Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 34

03.06.2010 (19:45) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3982×

34. Kapitola: Něčeho konec, něčeho začátek.

Bella:

„Nikdo se mých dětí ani nedotkne,“ zavrčela jsem výhružně. Sama sebe jsem vyděsila tím to zvukem, který mi vyšel z úst. Můj hlas byl pevný, jako ocel, nepoznávala jsem ho. Kde byla ta vyděšená dívčina, kterou musela chránit její rodina? Byla pryč. Zmizela přesně v tom okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že jsem těhotná. Že pod svým srdcem, nosím další dvě tiše bijící srdce. Každičký tlukot jejich malinkatých srdíček, byl pro mě jako nádech, když se topíš hlouběji a hlouběji na samotné dno oceánu. Rozdíl byl v tom, že já se topila v beznaději.

Neměla bych proti upírům šanci, to vím, ale mateřský instinkt, instinkt, který je zapečetěný v každé ženě a objeví se, až v takovéhle situaci. Instinkt, který velí, ochraňuj své děti.

Ozvalo se další zalapání. Že by se někdo přišel podívat pozdě a o všechno tohle vzrůšo přišel? Nebo je tu nějaký opožděnec, kterému tahle věc došla, až teď?

„Ty…ty…ty jsi těhotná,“ zaštkal někdo nevěřícně. Jako by mi v těle proudila nová krev. Krev, kterou jsem vůbec nepoznávala. Nikdy jsem nebyla moc ironická, ale teď jsem tomu upírovi chtěla pěkně od srdce říct, že blesk asi nebude jeho druhé jméno a přitom bych udělala vážně pěkný škleb. Dokázala jsem se ale udržet. Nesmím povolit na ostražitosti. Kdybych viděla, bylo by to jednoduší, ale třeba taky ne. Nestíhala bych jejich rychlost. Jsem odkázaná jen na své uši. Byla jsem připravená své děti chránit zuby nehty.

„Zavolejte Marii, ať sem okamžitě přijde. Všichni ostatní ven.“ Snažil se někdo o klidný tón, ale od toho to bylo pěkně daleko. Měl vůdcovský hlas. To je určitě ten, který nařídil zničit mi život. Z ničeho nic mě přepadla hrozná nenávist a zuřivost. Místo černě jsem začínala vidět rudě. Nějaký další skrytý instinkt mi velil, roztrhej ho na kusy.  Hned na to jsem dostala strach.

„Jak dlouho víš, že jsi těhotná?“ zeptal se pan velitel. Neměla jsem v plánu mu odpovídat, ale moc jsem se bála o děti. Pořád tu byl ten fakt, že já proti upírovi nezmůžu nic. I když cítím tu sílu, kterou mi děti nabízí na oplátku, že je budu ochraňovat. Stále to bylo málo. Stále to bylo jen velké odhodlání.

„Pět, deset minut?“ odpověděla jsem v otázce. Chtěla jsem, aby mu došlo, že to vím přesně tak dlouho, jako on.

„Kdo je otec?“ pokračoval ve svých otázkách. Přišlo mi to jako moc osobní otázka, ale taky mi na jednu stranu přišla strašně lehká. Čí by ty děti asi mohli být? To je přeci jasné, úplně jednoznačné. Jsou to mé a Edwardovi děti. Děti zplozené z lásky.

„Mého manžela, koho jiného,“ řekla jsem a ani na minutu nezaváhala. Děti upíra, z ní to divně, ale je to pravda. Bojím se, co s nimi budou chtít udělat, ale prostě bych nedokázala říct, že jsou někoho jiného. Od začátku jsem věděla, že to nebude normální těhotenství. Přišli by na nesrovnalosti. Teď se musím dozvědět, co s námi chtějí udělat.

„Upíři nemůžou mít děti.“ Byl si tím tak jistý, že to bylo až k smíchu. Vážně nerada bych pochroumala jeho ego, ale bude se prostě muset smířit s tím, že všechno je možné. Proto jsem se rozhodla, že jeho odpověď budu ignorovat. Musím zjistit, co s námi mají v plánu. To je teď doopravdy důležité.

„Co s námi hodláte udělat?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Asi ti vůbec nedochází, jak hodně jsi pro nás důležitá, jaký máš talent. Je čas, aby ses dozvěděla, proč mi na tobě tolik záleží. Nejprve bych se měl ale představit. Jmenuji se Alexander Gregorovič. Upírem jsem už přes čtyři století. Jako člověk jsem měl ženu, kterou jsem miloval a děti, které pro mě byly to nejdražší. O to vše jsem přišel. O to vše mě připravil Aro Volturi. Určitě jsi o něm slyšela od své rodiny. Aro sbírá talenty. Proto mě přeměnil. Utekl jsem a předstíral svou smrt. Jediné, pro co teď žiji, je pomsta. Chci sesadit z trůnu jeho i jeho bratry. Můj dar je tak trochu podobný jako Alicin. Liší se v tom, že vidím jen lidi, kteří oplývají nějakým potenciálem. Jednoduše řečeno, vidím lidi, kteří budou mít jako upíři zvláštní dar. Ty patříš mezi ně. Když ses narodila, dostal jsem vizi. Teď přišel tvůj čas. Vytvářím si vlastní armádu proti Volturiovým. Všichni z naší malé skupiny mají nějaký dar. Až vycvičíme tebe, začne válka. Máme výhodu, že o nás neví. Na naší straně bude moment překvapení. Těším se, až uvidí, že proti nám nemá šanci. S tebou mám tu sílu, porazit je. Věřím v to. Druhá šance nebude. Proto ti tu nikdo neublíží. Tobě, ani tvým dětem. Určitě i ony budou nadané, když jejich otec je čtenář myšlenek a jejich matka je ten nejvzácnější dar, který budu mít po boku. Tvé děti budou jediní svého druhu. Už vidím tu Arovu závist. Také se konečně vysvětlilo, proč se tvá přeměna nepodařila. Nyní jsi už měla být nesmrtelnou. Tvé tělo ale upíří jed odmítlo. Prostě ses nepřeměnila. Připočítávám tohle na účet tvým dětem. Cítili se ohroženě, tak tomu jedu nějak zabránili, aby se nešířil tvým tělem. Proto se na tebe všichni chodili dívat. Chtěli vidět tu zvláštní dívku, kterou ani náš jed nepokořil. A k tomu je těhotná s upírem. Museli vidět ten zázrak přírody.“ Cítila jsem z něj tu spokojenost.

Trvalo notnou chvíli, než se mi podařilo všechno správně vstřebat. Jeho život, nebo důvody mě nezajímali. Co mě ale zajímalo, bylo to, co řekl následovně. Kdyby nebylo dětí, byl by ze mě už upír. Zdálo se to tak neskutečné. Mé děti, které se ještě ani nenarodily, zachránili své mamince lidský život. A co bylo důležitější, nic jim nechce udělat. Po dobu těhotenství jsou v relativním bezpečí. Co bude ale potom? Nedopustím, aby bojovali proti Volturiovým. Úzkostí bych se zbláznila. Byla jsem v koncích, nevěděla jsem, co mám dělat.

„Co bude potom? Myslíte si, že nechám své děti bojovat?“ zeptala jsem se přiškrceně. Ani představit si to nešlo. Okamžitě jsem se musela oklepat strachy.

„O tom budeme mluvit, až ta doba nastane,“ odpověděl pouze a nechal mě o samotě. Slyšela jsem ten skrytý význam. Jako by to tomu sám nevěřil. O tomhle nebude chtít diskutovat. Jak se rozhodne, tak to bude, nic míň, nic víc.

Za chvíli přišla Marie, která, jak mi sama vysvětlila, se má o mě starat po dobu těhotenství. Byla jsem ráda, že to měla být zrovna ona. Necítila jsem od ní nebezpečí. Spíše nepředstíranou lítost.

A tak začalo mé těhotenství…

Na to, že budu matka, jsem si zvykla až příliš rychle. Líbil se mi ten pocit, že ve mně roste něco nového. Že mám v sobě ukrytý poklad. Ano, mé nejdražší poklady. Mé děti.

Jediný, s kým jsem mluvila, byla Marie. Byla to ona, kdo mi dělal společnost, nosil jídlo a pomáhal mi s dalšími věcmi. Byla na mě milá a hodná. Moc mi pomáhalo, že se nevyptávala na minulost. Proto nechápu, jak může milovat Alexandra. Překvapilo mě, když se ho zastávala. Věděla a chápala, proč to dělá. Ale také chápala mě. Často mi říkala, že by mi přála, abych byla se svou rodinou. Možná proto jsem ji měla jako jedinou ráda. Jediná osoba, které jsem tu věřila.

Pro své děti bych udělala vše. Musela jsem pít krev, které se děti dožadovaly pěkně nevybíravým způsobem. Měla jsem v břiše dva fotbalisty. Ale i to jsem bez odmlouvání nebo znechucení, udělala. Stačilo mi Mariino ujištění, že kvůli té krvi, nepřišel žádný člověk o život a spokojená bříška mých dětí.

