prapodivně flekatý růžový svetr, rozčesala si krátké zacuchané vlasy a potřela si rty leskem.

Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si koupelnu detailně prohlédla. Nikdo ji nemyl snad už věky. Přesto jsem si to tu už nyní zamilovala.

Bylo zvláštní, jaká chvilka stačila, abych se tu s Charliem cítila dobře.

Byla jsem tak daleko od domova, od rodiny... Ale bylo mi líp.

Narovnala jsem se a vydala se dolů po schodech.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem Charlieho i ženu se zářivě rezavými vlasy.

„Bello, dovol, abych ti představil Sue, už jsem ti o ní vyprávěl,“ zamumlal Charlie.

„Sue, tohle je moje dcera Bella,“ představil nás navzájem.

„Těší mě,“ řekly jsme obě navzájem.

Postarší žena se na mě mile usmála a já na ni.

„K večeři jsem objednal pizzu, doufám, že to nevadí,“ podotkl.

„Já pizzu ráda,“ zamumlala jsem.

„Super.“

Posadil nás se Sue do větší, staromládenecké kuchyně a hned zase odešel, když zazvonil zvonek.

„Tak...“ řekla Sue. „Ty jsi z Jacksonu.“

Přikývla jsem a snažila se vypadat neviditelně.

„Kdy nastoupíš do školy?“

„V pondělí,“ odpověděla jsem.

„Hm... To máš zítra.“ Poposedla si.

„Ano, to ano.“

Ucítila jsem vůni pizzy přesně ve chvíli, kdy se Charlie vřítil do kuchyně s plnou náručí krabic.

„Milé dámy, jídlo je zde. Je libo pití?“

„Dám si colu,“ vyhrkla jsem.

Sue i Charlie si nakonec dali to samé.

Večer proběhl v klidu, párkrát jsem se napila, pizzu nechala. Byla jsem ale velmi spokojená. Charlie se uculoval na Sue a ta zase na něj. Napadlo mě, že to asi nebude jen tak.

. . .

V pondělí ráno jsem vstala unavená a s ježkem na hlavě. Uvědomila jsem si, že zde budu začínat ve škole nanovo. Žádní přátelé, žádné postavení, žádný Damien.

Tiše jsem vzlykla. Budík ukazoval něco málo po sedmé hodině. Až příliš rychle jsem si setřela slzy.

Rozespale jsem přešla ke skříni a vytáhla nějaké oblečení. Umyla jsem se, vyčistila zuby a z černých vlasů si vyčesala zacuchané chuchvalce.

Nemohla jsem říct, že by mi vyšisované jeansy slušely, ani původně upnuté tričko. Byla jsem příliš vychrtlá. Kriticky jsem se měřila v zrcadle.

„Lepší už to nebude, že, Bello?“ pomyslela jsem si.

Dole v kuchyni na mě už čekal Charlie.

„Dnes tě odvezu do školy, ale příště musíš jít pěšky, bohužel,“ odkašlal si a pak na mě pohlédl a úsměv na tváři mu zamrzl.

„Takhle do školy jít nemůžeš,“ hodil po mně černý dámský kabát.

„Aby ti nebyla zima,“ upřesnil.

„U ředitelky si vyzvedneš papíry, rozvrh a rozpis zameškaného učiva,“ dodal. Po ránu vypadal zvláštně, roztomile a ošuntěle. Na tvářích měl šedivé strniště.

„Budeš si taky muset najít brigádu.“

Před školou jsem začala být opravdu nervózní. Už dlouho jsem nebyla mezi lidmi. Jedinou společnost mi dělal Thom. Otřásla jsem se.

Charlie si toho zjevně všiml, neboť podotkl: „To bude v pohodě.“

Vyskočila jsem z auta a pan náčelník odjel.

Pár kluků před školou se na mě zadívalo a něčemu se smáli. Ignorovala jsem je a přes parkoviště si to zamířila ke vchodu do školy. Teď už jsem na sobě cítila oči všech. Začala jsem se třást a chtěla jsem utéct.

„Hledáš něco? Jsem Tyler,“ ozval se nakřáplý hlas za mnou. Poďobaný kluk vypadal přinejmenším děsivě. Zamyslela jsem se nad tím, jak snadno by mi mohl ublížit, a rychle zmizela za oprýskanými dveřmi školy.

Ředitelnu jsem našla téměř hned. Budova z červených cihel byla daleko menší a přehlednější než moje bývalá škola s Damienem.

„Slečna Swanová? Nepletu se? Jsem sekretářka zdejšího ředitele. Jmenuji se Copeová,“ vyhrkla na mě postarší robustní paní za stolem, s poťouchlým výrazem ve tváři.

Než jsem stihla odpovědět, už mi podávala nějaké papíry.

„Kdybyste cokoliv potřebovala, stavte se za mnou.“

Chvíli jsem postávala a pak mi došlo, že náš rozhovor považuje za uzavřený.

Vyšla jsem z místnosti zmatená a zkoprnělá. Chvíli jsem se prohrabávala stohem lejster, až jsem našla rozvrh.

První hodinu jsem měla literaturu v učebně A3.D. Než jsem to místo našla, bylo pět minut po zvonění. Proklínala jsem se, že jsem nepožádala o mapku. Byla jsem příliš sebejistá.

K mému překvapení ještě ve třídě profesor Berty nebyl, a tak jsem se rozhlédla po učebně. Všechna místa byla obsazená až na jedno. Povzdechla jsem si.

„Tebe bych si dal moc rád,“ ozvalo se odněkud.

Polil mě studený pot.

Za mnou se zabouchly dveře. Nadskočila jsem. Prapodivný brejlatý mužík se na mě zadíval.

„Slečna Swanová.“ Nebyla to ani otázka, spíš holé konstatování. Měl nepříjemný, skřehotavý hlas.

„Sedněte si, proboha,“ dodal roztrpčeně.

„Pane Cullene, uvolněte trochu místa pro slečnu.“

Přešla jsem k lavici a na spolužáka se ani nepodívala. Byla jsem napnutá a smutná. Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu seděli s Damienem. Zdálo se to už tak dávno, a to mi bylo teprve sedmnáct let.

Hodina se loudala. Shakespeara jsem znala přinejmenším nazpaměť.

Nenápadně jsem mrkla po osobě vedle mě. Byl vysoký, svalnatý. To mě zaskočilo a znervóznělo.

Podíval se na mě. Zapomněla jsem dýchat. Dva zlaté klenoty se mi propalovaly až do duše.

„Nečum, krávo,“ pronesl medový hlas a stočil svou tmavovlasou hlavu zpátky k učiteli. Někdo za mnou se zasmál. Hanbou bych se propadla, kdybych mohla. Sklonila jsem oči.

Po hodině jsem vyběhla ze třídy a ani se neohlídla. Měla jsem svoji hrdost.

Další hodinu jsem měla mít tělocvik s trenérem Clappem. Najít obří tělocvičnu s páchnoucíma šatnama nebylo zas až tak těžké.

Vběhla jsem do dívčích šaten a proběhla až do velké světlé haly. Samotné mi přišlo zvláštní, že jsem zatím ani jednou neupadla. Nakonec se mi ale podařilo do někoho narazit. Spadla jsem a přistála na zemi.

„Kruci, au!“ třela jsem si své bolavé pozadí. Teprve poté jsem si uvědomila, že bych se asi měla omluvit. Opatrně jsem se zvedla.

„Omlouvám se,“ řekla jsem dívce s vlasy barvy medu. Vysoká byla asi tak jako já. Takže rozhodně nebyla malá. Dívala se na mě oříškovýma vyplašenýma očima. Byla krásná.

„Ahoj, jsem Angela,“ pozdravila mě. „Angela Weberová. Ty jsi tu nová, že?“

Usmála jsem a upravila si neposedný pramen krátkých vlasů za ucho.

„Jo, jsem. Jmenuji se Bella Swanová.“

„Tak já už musím. Měj se. Nechceš se u oběda přidat k nám?“ zvědavě se na mě podívala.

„Jistě,“ vyhrkla jsem.

„Jo, a s tím si nedělej starosti,“ zasmála se a znělo to jako andělská zvonkohra. „Do mě neustále někdo naráží.“ Pozvedla vyzývavě obočí a roztomile zamrkala.

Chtěla jsem něco dodat, místo toho jsem se začala smát, ale ona už stejně byla pryč.

Škola mi nakonec utekla rychle. Na oběd jsem šla s vědomím, že jsem snad poznala všechny lidi na téhle škole. Třeštila mi hlava a moje hlasivky se chystaly stagnovat.

Školní jídelna mi připomínala vězení, strohé stoly, holé zdi, špinavá podlaha.

„Tady jsi,“ vykřikla náhle vedle mě Angela.

„Bacha na Mikea, vlezl by pod sukni každé,“ poťouchle se usmála.

Došly jsme si pro jídlo, vzala jsem si hrušku a perlivou vodu. Ke stolu jsem usedla s nelibostí. Od příhody s Thomem jsem se klukům vyhýbala a teď jsem musela mezi nimi sedět. Pohled na Angelu mě ale ujistil, že tady vládne ona.

Na parkovišti jsem chvíli čekala na Charlieho, avšak pak mi došlo, že neříkal nic o tom, že by mě plánoval vyzvednout. Obloha byla zatažená. Brrr, nesnáším zimu, déšť a ani nic podobného.

„Nechceš odvést domů?“ ozval se za mnou smělý hlas.

Otočila jsem a moje srdce vynechalo pár úderů, nebylo to dnes již podruhé?

Přede mnou stál mladík, možná o pár měsíců starší než já. Dlouhé, tmavé vlasy měl svázané v culíku, snědá pleť jeho pokožky mě vábila jako čokoláda. Pár pramenů mu spadalo přes oči barvy tekutého nugátu.

Obočí měl jemně zvednuté.

„Jsem Jacob,“ natáhl ke mě ruku. „Jacob Black.“

Vyplašeně jsem uskočila před jeho velkou dlaní. Zmateně se na mě zadíval a ruku pomalu, téměř váhavě stáhl.

„Já jsem Bella,“ vykoktala jsem ze sebe překotně.

„Já vím,“ zasmál se. Okolo jeho úst se utvořily jemné vrásky.

„Víš?“ Nevím proč, ale zpanikařila jsem. Byl tak vysoký. Naprázdno jsem polkla.

„Náčelníka Swana tady zná každý.“

„Jo, takhle. Ty chodíš sem na školu?“

„Bohužel ne. Jak vidím, o mnoho přicházím. Chodím do školy v La Push.“

Utáhla jsem si pásek u semišového kabátku.

„Nerad bych tě viděl jít pěšky. Přeci jen by to byla škoda.“

Naklonil se ke mně, natáhl ruku, já ztuhla a on ukázal kamsi za mě.

„Moje zlatíčko stojí támhle.“

Černá motorka se leskla, přestože bylo ponuro.

„R-raději půjdu pěšky,“ začervenala jsem se. Ksakru, proč se červenám.

„O nic nejde, rád tě svezu,“ zkusil to znova a podíval se na mě štěněčím výrazem.

„Dobrá,“ řekla jsem, ale ani mně to neznělo přesvědčivě.

Na nic nečekal a už mě vedl k motorce. Jakmile jsme k ní došli, podal mi helmu. Skepticky jsem se na ni podívala.

„Nesvezu tě, dokud ji nebudeš mít.“

Chvíli jsem se na ni s odporem dívala, ale nakonec mi nezbylo nic jiného, než souhlasit. Nasedl si a já opatrně dosedla za něj.

„Musíš se mě držet,“ zasmál se a otočil se na mě. Měl krásný úsměv.

Něco jsem tiše zabručela a objala ho nedobrovolně okolo pasu.

Přeběhl mi mráz po zádech. Pod rukama jsem cítila jeho statné, silné tělo.

Vyrazili jsme. Nejdřív jsme jeli rychle, nejspíše se předváděl, avšak když si v zrcátku všiml, jak jsem bledá, zpomalil.

Byl to příjemný pocit. Vítr se opíral do našich těl, a když jsem zavřela oči, měla jsem pocit, že vzlétnu.

Téměř jsem cítila křídla umístěná na mých zádech. Mohla bych se vznášet. Mohla bych mu být blíž. Jak vysoko může být nebe? Doletěla bych kamkoliv, za jediný pohled, polibek, slovo.

Studené slzy stékaly po mé tváři. Chtěla jsem si je setřít, ale přes tvrdou, pevnou helmu to nešlo.

Jen rozevřít křídla a uletět. Pomalu jsem otevřela oči. Na malý okamžik jsem si dovolila doufat. Cítila jsem, jak se křídla pomalu rozevírají.

„Neblbni!“ křikl někdo.

Uvědomila jsem si, že mám ruce roztažené a ničeho se nedržím. Rychle jsem se přitiskla k Jacobovi.

Na ten okamžik, na tu vteřinu beze strachu, ale nikdy nezapomenu. To jsem věděla.

. . .

„Co sis, probůh, myslela?“ vyštěkl Jacob.

Příliš zpomaleně jsem slézala z černého, motorového oře.

„Omlouvám se,“ odpověděla jsem a zahleděla se na povrch asfaltové silnice.

Pocítila jsem, jak se mi svírá srdeční sval. Moje krev mi bušila ve spáncích. Chtělo se mi zvracet.

„Co ti je?“ Náhle byl tón jeho hlasu starostlivý.

„Jsi bílá jako duch.“

„Máma je albínka,“ vyhrkla jsem.

„Cože?“

„Nic. Jen jsem si na něco vzpomněla,“ řekla jsem tiše.

„Vážně jsi v pohodě, Bells?“

„Ano, Jacku.“

Stál tam přede mnou a byl nehorázně sexy, jako oříšek, jen ho oloupat ze slupky. Černé tričko mu obepínalo vypracovaný hrudní koš. Vypadal silně, nezlomitelně. Jen tak něco by ho nezlomilo. Přesto jeho tvář nesla náznaky dětské buclatosti. Zarazila jsem se.

„Jacobe, kolik ti je?“

Trošku pobledl, bylo to srandovní.

„Bude mi šestnáct.“ Pohodil hlavou na stranu a uraženě se na mě zadíval.

Usmála jsem se.

„Vypadáš starší,“ uznala jsem.

Podíval se mi do očí a náhle vypadal, že pukne pýchou. Oči mu jiskřily, až to vypadalo, že vzplanou.

„Nezajdem někdy do kina?“ optal se mě.

„Takže jsi mi odpustil?“ kývla jsem hlavou směrem k motorce.

„To ne, ale rád bych se o té dívce přede mnou dozvěděl více.“

„Už to nikdy nedělej,“ zvážněl, „měl jsem strach.“

„Dobrá.“

„Ozvu se,“ řekl.

„Tak ahoj.“

„Ahoj, Bells.“

Dívala jsem se za ním. Dívala jsem se ještě dlouho po tom, co už jsem ho nemohla spatřit. Ten blbec, pomyslila jsem si, nemá moje číslo.

. . .

Doma jsem si dělala zrovna úkoly do školy, když mi začal zvonit telefon.

„Ano?“ přijala jsem neznámé číslo.

„Bello?“ ozval se sladký, dívčí hlas. „Tady Angela.“

„Jé, ahoj.“

No fuj, před chvílí jsme spolu mluvili ve škole. Jako ostatně každý den, už čtvrtý týden.

„Nechceš zajet do Seattlu? Pryč z nudného Forks?“

Usmála jsem se, to už znělo líp. Pryč od myšlenek, učení, domácích prací. Podívala jsem se po pokoji a hledala peněženku a rychle jsem zkontrolovala svoje úspory.

„Pojedu ráda, díky.“

„Super, vyzvedneme tě za půl hodiny,“ pištěla mi do ucha.

„Vyzvedneme?“

„Pojede ještě Jessica.“

Ježíši, to jsem si dala. Od doby, co začala chodit s tím nafoukaným blonďákem, to s ní bylo k nevydržení.

„Tak to jo,“ procedila jsem mezi zuby.

„Tak za chvíli, pa.“ Píp, píp, píp.

Kruci. Zvedla jsem se z pohodlného plátěného křesla.

„Miláčku, musím tě opustit,“ zamávala jsem mu a šla se obléct.

Převlékla jsem se do pohodlného svetříku a volných lacláčů.

Vlasy jsem si schovala pod kšilt a vyrazila ven. Věci od Charlieho byly sice hrozné, ale pohodlné, a na koho jsem asi tak měla dělat dojem?

Sedla jsem si na trávu před domem a myslela na mámu. Od doby, co mě sem s Philem poslali, jsem od nich neobdržela ani jednu zprávu.

Žádný e-mail, sms a ani telefonát.

Měla jsem pocit, že na mě zapomněli. Trhalo mi to srdce na kusy. Už se máma vdala? Už porodila? Ne, má ještě čas.

Náhle mi v kapse u kalhot pípnul telefon.

Brzy se všechno zase změní.

Doufám, že se Vám pokračování líbí. Toto byla spíše odpočinková kapitolka. Nebojte, brzy začne být velmi horko!

Chtěla bych Vás táké poprostit o komentáře. Co myslíte, mám v povídce pokračovat?

2. kapitola <-/-> 4. kapitola

!!Shrnutí povídek!!

Autor: rawenwine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod sluncem tma 3. kapitola: