Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plavba na Titanicu - 1. kapitola - Titanic vyplouvá II.

fanposter2


Plavba na Titanicu - 1. kapitola - Titanic vyplouvá II.Nemůžeš se pokusit utéct tomu, koho miluješ. Čím dál od něj totiž budeš, tím víc ho nebudeš moct dostat z hlavy. Aneb, láska je období, kdy si rozum bere volno a srdce přesčasy. Příjemné počtení další kapitoly, která je celkem dlouhá. =) vaše HorsiQ.

Titanic

Sakra! Sakra, sakra, sakra! Proč je tahle loď horší než vězení? Kdybych tady nebyl, tak bych mohl před všemi těmi lidmi utéct. Mohl bych utéct před tou dívkou, která mě očarovala. Čarodějnice jedna! Proč mi musela vzít srdce? Já ho chci zpět!

V té chvíli jsem se choval jako ten největší lakomec na světě. Teda, v duchu to tak bylo. Z venkovního pohledu jsem vypadal jen trochu zaneprázdněn.

Potřeboval jsem si na něčem vybít vztek, ale rozhodně bych nebyl nápadný, kdybych strčil jeden komín do vody. No, Edwarde, to by se ti povedlo. Strčit komín do vody.

Do vody...

Ve vodě by mohlo být to, po čem jsem tolik toužil. Svoboda. Možnost plavat si kam chci, být volný. Rychle jsem se přesunul k boku lodi a podíval se dolů na moře. Foukal docela silný vítr. Titanic krásně odrážel vlny dál a ve vodě se odráželo zapadající slunce. Podíval jsem se na svou odhalenou kůži. Jiskřila, ale jen tak nenápadně. Drobounká duha se také odrazila od vlnek a dělala na nich úžasné barvy. Tohle lidské oko nikdy nespatří.

Sedl jsem si na bok lodi. Už se jen malinko odstrčit a je tam svoboda... Ale co by dělal Carlisle s Esmé? Ten vyčítavý pohled v jejich očích nechci vidět. A co bych řekl, až bych doplul na souš? Že jsem si zkusil skočit z Titanicu a pak si dal lekci plavání? Tohle by mi nikdo neuvěřil.

Ve mně se strhl boj. Ta strana, která byla proti tomu, abych skočil, s malým náskokem vyhrávala. Ta druhá strana, která chtěla, abych skočil, prohrávala. Měl jsem dva argumenty skočit. Zaprvé, nemůžu dál riskovat, že někoho zabiju. A zadruhé, musím být dál od té... dívky.

Poslechl jsem rozum, který mi přikazoval, skoč! Protože moje srdce bylo teď někde úplně jinde, bylo zaneprázdněné.

Voda mi nepřipadala ledová. Měla o pár stupňů vyšší teplotu než já. Zkontroloval jsem, zda mě někdo nesleduje, a když jsem se ujistil, že ne, tak jsem se potopil a plaval pryč.

...

Titanic mi už zmizel z dohledu. Dávalo mi hodně práce plavat dál. Ne, že bych byl unavený. Jen nějaká neznámá síla tlačila proti mně. Jako když se snažíte spojit dva magnety, které se odpuzují. Dá to práci, ale jde to, ovšem, drží jen chviličku.

Rozum na mě křičel, ať plavu dál. Přece té dívce nezničím život. Ale moje srdce bylo jiného názoru. Vždycky jsem poslouchal rozum, bylo překvapivé slyšet nový hlas. Hlas srdce. Byl to hlas, který jsem chtěl poslouchat. Zpíval mi v krásné melodii a volal mě zpátky k Titanicu a k té dívce. Občas jsem chtěl ten hlas poslechnout, ale kdybych to vzdal, kdybych přestal plavat, tak bych plaval zpět. Pokud bych ty neviditelné magnety pustil, tak by mě síla odhodila na moji stranu. Na Titanic.

Už jsem plaval hodně pomalu. Každý člověk by mě hravě předhonil. Moje končetiny se hýbaly s odporem. Funěl jsem, tato cesta byla vyčerpávající. Nemohl jsem tlačit proti vesmíru, který mě táhnul zpátky.

Teď už ne.

Uvědomil jsem si, že nejsem dost silný, abych byl dál. Pustil jsem magnety a rychle jsem připlouval zpátky na Titanic. Měl jsem pocit, že si můžu klidně lehnout a kochat se noční oblohou, a stejně by mě proud za pár minut odvezl sám na Titanic. Byl jsem nedočkavý. Těšil jsem se, že už nebudu muset tlačit proti té hrozné magnetické síle.

Doplaval jsem k boku lodi a začal přemýšlet, jak vylezu nahoru. Zaryl jsem nehty do boku lodi a začal šplhat. Po klouzavém povrchu, který šel navíc strmě nahoru, se mi šplhalo docela těžce. Jednou mi i podklouzla ruka.

Už jsem byl skoro ve třetí třídě. Chytl jsem se zábradlí a vyšplhal zpátky. Nečekal jsem, že budu pryč tak dlouho. Bylo něco kolem dvou hodin ráno. Tam, kde měli cestující třetí třídy večeři, se teď ozýval smích a praskání dřeva. Opatrně jsem nakoukl dovnitř a viděl jsem spoustu opilců, kteří si mě díkybohu nevšímali. Těkal jsem očima sem a tam a něco hledal. Nevěděl jsem co, takže jsem si usmyslel, že hledám Carlislea s Esmé. S povzdychem jsem se odtáhl od okna a vydal jsem se zpátky do své kajutky.

Byl jsem tak podivně prázdný. Tentokrát jsem nebyl navztekaný, byl jsem jen smutný. Ten smutek bolel ještě víc, než dýka zaražená do srdce. Já věděl, proč se cítím, jako by mě spalovali zaživa. Musel jsem si to přiznat. Upír se zamiluje jen jednou za život. Je to trochu jinačí, než vlčí otisk. Jestli jsem se zamiloval do té dívky už teď, nebylo cesty zpět. Ale bylo to divné, nic jsem o ní nevěděl. Ani jméno. Povzdychl jsem si. Proč je život proti mně?

Vinu za to, že jsem se zamiloval, můžu házet na kohokoliv. Na Titanic, Esmé, Carlisle, na tu dívku. Ale věděl jsem, že za všechno mohu jen já. Tohle bylo na zbláznění. Měl bych radši jít do své kajuty, Esmé má určitě starosti.

Když jsem stál u dveří svého malého obydlí, tak mě do nosu udeřil čísi pach. Byl to upíří pach. Tohohle upíra jsem ještě nikdy nepotkal. Nahrbil jsem se do obrané pozice a potichu zavrčel. Očima jsem pročesával okolí. Nikde nikdo, přesto je ten upír někde tady, ten pach byl hrozně intenzivní. Otevřel jsem dveře od své kajuty, a ten pach byl ještě silnější. Vešel jsem dovnitř a uviděl malou upírku se zlatýma očima. To mě šokovalo. Neuvolnil jsem svojí pozici, ale přestal jsem vrčet. Čekal jsem, co provede. Její myšlenky byli veselé. Smála se mé reakci.

„Ahoj, nemusíš se mě bát, já ti jdu jen pomoct.“ Znovu se zasmála, tentokrát nahlas.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se ostřeji, než bylo vhodné. Moje reakce ji opět nevyděsila a jen se zasmála, zase.

„Edwarde, opravdu můžeš být v klidu, já nejsem žádná FBI, nechci tě nějak špehovat,“ zasmála se znovu.

Zaskočila mě. Odkud zná mé jméno? Nehraje jen se mnou nějakou hru?

„Jsem Alice,“ prolomila to napjaté ticho a natáhla ke mně ruku.

Nedůvěřivě jsem ji pozoroval. Zřejmě nemá v úmyslu mi ublížit.

Natáhne ke mně ruku za sedm… šest... pět... čtyři... Slyšel jsem Aliciny myšlenky.

Jakmile se jí v hlavě ozvalo slovo teď, opravdu jsem k ní natáhl ruku a stiskl ji s tou její. Vítězně se usmála a pokynula na volné místo na mojí posteli vedle sebe. Přisedl jsem si, ale stále jsem byl opatrný, ještě jsem jí nemohl důvěřovat.

„Opravdu, prosím, trochu důvěry,“ popíchla mě Alice a dloubla mě do žeber.

Bylo to velice přátelské gesto, a já jsem věděl, že tuhle malou upírku budu mít rád. Zasmál jsem se a šťouchnutí jí oplatil.

„Já věděla, že si mě oblíbíš,“ zavtipkovala Alice a zářivě se usmála.

„Takže, když už tedy zřejmě nepředstavuješ nebezpečí, mohla bys mi říct, jak o mě víš nějaký věci?“ zeptal jsem se.

Zamračila se a mezi obočím se jí objevila drobounká vráska. Vypadala tak hrozně legračně, jako když se zlobí nějaký malý skřítek. Pak se znovu zazubila, vyplázla na mě jazyk a poslala mi myšlenkami. Zatímco ty o mně nevíš snad nic, já o tobě vím všechno!

Trošku jsem se vylekal. Neposlali ji Volturiovi? Ty o nás věděli celkem hodně.

„Jak to?“ zeptal jsem se, zatímco jsem dál přemýšlel.

Pokrčila rameny, a řekla jako by nic. „No, já totiž vidím budoucnost.“

Zasmáli jsme se oba společně jejímu tónu hlasu. Mluvila, jako by to snad uměl každý.

„Jak to funguje?“ zeptal jsem se s neskrývanou zvědavostí v hlase. Měl jsem radost, že nejsem jediný, kdo má nějaký šestý smysl.

„Když se na někoho soustředím, vidím jeho úmysly. Kdyby sis třeba řekl, že půjdeš do kina, viděla bych tě, jak jdeš do kina. Pokud by sis to rozmyslel, vize by se změnila - ukazovala by tvůj nový záměr. Některé vize jsou zamlžené - když nejsi ještě plně rozhodnutý to udělat. Některé vize se mi prostě najednou zjeví před očima, je to většinou varování před nepřáteli. Nedokážu ale předpovědět třeba autonehodu o hodinu dřív. Takovou nehodu, která se nestane záměrem, vidím jen o pár vteřin dřív, než se stane. No, sám to uvidíš,“ ukončila svůj proslov a ďábelsky se na mě usmála.

„A jak si věděla, že přijdu, když si mě ještě neznala?“

„Viděla jsem tě, jak ses rozhodl připlout zpátky. Zrovna jsem ucítila tvůj pach a hned poté jsem měla vizi, jak se vracíš. Měla jsem radost, že jsou tady ještě nějací upíři, než jenom já,“ znovu se zasmála a znělo to jak zvonění stříbrných zvonečků.

Měl jsem radost za ní, opravdu mi nechtěla ublížit a vypadalo to, že bychom mohli být kamarádi. Možná bych mohl Carlislea poprosit, jestli by se k nám nemohla přidat. Musí být pro ni těžké být sama.

„Nechtěla by ses k nám přidat?“ zeptal jsem se nakonec.

Na mojí nabídku se spokojeně usmála a v očích jí tancovaly jiskřičky.

„Občas vám budu lézt na nervy,“ provokovala mě.

„Vždycky jsem chtěl mít sourozence,“ vrátil jsem jí a sledoval jsem její nadšení.

Alice měla velikou radost, div nezačala tancovat. V její přítomnosti mi bylo příjemně. Nebylo to, jako s ostatními dívkami - pro ni nebyla ta venkovní krása příliš podstatná. Čekala na svoji pravou lásku. Já už jsem čekat nemusel.

Teď jsem si vzpomněl na tu dívku. S Alice jsem na tuto realitu zapomněl. A teď jsem litoval, že jsem si zase vzpomněl. Pocítil jsem touhu jít k ní a dívat se, jak spí. Jenže kde ji najít?

„Pokoj 5H, spí vlevo na horní palandě,“ oznámila mi Alice.

Usmál jsem se a poděkoval jí. Pak jsem odešel.

Než jsem se vydal za dívkou, chtěl jsem najít Carlislea. Hledal jsem jejich myšlenky. Leželi na lehátku a dělali, že spí. Kamufláž.

„Je mi líto, co se stalo, já jsem neměl sílu, tady být dál, já se omlouvám,“ zašeptal jsem, zatímco jsem si lidskou rychlostí sedal na lehátko vedle nich.

Esmé otevřela oči jako první. Nejdřív mě s podezřením pozorovala, a pak jí v očích přeběhla úleva a láska. Vrhla se mi kolem krku a začala plakat bez slz, ale velice intenzivně.

„Tys nás ale vyděsil,“ vynadala mi a stále mě držela v objetí.

„Já vím, omlouvám se, bylo to hloupé a zbrklé,“ odpověděl jsem zmučeným hlasem. Jak jsem mohl tak Esmé ublížit?

„Synu, jsem tak rád, že si se vrátil.“ Slyšel jsem Carlislea a jeho obrovskou úlevu v hlase.

„Ale, dost už,“ řekla Esmé nuceně a odtáhla se.

Nechápal jsem její reakci. Myslel jsem si, že mě bude chtít objímat po celou dobu plavby, ne že se odtáhne za pár minut.

„Teď mi povídej o té dívce,“ nakázala mi Esmé.

Vyvalil jsem na ni oči a snažil jsem se přijít na způsob, jak se to mohla dozvědět.

To Alice! Křičel na mě rozum.

No jistě, ten malý skřet mi opravdu už teď leze na nervy. Musel jsem se zasmát, když jsem si uvědomil, že kvůli tomuhle jsem si ji ještě více oblíbil.

„Vy znáte Alice?“ zeptal jsem se.

Carlisle se potichu zasmál a přikývl. „Už jsem ji přijal jako dceru a ona nám na oplátku řekla tvoje tajemství.“

Neubránil jsem se úsměvu. Ta je opravdu malá potvůrka.

„Teď se o tom zrovna nechci bavit. Chtěl jsem vás jenom ujistit, že jsem v pořádku. Řeknu vám o ní až příště,“ řekl jsem a spiklenecky jsem mrkl.

Esmé se zasmála a pokynula mi, abych šel. Když jsem odcházel tak se na mě dívala s láskou v očích, ale v mysli jí vířily obavy.

Najít její pokoj nebylo těžké. Opatrně jsem otevřel dveře. Naskytl se mi pohled na malou kajutu. Kde všichni byli namačkaní na sebe. Palandy vypadaly na to, že se co nevidět podlomí. Opatrně jsem za sebou zavřel a skočil na horní palandu k ní.

Zřejmě neměla klidný spánek. Vlasy měla všude kolem sebe a nervózně oddechovala. Co se jí asi zdálo?

Pak se uklidnila a začala oddychovat pravidelněji. Nohou se dotýkala mého ledového kolena a ze snu se usmála.

Bylo mi tak krásně teplo, nejen v tom koleni, ale cítil jsem teplo i v tom místě, kde leželo moje srdce.

Pak její dech znovu zakolísal. Nakonec začala dýchat pravidelně, ale mně to připadalo divné. Možná bych měl raději odejít.

Než jsem se stihl otočit, než jsem stihl seskočit z palandy, otevřela oči a podívala se na mě.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plavba na Titanicu - 1. kapitola - Titanic vyplouvá II.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!