Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po roce 2012 - 9. kapitola

04.02.2012 (14:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1230×

Po tomto zvolání jsme začali všichni panikařit. Upíři dlouho vydrží ve vodě. Ale co lidé? A co vlkodlaci?

„Musí tu někde být něco jako nafukovací člun!“ křičela jsem a hledala v boxech nad sedačkami.

Christin se přiřítila z kokpitu. „Jsme asi třicet kilometrů od pobřeží Itálie, ale nestihneme to včas. Máme tak pět minut, než tohle letadlo skončí,“ informovala nás a přitom hledala padáky.

Vpředu byl box, který nešel otevřít. Pomocí svojí schopnosti jsem se podívala dovnitř. A skutečně, uvnitř byl nafukovací člun! Když jsem se tak dívala skrze ten box, natáhla jsem ruku a moje ruka projela skrz stěny boxu, jakoby tam nebyly. Uchopila jsem člun a táhla ho ven. Pomalu jsem ho úspěšně vysoukala ven a už jsme zase viděla normálně. Povedlo se! Nevěděla jsem, jak se mi to mohlo povést, ale ani jsem neměla čas o tom přemýšlet.

„Mám ho!“ zakřičela jsem.

To už Christin dávala Mattovi, Kyleovi a vlkodlakům padáky. Potom si ho sama navlékla.

„Držte se,“ poručila Bella a otevřela dveře letadla.

Proud vzduchu okamžitě vnikl dovnitř a vyvíjel na nás tlak. Tlačil nás ven. Kyle bez rozmyšlení skočil i s padákem ven, Leah ho následovala. Potom Paul, Sam a Jacob. Matt se na mě smutně podíval, pak popadl ode mně nafukovací člun, kterému vytáhl špunt, který ho začal okamžitě nafukovat, hodil ho ven a potom skočil taky.

„Co Jeremy?!“ křičela jsem, když vyskočila Bella spolu s Alice bez padáku.

„Jsem tady,“ vyběhl Jeremy z kokpitu. Ihned vyskočil ven. Za ním Jasper a pak Edward.

„Pojď, Lynn!“ zakřičel na mě Emmett.

„Když… já neumím plavat,“ řekla jsem celá nešťastná.

Emmett mě však popadl za ruku a skočil spolu se mnou dřív, než jsem se nadála. Ačkoliv byla voda z letadla na dohled, zdálo se mi, že je to věčnost, než jsme konečně dopadli do vody.

Emmettova ruka mi kousek nad vodou vyklouzla a já se ocitla pod vodou sama. Všude kolem mě obklopovala nekonečná temná modř. Zběsile jsem mávala rukama a chtěla se dostat nad hladinu. V tom jsem ale uviděla v té vodě obličeje. Dva obličeje, které jsem nikdy nezapomněla. Byly to obličeje mých rodičů. Mých mrtvých rodičů. Má matka se na mě usmívala a podávala mu ruku. Můj otec se též usmíval a táhl mě k sobě.

Chtěla jsem k nim, ale najednou mě někdo chytil za pas a plaval se mnou nad hladinu. Jakmile jsem cítila proud vzduchu na svém obličeji, nadechla jsem se, i když jsem nemusela. Byla to neskutečná úleva, že jsem zase nad hladinou.

Podívala jsem se po svém zachránci. Byl to Kyle, který těžce oddychoval a plaval se mnou v objetí k nedalekému člunu, kde na nás ostatní křičeli a odkud nám na pomoc plavali už Emmett s Jasperem.

„Viděla jsem je, Kyle,“ zamumlala jsem.

„Já vím. Bude to dobré,“ utěšoval mě.

S pomocí ostatních jsme se spolu s Kylem dostali do člunu, kde se nás hned všichni ptali, jestli jsme v pořádku. Lhali jsme jim a říkali, že ano. Ale oba jsme věděli, že se budeme dlouho vzpamatovávat z toho, co jsme ve vodě viděli. Nepochybovala jsem o tom, že když Kyle spadl do vody, také viděl tváře našich rodičů.

Viděli jsme je pokaždé, když jsme byli ve vodě. Proto jsme vodu neměli rádi. Kyla naučil plavat náš otec ještě před tím, než se to stalo. Ale mě ne, a já se to potom nehodlala nikdy naučit. Naši rodiče zemřeli, když mi bylo šest let a Kyleovi devět. Sjeli s autem do jezera a utopili se. Od té doby jejich tváře vídáme ve vodě, a proto se vodě vyhýbáme.

Byl den, ale obloha byla celá potemnělá. Slunce nebylo nikde vidět. Vše vypadalo, jako by byl večer. Nedaleko nás ve vzduchu právě vybuchlo naše letadlo. Narazil do něj blesk a ono s velkým šplouchnutím dopadlo do vody, kde se pomalu potápělo. V okamžiku, kdy letadlo spadlo, se obloha vyjasnila. Celá ta bouřka nebyla způsobena přírodními následky, ale někdo se nás pokusil zabít. Někdo, kdo nechce, abychom se dostali do Volterry.

„Dostaneme nás k pobřeží rychle,“ oznámila nám Alice a skočila do vody. Za ní Jasper, Emmett, Edward, Bella a Jeremy. „Ty seď, Lynn, neumíš plavat,“ rozkázala mi Alice.

Chytli se člunu. Emmett a Jasper vpředu, Edward spolu s Jeremy vzadu a Alice a Bella každá z jedné strany. Potom všichni začali upíří rychlostí plavat a náš člun se řítil dopředu jakoby měl motor.

Všichni jsme se vysoukali ze člunu a byli vděční za to, že jsme zase na pevnině. Byli jsme u nějakého poškozeného mola. Nikde nikdo. Opuštěné domy, opuštěné ulice, opuštěné město.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„Mě by spíše zajímalo, co je tohle?“ zeptala se Leah a ukázala směrem k moři. Obloha na západě byla šedá. Byl to jeden velký mrak, který se pohyboval směrem k nám.

Kousla jsem se do rtu a řekla jsem jim o tom, co jsem v letadle viděla. „To je… Etna. Vybuchla.“ Všichni se na mě otočili a čekali na vysvětlení.

„V letadle jsem měla vidění, jak Etna smetla Messinu na Sicílii. Neřekla jsem vám to, protože se musíme soustředit na náš úkol a také jsem vás nechtěla děsit. Omlouvám se,“ vysvětlila jsem jim smutně.

„Cože?“ rozzuřil se Paul.

„Zklidni hormon, Paule. Na tom teď nezáleží,“ uklidňoval ho Sam.

„Kolik máme času, než se sem dostane popel z Etny? Kdy to vybuchlo?“ ptal se Jasper.

„Já nevím. Neviděla jsem, jak to vybuchlo. Viděla jsem jen, jak zaniká Messina,“ řekla jsem jim celá bezradná.

„Nechme toho,“ zavelel Matt a ukázal nám mapu, která byla na nedaleké vývěsné tabuli pro turisty. „Jsme tady,“ ukazoval nám místo na mapě, „a Volterra je tady,“ ukázal další místo. „Jeremy, Emmette, Jaspere, sežeňte auta. Tři nám stačí. Ale rychle. Musíme se do Volterry dostat co nejdříve,“ poslal je Matt pro auta.

Zatímco jsme čekali na kluky, až přijedou s auty, šla jsem za Kylem, který si povídal s Leah. Oba se usmívali i přesto, co se tady kolem dělo. Mezi nimi něco začínalo.

„Kyle, můžu s tebou na okamžik mluvit o samotě?“ přerušila jsem jejich rozhovor a podívala se na něj smutnýma očima.

„Jasně,“ usmál se na mě a otočil se k Leah: „Omluv mě.“

Popošli jsme kousek dál a já spustila: „Kyle, chci vědět, jak se k tomu celému stavíš teď. Potřebuji vědět, jestli mě máš pořád rád, jestli jsem pro tebe pořád sestra. Chci vědět, jak mě teď vidíš.“

„Lynn, jak si můžeš myslet, že tě nemám rád. Miluji tě a vždycky budu i přesto, že jsi… upírka. Smířím se s tím. Vlastně jsem se s tím už tak trochu smířil. Pořád jsi pro mě moje mladší sestra a vždycky budeš ta, která je pro mě na světě nejdůležitější,“ řekl mi se slzami v očích a já se mu vrhla do náruče.

„Děkuji,“ šeptala jsem.

„To já děkuji, že jsi se vrátila do mého života,“ šeptal mi zase Kyle. „Ty, Lynn, co je mezi tebou a Mattem?“ zeptal se znenadání Kyle.

„Ty, Kyle, co je mezi tebou a Leah?“ zeptala jsem se ho se smíchem.

„Jsou tady,“ oznámil nám Matt. „Musíme jet!“

Nastoupili jsme do aut. Seděla jsem v autě spolu s Kylem, Mattem, Leah a Emmettem. Jeli jsme rychle směrem k Volteře.

Jeli jsme skončit s tímhle vším jednou provždy. Co ale ani jeden z nás netušil, bylo, že Volturiovi nás chtěli jen sprostě využít k tomu, aby vylákali ostatní lidi ven z úkrytu. Oni ale zase nevěděli, že my jim je nehodláme jen tak vydat.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po roce 2012 - 9. kapitola: