Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 14-1 část

10.09.2009 (17:00) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3390×

14. Kapitola – 1. část: Radši upíři, než vlkodlaci.

Bella:

Hru jsme si báječně užili, teda alespoň já jo. Takhle na živo, hrát s živými figurkami, byla vážně sranda. A taky jsem měla skvělej tým. Možná jsem zněla sebevědomě a trochu namyšleně, ale to jsem jenom hrála. Byla jsem překvapená, jako ostatní, když jsme se blížili konci a já si vedla přímo výtečně. Je pravda, že jsem na tu hru měla vždycky štěstí, ale tohle se mi ještě nestalo. Doma se mnou už nikdo nechtěl hrát, ale já je vždy přemluvila. Byla jsem v tom po mamince, protože se taky nerozčilovala, když jí to nešlo a vždy se tvářila optimisticky. Určitě mě dnes ze shora pozorovala a fandila mi.

Je mi líto, že jsem do našeho sporu s Emmetem zapletla i ostatní, ale tak strašný ten trest není. Chudáček Rony, doufám, že na mě nebude naštvaný.

Páni, ani nevím, jak dlouho jsme hráli. Začínám být unavená. Zívla jsem, tak že jsem opravdu unavená. Dnes to byl náročný den. Potřebuju se vyspat.

„Měla bys jít spát Bello.“řekl starostlivě Edward. Na tohle bych si rychle zvykla. Nikdo se o mě nestará tak, jako Edward. I Esme je míň starostlivá. Lichotí mi to, ale připadám si strašně nesamostatná.

„Já nechodím spát se slepicemi.“řekla jsem dotčeně. Chová se ke mně, jako k dítěti. Ale zase tolik mi to nevadí.

„Bello, je půl dvanácté večer.“oznámil mi se smíchem. Tak to jsem nečekala. Byla jsem tak zapálená do hry, že to tak rychle uteklo. Už chápu, proč jsem tolik unavená.

„Všichni jdou spát.“pokračoval svým líbezným hlasem. Mělo by být trestný mít takový hlas. I kdyby nebyl čas jít spát, tak by mě stejně donutil. Nebo lépe řečeno, omámil.

„Rony pojď ke mně.“řekla jsem automaticky. Chvíli mu to trvalo a já přemýšlela, jestli tu vůbec je. Cítila jsem, jak se o mě otřel, tím svým heboučkým kožichem.  Chytla jsem se obojku a šli jsme. Cítila jsem Edwardův pohled na svých zádech. Trochu mě to rozrušovalo. Naštěstí cesta dovnitř netrvala dlouho, ale byl tu jiný problém. Nikdo krom jeho tu nebyl.

„Mohla bych se vysprchovat?“zeptala jsem se Edwarda. To mě tu museli nechat samotnou a s Edwardem? Ne že by mi jeho přítomnost vadila, ale znervózňovala mě. A to strašně moc.

„Samozřejmě. Alice ti v koupelně nechala ručník a pyžamo. Zvládneš to sama ne?“řekl se smíchem.

Bez odpovědi jsem utekla do koupelny. To byl zase trapas. Doufám, že mě zčervenaly tváře, až když jsem byla tady.

Měli velice luxusní chatu. Každý pokoj měl svoji koupelnu. Svlékla jsem si své oblečení, nebo spíš Alicino oblečení a zalezla pod horkou sprchu. Milovala jsem horkou vodu a naplno si ji užívala. Ale u počasí to u mě bylo na opak. Radši chladnější, než horko. Taky jsem měla ráda sníh, ale ve Fork se musím spokojit s deštěm. Na ten jsem si už taky zvykla a už mě ani nevadí.

Byla jsem sice unavená, ale voda mě probrala, tak jsem se tam krapek zapomněla. Nemusím se bát, že by se mi nechtělo spát. Lehnu a usnu, na to se moc dobře znám.

Vylezla jsem ze sprchy a rukama hledala ručník. Bála jsem se, jaký mi Alice připravila pyžamo. Znám ji dobře na to, abych doufala, že mi dá obyčejné triko a tepláky.

Jak jsem myslela. Žádnou normální věc jsem nenahmatala. Zdálo se mi, jako bych v ruce nic neměla. Ale při mé smůle jsem v rukou zrovna držela své pyžamo. Bylo z nějaké sametové látky. Tílko na úzkých ramínkách a nějaké moc krátké kraťasy. To si snad ze mě dělá srandu. To si na sebe v žádném případě nevezmu.

Chtěla jsem si vzít zpátky své oblečení, ale nikde tam nebylo. To tady někdo byl, když jsem se sprchovala? Začala jsem rudnout. Já tu Alici vážně uškrtím.

Omotala jsem kolem sebe ručník, do ruky vzala tu věc, co měla být mé pyžamo a odhodlaně vyšla do pokoje. Chtěla jsem jít za Alicí a vrátit jí to pyžamo a nehnout se od ní, dokud mi nedá něco normálního, ale nebude lehké jí najít.

Ehm. Ehm. Slyšela jsem nedaleko odkašlání. Reflexivně jsem k sobě tiskla ručník, aby mi náhodou neupadl. To by mi ještě scházelo.

„Omlouvám se, já…já…já jsem nevěděl.“začal koktat sametový hlas. Co on tu dělá? Proč zrovna on? Hlavně se nenech omámit a drž pevně ten ručník. Říkala jsem si pro sebe. To by byl teprve trapas.

„Edwarde? Co tady děláš?“zeptala jsem se s knedlíkem v krku. Neviděla jsem důvod, aby tu byl, nebo na mě čekal. Stála jsem tu před ním jen v ručníku, tak že jsem zase červená. Mohla by tu být tma a nemuselo svítit světlo, aby to neviděl, ale proč by tu byl po tmě.

„Eh, nechtěla by ses první obléknout?“zeptal se a přitom se zadrhával. Bylo poznat, že je napjatý a vystrašený?

„To bych ráda, ale potřebuju Alici.“zamumlala jsem a začala se soustředit na Alici. Tohle mi prostě musí dělat schválně. Chtěla jsem jít, ale zadržel mě. Já už to moc dlouho před ním jenom v tom ručníku nevydržím. Taky by se mohlo stát, že omdlím. Co by se potom stalo s tím ručníkem. Radši ani nechci vědět.

„Měl jsem ti vyřídit, že jiný nedostaneš, jestli teda nechceš jít spát nahá.“

„Chápu. Tohle si odskáče.“zamumlala jsem a co nejrychleji se vypařila. V koupelně ale nemůžu zůstat na věky.

Moc se mi do toho oblečku nechtělo, ale spát nahá, to se mi nechtělo ještě víc. Ještě k tomu ten Edward. Nevím, co budu dělat, jestli bude pořád v tom pokoji, až znovu vyjdu. Má takové tušení, že tam bude. To je snad horší, než dopoledne v těch plavkách. Sice odhalovaly více, ale tohle je takové víc sexy. Poprvé na sobě budu mít něco sexy a Edward bude u toho. To je jak zlý sen.

Ani jsem necítila, že jsem na sobě něco mělo. Tolik mě to rozčilovalo. To pyžamo je úplně příšerné. Pohodlné, ale příšerné. Třeba tam Edward ale nebude a v tom pyžamu mě nikdo neuvidí. Je tu přece taky ta možnost. Ještě jednou jsem do sebe nasála vzduch a vzala za kliku. Ruce se mi klepaly a já doufala, že nebude poznat, jak jsem nesvá, jestli tam teda Edward bude.

„Edwarde?“zeptala jsem se pro jistotu. Třeba tu není.

„Pořád jsem tu.“řekl potichu. Tak že v to, co jsem doufala, se nekoná. Samozřejmě, že tu musí být, abych se mohla cítit trapně.

„Můžu se zeptat, co tu děláš?“začala jsem opatrně. Nechtěla jsem být drzá, nebo aby si to špatně vyložil. Chata je jeho rodiny a já jsem jen host.

„No, tenhle pokoj je tak trochu nás obou. Je tu totiž nedostatek pokojů. Nemusíš se ale bát. Já se vyspím na pohovce.“první mluvil opatrně, ale pak to na mě vychrlil na jednou. Asi si myslel, že pomaleji to rychleji vstřebám, ale pak si řekl, že to alespoň bude mít rychleji za sebou. Stejně jsem to nevstřebala.

Jestli tomu tedy rozumím, tak tenhle pokoj je teoreticky náš. Jako bychom byli pár, jako jeho rodina. To taky vysvětluje, proč tu ránu byl. A taky proč tu je teď. Teď ještě ta věc se spaním. Nemůžu přece po něm chtít, aby spal na pohovce, když to je jeho pokoj. Já vím, jaké to je spát na pohovce, a zrovna nejlíp se nevyspíš. V posteli bude spát on.

„Ne, ty budeš spát v posteli a já na pohovce.“oznámila jsem mu, jako že už se o tom nebudu dál bavit.

„To nepřidá v úvahu Bello. V posteli budeš spát ty.“řekl nekompromisně a přitom se mě snažil zviklat tím svým sametovým hlasem. Ale já neustoupím.

„Já v té posteli spát nebudu, jestli tam nebudeš spát ty.“plácla jsem bez přemýšlení. Příště mysli, než něco řekneš. Nadávala jsem si. Vyznělo to totiž, jako bych chtěla spát v posteli s ním. Ale takhle to není. To dělá ta únava. Vymývá mi mozek a já pak říkám něco, co nechci.

„Ne, ne, ne to jsem blbě řekla. Já…já jsem tím myslela, že ty budeš spát v posteli a já na pohovce.“snažila jsem se zachránit tuhle trapnou situaci. Snad ho napadlo, že je dost hodin a mozek mi už nerotuje. Určitě mu dojde, že jsem to nemyslela takhle.

„Nebuď tvrdohlavá Bello. Budeš spát v té posteli a hotovo.“trval si na svém. Sice mě teď urazil, že jsem tvrdohlavá, ale v tuhle chvíli mi to stejně nedochází a hlavně mě to nezajímá. Ale já nejsem jediná, kdo je tady tvrdohlavý. Takhle se nikdy nedomluvíme. Potřebovalo by to něco, na co přistoupíme oba, a mě něco napadlo, ale zase to bude znít blbě. Ale nic jiného nemáme.

„Nemysli si o mně nic špatného jo, ale ta postel je dost velká pro nás oba. Já už jsem opravdu unavená, ale v žádném případě neustoupím.“navrhla jsem. Znělo to fakt divně, ale já už nemám sílu dál, o něčem diskutovat a nechci zase na něco přistoupit.

„To by šlo. Tak běž spát.“přistoupil na můj nápad. Úplně jsem si oddychla.

„Nebude ti vadit Rony? Jestli jo, tak může spát na zemi.“zeptala jsem se ještě na jednu důležitou věc. Skoro jsem zapomněla, že tu s námi je.

„Nebude.“

Doklusala jsem k posteli a zalezla pod peřinu. Rony byl hned napasovanej u mých nohou. Hned na to se prohnula madrace. Edward. Přemýšlela jsem, jestli mu mám popřát dobrou noc, je to přece slušnost, ale už tak je to dost napjatý mezi námi. Zajímalo by mě, jestli mu je taky tak trapně, jako mně.

„Dobrou.“špitla jsem. Tohle možná ani neuslyší, ale to není moje věc.

„Dobrou Bello.“oplatil mi. Musí mít opravdu dobrý sluch, že to slyšel, nebo ho taky napadlo mně popřát dobrou noc. Řešit se mě to už ale nechce.

Doufám, že nebudu chrápat, ba co hůř, mluvit ze spaní. Nevím o tom, že bych chrápala, ale to mluvení mám jistý. Měla bych myslet na něco jiného, nebo ani strachy neusnu.

Nemusela jsem se ale obávat. Říkala jsem, že jsem byla strašně unavená, tak jsem za pár minut o sobě nevěděla.

Edward:

Nechápu, jak mě Bella mohla přemluvit, ať s ní spím v posteli. Nebyl jsem při smyslech, když jsme se o tom dohadovali. Byl jsem plně zaměstnán sám sebou. Musel jsem se krotit, abych neuděl nějakou hloupost. Nelákala mě její krev, nebo alespoň ne tolik. Bylo to jako odpoledne, ale silnější. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že jsme tady sami, ale bylo to k nevydržení. Celé století jsem se učil odolávat krvi, ale odolat lidským touhám, jsem nezkoušel. Myslel jsem si, že jako upír nemám takové touhy. Nikdy jsem neměl potřebu se zeptat Carlise, nebo bratrů, jaké to je. Nečekal jsem to a to mě odzbrojilo.

Když přede mě přišla jen v ručníku, rukou jsem drtil stůl, abych se udržel. To ale nebylo nic, když přišla po druhé, na sobě jen modrou košilku a kraťasy, které jí dosahovaly sotva do půlky stehen. Její dlouhé a na pohled hladké nohy koukaly skoro celé. Obličej jí rámovali hnědé a mokré vlasy. Nádherně voněly, ale nevím po čem. Nepoznal jsem to. Touha mně převrátila myšlenky a já myslel jen na její tělo. Jak hluboce jsem klesl. Od té doby, co jsem jí poznal, jsem se snažil neztratit hlavu, kvůli její krvi a nakonec mě dostane tohle. I když nerad, budu se Carlise muset zeptat. Nechci, aby mě to přemohlo.

Dnes to bylo po druhé v mém životě, co jsem toužil po něčem jiném, než po krvi. Poprvé, když jsem cítil touhu ochraňovat Bellu a po druhé teď. Zlíbal bych každý milimetr jejího tělo. Představoval jsem si, jaké by to bylo a jestli bych byl schopný ten tlak vydržet. To je ale jedno. Nikdy se to nestane. Nemohl bych ji předhazovat takovému nebezpečí. To by se mé touhy trochu rozešli. Jak bych mohl mít obě věci najednou. Vystavoval bych jí nebezpečí a zároveň ji ochraňoval. Tyhle věci nemůžou existovat spolu. Musel jsem si vybrat její ochranu, protože to je pro ni lepší. To je důležité. To co je pro ni lepší, než to co bych si přál já.

Sledoval jsem její tvář. Netrvalo dlouho a srdce se jí zpomalilo a dech uklidnil. Ležela asi deset minut a už spala. Byla hodně unavená.

Spala dost neklidně. Pořád sebou házela z jedné strany na druhou. Přitom vždycky kopla Ronyho. Tak ten se nevyspí. Po chvíli ho to okopávání přestalo bavit a přestěhoval se k mým nohám. Přišlo mi to k smíchu. Utíká k upírovi, který loví zvířata. To by byl ve větším bezpečí u normálního upíra. Já jsem teda nikdy psa nezabil. Zabil jsem vlka, ale jenom jednou. Za chvilku spal i Rony.

Kolem třetí hodiny jsem začal uvažovat, jestli ta postel je opravdu pro dva. Byla to teda velká manželská postel, ale Bella by nepohrdla větší. V jednu chvíli byla na své straně a v druhé, se tělem dotýkala mě. Taky jí bylo zřejmě teplo, protože spala s odkopanou peřinou. Vždycky jsem jí přikryl, ale peřina byla za chvíli zase pryč. Nikdy jsem si nevšiml, jaký to je hraboš.

Blížila se pátá hodina a Bella začala mluvit ze spaní. Pořád dokolečka opakovala Oheň. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale nevypadalo to na hezký sen. Nýbrž na noční můru. Začal jsem ji hladit po vlasech. Snažil jsem se jí uklidnit. Povedlo se, ale přitiskla se ke mně blíž, než kdykoliv předtím. Hlavu měla položenou na mě a svoji nohu vklínila mezi mé. Chtěl jsem ji odsunout, ale držela se mě, jako klíště. Nebylo to kvůli tomu, že by mi ta blízkost vadila, ale ona mohla nastydnout. Ale nakonec jsem ji nechal. Popravdě se mi to líbilo víc, než by mělo.

Překvapilo mě, že se přestala vrtět a tím pádem mi ležela v náručí pěknou chvíli. Vypadalo to, že ji moje přítomnost uklidnila. Byl jsem alespoň užitečný.

Edwarde, všichni jedeme do města. Vyberu růžovým pěkný oblečení, slibuju. O Bellu se asi postaráš, že? Jo, Emmet tam za chvíli vtrhne. Chce si vzít Ronyho sebou. Tak jen abys to věděl, jestli nechceš, aby tě takhle nachytal s Bellou. Poslala mi Alice myšlenku. Bylo kolem osmé. Nechtělo se mi, ale musel jsem se Belle vykroutit. O Emmetovy vtípky jsem fakt nestál. Taky by se mohla vzbudit, a kdo ví, co by si o mně pak myslela

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 14-1 část: