Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 14-2 část

11.09.2009 (16:00) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3790×

14. Kapitola – 2. Část: Radši upíři, než vlkodlaci.

Edward:

„Potichu.“varoval jsem Emmeta, když byl za dveřmi a chtěl jsem vtrhnout.

Potichu otevřel dveře a obdařil mě svým úsměvem. Podíval se na Bellu, při čemž na mě mrknul a ukázal palec nahoru. Zavolal Ronyho, který na nic nečekal a hned byl pryč.

Když všichni odjeli, šel jsem dolů a podíval se, jestli má Bella přichystanou snídani. Samozřejmě měla. Esme byla ráda, že se o ní může starat, ale bála se, jak ji bude chutnat jídlo, když ho nemůže ochutnat a k tomu tak dlouho nevařila. Ale nemusela se bát. Pořád je to žena a každá žena má na tohle instinkt. Tak že Bella jídlo velice vychvalovala. Udělala tím Esme obrovskou radost. Horší by to bylo se mnou, kdybych musel něco uvařit.

Alice nechala na stole vzkaz, že Bellino oblečení má ve svém pokoji a že jí ho mám donést. Byl jsem zvědavý, co Alice přichystala a taky jsem se bál, aby to nedopadlo, jako s tím pyžamem, které mě tak lákalo. Naštěstí jí vybrala něco normálního. Modré krátké triko a na pohled dobře vypadající rifle. Podle mě si chce tím Bellu udobřit. Bella ale bude nadšená s takového výběru. Donesl jsem ho do našeho pokoje, položil ho na postel vedle ní, věnoval jí ještě jeden pohled a potichu vyklouzl ven.

Neměl jsem nic na práci, tak jsem šel k piánu a začal hrát. Hrál jsem něco, co jsem ještě nikdy nehrál. Neznal jsem noty, ale prsty mi samy jezdili po klávesách, jako by věděli, jak melodie bude pokračovat. Vypadá to, že jsem složil novou skladbu. Tahle je věnována Belle, protože mě napadla, když jsem myslel na ni. Soustředil jsem se jen na klávesy a ani si nevšiml, že si vedle mě někdo sedl.

„To byla nádhera, Edwarde.“ozval se vedle mě jemný hlas. Zmateně jsem se na ni kouknul. Jak mohla vědět, že jsem to já? Jak to že mě vždycky pozná? Jak to, že mě vůbec překvapila?

„Jak víš, že jsem to já?“zeptal jsem se rozladěně. Tolik mi vadilo, že nevím, jak její mysl funguje.

„Esme se zmínila, že hraješ.“vykroutila se otázce. Poznal jsem to kvůli tomu, že  zčervenala. Vždycky, když nemluvila pravdu, tak zčervenala. Ale nechápu, proč mi nechce říct pravdu.

„Aha.“nic originálnějšího mě nenapadlo.

„Kde jsou všichni?“zeptala se zmateně. Asi ji došlo, že kdyby tady byli ostatní, tak tu není takové ticho.

„Jeli do města. Alice mi řekla, že tě mám ujistit, že vybere krásný kostýmy.“vysvětlil jsem.

„To bude legrace. Škoda že to neuvidím.“zamyslela se. Trochu se usmála, ale pak ten úsměv zmizel a nahradila ji bolestná maska. Nechtěl jsem, aby se stalo to, co včera, tak jsem ji odvedl na snídani.

Samozřejmě jsem byl s ní, ale vládlo mezi námi ticho. Ani jeden jsme nevěděli o čem mluvit. Já jsem se bál, abych neřekl něco, co by ji mohlo rozrušit. Bella ale za chvíli vymyslela téma na mluvení.

„Esme se taky zmínila, že hodně čteš, tak jsem se chtěla zeptat co.“nadhodila. Bavit se o knížkách mi přijde bezpečné téma.

„Já nemám nějak vyhraněnej vkus. Čtu všechno, co se mi dostane do ruky. Ale nemám moc rád novodobá díla. To “žijí šťastně až do smrti“ se hodí do pohádek.“docela jsem se zapřemýšlel nad tou otázkou. Mám přečtené miliony knih. Ani upír si všechny nemůže pamatovat.

„Taky jsem ráda četla. Ale já byla dost vybíravá. Ráda jsem četla takové ty fantasy romány. Líbili se mi elfové, draci, ale i upíři a vlkodlaci, ale nejradši jsem měla upíry. Za to vlkodlaci jsem moc nemusela.“řekla smutně.

Děkoval jsem za to, že mě nemůže vidět, protože by si pomyslela, že nejsem normální. Vykuleně jsem na ni koukal a snažil se vstřebat to, co tu právě řekla. Myslel jsem si, že knihy budou bezpečné téma, ale ono se zdá, že je to nejhorší téma, jaký jsem si mohl vybrat. Ale lákalo mě vědět víc, co si o nich, nebo spíš o nás myslí.

„Proč radši upíři, než vlkodlaci? Vždyť upíři jsou zabijáci. Zabíjí nevinné lidi?“nechápal jsem její myšlení. Jak si vůbec může myslet, že jsou lepší upíři, než vlkodlaci?

„To ano, ale nemusí být všichni zlí. Lidé nejsou přeci jediný, kdo mají krev. Mohli by pít třeba zvířecí. Nevím, jestli by to bylo teda možný, ale kdybych já byla upír, teoreticky, tak bych to zkusila. Ale vlkodlaci na výběr mají. Nepotřebují k životu zabíjené, ale přesto to dělají. Já mám radši upíry.“mluvila smrtelně vážně a to mě děsilo nejvíce. Jak může mluvit o upírech, jako o chudinkách, kteří nemají na výběr? Tohle musím říct Carlisovy. Určitě ho to bude zajímat. Já opravdu pochybuju, že je ta holka normální.

„Ale i kdyby pili zvířecí krev, pořád to jsou monstra bez duše.“stál jsem si na svém a snažil se ji k tomu přemluvit. Nelíbilo se mi, jaké měla o upírech mínění. Oni jsou zlí. Já jsem zlí a moje rodina taky, protože jsme upíři, kteří nemají duši a kteří by neměli existovat.

„To si nemyslím. Podle mě mají duši a to znamená, že mají i city a touhy, jako každý jiný tvor na zemi. Já si je představuju, jako krásná, rychlá a silná stvoření. Nevěřím tomu, že je zabije svěcená voda, nebo dřevěný kůl do srdce. Možná jsou nesmrtelní a možná nespící. Říká se, že jsou to noční tvorové, ale podle mého názoru můžou chodit ven i přes den. Teda když nesvítí slunce. A navíc oni nemají na výběr. Nevím, jak se někdo může stát upírem, možná pomocí druhého, co já vím, ale nemůže za to. Nevybral si to. Někdy se prostě děje něco bez příčiny. Pro mě jsou upíři zajímavější.“ten její vážný výraz mě přiváděl k šílenství.

Jestli jsem byl předtím šokovaný, tak by mě zajímalo, co je druhá fáze. Šokovanější? Nevím, kde tohle vyčetla, nebo kde to vůbec vzala, ale skoro všechno, co řekla, byla pravda. Teda až na tu duši. Tohle nemohla vzít s knížek. Většinou v nich najdeš jeden blábol za druhým. Kdo by mohl být tak informovaný, kromě ní?

V jednu chvíli jsem začal přemýšlet, co by dělala, kdyby věděla, že jsem upír. Třeba by se mě nebála, když tady o nich básní, ale realita je vždy jiná. Zněla, jako by chtěla být jedním z nich, ale to se mě muselo zdát. Kdo by chtěl být monstrem dobrovolně? Jak řekla. Sami si to asi nevybrali, tak proč by to dělal někdo jako ona? Nikdo koho znám si to nevybral, ale hodně se jich se svým osudem být zabijáci smířilo. Ale tohle není můj případ. Neuvědomuje si, co by tím ztratila. Nikdy by nemohla být matkou svých neposedných dětí. Byla by závislá na krvi, a i kdyby byla po lovu, nikdy by se toho škrábání v krku nezbavila. To je naší součástí. Takový osud bych nikomu nepřál, na tož Belle.

„Kde jsi to všechno vyčetla?“vzpomněl jsem si na jednu věc, která mě zajímala. To je pro nás velice nebezpečné. Pro naši existenci.

„V knížkách psali samé nesmysly. Četla jsem to ráda, to ale neznamená, že jsem tomu věřila. To co jsem říkala, je z mé hlavy. Upíři mě tak trochu fascinovaly a tak jsem o nich často přemýšlela. Tohle je jen můj názor.“bránila se dotčeně, protože věděla, že jsem si myslel, že by ji něco takového nenapadlo. To uhodla. Ani ve snu by mě nenapadlo, že je to z její hlavy. Protože je to nemožný. Nikdo o upírech nesmýšlí víc dobře, než ona. Po dnešku se opravdu nebudu divit ničemu, co řekne. A to už jsem toho slyšel a zažil tolik.

„Co si o nich myslíš ty?“zeptala se a vytrhla mě z chmurných myšlenek.

„Zlí, monstra, zabijáci, neexistují.“pěkně jsem to zaokrouhlil. Mám o sobě ale pěkné mínění. Ale já si o sobě vždycky myslel, že jsem monstrum.

„Já myslím, že jsi předpojatý. Svět je ale divný a všechno je možné. Třeba existují.“na konci jejího hlasu jsem slyšel naději? Ona by opravdu chtěla, aby upíři existovali? Tohle opravdu není normální.

„Já myslím, že nejsi normální.“řekl jsem jedním dechem, který jsem vůbec nepotřeboval.

„Máš pravdu. Já nejsem normální.“tím skončila naše šílená konverzace na téma knihy. Takový bezpečný okruh, jak jsem si myslel.

„Už jsme doma.“zařval Emmet, že to musely slyšet i ve městě.

„Brácho, co ti je? Vypadáš, jak kdybys měl dostat srdeční kolaps.“utahoval si ze mě a přitom se šklebil. Bych chtěl vědět, jak by vypadal po tom rozhovoru s Bellou on. Vlastně stejně blbě, jako normálně. On by to bral ale s humorem, jako všechno ostatní.

Odvedl jsem pozornost na něj a zeptal se, kde má oblek. Hned sklapl.

Alice je dotáhla do pokoje a nechala jim soukromý na oblečení. Když vyšli, začali jsme se hrozně smát. Byli to těsné kostýmy. Zvýrazňovaly všechny křivky, což u Emmeta nebylo nic hezkého. Potom jsme je k sobě přivázali. Jasper mezi nimi nechával co nejvíce možného prostoru, aby se náhodou Emmeta nedotkl. Emmet se zase co nejvíce tiskl k Rose a přitom se na ni mlsně díval. Ona na něj byla ale pořád naštvaná, tak že kdykoliv se ji dotkl, jednu mu praštila a obdařila ho obviňujícím pohledem. Rony s nimi svázaný nebyl, ale obleček na něj Alice dostala. To byl taky chudák. Emmet měl svoji oblíbenou růžovou barvu. Jasper modrou. Rose žlutou a Rony zelenou. Byl na ně fakt úžasný pohled.

Hned po obědě jsme musely jet domů, aby Bella přišla akorát. Vždyť si všichni myslí, že jsme celou dobu ve Forks a koná se dámská jízda.

V autě jsem tentokrát neseděl s Bellou, protože jsem musel řídit Jeep. Emmet a další barvy duhy seděli vzadu a pořád Emmetovy “lichotili.“

Kolem šesté jsme míjely ceduli Forks. Carlise s Esme a Alicí odvezli Bellu domů a já jel k nám.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 14-2 část: