Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po roce 2012 - 8. kapitola

03.02.2012 (10:00) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1521×

Zastavili jsme před tou cedulí. Auta za námi udělala to samé.

„Lynn? Kolik?“ zeptal se Jasper na počet upírů na letišti.

Zavřela jsem oči a soustředila se na nedaleké letiště. Moje mysl se tam přenesla. Viděla jsem každičký detail letiště. Každé letadlo, každou budovu a každého upíra. Vše se mi jevilo trochu rozmazaně a černobíle, ale pro mě dokonale.

„Sedm upírů,“ informovala jsem je, jakmile jsem otevřela oči.

„Tak málo?“ divil se Kyle.

„Nečekají, že přijdou upíři. Čekají jen na lidi,“ vysvětlila Alice.

„Jen na lidi?“ zavrčel Kyle.

„Promiň, nemyslela jsem to zle,“ omluvila se Alice.

„Co letadlo?“ optal se mě Matt.

„Je tam jedno právě pro nás,“ usmála jsem se a vybavila si ve vzpomínkách menší sportovní letadlo.

Náš plán spočíval v tom, že nás Bella zaštítí proti případným schopnostem daných upírů a my ostatní kromě Matta, Jeremyho, Kyla, Christin a Edwarda, kteří obstarají letadlo, se vrhneme na ty upíry.

„Ještě než tenhle bláznivý plán začne, kde máme jistotu, že nás Volturiovi nebudou vodit za nos, když přistoupí na mír?“ ptal se Kyle na dost trefnou otázku.

„Nejspíše nemáme,“ zašeptala jsem.

„Ale máme,“ opravila mě Alice. „Naší zárukou je Jeremy.“

„Jak to myslíš?“ chtěla jsem to vysvětlit.

„Má stejnou schopnost jako Aro,“ vysvětlil nám Jasper místo Alice.

„Už nikdo nic?“ ujišťoval se Matt. „Fajn, dál půjdeme pěšky,“ zavelel.

Byli jsme všichni tiše schovaní za rohem budovy, která byla nejdále, ale na dohled letiště. Pozorovali jsme situaci na letišti už deset minut a čekali na vhodný okamžik k přesunu.

Najednou Matt pokynem ruky zavelel k tomu, abychom odlákali pozornost upírů, zatímco on se svou skupinou půjde k letadlu. Okamžitě jsme se na jeho rozkaz rozeběhli k letišti.

Nevnímala jsem, už dění okolo. Neměla jsem čas dívat se na ostatní po mé pravici i levici. Nemohla jsem se ani podívat na Matta a ostatní, abych se ujistila, jestli se dostali k letadlu. Běžela jsem spolu s ostatními vstříc sedmi upírům, kteří když nás zahlédli, postavili se do bojových pozicí a čekali na naše útoky.

Jeden z nepřátelských upírů upřel své sytě rudé oči zrovna na mě a čekal, až se na něj vrhnu. Byl mnohem vyšší a mohutnější než já a určitě i silnější. Přesto jsem si věřila, že ho zvládnu.

Když jsem byla na dosah od něj, s rozpřáhnutýma rukama jsem se mu vrhla na hlavu. Ještě než jsem se dotkla jeho hlavy, mě jeho ruce popadly za pas a prudce se mnou zamávaly. Bránila jsem se a silně ho udeřila do tváře. Uvolnil trochu své sevření, já se z něho vyprostila a spadla na zem. Znovu se chystal na další útok směrem ke mně. Odkutálela jsem se pár metrů pryč, dřív než na mě skončil a on zůstal na zemi. V tom okamžiku jsem mu skočila na záda a chtěla mu urvat hlavu. On se ale rychle přetočil a já skončila pod ním. Vyskočil na nohy, vzal mě pod krkem a  mával se mnou ve vzduchu.

Moje hlava mi třeštila a moje schopnost se aktivovala. Chvilkami jsem viděla, jeho zlostný obličej a chvilkami jsem viděla rozmazanou krajinu skrze něj. Když jsem si myslela, že mě konečně zabije, ozval se výstřel a on se mnou přestal mávat ve vzduchu. Pak se na něj někdo vrhnul a on mě pustil. Ztěžka jsem dopadla na zem a chytala se za hlavu. Snažila jsem se ji přimět, aby vypnula mou schopnost a já mohla zase vidět normálně.

Po pár vteřinách se povedlo. A já celá zmatená koukala po okolí. Viděla jsem, že se na toho upíra vrhl Jasper spolu s Emmettem, kteří ho nyní roztrhávali na kusy. Viděla jsem, že onoho upíra střelil Matt, který stál u nedalekého upíra s puškou v ruce a starostlivě se po mně díval. Okolo mě už ostatní Cullenovi spolu s vlkodlaky trhali upíry na kusy. Vyhráli jsme!

