Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po zbytek věčnosti? - 4.část

27.10.2009 (08:30) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1251×

Zazvonil zvonek, tak jsem šla otevřít. Vzala jsem si berle a dokodrcala jsem se pomalu ke dveřím. Rozevřela jsem dveře dokořán a podívala jsem se do očí, které miluju. ,,Ahoj.‘‘ pozdravila jsem ho nejistě a čekala na jeho odpověď.

,,Ahoj, můžu dál?‘‘ zeptal se mě. Jak se mě může ptát, vždycky mohl dovnitř nevím proč by teď nemohl.

,,Samozřejmě.‘‘ ujistila jsem ho a pustila ho dál. Pomalu jsem šli do obýváku a tam si sedli na gauč. Edward se na mě otočil a podíval se mi dlouho do očí.

,,Bello, musíme si promluvit.‘‘ řekl vážně. Nevěřícně jsem se na něj dívala, tohle jsem už jednou slyšela, když mě opouštěl. Pohltila mě panika a moje tělo se začalo třást.

….

(Pusťte si písničku TADY)

Dívala jsem se mu do očí a hledala kousek naděje. Naděje, která by mě uklidnila, že se nic vážného neděje,že je všechno v pořádku, ale nenašla jsem nic. Věděla jsem, že ne ta chvíle netrvá déle jak pár vteřin, ale přes to, to byla nejdelší chvíle mého života.

,,Co se děje?‘‘ zaskřehotala jsem. Chtěla jsem vědět jak na tom jsem. Může se poprat s bolestí, ale nedokážu přemoct bezvědomost a bezmocnost. Jeho studená dlaň se dotkla té mé.

,,Bello, nechci ti dál ubližovat…‘‘ zasekl se v půli věty. Dívala jsem se na naše propojené dlaně a přála si aby se už nikdy nemohly rozpojit. ,,Musím odjet.‘‘ urychlil to. Slzy se mi draly ven z mých očí a hrnuly se po mých tvářích dolů až k bradě. Podívala jsem se do jeho zlatých očí, na okamžik jsem zahlídla bolest, kterou mu způsobují mé slzy, ale jen co si to uvědomil a nasadil zase tvrdou masku.

,,Ne…‘‘ zašeptala jsem neslyšně spolu se vzlykem, ale on to slyšel. Podepřel si mou bradu a díval se mi to očí. ,,To nemůžeš! Nemůžeš mě opustit…‘‘ prosila jsem ho, doufajíc, že ho přesvědčím.

,,Slíbils to, řekl si, že už mě nikdy neopustíš.‘‘ můj hlas mě zradil, na každém slově se mi zlomil. Nemůže mě opustit, podruhé už to nepřežiju a ani nechci. Nechci už dál žít bez něho. Je součástí mého já, mého života.

,,Miluju tě Bells.‘‘ zašeptal a políbil mě na čelo. Zavřela jsem oči a když jsem je znovu otevřela, už tam nebyl a ani jiný důkaz toho, že by tu někdy byl. Můj dech se zrychloval, byla jsem v šoku, nemohla jsem se pohnout a moje mysl byla otupělá.

,,Edwarde…‘‘ zašeptala jsem a uvědomila si, že je pryč. ,,Edwarde!‘‘ rozkřičela jsem se znovu, věděla jsem, že už je to zbytečný už se nevrátí, ale nedokázala jsem přestat křičet. Musím jet za ním, nemůžu ho nechat jen tak odjet. Musím ho zastavit, musím je k nim domů. Chtěla jsem se zvednout, ale zbrzdila mě má noha, takhle tam nedojedu, ale pořád lepší než se vůbec nesnažit. Vyhoupla jsem se s velkou námahou na nohy. Tou nohou co jsem měla zlomenou mi projela štiplavá bolest, ale já se nevzdám, ne takhle, ne kvůli takové blbosti.

Přešla jsem s velkou námahou okolo pohovky a mířila ke dveřím. Nohou mi projela bolesti, při každém šlápnutím. Slzy mi přetékaly přes okraje víček, začala jsem čím dál tím hůře vidět. Vztekle jsem si utřela oči svým rukávem, ale ztratila jsem rovnováhu a dopadla svým tělem na tvrdou podlahu. Cítila jsem bolest na své tváři a protestující nohu, ale ani trochu se to nerovnalo bolesti, která mě spalovala ze vnitř.

Neměla jsem sílu se zvednout, neměla jsem sílu se ani pořádně nadechnout, abych zastavila to pálení na plicích díky nedostatku vzduchu. Zhluboka jsem se nadechla. On mě zase opustil, nechal mě tu samotnou a opuštěnou. Nejspíš už se z toho nedostanu, dřív jsem měla Jakea, ale nemám ani jeho, kdo mi přes to pomohl. Další hlasité vzlyky se mi draly skrz mou hruď ven. Měla jsem pocit jako kdyby mě někdo rozpůlil na půl. Jako kdyby mi vzali tělo a mě poslali dál žít, jen s mou bolestí.

Cítila jsem jak se pod stálým přívalem slz tvoří na podlaze malé výstupky. Ale teď na tom nezáleží. Čas pro mě přestal být důležitým, mohly uběhnout vteřiny, minuty, ale také hodiny, ale nemohlo být více jak šest, tím jsem si byla jistá. Charlie jezdil zpravidla domů okolo šesté a ještě tu nebyl. Neměl by mě tady takhle najít, ale já neměla sílu ani důvod se přesunout někam jinam.

Zdálo se mi jakoby někdo klepal na dveře, ale teď musím blouznit, kdo by tady jiný byl. Charlie by neklepal a oni už tu nejsou. Další nával slz do mých očí a vzlyky se mi zase draly nekompromisně z hrudi na povrch.

,,Bello…‘‘ slyšela jsem jak někdo křičí mé jméno, ale nedokázala jsem na ten hlas zareagovat. Ten hlas mi nepřipomínal ten, který jsem chtěla a potřebovala slyšet. Nevěnovala jsem mu žádnou pozornost, možná jsem se už zbláznila. Něco se dotklo mé tváře se setřelo mi stále stékající slzy. Vložili pode mě něco teplého zvedli mě. Věděla jsem, že to nejsou ti po kterých tolik toužím, proto jsem se nenamáhala ani zvednout hlavu a otevřít oči abych spatřila co se okolo mě děje.

Posadili jsme se zpátky na pohovky, ale stále mě to nepouštělo. Přitáhlo si mě to k sobě a položilo ruku na mé vlasy.

,,Ššš, nic se neděje, už si v bezpečí nikdo ti už neublíží.‘‘ šeptalo mi to do ucha. Ten hlas nejspíše patřil muži, na dívku byl moc hluboký. Hlavě mi zněla jeho slova ,Nic se neděje.‘ To nebyla pravda, on mě zase opustil, ztratila jsem existenci svého života. Už nemám pro co žít.

Až teď mi teprve došlo, že je tu semnou někdo, o kom nemám tušení kdo to je. ,To jsi si vzpomněla brzy.‘ pomyslela jsem si. Napřímila jsem se abych mohla vidět do tváře, tomu kdo je tu semnou. Dívala jsem se do obličeje, jeho obrysy mi byli povědomé, ale nemohla jsem ho rozeznat. Prostě jsem přes slzy neviděla. Zavřela jsem oči a snažila se ze všech sil uklidnit.

Když jsem se uklidnila otevřela jsem oči a párkrát zamrkala. Dívala jsem se do očí, které byli plné zděšení, ale přesto jsem byla ráda, že je vidím.

,,Jakeu‘‘ zašeptala jsem a objala ho kolem krku. ,,tolik jsi mi chyběl.‘‘ zašeptala jsem a i přes všechnu bolest mnou projelo štěstí, i když jen na chvíli, pak mě zase pohltila nestávající bolest, ale i za těch pár vteřin jsem byla šťastná.

,,Co se ti stalo?!‘‘ zeptal se mě se zděšením v hlase. Nedovedla jsem si sebe představit, ale musela jsem vypadat strašně. Nevím jestli mu to mám říct, ale on jediný ví, co jsou Cullenovi zač. Když jsem si vzpomněla na jejich jméno, ozval se zase mojí hrudí vzlyk. Jake mě chytil za boky, dotkl se mého zlomeného žebra i přes zatnuté zuby jsem sykla bolestí.

,,Promiň.‘‘ omluvil se mi a beze slova mi nadzdvihl tričko, aby se podíval co mě bolí. Díval se na žebra která jsou zafixovaná. V jeho očích jsem viděla otazníky, které chce vysvětlit.

,,Mám zlomené žebro.‘‘ odpověděla jsem mu nakřáplým hlasem, který se mi vůbec nelíbil ani zdaleka se nepodobal mému hlasu, který jsem znala.

,,Jak se ti to stalo?‘‘ vyptával se dál. Nechtěla jsem mu to říct, ne teď, ale pokud mu to neřeknu teď, neřeknu mu to už nikdy. On by se to dozvěděl, ale ne ode mě a to mi nepřišlo vůči němu fér.

,,Včera jsem byla u Cullenů.‘‘ začala jsem s vyprávěním. Bylo pro mě lehčí vyslovit jejich jméno než jeho. Jake se při jeho jméně napjal a malinko se začal třást. Bylo to neuvěřitelné jak se věci změnili ze dne na den. Během pár vteřin se mi zhroutil život jako domeček z karet, ale můj život nepůjde jen tak lehce znovu postavit. Podíval se na mě zkoumavě, věděl, že o tom nechci moc mluvit. Dlouho jsem se rozmýšlela jak to říct šetrně Jakovi.

,,Byli jsme sami s ním a tak jsme pokročili v našem vztahu dál.‘‘ umlčela jsem se. Musela jsem si dávat každou chvíli přestávku, bylo těžké vzpomínat na včerejšek, kdy se mi zdál jako nejlepší den mého života a teď se mi to zdá jako největší katastrofa, která se mi kdy stala a po ní jako druhá, byl jeho odchod před rokem.

,,Kde je ta pijavice!‘‘ rozkřikl se Jake, když si dal k sobě dvě a dvě a zjistil jak jsme pokročili v našem vztahu dál.

,,Jakeu, klid.‘‘ mluvila jsem k němu. Začal se třást rychle si mě sundal z jeho náruče a posadil mě na pohovku a on si stoupl.

,,Uvědomuješ si, že to mohl zabít Bello?‘‘ křičel na mě. Bála jsem se ho, na dálku z něj sálal vztek. Chtěla jsem mu říct, že se nic nestalo, ale to bych mu lhala, stalo se to nejhorší co se stát mohlo. Uvědomovala, jsem si, že mě mohl zabít, ale pořád by to bylo lepší kdyby mě zabil, než když mě tu nechal utápět se ve vlastní bolesti a odešel.

,,Kde je?‘‘ zeptal se výhružně.

,,Nevím‘‘řekla jsem s bolestí v hlase. Přemáhala jsem se a zadržovala slzy.

,,Bello, nelži mi!‘‘ řekl vážně Jake. Bála jsem se ho, ale označil mě za lhářku a to mě naštvalo. Moje tělo ovládl vztek, který musel na povrh.

,,Nejsem žádná lhářka! Oni jsou pryč! Odjel a nechal mě tu!‘‘ křičela jsem a začala jsem zase plakat. Přitáhla jsem si nohy i přes tu bolest, která mi projížděla nohou. Položila jsem si na ně hlavu a poddala se vzlyků. Na rameni jsem cítila teplý dotyk.

,,Bello, promiň, jsem idiot a on taky. Je mi to líto.‘‘ utěšoval mě. Obviňování mi teď nepomůže od bolesti.

,,Jacobe! Obviňování mi teď nepomůže. Teď už mi nic nepomůže.‘‘ hlesla jsem stále vzlykající. Opravdu mi teď nic nepomůže? Možná ano. Smrt by mi pomohla od bolesti, která mě spalovala ze vnitř…

_____________________________________________________________________________

Všem se omlouvám, kteří nechtěli aby Bellu Edward opustil, ale bez toho by se nemohla odvíjet dál moje povídka :). No, tak doufám, že jí budete číst dál. Myslím, že tu taková povídka ještě nebyla, aspoň ne jakou jsem četla :).

!Tuhle povídku pozastavuji, možná jí ještě někdy dokončím, možná taky ne. Je mi to líto, ale nějak jsem ztratila chuť jí psát. Vaše Terísekk

Předchozí // Další

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po zbytek věčnosti? - 4.část: