Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje


Plamen nadějeMoje první povídka. Prosím o komentíky. Hlavní postava je Bella a všichni Cullenovy. Nechte se překvapit.

Kapitola 1:

Bella:

Minulost

Jako každý den jsem pomáhala mamince dělat večeři. Byl to takový náš každodenní rituál. Vždy jsme si u toho povídaly. Maminka pozorně poslouchala, co se mi ten den stalo ve škole a tak. Tatínek nebyl ještě doma. To bylo u něho naprosto normální. Je to policajt a teď mají prý v práci nějaký problémy. Tatínka to hrozně trápí. Max, muj mladší bráška se v tu dobu většinou dívá na pohádky nebo si hraje. A poslední člen rodiny Rony, můj pes zrovna spí.

Každý den se tatínek vracel z práce totálně unavený a snad ještě utrápenější než předešlý den.

Dnes měl tatínek zpoždění. Maminka říkala, že se určitě každou chvíli vrátí a snažila se u toho zamaskovat strach. Mě tím ale neoblafla.

Tatínek ale doopravdy za chvilku přišel, ale byl jinačí. Byl opilí, což bylo u tatínka více než divné.

Nepozdravil nás jako vždycky, rovnou šel k ledničce pro pivo. Já s bráškou jsme na něj jen vykuleně koukaly. Maminka se tvářila, jako by každou chvíli měla omdlít.

Táta se začal k mamince chovat jenom tak, jak se chovají v soukromý a přitom mlel všelijaký blbosti.

Ani nevím jak, ale najednou byli v sobě. Maminka do něj začala hučet ať si dá studenou sprchu a on jí začal sprostě nadávat. Já s Maxem jsme to nechápaly. Oba jsme se na ně dívaly se strachem v očích.

Maminka nás nenechala dlouho dívat se na ně, jak se hádají. Brzy nás poslala do svých pokojů a nařídila nám, že z nich nemáme vycházet. Vzala jsem Maxe do ruky a odvedla ho do pokoje, kde jsem mu zpívala, aby usnul. Dlouho ještě nechtěl usnout. Asi to bylo tím, že pořád slyšel ze zdola naše. Po dlouhém přemlouvání nakonec usnul. Dala jsem mu na čelu pusu a odešla do svého pokoje.

Všude po domě bylo ticho až na mamku s taťkou. Proto jsem slyšela skoro každé slovo. Snažila jsem se je nevnímat a přemýšlet o mých zítřejších 14 narozeních. Nakonec jsem přece jen usnula.

Uprostřed klidné noci mě probudil nějaký zvuk. Křik a štěkot Ronyho. U dveří jsem ucítila kouř. Někde hořelo, došlo mi. Vylítla jsem z pokoje, jak hurikán a běžela všechny vzbudit.

Nejprve jsem běžela do pokoje k rodičům. U jejich dveří jsem zkoprněla. Celý pokoj byl v plamenech. Hledala jsem očima po pokoji, jestli tu náhodou nejsou uvěznění. Konečně jsem je našla. Maminka s tatínkem leželi v posteli v těsném objetí. Úplně klidně. Vypadalo to, jako že jsou smířený s osudem. Začala jsem na ně křičet, ať odsud vypadnou ale marně. Jakoby spali. Začala mě popadat nevýslovná panika a strach. Z transu mě vzbudil až Max.

Rychle jsem běžela k němu do pokoje, abych ho mohla zachránit. Vzala jsem ho do náručí a utíkala s ním ven. Rony se držel těsně za mnou.

Schody do prvního patra jsem brala nejmíň po třech. Nedávala jsem vůbec pozor na cestu. Alespoň třikrát jsem škobrtla, ale na nohou jsem se udržela. Byla jsem zmatená, strachy bez sebe, v náručí malého Maxe a v hořícím domě. Slyšela jsem za sebou Ronyho, jak kňučí. Mé myšlenky byly rozuteklé na všechny strany. Vlastně jsem v hlavě měla jen jednu myšlenku a to zachránit Maxe. Věděla jsem, že rodičům už nemohu pomoci a na sobě mi nezáleželo. Smrti jsem se nebála.

Uprostřed schodiště jsem zastavila. Myslela jsem si, že dole ještě oheň nebude, ale pletla jsem se. Celý obývák a kuchyň byly už dávno v plamenech. Dívala jsem se na tu věc, která mi ničí domov a přemýšlela jsem, jak se přes ni dostat ven. Pátrala jsem očima po záchranné únikové cestě a zapomněla, že pořád stojím na schodišti. Dřív než jsem se vzpamatovala, ozvala se rána, jako když se něco propadá. Potom následoval můj výkřik, když jsem ztratila zem pod nohama a někam jsem propadla. Jak jsem to nečekala, omylem jsem upustila Maxe. Nevím kam, byla jsem zmatená a bolelo mě celé tělo. Přála jsem si umřít. Ucítila jsem na sobě šimrání. Po chvíli jsem si uvědomila, že je to Rony.

Ležela jsem dál na tom místě, neschopná se hýbat. Odněkud jsem pořád slyšela Maxův nářek, který se stával víc a víc bolestný. Plakala jsem a plakala. Nadávala jsem na sebe, že nejsem schopná vůbec ničeho. Že je to všechno moje vina.

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle brečela a ubíjela se v sebelítosti a najednou jsem cítila něco jiného. Celým mým tělem projela šílená bolest a potom mé tělo zachvátila tma.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!