Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 18

Rachelle


Plamen naděje 18Nebudu ošklivá a nebudu vás trápit. Tady máte další díleček. :))))))

18. Kapitola: Návrat do minulosti

Bella:

Najednou se mi zdálo, že to nebyl dobrý nápad. Věděla jsem, že to bude bolet a očekávala to, ale netušila jsem, že tolik. Musela jsem Edwardovi udělat modřinu, jak jsem jeho ruku držela pevně, ale nic neříkal. Potřebovala jsem ho držet, jinak bych to nezvládla. Vlastně ani nevím, proč to dělám. Zbytečně si ubližuju, ale prostě jsem cítila, že jsem to udělat chtěla. Za jakoukoliv cenu. Kdyby se ale Ronymu nic nestalo, nikdy bych, jsem nešla. Začnu akorát vzpomínat a to strašně bolí. Ale musím tu bolest, co teď cítím, přetrumfnout ještě větší bolestí. A tohle místo je na to ideální. Edward asi nechápal, co tu děláme a hlavně, co tu chci dělat. Ani se mu nedivím.

„Jdu navštívit rodinu. Jsou pod jediným stromem, co tu je. Teda doufám, že tu ještě pořád je.“vysvětlila jsem mu důvod, proč jsem chtěla jet na Aljašku.

„Zvládneš to?“zeptal se a moc tomu nevěřil. Ani já jsem nevěřila, že potom všem budu v pořádku. Zmohla jsem se jen na kývnutí hlavou dolů.

Opatrně a pomalu mě vedl. Došlo mi, že mi dával čas na rozmyšlenou. Já se snažila dýchat a zadržovat slzy, co nejdéle to půjde. Byla jsem si jistá, že to chci. I přes všechnu tu bolest a vzpomínky, jsem to chtěla. Edward zastavil, to asi znamená, že jsme tady.

„Mohla bych tě ještě o něco poprosit?“hledala jsem důvod, aby mě nechal o samotě. Nedělala jsem to kvůli tomu, že by neodešel, kdybych ho o to požádala, ale hledala jsem důvod pro sebe. Abych já měla důvod, proč tu není se mnou. Jeho přítomnost mě jako zázrakem jediná uklidňuje, ale nechtěla jsem, aby mě viděl, až se zhroutím. Nabrečela jsem se před ním už dost. Jednou musí být od toho ušetřen.

„Samozřejmě.“řekl. Jeho hlas zněl tak něžně, ale nedokázala jsem si to pořádně vychutnat.

„Koupil by si někde květiny? Jednu slunečnici. Jednu rudou růži. Jednu bílou růži a nějaké fialky?“zavzpomínala jsem a bolest hned vyplula na povrch.

Slunečnice měla maminka nejraději. Pěstovala je na malé zahrádce, kterou jsme měli před domem. Dokonce jsme měli obrazy se slunečnicemi, vlastně všechno mělo slunečnice. Hrnky i talíře. Milovala je. Táta je každé ráno, když šel do práce, utrhl. Dal je do vázy a donesl je mamince na noční stolek. Vždycky, když se probudila, tak si k ní čichla. Ale když se blížila ta osudná noc, táta na slunečnice zapomínal.

Slzy už mi tekly a já je nechala.

Rudá růže je pro tátu. Měl je rád. Vždycky říkal, že takoví jsou i lidé. Krásní, ale mají trny. Trny považoval, jako zlou stránku. Teď už chápu, co tím myslel. Měl pravdu. Takoví opravdu lidé jsou.

Bílá růže je pro Maxe. Pro mého malého brášku. Byl malí, tak že to neměl k té kytce nějaká vztah, jako mamka s tátou. Přemýšlela jsem, jakou mu mám vybrat kytku. Vybrala jsem tuhle. Má s ní něco společného. Bílá růže mi připadá nevinná, jako on. Taky byl nevinný, ale taky měl nějaké ty trny. Ale nebyly moc ostré. Bylo o rozum, když brečel. Člověk neslyšel ani své myšlenky.

Tohle mě bolelo nejvíce. Byl tak mladý a měl celý život před sebou. A já mu život ukončila tak brzo. Zabila jsem ho. Kdybych ho držela pevněji, mohl by taky žít.

A fialky proto, aby věděli, že ty kytky jsou ode mě. Fialky jsou moje oblíbené květiny. Nádherně voní, ale už dlouho jsem žádnou necítila. Pokaždé, když rostli, tak jsem je natrhala a dala si je do vázičky, vedle své postele. Nejsou to ušlechtilé květiny, jako růže, ale právě to se mi líbí. Ta jednoduchost. Já jsem taky jednoduchá.   

Mezitím, co jsem vzpomínala, jsem se zhroutila. Ležela jsem na hrobě své rodiny a brečela.

„Tolik se mi po vás stýská. Neměli jste mě opouštět.“mumlala jsem do hlíny, pod sebou.

„Měli jste si mě vzít sebou. Měla jsem umřít s vámi. Na světě mi zbyl jen Rony a vy mi berete i jeho.“

 

Edward:

Jak mě Bella poprosila, tak jsem taky udělal. Koupil jsem slunečnici, rudou a bílou růži. A fialky. Nechápal jsem význam, proč zrovna tyto květiny, ale pro Bellu význam měli, tak jsem to neřešil. Chtěl bych vědět, proč zrovna tyhle květiny, ale Bella mi to určitě nebude chtít říct.

Pochopil jsem, že chce být sama. Šoural jsem se proto pomalu a mezitím přemýšlel. Nechápu, proč chtěla vzít k hrobu své rodiny. Proč se tak ničila. Jako by se už necítila blbě, tak musí ještě přidat nějakou tu bolest.

Taky by mě zajímalo, kdo byl Max Swan. Charlie a Renee, byli její rodiče a zemřeli ve stejný den, jako ten Max. Nikdy nemluvila o své minulosti, ale něco řekla. Její rodiče zemřeli, ale o nikom jiném se nezmiňovala. Nebudu ji zbytečně stresovat, tak se nebudu ptát.

Snažil jsem se jít pomalu, ale když jsem viděl její tělo zhroucené na hrobě, jak se otřásá vzlyky, tempo jsem zvýšil. Jakmile jsem byl u ní, bez váhání jsem si ji přesunul do své náruče.

„Šššš, Bello. Jsem u tebe. Jsem s tebou.“uklidňoval jsem ji. Hlas jsem měl plný bolesti. Rád bych převzal všechnu její bolest, jenom aby se ona netrápila.

„Nenávidím vás! Neměli jste mě opouštět!“naříkala a přitom mě pevně držela. Kdybych byl člověk, měl bych už něco zlomeného. Opravdu nechápu, kde se v ní najednou vzalo tolik síly. Je úplně zlomená, ale ta bolest jí doplňuje síly.

Lidi, kteří nás minuli, lítostivě koukaly na Bellu. To by se jí moc nelíbilo. Neměla ráda, když ji někdo litoval. Na to je moc pyšná.

Byly jsme tu tak dlouho, že už se začínalo stmívat.  Začínala být taky pěkná zima a k tomu lehce pršelo.

„Bello, nechceš už jít?“zeptal jsem se opatrně. Nevěděl jsem, jak bude reagovat.

„Jo.“řekla a začala nahmatávat květiny, které jsem položil vedle ní.

Každou květinu políbila a následovně položila na hrob. Až na fialky, ty jenom položila. Sledoval jsem každý její pohyb.

„Miluji vás.“zašeptala a začala se zvedat.

Ještě ani nestála a už padala k zemi. Stačil jsem ji chytit a už ani nepokoušel ji znovu postavit na své nohy. Je hodně vyčerpaná. Všechnu sílu, co nabrala spánkem, zase vyčerpala. Nebudu riskovat jízdu autem. Tam by se jí nepohodlně spalo a byla by pořád unavená.

„Já to zvládnu.“přemlouvala mě, ale ani ona sama tomu nevěřila. Její hlas jí prozradil. Zněl tak vyčerpaně. Její tvrdohlavost se zase projevila.

„Nemluv hlouposti Bello.“zakončil jsem to. Nic neříkala a bez protestů se nechala nést.

Naložil jsem ji do auta na místo spolujezdce a připásal ji. Potom jsem nastartoval a jel hledat nějaký hotel. Za chvíli jsem nějaký našel. Vypadal dobře, tak jsem neváhal.

Objednal jsem poslední pokoj, co tu měli a nesl tam, skoro už spící Bellu. Pokoj jsem přejel jen očima. Hledal jsem něco určitého.

Položil jsem Bellu do postele a musel jí přitom uvolnit ruce, které měla obtočené kolem mého krku. Sundal jsem ji boty a mokrou mikinu. Po dlouhém přemlouvání mého já, jsem ji sundal i promáčené kalhoty. Snad si zítra nebude o mně myslet nic špatného, ale přece jsem ji je nemohl nechat. Ještě by mi nastydla. Potom jsem ji pořádně zabalil do peřiny.

„Lehni si ke mně, prosím.“zaprosila.

Jakmile jsem si lehl k ní na postel, přitiskla se na mě a přerývaně dýchala. Broukal jsem ji tu melodii, co jsem hrál na chatě. Neměl jsem ji pojmenovanou, ale teď mě pro ni napadl název, který ji vystihuje. Bude to Bellina ukolébavka. Esme, když ji slyšela, říkala, že je to nejlepší skladba, kterou jsem, kdy složil. Ostatní byli stejného názoru. Netrvalo dlouho a usnula.

Spala klidně celou noc. Doufám, že nebude už tolik unavená. Kdybych neslyšel její tlukot srdce, mysle bych si, že je mrtvá. Ležela bez hnutí. Až k ránu se začala trochu vrtět a projevila známku života.

Bella:

Spala jsem, jako andílek. Za to mohl asi Edward. Byla jsem si vědoma, že mu ležím na hrudi, že je mi tak blízko a to mě uklidňovalo. Chtěla bych takhle zůstat do konce života, ale taky jsem chtěla být už u Ronyho. Začala jsem opatrně otevírat oči. Pořád jsem cítila únavu, ale už to bylo lepší. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že to vydržím bez Edwarda. Kdyby tam nebyl, ještě bych brečela na hrobě své rodiny.

„Jsi v pořádku?“strachoval se hned. Není divu. Tolikrát mě viděl brečet, že předvídá, že to začne na novo. Ale slzy si musím nechat pro Ronyho. Ne, že by ho mohli zachránit a donutit ho probudit se.

„Mám to pod kontrolou. Můžeme jet domů?“ptala jsem se hned. Cesta sem se mi zdála strašně rychlá. Jako by moje rodiny spěchala a chtěla mě mít u sebe, co nejdříve. Cesta zpět by mohla být taky tak rychlá.

„První se nasnídáš.“řekl nekompromisně. Jenom jsem si povzdechla a vyhrabala se z postele.

 Měla jsem v plánu do sebe jídlo zase naházet, ale Edward mě vždy zastavil. Když jsem byla po snídani, tak jsme vyjeli zpět Forks. Už jedu Rony.

„Můžu?“zeptala jsem se při cestě a naznačila rukou, co tím myslím.

„Jistě.“zněl tak něžně. Chytl mě za ruku a pevně ji držel. Uklidňovalo mě hrát si s jeho prsty. Ještě, že jsem tak oblblá a plně si neuvědomuju, co to dělám. Za jiných okolností, bych už byla červená, ale teď jsem byla jenom ráda, že je tu semnou.

Cesta byla zase rychlá, tak že se mi to předtím nezdálo. Nikdy jsem si nevšimla, že jezdí tak rychle.

„Už jsme doma.“oznámil za chvíli.

„Konečně jste tady.“řekla Esme místo pozdravu a hned na to mě objala.

„Jak je na tom?“byla moje první otázka.

Celou cestu jsem se klepala, až se to dozvím. Budu se pak muset omluvit za moje chování, ale teď nedokážu myslet na zdvořilost. V hlavě mám jenom Ronyho. Třeba už se probudil za tu dobu, co jsem byla s Edwardem pryč. Byl to jenom jeden den, ale jeho stav se může změnit z minuty na minutu, jak říkal Carlise. Na tu druhou možnost jsem nechtěla ani pomyslet. Co když se jeho stav zhoršil, co jsem tu nebyla. Nebo hůř…

Kdyby se probudil tak by mě mrzelo, že jsem tu nebyla s ním, ale nejsem takový sobec. Důležité by bylo, že je konečně vzhůru. To je to hlavní, ale mé naděje nebyli splněny.

„Pořád je na tom stejně. Musíš počkat.“ujal se slova Carlise. Když já to prostě nemůžu vydržet. Je strašné být v takové nevědomosti, jestli se vůbec probudí. Tohle už dlouho nevydržím.

„Já vím. Chci jít za ním.“vzdychla jsem.

Tentokrát jsem se snažila, aby mě bolest a následně slzy nepřemohly. Cítila jsem, jak proti mně bojují, ale já se bránila zuby nehty a prozatím odolávala. Už nechci dál brečet. Slzy jsou stejně k ničemu a akorát mě zmáhají. Je lepší způsob, jak strávit čas, než spát. Nechci se od Ronyho ani hnout. Už nikam nepojedu, neopustím ho. Budu s ním dokud se neprobudí, protože on se probudí. Věřím v to, že mě bůh nemůže pořád jenom ubližovat. Věřím jemu, že mě nenechá samotnou a ztrápenou. Věřím Emmetovy, že pro něj udělá cokoliv a bude žít. Slíbil mi to a nemůže mě zklamat.

Po zbytek dne jsem se od něj nehla, jak jsem měla v plánu. Nechtěla jsem ani jíst, ale Carlise a Edward mě donutili. Připadala jsem si, jak malé dítě, které musí rodiče hlídat na každém kroku. Já bylo přímo pod ostřížím zrakem pana doktora a starostlivého Edwarda. Docela mě to štvalo, ale já jim mám být vděčná a taky jsem a ne být podrážděná kvůli jejich přehnané péči a starostlivosti. Proto jsem nic neřekla. Vlastně jsem vůbec nemluvila. Bylo pro mě snesitelnější být uzavřená ve své hlavě, než s někým mluvit.

Všichni se tu po jednom střídali a zůstaly jen chvíli. Došlo mi, že mě hlídají. Ale ani jsem je nevnímala. Byla jsem zaměstnána svýma šťastnýma vzpomínkami. Vzpomínala jsem na své dvanácté narozeniny.

Ráno, když jsem se vzbudila, krásně svítilo sluníčko. Od pohledu to vypadalo na teplý a nádherný den, který na Aljašce často nebývá. Udělalo mi to strašnou radost. Ale taky jsem měla radost z něčeho jiného. Dnes jsem měla narozeniny. Bohužel jsem musela do školy, do které se mi vůbec nechtělo. Ve škole nikdo o mých narozeninách nevěděl. Tak mi to vyhovovalo. Celá natěšená jsem si cestou domů skoro zpívala. Nebylo to kvůli tomu, že bych čekala na nějaký vysněný dárek, ale ona sama atmosféra narozenin, ve mně vyvolávala pocit radosti. Pocit, že budu starší, že budu mít dort a všechno bude takové slavnostní, mě vzrušovalo. Bylo to dětinské, ale já jsem prostě dítě, které tohle všechno zbožňuje.

Moje nálada se ale změnila, když jsem otevřela dveře domu a žádné “Všechno nejlepší k narozeninám“ se nekonalo. Maminka uklízela a táta ještě nebyl doma. Vždycky si bral na mé narozeniny volno a spolu s maminkou mi přichystaly oslavu s dortem a svíčkami. Hrozně mě to mrzelo. V tu chvíli jsem si myslela, že na moje narozeniny zapomněly. Byla jsem smutná a nechtěla jsem, aby si toho maminka všimla, tak jsem utíkala do svého pokoje a plakala. Říkala jsem si, že to jsou ty nejhorší narozeniny na světě a nechápu, jak jsem se na ně mohla tak těšit. Nestalo se, že by někdy na moje narozeniny zapomněly.

Už se blížil večer a já ještě neopustila svůj pokoj. Vždycky jsem si myslela, že mí rodiče jsou ti nejlepší rodiče na světě, ale tohle se nejlepším rodičům nestává.

Ale nezapomněly na mě, právě naopak. Když jsem šla na večeři, všude po cestě mě doprovázely barevné balonky a lampiony. Já se nezmohla na víc, než překvapeně zírat na tu nádheru. Pod schody na zdi dokonce vysel plakát s nápisem VŠECHNO NEJLEPŠÍ MILÁ BELLO. Vehnalo mi to slzy do očí. Byla jsem neskonale šťastná. Mí rodiče na mě nezapomněly. Nezapomněli, že mám dnes narozeniny.

V kuchyni na mě čekal obrovský dort s ještě větší dvanáctkou na sobě. Jeden velký a pár malých dárků a moji rodiče s úsměvem na tváři. Zopakovaly slova, která byla napsaná na tom plakátě, a já se jim vrhla do náruče. Byla jsem dokonale šťastná. Maminka s tatínkem chtěli, abych první otevřela ten největší dárek. Já jsem si ho totiž chtěla nechat nakonec. Jak se říká, to nejlepší nakonec a já jsem si byla jistá, že to bude ten nejlepší dárek. Jedním trhem jsem balicí papír roztrhla a koukala na krabici s dírami. Nedočkavě jsem ji otevřela. To, co bylo v ní, mi skoro vyrazilo dech, ale hned jsem se vzpamatovala a do náruče vzala štěňátko s červenou mašlí kolem krku. Bylo tak malinkatý a roztomilí. Okamžitě mi padl do oka a já jemu taky, protože mě začal olizovat. Smála jsem se a pořád rodičům děkovala. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít psa. Ostatní dárky jsem ani nerozbalila a místo toho jsem si hrála s Ronym. Jméno mě pro něj napadlo ihned. Ani jsem nad tím nepřemýšlela.

S Ronym jsem trávila všechen svůj volná čas. Venčila jsem ho. Hrála si s ním. Koupala a učila ho. Byl můj jediný kamarád, ale mně to nevadilo, protože to byl ten nejlepší kamarád na světě. Rodiče mě chválili, že se o něj tak pěkně starám. Prý mi v tom moc nevěřily. Ale já se o něj starala ráda. Vždyť mi to vracel tím, že byl se mnou a dělal mi radost.

Byl to ten nejlepší den. Proto jsem si na něj vzpomněla zrovna teď. Rony tu spí a já nevím, jestli se někdy vůbec probudí. Chtěla jsem na něj myslet, když byl šťastný, jako já. Chtěla jsem si tenhle okamžik uchovat v paměti třeba na věky.

Ani nevím, kdy jsem usnula, ale pamatuju si, že mě něčí studené paže někam nesli. Bylo mi to příjemné, tak jsem tu osobu z posledních sil držela. Takhle jsem mohla spát alespoň trochu šťastná.

Další den proběhl podobně. Žádná změna, nebo Ronyho probuzení se neblížilo. Zase jsem byla celý den u něho a byla jak tělo bez duše. A zase jsem usnula ve studeném, ale přesto příjemném objetí.

Takhle to probíhalo dokonce týdne. Hrozně mě to ubíjelo a každou chvíli jsem ztrácela naději. Opravdu jsem nevěřila, že se někdy probudí. Spí už strašně dlouho. Už nikdy neuslyším jeho kňučení a štěkání plné radosti a spokojenosti. Ani představit jsem si to nemohla.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 18:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!