Neustále jsem na své dva poklady mluvila. Povídala jsem jim o jejich otci, o našem seznámení, lásce na první pohled. Chtěla jsem, aby věděli, jak úžasného otce mají. O Ronym, o jediném upírském psovi. Alici, Rosalii, Esme, Emmetovi, Jasprovi a Carlisleovi. Marie se proto ani nemusela ptát. Poslouchala s nimi. Nikdy mě nepřerušila, vždy jen naslouchala. Stejně jako děti. Líbil se jim můj hlas. Uklidňoval je. Dával jim pocit bezpečí.

Přála bych si, aby toto období se mnou prožíval i Edward. Byla jsem na sebe naštvaná, že ho o tohle připravuji. Jsem si jistá, že by si to užíval stejně jako já. Tak moc jsem ho potřebovala. Tak moc jsem ho chtěla mít u sebe. Prožívaly bychom tohle štěstí spolu. Připravoval by se na to být tátou, jako by to potřeboval. Byl by to ten nejlepší táta na světě, tím si jsem stoprocentně jistá. Ale on vůbec o našich dětech neví. Neví, o co přichází. Jak by taky mohl? Doufala jsem, že jednoho dne naše děti poznají svého otce, který je určitě bude milovat, jako já. Je ani nešlo nemilovat. A slíbila jsem našim pokladům, že jednou ho určitě poznají.  Takové myšlenky vždy zapříčinily, že jsem se rozplakala. To poznali děti a vůbec se jim to nelíbilo.

Můj stav se hodně rychle měnil. Jak jsem předpovídala, mé těhotenství opravdu nebylo normální. Postupovalo úplně jinak. Ze začátku to vypadalo, že těhotenství bude probíhat hrozně rychle, ale po měsíci se to nějak zastavilo. Mé břicho už nerostlo tolik. Najednou uběhl rok a já vypadala, že jsem v polovině těhotenství. Už jsem byla rok a jeden měsíc bez Edwarda.

Nebylo dne, kdybych na něj nevzpomínala. Pořád to hodně bolelo. Pořád jsem měla v hrudi místo srdce díru. Jediné, co mě drželo při životě, byly naše poklady. Často se mi zdálo, že mi rozumí. Mé uzlíčky štěstí. Žila jsem jen pro ně. Vím, co mě čeká po porodu. Přeměna v upíra a pak bitva. Můj sen se každým dnem zdál byt nesplnitelnější. Uvidím ještě Edwarda někdy? Nebo naše děti? Ta nejistota v budoucnu mě ničí. Nevím, co bude.

Už jsem se nemohla dočkat, až se narodí. Stejnou měrou jsem se ale toho okamžiku obávala. Teď byly v mém břichu, byly v bezpečí. Co bude ale potom?

Edward:

Už dávno jsem přišel na to, že bez srdce se nedá žít. Už přes rok umírám smrtí, která mě ke konci nedonese. Neustále mám divný pocit. Neustále mám v hlavě Alicinu vizi, která se jí opakuje dnem za dnem. Nikdo té vizi nerozumí. Pořád to samé. Tma. Tři bijící srdce. Dvě bijí tak tiše a to třetí zase nahlas. A k tomu mi je hrozně povědomé.  A dětský smích a zároveň dětský pláč. Když slyším smích, chce se mi smát. A když slyším ten pláč, chci zase plakat. Možná to je na tom to matoucí. Jako by to se mnou mělo něco společného. Jako bych už neměl srdce zničené dost. Tohle mě také ničí.

Bella:

Uběhl další rok. Porod se blížil. Břicho jsem měla přímo obří. Strach se také zvětšoval. Už jsem měla vymyšlená jména. Doufala jsem, že se Edwardovi budou líbit.

Najednou přišla bolest a já upadla do bezvědomí. Poslední, co jsem cítila, byl konec.

Edward:

Vize, ta vize, která se každý den opakuje, se změnila. Něco je jinak. Už tam není všude tma. Je tam světlo, přesto nic není vidět. A slyšet jsou pouze dvě srdce, před tím tak tiché, teď ale bijí hlasitěji. Ale to třetí, to, které jsem tak rád poslouchal, zmizelo. A nakonec, už žádný smích, jenom dvojí pláč.

Ve stejný okamžik mě něco píchlo v hrudi. Věděl jsem, že to znamená něco špatného. Jenom jsem nevěděl co…

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 34: