Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 11

07.09.2009 (19:00) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3515×

11. Kapitola: Když já se strašně stydím.

Bella:

Vzbudil mě nějaký šramot. Hned jsem ten zvuk nepoznala, ale pak mi přišel povědomý. Znělo to jako sprcha. Ale to je přece hloupost. Kde by se vzala sprcha v autě. Vždyť jsme v autě ne? Zaposlouchala jsem se, ale žádný zvuk, který by mi připomínal zvuk motoru jsem neslyšela. Potom jsem si všimla dalších věcí, které s autem nemají nic společného. Ležela jsem na něčem hodně měkkém, pohodlném a podle rukou prostorném. Taky jsem něčím byla přikrytá. Všechno nasvědčovalo, že ležím v posteli.

Ozvalo se klapnutí dveří. Sprcha už slyšet nebyla. Snažila jsem se nějak posadit a rozevřít oči. Nakonec se mi podařilo oboje.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“řekl omluvný hlas. Věděla jsem komu patří a proto mě to vyvedlo z míry. K tomu zněl tak ztrápeně. To se mi vůbec nelíbilo.

„Edwarde?“zakřehotal můj hlas. To způsobilo dlouhé nemluvení.

„To už jsme tu?“zeptala jsem se už trochu normálněji. Ještě jednou si odkašlu a bude znít, jako vždy. Nebude to nic extra, ale lepší to už nebude.

„Bello, je sobota ráno. Dojeli jsme sem kolem dvanácté večer. Většinu cesty si spala, tak se ani nedivím, že to nevíš.“řekl uvolněněji a jsem si docela jistá, že mu cukaly koutky. Sice si ze mě dělal srandu, ale bylo mi to jedno. Hlavně když on je šťastný. To ale neznamenalo, že jsem se nezačala červenat. Moje soustředění zklamalo. Ani nevím, proč se snažím.

„Pošlu jsem Alici, aby ti pomohla.“řekl starostlivě. Jenom jsem přikývla, měl pravdu. Sama si neporadím. Je to tu pro mě nové a neznámé. K tomu mi musí dát nějaké oblečení.

„Dobré ráno Bello. Jak ses vyspala? Vidím, že do krásy. Přidáme k tomu slušivé oblečení, možná nějaký účes a řasenka by taky neuškodila.“byla tu tak rychle, že snad musela poslouchat za dveřmi. Teď tu byla ale jiná věc k přemýšlení. Ty hrozné věci, co vyjmenovala. Alice si mého strachu zřejmě nevšimla, ale naštěstí pro mě tu byl ještě někdo.

„Alice to asi nebude dobrý nápad. Koukej, jak si ji vystrašila.“zastal se mě Edward a já se na něj děkovně usmála. Snad si toho všiml.

„Ty tu ještě jsi?“poznamenala vyčítavě Alice. Už jsem jenom slyšela bouchnout dveře a cítila závan větru. Zbyla jsem tu jenom s tím šílencem. To bude zlé. To dopadne špatně.

„Edward má pravdu Alice. Dej mi nějaké normální oblečení a ukaž koupelnu. Rozčesat vlasy si umím sama.“musela jsem zdůraznit to NORMÁLNÍ. Podle mě to znělo nekompromisně. Odmítám jí dělat panenku na hraní.

„Ale Bello. Tak mě nech, abych tě alespoň učesala. Přísahám, že to bude rychlovka a hned potom tě propustím na snídani.“přísahala Alice. Když ona ví, jak dostat to, co chce. Ani mě nemusí přemlouvat dlouho a já stejně kývnu na všechno. Ach jo. To je tak nespravedlivé. Já se chci taky jednou svobodně rozhodnout. Jsou si s Edwardem v tomhle strašně podobný. Oba umějí přesvědčit lidi během minuty. Jsou si toho vědomy a využívají to.

„To je nespravedliví. Já ti přikazuju, abys mě nepřesvědčovala, už nikdy. Dnes je to naposledy.“

Alice mě chytla za ruce a někam mě táhla. Mě k rozhovoru nepotřebovala, vystačila si sama. Pořád si pro sebe něco mumlala. Ani jsem se nesnažila pochytit slova. Ono to ani nešlo. Mluvila strašně rychle. Pak vítězně vykřikla “mám to“ a začala mě do něčeho oblékat. Pomohla mi do nějakých tříčtvrťáků a přes hlavu mi nasadila triko s kapucí. Přes moje přesvědčování mi dovolila vzít si normální boty. Normální znamená ne na podpatku. Co bych asi tady dělala s takovýma botama. Akorát bych se zabila, nebo něco zlomila.

„Teď Bello do koupelny.“začala další mučírna. Její rychlé prstíky hravě klouzaly po mých vlasech. Nestalo se, že by mě zatahala. Poslechla mě a udělala mi jenom obyčejný culík a nechala pár pramenů mimo culík. Prameny pak splývaly po mém obličeji, až je krku.

„Moc ti to sluší.“pochválila mi Alice můj vzhled. Všechno to byla její práce, tak bych se divila, kdyby se kritizovala. Stejně jsem se začervenala. Je to vrozená vada. Až teď mi došlo, že mi tu někdo chybí. Jak jsem na něj jen mohla zapomenout.

„Kde je Rony,“zeptala jsem se.

„Je s Emmetem v lese.“řekla jakoby nic. Já jsem ale rozhodně v pohodě nebyla. Napadalo mě tolik věcí, co by se mu mohlo stát. Jeden horší, než druhý.

„V lese! Může to být nebezpečné. Nejsou tu medvědi?“hysterčila jsem a řekla první nápad, co by se mu mohlo stát. Určitě je tu divoká zvěř. Co když se mu něco stane?

„Klid Bello. Žádní medvědi tu nejsou. A myslíš, že kdyby to bylo nebezpečné, tak by to Esme dovolila? Nemusíš se ničeho bát. Teď se pěkně, jako hodná holka půjdeš nasnídat.“uklidnila mě Alice. Je pravda, Esme by to jinak nedovolila. Ale nelíbilo se mi, že mě zase přesvědčovala. Měla jsem to upřesnit líp. Že to bylo naposledy, jako úplně a ne dnes.

„Dobře. A přestaň s tím přesvědčováním.“nemohla jsem jinak, než ji to trochu připomenout. Stejně to nebude brát vpotas, až si zase něco usmyslí. Ani nevím, proč se snažím.

„Dobré ráno Bello, jak ses vyspala?“zeptala se zdvořile Esme, když mě Alice nechala na pokoji.

Hned potom mě pozdravili všichni ostatní. Teda kromě Emmeta, který tu nebyl a Edwarda, který mě už zdravil. To by mě zajímalo, co dělal v tom pokoji. Že by mě šel zkontrolovat? Mám dojem, že v tom bude něco jiného.

„Podle Alice do krásy a podle sebe báječně.“odpovím všem s úsměvem. Opravdu se cítím nad míru dobře.

„Obojí je vidět.“řekl Carlise a mě tím uvedl do rozpaků.

Esme byla vynikající kuchařka. V životě jsem nejedla lepší míchaná vajíčka. Taky jsem jí je hned pochválila. Udělala jsem ji tím obrovskou radost, pošeptal mi Edward do ucha. To udělalo radost i mě.

Byla jsem po snídani a čekala, co se bude dít dál. Nemám moc velkou praxi, jak se tráví víkend rodinným způsobem. Už ani nevím, jaké to je. Cullenovy vždy drží při sobě a mají se rádi. To u tety snad neexistuje. Teda trochu lásky se tam možná najde, ale to jsou jenom dva vyhraněný kruhy. Alex a teta. Já a Rony.

„Co by jsi chtěla dělat Bello?“zeptal se se zájmem Edward. Možná se mi ten zájem jenom zdál. Já u Edwarda nikdy nevím. Zeptal se ale na něco, na co neznám odpověď. Čekala jsem, že program vymyslí ostatní.

„Je mi to jedno. Vlastně ani nemám páru, co se dělá s rodinou. Já svůj čas trávím s Ronym.“řeknu zahanbeně a trochu si vzpomenu, jaké to bylo dřív. Až teď, když jsem to řekla, mi došlo, jak ubohý život mám. Nikdy jsem si nevšímala toho, co bych chtěla. Život pro mě ztratil smysl už dávno.

„Venku je docela hezky a teplo.“začal přemýšlet Edward a já byla ráda, že to nikdo nerozmazával.

Bylo mi jedno, co se bude dělat. Já se přizpůsobím. Vždycky jsem byla taková. Možná svítí slunko. Samo o sobě, že je venku tak hezky znělo dobře. Mohli bychom podniknout něco v přírodě.

„Co takhle si zaplavat.“navrhla Alice a z jejího hlasu bylo poznat, že je na sebe pyšná, že jí to napadlo.

Já jsem nadšená zrovna nebyla. Nebylo to kvůli tomu, že by se mi nechtělo, dokonce mě to i lákalo, ale já se strašně stydím. Stydím se i před holkama, natož před rukama. A to nemluvím o Edwardovy. Před ním se stydím nejvíce. Stačí, když na mě mluví, nebo jenom letmý dotyk a já už se červenám. Navíc, nemám co ukazovat. Sice nevím, jak vypadám, ale určitě to není kdoví jaký zázrak. Tím myslím svoji postavu. Tvář ukazuju normálně, ale někomu se ukázat v plavkách? To se radši zahrabu do země.

„Bello, neříkej mi, že se ti můj nápad nelíbí.“rozhořená Alice není vůbec nic pěkného. Dokonce se jí bojím. Zajímalo by mě, jak přišla na můj nezájem. Pokud mi paměť slouží, tak jsem to nahlas neříkala. Nebo to je na mě vidět?

„No tak Bello. S pravdou ven.“dožadovala se odpovědi a jako dramatičnost, klapala podpatkem.  Nechtěla jsem se tenhle víkend hádat, ale taky jsem se nechtěla před Culleny promenádovat v plavkách.

„Tak to není Alice. Hrozně ráda bych šla plavat, ale nemá plavky.“hájila jsem se a dokonce mě napadla nějaká výmluva. Byla jsem sama se sebou spokojená.

„Nemusíš se bát. Jedny se pro tebe najdou.“řekla už zvesela a už mě někam táhla. Tak to asi nebyla moc dobrý výmluva. Zapomněla jsem na Alici, která vždy vyhraje.

Zavřela mě asi u sebe v pokoji a něco začala hrabat. Mumlala si pro sebe, že to nejsou ony. Radši ani nechci vědět, kolik těch plavek má sebou. Už jsem zjistila, že s oblečením zrovna netaškaří. Má hroznou nemoc.

„Ty jsou perfektní.“vypískla nadšeně a já se ještě víc zamračila. Přála jsem si být sto metrů pod zemí, nebo alespoň kilometry od Alice.

„Alice, já nemůžu.“vzdala jsem to. Nejsem tak sebevědomá, abych si alespoň myslela, že se mi nebudou smát.

„Já se strašně stydím.“uvedla jsem to na pravou míru. Je mi jedni, co si o mě teď musí myslet.

„Bello, před námi se nemusíš stydět. Vždyť je to normální. Být tebou tak se nebojím, že by se mi někdo smál, ale aby po mě někdo nevyjel. Jsi krásná Bello a ten kdo říká opak, ti jenom závidí. Klidně ho vlastnoručně uškrtím.“chlácholila mě a já se musela i zasmát. Byli to tak krásná slova, ale já jsem jim nemohla uvěřit, protože nejsou pravdivé.

„Mluv vážně Alice a nenasazuj mi bulíky na nos.“řeknu dotčeně. Klidně pravdu, i když strašnou, než lež a výmysly.

„To je pravda. Jestli to chceš slyšet od někoho jiného, třeba od Edwarda, tak ho klidně zavolám.“zvýšila na mě hlas. To si snad ani nezasloužím.

„Ne.“skoro jsem vykřikla. To by mi tak scházelo.

„Dej mi ty plavky.“řeknu poraženě.

Vezmu do rukou malou hromádku oblečení. Už to mě děsí. Cítím, jak blednu, když si představím, že tenhle kousek oblečení, bude jediné, co na sobě budu mít. Skoro nic to nebude zakrývat. Budu si připadat, že jsem nahá. C kdybych ale vyzkoušela něco jiného. Budu si v duchu říkat, že mám na sobě normální oblečení. Třeba mi to pomůže přežít to, co mě teď čeká.

Co nejpomaleji, jak jsem dokázala, jsem na se oblékla ty dva kousky hříšných věcí. Spodní díl plavek byl normální. Horní díl se zavazoval za krkem. Už teď jsem se cítila trapně a to jsem tu sama. Plavky byli pohodlné. Skoro jsem je necítila a to bylo špatně. Kde mám vzít jistotu, že je na sobě opravdu mám.

Nervózně jsem otevřela dveře do pokoje a pomalým krokem se šourala.

„Moc ti to sluší.“okomentovala mě Alice a já nervozitou zkřížila nohy, jakoby to mohlo pomoct.

Nic jsem jí na to neřekla. Stejně jsem si myslela, že nemluví pravdu. Přehodila přese mě ručník, za to jsem jí už poděkovala.

„Přála bych ti vidět Edwardův výraz, až tě uvidí.“pošeptala mi do ucha. Chytla mi ruku a vedla ven. Začala jsem přemýšlet, co tím Alice myslela a úplně zapomněla, co mě čeká.

Edward:

Všichni už na sobě měli plavky. Čekala se Jenom na Bellu. Byl jsem hrozně napjatý. Bella mě přitahuje, i když je v obyčejných riflích a triku. Nevím, jak budu reagovat, až ji uvidím jenom v plavkách. Jasper cítil moji nervozitu a poslal mi vlnu klidu. Moc mi to nepomohlo. Opravdu se bojím, že se neudržím a vrhnu se na ni.

Takové myšlenky jsem ale zahnal, když na hoře bouchli dveře. Alice schválně myslela na něco jiného, než na Bellu. Nemohla mi to trochu ulehčit a myslet na ni, abych věděl, co mě čeká, až sejde těch pár schodů.

Belliny kroky byli tiché, asi neměla na sobě boty. Ty by dělaly větší hluk. Pro jistotu jsem přestal dýchat a líp se ovládal.  Už jsem si navykl na její vůni. Taky, kdybych po ní vystartoval, nebylo by to kvůli její krvi. Toužil bych po něčem jiném. Po ní celé. Po jejím křehkém a hebkém těle.

Netrvalo dlouho a na schodech se objevili bosé nohy. Ztuhl jsem ještě víc. Snažil jsem se dívat po celé místnosti, jenom ne na ni. Moc mi to nešlo. Pohled mi neustále ulítával jejím směrem.

Edwarde, ovládej se. Já vím, je krásná, ale musíš to zvládnout. A jestli nechceš, aby si s tebe Emmet dělala srandu, tak se zklidni. Všimne si toho za pár vteřin. Křičela na mě Alice své myšlenky. Ihned jsem nasadil normální výraz. Moc dlouho ho ale neudržím.

„Páni Bello, ty jsi ale kočka.“ozval se Emmet a přitom obdivně pískl. Rose mu hned jednu vrazila. Jasper se mu za to pochechtával. Jindy bych se mu smál taky, ale teď byla pro mě středem vesmíru Bella, která nervózně stála na schodech. Měla přes sebe jenom malý ručník a křečovitě si ho držela u těla. Díky Alici jsem pochopil, že se hrozně stydí. Tomu jsem se musel zasmát. Byla krásnější, než Alice říkala. Ani slovy se to nedalo vyjádřit.

„Nekoukejte tak na mě a mluv vážně Emmete.“odpověděla na Emmetovu poznámku. Bylo vidět, že jí je to nepříjemné a že jí to uvádí do rozpaků. Ale nechápu, proč si myslí, že není kočka. Vždyť je nádherná.

„Tak se pojďte koupat.“zarazil Jasper další Emmetovu poznámku na téma Bella v plavkách. Asi cítil její nervozitu.

Alice šla s Bellou lidskou rychlostí a opatrně ji vedla k jezeru. Cesta nebyla zrovna rovná, tak často zakopávala. Já jsem šel jen kousek za ní. Emmet s Rose už byli dávno ve vodě. Emmet blbnul, jako malej kluk a Rose se ho snažila krotit.

Byli jsme už na rozhraní souše a vody, když do vody vběhnul Rony. Emmet se rozzářil jako sluníčko a hned šel za ním. Teď blbli společně. Rose zůstala na ocet.

„Můžeš jít Alice. Mě to chvilku potrvá.“ujistila Bella Alici, která se tedy vydala za Jasperem. Já jsem zůstal vedle ní a pozoroval ji.

„T y se chceš koupat v ručníku Bello?“zachechtal se Emmet. On si prostě nemohl odpustit další pitomou připomínku.

„Víš, co mi můžeš Emmete.“nakrkla se Bella. Neměla ráda, když si z ní Emmet utahoval. Jako nikdo tady. Ale Bella to vždy Emmetovy vracela.

Naštvaně ze sebe s chodila ručník, který jí do teď zakrýval tělo a odhodlaně udělala krok v před. Nemohl jsem si pomoct a doslova na ni zíral. Postavu měla štíhlou, ale ne hubenou. Líbila se mi ale víc, než kdyby to byla nějaká vychrtlina. Taky byla velice půvabná. Její kůže se podobala té naší. Nikdy jsem neviděl u člověka takhle bledou barvu. Nebyl jsem jedinej, kdo na ní zíral. Pro mé překvapení, jsem žárlil, že ji nemám jenom pro sebe. Byl to nový pocit, Já už se v sobě vážně nevyznám.

Mezitím udělala další kroky a už vodu měla po kolena. Její rty se neustále pohybovaly, jako kdyby něco říkala. Líp jsem se zaposlouchal a nakonec tomu rozuměl. Říkala, nebo se spíš ujišťovala, že to zvládne.

Emmetovy se zdála moc pomalá, tak to vzal do svých rukou. Vzal ji do náruče tak, že vykřikla, jak to nečekala a nesl ji do větší hloubky. Prala se s ním, ale nemělo to účinky.

„Emmete ne! Pusť mě! Přísahám, že ti jinak ublížím!“bojovala s jeho medvědím sevřením a dokonce mu vyhrožovala. Emmet s toho měl akorát úsměv od ucha k uchu.

„Ok.“řekl  a v tu chvíli ji upustil do vody.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 11: