Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 25

Plamen naděje 25Strašně se omlouvám, že to tak dlouho trvalo, ale na psaní jsem měla čas až o víkendu. Zatím nebudu říkat dopředu, kdy bude další díl. Dám vědět, až to budu na jistotu vědět. Jinak přeju příjemné počtení. A prosím o vaše komentáře.

25. Kapitola: Zákeřná Bella, i když pomocí Edwarda.

Edward:

Nechápu jí. Jak si jen může myslet, že je to její chyba. Copak neposlouchá, co říká? Nechápe význam těch slov? Jednoznačně za to nikdo nemůže. Nebyla to ničí chyba. Nehody se stávají.

Nechápu Belly tetu. To je tak podlá na všechny, nebo jen Bellu nemá tolik ráda? Jak jí v tom může ještě utvrzovat? Jak může ubližovat takovému božskému, bezbrannému anděly bez hříchů? Takové nevinné osobě způsobovat jen bolest, to je jako způsobovat bolest malému dítěti. Úplně nemožné.

A nechápu Alexandru. Je stejná, jako její zlá matka. Vyžvaní přede všemi cizí tajemství, v tom ještě její vlastní sestřenice, přibarví ho tak, aby hrálo v její prospěch a Bellin neprospěch a tím zlomí její už tak dost zničené srdce. V to doufala. Čekala, že je to poslední kapka, co Bella dokáže zvládnout a taky že byla. Na první pohled to byl ten nejzoufalejší obrázek, jaký jsem kdy viděl. Já, který miluje její smích a snaží se jí udělat, co nejvíce šťastnou, jsem musel vidět její nekončící slzy, která v sobě nesly všechnu její bolest. Nejhorší bylo, že jsem zase nesplnil svůj slib. Slíbil jsem jí, že jí ochráním, že nedovolím, aby jí někdo ublížil, ale nesplnil jsem to. Zklamal jsem jí, ale ona mě přesto miluje.

Alice a vlastně všichni měli pravdu. Nevěřil jsem, že by mě mohla milovat, ale pletl jsem se. Ale ona pořád ještě neví moje tajemství. Myslela si, že jí přestanu milovat, až se dozvím, že zabila svého bratříčka, i když to vůbec není pravda a já se teď bojím, že ona přestane milovat mě, až se dozví, co jsem to za netvora. Ale teď už je pozdě litovat svého rozhodnutí. Měl jsem jí říct pravdu už mnohem dřív. Tolik zvratů, v tak krátkém čase. Je na ní toho hodně a já ji nechci přidělávat zbytečné problémy. A to jí přidělám, až jí řeknu, co jsem zač.

Vždycky jsem chtěl vědět, co se jí stalo, co z ní udělalo takovou trosku, jaká byla, než jsme se přistěhovaly my a zachránili jí před úplnou zkázou. Nebo tou zkázou jsme byli my? Ale nikdy by mě nenapadlo tohle. Myslel jsem si, že jí trápí ztráta rodičů a taky ztráta zraku. Vlastně se do teď o její minulosti nic nevěděl. Nikdy se ani slovem nezmínila, že měla bratra. To, že její rodiče zemřeli, jsem věděl, ale za jakých okolností ne. Ale teď už chápu, proč je tak nešťastná. Byla ještě dost mladá, aby prožila tolik bolesti a smutku. Necítí se provinilá, že rodičům nemohla pomoci. Podle mě je to kvůli tomu, co si přečetla v jejích tvářích té osudné noci. Viděla jejich láskyplný úsměv, viděla je ležet v těsném objetí, o ničem nevěděli, neměli důvod se trápit, byli šťastní, a když to Bella viděla, byla si jistá, že tam někde jim bude určitě líp. Ale za smrt bratra se cítí více, než provinilá. Neumím si ani představit, jak se musela cítit, co se jí v tu chvíli honilo hlavou, když věděla, že je bezmocná a k tomu musela poslouchat bolestný pláč jejího malého bezbranného bratříčka, který pomalu umíral v plamenech. Opravdu se divím, že to přestála. V jeden den se jí změnil celý život. Šťastný, usměvavá, bez problémů, bez bolesti, taková Bella byla předtím. Smutek, bolest, tma, samota to jí zbylo. A ještě Rony, jediná kladná věc, jediný přítel, on jediný jí držel při životě a za to jsem mu nevýslovně vděčný. Ale já už nikdy nedovolím, aby si prožila stejné peklo. Odvedu si jí domů, od všeho nebezpečí. Možná se přestěhujeme. Udělám všechno, abych její tváří navrátil úsměv a aby co nejrychleji zapomněla na černé dny. Věřím, že já mám tu sílu, abych to dokázal, ale všechno záleží na tom, jak to Bella vezme.

Díval jsem se na Bellu spící v mém náručí. Ještě pořád jsme byly na oválné louce. Hodně dlouho mi trvalo, než se mi jí podařilo utišit. Plakala a plakala a slzy neměli v plánu přestat někdy téct. Už nikdy jsem jí nechtěl vidět takhle zlomenou. Lituju, že jsem řekl, že ten příběh chci slyšet. Třeba někdy příště, až by byla Bella v pořádku, bylo by pro ní lehčí mluvit o své minulosti.

Ani nevím, jak už jsme tu dlouho. Ztratil jsem pojem o čase. Ale už byl čas, vrátit se domů. Ještě by mi Bella nastydla a ani by se moc nevyspala. Byla hodně unavená, tak usnula i na takovém kameni, jako jsem já. Musí jí to tak připadat. Tvrdý a studený, jako kámen. Jediná věc, čím se liším od kamene je, že já dokážu mít nějaké city, i když jsem o tom pochyboval. Ale teď, v tuhle chvíli, by pochybovat ani nešlo. V každém koutku mého těla, cítím bezmeznou lásku a to jen díky Belle.

Opatrně jsem Bellu vzal do rukou a nesl jí jako drahý diamant, o který se bojím, že se rozbije. Vypadal tak bezbranně, když mi ležela v náručí. Necítila strach a obavy, ale bezpečí. Stejně jako vždycky, když jsem byl s ní. Proto cítím naději, že já bych jí pomohl zapomenout na všechno zlé.

Sklonil jsem se k ní a jemně jí vtiskl polibek na čelo. Její hlavu jsem si přitiskl k tělu, abych vítr co nejvíce tlumil. Cesta bude trvat jen chvíli, přesto nechci nic riskovat. Na nic jsem nečekal a upíří rychlostí vyrazil do teď, už našeho domu.

Doma byli všichni. Čekaly na nás a byli dost netrpělivý. Přemýšleli, jestli něco s toho, co Alexa řekla, byla pravda. Nikdo jí neodsuzoval, nýbrž litoval. A Esme, moje milá, starostivá a nejlepší mamka na světě nejvíce. Nemluvili, v místnosti bylo ticho. Když mě viděli, jak Bellu nesu v náručí, z očí a myšlenek přímo křičelo vysvětlení.

„Co se stalo, Edwarde?“začal opatrně Carlise. Tváře všech byli napjatá, jak čekaly, co řeknu.

„Potom vám to vysvětlím.“odbyl jsem je strohou odpovědí a v druhém okamžiku jsem svého anděla pokládal do postele. Přikryl jsem jí a ještě jednou políbil na čelo. Neposlušný pramen vlasů jí spadl do obličeje a kazil mi výhled na její krásnou tvář. Hned jsem si s tím poradil. Teď už mi ve výhledu nic nebránilo a mohl jsem se kochat tou nekrásnější věcí na zemi. Měl jsem myšleno, sedět vedle ní a unášet se jejím pohledem, ale asi mi to nebylo souzeno.

„Co chceš Alice?“zeptala jsem se, aniž bych odvrátil zrak od Belly.

„Omyju ji od špíny a zaschlé krve a převléknu jí do něčeho pohodlnějšího. Dole na tebe stejně všichni čekají. Sám víš, co chtějí.“řekla smířlivě a já jí musel dát za pravdu. A až jí umyje a převleče, koukne se na ní Carlise. Věnoval jsem jí poslední pohled a přenechal jí Alici. Sám jsem se vydal za ostatními.

„Kde jste byli tak dlouho?“vypálil na mě Emmet, jakmile jsem byl u nich. Netrpělivý, jako vždy. Vlastně neví, co se stalo, když Bella utekla s plesu.

„Když Bella utekla s plesu…“začal jsem v rychlosti vysvětlovat. Všem se na tváři mihl strach, když jsem mluvil o náklaďáku, který jí málem zabil a ona jen nehybně a odevzdaně čekala, až si jí smrt vezme k sobě. Když jsem jim řekl o projevených citech, na tváři se jim objevil úsměv. Ale ten zmizel, když jsem jim začal vyprávět Bellin příběh. Všichni strnule a napjatě poslouchaly. Ani jednou si nedovolili mě přerušit. „A pak, když se mi ji podařilo klidnit, tak mi vyčerpaně usnula v náručí.“skončil jsem své vyprávění a pohlédl do všech tváří. Ve všech byl šok.

