Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po životě 9. kapitola

1


Rovnou se za tuto kapitolu omlouvám. Chtěla jsem původně jen vyplnit to místo mezi tím, než se Cedrik vrátí domů a chtěla jsem tam přidat i něco z té doby, kdy se snaží napravit. Nechci, aby to bylo na x kapitol, protože mě to samotnou nudí, ale zase to nemůžu úplně vypustit.

Takže se teď podíváme na to, jak Edward cestuje po Evropě a jak poznává nové lidi. Možná zamíří i do Itálie? :-) Města jako Banagher a Neu-Anspach jsem přidala z nostalgických důvodů.

Jména i popisy měst jsou z mého osobního života, ani nevím, jak se stalo, že jsem tuto kapitolu stočila tímto směrem.

Každopádně, když už se tak stalo, ráda bych touto cestou vzdala hold úžasnému a statečnému modrookému anděli. Ať je ti tam někde dobře, ségra.

                KAPITOLA DEVÁTÁ

Už druhý den jsem seděl mezi dveřmi vedoucími do zahrady. Oči mě pálily, ale slzy se nedostavily. Nemohly. Měl jsem pocit, že se rozpadám, že se ze mě stává kámen nebo něco podobně nepotřebného. Můj otec věděl, že žiju, ale já se nemohl zvednout a jít za ním. Při myšlence na to, jak by to mohlo dopadnout, jsem se otřásl.

Krk jsem měl jako v ohni od toho, že jsem už skoro tři dny nelovil. To mě nakonec donutilo se pohnout a postavit se. Nemělo smysl se litovat. Každý promarněný den znamenal další den zoufalství pro mé rodiče. Musel jsem dál trénovat sebeovládání a všechno ostatní, než budu schopen se vypravit mezi své.

Další týden jsem ustavičně lovil. Pomalu jsem se z hloubi lesa přibližoval blíže městu. Věděl jsem, že je to velmi nezodpovědné, ale jak jinak jsem si mohl být jistý sám sebou? Nezapomněl jsem ani na trénování kouzelných formulí. Nemusel jsem se teď za jídlem hnát, stačilo vyslat kouzlo, které jim znemožnilo utíkat, jako třeba Petrificus Totalus. Měl jsem to tak o dost jednodušší, i když o to mi sotva šlo. Chtěl jsem trénovat tolik věcí najednou a na nic jiného jsem nepřišel. Když byla kořist opravdu daleko, tak jsem se k ní přenesl. Ze začátku jsem někde nechal obočí, ale to jsem dokázal napravit. Hlavní bylo, že jsem nikde nenechal nohu nebo hlavu. Nechtělo by se mi pak hopsat po jedné noze.

Tušil jsem, že návštěva Příčné ulice se blíží. Nechtěl jsem se hned setkat s matkou a otcem, ale chtěl jsem si opatřit pár věcí. Jako třeba příručku zaklínadel a koště. To první jsem potřeboval pro osvěžení paměti a koště jsem chtěl pro radost. Pokud šlo o létání, nemyslel jsem si, že něco takového se dá zapomenout.

Stále jsem přemýšlel, zda otci poslat odpověď a každým dnem jsem byl blíž k rozhodnutí, mu dopis poslat. Sova evidentně dostala rozkaz se bez odpovědi nevracet, leda by jejího příjemce nenašla. Neochvějně stála po mém boku a já se tak cítil o něco lépe. Bál jsem se, že když odletí, zapomenu na to, kým vlastně jsem. Nemělo ale smysl otce ani matku nadále stresovat a tak jsem na kus papíru obyčejnou tužkou naškrábal odpověď. ”Jsem v pořádku,” psal jsem. ”Nastaly nějaké potíže, které mi teď nedovolují se hned vrátit, ale není to nic, s čím byste si měli dělat starosti. Buďte trpěliví, sám vás vyhledám, až nadejde ten správný čas. C.” Něžně jsem sovu pohladil po hlavě, upevnil vzkaz k noze a poslal ji do noci.

 

Měl jsem už sbaleno, ale ještě zbývala jedna věc, kterou jsem před svým odchodem musel udělat. V Irsku jsem narazil na pár upírů. Kromě Siobhan, která mi nepadla moc do noty, tu byli i další. Renáta a Radek, tak se jmenovali upíři, na které jsem tam narazil. Původně byli z Česka, ale přicestovali do Irska po té, co byli přeměněni a už se nevrátili. Kdo by se jim taky divil, tohle byl upíří ráj. Zaujali mě pro to, jakým způsobem se stravovali. Neživili se krví zvířat, ale ani nevraždili nevinné.

Abych to vysvětlil ve zkratce, jejich cíle byli většinou odsouzeny za odporné zločiny jako pedofilii, vraždy nebo brutální týrání zvířat. Bylo mi to sympatické, ale ne tolik, abych se přidal na jejich stranu. Já zůstanu u zvěřiny.

Stali se mi velmi blízkými a bylo těžké se s nimi rozloučit. Díky nim mi došlo, že i když se vrátím domů a nějakým zázrakem se dostanu zpátky do školy, pořád budu tím, kým jsem teď. Pořád budu upír. Pořád budu stejný, nikdy nezestárnu, nebudu mít děti. Budu přihlížet tomu, jak má rodina umírá. Bylo velmi těžké na tohle myslet a tak jsem si takové myšlenky zakázal. 

S těžkým srdcem jsem se vydal na další cestu. Banagher už jsem měl tak nějak očuchaný a nehrozilo, že bych narazil na nový pach. Musel jsem vyzkoušet své sebeovládání i jinde, a tak jsem se rozhodl pro Německo. Původně jsem chtěl do Frankfurtu, ale znovu se projevil můj anti talent pro přenášení a já se ocitl v malebném městečku jménem Neu-Anspach.

Byl jsem rád, že jsem s cestováním počkal do noci, tohle město nevypadalo, že by v něm neustále pršelo. Tohle místo bylo nádherné, ale pro mou upíří podstatu tady opravdu bylo málo mraků a tak jsem se před soumrakem začal uchylovat do bezpečí.

Narazil jsem na dvě úchvatné upírky. Jejich tváře byly dokonalé, samozřejmě, ale bylo v nich něco víc. Ujaly se mě a přes den nás společně zabarikádovaly u nich doma. Dozvěděl jsem se jejich jména, Martina a Angie a i to, jak se staly tím, čím jsou. Před téměř třiceti lety odjely na dovolenou do Itálie, kde si je vyhlédla upíří rodina, o které jsem mimochodem, do té doby nevěděl. Vybrali si je pro jejich zjevné talenty, ale neprosadily se. Byly vyhnány a donuceny žít na vlastní pěst. Kdykoliv by ale královská rodina měla potíže, musely stát po jejich boku a bránit jejich království.

Do Itálie jsem se chystal podívat a tak mě zmínka o Volteře zaujala. Neměli by tam vědět o tom, že byl někde stvořen další upír? Neznal jsem etiketu upírského života, ale řekl jsem si, že si tam udělám výlet. Možná se dozvím něco dalšího o upířím světě.

Do Frankfurtu jsem se nepodíval. Přestal mě lákat po tom, co jsem se dozvěděl z myšlenek mých krásných kamarádek. Renátě s Radkem by se tam žilo možná lépe, než v Irsku. Aspoň co se jídla týče. Rozloučil jsem se a slíbil, že se znovu uvidíme. Na programu byla Francie.

Musel jsem sám sebe pochválit za to, jak hezky se držím. Vůni lidské krve jsem pomalu, ale jistě, začínal ignorovat a tak jsem se rozhodl, že udělám další krok k tomu, abych byl zase, v rámci možností, normální. Do Francie jsem se nepřenesl, zabookoval jsem si letenku a vydal se na další cestu. Věděl jsem, že je to nezodpovědné. Kdyby se něco pokazilo, prostě vyskočím.

 

Proběhlo to lépe, než jsem čekal. V nejmenším jsem nemusel dělat divadlo a skákat za letu z letadla. Celou cestu jsem zadržoval dech, ale hlavní bylo, že jsem nikoho nezabil.

Francie mi krom krásných památek a měst přinesla také novou známost, na kterou za celou svou existenci nezapomenu. Vracel jsem se z večerní procházky, když jsem procházel kolem hospicu. Řekl jsem si, že tohle by mohl být další zdolaný level. Neuvědomil jsem si, že tohle byla ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy udělal. Jako bych chtěl krátit čas těm, kteří ho už tak měli pramálo. 

Tato žena byla obyčejný člověk, ale přesto na mě nikdy nikdo nezapůsobil tak silně, jako ona. Na první pohled to byl anděl. Statečný a krásný anděl, jen jedinou chybu to mělo, a sice fakt, že tento anděl umíral. U její postele nikdo nestál, ale ona se i přes to usmívala. Usmívala se na někoho, kdo tam nebyl. Něco mě k ní neskutečně přitahovalo. Jestli fakt, že to byla nejkrásnější žena, kterou jsem kdy spatřil nebo to, že byla tak sama, jsem netušil, ale otevřel jsem dveře a proklouzl k ní.

Pohlédla na mě modrýma očima, které byly plné odhodlání, naděje a chuti do života.

„Tam stojí má rodina,” řekla. „A kdo jste vy?” Byla na pokraji sil. Měla halucinace, ale přesto všechno vypadala, že stále vnímá, co se kolem ní děje. Nechtěla, aby jí nějaký cizinec narušoval klid, který jí vidina její rodiny přinášela.

Poklonil jsem se před tíhou života, který byl v tom pokoji cítit. Měl jsem se k odchodu, když mě zastavila dalšími slovy.

„Sněží,” pronesla zlehka.

Nemohl jsem odejít, nemohl jsem ji nechat o samotě. Ne ve chvíli, kdy její srdce bilo z posledních sil. Proseděl jsem tam dva dny a dvě noci. Občas, když vnímala, co se kolem děje, jsme si povídali. Vyprávěla mi o svém životě a své rodině. Měla dceru, které na poslední chvíli zajistila stabilní domov u muže, kterému důvěřovala, ačkoliv ho nemilovala. Byla chytrá. Krásná, chytrá a muži ji podle jejich slov padali k nohám. Věřil jsem tomu. Byla také velmi statečná. Do poslední chvíle myslela na ostatní a byla ráda, že u toho, jak odchází, oni nejsou. Nechtěla, aby trpěli. Poprvé onemocněla, když ji bylo osmnáct a táhlo se to s ní celý život. Doktoři ji dávali pár měsíců života a ona ho nehodlala promarnit. Odjela do Francie, aby si vychutnala její krásu. Našli ji, když zkolabovala na náměstí a odvezli rovnou sem. Mluvila o tom, že z Francie měla v plánu odjet do Švýcarska. Chtěla podstoupit eutanázii, ale ani v tom k ní život nebyl milosrdný. Alespoň se na tomto místě postarali o to, aby tolik netrpěla. Dávky morfia, které dostávala, sice ulehčily její odchod, ale vzhledem k jeho množství, se jím nakonec začala dusit. Chtěl jsem jí zachránit, ale netušil jsem jak. Než jsem mohl cokoliv podniknout, její srdce přestalo bít. Díval jsem se do její přenádherné tváře a doufal jsem, že její duše našla klid. Její úsměv, který jí na tváři zůstal, říkal, že to tak je. Mé vlastní srdce v té chvíli puklo. Nikdy jsem neviděl nic smutnější a zoufalejšího. Ten holohlavý anděl usnul a pro jednou se zdálo, že ho nic nebolí. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Po životě 9. kapitola:

 1
10.05.2018 [16:21]

ChantalleBookerJsi zlatá, děkuji ti. <3

5. Kira
10.05.2018 [12:18]

To bylo velmi emotivní. Ráda jsem viděla že si poradíš i s takovými pasážemi. Sestry je mi líto. Upřímnou soustrast. Emoticon Emoticon Emoticon

06.05.2018 [21:29]

ChantalleBookerBarčo, děkuji za všechny komentáře. Jsi skvělá. <3

3. Barča
06.05.2018 [15:32]

Tohle se komentovat nijak nedá, promiň. Rozbrečela jsi mě. Jestli jsem správně pochopila, postava, kterou jsi na konec přidala, má být v reálu tva sestra. Moc mě to mrzí, život je hrozně nefér. Asi i chápu, proč jsi z ní v povídce neudělala upíra. Upřímnou soustrast. Napsáno je to nadherne citelne. Emoticon Emoticon Emoticon

06.05.2018 [10:06]

ChantalleBookerDěkuji ti. Já už to včera psala z posledního, tak aspoň pro příště vím, že chvátání se nevyplácí. :-))

1. Petronela admin
06.05.2018 [8:01]

PetronelaAhoj, opravila jsem ti všechny kapitoly, cos poslala do administrace, ale pořád chybuješ v přímé řeči, občas taky v i/y a někdy i v s/z.
Prosím, dávej si na to u dalšího psaní větší pozor.
Přeji hodně štěstí v dalším psaní. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!