Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 4-1 část

Plamen naděje 4-1 částTady se Bella seznámí s Culleny. Hned se stanou jejímy kamárady a ona jejich také. Prosím o komentíky. A ještě se chci zeptat, jestli mám pokračovat.

4. Kapitola – 1 část: Isabella? Ani náhodou. Jmenuji se Bella.

Bella:

Bylo to opravdu poprvé, co jsem byla ráda, že už zvonilo. Křikla jsem na Ronyho a ten byl hned u mě. Byla jsem fakt ráda, že už jsem nemusela nic říkat. Byla to opravdu trapná situace.

„S tebou si to ještě vyřídím!“pošeptala jsem Ronymu výhružně. Byla jsem si jistá, že mi to udělal schválně.

Když jsem šla po chodbě, měla jsem takový blbý pocit. Jako by mě někdo pozoroval. To ten den pěkně začíná. Řekla jsem v duchu.

Když jsem vešla do třídy, všechny rozhovory utichly. Doufám, že je to kvůli mně. No paráda, už mám i sarkastické myšlenky. Modlila jsem se, aby to nebylo kvůli mně. Vždyť se nic hrozného nestalo. Jenom jsem do někoho narazila. Hodně by mi vadilo, kdybych přišla o svou neviditelnost.

Z hluboka jsem se nadechla a posadila se do své prázdné lavice. Rony jako vždy se usadil u mých nohou pod lavicí. Snažila jsem se nevnímat, co si spolužáci šuškají a hlavně mě to vůbec nezajímalo, ale když řekli moje jméno, musela jsem vědět, proč mě zatahují do svých hovorů.

„Co si o sobě ta slepá Isabella myslí? Určitě to udělala schválně.“začal jeden holčičí hlas vyprávět. Druhá se k němu ihned přidala. „Buď v klidu. Takovej krasavec jako Cullen o ní nezavadí ani pohledem. Má určitě vybranej vkus. Takže se nyní koukáš na jeho budoucí holku.“ten hlas bych poznala kdykoliv. Alexandra. Ale moment. Já se srazila s někým s těch nových? Kruci. „Máš pravdu. Vybere si tebe.“ Přitakala její „nej“ kámoška Jessica.  Jessica udělá všechno, co si Alexa vymyslí. Snaží se být jako ona. Fakt ubohá holka.

To, co jsem slyšela, mě naštvalo. Další nadávky na mou osobu mě už opravdu nezajímaly. Začala jsem radši přemýšlet o něčem jiném. Nechtěně my myšlenky zalétly ke včerejší procházce do lesa a na dnešní nehodu. Jako by to spolu nějak souviselo. Nevěděla jsem, proč se tím vůbec zabývám. Na štěstí přišel učitel a začal vykládat látku dnešní hodiny.

Celou hodiny jsem pozorně poslouchala, co pan Brarx říká, protože vím, že na konci hodiny nám dá test s dnešní probrané látky. Mám kliku, že v angličtině vynikám. Tento předmět mi jde ze všeho nejlépe. Opakem je, ale španělština, ta mi moc nejde, A nemám ráda Biologii. Mám ji teda na jedničku, ale nemám jí ráda.

„Tak mládeži, rozdejte si papíry!“oznámil nám na konci hodiny profesor. Jako bych to neříkala. On nikdy nezklame. Mě jako vždy zavolal k sobě a zkoušel ústně a šeptem, abych nenapovídala ostatním. Všichni profesoři mě musí zkoušet ústně. Ze zkoušení jsem dostala za jedna. Jak jsem říkala, angličtina, ta je moje.

Zazvonilo. První hodina skončila a další je přede mnou. Rony mě dovedl do další učebny, kdy jsem měla španělštinu. Hrozná španělština. Stejně nechápu, na co mi bude. Španělsky v životě nepromluvím. To jsem slíbila už dávno.

Pořád mě doprovázel pocit, že mě někdo pozoruje. Pomluvy se ovšem šířily také. Zmoženě jsem dosedla na židli a čekala, až začne hodina mučení. Opět je lavice plná jen z půlky. Jako na každé hodině sedím sama. Samota a Rony je jediné, co mám. Samoty bych se, ale s radostí zřekla.

Překvapilo mě, když vedle mě zavrzala židle a někdo si na ní sedal. Pochybuju, že si jde se mnou někdo povídat.

„Ahoj.“ozval se vedle mě zvonivý hlásek. Skoro jsem nadskočila, jak jsem se lekla. Sice jsem očekávala, že někdo promluví, ale překvapená jsem stejně byla. Krásnější hlas jsem snad ještě neslyšela.

„Ahoj.“odpověděla jsem nejistě. Co když nemluví na mě, ale na někoho za mnou?

„Jsem Alice Cullenová a ty?“zeptá se mě mile a přátelsky.

„Isabelle Swanová.“hlesnu potichu a snažím se o vlídný tón.

„Budeme spolu sedět na španělštině. Nevadí?“zeptala se, ale jako by věděla, už dopředu, co řeknu.

„Nevadí.“opět odpovím jedním slovem.

„Omlouvám se tam na parkovišti. Edward nedával pozor.“Hm, ještě vědět, kdo je Edward. Je to divné jméno na tuhle dobu. Takové neobvyklé a zastaralé. Mě se, ale líbí. Připadá mi takové tajemné a magické.

„Kdo je Edward?“zeptám se.

„Můj bratr.“

„Aha a vůbec se neomlouvej, to já jsem do něj vrazila. Rony se mi najednou vysmekla a já neviděla, kam jdu.“řekla jsem zlomeně. Pořád jsem si nezvykla, že už nikdy neuvidím. A navíc mi není příjemné pořád dokola říkat: Promiň, já jsem tě neviděla. Já totiž nevidím vůbec nic.

„Je jedno čí to byla vina. A mimochodem, máš hezkého psa.“ Ona má dobrou náladu asi pořád, ale teď se mě zdálo, že byla hranná. Dělala, jako by si nevšimla, co jsem řekla. Ale jsem si jistá, že to slyšela.

„Děkuju.“tím naše konverzace skočila, protože vešel profesor a začal mlet něco španělsky.

Po celou hodinu jsem přemýšlela nad dneškem. A hlavně nad Cullenovými. Alici znám sice jenom chvíli, ale nějak cítím, že bude moje kamarádka. Už teď jí mám strašně moc ráda. Nevím, ale jestli ona bude chtít být mojí kamarádkou. Třeba se chtěla omluvit za bratra, proto byla tak milá. To se dostáváme k další věci. Edward, její bratr. Jeho hlas byl přímo okouzlující. Nikdy jsem neslyšela krásnější. A mluvil na mě taky mile. Myslela jsem si, že budou pěkně nafoukaní, ale oni dva vůbec takový nejsou. Zbytek rodiny neznám, tak to nemohu posoudit. Třeba je to jenom první dojem. Třeba.

Tohle mě zaměstnalo na celou hodinu. Když jsem začala vnímat realitu, zrovna zvonilo. Své věci jsem si dala do batohu a s pomocí Ronyho jsem šla na další hodinu.

Hodina byla dlouhá a nehorázně nudná. To samý byla i další hodina. Takže naprostá normálka. Nuda je každý den. Dnes už jsem svoje zpestření dostala. Nenarážím do nových spolužáků každý den.

Konečně zazvonilo. Poslední hodina před obědem skončila. Takže jdu na oběd. Vzala jsem si věci, chytla se Ronyho a spolu jsme se vydaly do jídelny. Jako vždy tu bylo dost rušno. Ano na ten oběd tady nemá člověk klid.

Vzala jsem tác s jídlem a pomalu a hlavně opatrně se loudala ke stolu. Asi na mě musí být vtipný pohled, ale nic jiného mi nezbývá. U stolu sedím vždycky sama. Teda až na Ronyho.

Opatrně jsem nesla tác v rukou a cestu ke stolu jsem hledala pomocí Ronyho, který přizpůsobil tempo tomu mému a svým tělem se otíral o mé nohy, abych věděla, kam jít. Dělali jsme to tak každý den. Ze začátku nám to moc nešlo, ale už máme praxi. Nikdo není ochotný mi ten tác donést ke stolu a navíc jsem ráda soběstačná. Zbytečně mi potom připomínají, že jsem jiná než oni. Nepotřebuju jejich pomoct, i když mi dělá malý problém, donést tác s jídlem ke stolu v pořádku.

Najednou jsem na rameni ucítila tvrdý náraz a pod nohama se mi ztratila zem. Potom následovala nepříjemná bolest hlavy. Už mi došlo, co se stalo. Někdo do mě strčil a já spadla, bouchla se do hlavy a k tomu na sebe převrhla tác s mým dnešním obědem. Po celé jídelně teď vládlo hrobové ticho, až na vrčícího Ronyho.

„Promiň, Isabello“ ozval se nade mnou výsměšný hlas. Hned jsem poznala, komu patří.

„Jasně, Alexandro.“řeknu skrz zaťaté zuby. Určitě jí budu věřit, že jí je to líto. A k tomu, že to neudělala schválně.

Pořád bylo ticho a jsem si jistá, že všechny pohledy míří mým směrem.

„Dost Rony.“řeknu stále vrčícímu Ronymu, ale nejraději bych řekla: trhej. To by bylo teprve nějaký představení, na který by se lidi mohli dívat.

Podle hmatu jsem se snažila odstranit jídlo z mého oblečení. Moc mi to, ale nešlo. K takovéhle práci jsou potřeba oči.

„Nechceš pomoct?“uslyšela jsem nad hlavou zvonivý hlásek. Věděla jsem, komu patří.

„To je dobrý Alice.“Opravdu je milá, ale ci když to je jenom lítost? O žádnou nestojím. Určitě mě jenom lituje.

„To teda není dobrý. Sama to budeš dělat ještě 20 let. A navíc nemůžu vidět špinavý oblečení. A nevadí mi to.“ Alice reagovala na můj vkus trochu přehnaně.

„Jsem zvyklá všechno dělat sama.“oponovala jsem jí taky mrzutě.

Alici zřejmě nezajímala má slova, protože začala odstraňovat zbytek jídla. Ani jsem nestihla nic namítat a Alice už křikla „Hotovo“.

„Děkuju.“špitla jsem. Moc to pro mě znamenalo. Nikdo se ke mně takhle nechová.

„Nechceš si dnes sednout k nám, prosím?“zeptá se andělsky. Zaskočila mě, ale také navnadila. Chtěla jsem se omluvit jejímu bratrovy. Sama a přímo. Ale nechtěla jsem otravovat.

„Já nevím, nechtěla bych vás otrav….“nestihla jsem to ani doříct, protože Alice mi skočila do řeči. „Nás neotravuješ.“řekla jen a já opět nestihla nic namítat, protože mi pomohla se postavit a vedla si mě k jejich stolu. Rony mi byl v patách.

„Rodino, tohle je Isabella. Nevadilo by vám, kdyby dnes seděla námi?“představila mě své rodině a mile se zeptala, jestli by to šlo, ale měla jsem takový dojem, že odpověď už zná zase dopředu.

„Ovšem, že ne.“ozval se další krásný dívčí hlas. To už je třetí. Ona, Alice a ten nejkrásnější Edward.

„Nechtěla bych vás otravovat, takže klidně řekněte ne. To byl nápad Alice.“řekla jsem nervózně. Nechtěla jsem se k nim vnucovat.

„Už jsem ti řekla, že nás neotravuješ.“řekla přísně Alice a já nevěděla, co na to odpovědět.

„Klid Alice, aby si nám ji nevyděsila.“řekl dosud pro mě neznámý hlas, ale stejně krásný. Teď ale chlapský.

„Moment, ještě nedošlo na představování. Takže tohle je Rosalie.“dotyčná mi podala ruku. „Ráda tě poznávám.“hlesla jsem. Takhle mě seznámila se zbytkem rodiny. Edward ještě nepřišel na řadu. Zatím znám Alici, Rosalie, Emmeta a Jaspera. „ A tohle je Edward.“skončila Alice s představováním. Taky si se mnou podal ruku, ale jeho dotek byl pro mě zvláštní. Ani jsem se nedivila, že byl studený.  Celá jeho rodina měla studené ruce. Divné, ale to je teď jedno. Jeho dotek mi způsoboval vynechání dechu, nebo jako kdybych dostala elektrickou ránu. Přesto to bylo příjemné. Líbil se mi ten pocit, že se ho dotýkám. Uvědomila jsem si, že už ho nějakou chvíli držím, tak jsem ho musela pustit. Tenhle pocit nemohl trvat věčně.

„Nezapomněla si na někoho, Isabello?“zeptal se se smíchem Emmet.

„Co prosím?“nechápala jsem, co myslel.

„Nepředstavila si nám svého mazlíčka.“pokračoval pobaveně Emmet.

„Ou, pardon. Tohle je Rony.“odpověděla jsem a rukama nahmatala Ronyho. Sehla jsem se k němu a pošeptala mu do ucha „Promiň.“ Jak jsem na něj mohla zapomenout? Je pravda, že když jsem držela Edwardovu ruku, zapomněla jsem na celý svět. Proč se tak chovám? Co je se mnou špatně?

Tak. Představování jsem měla za sebou, takže jsem si konečně sedla.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 4-1 část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!