Objevila se u mě Alice a pomáhala mi na nohy. „Jsi v pořádku?“ ptala se úzkostlivě.

„Jo, díky,“ zamumlala jsem a cítila se trochu zahanbeně, že jsem se s tím upírem nevypořádala já sama.

„Měli bychom odsud vypadnout,“ poznamenal Emmett a my rychle utíkali k letadlu.

„Připoutejte se, odlétáme,“ ozvalo se v letadle z mikrofonu a my uposlechli Jeremyho hlas.

Bylo to malé letadlo akorát pro nás. Vlkodlaci se museli proměnit do svých lidských podob, aby mohli letět. Jeremy a Christin byly v kokpitu a my ostatní se posadili všude možně. Sedla jsem si k oknu napravo v poslední řadě. Vedle mě se jako poslední posadil Matt.

Naši piloti se s námi lehce odpoutali od země a my vzlétly. Byly jsme nenávratně na cestě do Volterry.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Matt stejně jako Alice.

„Ano, neboj se. A děkuji, že jsi mi zachránil život,“ poděkovala jsem mu vděčně a s úsměvem.

„Rádo se stalo,“ usmál se na mě. Všimla jsem si, že se po nás se zvláštním výrazem v očích dívá Kyle. Když ale viděl, že jsem si ho všimla, odvrátil se.

Většinu cesty jsme probírali postup toho, co bude následovat, anebo jsme mlčeli a každý přemýšlel o konci světa, který přicházel. Matt po mně neustále pokukoval, jako by se o mě bál, anebo mi chtěl něco říct.

Zrovna se mluvilo o tom, co máme od Volturiových čekat, když jsem na sobě pocítila, že má mysl opouští letadlo a přesouvá se někam jinam. Šedé nebe, na které jsem z okénka letadla koukala, se rozplynulo a já jsem najednou hleděla na jisté mizející město v tunách žhavé lávy, která byla všude okolo. Stála jsem na nějaké skále a dívala se pod sebe, kde křičeli lidé nebo upíři, kde mizely domy, kde hořely stromy a kde umíralo město.

Město jsem poznala podle klášteru, který pomalu mizel. Bylo to město Messina na Sicílii. Což znamenalo jediné - Etna se probudila k životu a vše kolem ničila.

Viděla jsem někoho ohořelého sotva schopného pohybu, jak se ke mně blíží. Napřahoval ruce, kterými mě žádal o pomoc, a něco mumlal. Jak mě ale mohl vidět? Opravdu se sem přenesla jen má mysl? Natáhla jsem ruku, abych mu pomohla, ale najednou se obraz změnil a já natahovala ruku k okénku v letadle.

„Slyšíš mě, Lynn?“ ptal se starostlivě vedle mě Matt. Lekla jsem se, ale rychle se uklidnila a s úsměvem se na něj otočila. Rozhodla jsem se, že jim zatím nic nepovím. Nechtěla jsem je zbytečně děsit.

„Ne, promiň, zamyslela jsem se,“ lhala jsem. „Co jsi říkal?“

„Ptal jsem se, jestli jsi neviděla něco nového,“ zopakoval mi Matt svou otázku.

„Ne, neviděla,“ zalhala jsem znovu.

„Dobře,“ řekl mi Matt a otočil se na druhou stranu. Smutně jsem se usmála a Matt se na mě zase otočil a řekl mi: „Víš, chci ti něco říct. Chci ti to říct od okamžiku, kdy jsme se potkali, ale… nevěděl jsem jak.“

„Ano?“ pobízela jsem ho, aby pokračoval.

„Víš, Lynn, já… totiž Alice… Alice když měla tu vizi o tobě… měla pak ještě jednu. Možná ti o tom něco řekla,“ začal a já přikývla. „Viděla v ní… nás dva… jak jsme spolu… a víš já… se do tebe zamiloval, ještě dříve než jsem tě potkal. A pak, když jsem tě potkal, bylo to mnohem silnější a já… miluji tě, Lynn,“ dostal ze sebe celý rudý Matt.

Dříve než jsem se zmohla jakéhokoliv slova, ozvalo se v mikrofonu: „Všichni se připravte! Musíme opustit letadlo. Vypadá to, že na nás někdo poslal bouři. Někdo nechce, abychom se dostali do Volterry. Musíme ven!“ křičel Matt.

Podívala jsem se z okna a zjistila jsem, že jsme klesli. Ale zároveň jsem zjistila, že ještě nejsme na pevnině, ale někde nad oceánem. To byl náš konec!

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po roce 2012 - 8. kapitola: