Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 3

21.07.2009 (10:00) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4617×

3. Kapitola : Srážka s osudem, nebo se zdí

Bella:

„Rony nech toho!“ řekla jsem mrzutě té věci, která mě tak mile probudila.

Rony byl jako můj budík. Byl to ten nejlepší budík na světě. Nikdy jsem kvůli němu nezaspala. A hlavně jsem ráda, že mě vysvobodí z mých nočních můr.

Nač vůbec spím se zavřenýma očima? Nemusím se bát, že by mě ze spánku rušilo světlo. Dost. Přestaň přemýšlet o takových věcech. Je to ubohé. Okřiknu se v duchu.

HAF HAF HAF „No jo Rony, vždyť už jdu.“Rony mě zrovna upozorňoval na čas. Hodiny jsou pro mě zbytečné, když mám Ronyho. O čas se z nás dvou stará on.

Sama se došourám do koupelny. Udělám ranní hygienu. Hodím na sebe nějaký kus oblečení, který najdu ve skříni a v kuchyni si ještě vezmu nějakou tyčinku a mohu vyrazit do školy. Do školy chodím pěkně po svých. Auto řídit nemůžu a jezdit do školy s Alexou po mě nikdo nemůže chtít. Ani ona by nebyla zrovna nadšená mojí přítomností.

Z domu vycházím jako první. Alexandra ještě spí a pak tráví dlouho dobu v koupelně a zkrášluje se.

Nevadí mně každodenní kilometrové procházky do školy. Dokonce si je užívám. A Rony samozřejmě se mnou. Máme tak alespoň samotnou chvíli pro sebe.

Rony mě vodí zkratkou přes les. Je tu krásné ticho. Žádná silniční doprava nás tady neruší. Není tady slyšet víc než mé nejisté kroky, které následují lehké tlapkání Ronyho.

Něco studeného a mokrého mi spadne na nos. Začíná pršet. Jaká výjimka. Tady ve Forks prší 365 dní v roce. Je to nejdeštivější místo na světě. Mě déšť ale nevadí. Jsem už na něj zvyklá. Dokonce mě uklidňuje. Ale nechápu, proč tu teta chce vůbec žít, když déšť nesnáší. A to tu žije od narození. Přesto si k němu lásku nenašla. Ale jak jsem řekla, teta je prostě divný člověk.

Ještě mám před sebou nějaký ten kus cesty, takže do školy přijdu zmoklá jako slepice. Alex a její přiblblý kamarádky si jistě neodpustí nějakou tu poznámku, ale je mi to jedno. Jejich blbý kecy přecházím, pokud se tedy týkají mě. Jakmile začnou urážet Ronyho, bez povšimnutí to nezůstane.

Rony si z deště taky nic nedělal. Dál mě vedl ke škole. Za chvíli se rozpršelo mnohem víc. U školy už sice budeme, slyším hluk z parkoviště a studentů, jak se baví, ale mokrý budeme stejně dost.

„Rony zase budeme mokrý až na kost.“sdělím mu to, co už stejně ví a jako odpověď zaštěkne. Usměju se, když ho slyším a pokračuju dál v cestě.

Během chvíle jsme se ocitly na rušném parkovišti. Všude se ozývaly hlasy studentů, jak o něčem živě diskutují. Někteří se smáli a někteří nadávaly, ale to ticho, které mám ráda, tu poněkud chybí. Když jsem si představila, že ticho teď nějakou chvíli neuslyším, moje špatná nálada se ještě z horšila. Pořád v sobě nosím bolest. Bolest z mého života, která se nikdy neztratí. Nikdy nebudu doopravdy šťastná, když jsem slepá. Dala bych cokoliv za to, kdybych mohla znovu spatřit světlo a věci kolem mě.

Nějak jsem se zamyslela a ani si nevšimla, že všichni hovory na parkovišti utichli. Divné. Zaslechla jsem přijíždějící auto, a jak všichni studenti vzdychly. Že by přijely nový studenti? Cullenovy? To abych zmizela. Všichni budou zírat na ně a já kolem nich projdu bez povšimnutí.

Došlo mi, že stojíme na kraji lesa. Asi už půjdeme.

„Rony pojď, takhle se můžeme nenápadně vypařit.“pobídla jsem Ronyho s radostí v hlase, ale bez odezvy. Pořád se nehýbal a stál na místě. Co to s ním je?

„Copak se děje? Ty jsi taky zvědavý na nový studenti, nebo co?“zeptala jsem se ho nechápavě. To mi snad dělá naschvál. Copak i ten Rony ztratil rozum?

„Rony prosím!“řeknu naléhavěji.

Rony zaštěkal a dal se opět do chůze. Konečně se pohnul. Ví, že mě musí poslouchat. Vlastně mě vždycky poslechl na slovo.

Klidně jsem následovala Ronyho v domnění, že jdeme do školy. Kdybych jen věděla, že cesta vede přímo do jámy lvové.

Rony se mi najednou vyvlékl a já narazila do něčeho hodně tvrdého. To bude asi zeď, řekla jsem si. Jsem si naprosto jistá, že se to neobejde bez modřin. Nestihla jsem se zaobírat dalšímy věcmi, protože jsem padala k zemi.

Očekávala jsem ránu, ale nic nepřicházelo. Kolem pasu jsem ucítila něčí studené paže. Že by mě držely a proto jsem nespadla?

„Omlouvám se, jsi v pořádku?“ozve se mi nad hlavou ten nejkrásnější a nejsametovější hlas, jaký jsem kdy slyšela. Nevěděla jsem, co na to mám říct. Asi jsem mlčela už dost dlouho. Mezitím mi došlo, že ty studené paže, které mě pořád drží kolem pasu a ten hlas patří k sobě. Musím něco říct.

„J…jo. To já…já jsem tě neviděla, promiň.“ovšem, že jsem ho neviděla. Nevidím už nějakou chvilku. Ale to už tady každý ví.

Edward:

Už byl čas jít do školy. Jak já se netěšil. Všechny ty pohledy a myšlenky ještě horší budou tak otravné. Měl bych si už pospíšit. Všichni už jsou v autech.

„No tak Edwarde pohni, nebo si to s tebou vyřídím.“začala mě vyhrožovat Rose. No jo, moje netrpělivá a vždy milá sestřička.

V mžiku jsem byl u nich a nasedal na místo řidiče v mém volvu. Jak jsem si myslel, všichni už čekali jenom na mne. Skoro na všech byla vidět nudná grimasa a nebo nějaké jiné pocity.

Jasper se bál, aby nikomu neublížil. Je pravda, že by mu bylo jedno, kdyby někoho zabil, ale hlavně nechtěl ublížit Alici. Je to pro něj pořád těžké. Ale já a ani Alice bychom mu nedovolily něco udělat. Hlídáme ho.

Jediná Alice se zase usmívala. Alespoň někdo měl dobrou náladu. Možná do té školy chodí i ta dívka. Ne. Lepší by bylo, kdyby mě nikdy nepoznala, ale bojím se, že to nedokážu, až jí příště uvidím. Celou noc jsem strávil vzpomínkami na ni. Tak teď budu pokračovat. Cesta pak bude rychlejší a vydržitelná.

Za chvilku se před námi objevila zastaralá budova s nápisem STEŘDNÍÍ ŠKOLA FORKS. Rovnou jsem zamířil na parkoviště. Všude vládlo veselí, ale jakmile nás uviděly, všichni oněměli úžasem. Jak jsem tak pozoroval, byla tu jedna rachotina vedle druhé. Naše auto jako vždy nezapadalo, ale chtěl bych vědět, jak by se tvářily, kdyby přijela Alice ve svýcm kanárkovým Porschem. Zaparkoval jsem vedle nějakého lepšího auta a z kamenou maskou jsem otevřel dveře a vylezl ven. Ostatní mě napodobily.

Byl ještě čas tak jsme jen postávaly u auta, ale myslím, že už to dlouho nevydržím. Všude kolem mě létaly myšlenky typu: To jsou ty nový. Ty jsou ale krásní a hlavně bohatý. Pořád to samý a samý. Ty vado, ta bloncka, to je ale kus. S tou by se daly dělat věcí. Opravdu jsem rád, že Emmet nemůže číst myšlenky, protože by toho kluka přinejmenším zabil za to, co se mu honí v hlavě. Wow to je ale kousek ten řidič. Ty krásné rozčepýřené vlasy a ta boží postava. Tern je tak sexy. Zeptám se ho, jestli nechce ode mě prohlídku města. Ze všech těch husiček tady ho dostanu já. To je příšerné, co se jim honí v hlavě. Už jsem to dál nemohl poslouchat. Opět jsem začal myslet na dívku z lesa a myšlenky studentů se snažil nevnímat. Šlo to těžko, ale více méně bylo ticho.

Nějakou chvíli mi to vydrželo, ale potom jsem ucítil povědomou vůni. Ihned jsem stočil zrak klesu, od kaď vůně přicházela. Hned na to z lesa vyšel povědomý pes a za jeho srst se držela ta nádherná dívka. Koukala někam do neznáma a opatrně našlapovala. Vypadala tak smutně a bezbraně. Dívala se směrem na Ronyho, který zrovna upíral své oči na mě a celou mou rodinu. Vypadal jako by se nad něčím rozmýšlel.

Dívka se Ronyho zeptala co se děje, proč zastavil. Byla zmatená a nevěděla, co se děje. Chvíli nad něčím přemýšlela a potom Ronyho prosilo ať už jde. On jakoby jí rozuměl každé slovo a pokračoval dál v cestě. Ona si nejspíše myslela, že zrovna míří ke škole, ale Rony jí vedl přímo ke mně. Musel si mě pamatovat z toho lesa.

Soustředil jsem se na ni, na každý její krok, který se přibližoval blíž a blíž ke mně. Okolí jsem úplně vypustil. Zajímala mě jenom ona. Kdyby jen věděla, kam se zrovna blíží.

Probudila mě až Alice, která do mě nenápadně drcla. Chovej se jako člověk Edwarde. Všichni nás pozorují. A hlavně ji chytni. Poslala mi myšlenku Alice a přitom se na mě usmívala. Ostatní si ničeho nevšimly.

Otočil jsme se zpět na dívku. Stačil jsem si všimnout, že z rukou ztratila Ronyho a dalším krokem do mě naráží. Auu.. Zasténala. Já jsem cítil jenom pohlazení, ale jí to muselo připadat, jak srážka se zdí. Taky tak tvrdou a studenou. Ve tváři jí bylo jí bylo vidět překvapení a očekávaná náraz země, ale stačil jsem jí chytit v čas. Kvůli utajení jsem se snažil nebýt tak rychlý, proto skončila těsně nad zemí. Vypadala ještě víc šokovaně, že se nic nestalo a že jí někdo drží. Musel jsem se nad tím usmát. Jak já bych chtěl vědět na co myslí.

Rodina si toho mezitím všimla. Byla udivený a nechápaly, co to dělám. Teda až na Alici.

Alice: Nemusel by to tak protahovat. Už jí chci poznat a jezdit s ní na nákupy. Je tak krásná. Možná víc než Rose.

Rose: Co to má znamenat? Kdo je ta dívka? Je fakt nádherná. Každá upírka by jí záviděla. Vypadá opravdu mile. Mohla by to být ta dívka, jak o ní Edward mluvil? To ale znamená, že je slepá. Musel jsem přiznat, že mě Rose překvapila.  Takhle mile ještě nikoho neokomentovala.

Jasper: Páni, ta ale krásně voní. Ne, nemysli na to. Mysli na to, jak bys ublížil Edwardovy. Cítím z něho lásku. To bude asi ta dívka z lesa. Z ní cítím jenom bolest a velký smutek.

Emmet: To je ale nemehlo. Nebo to možná udělala schválně, aby si jí všiml. Musím ale přiznat, že je to docela kočka. Edward na ní kouká, jak na svatý obrázek. Že by se nám zamiloval? Typický Emmet. Jedinému nedošlo, koho to držím v náručí.

Dívka vypadala pořád zmateně. Musel jsem už něco udělat. Rozhodl jsem se něco říct.

„Omlouvám se. Jsi v pořádku?“zeptal jsem se, co nejjemnějším hlasem. Nechtěl jsem jí vylekat.

Nastala několika minutová pauza. Ona vypadla velice překvapeně. Jako by nevěřila vlastním uším. Pořád mlčela a já se na ní zamilovaně díval. Probudily mě až myšlenky ostatních přítomných na parkovišti. Ty myšlenky byly příšerné. Až teď jsem si všiml, že celé parkoviště nevěřícně pozoruje moji maličkost.

Co to tam ta blbka provádí?  Má to ale pěkně vymyšlený. Já ji to ještě vytmavím. On bude můj. Nenechám si ho vzít. A už vůbec ne od té slepé chudinky. Zadržel jsem v sobě touhu tu dotyčnou roztrhat na kusy. Nelíbí se mi, když ji urážejí a navíc, takovýmhle způsobem. Ona za to přece nemůže. Ani jsem se neobtěžoval poslouchat dál. Tohle mi úplně stačilo. Začal jsem se soustředit jenom na to nádherné stvoření v mých rukou. Nadechla se a vypadalo to, že něco řekne.

„J…jo. To já..já jsem tě neviděla. Strašně se omlouvám.“Konečně promluvila. Její hlas byl tak nádherný jako ona, ale byla cítit ohromná bolest a smutek. Bolelo mě, když řekla, že mě neviděla. Já to vím, nemusí se zbytečně trápit. Tolik jsem jí chtěl utěšit, ale nemůžu. Bylo by divné, kdybych jí začal objímat a říkat, že to bude dobrý.

To je dobrý. Hlavně abys byla ty v pořádku.“snažil jsem se o lhostejný tón, ale nešlo to. Vyznělo to spíše na opak. Sladce a ochranářsky.

Bylo už trapné, že ji držím tak dlouho, proto jsem ji postavil na nohy. V tu chvíli zazvonilo. Ona jako by se probrala.

„Rony. Ke mně!“řekla přísně. Rony u ní hned byl. Chytila se ho a se slovem. „Děkuju.“šli do školy.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 3: