Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 17. kapitola

26.04.2012 (17:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 55× • zobrazeno 7399×

„Taky… Bello, já tě miluju.“

Bella ztuhla v pohybu, a pak začala přežvykovat, jako kdyby měla v ústech jídlo. Oči přimhouřila a sledovala mě jako ostříž. Byla to prostě nevypočitatelná bomba a já možná zrovna přestřihnul ten špatný drát.

Dobrých pět minut bylo ticho – tedy, co se týká nás dvou. Venku to hučelo a šplouchalo. Nehybnost a tichost je mojí přirozeností, ale tohle mě začínalo drásat. Vlastně mě to začalo vytáčet hned vteřinu po tom, co jsem jí řekl pravdu.

„Tak?“ dorážel jsem, když pořád žvýkala fiktivní žvýkačku a měřila si mě, jako kdyby hledala pět rozdílů.

„Nooo,“ protáhla přemýšlivě, a pak vyskočila ze židle a vrhla se na mě přes desku stolu. Nejdřív jsem zavrčel, protože jsem myslel, že mě chce uškrtit. No, když si mě přitáhla za košili ke rtům, zatímco stále ležela břichem na stole, vžil jsem se do polibku a gratuloval si. Tohle není špatná reakce. Naopak velmi chutná a příjemná. Mohla by takhle reagovat na všechno.

Zapletl jsem jí prsty do vlasů a začal ji přetahovat přes stůl do mé náruče. Ale silou se ode mě odtrhla a posadila se přede mě. Obtočil jsem jí ruce kolem stehen s tím, že jí ukážu, jak moc ji miluju, ale zastavil jsem se, když vytáhla svůj milovaný mobil.

„Ty to chceš natáčet?“ zeptal jsem se, protože tahle kariéra mě nelákala. A ona by to pak byla schopná každému ukazovat.

„No, musíš mi to říct ještě jednou,“ řekla napůl úst, jak tam soustředěně něco nastavovala.

„Co zase?“

„Že mě miluješ,“ odpověděla a namířila na mě kameru. Tak ona si to chce zdokumentovat. To je milé.

Vytrhl jsem jí mobil z ruky a hodil ho na stůl. Podíval jsem se jí do očí.

„Miluju tě.“ Radostně se usmála a pohladila mě po tváři. Přivřel jsem slastně oči pod jejím dotekem, co mi vysílal napětí do celého těla.

„To je tak hustý,“ řekla a já protočil oči. Netušil jsem, co si z toho mám vybrat. Přijde jí to legrační, úžasné, anebo prostě jen… No, tak, jak to může chápat jen ona.

„Jsi ráda?“ zeptal jsem se a položil se jí tváří na stehno.

„Myslím… Já… No… Jsem. A moc. Teda, cítím se úžasně. Milovaná,“ vysvětlila. „Ještě k tomu tebou. Nevím, jestli to víš, ale jsi fakt kus,“ dodala vážně. Už jsem to sice slyšel, ale z jejích úst to znělo posvátně a mělo to váhu.

„Takže to chápeš,“ konstatoval jsem.

„Jestli se mě ptáš, jestli chápu lásku, tak ano. Už jsem se tady toho hodně naučila,“ vysvětlila a já se jí zadíval na hruď. Tentokrát kvůli něčemu jinému, a to srdci.

„Zase mi civíš na prsa?“ zeptala se po chvíli a já zvednul oči a nasadil nevinný výraz.

„Nemůžu?“

„No, to je taky pravda,“ šeptla a já natáhnul ukazovák, abych se dotknul místa, kde bych měl cítit ten tlukot.

„Ale ne… Teď zrovna ne,“ prozradil jsem a ona zvedla obočí.

„Tak co tam je ještě jiného?“ chtěla vědět zaujatě.

„Právě, že nic,“ odpověděl jsem a nedokázal skrýt zklamání.

„Ty hledáš to srdce?“ odhadla mě správně a já přikývnul. „Hm,“ zabručela a neklidně se zavrtěla. Stáhnul jsem jí ruku zpět na stehno. Nemiluje mě…

„Takže, teď už se můžeme vzít?“

„Bello!“

„No, jo no,“ zamumlala. „A můžeme si aspoň užít sex?“ šeptla to tiše a se skloněnou bradou jako tajemství.

„To by šlo,“ souhlasil jsem a strhl ji ze stolu a už si ji nesl do pokoje. Jenže naši postel terorizovali pořád dva paraziti.

„Ven!“ zavrčel jsem, když se ani nehnuli a vesele nás pozorovali.

„Táhněte!“ vyštěkla Bella a Jasper zasalutoval. Voják se nezapře. „A příště si choďte do své postele. My k vám taky nelezeme!“ zavolala za nimi a já kopnul do dveří, aby se zavřely, protože jsem měl moji krásku v náruči. Hodil jsem se s ní do postele, a než stačila mrknout, strhal jsem z ní i ze sebe všechno oblečení. Mám všechen čas světa, ale teď mi zrovna odtikávaly jedny hodiny a mé kyvadlo bylo dost neodbytné.

Původně jsem plánoval navštívit ji svým jazykem, ale když mi rozevřela stehna, žádná předehra se nekonala. Musel jsem v ní být hned, jinak bych zešílel.

„Vezmi si mě,“ vydechla, když jsem do ní vniknul.

„Bello, teď neřeš svatbu,“ přecedil jsem skrz zaťaté zuby.

„Ale… já… chci, abys… byl můj… manžel,“ dostala ze sebe, když jsem se do toho pořádně opřel. Myslel jsem, že ji tak zastavím v myšlenkách na svatbu. Jak by řekl Emmett – že jí vyšukám mozek z hlavy…

„Ticho, nebo přísahám, že ti zalepím pusu izolepou,“ pohrozil jsem. Mohl bych jí držet čelist rukou, ale bál jsem se, že bych ji v tomhle rozpoložení rozdrtil.

