Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 12

Plamen naděje 12Nezapomentě, až si všechno přečetete, tak okomentovat. Už se těším a řítím se na další kapitolu. Papa

12. Kapitola: Bolest, která mě dostala na kolena.

Bella:

Nervozita mě přešla a nahradila ji zlost. Byla jsem na Emmeta opravdu naštvaná. Nejvíc mě ale štvalo, že to zastínilo to, co jsem cítila před tím a donutilo mě to strhnout ručník. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli se mám stydět, nebo ne. Chtěla jsem všem dokázat, že na to mám.

Když jsem byla ve vodě po kolena a začalo mi docházet, co to dělám, bylo pozdě. Emmet mě k tomu popadl do náruče a pustil mě až do větší hloubky. Potopila jsem se i s hlavou. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje. Mohla za to ta ledově mrznoucí voda. Ani jsem necítila, že mi na vzduch pomohli něčí paže. Bylo to kvůli tomu, že měli stejnou teplotu, jako voda.

„Jsi v pořádku?“zeptal se někdo s obavami. Musela jsem si pročistit hlavu, tak jsem s ní zatřepetala do leva a do prava. Pomohlo mi to nejen pročistit si hlavu, ale taky vyklepat vodu z ucha. Ještě vykašlat tu vodu z pusy a bude dobře. Taky mi došlo, že ten, kdo se o mě bál, byl Edward.

„Jo, ale Emmet nebude, protože ho zabiju.“snažila jsem se znít zlověstně. Byla jsem sama se sebou spokojená, když se mi to podařilo a můj hlas zněl, tak jak jsem plánovala. Možná, že k tomu pomohlo vrčení, které se mi u toho povedlo.

„Já si počkám Bello.“vysmíval se mi dál Emmet.

„To nebude nutné. Zabiju ho sám.“uklidnil mě Edward. Zněl mnohem víc nebezpečně, než já. Měla jsem opravdu strach, aby mu něco neudělal, ale hned jsem tuhle teorii zavrhla. Nikdy by neublížil svému bratrovy. Jsem si ale jistá, že by dokázal někomu ublížit, ale jen v případě, že by ten někdo ublížil jeho rodině. A já jsem tak skromná, že se mi zdá, že mu záleží i na mě. Že by byl schopný ublížit tomu, kdo by ubližoval mně. Nezdá se mi to jenom kvůli tomu, co se stalo dnes a jak jeho hlas zněl, ale taky kvůli tomu, co se stalo s Alexou. Jeho hlas byl tak rozzuřený. Nikdy jsem z něho neměla větší strach.

„To je dobrá Edwarde. Já se chci pomstít sama. Takhle bych si to neužila.“zkrotila jsem Edwardovo nadšení. Přece by se kvůli mně nepral se svým bratrem. A navíc se chci opravdu pomstít sama. Ale jak. Já moc na výběr nemám. Třeba nějakou sázku a ten, kdo prohraje, musel udělat něco trapného. Ale při mém štěstí zase prohraju já. Tím bych si moc nepomohla. No, snad něco vymyslím.

Do vody jsem už nešla. Teda ne celá. Seděla jsem na břehu a smáčela si jenom nohy. Takhle mi to vyhovovalo. Nemohlo se ani stát, že bych se nudila. Za prvé, Emmet furt něco vyváděl, nebo vyprávěl. A za druhé, měla jsem skvělou společnost. Edwarda. Když jsme nevěděli, o čem si dál povídat, tak jsme prostě mlčeli. Ani jednomu z nás to nevadilo. Rony se taky skvěle bavil. Bylo to poznat z toho, že radostně štěkal, nebo kňučel. Velkou radost mu taky dělalo, když mě mohl pocákat. Na něho jsem se ale prostě zlobit nedokázala.

 

„Kolik je hodin.“přemýšlela jsem na hlas. Ani jsem si to neuvědomila.

„Bude jedenáct.“odpoví Edward na moji otázku. Hm, to bude asi za chvilku oběd. Mohla bych s něčím Esme pomoct. S něčím, co bych zvládla. Alespoň budu nějak užitečná.

„Oh díky. Mohl bys mě prosím dovést k Esme?“zeptala jsem se a už se zvedala ze sedu. Byla jsem s toho sezení ztuhlá. Potřebuju pohyb.

„Jasně.“odpoví mile. Tak ho mám radši, když mluví mile. To z jeho hlasu dělá naprosto neodolatelný. Teda víc, než když se zlobí.

Zachvěla jsem se pod jeho studeným dotykem, když mi položil ruku na záda. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem si ten dotek neužívala. Tak ráda jsem cítila jeho dotek.

„Ahoj Bello. Copak potřebuješ?“ujala se mě Esme.

„chtěla bych ti pomoct s obědem. Samozřejmě mě dej práci, kterou zvládnu a kterou nezkazím.“řekla jsem.

„To nemusíš, zlatíčko. To zvládnu sama. Běž se zase bavit.“nabádala mě, ale tentokrát se jen tak nevzdám.

„V žádném případě. Takový Emmet toho s ní. Nechci, aby sis dělala starosti ještě se mnou. Prostě ti pomůžu.“nemohla jsem si odpustit rýpnutí do Emmeta. On ti sice není a nemůže mě slyšet, ale Edward tu je a ten mu to snad přetlumočí.

Esme se vzala, jako první a dovedla mě do kuchyně. K obědu mělo být zapečené kuře s brambory. Přemluvila jsem ji a loupala brambory. Tahle práce mi šla a dokonce jsem nic nezkazila a ani si neublížila. Přitom jsem si s Esme povídala. Skvěle se mi s ní bavilo a byla jsem alespoň k něčemu užitečná. Ještě jsem ji přemluvila, že po obědě budu utírat nádobí. Esme se dala na rozdíl od Alice přemluvit.

Po výtečném obědě jsem se hned nahrnula k nádobí. Aby mě náhodou někdo nepředběhl. Emmet si s toho opět dělal legraci. Esme mi pomohla a všechny poslala dělat něco užitečného. To znamená, že ne si ze mě utahovat.

„Bello, opravdu si to nemusela dělat, ale děkuji.“řekla mateřsky Esme a objala mě. Připomínala mi moji mamku. Tolik mi chybělo takové pokecání. Takhle jsem se vždycky bavila s moji mamkou. Esme mi ji nahradila. Částečně a prozatím.

Za sebou jsem uslyšela nějaká šramot a otočila se za ním. Byla jsem u kuchyňské linky a o něco se otřela. Za vteřinu se ozval tříštivý zvuk. Vyděšeně jsem se koukala do neznáma a snažila se vzchopit. Došlo mi totiž, že jsem něco rozbila. To ale nebyla ta hlavní věc, která způsobila moji změnu nálad. Tahle jediná a prostá věc mi ukázala, že nikdy nebudu normální. Že ta radost nebude trvat věčně. Stačí něco, co se normálnímu člověku nestává a hned si vzpomenu, že já normální nejsem. Že jsem slepá, že jsem nešťastná. Ovšem, každý kdy něco rozbije, ale já to rozbíjím kvůli své nevědomosti. Nesnášela jsem ten pocit, že jsem na nic. Jednou jsem chtěla pomoct a akorát jsem udělala ještě větší problémy.

Neschopná slova jsem couvala, dokud jsem do něčeho nenarazila. Cítila jsem strašnou bolest a bezmoc. Já nechci být takhle bezmocná. Nechci být jenom ta rekvizita, která potřebuje se vším pomoct.

„Bello, teď jsem nechoď, nebo si ještě ublížíš.“poručila mi Esme, ale já jsem ani nevnímala to, co říká. Všímala jsem si jenom své bolesti, která mě ve vnitř užírala.

Nemohla jsem tu už dál být. Potřebovala jsem být sama a konečně otevřít závory a pořádně se vyplakat. Možná i něco rozbít.

„Já…já se strašně omlouvám. Přísahám, že už tu na nic nešáhnu. Slibuju.“hlas se mi na konci zlomil a začala jsem plakat.

Kdybych nebal slepá, někam bych běžela. Někde, kde budu sama, ale teď mi zbývalo jen se někam zahrabat. Nečekala jsem až se Esme vzpamatuje a snažila se dostat pryč. Cestu jsem nevnímala. Ani jsem nevěděla, kam jdu. Bylo mi to jedno.

Asi jsem prošla několika dveřmi a pak se někam uklidila. Smotala jsem se do klubíčka a oddala se bolesti. Vzlykala jsem, ale stejně to bolelo.

„Nenávidím svůj život. Nenávidím sebe. Chci vrátit čas. Chci být jako dřív. Já už nemůžu.“naříkala jsem. Otřásala jsem se vzlyky, které mi stejně nepomáhaly. Pořád tu byla ta bolest. Ani o krapek se nezmenšila. Ona nikdy nezmizí. Bude mě doprovázet celý život.

Uslyšela jsem kňučení. Připomínalo mi to samu sebe. Potom jsem na tváři ucítila něco mokrého a studeného.

„Rony.“špitla jsem a silně ho objala. Potřebovala jsem jeho blízkost. To mi došlo až teď, když tu byl se mnou.

Dál jsem mu mokřila kožich a on mě jenom poslouchal. “Mám tě tolik ráda Rony. Nevím, co bych si bez tebe počala.“

Nevím, jak dlouho jsem tu ještě byla. Nemohla jsem přestat. Jednou jsem se oddala bolesti a snad nikdy neskončím. Tohle jsem ale potřebovala. Byla to nutnost. Už jsem nemohla tu bolest držet dál v sobě. Jendou to muselo ven. Mrzí mě, že zrovna dnes a tady. Nerada jsem ukazovala bolest před ostatními. Naštěstí se asi dovtípili, že chci být sama a nechali mě na pokoji.

Když mi došli slzy, jenom jsem tupě zírala do temnoty, která je mým společníkem. Byla jsem strašně unavená. Ta bolest a slzy mě zmohli.

Ronyho dýchání mě uklidňovalo. Soustředila jsem se na něho a snažila se nemyslet na svoji bolest. Zasloužila jsem si ji, vím to. Je to trest za to, co jsem udělala. Měla jsem tam umřít, jako má rodina. Alespoň bych se netrápila výčitkami. Měla bych klid.

Ozvalo se opatrné zaklepání. Přehlížela jsem ho a přemýšlela, kdo by to mohl být. Kdo se na mě jde kouknout.

„Bello, můžu dál?“ozval se za dveřmi Esme. Byl plný strachu. Asi se bála, jestli ji nevyhodím.

Nečekala na moji odpověď a vešla. Poznala jsem to kvůli vrzání dveří a průvanu, který si sebou přinesla.

„Ach Bello.“zalapala po dechu a v tu ránu byla u mě a mačkala ve svém náručí. Nechala jsem se, ale nijak jsem nereagovala.

„Vždyť se nic nestalo.“snažila se mě přesvědčit. Myslela si, že jsem se takhle zhroutila kvůli rozbitým talířům. Tak nenormální ještě nejsem.

„Tolik to bolí.“mumlala jsem nesrozumitelně. Nejspíš mě ani nechápe. Vlastě ani nevím, jestli to říkám jí.

„Co tě bolí Bells. Ublížila sis?“strachovala se a začala si mě prohlížet. Cítila jsem na sobě její zkoumavý pohled.

„Víš, proč to tolik bolí Esme? Protože vím, jaké to je. Protože vím, co jsem ztratila. Protože vím, jak je nebe modré, tráva zelená a červená růže krásná. Zapomněla jsem na ty barvy. Už si je neumím ani vybavit. Nevzpomínám si, jaká barva se mi líbí, protože barvy nepoužívám. Bolí to tolik, protože si nevzpomínám, jaké to je vidět. Lidé si vůbec neuvědomí, jaké mají štěstí, že vidí svět okolo. To si člověk uvědomí, až když to ztratí a zbudou mu jen nepřesné vzpomínky, jaké to bylo. Ani neví, co bych za to dala.

Kdybych byla slepá už od narození, nebrala bych si to tolik, asi. Ale já byla normální. Nenávidím to. Já přežila, moje rodina zemřela. Já vyvázla s tímhle a oni už nejsou. Měla jsem tam umřít s nimi. Tohle je trest za to, co jsem provedla a že jsem přežila. Nosím v sobě hroznou bolest. Je to nevyléčitelné. Nikdy nebudu šťastná, když jsem slepá. Vždycky mi ta slepota bude připomínat, co se stalo v minulosti. Není naděje, že bych zase viděla, to znamená, že není naděje, že budu šťastná.

Slíbila jsem rodičům, že se brzy setkáme. Nemůžu se dočkat.“šeptala jsem další nesmyslné věty. Na konci jsem se i usmívala. Chudák Esme, asi je vyděšená, co to se mnou je. Asi si říkala, že nejsem normální. Ale jsem zcela při smyslech. Sice jsem mluvila nesrozumitelně, ale mě to smysl dávalo.

„Bello, tohle neříkej.“kárala mě smutným hlasem. Mrzelo mě, že Esme činím nešťastnou. Hned to napravím.

„Neboj Esme, jsem v pořádku.“ujišťovala jsem ji, ale žádná odpověď.

„Kde to vlastně jsem.“snažila jsem se odlehčit situaci.

„Dnešní dávku bolesti mám už za sebou. Už se to nebude opakovat.“pokračovala jsem.

„Bello, straně si mě vyděsila.“přiznala se a objala mě ještě pevněji. Skoro to bolelo, ale nic jsem neříkala.

„A jsi v Alicině šatníku.“řekla se smíchem. Asi jsem ji přesvědčila, že bude nejlepší, na to zapomenout. To Alice měla radost. Tomu jsem se musela zasmát.

„Dovedeš mě dolů?“poprosila jsem.

„Samozřejmě.“

Sama jsem se divila, jak jsem se sem dostala, protože cesta zpátky trvala snad hodinu. Alespoň jsem měla čas na přemýšlení, co všem řeknu. Z jedné strany šla Esme a z druhé Rony.  Při cestě jsem se snažila naladit výraz “že se nic nestalo“.

„Už jsi v pořádku Bells?“zeptala se Alice, když jsme sešli schody.

„Je mi dobře.“ujistila jsem ji a nejspíš všechny ostatní. Zajímalo by mě, jak dlouho se projevovala moje slabá stránka.

„Tak co třeba nějakou hru. Co umíš hrát Bello?“začal Emmet s jiným tématem. To je snad poprvé, co jsem mu byla vděčná.

„Já nevím, už dlouho jsem nic nehrála.“zapřemýšlela jsem. Naposledy se svoji rodinou. Au. Tohle bolí. Řekla jsem přece, že na to teď nechci myslet a taky nebudu.

„Něco, co ti šlo. My se přizpůsobíme. Je jedno co. Hlavně, že bude legrace.“zapojila se Rosalie. Asi všem došlo, že bude dobré, když mě přivedou na jiné myšlenky.

„No, jako malá jsem vynikala ve hře ČLOVEČE NEZLOB SE. Byla jsem neporazitelná. Měla jsem na to hrozné štěstí.“zavzpomínala jsem. To je ale hra pro malé děti.

„To je skvělý nápad. Místo figurek, bychom mohli použít nás. Dráhu nějak uděláme. Pokud vím, hraje se se čtyřmi figurkami. Bella a Emmet by byli kapitáni a my ostatní jejich figurky.“řekla Alice svůj nápad. To vypadalo dobře. S Emmetem bych se mohla vsadit. Tohle bych mohla i vyhrát. A budu mít svoji pomstu. Záleží ale na ostatních, jestli chtějí hrát.

„Souhlasíme.“řekli všichni sborově.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 12:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!