Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 33

31.05.2010 (17:30) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2941×

33. Kapitola: Důvod nač zemřít, důvod nač žít.

Edward:

„Edwarde, takhle už to dál nejde. Od jejího odchodu jsi věčně zavřený v tomhle pokoji. Vůbec s námi nekomunikuješ. Na lov tě musíme tahat násilím. Vím, jak ti je. Mě také chybí. Já ji také měla ráda. Chci ti jenom říct, že tomu dopisu nevěřím. To by mě ale musel někdo poslouchat. S tebou je to beznadějné. Ke všem mým slovům jsi jak hluchý. Začni se sebou něco dělat. Běž ji hledat, nebo cokoliv. Ale nenič takhle svou rodinu,“ prosila mě Alice. Zase. Opakuje se to každý den. Má pravdu, neposlouchám ji. To jí ale nezabrání, aby mi promlouvala do duše. Všichni už vzdali pokusy navázat se mnou konverzaci. Proč jenom ona ne? Jak tomu dopisu nemůže věřit? Mluvil jasně. Všechno byla jen její rozmarná hra, aby dostala zpátky svůj hlas. Já jsem byl jen náhodný pěšák, který jí k tomu měl dopomoci.

„A co mám podle tebe Alice asi tak dělat? Nestačí, že zahrnuje každičkou mou myšlenku, i vy na ni neustále myslíte. Nechtěj po mně, abych na to nemyslel každou vteřinu dne. Nechtěj po mně, abych ji hledal, když to sama nechce. I když mě nikdy nemilovala, já ji miluji pořád a to se nikdy nezmění. Neumím bez ní žít,“ řekl jsem potichu. Svůj hlas jsem už vůbec nepoznával.

Snažil jsem se tomu dopisu neuvěřit jako Alice. Ale cítil jsem, a ten pocit se každým dnem zvětšoval, že pomalu věřit začínám. I když je to všechno tak nesmyslné, aby to byla ve skutečnosti pravda. Probouzím se ze snu, ve kterém je Bella taková, jakou jsem miloval, jakou i přese všechno miluji. Skutečnost je jiná, bolestivá, prázdná, tmavá. Nikde není světlý bod. Ten bod, kterému se říká naděje.

Trvalo dlouho, než jsem se dostal z prvního šoku. Ani nevím, jak jsem se objevil v tomhle pokoji. Ničilo mě úplně vše. Všude tu byla cítit její omamná, nezaměnitelná vůně. Každá myšlenka patřila jí. Ničili mě vlastní myšlenky. A aby toho nebylo málo, všichni na ni mysleli, i když se snažili přestat a tím mi to usnadnit.

Chtěl jsem se zabít. Bylo první, co mě napadlo, když mi došlo, že je nenávratně pryč. To by tu ale nesměla být Alice, která od toho okamžiku, co mě to napadlo, hlídala každý můj krok. Tak že jsem nemohl ukončit tohle trápení.

Měl jsem vztek. Tak velký a byl směřován na všechny. Na sebe, na Bellu i na rodinu. Má mysl byla zastřená bolestí. Už neexistovalo nic, kromě bolesti. Opustila mě, protože mě nemilovala. Všechno byla hra na city. Tak prosté a jednoduché.

Nemohl jsem jen ta znovu začít žít. Od okamžiku, co jsem jí poznal, jsem věděl, že bez ní můj život nemá žádný smysl. Před tím, než jsem ji poznal, se tenhle život dal snést. Teď už něco takového není možné. Vím to já a stejně tak to ví i rodina. Nejsem jako stroj, který když se rozbije, dá se spravit a začne znovu fungovat. Mé srdce se roztříštilo na milion kousků. Tohle už se nedá opravit. Nebudu již nikdy fungovat správně. Konec by byl lehčí, osvobozující. Byl bych sobec, který by se neohlížel na city ostatních. Ale to jsou oni také. Kdyby nechtěli, abych trpěl, zabili by mě sami.

Stal se ze mě stín. Stín bolesti a utrpení. Vždy ji budu milovat. Proto mě navždy bude bolet tahle zrada. Musel jsem jí sklonit poklonu. Byla skvělá herečka. Nejlepší herečka, jako kdy viděl v akci. Nestačilo přesvědčit jen mě, že mě miluje. Jasper cítil její lásku, která mi doslova zaslepila oči. Tu proradnost ale neviděl.

Alice:

A je to tu zase. Za celý život jsem se s Edwardem nehádala, jako teď. Nelíbí se mi, co vidím. Začíná té lži věřit. Začíná věřit, že Bella ho nikdy nemilovala. Už nevím, co mám dělat. Neposlouchá mě. Nikdo mě neposlouchá. I když je všechno tak padlé na hlavu a vůbec nic nedává smysl. Jasper přece cítil její lásku a ta byla opravdová. Nemohla přeci poroučet svým citům a emocím. Nikdo by nedokázal pouhou silou tuhle vůli ovlivnit.

Proto tomu nechci uvěřit. Vše je až moc divné a … promyšlené. Ano, přesně tak. Že mě to nenapadlo dřív. Je to jako dobře promyšlený plán. Plán, který zničil mou rodinu a já jsem jediná, kdo to může napravit. Jen ten, kdo neztratil naději. Jsem jediná a Rony. Rony si nikdy nemyslel, že je to tak, jako to vypadá. Nechápe to, stejně jako já. Vždyť s ní byl na každém jejím kroku. Jemu říkala, jak Edwarda miluje. O upírech před tím nic nevěděla, jinak by to musel vědět i on. Není možné, aby to všechno byla pravda. A není to jen proto, že tomu nechci věřit. Proč se všichni zaobírají myšlenkou na to, jak to před námi dokázala tajit a o nic jiného? Nikdo o tom nechce slyšet. Místo toho, aby o tom smysluplně přemýšleli, nebo alespoň poslouchali, co říkám, nasadí si černé brýle a proklínají ji, že nám způsobila takovou bolest. To je ten největší problém, nikoho nezajímají důkazy, které nasvědčují její nevinu. Všichni ignorují fakt, že kolem chaty nebyly žádné pachové stopy. Belliny, ani nikoho cizího. Jenom Edwardovy a těch bylo jenom málo. A byly čerstvé. Jsou to stopy, které udělal, až když se vrátil z lovu. Všechny stopy předtím, jako by zmizeli. Jako by někdo mávnul kouzelným proutkem a všechny byli najednou fuč. Ale jako by to někoho zajímalo. Všichni byli zaslepeni jen tím dopisem. I mě to zprvu zmátlo. To písmo bylo až moc podobné Belly. Ale ty slova její být nemohli. Tomu nikdy neuvěřím.

Dávám si to za vinu. Každičký den, ale alespoň se snažím najít pravdu. Měla jsem to vidět. Ale viděla jsem jen zlomeného Edwarda. Proč se to muselo stát? Zrovna když jsme byly tak šťastní?

Rozhodla jsem se, že to nevzdám. Neustále se budu snažit vidět její budoucnost. Neustále budu hledat nějaké důkazy. I když všichni ostatní přestanou věřit, já ne. Něco mi říká, že na nalezení pravdy budu mít celou věčnost.

„Neboj se Bell. Však já tě najdu a s tebou i pravdu. Tu skutečnou,“přísaha jsem si.

A tak dny plynuly dál…

Bella:

Začínala jsem nabírat vědomí. Hlava mě bolela jako střep, ale nevěděla jsem proč. V hlavě jsem měla takový tlak. Mělo to obrovskou sílu a pálilo to. Jako by mi v hlavě vypukl požár. Nevěděla jsem, k čemu to přirovnat. Teď jsem žádnou fyzickou bolest necítila. A psychickou? Pořád tu byla naděje, že je to všechno jenom sen. Sen, ze kterého se probudím a budu ležet vedle své lásky.

Sen se ale rozplynul hned, jakmile jsem otevřela oči a přepadl mě takový divný pocit. Stačilo málo, abych si uvědomila, že Edward tu není, že je ode mě možná na míle daleko. Tichá místnost na mě křičela neznámým dojmem. Bála jsem se. Měla jsem strach. V hrudi, místo srdce jsem měla díru. Zbyla mi jenom bolest z odloučení. Vlastně jsem cítila jenom bolest a strach. Stýskalo se mi po nich tak strašně moc. Bála jsem se, aby jim něco tihle lidé neudělali. A v neposlední řadě jsem se bála, že uvěří dopisu. Dopis, který jsem tam údajně zanechala já se všemi těmi lži. Dopis, který zapříčiní, že mě budou nenávidět. Jediný důkaz, kterému nakonec všichni uvěří. Tak moc to bolí.

Nevím, co po mě chtějí. Jak a proč bych jim měla být užitečná. Ať k tomu mají jakýkoliv důvod, neomlouvá je to, aby mě odtrhli od milovaných lidí a ještě jim takhle sprostě lhali. Nebudu jim pomáhat. Nebudu dělat nic, co mi řekou. Nebudu jíst, pít. Smrt by se měla dostavit rychle. Protože jestli neumřu hladem, či žízní, tak to bude smutkem. Bez srdce se žít nedá, asi jim to nikdo neřekl. Vlastně jsem zapomněla, někdo jako oni, žádné srdce mít nemůže.

*  *  *

„Isabello, co nám to jen děláš? Zase si nic nesnědla?“ pronesl dramaticky upír, který se má o mě starat. Nevšímala jsem si ho. Jsou blázni, jestli si myslí, že budu spolupracovat. Smrt bude pro mě vysvobozením. Oni to ale nechápou. Každý den slyším, jak se dveře od tohohle pokoje otvírají a zavírají, alespoň desetkrát. Chodí se tu na mě dívat, jak na opičku v zoo. Mluví ke mně, ale já jim neodpovídám. Nevnímám jejich slova. Drží se ale ode mě dál. Ani se mě nedotknou, jako by se báli, že samotný můj dotek je popálí. Kdybych neměla na čase něco jiného, zajímalo by mě, proč na mě mluví s úctou. Pak odejdou a nechají mě v mém osobním pekle. Takhle to trvá už pár dní. Nevím přesně kolik. Čas, je zbytečné se jím zabývat.

„Jestli si myslíš, že tě necháme umřít, tak se pleteš,“ pokračoval ve svém výčtu. Tenhle upír na mě neustále řval, jako jediný. Asi něco měl proti mojí maličkosti. Možná proto, že se o mě musel starat a já mu to tak kazila. Bojí se jen o svůj krk. Jestli se mi něco stane, třeba jako, že pojdu hladem, nebo žízní, bude to jeho chyba. Jako by mi na jeho životě záleželo. Často si myslím, že už se neudrží a na místě mě zabije. K tomu, abych ho naštvala, nemusím ani mluvit. Štve ho to o to víc, když ví, že z něj nemám strach. Možná podvědomě vím, že mi nic neudělá. Nebo mi je vážně jedno, jestli mě nakonec zabije.

A možná ho víc štvalo, že jsem ho úplně ignorovala, jeho, nebezpečného upíra. Ach ta mužská upíří ješitnost.

Zavrčel a jako dramatičnost prásknul dveřmi. Jen jsem sebou při té ráně škubla. Jak jsem byla zvyklá na neustálé ticho.

Konečně sama. Pomyslela jsem si. Většinou mě tu nechávají samotnou. Mé myšlenky neustále létají k mým milovaných. Snažím se vybavit jejich hlasy a hlavně hlas Edwarda. Ale každým dnem je to těžší a těžší. Má mysl zapomíná jejich přesné kopie hlasu. Vždy mě popadne hysterie, když si to uvědomím a hodiny pláču. Jak bych si teď přála být v Edwardově bezpečné náruči.

Mé tělo drží pohromadě jen kvůli rukám, kterými se objímám. Vzpomínám, na všechno, na každičké jeho slovo, dotek, polibek. Bolí to, tak hodně, že to nejde snést, je to ale jediné, co mě drží při životě. Snažím se udržet myšlenku na něj, protože chci, aby byl to poslední, co si budu uvědomovat.

Klaply dveře, zase mě chtějí otravovat. Ani umřít mě nenechají v klidu.

„Přišel jsem se na tebe podívat, Isabello. Moc se mi nelíbí, že nechceš jíst, určitě musíš mít hl…“ slyšela jsem, jak se zasekl a následně zalapal po dechu, ale dál jsem ho ignorovala.

„T…to není možné,“koktal ten upír. Dál jsem ho ignorovala. Za okamžik jsem slyšela, jak znovu bouchly dveře a další zalapání po dechu. Skvělé, jako by mi nestačil jeden upír za den.

„Pane, že to není to, co si myslíme?“hlesl se strachem další cizí upír. Jeho hlas nebyl silnější, než šepot. Bál se i mluvit. Začala jsem se cítit nepříjemně. Nelíbilo se mi to jejich okukování. Cítila jsem na sobě snad desatero pohledů. Nevěděla jsem, co se jim stalo. Já jsem si ničeho nevšimla. Podvědomě jsem ale dostala strach. Ruce se mi reflexivně obtočili okolo břicha, jako by něco chtěli chránit.

Další zalapání po dechu. Tentokrát jsem věděla, kdo to byl a věděla jsem i proč. Já. Pohrávala jsem si s tou myšlenkou a pokaždé mě napadali absurdnější věci. Všechny byly ale stejného typu. Nezmohla jsem se na slovo. Tohle nebylo možné. A nebyla jsem sama, kdo si to nejspíš myslel. Oni mě ale zrovna nezajímali. Má myšlenka byla důležitější. Nebo bych raději měla říct, že mé břicho bylo důležitější?

Celou tu dobu, co jsem tu byla zavřená, jsem svět v tomhle pokoji vnímala jen okrajově. Neustále jsem byla duchem nepřítomná. Stále u své ztracené, milované rodiny. Teď pro mě byl nejpodstatnější tenhle okamžik.

Mohlo se to zdát tak nemožné a nereálné a já jsem přesto věděla, tušila jsem, že to je pravda. Neztratila jsem úplně vše. Vzala jsem si sebou víc, než pouze svou nehynoucí lásku, která je stejně silná i na takovou dálku. Ne, to nebylo vše, ale do teď jsem o tom neměla ani tušení. Dar od Edwarda, dar od samotných nebes. Samotný zázrak. Dar, který musím chránit, přede všemi těmi upíry, co jsou zde. Nemůžu umřít, ne teď. A už vůbec se nemůžu nechat zabít.

I když jsem byla na pokraji svých sil, donutila jsem se zvednout hlavu, co nejdůstojněji. Nikdy jsem nebyla odhodlanější, než teď v tuhle chvíli. Potřebovala jsem ten respekt, který jsem získala ani nevím jak. Musela jsem se zbavit veškerého strachu a to mi šlo překvapivě rychle.

„Nikdo se mých dětí ani nedotkne,“ zavrčela jsem výhružně.

Alice:

Všude je tma. Není to obyčejná tma, jako když zajde slunce. Je jiná. Neprostupná, tajemná a přitom hřejivá. Zrak je v tuhle chvíli úplně zbytečný. Ale sluch ne. Něco tu bouchá. Zní to jako, když tluče srdce. Ale ne jen jedno. To první, je jiné. Ty dvě si jsou až děsivě podobné. První tluče silně a je nejhlasitější. Zdá se mi, jako by se jeho hlasitost pořád zvyšovala. Je to srdce, které bije za více životů. Srdce tak silné, které se bez zaváhání rozeběhne proti nebezpečí, aby ty dvě zachránila. Dvě tiché a přesto silné srdce. Jsou slyšet, jako třepotání motýlích křídel. Ty tři srdce patří k sobě.

Najednou se ozvalo něco dalšího. Bylo to tak tiché, že jsem se na to musela dostatečně soustředit, abych poznala, o co jde. Dětský smích a zároveň dětský pláč.

Procitla jsem a byla tak zmatená, jako už dlouho ne. Vize přišla sama od sebe. Nikdy jsem neměla podobnou jí. Něco to ale ve mně zanechalo. Nevěděla jsem proč, ale věděla jsem, že to úzce souvisí s životem mé rodiny v budoucnu. Jak blízká ta budoucnost bude, to opravdu netuším.