Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 23

Plamen naděje 23Tak jestli se můžu taky trochu ohodnit, řekla bych, že je to moje zatím nejlepší kapitola, co jsem napsala. Mě osobně se líbí. Jsem zvědavá na vaše komentáře. Přeji hezké počtení. Doufám, že vás nezklamu.

23. Kapitola: Ples, začátek, nebo konec.

Alice:

Nikdy jsem si nemyslela, že můj bratr je idiot, ale od té doby, co se zná s Bellou, jsem změnila názor. Nikdo z rodiny nechápe, proč jí neřekne pravdu, nebo spíše pravdy. Miluje ji, ale on si myslí, že ona jeho ne, což se plete, ale nikdo mu to holt nevymluví. Je tvrdohlavej jak mezek a stojí si na svém blbém mínění. A je upír. To jí nechce říct z důvodu, že by ji ztratil, ale taky se plete. Kdyby jí to všechno řekl, jsem si jistá, že by byla šťastnější, než je teď. Trápí se kvůli Ronymu, ale nechce to dát najevo. Už tolikrát jsem přemýšlela, že bych jí pravdu řekla sama, ale Jasper mi říkal, abych se do toho nepletla a co já bych pro něj neudělala. Ale Edwardovy jsem dala ultimátum. Buď ji to do měsíce řekne, nebo se o to postarám sama. Už jsem se rozhodla.

Jsem si jistá, že Bella dávno zapomněla na ples, který se má konat už zítra.  Ty problémy okolo s Ronym, ani se jí nedivím, ale má štěstí, že má mě. Já jsem na to rozhodně nezapomněla. Už se strašně těším. Šaty už jsou dávno koupené. Pro Rose, Bellu a mě. Všechny jsou krásné, ale hvězda večera bude Bella. Ani Rose na ní nebude mít, o to se vlastnoručně postarám. Rose mi samozřejmě taky pomůže.

Teď je tu otázka, jestli to mám Belle říct dnes, nebo až zítra. Ale myslím, že to nechám na zítra.

„Edwarde, nechceš jít na lov?“zeptala jsem se toho bručouna. Ještě s ním hodím řeč, s toho se jen tak nevykroutí.

„Nemám na tebe náladu Alice.“odbije mě nevrle.

Kdybys Belle všechno řekl a případně vysvětlil, netvářil by ses, jak kyselý citron. Víš, jak by se ti ulevilo? Poslala jsem mu myšlenku a rozeběhla se do lesa. Už jsem viděla, že semnou půjde. Potřebuje jenom nakopnout.

„Říkám ti, aby ses do toho nepletla.“řekne, když mě doběhne. Vážně je to pako. Proč si jen nenechá poradit.

„Ty jsi strašný vůl. Vážně bys měl jít k psychiatrovi. Copak ty nevidíš, jak se Bella trápí? Je to moje kamarádka, už jí dávno považuju za sestru a mám ji ráda. Ty jsi můj bratr a taky tě mám ráda, ale jestli jí to do týdne neřekneš, tak už se vážně neudržím. Nezapomeň, čas se ti krátí. Přemýšlej, jestli nebude lepší, kdyby se to dozvěděla od tebe.“řeknu nakvašeně a vyběhnu za svojí kořistí. Je mi líto, že na něj musím být taková, ale já už to prostě dál nevydržím. Je mi jedno, jestli pak se mnou kvůli tomu jedno, nebo dvě století nebude mluvit, ale já udělám to, co uznám za vhodné.

Když jsem dolovila, vyrazila jsem rovnou domů. Můj bratříček totiž dělá uraženého a ani na mě nepočkal. Však on mi ještě poděkuje.

Doma jsem zalezla do svého pokoje a vymýšlela Bellin účes a malování na zítřek. Musí být dokonalá. Bude jako princezna. Edward z ní určitě nespustí oči a vlastně nikdo se na ní nebude moc vynadívat. Všichni kluci ve škole si budou myslet, že je to někdo nový, ale určitě jí nepřirovnají k Belle. Holt bratříček si ji bude muset pořádně hlídat, aby mu jí někdo nevyfoukl. Jenom jsem na to pomyslela, z Edwardova pokoje se ozvalo zlostné vrčení. Hlavně aby už byl zítřek, jak já se těším.

Škola se až neuvěřitelně vlekla. Nechápu, proč vždycky, když se na něco hrozně těším, musí to tak dlouho trvat. Všichni lidi dnes nebyli použitelní. Nebyla jsem jediná, kdo se na ten ples těší. Já mám ale výhodu, že ve škole pozor dávat nepotřebuju. I Bella si dokonce něčeho všimla, což bylo co říct. Nic jsem jí ale neřekla a ostatní taky ne. Však ona se to už brzo dozví.

Konečně je konec. Bella ještě neví, že ze školy jede rovnou k nám. Bohužel jede s Edwardem. Normálně mi jí ukradl. Prý si jí chce ještě na chvíli užít, protože jí pár hodin neuvidí a svou odpovědí směřoval na mě. Ale já si dnešní den nenechám ničím zkazit, ani jeho protivnou náladou.

„Bello. Víš co je dnes za den?“zeptala jsem se ihned, jakmile jsme byli doma. Máme sice pár hodin času, ale ten já využiju. Chvíli přemýšlela, ale nic nevymyslela, ještě pořád byla překvapená, proč je dnes u nás.

„Že by pátek?“řekla, když se probrala. Já to věděla, že si na ten ples nevzpomněla.

„Dnes je přece ples.“vypískla jsem nadšeně a ihned si jí tahala do pokoje. První na řadě bude ona. Bude trvat nejdéle, protože si s ní pěkně pohrajeme. Škoda, že ona sama se nebude moc vidět, jak jí to bude slušet. Ale já udělám fotky. Jsem si jistá, že někdy se na ně přece jenom bude moci kouknout.

„Dnes?“řekla překvapeně. Bylo to opravdu komické. Bella je asi jediná osoba ve Forks, která to ví až teprve teď. Divím se, že to nezaslechla od její sestřenice. Určitě o tom doma často mluvila, nebo jestli je tak mimo. Musela jsem nad ní kroutit hlavou.

„Rose, jdeme na to.“zavolala jsem do útrob domu a Rose byla hned u mě. Taky se na to těšila jako já.

Rose šla na vlasy a já na malování. Po třech hodinách jsme byli hotový. Rose udělala Belle prostý účes, ale tím zvýraznila jenom jeho krásu. Bella měla krásné vlasy a ten účes byl pro ni jako dělaný. Měla drdol a neposlušní prameny vlasů nechala volně. Vypadalo to, jako nepovedený drdol, ale to bylo to pravé ořechové. Rose se to opravdu povedlo. Přesně takhle jsem to měla vymyšlené. Mě se líčení ovšem taky povedlo. Taky jsem si s tím dala pěknou práci. Stříbrné a modré stíny spolu vytvářely nádherný odstín. Stíny jsem zvýraznila řasenkou a tužkou. Rty jsme jí potřela jemně leskem. Nechtěla jsem to moc přehánět. Je světlejší, a kdybych jí zmalovala moc, vypadala by jak šlapka. Ovšem tak ale nevypadá.  Vypadá nádherně, božsky. Ještě líp, než jak jsem si to představovala. My s Rose jsme opravdu šikulky. Za to nám Edward bude muset poděkovat.

„Sláva.“zvolala Bella s úsměvem, který její krásu akorát podtrhl. Bella nás docela i překvapila. Vůbec neprotestovala a celou dobu byla ticho, jako myška. Myslela jsem, že jí ani do židle nedostanu.

Nechaly jsme chvilku Bellu Bellou a zkulturnili se s Rose navzájem. Dělaly jsme to upíří rychlostí, tak že jsme byli za chvilku hotové. Teď už zbývají jen šaty.

Já s Rose jsme se oblékly a šli jsme pomoci Belle. Potom jsme o krok ustoupili a pěkně si jí celou prohlédly. Byla dokonalá. Koukly jsme se na sebe s Rose a obě jsme uznale přikývly. Kluci budou prostě čumět. Jiný výraz se ani nehodí.

 

Edward:

Alice schválně myslela na něco jiného. Nechtěla, abych viděl, jak bude Bella vypadat. Mám dojem, že teď mi všechno dělá naschvál. První to ultimátum a teď tohle. Neustále přemýšlím, jak bych to Belle mohl říct, nebo kdy bude vhodná příležitost, ale prostě nic. Alice měla pravdu. Radši když se to dozví ode mě, než od mé otravné sestry. Jak by to taky vypadalo? Alice by si přišla k Belle a na pohodu by řekla: Víš Bello, můj bratr tě miluje a jo, je taky upír, ale hodný. To by bylo opravdu ujetý. Ale zase si říkám, jestli to na jednu stranu nebude lepší. Nedostal bych odmítnutí přímo do očí, ale jen přetlumočený. Proč láska musí být tak složitá.

Litoval jsem svojí lásku. Už je tam s Alicí přes tři hodiny. Ale žádné protesty jsem neslyšel, což mě docela překvapilo. Že by se jí to líbilo? Přemýšlím, jestli by to bylo dobře, nebo špatně. Přišel jsem na to, že pro mě špatně a pro Bellu nejspíš jenom dobře. Jediné, co mě uklidnilo, že na tom takhle nejsem jediný. Kluci už se taky nemohli dočkat svých poloviček. Byli nervózní, jako já, ale já to měl horší. Já bych správně Bellu neměl ani svojí polovičkou nazývat, protože to tak není.

„Opravdu nechápu, co tam ty naše ženský dělají.“prohlásil otráveně Emmet. Ženský jsou pro nás chlapy opravdu záhada.

„To já taky ne. Myslím, že je nikdy nepochopím.“přidal se otráveně Jasper. Já se jenom divím, že si na to ještě přes ty léta nezvykly. To pro mě je to něco úplně nového.

„Konečně.“zvolal Emmet asi po deseti minutách.

Okamžitě jsem hlavu otočil ke schodišti. Stejně jako Jasper. Emmet se už tam dávno díval. Byl jak malé dítě. Dělá, jako by Rose nikdy v šatech neviděl. To já jsem Bellu v šatech nikdy neviděl, to až teď a nemám slov. Stála na schodech a po svém boku měla Alici a Rosalie. Byla nádherná. Ne, byla víc než to. Vhodné slovo ani neexistuje, aby vystihlo její pravou krásu. Stál jsem tam s pusou otevřenou, ale nemohl jsem se stydět. Ne v tuhle chvíli. Byl jsem jenom vděčný, že nevidí můj výraz. Asi by se dost divila. Co to jen semnou tahle křehká, půvabná a nejkrásnější dívka dělá? Nikdy jsem nebyl takový. Nikdo mě nikdy takhle nepřekvapil. Nikdo u mě nevyvolal stejné pocity. Tahle osůbka v modrý šatech, které jí slušely víc, než komukoliv na světě, mě změnila a dokázala nemožné. Probudila ve mně člověka. Dokázala přimět mé mrtvé srdce znovu bít. Bít jen pro jednu osobu v celém vesmíru. Pro ni. Dokázala bych se na ni dívat do skonání světa. Nikdy by mě to nepřestalo bavit, právě naopak.

Až pozdě jsem si uvědomil, že jí je to dost nepříjemné. Tváře jí nádherně z růžověly a srdce jí bilo neuvěřitelnou rychlostí. Někdo do mě musel strčit, abych si uvědomil, co mám dělat. Všichni už byly u svých poloviček a jenom Bella čekala, až si pro ni dojdu. Připadal jsem si jak hlupák. Ale já si nemohl pomoci. Když jsem jí spatřil, díval jsem se na ni a na celý okolní svět jsem úplně zapomněl. Byla tu jenom ona a já. Celý můj vysněný svět.

„Teda brácha, tohle si nečekal co.“dobíral si mě Emmet potichu, pro lidský sluch neslyšitelně. I on s Jasprem byli překvapený, když jí viděly, jenom mě trvalo trochu déle se vzpamatovat.

Měl by si jít za ní. Je pěkně nervózní a čeká jenom na tebe. Poslal mi myšlenku Jasper. Poslal jsem mu tiché děkuju a šel si pro Bellu. Jasper mě musel uklidnit, protože jsem byl taky nervózní. A kdo by taky nebyl, když si jde pro tu nejnádhernější dívku pod sluncem.

Vůbec jsem nevěděl, co jí mám říct. Štěstí, že Alice všechny vyhnala ven a nechala mi alespoň nějaké soukromí. Taky jsem jí byl za to náležitě vděčný.

„Jsi nádherná Bello.“řekl jsem první, co mě napadlo. Tím jsem jí přivodil další srdeční kolaps, až jsem se lekl a také přibilo červeně. Na tváři se mi vykouzlil úsměv. Líbí se mi, jak na ní působím.

„Nemluv hlouposti.“řekla velmi potichu a sklopila hlavu k zemi. To se mi ale vůbec nezamlouvalo. Neměl jsem tak přístup k její andělské tváří a navíc se mě nelíbilo, že si myslí, že to není pravda. Vlastně měla pravdu.

„Máš pravdu. Protože ty nejsi nádherná. Ty jsi mnohem víc, než to. Pravé slovo, jak vypadáš, ani neexistuje. Božská, andělská, možná.“nechal jsem se unést více, než je zdrávo. Co si teď o mně musí myslet, to bych snad ani nechtěl vědět.

Zvedla hlavu od země a já na její tváři spatřil ten nejkouzelnější úsměv. Tolik jí to přidalo na kráse. A to hlavně kvůli tomu, že se smáli i její oči. Byl to upřímný úsměv a ne jen zástěrka. Poslední dobou úsměv jen předstírala a tím, že se smála opravdově, mi udělala obrovskou radost. Nejradši bych tu stál navěky a jen se na ní díval, ale myslím, že to by Alice nikdy nedovolila. Dnešní noc přece teprve začíná.

„Měli bychom asi jít.“upozornila mě. Okamžitě jsem se vzpamatoval a opatrně jí omotal paže kolem pasu. Každý dotyk ve mně vyvolal spousty pocitů a já toužil po dalších a dalších. Nikdy mě ty pocity nepřestanou překvapovat. Často si říkám, že snad ani není možné, něco takového cítit. Ale Je.

Jely jsme dvěma auty. Já s Bellou volvem. Alice s Jasprem a Rose s Emmetem mercedesem. Je nás hold hodně, abychom se poskládaly do jednoho auta, ale mně to v žádném případě nevadilo. Za to Bella byla pěkně nesvá. Celou cestu jsme ani nepromluvili. V autě už se Bellina vůně držela, ale teď, když tu k tomu byla, její vůně akorát přibilo. Mohl jsem dýchat zhluboka. Věřím si, nic bych jí neudělal. Teď už bych to ani nedokázal. Představit si život bez ní, to snad ani nejde.

Parkoviště před školní budovou už bylo dost plné, ale nějaké místa se nám povedla najít. Dokonce byly vedle sebe. Čekaly jenom na nás. Pomohl jsem se Belle vystoupit a jednou rukou jí nepřetržitě jistil. Našlapovala velmi opatrně, bála se, že se na těch botech neudrží, ani se jí nedivím. Nechápu, jak někdo může chodit v takových botech, ale pro tuhle příležitost se ani jiné nehodí. Samozřejmě bych nedovolil, aby Bella upadla. Hlídám ji, jako oko v hlavě.

Otevřely se dveře do sálu a celá má rodina spolu semnou a s Bellou jsme vstoupily. Všechny rozhovory najednou utichly. Hudba přestala hrát a všichni otočily své pohledy na nás. To je ani nenapadlo, že nám to může být nepříjemné, jak na nás všichni koukají, jako kdyby viděly ducha? Asi ne. A k mé smůle, já ještě musel poslouchat jejich myšlenky, které se mi ani za mák nelíbili.

Oni přišli Cullenovy? No jo, vypadají zase ze všech nejlíp. Ale kdo je ta holka s Edwardem? Tu neznám. Je vůbec s téhle školy? Myslela si nějaká holka.

Neříkej mi, že ta holka, která je hezká a vypadá jako oni je Isabella Swanová? Té to ale sluší. Někdo si s ní musel pořádně pohrát. Ale kdybych měla takový šaty jako ona, vypadala bych stejně. Ne nadarmo se říká, šaty dělají člověka. A další závistivka, která už na tom byla mnohem líp, poznala, kdo ta holka je.

Ty vole, to je ale kočka. Tu neznám. Kde ten Cullen ty holky bere. Všichni jsou tady do něho zbláznění a nám nenechá nic. Mohl bych mu tu holku přebrat. Je to pěkná kost a zaslouží si pořádného chlapa, ne takovou padavku. Já bych jí to teprve ukázal. Nikdy jsem neměl takovou chuť někomu zakroutit krkem, jako tomu frajerovy. Alice měla včera pravdu, když říkala, že si jí budu muset pořádně hlídat. Majetnicky jsem si Bellu přitáhl blíž k tělu, aby všichni věděli, že je moje a nikomu jí nedám. Bylo mi jedno, co si teď o mně Bella myslí, ale byla to nutnost.

Páni Belle to ale sluší. Skoro bych ji nepoznala. Moc jí to přeju. Zaslouží si být šťastná, jako nikdo. Snad jí ke štěstí pomůže Edward. Je vidět, že jí má rád a ona jeho taky. Myslím, že brzy tady bude nový hvězdný pár. Ale nebude to mít jednoduchý. Spousta holek jí bude chtít Edwarda přebrat. Jediná mysl, která mi zlepšila náladu. Angela Webrová je asi jediná holka, která smýšlí o Belle dobře. Alespoň někdo se najde.

To tý káče nedaruju. Měla jsem ten jed dát do jídla jí, ne tomu jejímu smradlavýmu čoklovy. Vypadá to, že jí smrt jejího miláčka vůbec nezasáhla. Teď si tu v klidu vykračuje po boku mého Edwarda a mně se směje přímo do obličeje. Tak to ale nenechám. Nemusel jsem dlouho hledat, komu ta mysl patří. Před podiem stála Bellina sestřenice, která byla rudá vzteky. Mám o Bellu opravdu strach. Dnes domů rozhodně nepojede. I kdyby se měla zbláznit, tak jí tam nepustím.

Nevím, kolik uběhlo času, co na nás tak zírají, ale už to bylo vážně trapný.

„Proč je tu takový ticho.“zeptala se Bella, která se snad začala i potit. Myslím, že jí nemusím důvod ani říkat, sama ho ví.

„Jen se diví, kdo to semnou jde. Hádám, že tě nepoznávají.“řekl jsem a vedl jí k jednomu volnému stolu, který zabrala celá má rodiny. Za chvíli se všichni vzpamatovali z prvního šoku a konverzace se znovu rozjela.

Všichni z rodiny šli tancovat, rozhodl jsem se, že já s Bellou půjdu taky.

„Smím prosit?“zeptal jsem se anděla vedle sebe.

Bella:

„Smím prosit?“zeptal se Edward něžně. Jak bych mu mohla říct ne, vždyť má tak neodolatelný hlas. Ne, celý je dokonalý, ale mám tu menší problém. Dá se vůbec tancovat v těch botech smrti? Já bych řekla, že ne. Nechápu, proč mi Alice tyhle boty navlíkla. To chce abych se ztrapnila? Protože to já udělám, až budu tancovat a jedna noha se mi připlete pod tu druhou a já tam sebou seknu, jak dlouhá, tak široká. A ještě tu mám jeden nepodstatný problém. Neumím tancovat. Jinak je všechno v pořádku.

„A…ano.“omámil mě tak, že jsem stejně přijala. To bude trapas, ale co, říkal, že mě nikdo nemůže poznat, tak si tu nešikovnou holku semnou nebudou ani spojovat.

Vzal mě za ruku a vytáhl do stoje. Pak jsme někam šli, nejspíš na parket. Ale měla bych ho upozornit, třeba si to potom rozmyslí.

„Víš, Edwarde, měla bych ti asi něco říct. Já neumím tančit. Vlastně nikdy jsem netančila.“přiznala jsem se potichu a cítila, jak mi rudnou tváře. Dnes to bude asi po několikáté. Nemůžu za to, že nejsem zvyklá na poklony, a když mi někdo řekne, že jsem krásná a božská. Nikdo mi ještě neřekl nic krásnějšího.

Edward se jen potichu zasmál. Dal mi jednu ruku kolem pasu a přitáhl si mě blíž k tělu. Zničil tím mezeru mezi námi a já cítila jeho tělo na svém. Vzal moji ruku a dal si ji za krk. Tím jsme se musely ocitnout v tváří tvář. Cítila jsem jeho studený dech, jak my ovívá tvář. Musely jsme být opravdu blízko sebe. Nechala jsem si hladit obličej jeho dechem a náramně si užívala jeho blízkosti. Je dokonalé cítit ho takhle blízko. Teď už jenom spojil naše ruce v jedny. Už dávno mi nevadila jeho studená kůže, ale je to vážně zvláštní.

„Máš štěstí, že já ano.“zašeptal mi do ucha a byl tím ještě blíž. Jako na povel se spustil první tón neznámé skladby a my se dali do pohybu.

„Jen mě drž.“řekla jsem ještě a nechala se vést.

Bylo to lehčí, než jsem čekala. Vlastně jsem nic nemusela dělat. Jen jsem nechala Edwarda, ať si s mým tělem dělá, co chce. Byla jsem tak uvolněná, připadalo mi, že létám. Cítila jsem, jak šaty vlají za mnou. Nestíhaly, a proto je překvapila změna směru. Vždycky pak narazily do mých nohou, ale skoro jsem je necítila. Vnímala jsem jen Edwardovu blízkost. Ani na kroky jsem se nesoustředila. Ty měl na starosti někdo jiný. Bylo to úžasné. Nikdy jsem nezažila něco tak krásného. Musela jsem se usmívat, jak se mi to líbilo. Bylo mi jedno, jestli mě pak nazve bláznem, ale já si to prostě chtěla naplno užít a úsměv mi šel sám od sebe.

Přála jsem si, aby dnešní noc trvala navždy. Od té doby, co jsme šli na parket, bez přestávky tančíme. Ale mně to nevadilo. Nebyla jsem unavená a chtěla tancovat dál. Bohužel nám to něco překazilo. To nejhorší, co se mohlo stát. Najednou přestala hrát píseň a někdo se ujal mikrofonu. Přestaly jsme teda tančit, asi jako většina párů a čekaly, co se bude dít.

„Zdravím vás, mí drazí spolužáci.“začal někdo, pro mě dost známý hlas. Nevěděla jsem, co má za lubem, ale tušila jsem, že líbit se mi to určitě nebude. A měla jsem pravdu.

„Chcete vědět pravou tvář naší milé spolužačky? Většina asi neví, že existuje, ale dnes tu je a málokdo z vás ji poznal. Moji sestřenici Isabellu Swanovou. Chcete vědět, co ta holka je zač?“odmlčela se a čekala, až se ozve ze všech stran ano. Celá jsem se napjala a snad i nedýchala. Nevěděla jsem, co by o mě mohla říct hrozného. Nebo nějaké tajemství. V každém případě jsem nebyla sama, kdo jako by ztuhnul. Edward byl stejně napružený, jako já.

Davem se ozvalo to, co Alex chtěla. Mohla tedy pokračovat.

„Jak někdo ví, žije se mnou a s mojí tetou. Nemá žádný rodiče. O ty přišla před pár lety. Ale nikdo neví, že měla i sourozence. Ano, malého nevinného bratříčka. Její rodiče zemřeli v hořícím domě. Jediný, kdo přežil je ona a její přítelíček pejsek. V tom domě zemřel i její bráška. Nebo bych měla říct, že byl zabit? Isabella ho zabila. Nechala v hořícím domě své rodiče a bratra upustila do plamenů. Nějakým zázrakem přežila. Mohl přežít i její bratříček, ale kvůli ní zemřel taky. Je to vražedkyně. Celou dobu mezi námi žila osoba, která zabila svou rodinu!“

Ani nevím, kdy mi začaly téct slzy a kdy se mé tělo začalo třást. Všechno pro mě přestalo existovat. Všichni vědí pravdu. Všichni vědí, že jsem zabila svého bratra. Doktoři mi řekly, že to nebyla moje vina, ale já to vždycky věděla. Věděla jsem a žila s tím, že jsem zabila svého bratra. Mého malého, bezbranného bratříčka. Všude bylo ticho. Jediné, co ho narušovalo, byly mé hlasité vzlyky. Nemusím mít oči, abych věděla, jak na mě všichni koukají. S odporem, s nenávistí. Určitě se na mě tak kouká i Edward se svojí rodinou. Nezazlívám jim to, mají na to právo. Měli by se na mě takhle dívat. Všechno jsem ztratila. Jak by mě teď Edward mohl mít rád, když ví, co jsem to za stvůru, za netvora? Musím zmizet. Musím odtud. Nejlépe z povrchu zemského.

Vysmekla jsem se z Edwardových rukou a utíkala pryč. Po cestě jsem narážela do lidí, padala jsem, ale vždy jsem vstala a pokračovala dál. Nějakým zázrakem jsem se dostala ven. Poznala jsem to podle náporu větru, který jsem najednou cítila. Slyšela jsem, jak někdo volá mé jméno, ale ani na okamžik mě nenapadlo zastavit. Právě naopak popohánělo mě to dál. Nevěděla jsem, kam to běžím. Už dávno jsem musela zničit ty nádherné šaty. Měla jsem odřeniny, jak často jsem padala k zemi.

Zrovna jsem brkla o nějaký kámen, pravděpodobně obrubník. Spadla jsem na zem a cítila, jak mě bolí koleno. Musela jsem si ho rozbít o zem. Byla jsem asi někde na silnici, nebo chodníku. Všechny mé úvahy protnul zvuk sirény. Blížila se ke mně. Došlo mi, že je to nejspíš nějaké auto a já ležím na silnici. Věděla jsem, co mě teď čeká a postavila jsem se tomu čelem. Nějak jsem se dostala na nohy, ale neutíkala jsem. Čekala jsem na svůj trest. Čekala jsem na smrt, která se neodvratně blíží. Slzy se mi valily po tvářích, cítila jsem její neochvějnou tíhu. Měly v sobě všechnu bolest, kterou cítím. Už jsem to chtěla mít za sebou. Chtěla jsem být volná. Propuštěná od bolesti. Po smrti přece už nic necítíš. Lásku, bolest, to všechno bych měla ztratit.

Zvuk se blížil a já mu otevřela svou náruč. Čekala jsem bolest, ale mnohem větší, než tu co jsem teď cítila. Byl to jenom náraz a nic víc. Pořád o sobě vím. Pořád cítím tu strašnou bolest, ale i lásku k jedné osobě. Cítím kolem sebe studené ruce. Že by smrt měla takové ruce, ale proč mi jsou tak příjemné?

A pak mi to došlo. Já nejsem mrtvá. Někdo mě strhl, to byl ten náraz. A ty ruce, ty mohou patřit jen jedné osobě, ale ani ta by nebyla schopná mě zachránit. Co je zač?

„Proč si tam stála a nehýbala se. Proč?“ptal se zlomený hlas. Projelo to mnou, jako meč přímo do srdce. Bolelo to hodně, takhle ho slyšet. Ale jak to dokázal? Jak mě dokázal zachránit? Proč to vlastně dělal?

„Proč si mě zachránil?“ignorovala jsem jeho otázku. Zajímalo mě, proč to udělal. Copak mě nemá za vražedkyni? Nehnusím se mu? Neopovrhuje mnou?

„Protože tě miluju.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 23:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!