Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 6

Plamen naděje 6Další....

6. Kapitola: Nákupy alias mučírna s velkým M.

Bella:

Ráno mě vzbudila nedočkavost. Hrozně jsem se těšila na ty nákupy a nemohla ani dospat. Jenom tak jsem ležela v posteli a přemýšlela. Přemýšlela jsem nad svým dosavadním životem a nad budoucím. Budou tam i nadále patřit Cullenovy? Nevím, ale teď si bez nich život nedokážu představit. Bolelo by mě, kdybych je ztratila. Stali se pro mě až moc důležití. Obzvlášť Edward.

Má v mém srdci místo, které mu nikdo nevezme. Necítím k němu bratrskou lásku, nebo sesterskou lásku, jako ke zbytku jeho rodiny. Ale lásku, kterou holka cítí ke klukovi. Neměla jsem v úmyslu se do něj zamilovat, ale srdci neporučíš. Nikdy se to ale nesmí dozvědět. Odmítnutí by mě hodně bolelo. Určitě ke mně necítí to, co já k němu. Proč by miloval někoho, jako jsem já? Průměrná holka + oči, které nic nevidí. Nikdy jsem nic takového k někomu necítila. Je to, jak se říká “Láska na první pohled“ ale v mém případě se použije jiné slovo „ Láska na první dotek“. Jemu patří největší kus mého srdce. Zbytek má Rony, Cullenovy a moje bývalá rodina. Nikdy nebudu milovat někoho víc, než jeho. Sice ho znám asi týden, ale jak jsem řekla. Srdci neporučíš. Nevím, jak vypadá, neumím si ho představit. Ale přirovnávám ho k andělovi, ale kdo ví, jak vypadá anděl. Je mi jedno, jak vypadá. Vnější krása pro mě nic neznamená. Nevidím ji a nemohu ji ocenit. Miluju ho kvůli vnitřní kráse. Tu ocenit dokážu.

Haf, haf. Zaštěkne Rony. Asi je čas vstávat. Tety jsem se včera ptala, jestli můžu jet na nákupy. Hned mi to dovolila. Já jsem jí fuk. Jenom ať jsem do večeře doma. Alexandra radost neměla, když se dozvěděla, s kým jdu. Dokonce se snažila tetě namluvit, že se stýkám s nějakou pochybnou partou. Ale marně. Zbylo jí jen, aby mi tiše záviděla.

Vykopala jsem se z peřiny a po hmatu došla do koupelny. Udělala jsem ranní hygienu, párkrát hřebenem rozčísla vlasy a vracela se zpátky do pokoje.

„Tak Rony, co říkáš. Tohle triko, nebo tohle.“zeptala jsem se Ronyho na jeho názor. V každé ruce jsem měla nějaké tričko. Pomáhá mi i s oblečením. Je to chytrý pejsek a má vkus. Rony mi olízl levou ruku, takže triko mám vybrané.

Rony pojede s námi. Emmet ho prý s radostí pohlídá. Jsem ráda, že se o něj někdo postará. Tady bych ho samotného nenechala ani náhodou. Za chvíli tu budou, tak jenom Ronyho vyvenčím

„Rony zasloužím si být šťastná?“povzdechnu, když jsme v lese na procházce. Přijde ke mně a olízne mi obličej. „To znamená ano?“řeknu se smíchem. Povalí mě na zem a začne olizovat.

„Rony, nech toho. Bu… budu celá oslintaná.“řeknu mezi návaly smíchu a Ronyho váhy. Rony je zlatý retrívr, takže to není nějaký malý a lehký pejsáček. Když přestane, snažím se uklidnit a trochu upravit do původního stavu.

„Ahoj!“vykřikne na mě Alice, když jsem na kraji lesa. Docela jsem se jí lekla.

„Ahoj Alice.“pozdravím s úsměvem.

„Rychle Bello! Abychom to stihly“řekne nedočkavě. Povzdechnu si, usměji se sama pro sebe a zrychlím trochu krok, aby neřekla.

„Rony pojede se Emmetem, nevadí? Rose s ním totiž nemluví a kluci ho nechtějí poslouchat. Proto si vyžádal Ronyho společnost.“informovala mě Alice. Bylo slyšet, že v sobě dusí smích.

„Dobře, pá Rony.“rozloučila jsem se s Ronym a s pomocí Alice nastupuju do auta.

„Čau, ty jeden chlape.“slyším nadšeně vykřiknout Emmeta. Jsem ráda, že jsem mu zlepšila náladu.

„Tsss.“odfrkne si Rose, nastartuje auto a vyjíždíme směr nákupní centrum Olimpie.

Alice mi sdělila, že jedou 3 auta. Rose, kde sedím já, ona a Alice. V druhém jede Edward s Jasprem a Emmmet jede s Ronym. Musíme vypadat, jak nějaká kolonie, nebo že se stěhujeme.

Cesta do Olimpie utekla překvapivě rychle na to, jak je od Forks daleko. Rose na to musela pořádně šlápnout. A Alice neustále něco brebentila, takže jsem se nestačila divit.

„Už jsme tady.“vypískla nadšeně Alice, když auto zastavilo a ani nevím jak, a už mě někam táhla.

„Alice, zpomal trošičku, nestíhám tě a navíc jsem se ještě s ostatníma nepozdravila“snažila jsem zastavit Alici. Jsme tady ani ne 5 minut a já už nemůžu.

„Ti počkají. Já a oblečení ne.“řekla nekompromisně. Jenom jsem si povzdechla a nechala se dál táhnout.

Alice mi na chvíli zmizela, když jsme přišli do rušného obchodu. Potom jsem v ruce ucítila nějaké oblečení.

„Všechno si vyzkoušej a vždy se nám ukaž, abychom to mohli ohodnotit.“rozkázala mi Alice a zatáhla závěs. Takže jsem usoudila, že jsem v převlékací kabině. Pro jistotu jsem to rukama zkontrolovala.

Vzala jsem do ruky první kousek oblečení. Bylo to nějaká triko. Nějak jsem ho na sebe dostala a pak další a další trika, jak by smet. Pokaždé, když jsem z kabinky vylezla a ukázala se holkám, společně mi to odsouhlasili.

Potom jsem zkoušela nějaké kalhoty. Všechny mi skvěle padly, jako trika. Alice a Rose mají skvělý odhad. Ani nevím, proč chtěli, abych se jim pokaždé ukázala, když vždycky řekly “To berem.“

Tolik obchodů už mám za sebou a ono to ještě nestačí. Vždyť už tu jsme pár hodin a já mám tuny oblečení. Copak jim to na vyřádění ještě nestačilo? Mám totiž takový dojem, že Alice si ze mě udělala oblíkací panenku. Začínala jsem být pěkně unavená a navíc mám hlad.

„Alice já potřebuju odpočinek a navíc mám hlad.“řekla jsem teď nekompromisně já. Nehodlám kvůli nakupování hadrů umřít hlady a omdlít únavou.

„No dobře, ale půjde s tebou Edward, já nemám čas. Zatím ti najdu další oblečení na zkoušení.“odpověděla sklesle. Ona asi hlad nemá. Pro ní nákupy od rána do večera nestačí. Kdyby mohla, byla by tu i přes zavíračku. Chápu, že sobě si chce nakoupit hromady oblečení, ale nevím, proč do toho nutí i mě. Snažila jsem se jí přemluvit, že tolik věcí nepotřebuju, ale ona má svoji hlavu.

„Ahoj.“pozdravil nádherný hlas, který bych nemohla nepoznat, ale trochu mě překvapilo, že tu byl tak rychle. Měla jsem dojem, že je někde s rukama.

„Ahoj.“odpovím překvapeně.

„Ještě nelituješ, že si s námi jela?“zeptal se se smíchem Edward.

„Trošku.“přiznala jsem. Edward se na to nádherně usmál. Miluji ten jeho smích.

Jemně mě chytl za jednu ruku, druhou mi dal kolem pasu. Jeho chladná kůže už mě nepřekvapila. Ani mi nevadila. Jsem ráda za každou chvíli, co se mě dotkne. Byla jsem ráda, že Alice má práci. Je sice taky dobrý společník, ale straně ukecaný. Edwarda považuju za nejlepšího společníka ze všech.

Dovedl mě do nějaké restaurace a jako pravý gentleman mi vzal bundu a přisunul židli.

„Co by sis dala?“zeptal se mě sametově, když jsme si sedli. Je mi trapný, když se o mě musí starat. Připadám si hrozně nesamostatná.

„Já nevím, co mají.“šeptnu smutně. Tolik mi vadí, ta bezmoc. Nechci být na někom závislá celý život.

„Promiň.“omluví se a začne číst jídelní lístek. Vychutnávám si jeho krásný hlas, a co čte, vůbec nevnímám.

„Tak, že co sis vybrala?“pokračuje Edward. A co teď. Vždyť já si nepamatuju ani jedno jídlo, který přečetl.

„Hm, nemám páru. Třeba to, co ty.“řeknu po dlouhém uvažování a jsem na sebe pyšná, že jsem to tak dobře vymyslela.

Teď naopak přemýšlí on. Přijde mi to komické. Jak může být těžké vybrat si jídlo. V duchu jsem se zasmála.

„Já už jsem jedl. Ptal jsem se Alice, jestli tě může chvíli postrádat, ale řekla ne.“odpoví dost přesvědčivě, ale něco mi říká, že to není pravda. Proč by tak dlouho přemýšlel, co si dá, když už jedl.

„Aha a co si teda měl?“řekla jsem, jako bych si ničeho nevšimla.

„Pizzu.“odpověděl teď už bez přemýšlení.

„Tak já si dám taky pizzu.“řeknu.

Edward nadiktoval servírce naši objednávku a potom jsme si povídaly. Zeptala jsem se ho na Ronyho, ale ten je prý s Emmetem. Takže mu nic nechybí.

„No konečně. Už jsem si chtěla pro tebe dojít a vlastníma rukama tě sem dotáhnout.“začala Alice vyčítavě a už mě táhla do dalšího obchodu,

Nákupy trvaly ještě několik úmorných hodin. Byla jsem strašně unavená a nohy už jsem ani necítila. Bolelo mě celé tělo. To bylo samé “Vyzkoušej si tohle, vyzkoušej si tam to“.

Říkala jsem Alici, že na tolik oblečení nemám ve skříni ani místo. Ale bez odezvy. Už jsem pochopila Emmetovo varován a jak byl radostí bez sebe, že mohl hlídat Ronyho. Příště ho budu hlídat sama.

„Bello, nevadí, že jsem ti koupila jednu halenku pro tetu?“zeptala se jen tak Alice.

„Proč si jí kupovala?“namítla jsem. Už vidím, jak jí teta bude nosit. Dost ironický, hm.

„Koupila jsem jí, aby se na tebe nezlobila, a líbit se jí bude.“protestovala. Tak to jsem zvědavá. Že by se tetě líbilo něco ode mě? Pochybuji. Má moc vytříbený vkus a je hrdá.

„Nasedat!“zavelela Alice. Konečně. Už jsem se bála, že se konce ani nedožiju. Všichni to samozřejmě s neskrytou radostí udělali.

*

Rony jel už se mnou, protože k nám pojede jen Alice. Celou cestu zase nezavřela pusu. Už jsem ji ani nevnímala. Nákupy mě tak zmohli, že jsem v autě usínala.

„Pomůžu ti s taškami.“řekla Alice a pomáhala mi z auta. Neměla jsem už sílu, tak jsem jenom zakývala hlavou na souhlas. Alice mi pošeptala do ucha, že Alexa mě s nenávistí pozoruje. Potom, co jsem se s ní rozloučila, šla jsem dát tetě halenku.

„Této, něco jsem ti koupila.“řekla jsem opatrně a podala jí krabici. Bála jsem se její reakce a hodně. Slyšela jsem, jak rozdělává krabici a moje nervozita ještě stoupla.

„Ach děkuji, Isabello. Ta halenka je moc pěkná.“vzdychla teta upřímně.

Tak tohle bylo divný. Teta taková nebývá. Díky Alice. Řekla jsem v duchu a v pondělí jí to zopakuji.

„Kde si vzala peníze na tolik oblečení.“Zeptala se mě Alexa jedovatě, když jsem šla do svého pokoje. Počítám, že teď jsem někde na chodbě. Nechtělo se mi říkat, že jsem neutratila ani halíř.

„Měla jsem nějaké našetřené peníze.“řekla jsem a doufala, že tímto náš rozhovor skončil.

Na štěstí se dál nevyptávala a já si mohla jít po svém. Celá unavená jsem došla do pokoje a přemýšlela, co dál. Zvítězila sprcha. Snad mě trochu probere. Tam jsem strávila nějakou chvíli a potom celá šťastná, umytá a voňavá zalezla pod peřinu. Rony si lehl taky.

„Byl to náročný den, že?“zamumlala jsem. Víčka se mi nekontrolovatelně zavírala a já je držela z posledních sil.

„Přesto jsem krásnější den nezažila.“řekla jsem z posledního a potom usnula.

Kolem mě se rozprostřelo světlo. Párkrát jsem mrkla, ale stejně jsem nic neviděla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo proč. Rozeznala jsem jenom světlo a tmu. Nevěděla jsem, co se děje. Jestli spím, či sním. Proto jsem rukama snažila nahmatat něco známého. Ale žádná postel, či peřina tu nebyla. Místo toho jsem pod rukama cítila trávu. Co se to děje? Jak jsem se sem dostala?

„Rony, jsi tu?“zeptala jsem se nadějně, ale nebyl tu. Jsem tu sama.

„Křup“uslyšela jsem křupnout nějakou větvičku. Strachy jsem přestala dýchat a přehrávat si poslední chvilky svého života. Hned jsem si vzpomněla na Ronyho, Cullenovy, Edward. Zvědavost mě, ale neopustila.

„Je tu někdo?“řekla jsem ostře. Popadla mě vlna odvahy.

Očekávala jsem cokoliv, ale tohle ne. Smích. Nebyl to ale jenom nějaký smích. Byl to ten nejkrásnější. Ihned jsem si vzpomněla na procházku s Ronym. Úplně jsem na to zapomněla.

Strach z neznámého mě v tu ránu přešel. Neměla jsem strach. I kdyby ten někdo, komu patří ten smích, mi chtěl ublížit, nemohla jsem cítit strach. Nemohla jsem se k němu přimět. Byla jsem si jistá, že by mi neublížil. Jak bláhové.

„Kdo jsi?“zeptala jsem se okouzleně. Ten smích mě zbavoval veškerých mým smyslů. Celé mě tělo pohltil ten přenádherný zvuk.

„E…“začal mluvit s krásným hlasem, ale neměl šanci, to doříct.

Najednou jsem pod sebou necítila trávu, ale měkké peřiny. Rychle jsem se zvedla. Celá zmatená, jsem se marně snažila kouknout, kde jsem.

Haf. Haf. Zaštěkal Rony. V tu chvíli mi to docvaklo. Byl to jenom sen. Celou dobu jsem byla tady a se mnou Rony. Bylo to zvláštní. Nikdy se mi nezdálo nic jiného, než noční můra z minulosti. Ten krásný smích mi něco připomínal. Nebo spíš někoho. Ale koho. Nemůžu si vzpomenout. Snažila jsem se rozpomenout. Pořád dokola jsem si přehrávala ten sen a v uších mi zněl dokonalý smích.

Už vím, koho mi to připomíná. Edward se směje stejně krásně a vždycky mám přitom mravenčení v břiše, jako u tohohle smíchu. Že by se mi zdálo o Edwardovy? Ale to by znamenalo, že na té procházce tam byl. To je ale pitomost. Já už prostě šílím. Všechno je to jenom sen a náhoda.

Mávla jsem sama nad sebou rukou a pokračovala ve spánku.

 

 

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 6:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!