Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po roce 2012 - 10. kapitola

05.02.2012 (18:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1254×

„Už tam budeme,“ oznámil nám Emmett, který řídil naše auto.

„Nemůžu se dočkat,“ dodal ironicky Kyle a vyměnil si s Leah posměšný pohled.

„Asi budeš mluvit ty, viď, Lynn?“ zeptal se mě Matt.

„Jo, asi jo,“ zamumlala jsem na souhlas. Moc nadšená jsem z toho teda nebyla.

„Vystupovat,“ nařídil Emmett, když zastavil naše auto na okraji náměstí nedaleko hradu Volturiových.

Vystoupili jsme z auta a čekali na ostatní. Když se k nám ostatní přidali, vykročili jsme se se mnou v čele ke kanalizaci, která vedla do hradu Volturiových.

Když jsme tam dorazili, zjistili jsme že, před průchodem do kanalizace stojí muž. Muž s rudýma očima a černými kudrnatými vlasy. Muž urostlé postavy byl zahalen do černého pláště, který dobře kontrastoval s jeho barvou vlasů. Už z dálky se na nás usmíval. Znala jsem ho. A znala jsem i jeho úsměv. A tenhle úsměv byl jeden z jeho falešných úsměvů.

„Vítej zpátky, Lynn,“ pozdravil mě s trochou ironií v hlase.

„Zdravím tě, Santiago,“ oplatila jsem mu pozdrav. Byl to Santiago. Bojovník Volturiových.

„Už na vás čekáme. Dali jste si na čas,“ řekl nám Santiago a vstoupil do kanalizace. Rukou nám pokynul, ať ho následujeme. Učinili jsme tak.

„Někdo vytvořil bouřku a útočil na naše letadlo,“ vysvětlovala jsem mu cestou.

„Letadlo, které jste ukradli. Nebylo vaše,“ opravil mě Santiago. „Nejspíše to udělali ti, co chránili letiště,“ podělil se s námi o svůj názor.

„Nejspíše,“ zopakovala jsem jeho slova, ale nebyla jsem o tom ani zdaleka přesvědčená.

Pokračovali jsme kanalizací, až jsme se dostali do přijímací místnosti, kde dříve dlelo několik recepčních, které se tu za ty století vystřídaly. Většinou to byli lidé, ale teď tam nikdo neseděl. Už dlouho tam nikdo neseděl.

Santiago nás zavedl k výtahu. Otočil se k nám čelem a řekl: „Pojedu s vámi nadvakrát. Tak se nějak rozdělte po sedmi.“

Otočila jsem se k ostatním, usmála se na ně a pokynula jim, ať jich jde šest se mnou jako prvních. Přidal se ke mně Matt, Kyle, Leah, Jacob, Emmett a Jeremy. Když jsme se nasoukali do výtahu, Santiago s námi sjel dolů výtahem. Potom jsme vystoupili a měli počkat, až sem sjede s ostatními.

„Ti z letiště?“ zvedl obočí Matt a přitom se na mě podíval.

„Já vím. Také tomu nevěřím,“ souhlasila jsem s ním.

Raději jsme zanechali našeho rozhovoru, kdyby nás někdo poslouchal a čekali na Santiaga spolu se Samem, Paulem, Edwardem, Bellou, Alice, Jasperem a Christin.

„Pokračujme,“ řekl nám Santiago a vedl nás slabě osvětlenými chodbami do přijímacího sálu Volturiových. Následovali jsme ho a přemítali o tom, co se nyní bude dít.

Před velkými dveřmi do přijímací síně jsme se zastavili. Santiago se na nás otočil a uchechtl se. Já se zhluboka nadechla a otevřela jsem dveře za něj, jelikož to vypadalo, že on se k tomu nemá. Otevřela jsem je a vešla dovnitř. A za mnou ostatní.

Jaké bylo naše překvapení, když byla jednou přijímací síň plná upírů. Na třech trůnech naproti nám samozřejmě seděli Marcus, Aro a Caius. Po boku jim stály jejich ženy. Za trůny stáli jejich nejvěrnější strážci a bojovníci, ke kterým se ihned přidal Santiago. A po celé síni byli po obvodu přítomni jiní upíři. Některé z nich jsem od vidění poznávala, jiné ne.

Nevěděla jsem, jestli je to celé past či to má jen takový dojem budit, ale jedno jsem věděla. Nehodlala jsem se pohnout dál do středu síně. Dál ode dveří – našeho jediné možného úniku.

Po pár vteřinách, kdy jsme do síně vstoupili, se za námi dveře s rachotem zavřeli a stoupli si k nim někteří z upírů. Protočila jsem oči a dál se tvářila klidně. I když jsem uvnitř moc klidná nebyla.

„Vítejte, vítejte!“ vítal nás Aro z druhé strany sálu. „Vítej zpátky, Lynn. Vítej, Edwarde, Bello, Alice a ostatními, co jsou s vámi.“

„Nech si zdvořilostí a raději přejděme k tomu, proč jsme tady,“ neudržel se Emmett při Arových na oko laskavých slovech.

„Oh, drahý Emmett. Moc jsem toho o tobě slyšel,“ reagoval okamžitě Aro. „Jak se ti vede bez… Rose?“

„Ne!“ zadržela jsem Emmetta, který udělal krok dopředu se sevřenými pěstmi. Neboť v okamžiku, kdy se pohnul, se pohnuli i ostatní v sálu. „Pojďme si promluvit.“

„Dobrá. Začneme třeba tím, že jsi neuposlechla rozkaz,“ ozval se Caius.

Slyšela jsem, jak Mattovi i Kyleovi spadlo srdce až někam do žaludku. Mně samotné by asi také spadlo, kdyby bylo stále provozu schopné.

„Jo, tohle,“ usmála jsem se na ně s jejich překvapením. „Řekněme, že jsem změnila názor. Názor na vás, na Cullenovi, na lidi a… zkrátka na všechno. Už nepatřím k vám. Vlastně bych řekla, že jsem k vám nikdy nepatřila,“ pověděla jsem jim sebevědomě. „Ale opravdu se chceme bavit o tomhle, zatímco popel z Etny se k nám blíží?“

„Pravda, pravda. O tomhle možná bude čas promluvit si… později,“ usmál se na mě Aro. „Tedy, proč jste tady?“

„Opravdu vám musíme vysvětlovat své důvody. Myslíte si, že nevím, že někteří z vás mají podobnou schopnost jako já a dokážou vidět jinam stejně jako já. Myslíte si, že nevím, že jste nás sledovali a poslouchali,“ vyjela jsem na něj. „Tohle opravdu nemáme za potřebí. Jsme tady, protože chceme zachránit naši planetu. Můžeme se o to pokusit sami. Bůh ví, jak by to dopadlo. Třeba by se nám to i povedlo. Ale fakt je, že s vaší pomoci to bude jistější a snadnější. A dalším faktem je, že i vy nás potřebujte.“

„Vskutku dobrý projev, Lynn. Kde se to v tobě bere? Máte nejspíše nějaké podmínky, že? Mohl bych?“ Natáhl ruku a v tom okamžiku stál jen pár metrů ode mě a čekal, až mu podám svou ruku a on bude moci nahlédnout do mých vzpomínek.

„Mohl,“ usmála jsem se. „Ale bylo by lepší, kdybys to viděl očima někoho z ostatních, aby sis utvořil obrázek na ně a na jejich postoj k vám,“ navrhla jsem mu a on se netvářil, jako že by mu to vadilo. „Jeremy!“ zavolala jsem Jeremyho a ten stál vmžiku u mě.

Věnoval mi laskavý pohled a podal svou ruku Arovi a zároveň s tím Aro odevzdal své vzpomínky napospas Jeremymu.

Po několika málo vteřinách se jejich ruce oddělili a oni na sebe oba vyjeveně zírali. Po chvíli ale Jeremy uhnul pohledem a setkal se s mým.

„Mají v plánu nám pomoci. Ale až zachrání naší planetu, chtějí si z nás udělat zase potravu,“ oznámil nám Jeremy. A v sále se ozvaly vzdechy uznání, ale některé i zděšení. Vypadalo to, že ne všichni o tom věděli.

„Lynn, pojďme si promluvit,“ pípl Aro, který se stále vyjeveně díval na Jeremyho.

„Není o čem mluvit, Aro. Nebudu spolupracovat s někým, jako jsi ty,“ odsekla jsem mu. „My odcházíme a ty nás jako správný hostitel necháš jít.“

Pomalu jsme se pozpátku soukali ke dveřím. Aro pokynul rukou, ať upíři od brány ustoupí, a oni tak učinili.

„Někteří z vás možná nechtějí takový způsob života. Někteří z vás se možná chtějí změnit a chtějí nám pomoci,“ mluvila jsem na ně, když jsem odcházela. „Pokud tu někteří takoví jsou, můžou jít s námi. A pokud ne, někde jinde se určitě najde někdo, kdo nám pomůže. Třeba Rumuni,“ dodala jsem s očima upřenýma na Arovi.

Potom jsem se setkala s pohledem mladé ženy, která mě sledovala velmi pozorně a vypadala, že o mých slovech hluboce přemýšlí. Usmála se na mě a vykročila z řady.

Pomalu z řad vystupovali jiní a přidávali se k nám. Usmívala jsem se, neboť jsme svým způsobem vyhráli. Přece jen můžou upíři a lidé žít v míru. Nebo alespoň někteří.

„Nepovedlo se mi vás zabít v letadle, povede se mi to teda teď,“ zakřičel nějaký muž vzadu za trůny Volturiových a vyšel směrem k nám s odhodlaností v obličeji i v hlase.

Vypadalo to, že nás chce napadnout a nejspíše by se mu i povedlo někoho z nás zranit, ale v tom okamžiku, kdy se na nás rozletěl, se podlaha síně zatřásla a on se zastavil na místě. Všichni se zastavili, nikdo se neopovážil pohnout.

„Co to, sakra, bylo?“ ozval se Janein hlas někde vzadu.

Nikdo neodpovídal, neboť najednou prohlubeň v prostředku místnosti, která sloužila Volturiovým k likvidování neposlušných upírů, pukla. Všude kolem nás se podlaha lámala a otřásala. Bylo slyšet, jak stěny praskají a uvnitř se pomalu hroutí. Slyšeli jsme, jak se strop prohýbá.

Chtěla jsem zkontrolovat ostatní za mnou, ale můj pohled uchvátilo něco jiného. Část stropu na druhé straně sálu se zřítila a spadla přímo na upíry, kteří byli pro Volterru tolik důležití.

„Ne!“ vykřikl Aro a běžel k nim.

Chtěla jsem se smát, ale na to nebyl čas, museli jsme odtud pryč. Otočila jsem se a chtěla nahnat ostatní pryč. Ale v tom se polovina podlahy propadla a vzala mě s sebou. Vykřikla jsem. Spolu se mnou padalo dolů mnoho nepřátelských upírů, ale i někteří z našich.

Když jsem dopadla, hledala jsem někoho od nás. Uviděla jsem Mattovu pušku. A jeho, jak ji drží a jak na něm někdo leží. Rychle jsem se k němu dostala a odtáhla upíra, který na něj spadl.

„Matte! Matte, slyšíš mě? Jsi v pořádku? Matte!“ volala jsem přímo hystericky.

Otevřel oči v mém náručí a sípavě zašeptal moje jméno.

„Jsem u tebe, Matte a dostanu tě odtud, ano? Musíš vydržet,“ uklidňovala jsem ho a rozhlížela se zběsile kolem sebe.

Viděla jsem, že jsme se propadli nejméně sto metrů dolů pod síň. Viděla jsem, jak se to kolem nás pořád všechno bortí, jak se síň nahoře prohýbá v základech. Slyšela jsem křik a zběsilý nářek někoho ze shora. Spatřila jsem tělo nehybné Christin nedaleko nás a raději odvrátila pohled.

„Lynn, miluji tě,“ šeptal sípavě Matt a bylo slyšet, že z něho vyprchává život.

„Taky tě miluji, Matte.“ Políbila jsem ho na jeho zakrvácená ústa.

„Lynn!“ zaslechla jsem hrozný výkřik mého bratra Kyla nahoře nade mnou.

Podívala jsem se nahoru a viděla jen, jak obrovský kus stropu padá směrem na mě a Matta!

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po roce 2012 - 10. kapitola: