Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 26

15.11.2009 (13:30) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3329×

26. Kapitola: Ach ty zatracený emoce.

Bella:

Že mě to nenapadlo dřív. Rony by nikdy neměl šanci přežít bez upířího jedu. Co jsem si vlastně myslela? Že se stal zázrak a bing, je zdravý, jako řípa? To je ten problém, já jsem se o tom snažila nepřemýšlet, protože bych nepřišla na tenhle zázrak. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak se mi život změní jen příjezdem jedné rodiny. Musím uznat, že nenormální rodiny, ale to jsem taky nevěděla. Už se necítím sama proti celému světu. Už mám lidi, kteří mě podpoří, a jeden mě dokonce miluje. Ať to zní šíleněji, jak chce. Co víc, si ještě můžu přát? Pravda. Jedna věc mi pořád schází a bohužel je nevratná. Třeba na to časem zapomenu a budu to přehlížet. Snad. Možná jednou.

Musela jsem zatřepat hlavou a tyhle myšlenky nahradit jinými. Tohle teď není věc tématu. Ale je tu takové hrobové ticho, že kdybych necítila Edwardovo vzdouvající tělo, myslela bych si, že tu jsem sama. Abych měla stoprocentní jistotu, rukama jsem si to ověřila. Je tu a já pořád čekám na jeho odpověď. Prakticky už pravdu vím. Určitě se zase bojí, co to semnou udělá.

„Edwarde, obáváš se zbytečně. Jestli mi to potvrdíš, nebudu vás za to nenávidět, ale děkovat. Nevystraší mě můj pes, z kterého se stal upír.“Snažila jsem se ho přesvědčit pravdivostí svých slov. Nedokázala bych se na něj zlobit. Ale možná bych to zvládla, jestli mi to nepotvrdí.

„Nevystraší? A co si tedy cítila tu noc, jak si slyšela to nenávistné vrčení? Bello, já to viděl. Měla si strach. Bála ses ho, to mi nevymluvíš. Nemůžeš se divit, že se bojím, že budeš reagovat stejně. Třeba máš opožděné reakce a fakt, že jsem upír ti ještě nedošel.“to bylo poprvé, co semnou takhle mluvil. Byl na mě zlý. Vrazil mi dýku přímo do srdce. Nelíbil se mi ten jeho tón. Ironie z něj byla jasně znát.

Až teď mi došli ty jeho slova. Vždyť měl pravdu. Bála jsem se ho, ale to bylo předtím. Ale nemusel říkat, že jsem opožděná. Já vím moc dobře, co to znamená. Nebo možná nevím, ale to je jedno. Já chápu, že je upír. Uvědomuji si to až moc dobře. Taky si uvědomuji, že nehody se stávají a můj život by mohl skončit dřív, než bych si toho sama vůbec všimla. To všechno si uvědomuju, ale mě na tom nezáleží. Klidně budu riskovat život tím, že se budu zdržovat v jeho přítomnosti. Vždyť bez něho, by to ani život nebyl. Nedal by se tak nazývat, protože by nebyl žádný život a nebyla bych ani já. Copak si ještě neuvědomil, že mě nezáleží, co se semnou stane?

„Tohle si nemusel. Já nejsem retardovaná. Já chápu, co obnáší být upírem, nebo alespoň, co to znamená pro mě. Chci jenom slyšet, že Rony je upír. Od tebe. Nemusíš hned na mě zvyšovat hlas.“začala jsem na něj taky křičet, ale on si začal a rozvibroval mé nervy. Myslela jsem si, že křičet na Edwarda ani nejde. Že bych to nikdy nedokázala, ale taky jsem si myslela, že nikdy k tomu nebudu mít důvod. Ukázalo se, že mé mínění je více než mylné.

Už jsem nemohla přetrvávat dál v té pozici, v jaké jsem byla. Oba na sebe křičíme a přitom bychom ležely v láskyplném objetí? To prostě nejde. Jakmile jsem se osvobodila z jeho rukou, podařilo se mi to jen díky tomu, že mi to milosrdně dovolil, odtáhla jsem se na svůj kraj, co mi postel dovolila, hlavu jsem otočila od Edwarda pryč a ještě si přes ní přetáhla přikrývku. Chtěla jsem se ukrýt před jeho pátravýma očima a nechtěla jsem, aby viděl mé slzy, které se spustily, aniž bych si to toho já všimla. Přikrývkou jsem chtěla ztlumit vzlyky, ale Edward to dřív či později stejně uslyší. Neumím si ani představit, jak hodně bystrý sluch má a co všechno dokáže slyšet, oproti co my lidé toho zameškáme.

Přesně, jak jsem si myslela. Jeden vzlyk se mi nepodařilo pořádně utišit a on to slyšel. Protože hned na to mi z hlavy zmizela přikrývka. Dál už jsem před ním slzy nemohla ukrývat. Cítila jsem na sobě jeho pohled a nebyl mi vůbec příjemný. Připadala jsem si, jak nějaká ukňouraná nána. Život je prostě takový. Každá alespoň jednou uronila slzu pro chlapa, kterého miluje. Ale u mě s malým rozdílem, já je uronila pro upíra, ne že by mě to vadilo. Z jakých důvodů je jedno. Možná to byla přehnaná reakce, ale já jsem jenom chtěla, aby se přestal bát, že mě vyděsí.

Čekala jsem, co se bude dít dál a snažila se zastavit ty zbytečně tekoucí slzy, ale nešlo mi to. Čekala jsem, jestli něco řekne, nebo mě začne uklidňovat, ale ani prstem se mě nedotkl. Co když tu vůbec není? Třeba když viděl, že brečím kvůli každé maličkosti, začala jsem mu být odporná. Tolikrát mi už stíral slzy, že by nebylo divu, kdyby ho to přestalo bavit. Zase si za všechno můžu sama.

Po nějaké době jsem přestala brečet a vzdala snahu zaslechnout byť nepatrný zvuk, který by mi napověděl, jestli tu Edward je semnou.

„Samozřejmě máš pravdu. Rony je upír. Náš jed ho zachránil, bez něho by zemřel. Nechtěl jsem to udělat. Ale všichni nechali rozhodnutí na mě. Nemohl jsem ho nechat umřít. Dlužil jsem mu to za to, jak se o tebe staral a hlavně jsem nechtěl, abys byla nešťastná. Rozhodnutí bylo na mě, ale proměnil ho Emmet, tak že veškerá vina patří mě. Myslel jsem, že mě neposlechneš a dál se budeš dožadovat vysvětlení, kde je Rony, ale opět si mě překvapila. Ty jsi prostě byla šťastná, že žije a nemyslela na sebe, a jak moc ti chybí. To bylo poprvé, co si dala na mou radu. Ronymu se po tobě taky stýská. Tu noc, po jeho přeměně, co tě málem zabil, on si to dává strašně za vinu. Proto vždycky, když si tady, drží si od domu bezpečnou vzdálenost, aby se ta scéna neopakovala. Strašně se bojí, že by ti ublížil, ale myslím, že teď už to nehrozí. Naučil se skvěle ovládat. Skoro úplně sám a to jen aby mohl být co nejdříve s tebou. Ještě se ale necítí připravený. Ale už to nebude trvat dlouho. Kdybys ho jen mohla vidět, jak upírství miluje. Líbí se mu ta rychlost a mrštnost. Líbí se mu, že puma ani medvěd mu neublíží, že jsou jeho kořistí a ne naopak. Cítí se jak král zvířat. Každou chvíli blbne s Emmetem. Je neuvěřitelný, je jedinečný, stejně jako ty. Zrovna teď je s Esme. Snad ti to nevadí. Esme chtěla vědět, jaká byla tvá rodina a ty. Když už jsem se tak pěkně rozpovídal, chtěl bych se ti omluvit. Já nemyslel jsem to tak. Já jen nechtěl, abys měla strach. Strach ze mě a s toho co jsem.“lekla jsem se, když začal mluvit, protože jsem to nečekala. A už vůbec jsem nečekala, že mi řekne něco takového. Mluvil dlouho, ale já měla na tváři pořád ten samý výraz. Když to tak řeknu. Čuměla jsem, jako buk a nedivila bych se, kdybych přitom měla otevřenou pusu a byl mi vidět až dvanácterník. Opravdu mi teď bylo na nic. Já věděla, že to dělá, abych se nebála, a přesto na něj křičím, jak hysterka. Měla bych se stydět. A taky že stydím.

Beze slova jsem nahmatala peřinu, kterou ze mě Edward před chvílí sundal a zase se jí přikryla tak, že mi ani vlas nemohl čouhat ven. Teď jsem nebrečela. Jen jsem se snažila všechno vstřebat a hlavně jsem se nechtěla před Edwardem ukázat. Bylo mi prostě trapně a červená jsem byla až za ušima.

„Proč to zase děláš, Bello.“vzdychl zoufale. Asi si myslel, že když mi řekne to, co jsem od něj žádala, bude všechno jako dřív, ale jak bych se mu teďka mohla kouknout do očí? Teda on do mých, protože já bych stejně čučela někam za něj. A k tomu ještě čeká na odpověď. A můžu předpovídat, že jestli jí nedostane každou chvílí, zase se o tu peřinu postará.

„Stydím se za to, jak jsem se k tobě chovala a jak jsem na tebe neprávem křičela. Proto se schovávám. Nechci, abys viděl, jak trapně se cítím.“ Můj hlas zněl jinak, jak jsem mluvila přes peřinu. K tomu jsem to spíš mumlala, než řekla kloudnými slovy, kterým by se dalo rozumět.

Přemýšlet dám nad svými rozpaky jsem nestihla, protože někdo, nebo spíš Edward jedním rychlím pohybem odhodil peřinu, slyšela jsem, jak na něco dopadla a to něco následně shodila. Hned na to jsem na sobě cítila Edwardovo studené tělo. Všechno to zabralo jediný můj nádech a k výdechu jsem se ještě nedostala.

„Dýchej, Bello.“poručil mi Edward jemně. Vůbec to nebylo takové, jako předtím. Už jsem si mohla oddechnout. Seděla jsem mu v klíně a on si mě pevně, ale tak, aby mi neublížil, držel u svého těla. Nedokázala jsem odolávat dlouho a taky ho objala, ale ono si o to přímo říkaly. Hájila jsem své stydlivé já.

Jezdil mi rukama po zádech a mě to bylo hrozně příjemné. Najednou rukou zajel k podpaždí mé ruky a já se už neudržela. Ihned jsem se začala smát, jak smyslu zbavená. Já jsem totiž strašně lechtivá a tam je moje citlivé místo, tedy kromě nohou a já se prostě nedokázala udržet. A když už jsem se smála, tak k tomu můžu přidat smích, jak absurdní tahle situace je. Protože Edward nechápal, co se děje, přestal s hlazením a nechal ruku tam, kde byla. Což znamená na mém citlivém místě.  Už jsem mu musela připadat duševně chorá, ale mě nešlo přestat. Neměla jsem sílu jeho ruku ani odsunout, natož něco říct.

„Bello, já o tebe opravdu začínám mít strach.“Jeho hlas byl tak vyjevený. Volný překlad této věty by byl, nevěděl, jestli nejsem blázen, při nejhorším, jestli jsem se nebouchla do hlavy. Hodně silně.

„Já…já nemů-žu…se pře-přestat smát. To…to…to hrozně le…le…le…chtá.“snažila jsem se mu kloudně odpovědět, ale ani bych se nedivila, kdyby si to nedal do hromady, protože tomu, co ze mě vypadlo, nemohl člověk rozumět a on, protože člověk není, má menší šanci uspět.

I když pořád nejspíš nechápal, co zavinilo můj příval smíchu, spustil svou ruku z onoho místa. Lechtivé šimrání okamžitě přestalo, ale smích trval ještě nějakou chvíli po tom.

Od toho smíchu mě bolelo břicho. Ten smích jsem vůbec nepatřil a bylo to nevhodné. To jsem prostě celá já. Když jsem se dostatečně uklidnila a veškerý smích pominul, jsem si uvědomila, co jsem to zase vyvedla. Moje nejčastější barva se vrátila na své místo. První něco provedu a až si uvědomím co, tak je pozdě a mě zbude jenom červená barva.

„Omlouvám se.“šeptla jsem kajícně a nevěděla kam s očima. Jenom štěstí, že nemůžu vidět jeho výraz ve tváři.

„Ty jsi vážně unikát. V jednu chvíli pláčeš a v druhé se smíchy popadáš za břicho. Můžu se zeptat, čemu jsi se tak smála? Protože jsem ti nerozuměl ani slovo.“Ale jedno jsem musela uznat, skvěle to odlehčilo tuhle situaci.

„Já jsem strašně lechtivá a ty si mě zrovna pohladil na mém citlivém místě a potom jsi tam tu ruku nechal. A řekla jsem si, že když už se směju, tak se můžu rovnou smát téhle situaci.“více než často jsem se zadrhávala. Jsem trochu nesvá, no.

Nic na to neřekl, asi neměl co. Místo toho si mě znovu přitáhl do náruče a tak jsme trávily většinu času. Každý přemýšlel o svém a užívala si blízkost toho druhého. Vůbec mi nepřišlo, že už je po všem a já konečně mohla být šťastná. Tak, jak je to v pohádkách. Po zničení zla následuje a žili šťastně až na věky. Žádná Alex, žádná teta. Přemýšlela jsem, co teta řekne na ten dopis. Určitě jí dojde, kde a s kým budu. Co když si pro mě přijde? Já se tam nechci vrátit. Z minuty na minutu se mi změnila nálada. Začala jsem mít strach, že mě odloučí od Edwarda. I Edward vycítil můj strach a pevněji mě objal. Za chvíli se určitě zeptá, co se děje.

Proč mě muselo napadnout jediné řešení? Tohle jim nemůžu navrhnout. To po nich nemůžu chtít. Ale proč se mi to jeví, jako jediné řešení? Já jim to nechci navrhnout. Ale musím jim to navrhnout. Sama se sebou jsem se dohadovala. Uvnitř mě zuřil boj. Já vážně nejsem normální. A která varianta vyhrála? Nevybrala jsem si jí já. To strach nade mnou zvítězil. Vím, co musím udělat, ale to neznamená, že to oni musí dělat také. Tolik mě mé rozhodnutí bolelo.

„Já tu s vámi nemůžu zůstat. Ona si pro mě přijde. Nesnese, že bych byla šťastná. Musím od tud pryč. Někam, kde mě nenajde.“začala jsem naříkat tyhle a další podobné věci. Slzy už mi opět tekly. Dnes je vážně bláznivý den. Co to ty emoce semnou provádějí. V hlavě jsem měla úplně vymeteno. Napínala jsem uši, abych slyšela zvonek a konec mého života. Měla bych ještě šanci utéct, kdyby se objevila za dveřmi? Sama ne, ale s upíří pomocí určitě. Snažila jsem se vymyslet nějaké místo, kam bych šla. Co bych dělala, až tam budu, o tom jsem radši přemýšlet nechtěla. Má odvaha by totiž mohla skončit tak rychle, jako se objevila. Ne, odvaha to nebyla. Ty, co jsou odvážní, neutíkají, jako chci já. Já mám jen strach a ten mě popohání ku předu. Musím odejít hned.

Prala jsem se s rukama, které mě nechtěly pustit. Prosila jsem, nadávala, ale pořád mě držely tak pevně, a jestli se trochu neuvolní, nemám šanci utéct. Ani hysterie mě nepomáhala. Jako by z dálky jsem slyšela říkat něčí jméno. Někdo ho volal, ale nikdo neodpovídal. To by mě zajímalo, proč nechá toho chudáka trápit. Copak neslyší, jaký strach o něj má? Měl by se ozvat.

NE. Ten někdo volá mě. To je mé jméno. To kvůli mně má tak smutný hlas. Až tohle mě dokázalo vysvobodit, ze stavu, v jakém jsem se nacházela. Nechtěla jsem mít na triku jeho bolest. Začala jsem vnímat a uvědomovat si.

„Bello, prosím tě, tohle mi už nikdy nedělej. Ani nevíš, jak se cítím, když jsem tak bezmocný.“mluvil na mě anděl a přitom si mě tiskl k tělu, jako bych mu mohla utéct.

„Já musím pryč.“řekla jsem jen a dál plakala a dál se nechala utěšovat houpavými pohyby.

„Nikam nepůjdeš. Ne bez nás.“přímo mi to rozkazoval. Cítila jsem se v pasti. Jako by mě tetě přímo předhazoval. Proč mi to jen dělá.

„Bello, máme tomu rozumět, že by ti nevadilo odstěhovat se z Forks?“promluvil někdo jiný. Znala jsem ten hlas. Carlise. To znamená, že tu je v pokoji celá rodina? Ale na co se to ptal. No tak Bello, soustřeď se. Jestli by mi nevadilo odstěhovat se z Forks? Copak neslyšel, co jsem říkala? Musím pryč, to znamená, odejít z Forks.

„Samozřejmě, že by mě to nevadilo. Neudržíte mě tady, já odejdu pryč. Teta je moc blízko. Nechci, aby si pro mě přišla.“byla jsem rozhořčená. Jestli si myslí, že mě tu udrží, tak se pletou.

„Žádné násilí nebude potřeba. My jsme ti chtěly navrhnout stěhování, ale báli jsme se, že ty budeš proti.“zase mluvil někdo další. Takže tu jsou všichni. Nepřemýšlej, kdo mluví, ale co říkají. Oni měli v plánu odstěhovat se? I se mnou? Tak že já tady ze sebe dělám cvoka zbytečně? Pojedeme pryč? Kdy?

„Jako vážně a kdy pojedeme? Já chci pryč hned.“pořád jsem to nebyla já. Tohle bych si normálně nedovolila. Ale naděje, že bych mohla být pryč hned mě, až moc lákala.

„Hodně se tu bojíš vid, zlatíčko. Ale my bychom tě stejně nedali.“Esme.

„To je jasná věc sestřičko. Přece bychom nenechali upláchnout jedinou holku, která vydrží s Edwardem.“Emmet

„Emmet má v tom prvním pravdu. Opravdu si myslíš, že by prošla kolem 7 upírů?“Jasper.

„Může si to zkusit, ale bude to poslední, co udělá.“Rosalie.

„My si tě nenecháme vzít, sestřičko.“Alice.

„Nikdo ti neublíží, lásko.“zašeptal mi Edward do ucha. Na to se mi tep zvýšil alespoň na dvě stě a plíce nedostaly svoji dávku kyslíku. Červená barva se objevila zase na scéně. Byla trochu červenější, protože má větší publikum.

„Edwarde, koukej, co děláš. Měl by si jí chránit hlavně před sebou.“zlobil se Carlise na oko vážně. Poznala jsem to tak, protože za tím káráním se usmíval, jako všichni přítomní. Akorát mi to stěžují, to si neuvědomí. Zlobila jsem se v duchu. Musím od toho červenání odvést pozornost.

„Pojedeme pryč hned?“zeptala jsem se s nadějí znovu, že už mi konečně někdo odpoví.

Domlouvali se mezi sebou, ale nic jsem nestihla zachytit. Na můj mozek mluví až moc rychle. K tomu s Edwardem nemusí mluvit nahlas vůbec. To je k děsu. Opravdu se začínám cítit méněcenná.

„Ano, můžeš jet pryč hned. Pojedete všichni až na mě a Esme. My to tu zatím zařídíme. Nemusíš se o nic starat. Uděláte si takový výlet. Pojedete autem směr Kanada a my zatím najdeme nějaký dům. Souhlasíš s tím? Vlastně ještě ani nevíme, jestli chceš zůstat s námi.“Carlise si jako hlava rodiny ujal slova. Docela mě překvapilo, jak vymyšlený to za takovou chvíli měli. Směr Kanada? Tam bude asi zima, ale pro upíry to nejvhodnější místo a tam kde jsou mí upíři, tam budu i já. Nechápu, jak Carlise mohlo napadnout, že bych s nimi nechtěla zůstat.

„Mě už se jen tak nezbavíte.“řekla jsem celá šťastná. Hned na to se kolem mě obmotaly snad všechny ruce. Společné, rodinné objetí jim, jak se zdá nevadí. Na to si chvíli budu muset zvykat. Ale to mi problém vůbec nedělá.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 26: