Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 18. kapitola

29.04.2012 (19:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 63× • zobrazeno 7488×

„Tady žádná Marina není,“ zahlásil Emmett a chtěl zabouchnout dveře. Chytil jsem ho za zápěstí a zakroutil hlavou.

„Ve skutečnosti stojí přímo támhle,“ upozornil ho ten tmavovlasý týpek a kývnul na Bellu. Emmett se podíval na Bellu, která vyděšeně třeštila oči a kmitala pohledem z jednoho nezvaného hosta na druhého. Na mě se zatím ještě nepodívala.

„Bello?“ zeptal se jí Emmett. „Jako vážně - Marina? No, to je blbý jméno,“ zamumlal. „A vy!“ zavrčel náhle a veškerý humor zmizel. „Vypadněte z toho prahu, nebo vám všem vlastnoručně utrhám ocasy,“ zasyčel a vycenil zuby.

„Ne!“ vypískla Bella panicky a chtěla se rozběhnout k nim. Emmett jí zatarasil cestu a zakroutil hlavou.

„Bez Mariny neodejdeme,“ oznámil Bellin kamarád a já přešel k mojí lásce. Přitiskl jsem si ji na hruď.

„To si nemyslím,“ přecedil jsem výhružně.

„Marino? Víš, kde je tvoje místo!“ vyštěkl na ni a já zavrčel, protože se mi ani trochu nezamlouvalo, jak s ní mluví.

„Bello, dej mi vteřinu a já je všechny zabiju,“ zašeptal jsem a propichoval je očima. Bella mě odstrčila a oči jí zmodraly.

„To nesmíš!“ zasyčela a já ztuhnul.

„Ty bráníš toho kreténa, co ti ublížil?“ zeptal jsem se nevěřícně a vevnitř se cítil trochu zrazený a zraněný.

„Marino, na tohle já nemám čas!“ vyprskl netrpělivě.

„Dej mi dva dny, Orco!“ zamumlala s prosebným a poddajným tónem. Ona ho ještě prosí?

„Orca? To je latinsky kosatka, ne?“ chtěl vědět Emmett a začal se smát.

„Co si to dovoluješ, upíre?“

„Dej si pohov, kosatko,“ zachechtal se.

„Marino, jdeme!“ zavelel Orca a já ji zase pevně chytil za pas. Jen přes moji mrtvolu. Tedy, jen přes můj prach.

„Bello, s tímhle idiotem tě nikam nepustím!“ zavrčel jsem, když se na mě podívala.

„Dejte nám chvilku,“ zašeptala Bella a já jsem překvapeně vykulil oči, protože to znělo tak vážně a… netypicky pro ni.

„Mám tě tu nechat s nimi?“ zeptal jsem se nevěřícně a ona přikývla. „Na to zapomeň!“

„Edwarde!“

„Bello!“

„Nemo!“

„Ticho!“ Všichni jsme se otočili na Alici, která se rozhodla všechno vyřešit. No, to jsem tak potřeboval. „Všichni sednout na zadek!“ zavelela. Upíři a Bella poslechli, protože nikdo nechtěl čelit Alicině hněvu. Já si majetnicky tiskl Bellu k sobě a vrčel na všechno kolem.

„Mně nebude přikazovat žádný skřítčí upír!“ zasyčel Orca a Alice s ním hodila na pohovku tak rychle, že to ani nestihl doříct, a to tam ještě strčila jeho doprovod. Když se vzpamatovali, překvapeně zírali, kde to najednou sedí a otáčeli zmateně hlavami.

„Takže vy jste si přišli pro Bellu… Marinu,“ opravila se a ukázala na Bellu.

„Přesně pták.“

„Přesně tak,“ opravila ho Bella pohotově. Zavrčel na ni a já vylétnul ze sedu.

„Ještě jednou na ni zavrčíš a já tě zabiju,“ zabroukal jsem ledově šeptem a on sklapnul. Kretén.

„Uklidni se,“ zamumlala Bella a stáhla mě za ruku zpět. Znovu jsem ji uvěznil rukama ve své náruči.

„Tak to nebudeme prodlužovat a zeptáme se té, která má odejít. Bello, chceš od nás odejít a vrátit se do moře k těmhle… osobám?“ zeptala se jí Alice a znechuceně nakrčila nos, když se na Orcu podívala. Prý byl nádherný – jako všechny bytosti tohohle původu – ale neuvěřitelně protivný.

„Nádherný?“ zašeptal jsem naštvaně jen pro upíry a Alice pokrčila rameny. Jasper zpozorněl a věnoval zaujatý pohled své manželce. Já zíral na Bellu, která, k mému obrovskému utrpení, neodpovídala.

„Bello?“ hlesl jsem a probodl ji očima. Hledal jsem v těch její stéblo, kterého bych se jako tonoucí chytil, ale ani jedno nebylo k mání.

„Musím si to rozmyslet,“ oznámila a ani jednou se neusmála nebo nehodila nějakou bláznivou, roztomilou grimasu. Takhle jsem ji neznal. Vůbec mi to na ni nesedělo. A navíc jsem se musel srovnávat se svojí vlastní bolestí z toho, že o tom vůbec bude přemýšlet.

„Co si musíš rozmyslet?“ zeptal se Jasper, který nechtěl ztratit svoji sestru. „Tvůj domov je už tady,“ řekl přesvědčeně.

„Ne, její domov je v oceánu,“ přerušil ho Orca.

„To si právě musím rozmyslet,“ zašeptala Bella a já jí stisknul ruku. Nechci o ni přijít. Nemůžu.

„Dobře, Marino. Máš dva dny, ale bez tebe se nevrátím.“

„V tom případě budeš muset zůstat tady. I se svými dementními strážemi,“ dodala opovržlivě. Jako že ten blbeček zůstane tady? A že bych o tom něco věděl? Ne. No, snad nečekám, že se se mnou moje sladká Bella bude radit.

„Dementní?“ zopakoval jeden z Orcova doprovodu tázavě. Bella se na něj podívala.

„Lidský jazyk. Jsi prostě kretén,“ řekla jako by se nechumelilo a pokrčila rameny.

„Aha,“ hlesl a snažil si to nejspíš srovnat v hlavě.

„Když jsme se všichni tak pěkně domluvili, teď si promluvím se svojí přítelkyní,“ rozhodl jsem a táhnul Bellu nahoru dřív, než někdo stačil něco dodat. Zabouchnul jsem za námi dveře a Bella se ke mně obrátila zády.

„Tak, Bello. Tedy, chtěl jsem říct, Marino,“ začal jsem vyčítavě, protože mě s tím jejím rozmýšlením zranila. Věděl jsem, že mě nemiluje, ale stejně to bolelo.

„Edwarde, já vím, že jsi nejspíš naštvaný…“

„Ne, já nejsem naštvaný. Tadydádydá – je to nádhera,“ zavrčel jsem s očima upřenýma do prázdna. „Lepší už to být nemůže,“ zašeptal jsem bez výrazu.

„Lásko,“ začala a já vzhlédnul.

„Neříkej mi lásko. Nemiluješ mě. A vůbec – já miluju někoho, o kom vůbec nic nevím! Jak se vůbec jmenuješ?“ vyprskl jsem.

„Jsem Bella. Už sto let. Oslovovali tak dívku, co byla na palubě jedné lodi. Doma mě někteří ještě stále považují za Marinu, ale já to jméno už nepoužívám. Je hrozné a latinské. Staré.“

„Proč si mu řekla, že si to musíš rozmyslet?“ zeptal jsem se po chvíli mlčení.

„Protože já si to musím rozmyslet,“ odpověděla nemilosrdně. Potřeboval jsem se někde vybít. Mihl jsem se ke zdi a bouchnul do ní pěstí s hlasitým vrčením.

„Edwarde, přestaň!“ vypískla Bella a cítil jsem z ní její strach. Ale přestat jsem nedokázal. Demoloval jsem zařízení našeho pokoje a nic nebylo ušetřeno. „Edwarde!“ zakřičela znovu a chytila mě za napřaženou pěst. Zavrčel jsem jí do tváře a ona ztuhla. „Přestaň. Bojím se tě,“ hlesla a já se zhluboka nadechnul. Bella mi položila ruce na tvář a podívala se mi do očí.

„Věř, že tady s tebou chci zůstat, ale není to tak jednoduché,“ vysvětlila, ale vlastně jen vytvořila další stovku otázek.

„Proč to není jednoduché? On ti ublížil, já tě miluju a udělal bych pro tebe cokoliv. Jestli ti vadí, že jsem upír…“

„Je mi úplně jedno, že jsi upír. Jde o mě,“ řekla a pustila mě.

„Jde o to, že jsi mořská panna? To mi nevadí…“

„Ne, nejde o druh. Já jsem něco jako princezna v našem světě a mám pokračovat v panování…“

„Prosím? Mám dojem, že jsem slyšel slova princezna a panování.“

„Nesměj se. A čemu se divíš? Nemáte snad upíří krále?“

„To máme, ale král je spíš jen takové neoficiální pojmenování. Možná by se víc hodilo arogantní hajzlové nebo psychopati…“

„Ať je to jak chce, nemůžeš upíří hierarchii porovnávat s tou podmořskou. Naše zákony jsou silné a staré. Neporušitelné. Ovšem já jich s tebou porušila asi sto, takže radši pomlčím.“

„Bello, prosím. Nemůžeš mi odejít. Já tě miluju.“

„Musím si to rozmyslet.“

„A co pak? Odejdeš a já tu zůstanu? Upíří věčná láska. Pamatuješ?“ zeptal jsem se a ona přimhouřila oči.

„Víš, jak psali v té knize, že se mořským pannám rozbuší srdce, když se zamilují?“ zeptala se a já přikývnul, i když jsem netušil, jakou to má teď souvislost. „Já si myslím, že je to mýtus, víš. Protože mně srdce netluče, i když jsem se zamilovala. Asi vůbec srdce nemám.“

„Co… Cože?“

„Už to vím a chápu, Edwarde. Já tě miluju. Cítím to. Je to zvláštně teplé a sladké… Krásné. Pokaždé, když se na tebe jen podívám, mám radost, a když se usmíváš, cítím štěstí. Miluju tě,“ zopakovala a já před ní padnul na kolena. Přitiskl jsem jí tvář na břicho a objal ji. Ona mi prsty zajela do vlasů a hladila mě po pokožce hlavy.

„Jsi rád?“ zeptala se. I já se jí na to zeptal, když jsem se jí vyznal.

„Ve skutečnosti jsem šíleně naštvaný,“ zamumlal jsem jí do lůna, když jsem sjel hlavou níž.

„Proč?“

„Řekneš mi, že mě miluješ – mimochodem, nejlepší okamžik mé existence – a pak dál přemýšlíš o odchodu? Tohle není fér, Bello.“

Sedla si ke mně a měkce mě políbila.

„Jenže já taky miluji moře. Nedokážeš si představit, jak moc. Každou vlnu, každý horký proud… Hejna ryb, co jsem vycvičila tak, že dokáží vytvořit můj obličej… Je toho tolik.“

„Proč jsem se zrovna já musel zamilovat do ryby?“ zašeptal jsem si pro sebe nešťastně.

„Máš štěstí?“

„No, to teda,“ zabručel jsem ironicky.

„Dva dny, Edwarde. Potom tu zůstanu navždy, anebo se vrátím domů.“

A malá poznámka nakonec. Vlastně dvě. Jedna se týká komentářů, ve kterých se pořád dočítám o filmech o mořských pannách, a že čerpám z nich. Ale ve skutečnosti jsem nikdy ani neviděla Ariel. Tahle povídka vznikla jen na základě povídky Odpočívej v pokoji.

Druhá je, že když hlasujete v anketě o nej povídku, musíte být zaregistrovaní. A někteří celkem przní přezdívky, což se také nesmí. Viděla jsem například Lalolata... Tak doufám, že tímhle pomůžu trochu správcům téhle ankety, a že si to přečtete aspoň tady, když už ne v pravidlech.

Jinak vám přeji krásné poslední dny měsíce dubna, které jsou tak neočekávaně pořádně horké. Já mám teď ve škole volno, takže je možné, že povídka brzo skončí, když se do toho pořádně opřu. Díky za komentáře a pěkný den. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 18. kapitola: