Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plavba na Titanicu - 3. kapitola - Láska je období, kdy si rozum bere volno a srdce přesčasy

Alec Volturi by Lareth


Plavba na Titanicu - 3. kapitola - Láska je období, kdy si rozum bere volno a srdce přesčasyA další kapitolka je na světě... Řeknu vám, že kdybych se víc rozepsala, byla by tato povídka 15+. Už víte, o čem bude tento díl? =) A prosím přečtěte si sdělení na konci, děkuji. Vaše HorsiQ.

Titanic

Pátek, 12. dubna

Když jsme vyšli ven, praštil nás do obličeje mrazivý vzduch. S obavami jsem se koukl na Bellu. A moje obavy se splnily. Naskočila jí husí kůže, třásla se a z úst jí po každém výdechu unikala pára. Bylo mi jí hrozně líto, ale co jsem mohl dělat? Zahřát jsem ji nemohl, tak jsem jí raději beze slova podal kabát.

S vděkem se na mě usmála a oblékla si ho. Byl jí sice dlouhý, ale stále lepší než aby tady chodila jen v lehkých šatech.

Zastavil jsem se a podal jsem jí ruku. Stiskla ji, ale zřejmě nevěděla - stejně jako já -, co vlastně dělá. Dělal jsem vše bez rozmyslu, až moc jsem pokoušel štěstí. Musela cítit, jak je moje ruka ledová. Ale neodtáhla se, naopak přitáhla se blíž. Objal jsem ji kolem pasu a položil jí hlavu na rameno. Dívali jsme se na oblohu. Měsíc byl v úplňku, ale jinak byla noc černá jako uhel, ani já jsem nenašel byť jen jedinou hvězdu. Teda, až na jednu výjimku…

Ta hvězda zářila tak silně, že i měsíc vypadal vedle její krásy bledě a staře. Moje hvězda byla ona, byla to moje Bella.

Belle také vypadala zamyšleně. Oči měla přimhouřené a otevřenými ústy vdechovala ledový vzduch.

„Nad čím přemýšlíš?“ zašeptal jsem těsně u jejího ucha, až se moje rty dotýkaly její horké pokožky.

Roztřásla se, ale ne zimou. Bylo to něco, co jsem cítil, a přesto by pro to nestačila ani všechna slova světa. Tep jí zakolísal a začala zrychleně dýchat.

„Nevím,“ zašeptala a sklopila hlavu, abych nemohl vidět její obličej. Já ho ale viděl - aby ne, pozoroval jsem ho po celou dobu pobytu s ní. Začervenala se. Proč? Nad čím asi mohla přemýšlet? Bylo tak nezvyklé ticho, na něco takového bych si již zvyknout nedokázal. Jsem až příliš zvyklý na šum cizích myšlenek v mé hlavě a teď je tam najednou ticho a prázdno. Její tichá mysl mě fascinovala. Co já bych za to dal, abych mohl slyšet jen její myšlenky a ostatní ne?

„Pověz mi to,“ zašeptal jsem neúmyslně svůdným hlasem.

Tvrdohlavě zakroutila hlavou. „Ne.“

Její tvrdohlavost byla tak úžasně roztomilá. Potichu jsem se zasmál tak, aby to lidské uši nemohly slyšet.

„Prosím,“ naléhal jsem a přitiskl jsem svoje studené, bezkrevné rty na její teplý krk. Byl jsem až nebezpečně blízko její tepny. Ale necítil jsem žádné pálení v hrudi, bylo tak lehké ho ignorovat, když jsem byl s Bellou. Její krev mě nedráždila - spíš naopak, byla mi svým způsobem sympatická.

Otevřela ústa, ale nevydala ani hlásku. Už stačilo jen tak málo a řekne mi tu tajenku, nač ona myslí. Už dál nedokázala odolávat.

Přejížděl jsem rty stále výš, až jsem se zastavil u jejího boltce.

„Dobrá, myslela jsem na naši budoucnost,“ přiznala nakonec.

Ztuhnul jsem, jako bych se v té chvíli proměnil na kus ledu. Byl to opravdu dobrý námět k zamyšlení. Ona to viděla z té jednodušší stránky - jak máme plno dětí, společně stárneme a žijeme ve velkém domě. Tuhle budoucnost ale nemůže mít, se mnou ne. Nemůžeme spolu zestárnout, mít spolu děti… Neměli bychom tady ani spolu být. Ano, tohle je naše správná budoucnost.

Měl bych od ní odejít nejlépe hned.

Mozek mi říkal: Běž pryč, přece jí nechceš zkazit život a vyčítat si to navěky. Zatímco srdce - ten orgán, který se jedenáct let neozýval, který pro mě přestal existovat - mi radilo: Zůstaň tu, vždyť být s ní je tvůj osud. Ať odejdeš na jak dlouho chceš, stejně se jednou vrátíš.

Nejraději bych poslechl své mrtvé dávno nebijící srdce. Ale rozum je rozum a má pravdu.

Byl jsem připraven odejít. Ne, nebyl jsem připraven, ale byl jsem rozhodnut. A ačkoliv se to nezdá, mezi těmito slovíčky je veliký rozdíl. Byl jsem rozhodnut odejít.

Ale nějaká neviditelná tíha mě držela na místě. Bylo to moje srdce, bylo těžší a drželo se zuby nehty Belly.

Musel jsem tu zůstat, jinak bych ztratil celý smysl své existence. Nic by mě nedrželo na tomto proklatém světě.

Zvedla se ve mně nová vlna chtíče. Potřeboval jsem cítit její plné, teplé, měkké a poddajné rty. Chtěl jsem - ne nutně jsem potřeboval cítit ten pocit štěstí. Chtěl jsem její rty ochutnat. Jen se jich dotýkat musí být lepší než pití lidské krve.

Chtíč a touhu jsem už v mém těle nedokázal udržet a než jsem mohl cokoliv udělat, hladově jsem se s Bellou líbal. Vůbec se nebránila, ale spíše chtěla víc a víc. Dotýkat se jí byl tak neuvěřitelný zážitek. Cítit, jak se její teplé tělo tisklo na mojí mramorovou hruď, bylo jako pohlazení po duši.

Polibky byly stále hlubší a intenzivnější. Oba jsme chtěli stále víc a víc. Vzal jsem ji do rukou a ona mi obmotala nohy kolem pasu. Chytl jsem ji za zadeček a normální rychlostí nás přivedl do mé kajutky.

Položil jsem ji na postel. Byl jsem tak nejistý. Nevěděl jsem, jestli to opravdu chce. Jestli jsem připraven. Nevěděl jsem, co mám očekávat. Ale v jejích očích jsem viděl všechnu tu touhu - nemohl jsem odolat.

A pak jsme se poddali naší vášni a splynuli v jednu osobu.

 


Už se začíná opravdu něco dít, že? =) Nyní jsme přesně v půlce, nýbrž tahle povídka bude mít jen celkově šest kapitol.

Ale moc vás prosím, potřebuji něco na podporu, abych napsala další dílek... Takže dokud nebude pod tímto článkem 10 komentářů, tak nebudu psát dál. Je mi líto, ale není to zas tak moc, že ne? =) Jen bych totiž ráda věděla, jestli tato povídka někoho doopravdy zajímá.

 

Titanic

Pátek, 12. dubna

Když jsme vyšli ven, praštil nás do obličeje mrazivý vzduch. S obavami jsem se koukl na Bellu. A moje obavy se splnily. Naskočila jí husí kůže, třásla se a z úst jí po každém výdechu unikala pára. Bylo mi jí hrozně líto, ale co jsem mohl dělat? Zahřát jsem ji nemohl, tak jsem jí raději beze slova podal kabát.

S vděkem se na mě usmála a oblékla si ho. Byl jí sice dlouhý, ale stále lepší než aby tady chodila jen v lehkých šatech.

Zastavil jsem se a podal jsem jí ruku. Stiskla ji, ale zřejmě nevěděla - stejně jako já -, co vlastně dělá. Dělal jsem vše bez rozmyslu, až moc jsem pokoušel štěstí. Musela cítit, jak je moje ruka ledová. Ale neodtáhla se, naopak přitáhla se blíž. Objal jsem ji kolem pasu a položil jí hlavu na rameno. Dívali jsme se na oblohu. Měsíc byl v úplňku, ale jinak byla noc černá jako uhel, ani já jsem nenašel byť jen jedinou hvězdu. Teda, až na jednu výjimku…

Ta hvězda zářila tak silně, že i měsíc vypadal vedle její krásy bledě a staře. Moje hvězda byla ona, byla to moje Bella.

Belle také vypadala zamyšleně. Oči měla přimhouřené a otevřenými ústy vdechovala ledový vzduch.

„Nad čím přemýšlíš?“ zašeptal jsem těsně u jejího ucha, až se moje rty dotýkaly její horké pokožky.

Roztřásla se, ale ne zimou. Bylo to něco, co jsem cítil, a přesto by pro to nestačila ani všechna slova světa. Tep jí zakolísal a začala zrychleně dýchat.

„Nevím,“ zašeptala a sklopila hlavu, abych nemohl vidět její obličej. Já ho ale viděl - aby ne, pozoroval jsem ho po celou dobu pobytu s ní. Začervenala se. Proč? Nad čím asi mohla přemýšlet? Bylo tak nezvyklé ticho, na něco takového bych si již zvyknout nedokázal. Jsem až příliš zvyklý na šum cizích myšlenek v mé hlavě a teď je tam najednou ticho a prázdno. Její tichá mysl mě fascinovala. Co já bych za to dal, abych mohl slyšet jen její myšlenky a ostatní ne?

„Pověz mi to,“ zašeptal jsem neúmyslně svůdným hlasem.

Tvrdohlavě zakroutila hlavou. „Ne.“

Její tvrdohlavost byla tak úžasně roztomilá. Potichu jsem se zasmál tak, aby to lidské uši nemohly slyšet.

„Prosím,“ naléhal jsem a přitiskl jsem svoje studené, bezkrevné rty na její teplý krk. Byl jsem až nebezpečně blízko její tepny. Ale necítil jsem žádné pálení v hrudi, bylo tak lehké ho ignorovat, když jsem byl s Bellou. Její krev mě nedráždila - spíš naopak, byla mi svým způsobem sympatická.

Otevřela ústa, ale nevydala ani hlásku. Už stačilo jen tak málo a řekne mi tu tajenku, nač ona myslí. Už dál nedokázala odolávat.

Přejížděl jsem rty stále výš, až jsem se zastavil u jejího boltce.

„Dobrá, myslela jsem na naši budoucnost,“ přiznala nakonec.

Ztuhnul jsem, jako bych se v té chvíli proměnil na kus ledu. Byl to opravdu dobrý námět k zamyšlení. Ona to viděla z té jednodušší stránky - jak máme plno dětí, společně stárneme a žijeme ve velkém domě. Tuhle budoucnost ale nemůže mít, se mnou ne. Nemůžeme spolu zestárnout, mít spolu děti… Neměli bychom tady ani spolu být. Ano, tohle je naše správná budoucnost.

Měl bych od ní odejít nejlépe hned.

Mozek mi říkal: Běž pryč, přece jí nechceš zkazit život a vyčítat si to navěky. Zatímco srdce - ten orgán, který se jedenáct let neozýval, který pro mě přestal existovat - mi radilo: Zůstaň tu, vždyť být s ní je tvůj osud. Ať odejdeš na jak dlouho chceš, stejně se jednou vrátíš.

Nejraději bych poslechl své mrtvé dávno nebijící srdce. Ale rozum je rozum a má pravdu.

Byl jsem připraven odejít. Ne, nebyl jsem připraven, ale byl jsem rozhodnut. A ačkoliv se to nezdá, mezi těmito slovíčky je veliký rozdíl. Byl jsem rozhodnut odejít.

Ale nějaká neviditelná tíha mě držela na místě. Bylo to moje srdce, bylo těžší a drželo se zuby nehty Belly.

Musel jsem tu zůstat, jinak bych ztratil celý smysl své existence. Nic by mě nedrželo na tomto proklatém světě.

Zvedla se ve mně nová vlna chtíče. Potřeboval jsem cítit její plné, teplé, měkké a poddajné rty. Chtěl jsem - ne nutně jsem potřeboval cítit ten pocit štěstí. Chtěl jsem její rty ochutnat. Jen se jich dotýkat musí být lepší než pití lidské krve.

Chtíč a touhu jsem už v mém těle nedokázal udržet a než jsem mohl cokoliv udělat, hladově jsem se s Bellou líbal. Vůbec se nebránila, ale spíše chtěla víc a víc. Dotýkat se jí byl tak neuvěřitelný zážitek. Cítit, jak se její teplé tělo tisklo na mojí mramorovou hruď, bylo jako pohlazení po duši.

Polibky byly stále hlubší a intenzivnější. Oba jsme chtěli stále víc a víc. Vzal jsem ji do rukou a ona mi obmotala nohy kolem pasu. Chytl jsem ji za zadeček a normální rychlostí nás přivedl do mé kajutky.

Položil jsem ji na postel. Byl jsem tak nejistý. Nevěděl jsem, jestli to opravdu chce. Jestli jsem připraven. Nevěděl jsem, co mám očekávat. Ale v jejích očích jsem viděl všechnu tu touhu - nemohl jsem odolat.

A pak jsme se poddali naší vášni a splynuli v jednu osobu.


Už se začíná opravdu něco dít, že? =) Nyní jsme přesně v půlce, nýbrž tahle povídka bude mít jen celkově šest kapitol.

Ale moc vás prosím, potřebuji něco na podporu, abych napsala další dílek… Takže dokud nebude pod tímto článkem 10 komentářů, tak nebudu psát dál. Je mi líto, ale není to zas tak moc, že ne? =) Jen bych totiž ráda věděla, jestli tato povídka někoho doopravdy zajímá.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plavba na Titanicu - 3. kapitola - Láska je období, kdy si rozum bere volno a srdce přesčasy:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!