Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Počkej si, ona přijde! - 12. kapitola

03.03.2012 (19:00) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1310×

12. kapitola

Bella

Nikdy jsem neviděla, že by v pokoji jen o kousek dál, než někdo spí, byla vířivka a bazén.

„Je to překrásné,“ vydechla jsem a přitulila se k Jazzovi. Všechno kolem mě bylo dokonalé. I já se cítila dokonale šťastná, tak toho musím patřičně využívat.

„Ukážeš mi náš pokoj?“ zeptala jsem se.

„Určitě, lásko,“ zašeptal, chytil mě za ruku a vedl k posledním dveřím, kde jsem ještě nebyla. Odhadovala jsem, že pokoj bude hodně velký, protože tahle chodba je hrozně dlouhá a dveře daleko od sebe. Jazz otevřel dveře a já nahlédla dovnitř.

Nádherná světlá ložnice. Stáli jsme v malé chodbičce a po pravé straně byla knihovnička a šuplíky. Přímo proti nám byly dveře, vedle nich obrovská postel a proti posteli další dveře. Jen jsem tam tak stála a nebyla schopna slova.

„Není to nic moc -“

„Šššt!“ sykla jsem. „Je to dokonalé,“ otočila jsem se na Jazze a začala se utápět v medově zlatých očích.

„Stejně je mi jedno, jak to vypadá, hlavně když jsem tu s tebou,“ zašeptala jsem a přisála se na jeho dokonalé rty. Polibky mi oplácel a asi bychom došli i dál, kdyby se ve dveřích neobjevil Emmett.

„Ehm, rodinná porada, tak přijďte dolů,“ vydal ze sebe a pak se rozesmál. Hodila jsem po něm vražedný pohled a vystrkala ho ze dveří. Pak jsem se vrátila do pokoje a šla se kouknout do dveří naproti posteli. Byla to obrovská šatna. Bylo v ní nějaké Jazzovo oblečení a naše tašky. Všude bylo mnoho polic a stojanů na oblečení a mně už teď přišlo, že se tady ztratím. Raději jsem se vydala do posledních dveří v tomto pokoji.

Ocitla jsem se v oranžovo šedé koupelně. Po levé straně byla umyvadla, uprostřed vana a za zdí, která byla pouze za vanou, byl otevřený sprchový kout a vedle záchod. Na pravé straně bylo obrovské zrcadlo a skříňka na ručníky.

„Bellinko, měli bychom jít, nebo Emmett zase přiletí a dotáhne nás tam.“ Jazz mě objal a políbil na odhalený krk. Zezdola jsme slyšeli tlumený smích.

„Tak jo, ale pak se sem ještě vrátíme,“ upozornila jsem Jazze a odtáhla se, jinak bychom dolů za ostatními nikdy nedošli.

„No konečně!“ vykřikl Emmett, když jsme se přirozenou rychlostí dostavili do obýváku.

„Tak co se děje tak důležitého, že to nemůže počkat?“ zeptala jsem se a Emmettovu poznámku ignorovala.

„Musíme se dohodnout, jestli budete chodit do školy, do práce, nebo zůstanete doma.“ Carlisle položil na stůl spoustu papírů a já si povzdychla.

„Hm, tak co myslíte? Samozřejmě, že zůstanu doma s Renesmé!“ odpověděla jsem a už se otáčela, že půjdu zpátky na horu, ale Carlisle mě zastavil.

„No, to nebude tak jednoduché,“ řekl a tím mě donutil se otočit. Povzdychla jsem si a sedla si Jazzovi, který už seděl v křesle, na klín.

„Tak co mám na výběr?“ zeptala jsem se a zahleděla se na papíry v Carlisleově ruce.

„Nejlepší bude, když Renesmé bude doma a ty se přihlásíš na vysokou a budeš chodit jen na důležité semináře. Stejně jsi na vysoké ještě nebyla.“ Esmé mi strčila do ruky nějaké papíry, na kterých byla fotka docela velké školy, a taky několik dotazníků.

„Tak fajn, a co vy ostatní?“ ptala jsem se už smířená s tím, že prostě nemůžu zůstat doma. „No, Jasper, Rosalie a Emmett budou chodit na vysokou s tebou, Esmé bude hlídat Renesmé, když tu nebudeš, a restaurovat domy a já už mám zařízené pracovní místo v nemocnici.“ Usmál se na mě Carlisle a já mu úsměv opětovala. Není to tak špatné, navíc teď ještě zbývá měsíc prázdnin a za necelé tři týdny se budu vdávat.

„Tak, a ještě byste měli vědět, že Rosalie je Jasperova sestra a všichni jste adoptovaní. A Renesmé je dcera Belly a Jaspera, jestli vám nevadí, že vás budou někteří lidé odsuzovat, protože jinak by to mohla být teoreticky dcera mě a Esmé.“ Carlisle se otočil na mě a Jazze s otázkou v očích.

„Mně to rozhodně nevadí, co ty, Jazzi?“

„Mně taky ne, aspoň nemusíme dávat moc velký pozor s tou svatbou a nutit Renesmé, aby nám říkala jménem nebo bratříčku a sestřičko.“ Všichni jsme se zasmáli a já se vydala se třemi kupkami papírů zpátky do našeho pokoje.

„Lásko, máme i pracovnu, můžeš si to vzít tam.“ Jazz se zasmál mému vyjevenému výrazu a ukázal na schody vedoucí do dalšího patra.

„Tak jo, můžeš mi ukázat kde přesně?“ zeptala jsem se a pak se vydala za Jazzem. Otevřel mi dveře do malého pokojíku se stolem, na kterém byl počítač a stojany s psacími potřebami a papíry, knihovnou přes celou stěnu, sedačkou a televizí. Celý pokoj byl sladěn do bílé barvy a byl překrásný. Položila jsem papíry na stůl a otočila se na odcházejícího Jazze.

„Kam jdeš?“ vyhrkla jsem rychle.

„Pro Renesmé, kdybys potřebovala nějak pomoct, zavolej.“ Zavřel za sebou dveře a já se sesunula do pohodlného křesla. Vzala jsem první papír a začala s vyplňováním.

„Takže, jméno – Isabella, příjmení – Cullenová, obor… tak to nevím. Rosalie?“ zavolala jsem nahlas a za deset vteřin už u mě byla Rose s několika dalšími papíry.

„Copak?“ zeptala se mile.

„Potřebuju poradit s nějakým oborem. Sedni si, můžeme to vyplnit spolu.“ Ukázala jsem na pohovku.

„Tak jo, něco vymyslíme.“ Sedla si na zem vedle malého stolku a poklepala na místo vedle sebe. Zvedla jsem se i s dotazníky a sedla si.

„Vyplňuješ to i Jasperovi?“ zeptala se, když viděla tři kupky.

„Jo, sobě, Jazzovi i Renesmé.“ Podívala jsem se na její papíry a zasmála se.

„A ty to vyplňuješ Emmettovi?“ zeptala jsem se se smíchem.

„Kdyby to vyplňoval on, tak má ve jméně Emmettek, v příjmení Upírek a v zaměření medvídci, takže jo, vyplňuju to já. Vždycky.“ Obě jsme se začaly smát, a kdybychom byly obyčejné lidské holky, tak by nám i tekly slzy.

„A jak to vůbec víš?“ zeptala jsem se.

„No, Alice ani Edward nám nic neřekli a nechali Emmetta, aby přihlášku s takovými údaji odeslal. Samozřejmě ho už v tom městě nikam nevzali, protože se to hodně rychle rozkřiklo. Z toho důvodu jsme museli prohlásit, že je Emmett duševně chorý a tím pádem nesvéprávný. Pak byl dva roky zavřený doma, ven chodil jen v noci, teda jen některé noci. Esmé z toho měla málem infarkt, Carlisle se bál prozrazení, Edward si z toho dělal srandu, Jasper se smál jeho pocitům, Alice tomu, že tohle neviděla a je to ještě lepší, než si myslela, a já se strašně nudila.“ Rosalie si povzdychla a začala vyplňovat svůj dotazník. Napodobila jsem ji a přestala přemýšlet nad Emmettovou demencí. Nečekala bych, že několik desítek let starý upír, který by měl být mnohem inteligentnější než člověk, udělá takovou pitomost a pak se nechá na dva roky zavřít do domu.

Po hodině jsme měly všechno vyplněné, tak jsem všechno pečlivě uklidila a Rose odnesla zbytek k sobě do pracovny, která, jak jsem zjistila, byla hned vedle té mojí. Pak mi Rose připomněla, že zítra budeme vybírat šaty a výzdobu a do příštího týdne musíme sepsat seznam hostů na svatbu. Odsouhlasila jsem to a Rose zmizela někde v nitru domu. Šla jsem k Ness do pokoje a už z dálky slyšela její smích. Vešla jsem k ní a našla jsem ji na zemi s kostkama, Emmettem a Jasperem. Tak to je asi v pořádku.

„Renesmé, nemáš hlad?“ zeptala jsem se, protože už bylo něco po poledni.

Děkuji za komentáře u minulé kapitoly a doufám, že zde zase nějaký necháte i s názorem. V další kapitole bude pravděpodobně svatba, ale nic neslibuju, možná se mi to tam nevleze, tak to pak až v další. Taky se moc omlouvám, že jste tak dlouho čekali, ale nefungovala mi administrace, moc se omlouvám.

AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Počkej si, ona přijde! - 12. kapitola: