Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 28

Dee


Plamen naděje 28Jak jsem slíbila, tady je další kapitolka. Podle mě je dlouhá docela dost, tak přemýšlím, že je trochu zkrátím. Budu je pak přidávát rychleji. Já totiž nemám ráda, když je všechno uspěchané a radši všechno rozepíšu. Asi ti je ale nuda, když se za jednu kapitolu neděje nic zajímavýho. Ráda bych znala váš názor. Verus

28. Kapitola: Takhle to vypadá tady. Takhle vypadám já a takhle vypadá on.

Bella:

Ani slovy nemůžu vyjádřit, jak mě mrzelo, že já jediná, jsem si dům nemohla prohlédnout. Tolik bych si ho přála vidět a nejenom dům, ale i ty osoby, co v něm budou žít. Edwarda, Alici, Rosalie, Jaspera, Emmeta, Esme, Carlise a Ronyho. Chtěla bych je vidět v tom domě.

Je to dlouho, co jsem něco viděla, proto je pro mě každým dnem horší si to jen představit. Nedokážu si ten dům představit. Nejde to. Moje mysl už je v tomhle směru opotřebovaná. Už tři roky žiju jen z pouhé představy. I sebe si představuju. Hnědé vlasy do půli zad. Hnědé oči a snad nějaké rysy po mámě, když jsem dospěla. Copak se z představ dá žít celý život? Když už jsem slepá, přála bych si alespoň, aby to bylo od narození. Nikdy bych nepoznala svět vlastníma očima. Nevěděla bych, co jsem ztratila. Bohužel, co jsem ztratila, si uvědomuji víc, než dobře.

Chtěla bych spatřit Edwardův obličej. Potom snad teď toužím nejvíce. Ale proč? Proč si chceš dokazovat všemi způsoby, že na Edwarda mít nikdy nebudeš? Křičel na mě svůj vlastní rozum. Má pravdu. Co vlastně chci? Trpět ještě víc? Opět se ujistit, že Edwarda nejsem hodna? To jsem sebevrah? Edwardova krása je určitě dokonalá, jako všechno kolem něj. Všichni Cullenovy jsou dokonalý, jenom já budu vyčnívat. Ironie, že já toužím zapadnout a nevyčnívat, jako špatný díl skládačky. Ani silou jí nedostaneš tam, kam budeš chtít. Zapadne jen ta správná a určená pro toto místo. A to já nejsem.

Nikdy jsem nepochopila, jak se nálada může tak rychle změnit. Ještě před pár minutami jsem se cítila, jako by i nebe pro mě bylo dosažitelné. Za to teď jsem se propadla k jádru země, míle daleko od země a ještě dál od Edwarda. A přitom je tak blízko. Ruce má omotané kolem mého pasu a hrudí se mi tiskne na záda. A protože jsem tak malá, svou hlavu má položenou o tu mou. Skvělý obrázek dokonalého páru. Jen zase já jsem ta část, která je obyčejná.

Všude se ozývaly veselé hlasy všech přítomných. Alice s Rose něco zařizovaly a Emmet s Jasprem se sázely. A jak je znám, sází opět na mě, že něco provedu.

Všude veselí, všude radost. Na jednou jsem toužila být hodně daleko, od tohohle. Nebo alespoň někde, kde na všechny své problémy zapomenu. Tak, jako před pár chvílemi.

„Nemůžeme se vrátit na to místo, kde jsme byli před chvílí?“zeptala jsem se Edwarda a přitom se snažila před ním skrýt svůj smutek. Snad si toho nevšimne.

„Jak poroučíte, královno.“pronesl se smíchem a potom mě políbil na tvář. Trochu mě zmátlo to oslovení.

„Jaká pak královna.“řekla jsem. Bylo to divný, když mě takhle oslovil.

„Přece mého srdce.“zašeptal mi něžně do ucha a mnou projel elektrický výboj. Přesně tak. Jako bych právě dostala pecku elektrickým proudem. A když mluví o srdci, mé mi chtělo vyskočit z hrudi a utíkat za tím jeho. I vlastní tělo je proti mně. Na tož to ostatní. Říká se, věř sama sobě, že se na sebe můžeš vždycky spolehnout, ale já ani to nemůžu.

„Tak běžíme, ne?“snažila jsem se o nadšený tón. Nesmí si všimnout, že nejsem v pořádku. Starost je to poslední, o co stojím.

„Běhání nech radši na mě.“usoudil a překvapivě mě vzal na záda, místo do náruče. Cesta netrvala dlouho. Aby taky jo, když Edward je tak rychlý. Nejrychlejší z celé upírské rodiny. Za chvíli už mi přestalo hučet v uších a dokonce jsem stála na vlastních nohách.

„Zase se mi tady budeš plácat ve sněhu?“zeptal se smíchem. Líbilo se mi, jak si mě neustále přivlastňoval. Nemělo by mi to spíš vadit? Možná mělo, ale nešlo mi to. Přála bych si mu oplatit jeho úsměv, ale v tuhle chvíli jsem se usmát nedokázala. Smích je tak osvobozující. Cítíš se tak nadlidsky krásně. Jako bys létala. Všechny problémy hodíš za hlavu. Proto tu teď ale nejsem, ba naopak. Já si jdu sem své problémy probrat a potom vyhodnocovat. A kdyby tu nebyl Edward, tak i plakat. Nemůžu před problémy jen utíkat. Nikdo mi s nimi nemůže pomoci, protože to je jen moje starost. Ani Edwarda bych do nich neměla zatahovat.

„Chci si pročistit hlavu a být alespoň chvíli sama.“řekla jsem, aby nepojal podezření.

„Sama beze mě?“zeptal se smutně. Tak jsem to ale nemyslela. Pochopil to špatně. Zase jsem ho udělala nešťastným a to jen jedním slovem. Vážně bych měla žít přinejmenším v karanténě.

„Tebe tu budu potřebovat. Bez tebe bych neměla žádné pěkné myšlenky a zbyl by mi jen holý pesimismus.“ujistila jsem ho okamžitě, i když ne tak úplně pravdivě. Jeho přítomnost mě bude uklidňovat, ale vlastní myšlenky mě ze vnitř budou užírat, jako kyselina.

„Stejně bych tě tu samotnou nenechal.“

Vážně jsem si vybrala dokonalé místo. Ticho a klid mi pomáhaly přemýšlet. Edward se na nic neptal, a aniž by to věděl, byl mou oporou, mou pevnou zemí. Vlastně o přemýšlení ani nešlo. Hlavní věcí hrálo přestavování a vzpomínání, bez kterého bych si nemohla nic představovat. Zkoušela jsem si vybavovat jednotlivé barvy, pro začátek. Jen jednu jsem vynechala. Tu si pamatuji až moc dobře. Černá. Nemusím si jí ani představovat, je to jediné, co vidím. Můžu to nazývat více slovy. Vidím tmu, černo, nebo nic. Respektive je černá nic. Nikdy jsem tu barvu neměla ráda a teď už vůbec ne, když s ní každodenně musím žít.

Nálada mi každou chvílí klesala do bodu mrazu. Nevím, co bych si tu bez Edwardovy přítomnosti počala. On držel poslední provaz, který mě držel nad vodou. Kdybych o tom nemusela pořád uvažovat. Měla bych se soustředit na hezké chvilky a Cullenovy. Měla bych si představovat Edwardovy polibky. To mi teď šlo úplně samo, představit si jeho polibky.

Seděla jsem v Edwardově náručí a tak mohla cítit jeho studenou blízkost. Jeho hruď mi sloužila jako opěrátko, o které se mohu vždy opřít. Rukama, které měl omotané kolem mě a prsty zkřížené na mém břichu, tím mě držel pohromadě. A další věc, co mi to ulehčovala. Z nebe se začaly snášet další bílé vločky a jen co dopadly na mou tvář, rozpustily se. Můžu předpokládat, že na Edwardově pokožce se sníh nerozpustí, kvůli jeho chladu. A vločky sněhu mi připomínají jeho polibky. Jako by celý můj obličej zasypával polibky. Chvěla jsem se, ne zimou, ale tou dokonalou a dech beroucí představou. Ach, povzdechla jsem si, blbá představa. Konečně si můžu něco představit a zrovna teď mě vadí, že to je jenom představa a ne skutečnost.

„Co se děje, Bello. Vidím, že tě něco trápí. Řekni mi, co se ti v hlavě honí za špatnosti, že tě to tak rozesmutní.“ptal se naléhavě. A zrovna, když jsem si myslela, že mě už neprokoukne. Měla jsem si dávat větší pozor. Teď na mě bude určitě naléhat všemi svými prostředky, dokud mu nepovím pravdu.

„To nic. Nic vážného a ani něco, s čím by si mi mohl pomoci.“jen, co jsem to dořekla, uvědomila jsem si, že to není, až taková pravda. Možná by mi s tím mohl pomoci. Jedině on, nebo celá Cullenovic rodina, nebo nějaký jiný upír. Upíří jed by mi dokázal pomoci. Byl by to asi jediný lék, pro mé oči. Je to lék, na všechny nevyléčitelné nemoci. Proměna by mi mohla vrátit zrak. Určitě. Vždyť skoro všichni Cullenovy umírali, a jed je na poslední chvíli zachránil. Pro mě by to znamenalo jediné. Stal by se ze mě upír. Já chci být upírem. Co když to tak má být? Co když je mým osudem být upírem? Samotná láska mi k mému osudu pomohla. Šla jsem osudu naproti. Ještě kousek a mohla bych si s ním podat ruce. Tohle mi vlilo novou krev do žil. Existuje naděje. Byla jsem tak nadšená, že jsem si neuhlídala vlastní pusu.

„Proměníš mě v upíra.“neptala jsem se ho, jen jsem to řekla jako samozřejmost. Vždyť já jsem si to ani neuvědomila. Edward ztuhl. Nedýchal, a když mu ani srdce nebilo, kde kdo by si řekl, že je mrtvý. Já ale vím, že mrtvý není. Je otřesený, překvapený a možná naštvaný. Radost mi klesla tak rychle, jako vystoupala. A že takový práce jí to dalo. Čekala jsem a čekala. Ticho nechtělo zmizet. Pořád tu bylo a ubíjelo mě. Nutně jsem potřebovala slyšet jeho hlas. Ale Edward, jako by si jazyk snědl. Zajímalo by mě, jestli se upír může dostat do šoku. Jestli ano, tak o Edwarda začínám mít vážně strach. Bála jsem se otočit k němu. Za to Edward se mi do očí dívat chtěl, protože jsem ucítila jeho stisk a ramenou a jak si mě otočil k sobě. Měla jsem z jeho pohledu strach a to ho nemůžu ani vidět. Ticho pořád přetrvávalo, ale s jedním rozdílem, cítila jsem na sobě jeho pohled, přímo mě rentgenoval očima.

„Tohle ti nikdy neudělám. Nikdy tě neodsoudím k životu upíra. Nemohl bych ti takhle ukrást tvůj lidský život. Radši jsem se neměl ptát. O tomhle si celou dobu přemýšlela?“byl na štvaný, ale zdálo se mi, že ne na mě. Byl naštvaný na sebe. Nechápu to. Ani jeho počínání a ani ten vztek ventilovaný proti sobě. Proč takhle reaguje na mou přeměnu. On nechce, abych byla šťastná? Teď už podle dokladů patřím do rodiny, ale stejně nebudu právoplatný člen. Ale já se tak lehce nevzdám. Budu ho přemlouvat třeba roky. Musí nakonec ustoupit, třeba bude stačit, když mu řeknu důvod. Samozřejmě, důvodů je více, ale kdybych řekla, že je to proto, že ho tak miluju, nikdy by mě nepřeměnil. Ale já k životu potřebuju hlavně jeho. Nějakým způsobem ho donutím a začnu hned teď.

„Mám víc důvodů, proč to chtít. Je to jediná cesta, jak být šťastná. Vždycky mi bude něco chybět. Něco, co mi lidský život nedokáže nabídnout. Ale přeměna, ta mi otevře dveře ke všem mým snům. Za to lidský, ten mi dveře jenom zavírá. Chci, abys to pochopil. Chci, aby ses vžil do mé situace. Tvé rozhodnutí by bylo stejné, jako mé. Nesmíš to brát tak, že mi tím ukradneš lidský život. Kdyby si ho neukradl ty, za pár let mi ho stejně vezme někdo jiný. Smrt. Radši vložím svůj život do tvých rukou, než do jejich. Tobě věřím. Tobě patří všechno ze mě. Srdce jsem ti už dala. Sebe jsem ti dala. Ještě mi zbývá dát ti svou duši. Musíš si jí vzít. Jinak nikdy nebudu úplná. Je to mé svobodné rozhodnutí. Já jsem si už vybrala. Vím, co je pro mě dobré. Vím, co je mým osudem. Chceš přece, abych byla šťastná. Dej mi to, oč tě žádám. Dej mi zrak, o který jsem před pár lety přišla. Dej mi tebe, navždycky. Dej mi důvod žít. Ty jsi můj život. Když zůstanu člověkem, jednou tě ztratím. Já chci žít. Před tím, než jsem tě potkala, to bylo jenom přežívání. Když jsem tě potakala, dal jsi mi záchytný bod a já se ho chytla. Teď ale balancuju. Nad životem, po tvém boku a nad smrtí, bez tebe. Promysli si to ještě. Buď jednou sobecký a řiď se podle toho, co chceš. Teď nechci, abys myslel na mě, nebo na někoho jiného. Mysli jen na to, co si sám přeješ. Jen tě prosím, promysli si to ještě.“nikdy jsem takhle nevylila své srdce. Všechno, co mě přišlo na jazyk, aniž bych si ty slova rozmyslela předem, rovnou jsem to řekla. Nebyl čas na přemýšlení. Nebyl čas na lítost. A už jsem prostě nemohla zastavit. Doufala jsem, že když mu řeknu, co to pro mě všechno znamená, povolí mou přeměnu a nebude si jí vyčítat. Vždyť se vzdávám svého života dobrovolně. Měl by mít spíš radost, že on má lék na mou bolest. Nechápu ho. Ale on teď musí chápat mě. Všechno jsem mu řekla. Jestli chce, abych ho chápala, musí mi své důvody vysvětlit. Jako já jemu.

„Já nevím, co teď mám dělat. Na jednu stranu tě chápu, alespoň trochu, ale na tu druhou, tě nechápu vůbec. Nechápu, jak můžeš sama odmítnout lidský život a vyměnit ho za neživot. Neznám žádného upíra, který se jím chtěl stát. Nikdo si to nevybral dobrovolně. Nikdo z mé rodiny neměl na výběr, ale ty, která na výběr má, si vybere špatně. Opravdu jsi si jistá, co všechno tím ztratíš? Jestli ano, tak ti vážně nerozumím. Bello, já ti za to nestojím. Kdy to konečně pochopíš. A tady nezáleží na mě, nebo co já bych chtěl. Všechno, co dělám, je jen pro tebe. Nedokážu být sobecký, pokud se jedná o tebe.“mluvil tak zoufale a já věděla, že se mi snaží vnutit nerozhodnost. Ale oba jsme paličatí. Navzájem se nechápeme. Oba jsme stejní. To jenom dokazuje, že patříme k sobě a já nebudu osudu stát v cestě. Co se má stát, stejně se stane. Ani Edward tomu nedokáže zabránit, ale já bych to mohla popohnat. Sama nabídnu svůj život všanc. Vzdám se svého života. Bez Edwarda o něj stejně nestojím.

„Řekni, kdybys byl na mém místě, vzdal by ses kvůli mně lidského života, který ti ani jako život nepřipadá? Já tě na to až moc miluju, abych zvládla být bez tebe. Je to zkouška lásky a já bych obstála. Obstál bys taky? Co myslíš.“nebylo správné, co jsem mu řekla, ale já ho chci jenom vyprovokovat. Chci, abys uznal, že mám pravdu. Nepochybuji o jeho lásce, proto vím, že by lidský život pro něj nic neznamenal. A kdybych si náhodou všechnu tu lásku neváhala, zjistila bych pravdu. Naprosto bolestnou a zničující, ale nevědomost a lhaní si přímo pod nos je ještě horší. Teda pro mě. I kdyby to tak bylo. Rozhodnutí bych nezměnila. Dál bych usilovala o nesmrtelnosti, akorát by cesta k tomu byla těžší. Kde bych našla upíra, který by mě rovnou nezabil?

„Nepochybuj o mých citech k tobě. Nic nemá převahu nad láskou. Vzdal bych se života. Vzdal bych se i milující rodiny, kdybych nějakou měl. Nedokázal bych být bez tebe. Chápu tě. Ani nevíš, jak mě ničí tohle říkat. Vědět, že bych tě žádal o totéž být na tvém místě.“mluvil zuřivě, ale teď jsem se ho nedokázala bát. Věděla jsem, že tak reaguje na má slova. Myslel si, že pochybuju. Ale šlo jen o vyprovokování. Uznal, že mám pravdu. To je jeho rozhodnutí.

„Já nepochybuju. Jen jsem chtěla, abys řekl to, co jsi řekl. Že by ses kvůli mně vzdal taky života. Myslím, že jinak bych tomu mohla říkat povolení přeměnit mě.“nesměla jsem přestat naléhat. Teď nemá šanci vybruslit s toho.

„Ne hned.“řekl.

„Kdy? Ráda bych se toho dožila.“nejradši bych si nafackovala.

„Za půl roku.“řekl pevně. To mi ale nestačilo. Za tak dlouho, to si to ještě milionkrát rozmyslí.

„Nač čekat tak dlouho?“zeptala jsem se.

„Netlač na mě. Už dost jsem zničený, že jsi mě donutila souhlasit s tím.“prosil.

„Už nezměníš slovo. Nezapomeň, že nejsi jediný upír, kterého znám.“povolila jsem. Půl roku to ještě vydržím. Ani o den déle. Nezapomenu na to, jestli v to doufá, tak zbytečně. Cítila jsem, jak jsem se znovu mohla volně nadechnout. Už jsem měla jistotu, že se jednou stanu upírem. Že mu budu rovna. Že budu mít zpátky svůj zrak.

„Na to se nedá zapomenout.“řekl tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem to vůbec měla slyšet. Měl pravdu. Na to se nedá zapomenout.

„Nebuď tak nabručený, že jsem tě donutila souhlasit s mojí přeměnou. I kdyby to dnes nevyšlo, byla bych neúnavná a nakonec by to dopadlo stejně. Půl roku budu ještě člověk, ale pak už ti budu rovna. Konečně si tě budu moci prohlédnout. Ani nevíš, jak po tom toužím dlouho. Teď už se o tom ale nechci bavit. Jistotu už mám a víc zatím nepotřebuju. Nemysli na to. Nemusíš o tom vůbec přemýšlet. Nemusíš se tím zatěžovat. Prozatím.“chtěla jsem ho přivést na jiné myšlenky. Nemám ráda, když je smutný a už vůbec ne, když mu starosti způsobuji já. Nezaslouží si takové jednání. Ale nemůžu za to, jak je tvrdohlavý.

„Chceš vidět, jak vypadám? Proč tě to zajímá? To jako jestli se ti nebudu zdát, tak mě přestaneš milovat?“byla jsem ráda za změnu tématu, ale to utahování by si taky mohl odpustit. Jako by mě mohlo záležet na vnější kráse.

„Přesně tak. Jestli nebudeš vypadat, jako samotný anděl, veškerá láska vyprchá.“ale to se bát nemusím. Moc dobře si pamatuji, jak všichni reagovaly první den, když spatřily Cullenovi. Jsou nádherní, tím si jsem jistá.

„Tak to mám štěstí, že mě nemůžeš vidět.“utahoval si ze mě. Ale měl pravdu. Kdybych spatřila jeho krásný obličej, už nikdy bych neměla odvahu o sobě říct, že jsem hezká. Ne, že bych to teď o sobě říkala, ale kdyby mi někdo řekl, že jsem krásná, věděla bych, jak velké lži to jsou.

„Tady to musí být nádherné.“změnila jsem téma. Chtěla bych vědět, jestli to je jenom můj dojem, nebo jestli je to skutečně pravda.

„Ano, je to tu přímo kouzelné. A tvá krása má na té dokonalosti větší podíl, než si myslíš. Bez tebe to tu je kouzelné, ale s tebou, to je něco, co se ani slovy popsat nejde. Jenom já tu kazím celkový dojem.“přemýšlím, jestli si někdy dokážu zvyknout na takové lichotky. Edward je snad jediný muž, který ženě skloní kompliment, který jde přímo od srdce a od jazyka. Každý den mě překvapí krásnějšími slovy, že jich tolik nemůže ani existovat. Možná nezná jejich pravý význam. Třeba podceňuje slovo kouzelné, nebo dokonalé.

„Já myslím, že jsi předpojatý. Nebo jsi při nejmenším slepý, jako já.“vyhrknu bez přemýšlení.

„Nevím, jestli to zvládnu, protože to bude to nejtěžší, co jsem kdy dělal, ale pokusím se ti popsat tohle místo, a jak nádherně se tu vyjímáš ty.“řekl zamyšleně. Málem mi s tím vyrazil dech. On to myslí opravdu vážně?

„Mě ale nebude stačit, když mi to popíšeš. Já si to budu muset zkusit představit, ale nevím, jestli to dokážu. Už dlouho jsem si nic nepředstavovala, protože mi to jde hůř a hůř. Je to těžké. Pořád jsem obklopená tou tíživou tmou a ani jeden paprsek světla nepronikne až ke mně. Všechno pohltí ta prokletá tma“vynechala jsem představování si polibku, když na mě dopadaly studené vločky. Vlastně ještě pořád padají, ale nějak to už nestíhám vnímat.          

„Tak se jí nenech ovládnout. Zažeň tu tmu nějakou krásnou vzpomínkou. Měj ji před sebou a uvidíš, že tma zmizí. Ne úplně, ale přenechá místo i pro někoho jiného. Snaž si to představit. Pomůžu ti, jak nejvíc budu moci.“když to říkal, konejšivě mě hladil po zádech, jako by věděl, že nejvíc potřebuju cítit, že je tu semnou. Že tu nejsem sama.

„Jen mě drž.“kam se poděla má stydlivost. Kam se poděla má plachá podstata. Někam hodně daleko. Edward jí vyhnal. Ona se ho bála, a proto vzala nohy na ramena. To Edward mě vyléčil. Teď se nemusím bát, že by se objevila. Objeví se, ale v jinou dobu. Nikdy úplně nezmizí, jako ta tma.

„Budu tě držet a už tě nikdy nepustím.“jako pravdivost svých slov si mě vzal do náručí a přitiskl na své tělo. Kolébal mě, jako bych byla dítě, které potřebuje utěšit. Dítě jsem nebyla, ale útěchu jednou potřebuje každý. Jen já jí potřebuji častěji, než ostatní. A jen Edward mi ji může poskytnout. Nemůže si ani představit, kolik pozitivní energie mi tím dává. Taky bych mu chtěla na oplátku něco dát, ale já nic nemám. Nic cenného, nic hmotného. Jenom lásku. Můžu mu dát slib, že ho nikdy nepřestanu milovat, že ho nikdy nikdo nebude milovat, jako já. Tohle mu bude muset stačit.

„Když jsem vstoupil na tohle místo, napadlo mě jediné jméno, jak to tu pojmenovat. Konec světa. Tak jsem si tu připadal. Jako by neexistovalo nic, než jen já a ty na tomhle místě. Je to tak daleko od veškeré civilizace a žádné problémy sem nezasahují. Za námi je jen les, který toto místo ukrývá před zraky ostatních. Ten les tu představuje neprůchodnou zeď. Vlastně jsem tu tím lesem zavřený. Není totiž cesty vpřed. Před námi nic není. Jediný východ s tohohle kouzelného místa vede přes les. Jsme totiž na útesu. Všechno je tu bílé od sněhu a i obloha je špatně rozpoznatelné od země. Stačilo by pár kroků a věděla bys, jaké to je létat. Letěla bys pár metrů a dopadla do studeného moře. Ty to nemůžeš slyšet, protože je moře klidné, ale já slyším, jak vlny narážejí do skal pod námi. Kdyby byla bouřka, slyšela bys ty rány i ty. Nikdy jsem neviděl takové místo, jako je tohle. Taková dokonalost sama. A když tomu místu vévodíš ty, vážně ani slovy tu nádheru nedokážu popsat. Je to místo, pro tebe stvořené. Neumím si přestavit, že by tu mohla být jiná osoba. Tohle je prostě naše tajné a dokonalé místo. Když je to tu bez tebe, vypadá to jinak. Je vidět, že tu něco chybí, ty. Jenom chvíli, když jsem bez tebe, místo srdce mám holou díru. Na první pohled jsi mě dokázala okouzlit. Chodím po světě sto let, ale nikdy jsem nepotkal někoho, jako ty. Upíři jsou krásnější, než všichni lidé dohromady, proto vždy na novém místě vzbudíme dojem, ale mě žádná upírka nepřišla krásná. Nikdo nebyl podobný tobě. Jsi jediná osoba, kterou dokážu milovat. Nezastavil mě ani fakt, že jsi člověk. Na prvním místě pro mě bylo tvé bezpečí, ale byl jsem sobecký. Jednou jsem si dovolil být sobecký. Má láska k tobě byla tak veliká, že mi zaslepila smysly. Jako bych najednou byl slepý a hluchý. Ale já ti nedokázal odolat. Vše mě k tobě lákalo. Ani jsem se nesnažil odolávat.“ani nevím, v jaké části jeho monologu, mi začali téct slzy. Slzy štěstí. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla zažít takové štěstí, až s toho začnu brečet. Tolik citu je v jeho slovech, když mi vyznává lásku. Nemůžu tomu uvěřit. Tohle musí být sen. Ten nejkrásnější a zároveň nesplnitelný. Jsem jen člověk, sám říkal, že upíři jsou mnohem hezčí. Jak tedy mě může nazývat krásnou. Jsem průměrná i pro člověka. A pro upíra jsem podprůměrná. Opravdu si začínám myslet, že nejsem jediná, kdo je tu slepý.

„Nejsem krásná, nikdy jsem nebyla a nikdy ani nebudu. To má maminka byla krásná. Od mala jsem toužila podobat se jí. Byla můj vzor.“řekla jsem a k slzám štěstí se přidaly i ty smutku. Nikdy mě nepřestane bolet vzpomínka na mou rodinu. Na mou maminku. Byla tak krásná. Každý chlap jí chtěl určitě mít, ale jenom táta si získal její srdce. Byly pro sebe stvoření. Moc jim to spolu slušelo.

„Tak teď jsi na řadě ty, abych tě popsal. Tvé přání se ti splnilo. Ani nevíš, jako hodně si jí podobná. Viděl jsem tu fotku. A přece mi věříš, že když ti řeknu, že vypadáš, jako by si matce z oka vypadla, že je to pravda. Jsi jako její přesná kopie, akorát mladší a bez vrásek. Po tom děvčeti na fotce máš jen pramálo společný. Vyrostla si a dospěla do krásy. Tvé hnědé vlasy ti vyrostly a kroutí se ti až do půli zad. A ta nádherná vůně.“cítila jsem, jak mi hlavu zabořil do vlasů a jak se nadechl. Když vydechoval, jeho studený dech, mě pohladil po krku. „Prostě dokonalá. Postava ani ne hubená, jako anorektička, ani ne tlustá. Prostě tak akorát. Tak že postava tak též dokonalá. Vím, že se opakuji, ale všechny křivky jsou taky dokonalé. Tvá postava říká spanilost a ladnost. I když tvé kroky jsou většinou nejisté, přidává ti to na půvabu a roztomilosti. Máš krásně dlouhé nohy, ani nevíš, co se mnou dělá, když jsou zvýrazněny sukní, nebo kraťasy. O zbytcích tvého těla ani nemluvím. Všechno mě na tobě tak nevýslovně láká. A horší je, když vím, že je to pro mě zakázané. Říká se, zakázané ovoce nejvíce chutná, už vím, co je na tom pravdy. Úplně všechno. Tvá kůže je tak měkká a teplá. Když se jí dotýkán, bojím se, abych ji nepoškodil. Přijde mi tak křehká, jako celá tvá osoba. Nevím, jak to děláš, ale často se ti podaří, že mi koukáš přímo do očí. Neuvědomuješ si to, ale vždy mě polapíš do neviditelných sítí a marná snaha pokoušet se z nich dostat ven. Máš ty nejkrásnější oči na světě. První věc, co každého napadne je čokoláda. Vždy se v nich začnu utápět a v tu chvíli jsem rád, že nevíš, co semnou provádíš. Když ti zčervenají tváře, je to, jako když se rozsvítí vánoční stromeček. Vypadá krásně i předtím, ale to neznamená, že nemůže ještě zkrásnět. A tvá tvář zkrásní, když se začneš červenat. A ta radost, že je to většinou jenom díky mojí maličkosti. Stačí letmý dotek, nebo něco, co tě znejistí. A druhá nekrásnější věc na tobě, kromě očí, rty. Zrovna teď přímo křičí, polib mě. Není nic krásnějšího, než když se tvé plné rty roztáhnou do úsměvu, teda kromě té chvíle, kdy se nedotýkají mých. Jsi k pomilování. Jsem nadmíru spokojený teď, když tě držím ve svém náručí a vím, že tam už zůstaneš navždy.“celá jsem se chvěla. Kdyby mě nedržel a zrovna bych stála, byla bych už na zemi. Proč mi najednou ani dotek nestačil. Proč mi polibek připadal příliš málo. Toužila jsem po něčem víc? Kde se to ve mně vzalo? Tohle nemůžu být já. To je snad i na novou Bellu, která není tak plachá, hodně. Kdy se u mě objevil tělesný chtíč? Odpovím si sama. Před malou chvílí, kdy mluvil o mých rtech a že jsem k pomilování. Vždyť mi málem přivodil srdeční kolaps. Kdo se má teď ovládat.

A proč bych měla ovládat. Takhle mě navnadit a vyburcovat mé hormony. Může si za to sám. Co nejrychleji jsem se mu otočila v náručí, tak že jsem na něm seděla obkročmo. A nenasytně se vrhla na jeho rty. Bohužel, jak jsem byla ovlivněna touhou, zapomněla jsem, že by mohl vyvstat případ, že bych se nemusela trefit. To se taky stalo, netrefila jsem se a místo jeho rtů, jsem políbila strom, o který byl opřený. Můj mozek kupodivu reagoval přehnaně rychle, a abych zamaskovala tu přímou trefu, rukama jsem ho objala kolem krku, a doufala, že si bude myslet, že tak to bylo v plánu. Veškerá touha byla fuč.

„A já myslel, že mě chceš políbit.“zašeptal smutně a ve mně hrklo, až se mi dech zadrhl a já se začínala dusit. Skvěle, tak že si toho všiml. Dýchej, Bello. Poroučela jsem si v duchu a snažila se přijít, jak s toho bez trapasu vyjít.

„Tak můžeš políbit ty mě.“řekla jsem a hlas se mi třásl. Přišlo mi divné, říkat si o polibek, ale nic nemůže být divnější než to, že jsem políbila strom. Utěšovala jsem se alespoň něčím.

„To taky nezní špatně.“zavrněl mi do uch a přitáhl si mou tvář rukama. Nestačila jsem se ani znovu nadechnout a už mě líbal. Ze začátku to byla opatrné, ale pak ani jemu a ani mě to nestačilo a začal polibek, jako žádný jiný předtím. Jeho jazyk se hlásil k životu a já pustila za tím mým. Bylo to něco úžasného. Něco překvapivě nádherného. Zase mi byl o krok blíž. Ve mně vybuchla bomba touhy. Její plameny se rozlévaly po celém mém těle. Jako mi krev koluje v žilách, tak kolovala i touha. Krev se snést dala, ale ta touha byla k nevydržení. Každou chvíli mi připadalo, jako bych měla explodovat. Čím více se zvětšovala intenzita polibků, tím se zvětšovala touha. I milimetr, který nás od sebe dělil, mi připadal, jak kilometr. Byl nedosažitelný. I když se na mě tisklo Edwardovo studené tělo, zima byla to poslední, co jsem cítila. Právě naopak. Hořela jsem. Všude, kde jsme se těly dotýkaly. Už jsem neměla žádný vzduch. Ale i kdybych se měla udusit, stálo to za to. Tělo mě neposlouchaly a smysly na tom byly ještě hůř. Už jsem se musela odtrhnout. Chci tohohle zažít víc. Nemůžu přeci umřít kvůli polibku. Jakmile jsem měla volný průchod ke kyslíku, rychle jsem ho nasála. Jako bych nasála energii. Dýchala jsem dost nahlas, ale nebyla jsem jediná. Edward byl na tom úplně stejně jako já. Troufla bych si říct, že ještě hůř.

„Ještě…ještě pořád nevím, jak vypadáš ty.“řekla jsem celá zadýchaná. Ale zrovna mě to napadlo. Chtěla bych vědět, jak vypadá to stvoření, které tak božsky líbá. Když líbá božsky, bude vypadat asi jako bůh. Odpovím si sama.

„Úplně normálně. Jako každý jiný upír.“také ty slova sotva vyslovil.

„A jak vypadá každý normální upír?“ta konverzace trochu vázla, ale nestěžovala jsem si. To by mě vážně zajímalo, jak u upíra může použít slovo normální. Upír není normální a už vůbec všechno kolem něj.

„Hlava, tělo, ruce nohy.“nikdy jsem si nevšimla, že po líbání je tak nemluvný.

„To mi vážně pomůže.“řeknu a nesnažím se skrýt tu ironii.

„Hnědo-zlatý vlasy učesané do všech stran. Jako každý upír vegetarián, zlaté oči. Vysoká postava a jako každý jiný upír, svaly se tam taky najdou. Jinak vypadám, jako každý člověk.“řekl to tak spěšně, že jsem se musela hodně snažit, abych pochytila všechny slova.

„Mě tady popisuješ nejmíň půl hodiny a sebe zvládneš za minutu.“stěžuju si. Tohle mi nestačilo.

„Ty jsi snad čekala, že tady o sobě budu básnit? Tak rád se nemám, abych o sobě říkal, že jsem nádherný, božský a další přednosti, které slyším v myslích holek.“to je pravda, já bych o sobě nedokázala říct, že jsem hezká, taky si něco takového nemůžu dovolit.

Ještě pěknou chvíli jsme tam seděli na sobě namáčknutí, ale pak už mi začala být pěkná zima. Na to si mě hned Edward vzal do náručí a utíkal k autu. Směr hotel. Dům prý není ještě připravený. Jen, co jsem vlezla do postele, usnula jsem. Myslím, že ani boty jsem si nestačila sundat a oblečení už vůbec ne. Okamžitě jsem totiž vytuhla.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 28:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!