„Ach chudinka malá. Neměla jsem představu, kolik toho prožila, ale nebyla to přece její chyba.“kdyby Esme mohla plakat, plakala by.

„Už chápu její smutek a bolest. Jen se divím, jak to může snést.“Jasper.

„Teď, když už je po všem, můžu konečně té Bellině příbuzné zakroutit krkem? No tak neříkej brácha, že ta na to chuť nemáš. Dělala jí ze života peklo, málem zabila Ronyho a teď jí ještě takhle ublížila. Vždyť jí nazvala vražedkyní svého bratra, proboha.“typický Emmet. Ale neví, jak moc mě to žere. Chápu ho a souhlasím s ním. Nikdy jsem neměl větší chuť někoho zabít. Ale ne rychle. Pěkně pomalu, aby trpěla. Ale znám Bellu a vím, že by mi to nikdy neodpustila. Nikdy by mi to ani nedovolila. Prostě Bella, vždy srdečná a mírumilovná. Proto to nemůžu dovolit ani Emmetovy.

„Nic takového dělat nebudeš Emmete. Bella se tam už nikdy nevrátí a nikdy jí už nebude moct ublížit. A nevím, jak by na to reagovala ona.“klidnil Carlise Emmetovo velké nadšení. Kdyby to neudělal on, udělal bych to já. Bohužel.

„Kde je vlastně Rony?“zeptal jsem se zmateně. Nebyl doma a nemohl být ani s nikým jiným.

„Chtěl jít běhat. Nemusíš se bát. Má skvělé sebeovládání. Ten první den ho Bellina vůně jenom překvapila. Dobře si uvědomuje, co chce a co ne. A on nechce zabíjet lidi.“řekla pohotově Carlise. To mě přivádí k další věci. Až Belle řeknu pravdu, může být znovu s Ronym. Zmírnilo by to její odpor vůči mě?

„Edwarde! Edwarde!“ozval se z mého pokoje vyděšený hlas Belly. Volala mě, asi má strach, že jsem zmizel, nebo že to všechno byl jen sen. U ní bych se tomu ani nedivil.

Pohledem jsem se omluvil rodině a běžel rychle za ní. Seděla zmateně na posteli a očima těkala do všech stran. Alice seděla vedle ní a snažila se jí uklidnit, ale Bella zřejmě potřebovala mě.

„Tak už ho tady máš.“řekla Alice při odchodu a okem na mě mrkla.

Sedl jsem si na postel vedle ní a přesunul jsem si jí do náruče. Slyšel jsem, jak úlevně vydechla. Na to se její srdce rozbušilo šílenou rychlostí a dech se jí zadrhl na posledním nádechu. I kdyby Alice nic neříkala, stejně by mě poznala. Nikdy jsem nepochopil jak, ale ona to pozná. Něco mi říkalo. Že ví i o nočních návštěvách. Jako by cítila moji přítomnost. Cítila kvůli mně bezpečí. Třeba se na to jednou zeptá.

„Musíš být unavená. Už tě neopustím. Můžeš klidně spát.“ Mluvil jsem k ní něžně. Mohla by prozatím zapomenout na vše ostatní a postarat se alespoň jednou o sebe. A ona si hlavně potřebuje odpočinout. Ale to by nebyla ta moje tvrdohlavá Bella, kterou znám.

„Ne, teď ne. Já … potřebuju ještě něco udělat. Navždy se chci odpojit od minulosti, od tety a Alex.“opravdu to myslela vážně. Teď, kolem třetí hodiny ráno. Jako důkaz se začala prát s mýma rukama, které jí držely jako pouta. Snad si nemyslí, že jí to dovolím. Má teď spát, aby si odpočinula a ne si ještě něco dokazovat. Ale že se ještě divím. To je prostě Bella. Můj milovaný blázínek, bez kterého si svoji existenci už neumím ani představit.

„Žádný takový Bello. Zítra je taky den. Ale jestli si myslíš, že tě do toho domu jen ta samotnou pustím, tak se pleteš.“řekl jsem káravě, nevšímaje její marné snahy dostat se z mého sevření.

„Ne, Edwarde. Já chci, aby to všechno skončilo dneska a jestli tě to potěší, neměla jsem v plánu vracet se do toho domu, ale nevím, jak to udělat. Pomůžeš mi?“upřela na mě své hnědé oči a přímo mě s nimi donucovala. A to ani neví, že to dělá. Nejspíš si myslí, že kouká někam mimo, ale kouká mi přímo do očí a to značně mění má rozhodnutí. Ale měla pravdu. Uklidnila mě, že tam neměla v plánu jít. A nic jiného, než jí nějak pomoci, si ani nepřeju. Co na tom, co budu muset udělat. Pro mě je všechno nic, bez ní. A pro ní přece cokoliv.

„Nikdy se mě neboj zeptat o pomoc. Tak co ode mě potřebuješ?“

„Pomůžeš mi napsat dopis?“zeptala se s pevně zaťatými zuby. Nepoznal jsem, jestli to dělá proto, aby udržela slzy, nebo proto, že byla najednou naštvaná.

„Donesu papír a tužku.“odpověděl jsem okamžitě a upírskou rychlostí, si došel pro potřebné věci. Nic na moji rychlost neříkala. Možná si toho ani nevšimla.

„Dobře. Tak já budu diktovat a ty budeš psát.“vysvětlila.

Ležel jsem vedle ní, v ruce papír a tužku. Přitiskla se ke mně bez ostychu. Žádné červenání. A hlavu si o mě opřela. Jednou se zhluboka nadechla a bez přemýšlení začala diktovat. Vypadalo to, že to měla promyšlené do předu.

Psal jsem všechno, co Bella vypustila s úst. Nebylo toho moc. Ani jedna věc mě v něm nepřekvapila. Byl to dopis na rozloučenou. Bella napsala všechno, co cítí a cítila.

„V pořádku?“optal jsem se, když Bella dopis zakončila. Snažila se nasadit tvrdou a lhostejnou masku, ale já měl pocit, že jí vidím až na samý konec duše. Bylo to pro ní těžký, i když jí tolik ublížila. Snažila se to zamaskovat, ale přede mnou jí to je na nic.

„Mohl bys to prosím donést do domu? Nevím sice jak, ale mé podvědomí mi říká, že ty to nějak dokážeš. A ještě o něco bych tě chtěla poprosit. Pod postelí, respektive pod matrací, mám schované tři fotky, donesl bys mi je prosím?“nikdy bych neměl sílu něco jí odmítnout. Ať by mě žádala o cokoliv. Jsem ztracený případ.

„Pro tebe cokoliv. Zvládneš to tady? Snaž se usnout. Budu zpět, než se namaneš. Rodina je dole, kdybys něco potřebovala.“vůbec se mi od ní nechtělo, ale co s tím nadělám. Dovolil jsem si jeden polibek do jejich krásných, hnědých a voňavých vlasů, při čemž Bellino srdce rychle reagovalo a byl jsem na odchodu. U dveří mě, ale zastavil její hlas.

„Miluji tě, nezapomeň na to.“řekla do ztracena. Překvapením jsem strnul a snažil se dešifrovat její tvář, která se jemně začala červenat. Znělo to tak krásně. Pocit, který ty slova ve mně vyvolaly, byli k nezaplacení. Nikdy jsem se necítil líp. Slyšel jsem její srdce, které bilo na poplach, dýchání, které se trochu zadrhávalo, jak byla nesvá. Slyšel jsem radostné šeptání své rodiny a jejich myšlenky, protože to také slyšely.

Tak už něco řekni, né? Amatér. Postěžoval si Emmet v myšlenkách. Úplně zkazil tuhle vládnoucí atmosféru tady. Ale tak trochu měl pravdu.

Nemohl jsem teď jen tak odejít. Ne bez pořádného rozloučení. Nestačila se ani znovu nadechnout a už jsem se nakláněl nad jejím obličejem. Držel jsem ho v rukou a v píjel se do jejích očí svými. To ale ona vidět nemohla. Byla tak nádherná, když si byla nejistá. Ale chtěla to. Její oči mi to prozradili. Byl v nich stejný chtíč, jaký by viděla v mých.

Jemně jsem přitiskl své rty na její a tím zdolal veškerou zbytečnou mezeru mezi námi. V tu chvíli, jako by vybuchla sopka. Nedalo se jí nabažit. Nedalo se nabažit jejich teplých a měkkých rtů. Polibky mi vroucně oplácela a tělem se na mě tiskla, jako by ji milimetrová mezera vadila tak, jako by byla nejmíň kilometrová. Povzbudilo mě to přidat na intenzitě, ale pořád jsem měl dost síly, abych se ovládal. Už to nebyl pomalý polibek plný našich citů. Byl to rychlý, vášnivý polibek plný citů. Naposledy jsem stiskl její rty svými. Teď už jsem se vážně musel ovládnout. Bylo by schopné dojít to moc daleko. Akorát nemůžu přijít, jestli by to bylo dobře, nebo ne. Jakmile jsem rozpojil naše rty, Bella začala lapat po dechu. Asi jsem to přehnal víc, než jsem si myslel. Nevšiml jsem si, že Bella mezitím nemohla dýchat. Ale proč něco nenaznačila? Odtáhl bych se, kdyby se odtáhla, jako první. Nebo se jí to tak líbilo, že nechtěla přestat? Dost! Edwarde Cullene, na co to zase myslíš! Okamžitě s tím přestaň.

„A ty nezapomeň, že já miluji tebe.“proťal jsem vládnoucí ticho a raději utekl, jinak bych už neměl vůli odejít. Ale když jsem procházel přes obývák, někdo vypukl v obrovský smích. Nemusel jsem hádat dvakrát, abych věděl, kdo to je.

„Teda brácha. Konečně se za tebe nemusím stydět. Nyní jsem hrdý.“a jako dodatek si ruku přitiskl na srdce. Kdybych zrovna neměl někam namířeno, tak bych si to jen tak líbit nenechal.

„Kam pak jdeš?“zeptala se usměvavá Alice.

„Bella mě požádala, abych odnesl dopis na rozloučenou, a abych jí donesl její fotky.“řekl jsem nejen pro Alici, ale Esme byla taky zvědavá, nebo se spíš bála, že chci utéct.

„ A nechtěl by ses Alex trochu pomstít?“nadhodila Alice nevinně. Chtěl jsem zjistit, co má za lubem, ale myšlenky si hlídala. Akorát nechápu, proč to zase vytahuje. Moc dobře ví, jak bych chtěl, ale nemůžu. Bella by mi to nikdy neodpustila a Esme by nám to ani nedovolila.

„Chtěl, ale copak můžu?“vyjel jsem trošku víc, než bylo třeba, ale to nechápe, že mě tím jenom dráždí? Nejradši bych Alexu zabil. Pěkně pomalu si vychutnával její bezcenný život, ale bohužel, to se ani nikdy nestane. A moc dobře vím, že tu nejsem jediný, s těmihle myšlenkami.

„Ale já bych věděla o pěkný pomstě. Možná by to nepřežila, ale o to by postaral někdo jiný, než my. Ale když nemáš zájem.“řekla nenuceně. Hm. Byla by to pomsta a přitom bych ji nezabil? To za přemýšlení stojí.

„Nezní to tak dobře, jako bychom jí zabili vlastníma rukama, ale já to beru. Edwarde, Bella by se to přece nemusela ani dozvědět.“reagoval hned Emmet. To jsem mohl předpokládat, že se ozve jako první.

Kouknul jsem se do všech přítomných tváří. Až na Esme, Carlise, Ronyho a samozřejmě Belly. Všichni měli ve tvářích souhlas. Všichni chtěli pomstu. A jako vždy, záleželo na mně, jak se rozhodnu. Mé horší já, zatlačilo to dobrý hodně daleko. Asi to bylo tím, že já jsem to podvědomě chtěl.

„Dobře.“vydechl jsem poraženě a usadil se do křesla, naproti sourozencům.

„Stačilo by trochu pozměnit ten dopis, nebo spíš přidat pár slov na víc. My přece víme na Alef něco, co se její teta nikdy neměla dozvědět. Bella jí tím držela v šachu, ale ona je moc hodná, aby ho využila na plno. Až se to Bellina teta dozví, třeba bude chtít Alex zabít sama a tím nám ušetří práci.“pro dramatičnost se naklonila dopředu a tajemně šeptala. Přitom se tvářila, jako bůh pomsty. Musím uznat, že taková pomsta mě nenapadla. Myslel jsem, že jenom jejím zabitím dokonám vhodnou pomstu, ale tohle taky není špatný nápad. A nemusel bych zabít. Díky Alice.

„Díky Alice.“jakmile to řeknu, na všech tvářích se objeví vítězoslavný a zároveň zákeřný úsměv.

Vyndám obálku s kapsy se jménem Margaret. Nechám tam to, co mi Bella nadiktovala a za to navážu svou pomstu.

Dopis Jsem měl za chvilku hotový. Upíří rychlost je hold upíří rychlost. I když jsem věděl, že chyby tam mít nebudu, celý jsem si ho ještě přečetl.

Drahá teto

Tohle je poslední věc, co ze mě uvidíš. Jsem si jistá, že nebudeš truchlit dlouho. Dal by se nazvat dopis na rozloučenou. Předem říkám, že poděkování se tam nedočkáš. Taky nemám za co děkovat. Nikdy si mě neměla ráda a dávala si mi to názorně najevo. Říkala jsem si, že jsi jenom bezcitná mrcha, která má ráda jenom sebe, ale to bys tolik nemilovala moji mámu. Měli jste spolu zvláštní vztah, který jsem nikdy nepochopila. Po její smrti si mě začala nenávidět ještě víc. Dávala si mi za vinu její smrt a já ti to věřila. Ani nevíš, jak mě to ničilo. Život jsem měla zničený už dost a tys mi v tom akorát pomáhala. Měla si mi říkat, že to nebyla moje chyba. Proto není za co děkovat. To Cullenovy mě doopravdy pomohly. Měli mě rádi a braly, jako sobě rovnou. Patřila jsem do rodiny.

Víš, mě už nebaví být tou hodnou, která si na nic a na nikoho nestěžuje. Ty si mě taky mučila, ale Alexandra mě toho provedlo mnohem víc. Nevím, jestli to víš, ale to ona otrávila mého Ronyho, aby mi ublížila. A ještě to na tom plese. Žila jsem s tebou v jednom domě dost dlouho, abych věděla, jak nemáš ráda, když se za něco musíš stydět. To by mě zajímalo, jak přežiješ fakt, že celé Forks si bude špitat, že jsi v domě schovávala vražedkyni svého synovce. Taková ostuda a můžeš jí vděčit jenom své vykutálené dceři, která ti je až moc podobná. Rozhlásila to na celém plese. Umíš si alespoň představit, jak se teď cítím?

Proto teď můžu mít dovoleno být zákeřná. Klidně si o mě mysli, co chceš, mě už je to stejně jedno. Vždyť už se nikdy ani nespatříme. Nemusíš to ani číst, pokud nechceš, nebo si rovnou neřekneš, že to jsou výmysly a já jsem lhářka. Ale věděla, že jsi chvíli byla babičkou? To je jedno, začnu od začátku.

Alex mě jednou požádala o peníze. O dost peněz. Nechápala jsem, proč si neřekla tobě. Řekla jsem jí, že jí je půjčím, ale jenom za to, že mi řekne, na co je potřebuje. Nutně je potřebovala a tak mi klidně prozradila důvod. Potřebovala je na potrat. Potřebovala se zbavit svého dítěte. Ano. Alex, která si myslí, že je nejkrásnější a nejchytřejší na světě udělala takovou chybu a nedala si pozor. Dcera, která byla v šestnácti těhotná, to za ostudu stojí ne? Ona je tak trochu povolná holka. Není kluk ve škole, který by s ní nespal, teda až na Edwarda a jeho bratry. Alex Edwarda chtěla, ale ten o ní nejevil sebemenší zájem. Zajímala jsem ho já. Slepá holka, která nic nemá. Proto to na plese din nerozhlásila rozhlasem. Myslela si, že když Edward bude vědět, že jsem zabila, tak mě nechá na pokoji, ale to on neudělal. Miluje mě a já jeho. Konečně jsem šťastná.

Kdyby se měla tu snahu pátrat po mě, nedělej to. Věřím, že smutnit nebudeš. Už se za mě nebudeš muset stydět. Nebudeš mě mít na krku. Jak se budeš dívat na Alex je tvoje věc. Můžu ti slíbit, že už mě nikdy neuvidíš.

Sbohem

Isabella Marie Swanová Cullenová

„Postarejte se o Bellu. Skočím si ještě na lov.“oznámil jsem rodině a vyrazil směr starý Bellin dům. Domov by nebylo trefné. Cestu jsem znal na spaměť. Tolikrát jsem tudyma běžel, abych mohl hlídat Bellu při spánku.

K domu jsem dorazil za chvíli. Zkontroloval jsem dvě klidně spící osoby a vyskočil do Bellina okna. Její vůně tu byla hodně cítit. Zhluboka jsem se nadechl a na plno si užíval tu nádhernou vůni, která mi vymývá mozek. Neměl jsem v plánu zahazovat se tu nějak dlouho. Stačilo si vzpomenout na anděla, který na mě čeká, a já chtěl být zpět hned.

Pod matrací jsem našel tři fotky, přesně, jak říkala. Neodolal jsem a rovnou si je prohlídl. Na jedné byla její matka a otec. Ta podoba s matkou byla neskutečná. Už vím, po kom zdědila půvab a krásu. Na druhé byla ona, v náručí měla malé dítě, nejspíš Max a u nohou jí seděl Rony. Bratr měl stejné rysy, jako ona, ale on byl víc podobný otci. Měli stejný úsměv. To byla ještě šťastná. A třetí, ta se mi líbila nejvíc. Byla na ní cela Bellina rodina. Byly šťastný. Nebylo fér, že o to všechno Bella přišla. Bella byla krásná, už jako dítě. A vyrostla jenom do krásy. Její rodiče by na ní byli pyšní. Myslím tím, na to, jaká je. Na to, že se zamilovala do upíra asi ne.

Už jsem se tu nechtěl zdržovat déle. Taky bych mohl změnit názor a Alexa by dnešní noc nepřežila ve zdraví. A když Alex, tak rovnou i její matinku. Dopis jsem položil do kuchyně na stůl, aby ho našli, co nejdříve. Teď už mi zbývá jenom lov.

Na lovu jsem se taky nezdržel dlouho. Podařilo se mi skolit jednu pumu a jelena. Na nějakou chvíli mi to vystačí.

Doma byly všichni až na Carlise. Z myšlenek jsem se dozvěděl, že ho volaly z práce. Až teď jsem si vzpomněl, že jsem ho chtěl požádat, aby prohlídl Belly zranění.

„Carlise se kouknul na Bellina zranění. Není to nic vážného, jen odřeniny. Před čtvrt hodinou se nám ji podařilo uspat. Ptala se po tobě. Chtěla na tebe počkat, ale únava jí přemohla.“ujala se slova Esme a přitom, když to říkala, mateřsky se jí leskly oči. Má Bellu moc ráda a hrozně jí baví, se o někoho starat. Vařit a tak podobně. O nás se tolik starat nemusí. A teď je hrozně šťastná, že jsme se dali do hromady a že u nás už zůstane napořád. V myšlenkách mi přeje štěstí. Asi jí napadlo, že pro další rozhovor ho určitě budu potřebovat.

Nechal jsem rodinu rodinou. Však oni se zabaví i beze mě. Emmet a Rose už dávno odešli do svého pokoje. Všichni si můžeme domyslet, jak oni se zabaví. Alici a Jasprovy stačí přítomnost toho druhého. A Esme si teď povídá s Ronym, který se vrátil. Je skvělé, jak s námi dokáže komunikovat a rozumí nám. Esme se teď ptá, jaká byla rodina Belly. A já mám o svoji zábavu taky postaráno.

Když jsem uviděl Bellu, jak je celá zachumlaná v peřinách a je jí vidět sotva hlava, dech i srdce v klidném stavu, roztáhlo mi to úsměv na tváři. Je v bezpečí. Je u mě. Opatrně, tak abych jí náhodou neprobudil, jsem si lehl vedle ní a tak, abych jí viděl do tváře. Zase, jako by vycítila moji přítomnost se natočila mým směrem a svou hlavu položila na mé tělo. Obtočil jsem kolem ní ruce a tak spala až do odpoledne. Nedovolil jsem si, hnout se. Když sebou začala vrtět, poznal jsem, že za chvíli se probudí. Tak se taky stalo.

„Dobré rá…odpoledne.“opravil jsem se na poslední chvíli.

Bella:

„Dobré.“odpovím rozespale. Radši ani nechci myslet, jak vypadám. Obzvlášť ne po včerejšku. Tolik pláče. Musím vypadat, jak ropucha, nebo mrtvola. Ne. Radši na to nebudu myslet.

„Máš ty fotky? A dopis?“vzpomněla jsem si na noc a mé přání.

„Ano, všechno co sis přála. Mimochodem už vím, po kom jsi zdědila krásu. Jsi hodně podobná mamince.“sklonil mi tu nejkrásnější poklonu. Skoro mi to vehnalo slzy do očí.  Ještě nikdo mi neřekl, že jsem podobná matce. Pamatuju si její tvář, jako bych jí měla před sebou. Byla strašně krásná a já se jí vždy chtěla podobat.

„Dlužíš mi své tajemství.“zamumlala jsem sotva slyšitelně. Co když si to rozmyslel a nic mi neřekne? Nějakou chvíli bylo ticho. Soustředila jsem se jenom na Edwardovo zdvihající a klesající tělo, na kterém jsem ležela. Určitě jsem zase červená. Bez toho se prostě neobejdu.

„Ano, já vím, Jenom mě prosím nepřerušuj, ano?“hlas měl klidný a naprosto mě odevzdaný. Chce mi říct pravdu.

„Dobře.“ujistila jsem ho netrpělivě.

„Máš pravdu, nejsme normální lidé. Vlastně lidi nejsme vůbec. Jsme něco, co by nemělo existovat. Jsme upíři. Když jsem tě slyšel, jak si o upírech přímo básnila, já nevěděl, co si mám od toho slibovat. Znamená to, že se mě nebudeš bát? Nebo až zjistíš, že upíři opravdu existují, změníš názor a začneš se jich bát? Všechny ty věci, co si o nich myslíš. Ty opravdu nejsi normální. Jsi jedinečná, proto mě to k tobě tak táhlo. Teď čekám na křik, a jak mi řekneš, že jsem zrůda bez duše.“cítila jsem, jak mě propaluje pohledem a jak čeká, na ten svůj vytoužený křik. Ale asi ho zklamu. Nemám strach. Nedokážu se k němu přinutit, i kdybych chtěla, na tož, když nechci. To asi proto, že vím, že on ani jeho rodina mi neublíží. Nikdy jsem se jich nebála, tak proč bych měla začít teď. Místo toho jsem cítila něco jiného. Byla jsem okouzlená a fascinovaná. Chci vědět všechno. Mé tělo dychtilo po všech věcí okolo upírství. Určitě to musel vyčíst i z mých očí.

„Budeš zklamaný, ale na křik se nechystám. Místo toho chci všechno slyšet. A už nikdy nechci, aby sis myslel, že nemáš duši. Pořád si trvám na tom, že upíři duši mají, to znamená i ty.“řekla jsem nedočkavě a trochu káravě. A samozřejmě, úplně klidně. Nemůžu za to, že si stojí za tím, že nemá duši. A já to prostě nebudu poslouchat.

A tak mi začal vyprávět všechny detaily. Samozřejmě mi nezapomněl vytknout, že jsem asi padlá na hlavu, ale já stejně věděla, že se mu ulevilo, že k žádné hysterické scéně nedošlo. Dozvěděla jsem se, že jeho rodina se živí krví zvířat, že nechtějí zabíjet lidi. Potlačili svoji přirozenost a to pro mě je postačující věc, aby duši mohli mít a taky že mají. Jsou to hodní upíři. Můžou chodit ven, i když svítí slunce, akorát mi neřekl, proč nechodí. Jsou silní a rychlí, jak jsem předpokládala. Nejsou nesmrtelní. Dají se zabít, ale není to lehký. Člověk by je prostě nezabil a já další detaily okolo zabití upírů vědět nechtěla. A nestárnou. To mě zaskočilo. To znamená, že Edward bude navždy sedmnáctiletý, ale já stárnu a nakonec umřu. Leda že, by mě proměnil taky v upíra, ale to nechám na příště. Někteří prý mají neobvyklé schopnosti. Vidění budoucnosti, jako Alice. Ovlivňování emocí, jako Jasper. Nebo čtení myšlenek, jako Edward. Ale mě jediné nemůže. I když to znamená, že jsem divná, jsem za tu bariéru, která Edwardovi blokuje jeho schopnost ráda. Nikdy by mě nenapadlo, jaké to pro jeho rodinu musí být. Nemít žádné tajemství. Skoro všichni se stali upíry, když umíraly. Myslím, že teď je vhodná chvíle se na něco zeptat.

„Rony. Říkal jsi, že jste ho zachránily. To znamená, že je zněj taky upír?“zeptala jsem se opatrně. Ono to zní opravdu bláznivě. Ze psa upír. Ale zase ne o tolik, jako z člověka upír. Ale svět je prostě bláznivý. Je to jedno velké tajemství a i zázraky existují. Upíři jsou první ukázkou.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 25:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!