Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 38 - Konec

Plamen naděje 38 - KonecTak tady je poslední kapitolka mojí povídky. Radši ane nevím po jaké době. Ale z části to nebyla moje chyba. Budu ráda, jestli si jí bude vůbec chtít někdo přečíst. Jinak všem děkuju za vaše komentáře. Vaše Verus

38. Kapitola: Vzpomínky se vrátily a mám pro vás novinky.

Bella:

O pár měsíců později:

Ležela jsem na něčem hodně příjemném. Kolem svého těla jsem cítila paže. Chtěla jsem se podívat, komu patří, ale žádný obraz se neobjevil. Všude byla jen tma.

Bylo to tu zase. Myslela jsem si, že to jsou mé vzpomínky, které se mi konečně vrací, ale přestávala jsem si tím být jistá. Protože jsem měla vždy jen takový pocit. Žádný obraz se mi nevybavil, jako by žádný ani neexistoval. Jako bych měla vzpomínky bez obrazů. Cítila jsem skutečnost, ale neviděla jsem ji. Začala jsem se obávat, že jsem se definitivě zbláznila. Emmett by si ze mě určitě dělal legraci.

Možná bych si o tom s někým měla promluvit. Edward by to možná pochopil a vysvětlil, co to znamená. Ale přijde mi osobní, říct mu o svých pocitech.

Edward se stal mým přítelem. Po nocích, co se všichni věnovali sami sobě a děti spali, jsme si zbyli jenom mi dva. Noci se staly naše. Nikomu to nepřišlo divné. Však jsme taky nedělali nic špatného. Jenom jsme spolu mluvili. Vždy jsme našli nějaké společné téma. Bezpečné téma.

Edward mi vyprávěl o své rodině. Většinu věcí jsem se dozvěděla od něj. Já mu na oplátku vyprávěla o dětech. Každičký detail jejich života, který strávily se mnou. Nejprve jsem si myslela, že ho to snad nemůže ani zajímat, ale když jsem viděla, jak hltá každé mé slovo, byla jsem si jistá, že svou ochotu nepředstírá.

Učil mě také hrát na klavír. Rozhodla jsem se to naučit po tom, co jsem slyšela, jak krásně zní ukolébavka, kterou broukám dětem před spaním, na klavíru. Přišlo mi, jako by ji hrál už dříve, ale nechtěla jsem vyzvídat. Určitě ji slyšel ode mě, říkala jsem si.

Byli jsme rodina. Jedna velká šťastná rodina, která má před sebou nějaké tajemství.

To tajemství, jako by mezi nás vložilo nějakou bariéru. Neustále jsem ji cítila. Byla mezi námi. Snažila jsem se ji přehlížet, ale už jsem nechtěla žít ve lži. Věděla jsem, že se blíží nějaký zlomový den. Nikdy nic netrvá na věky a štěstí obzvlášť ne.

Teď bych se ale měla vzpamatovat. Edward by mě už neměl vidět tak mimo. Připadá mu to podezřelé. Už jen čekám, kdy sebere odvahu a zeptá se mě, co se děje. A já nevím, jestli na tu otázku dokážu odpovědět záporně.

Ano, Edward. Po dobu, co s nimi žiji, jsme se docela sblížili. Když jsem s ním, necítím v srdci prázdnotu. Cítím se s ním šťastná. I on se na mě někdy dívá tak, že se mi málem podlamují kolena. Jako by věděl, co se mi honí hlavou, když se na něj dívám, jak si hraje s dětmi. Bojím se toho, co si nalhávám a představuji.

Byl by skvělý otec dvojčat. Já matka a on otec. Znamenalo by to, že bychom byli rodiče. Vázalo by nás k sobě pouto. Znamenalo by to mnohem více. Byli bychom spolu. Láska, to by nás k sobě vázalo. Strachuju se toho, jak potom začínám toužit. Edward je jen kamarád. Je jen sám, jako já. Proto máme k sobě tak blízko. Nic jiného v tom nemůžu vidět.

Ale když se kouknu do jeho očí, začínám se v nich topit a nemám sílu proti tomu bojovat. Když se mě jen omylem dotkne, mám dojem, že se mi snad srdce roztluče a přitom mám v těle takový příjemný pocit. Toužím po jeho dotecích a toužím po něčem víc.

Mám chuť sama sebe uhodit za takové myšlenky. V mém srdci jsou jen dvojčata a Cullenovi mají všichni stejný díl. Už zase lžu sama sobě. On je pro mě něco víc.

„Mamííí, podívej se. Přeprala jsem Edwarda?“ Slyšela jsem jakoby z dálky. Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala.

Podívala jsem se na svoji holčičku. Úsměv se mi hned objevil na tváři. Seděla obkročmo na Edwardovi a držela jeho ruce, aby se nemohl hýbat. Samozřejmě vím, že kdyby chtěl, neocitl by se na takovém místě, ale udělá všechno, aby se děti smály. Stejně jako já.

„Ty jsi moje malá šikulka, viď? Myslím, že jsi to nejšikovnější dítě na celičkém světě,“ řeknu a usměju se na ni. Říká se, že smích léčí, ale teprve teď mám skutečný důvod se smát.

„Samozřejmě, že jsem to nejšikovnější dítě,“ prohlásila smrtelně vážně a já s Edwardem jsme se začali smát. Tak by to mělo být. Spokojená rodina.

„Teď jsi na řadě ty, mami,“ řekla a zvedla se z Edwarda. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co myslí. Byla jsem zvyklá na boj zblízka. Ale bojovat s Edwardem na blízko, je přece úplně něco jiného. Sakra, začala jsem panikařit.

„Máš strach?“ škádlil mě Edward. V tu chvíli jsem se rozhodla. Nenechám se zastrašit ani ovládnout těmi pitomými emocemi. Když se budu hodně snažit, bude to jen chvilinka, říkala jsem si.

Postavila jsem se proti Edwardovi a snažila se nedat na sobě nic znát. Jedním očkem jsem pozorovala Charlie, jestli je v dostatečné vzdálenosti. Byla. Mohla jsem se soustředit jen na boj.

Dlouho jsme na sebe s Edwardem jen koukali a čekali, kdo udělá první krok. Zatím se k tomu nikdo neměl. Edward nakonec vyrazil jako první. Byl nejrychlejší upír, s jakým jsem kdy bojovala. Ze začátku jsem se nezmohla na nic, než jen uhýbat jeho výpadům. Ani se mě nedotkl. Ale věděla jsem, že tohle nemůžu dělat napořád. Proto jsem jeho následující výpad nechala nekrytý. Povalil mě na zem a já mu zamotala nohy okolo pasu, aby se nemohl hýbat. Držel mi ale ruce v šachu. Mrskala jsem sebou, abych se osvobodila, ale moc šancí jsem neměla. Nakonec se mi povedlo osvobodit ruce a nohama jsem ho od sebe odkopla. Letěl pár desítek metrů a narazil do stromu. To jsem už já byla dávno na nohou a hnala se k němu. Dřív, než se stačil vzpamatovat, jsem už na něm seděla obkročmo a mé zuby byli jen kousek od jeho krku.

Boj skončil. Oba jsme hlasitě oddechovali a dívali se navzájem do očí. Cítila jsem, že se něco změnilo. Byl to pohled jeho očí. Nejen, že byly úplně černé, ale přímo mě spalovaly. Pak, dřív než jsem se stačila nadát, mě políbil. Přitiskl mě k sobě a vášnivě mi plenil ústa jazykem. A má ústa mu odpovídala. Tiskla jsem se k němu stejně horoucně, jako on ke mně. Ani nevím jak, a ležela jsem pod ním. Ležel na mně celou svou vahou a já si uvědomila, že přesně tak po tom toužím. A nejen to, přišlo mi, jako bych to znala. Jeho polibky mi byly povědomé. V tu chvíli se ozvalo zakašlání.

Hned jsem se vzpamatovala a odtáhla se od Edwarda. Koukala jsem do jeho vášnivě temných očí a dostala strach. Co to proboha dělám? Vyklouzla jsem z jeho náručí a ohlédla se, abych viděla do barevných oček své dcerky. Ve kterých bylo překvapení a radost?

„Nechceš se zeptat, kdo vyhrál?“ zeptala jsem se nejistě Charlie a snažila se dělat, že se to před tím nikdy nestalo.

„Ježiš, nestraš, mami. Vážně nepotřebuju vědět, čí jazyk byl v který puse,“ odpověděla s úšklebkem. Já se nezmohla na slovo. Vážně je tohle dítě do čtyř let? Koukala jsem na ni jako vyvoraná myš a doufala, že jsem se jen přeslechla.

„Já…my to ne…“ koktala jsem a marně hledala, co říct.

„Tak já asi půjdu a nechám vás o samotě. Přece jen jsem ještě na to moc malá, abych to viděla v přímém přenosu.“ A byla pryč.

Stála jsem tam jako pařez a odmítala se otočit. Co mám jen dělat? Neměla bych taky utéct?

Edward:

Díval jsem se na její ztuhlý postoj a přemýšlel co udělat, nebo říct. Promiň, Bello, ale je to strašná doba, co jsem tě líbal naposled a prostě se nemohl v tuhle chvíli, která přímo vybízela k polibku, ovládnout? I když přesně tak to bylo. Od prvního okamžiku, co jsem ji uviděl stát před naším domem, jsem toužil tohle udělat. Sakra, přeci jen jsem pořád její manžel.

Tak jí to konečně řekni! poslala mi Alice myšlenku. Smutně jsem si povzdechl. Kdybych věděl, že až jí to řeknu, tak mi neuteče, možná bych to vážně udělal. Chtěl jsem, ale aby si na všechno vzpomněla sama a myslím, že by to nemuselo trvat dlouho. Už teď mi občas přijde, že se na jejím pohledu něco změní a jako by se v tu chvíli na mě dívala tamta Bella. Bella, kterou jsem miloval dřív. Teď jsem se ale znovu zamiloval. Do Belly, která je neohroženou upírkou a které neustále lžu do očí.

Často jsem přemýšlel, co udělá, až vyjde pravda na jevo. Žádný scénář se mi ale nelíbil. Bella bude zuřit a možná mě začne i nenávidět, že jsem to před ní tajil a hrál s ní hry. Samozřejmně, že mě bude nenávidět. Vím víc, než ostatní, jak hodně ji mrzí, že si svůj lidský život nepamatuje. A my ho před ní tajíme. Vlastně jenom já. Ostatní, jí to chtěli už dávo říct, ale já jsem nechtěl. Bojím se, že mi zase zmizí.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se mě Bella.

„Nevím,“ odpověděl jsem.

* * *

„Budeš nám vyprávět nějakou pohádku?“ prosily mě ty čtyři štěněcí oči. Kdykoliv se na mě takhle koukly, nedokázal jsem jim nic odepřít. V tu chvíli jsem jim nemohl odepřít nic.

Byl jsem s dětmi sám, protože ostatní šli na lov. Potěšilo mě, když mi je Bella svěřila. Já byl totiž na lovu nedávno. A děti na lov brát nechtěla. Říkala mi, že se pak vůbec nemůže soustředit, protože má o ně strašný strach. V tomhle ji zcela chápu.

„Dobře, tak mě nechte chvilku přemýšlet.“

„Byla jednou jedna srnka a ta byla hrozně smutná. Při jedné nehodě v lese zemřeli její rodiče a malý bratříček. Zůstala sama. A k tomu oslepla. Měla jen svého nejlepšího přítele králíka, který se stal jejíma očima. Měla také tetu a sestřenice, ale ty byly na ni zlé, a proto je neměla ráda. Ale žádný jiný domov neměla, tak musela žít s nimi.

Ze srnky se stala samotářka. Pořád ji trapila smrt rodiny, protože její teta jí to dávala za vinu. Trápila se, že ona jediná přežila. Raději by byla se svou rodinou. Ostatní srnky ji také nebraly. Většina ani nevěděla, že existuje. A přitom to byla ta nejkrásnější srna na celičkém světě.

Jednou se v lese objevila tajuplná rodina vlků. Byli to hodní vlci a dokázali ostatní přesvědčit, aby se jich nebáli. To se jim sice povedlo, ale vždy tu byl jejich pud sebezáchovy, tak je ani moc nevyhledávali. Všem připadali krásní. Bylo jich sedm. Všichni byli v páru, jen jeden byl sám.

Zrovna když se procházel lesem, narazil na neodolatelnou vůni. Jeho stopa ho přivedla k osamělé srnce. Vlk ji chtěl. Ale ne tak, že by ji chtěl sníst, on se zamiloval. Stačil mu k tomu jediný pohled.

On i celá jeho rodina se seznámila se srnkou a stala se její rodinou. Všichni ji milovali a ona zase je. Ale její sestřenice jí to štěstí nepřála. Chtěla okouzlujícího vlka pro sebe, i když ten o ni nejevil ani špetku zájmu. Jenže zlá srnka byla lstivá. Proto otrávila králíka, nejlepšího přítele srnky. Králík umíral a srnka plakala a plakala. Vlk byl zmučený s toho pohledu, tak jí slíbil, že udělá všechno, pro jeho záchranu.

Podařilo se jim zachránit králíka, ale už nikdy nebyl takový, jako dřív. Stal se z něho nebezpečný predátor, proto se k srnce nemohl přiblížit. Srnka byla šťastná, že žije, ale byla také smutná, že nemůže být s ním.

Srnka chtěla pryč. Opustili ten les a její tetu a sestřenici nechali za sebou. Našli si krásné místo k životu. Láska mezi vlkem a srnkou rostla každým dnem. Vlk byl ale příliš majetnický. Chtěl, aby všichni věděli, komu srnka patří. Brzy se konala svatba. Ani jeden už nebyli osamělí. Měli sami sebe. Srnka si už přála jen jediné, být stejná jako její rodina.

Ale někdo těm dvěma lásku a štěstí nepřál. Srnka zmizela a zbyl po ní jen dopis, že se nikdy nevrátí a že láska byla předstíraná.

Vlk se ani nesnažil žít, jen trpěl, byl jako bez života. Jeho rodina ho přemlouvala, ale on bez ní žít nechtěl. Po několika letech se rozhodli přestěhovat. Našli další krásný les, ale nebyli tam sami. Koukali na jejich srnku, která se změnila k nepoznání. Bylo z ní to, co jsou oni. Ale nepamatovala si je. K tomu nepřišla sama. Přivedla sebou dvě děťátka. Chlapečka a holčičku. Byli překrásní a roztomilí a byli neobyčejní. Srnka byla jejich matkou, i když ne pravou. Milovala ty sirotky jako vlastní.

Tak začali žít všichni dohromady. Srnka sice pořád nepoznávala svou lásku a rodinu, ale alespoň byli spolu. Vlk byl šťastný i za tohle. Znovu ztratit ji nehodlal. Ale každým dnem se stávalo těžší, dívat se na ni a nesmět jí říct, jak moc ji miluje. Trápilo ho to. Nechtěl jí dál už lhát, ale byl moc velký zbabělec. Přijít o ni nechtěl a on věděl, že kdyby zjistila pravdu, přesně tohle by se stalo.“

Celou dobu jsem byl jako v tranzu. Děti už dávno spaly. Ani jsem si toho nestačil všimnout. Ale nevšiml jsem si ještě někoho, kdo celý příběh poslouchal. A zdá se, že jí to jako vymyšlená pohádka nepřipadala.

Hlasitě jsem polknul a podíval se ke dveřím. A tam stála Bella s tak bolestným výrazem, jaký v životě neviděl. Je to v háji, pomyslel jsem si v tu chvíli. Určitě ji vidím na posled.

Bella:

Vzpomněla jsem si. Proboha, jako bych všechno měla na talíři. Vzpomínky bez obrázků. Bez obrázků proto, že jsem byla slepá.

V mysli mi létala jedna ztracená vzpomínka za druhou. Rony, Edward, Cullenovi. Štěstí. Láska. Velké břicho, kde byly mé a Edwardovy děti, které jsem milovala, jak jsem jen mohla. Kam se ale poděly?

Můj pohled zalétl k dvěma dětským postýlkám. Děti, které se podobají Ewardovi přesně tak, jak jsem si vysnila. Vždyť to jsou mé a Edwardovy děti. My jsme jejich rodiče. Jak mi k sakru mohli zatajit, že jsem jejich matka!

Chtěla jsem řvát, ale vzbudila bych děti, a to jsem nechtěla. Chtělo se mi brečet radostí, že jsem si vzpomněla na vlastní děti, ale to jsem taky nemohla. Chtěla jsem pěkně od plic Edwardovi vynadat, že mi lhal, ale hlavně jsem ho chtěla políbit. Jak často jsem si přála ještě jednou cítit Edwardův polibek, když jsem byla zavřená. Jak hodně jsem toužila ho spatřit a teď ho vidím.

Je ještě krásnější, než jsem si kdy představovala. Vždyť vypadá jako anděl. Jak mě proboha mohl milovat? Ani jako upírka nejsem nijak zvlášť hezká, jako Rosalie, a on si mě vybral jako slepého člověka. Jak se do mě mohl zamilovat?

„Vzpomněla sis, že,“ konstatoval Edward. Svým pohledem se mi vyhýbal a já měla znovu chuť na něj zařvat, ať je sakra chlap, a dívá se mi do očí.

„Tohle si vyřídíme jinde. Pojď za mnou.“ Mluvila jsem šeptem, abych nevzbudila naše andílky. Je tu něco, co potřebujeme vážně vyřešit beze svědků.

Jeho výraz se ještě víc zachmuřil. Tak moc jsem ho chtěla obejmout a utěšit, že už všechno bude jenom dobré. Ale to bude muset chvíli počkat.

Když jsme byli v obýváku, zastavila jsem se a otočila jsem se k němu čelem.

„Jak jsi mohl uvěřit tomu zatracenému dopisu?“ zeptala jsem se potichu a hněv se snažila potlačit. Jak mohl tak lehce zahodit mé city k němu? Tolikrát jsem mu řekla, jak moc ho miluju, a on uvěří jednomu tvrzení o opaku. Já bych o jeho lásce nikdy nepochybovala.

„Cože?“ otázal se zmateně. Tak to už bylo i na mě moc. Hněv začal vítězit.

Pořádně jsem se rozmáchla a vrazila mu pěstí, že ani nestačil zareagovat. Prolítl venkovními skleněnými dveřmi, které se s třískotem rozbily. Promiň, Esme. Využila jsem toho, že se Edward ještě pořád válí zmatený na zahradě a skočila po něm. Přišpendlila jsem ho svým tělem k zemi a zuřivě mu koukala do očí. Tentokrát můj pohled opětoval. Chytla jsem mu hlavu a on zavřel oči. To mě zarazilo. On si snad myslel, že mu jí chci utrhnout. Vážně jsem teď o tom začala přemýšlet.

„Ty jeden zatracenej, zabedněnej upíre. Jak sis mohl myslet, že jsem taková, jak mě ten dopis líčí! Jak sis mohl myslet, že jsem mohla své city předstírat! Jak sis mohl myslet, že bych tě někdy dobrovolně opustila! Tajně jsem doufala, že tomu nebudeš chtít uvěřit. A jak sis sakra mohl dovolit mi neříct pravdu!“ zuřila jsem, ale ke konci mi hlas slábnul.

„Miluju tě. Vždycky jsem tě milovala a nikdy nepřestanu. Neodešla jsem dobrovolně. Alexandr mě unesl, protože věděl, že jako upír budu silná. Celou dobu, co jsem byla zavřená, a než jsem ztratila pamět, jsem myslela jenom na tebe. Vybavovala jsem si všechny společné chvilky. Snažila jsem si tě představovat. A hlavně jsem doufala, že tě ještě někdy uvidím,“ šeptala jsem a upřeně mu koukala do očí. V očím se mu odráželo tolik pocitů, že jsem je nestačila ani vnímat. Ale hlavně bolest.

„Miluju tě,“ řekla jsem přesně před tím, než jsem se zmocnila jeho rtů.

Byl to tvrdý polibek. Byl plný našeho žalu, a zároveň štěstí, že jsme znovu spolu. Každý jsme si brali, co ten druhý nabízel. Mé ruce ho pevně držely ve vlasech, že normálnímu člověku, bych je nejspíš vyrvala do jednoho. Tiskla jsem se k němu jako o život a vychutnávala pocit, že se nepotřebuji nadechnout a polibek ukončit. Edward oplácel moje objetí. Držel mě, jako by už nikdy neměl v plánu mě ze svého objetí pustit. Chápala jsem tu potřebu.

„Řekni, že mě miluješ,“ prosila jsem ho, zatímco mě líbal na krk, na hrdlo a do výstřihu. Hlavu jsem měla nakloněnou, abych mu nebránila v počínání.

„Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě. Už nikdy nechci být bez tebe,“ mumlal mi do krku. Po tak dlouhé době opět slyšet tato slova.

„Potřebuji tě. Teď hned! Prosím. Vezmi si mě. Musím cítit tvoje náručí. Zblázním se touhou po tobě. Tou dlouho potlačovanou touhou, kdy jsem nemohla cítit tvé doteky, rty, tvou lásku. Chci tě!“ prosila jsem ho tiše. A on mi vyhověl.

Najednou jsem byla v jeho náručí. Odnášel mě asi k domu. Za celou cestu mé rty neopustily jeho. V pokoji mě položil na zem a rychle mě svlékl. Myslím, že žádná část mého oblečení nevydržela v kuse. Jeho oblečení nápodobně.

Jeho kůže už pro mě nebyla studená, ani tvrdá. Byla hebká jako samet a měla stejnou teplotu jako moje. Ale v tu chvíli mi připadalo, že hřála. Chvilku jsem se nad tou skutečností podivovala a pak si ji vychutnávala. Konečně jsme si rovni ve všem.

V tu chvíli, co jsem se ocitla na měkké posteli, to už jsme oba byli nazí. Laskal mé tělo rukama i rty a já dělala to samé. Má skvělá pamět si zapomatovávala každou částečku jeho těla. Věděla jsem, že to už nikdy nezapomenu. On dělal to samé.

Ve chvíli, kdy spojil naše těla v jedno, jsme si koukali do očí. Četla jsem mu v nich tak neskonalou lásku. Myslela jsem si, že láska je něco, co nedokážeš vidět, jenom cítit, ale já ji opravdu viděla. A jsem si jistá, že on viděl to samé v mých. A pak už si pamatuji jen ty slastné okamžiky vyvrcholení a jeho rty.

* * *

Edward:

„Jaké to je vidět? Jaké je pro tebe spatřit mou cizí tvář? Vždy jsi znala jen můj hlas. Nepřipadá ti to matoucí? Líbím se ti vůbec?“ pokračoval bych ve svých otázkách, kdyby mě nepřerušil smích. Zmateně jsem se na Bellu koukl a snažil se odhanout, čemu se tak může smát.

„Jsi ten nejkrásnější chlap na světě. Když jsem tě poprvé spatřila, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Myslela jsem si, že na zem sestoupil sám anděl. Taky jsem si říkala, jak sis mě mohl vůbec vybrat. Takže jestli se ptáš, jestli jsem tvým vzhledem zklamaná, tak to vůbec ne. A není to pro mě ani matoucí. Čekala jsem, že k nádhernému hlasu a duši, jako máš ty, bude přispívat i krásný vzhled. A jaké je to vidět? Přesně takové, jaké jsem doufala. Nádherné,“ řekla Bells.

„Je mi tak líto, že jsem s tebou nemohl být při tvé přeměně, když jsem ti slíbil, že se od tebe nehnu ani na krok, až k tomu dojde. Mrzí mě, že jsem s tebou ztratil jediný den. Mám chuť toho Alexandra zabít. Že mi tě vzal a že mě donutil myslet si, že mě nemiluješ,“ šeptal jsem ztrápeně. Bella mě konejšivě pohladila po tváři a pak mi zpříma koukla do očí.

„Mě to taky strašně mrzí. Ale nejvíc mi je líto, že ti vzal polovinu dětství tvých dětí. Mrzí mě, že jsi přišel o okamžik, kdy jsem zjistila že jsem těhotná a budu máma a ty táta. Mrzí mě, že jsi nezaslechl první křik našich dvojčátek. Mrzí mě, že jsi přišel o právo je pojmenovat,“ řekla Bella a já ztuhl úžasem a nevěřícností.

„Charlie a Leslie jsou naše…?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Charlie a Leslie jsou vaše…?“ zeptali se nevěřícně ostatní, kteří teprve teď dorazili domů a když zahlédli rozbité okno, ihned se rozeběhli do patra a pak to uslyšeli.

„My jsme vaše děti?“ zeptali se Charlie s Leslie, kteří se tu také objevili z ničeho nic.

Bella:

Koukala jsem na ně se stopou smíchu, jak pěkně se všichni doplňovali. Zapomněla jsem v tu chvíli, že se momentálně lepím nahá k nahému Edwardovi a před zraky ostních nás kryje jen pouhá peřina.

„Ano, ano a ano. Jste naše děti. Já jsem vaše skutečná matka, která vás v břiše nosila dva roky a povídala vám o vašem tátovi a rodině. Edward je váš skutečný otec. Nevěděl to. A já to zapomněla. Po přeměně jsem zapomněla vše a věděla jsem jen to, co mi řekli. Teprve dnes jsem si vzpomněla. Vzpomněla jsem si na vše před přeměnou. Na své veliké bříško, kde jste vy dva rostli. Milovala jsem vás od první chvíle, kdy jsem zjistila, že ve mně rostou dva nové životy. Životy zplozené z mé a Edwardovy lásky. Byl osud, že jsme se náhodou stěhovali na stejné místo. Nechci vědět, jak by to dopadlo, kdybych vás nikdy nenašla. Asi bych si nikdy nevzpomněla. Nikdy bych nevěděla, že jste mé děti a Edward už vůbec ne.“

„Edward je náš táta?“ ujišťovala se s radostí v hlase Charlie. Jen jsem s úsměvem přikývla.

„Můžeme ti říkat tati?“ zeptal se trochu ostýchavě Leslie. Koukla jsem se na pořád překvapeného Edwarda s tichou otázkou.

„Já jsem táta,“ řekl Edward úplně mimo.

„Já vždy věděl, že jsi samé překvapení, ale že máš tak dlouhé vedení?“ smál se Emmett. Zle jsem se na něj zamračila. Mému Edwardovi se nikdo smát nebude.

„Já jsem to tušila. Ta podoba mi byla povědomá. Jen se koukněte. Vždyť je to smíchaná Bella a Edward,“ pochvalovala si Alice.

„Takže jsi byla těhotná dva roky? Velice zajímavé,“ mumlal si Carlisle.

„Já jsem táta,“ řekl opět Edward. Ještě byl mimo. Kdybych to věděla, nevybalila bych to tak na něj tak rychle. Ale kdo to mohl tušit? Já čekala radost.

„Tak už se konečně probuď.“ Nakonec to byla Rosalie, kdo to nevydržel a dala Edwardovi ránu. Druhou schytal o zeď, která to nevydržela. Pěknou dírou bylo vidět přímo na postel Emmetta a Rosalie.

„A jsme bez intimča,“ prohodil Emmett, který se teď tvářil jako Edward před ránou.

„Myslím, že bychom je měli nechat o samotě. Tohle si musejí vyříkat jako rodina,“ rozhodla Esme.

„Pojďte ke mně, ať vás konečně můžu obejmout jako matka své děti.“ Otevřela jsem svou náruč dětem, které do ní okamžitě vběhly.

Objímala jsem je jako o život. Koukla jsem se na Edwarda a naznačila mu, že se má přidat.

Přitáhl si nás do náruče všechny tři a díval se na mě s takovým citem, že jsem se málem blahem rozpadla.

„Děkuji ti. Děkuji ti za děti, které jsi mi dala. Děkuji ti, že jsi je chránila, ale teď bude tato úloha moje. Miluju tě. Miluji vás všechny tři. Prosím, řekněte mi tati, chci to slyšet. Chci zažít ten pocit. Jinak si budu pořád myslet, že sním.“

„Milujeme vás, mami a tati!“ zvolala se smíchem dvojčata na jednou.

A já věděla, že teď už bude vše jenom dobré. A kdyby se tu chtěl objevit někdo, kdo by mě chtěl připravit o štěstí, nedala bych se. Víckrát než jednou, jsem v životě ztratila naději, ale zjistila jsem, že naděje je vždycky. Jak jinak bych došla i já ke svému štěstí?


A co se stalo s nenávistí Alexandra proti vládci Volterry? Byla ještě větší než kdy předtím. Náhodou totiž zjistil, že jistá nadaná dvojčata, jsou jeho mrtvé a dávno oplakané děti. Nedokázal bojovat proti nim, když se postavily proti němu, aby chránily svého vládce. Přemlouval je, ale oni jím z nějakého důvodu opovrhovaly a nechtěly s ním odejít. Proto musel odejít on. Všichni jeho bojovníci ho také opustili. Někteří se přidali k Arovi a ostatní se stali potulnými nomády bez cíle. Jediný, kdo neopustil Alexandra byla Marie. Zmizeli spolu beze stopy a už je nikdo neviděl.

Konec



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 38 - Konec:

 1
3. ANn
08.06.2019 [14:00]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Sari
18.07.2012 [21:41]

Super.Náhodou jsem narazila na tvou povídku a moc jsem si ji užila.A musím se přiznat, že u některých kapitol jsem si i poplakala.Nádherná povídka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. S.
13.07.2012 [18:30]

Díky, moc jsem si početla. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!