Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po mém

23.07.2009 (22:00) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2406×

„Tati, ale já ho opravdu chci! Už je mi sedmnáct, ne pět!“ Podíval se na mě tím svým nezvykle měkkým pohledem, který mě vždycky dokázal vytočit. „Ale no tak, holčičko, myslím, že o tomhle jsme se už bavili a já ti řekl, že ne. Konec debaty. A teď už musím jít.“ Na ta slova zmizel skrz okno ven dřív, než jsem ho stačila byť jen pořádně zahlédnout, natožpak zadržet. Sakra!

Když máma umírala, předem mě připravila na to, čím se můj otec po tom, co nás v mých dvou letech opustil, stal. Jasně, upír, chtěla jsem se jí vysmát. Pak jí rakovina dostala nadobro a on si pro mě skutečně přijel, i se svými přáteli ze své takzvané rodiny. Zjevně si neuměl představit, co pro mě mámina ztráta znamená, a zpočátku nevěděl, jak se ke mně a mému zármutku postavit. Pak ale začala škola, nové prostředí s novými lidmi v novém městě, kde jsem byla pro všechny velkou neznámou.

S tím, co je on a jeho parta zač, jsem se celkem rychle smířila. Byli neškodní, lovili zvířata v okolních hlubokých lesích, aby uhasili svou žízeň po krvi, někteří z nich dokonce chodili občas i mezi lidi, na sešlosti a párty, nacházeli si i jiné kamarády a přátele. Prostě se snažili být...lidští.

Většinou jsem si mezi nimi připadala normálně, byla s nimi legrace a naučili mě pár docela hezkých věcí. Respektovali, že musím jíst, spát a mít klid na učení do školy a úkoly. Byli fajn. Většinou.

Ale teď, po půl roce relativního klidu, kdy musím už konečně zase nastoupit do školy, kterou vůbec neznám, nastal zlom. Táta mi věřil, věděl, že nikomu naše tajemství nepovím a nikdy se neprořeknu. Věřil mi, že se o sobě ve spoustě věcí dokážu postarat sama. Ale nevěřil mému řízení a odmítal mi dovolit koupi staršího ojetého autíčka, na které jsem si dost dlouho šetřila, ještě za mámina života.

Trval na tom, že mě každý den někdo z „rodiny“ do školy odveze a pak pro mě zase přijede. A tak jsem si první den své nově načaté školní docházky do třetího ročníku střední školy v Oaks připadala jako úplný idiot.

Celie pro mě měla víc pochopení než táta a tak mě nechala vystoupit už o blok dřív, abych mohla do školy alespoň důstojně přijít pěšky než se nechat přivézt jako paša. Nechtěla jsem být hned od začátku středem pozornosti. Nesnášela jsem to vždycky a dnešek nebyl zrovna ten pravý den na to se jím stát.

Na rozlehlém parkovišti před školou se to hemžilo lidmi. Hlasitý šum hovoru a občasného smíchu se nesl přes dvůr a utichl až ve chvíli, kdy za mnou zaklaply hlavní dveře. Věděla jsem už kam jít, táta s Glorií, jeho partnerkou, jestli se to tak dá říct, mě sem vzali už krátce před prázdninami na pohovor s ředitelem a prohlídku školy.

Třída byla omšelá a na to, že se tu vyučovaly dějiny, tu nebyla vůbec žádná výzdoba, žádné pomůcky, plakáty, prostě nic. Ach jo, zlatá Atlanta! Ne že by mě škola vysloveně bavila, ale když bylo k učení vhodné prostředí, celkem mi šlo. Ale v téhle šedé kobce to nevidím příliš nadějně.

Učitelé mě postupem týdne začali registrovat a i já už se celkem vyznala v tom, který je který. Spolužáci, to už byla jiná. Nepřeberná směsice povah, která měla jedno společné – nikdo se se mnou příliš nebavil. Susan, předsedkyně třídy, mě tehdy po první hodině oficiálně představila a přivítala na nové škole. A tím to haslo.

Jsem celkem samotář, takže mě to ani nijak zvlášť nemrzelo. Ne že bych v Atlantě neměla kamarády, i když to byla spíš banda kluků než hihňající se spolužačky, ale takové ty vztahy až do hrobu to fakt nebyly.

V mém odvozu domů se střídala Celie, Glorie, táta a Jake, Celiin drahý. Robert, Paul ani Collin se do toho příliš nehrnuli, ještě si nevěřili na sto procent. No, podle mě by si spíš po takové době měli najít ženskou, to je celé. Hlavní je nechat jí pak naživu.

Předměty byly stejné jako v Atlantě, jen tady byli překvapivě poněkud napřed, tak o tři čtyři kapitoly. Po měsíci jsem začala zjišťovat, že musím vynakládat poněkud větší úsilí na to, abych dosáhla stejných výsledků jako předtím. Navíc mi skončila doba hájení, takže učitelé už si se mnou nebrali servítky. Sakra!

Byl sobotní podvečer, seděla jsem u kuchyňského stolu, který tady byl klasicky jenom můj, uzobávala ze sendvičů a snažila se do hlavy nacpat cosi o britských koloniích. Paul hrál vedle na klavír ty své značně depresivní, nicméně krásné melodie, Celie, Glorie, Jake a táta byli zase venku a Robert s Colllinem se zase hrabali v těch svých naleštěných mazlíčcích zvaných motorky.

Po hodině jsem knížku zaklapla. Smířila jsem se s tím, že kolonie pro mě zkrátka budou stále jednou velkou neznámou. V pokoji na mě ze tmy blikal notebook. Zamračila jsem se, přišlo mi divné, že mi vůbec někdo píše. Bývalí spolužáci?

E-mailová adresa byla jen směsí číslic a písmen, tudíž jsem z ní nevyčetla zhola nic. Zato text mě zaskočil.

„Ahoj Alex! Zřejmě nevíš, kdo jsem, ale to vůbec nevadí. Všimla jsem si tě coby nového přírůstku v naší škole, a po celý měsíc, co už tady jsi, mi připadáš... no, trochu ztracená. Nikdo tě nedoprovází, nikdo s tebou příliš nemluví,

Zítra pořádám já a pár mých přátel posezení v kavárně U Burnyho, kousek za obchodním centrem. Víš, kde to je? Sejdeme se v šest. S ostatními  jsme se shodli na tom, že bychom tě rádi poznali. Nemysli si, nejsi jediný vyděděnec téhle školy.

Když napíšeš, budu ráda. A když zítra přijdeš, budu ještě radši. Alice

Zírala jsem na monitor a zhluboka jsem se nadechla. Co to... No nic. Napadla mě asi stovka věcí, které bych té slečně ráda napsala, ale nakonec jsem napsala jediné.

Kde si sehnala můj e-mail?

Odepsala téměř okamžitě, skoro jako by na mou odpověď čekala.

Promiň, ale to ti nemůžu říct.

Ještě chvíli jsem váhala s prsty nad klávesnicí, ale pak jsem jen zakroutila hlavou a zvedla se od stolu. Slyšela jsem, že ostatní se už vrátili z lovu. Ne že by byli slyšet, byli tiší jako myšky, většinou jsem o nich vůbec nevěděla. Ale Paul přestal hrát, a to byl jasný signál.

Zůstala jsem stát v půli schodiště. Ladnými pohyby si posedali na dlouhou pohovku a šeptem, alespoň pro moje uši, se spolu bavili. Napadlo mě, že opravdu vypadají jako rodina. Stejně bledí ve tváři, stejné dlouhé štíhlé prsty, stejné melodické hlasy. Jen já do jejich schématu tak trochu nezapadala. Ale co.

„Tati?“ Otočil se ke mně a v jeho náhle světle modrých očích byla znát naprostá spokojenost. Takhle byl nejkrásnější, pomyslela jsem si. Se svýma světle modrýma očima, které měl ještě jako... No, prostě když byl ještě s námi. Postupem času, jak se jeho žízeň prohlubuje, mu stále tmavnou, až skončí černé jako nejčernější noc.

„Copak, Alex?“ „Mohla bych zítra navečer ven?“ Podmračil se a tím jeho rysy poněkud zhrubly. „Ven? Kam ven? A s kým vlastně?“ „No... s kamarádkami. Chceme zajít do kavárny, jen tak na pokec. To víš, holčičí drbárna.“

Všichni kromě Celie mi na to skočili. Věděla jsem, že s výrazy jako „kavárna“ a „holčičí drbárna“ nechtějí mít pokud možno nic společného. „Ale proč ne, jsem rád, že sis konečně našla kamarádky.“ V duchu jsem se kysele ušklíbla. Jo, kamarádky. „No ale já budu zítra večer u Percyho, tak nevím, kdo...“ „Já jí tam ráda odvezu,“ vmísila se do toho Celie a mě neušel zvídavý pohled, který mi věnovala. „Dobře. Dík.“ 

Vyklusala jsem zpátky do svého pokoje, kde jsem, teď už v klidu, zasedla k počítači.

OK, tak zítra v šest se uvidíme. Alex

Pak se svalila na postel v duchu zmateně přemýšlela, kdo to jen může být. Pár holek už se jí nesměle představilo, ale žádná Alice mezi nimi nebyla, to věděla určitě. Tak kdo...? Usnula dřív, než nad tím mohla začít hlouběji přemýšlet.

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po mém :