„Máš pravdu. Promluvíme si o tom až po orgasmu,“ souhlasila, a než jsem jí stačil říct, že ani pak, přetočila se nade mě, aniž bych z ní vyklouznul, protože mě držela pevně za zadek a krk. Zůstala skloněná k mým rtům, a zatímco na mně jezdila, kroužila mi jazykem po spodním rtu. Tisknul jsem jí rukama boky, no, tempo si udávala sama a mně to pro jednou vůbec nevadilo, protože jí to šlo tak dobře, že se mi za chvíli rozvibrovala hruď na maximum a já vybuchnul v souladu s ní.

Chtěla mě zřejmě mučit, a tak ze mě neslezla, ale zůstala na mě v polosedě a vrtěla se.

Položila mi tvář na prsa a kreslila mi po nich kroužky.

„Tak… Svatba,“ připomněla mi znovu udýchaně.

„Proboha!“ zasyčel jsem a stáhnul ji ze sebe a sedl si.

„Já nechápu, proč to nechceš. Vždyť mě miluješ,“ řekla zmateně a já se na ni otočil.

„Protože ty nemiluješ mě,“ zašeptal jsem zlomeně. Nemilovala mě a třeba ani nebude. Co já o ní vím? Všechno a v podstatě nic. Každý jsme přemýšleli úplně jinak a každý jsme měli jiné cítění. Jsem upír, což paradoxně znamená, že jsem mimořádně citlivý. Může vůbec mořská panna milovat? Sakra… Už žádné další nadpřirozené bytosti v mé existenci, prosím. Bohatě mi stačí Bella a já sám.

„Aha,“ hlesla a já přikývnul. Chvíli jsem se na ni díval a možná čekal, že najednou vyskočí a řekne, že to není pravda, a že mě miluje od prvního okamžiku, co na mě prskala, abych vypadl z jejího útesu. Což mi připomíná…

„Když jsme se viděli poprvé, políbila si mě, a pak jsi mi tvrdila, že takhle se u vás zdraví. Ovšem pak už jsem nikdy neviděl, aby si někoho při pozdravu lechtala jazykem na mandlích,“ podotkl jsem věcně a Belle zmodraly tváře. To už jsem dlouho neviděl. Dostal jsem ji. Ona si to vymyslela!

„Já… To bylo… Fajn, přiznávám. Líbil ses mi a já nikdy nikoho předtím nelíbala,“ prozradila se a dělala u toho roztomilé, nervózní grimasy. Prstem ryla do prostěradla a kroutila rty.

„Nikdy nikoho?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Ne,“ pípla. „A první chlap, kterého jsem políbila, byl upír. Ještě dlouho potom jsem se z toho vzpamatovávala,“ dodala a bázlivě se zazubila. Nikdy zcela nevstřebám to, jak dokáže být v jedné chvíli absolutně nevinný anděl s pohledem kocoura v botách, a najednou ďábel, co po mně štěká a skáče mi na klíně.

„Když jsem tě viděl poprvé já, připadala si mi pěkně otravná. Ale úžasná.“ Ještě víc se usmívala, až jsem měl strach, aby se jí neroztrhly koutky.

Večer, když se vrátil Emmett, který neuspěl s bílou vlaječkou u Rose, jsem Belle předčítal Romea a Julii na pohovce v obýváku.

„Musíme škole zaplatit novou tělocvičnu, anebo knihovnu,“ utrousil jsem mezi odstavci, když Emmett vešel.

„Proč?“

„No, protože nás z té školy brzo vyhodí vzhledem k tomu, že se tam moc neukazujeme,“ vysvětlil jsem a on mávl rukou. Mnohem víc mu dělalo starosti něco jiného.

„Jsi teď na suchu, co? Rose ti nedá,“ šeptal jsem si se smíchem do knihy.

„Teď jsi vtipný, co, když máš tady rybu?" zavrčel a prásknul dveřmi od ložnice. Vrátil se převlečený a umytý, protože Rose mu možná nedala v tom příjemném slova smyslu, ale v tom druhém ano.

„Už jí zase čteš tu blbost? Vždyť z toho dementní,“ upozornil mě a hodil sebou do křesla a zapnul sport.

„Emmette,“ okřikla ho Bella a napjatě dál poslouchala. Jenže z četby mě něco vyrušilo. Šlehli jsme s Emmettem očima ke dveřím.

„Kdo to je?“ zeptal se Emmett.

„To nevím.“ Přiběhl i Jasper a Alice, protože bylo jasné, že to nejsou lidé. Byly slyšet jen kroky a nic jiného. Ani myšlenky.

„Ty sis zase pozval Petera a Charlotte a ani ses to neobtěžoval sdělit?“ prskl Emmett na Jaspera, který ostražitě sledoval okolí.

„Za prvé – nevím, proč bych ti to měl hlásit a za druhé – já si nikoho nepozval,“ odsekl ledově. Emmett se po nás podíval a přimhouřil oči.

„Doufám, že jste tu nikdo nebumbal z člověka, a pak se nezbavil…“

„Mlč!“ zavrčel jsem a přešel s Jasperem v závěsu ke dveřím. Čekal jsem, že je návštěva vyrazí, ale místo toho se ozvalo zaklepání. Natáhnul jsem ruku a otevřel.

Na prahu stáli dva muži a jedna žena. A podle stříbrné kůže, pachu a očí mi bylo jasné, že tohle nejsou upíři.

„Přišli jsme si pro Marinu.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 17. kapitola: