Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 10

Plamen naděje 10Tak jsem se přemohla a napsala další kapitolu. Předem říkám, že chvíli potrvá dašlí, ale za to jich bude více najednou. Prosím o komentíky. verus

10. Kapitola:

Bella:

Moc jsem tomu nevěřila, ale klaplo to. Alexa se tetě vymluvila, že má jedna její kamarádka narozeniny, že na ně zapomněla a chce tam jít. Lhát uměla dokonale, tak ji na to teta skočila. Jsem zvědavá, co bude o víkendu dělat. Vlastně nejsem. Já už plány mám. Budu u Cullenů na dámské jízdě.

Doma jsem se snažila Alex vyhýbat. Pro jistotu. Taky jsem měla od Cullenů nakázáno, abych bez Ronyho nechodila do její blízkosti. Líbilo se mi, že mají o mě zájem. Že mají o mě strach. Znamená to, že jsem pro ně důležitá. Nejsem si jistá, jestli stejně, jako jsou pro mě důležití oni. Ale věřila jsem, že ano.

Byla jsem nedočkavostí bez sebe, a proto mi utíkal čas, tak pomalu, ale bylo to taky proto, že Cullenovi nebyli ve středu a ve čtvrtek ve škole. Bála jsem se o ně. V hlavě se mi honili příšerné myšlenky. Byly pokaždé jiné, ale vždy Cullenovy byli v nebezpečí. Byla jsem jak na trní. Nevím, jestli to bylo kvůli jejich absenci, nebo kvůli těm myšlenkám. Když mě učitelé ve škole vyvolala, nevěděla jsem odpověď.

Ten stres byl nesnesitelný. Rony byl ale v pohodě. Zdálo se mi, jakoby se mě snažil utěšit, že je všechno v naprostém pořádku.

Můj stres polevil až ve čtvrtek večer.  Alice mi volala a vysvětlovala mi, že byly kempovat a v okolí nebyl žádný mobil. Když jsem slyšela ty slova, tak jsem úplně cítila, jak mi spadl z hrudi obrovský kámen a já zase mohla volně dýchat. Taky mě připravila, že jezdí docela často. To mi moc radost nezvedlo, ale musela jsem se okřiknout, že jsem na ně tak vázaná. Nezapomněla mě varovat, ať s Alexou nezůstávám ani pět minut o samotě. Tohle jsem dělala s radostí. Ale moc práce mi to ani nedalo. Alexa se mi vyhýbala tak trochu sama, nebo to tak alespoň vypadalo. Asi se stydí, že tak dala najevo svůj vztek.

Hrozně jsem se těšila. Já vím, bylo to dětinské, ale já se nemohla ubránit šťastné náladě, když jsem šla v pátek ráno do školy. Nejen, že tam budou Cullenovy. Konečně. Ale taky, že dnes už se domů nevrátím. Ze školy jedu rovnou k nim. Alice mi vysvětlila, že si sebou nemusím nic brát, že to zařídí ona. Velký problém mi ti to teda nedělalo. Rony byl ovšem v jejím plánu taky. Na něho by zapomenout nemohla.

Všichni měli dobrou náladu, nejen já, tak jsem si oddychla. Byla jsem ráda, že nejsem jediná, která se těší, jako malá holka. Alice pořád drmolila, co budeme dělat. Sice jsem nevěděla proč, ale Emmet se hovoru účastnil taky. Měl taky skvělou náladu. U něj to ale není neobvyklé. V koutku mysli, se mi objevoval náznak pochybení. Jakoby žádná dámská jízda neměla být. Ale zaplašila jsem tyhle myšlenky. Emmet se prostě chtěl jen účastnit hovoru. Ne, že by mi kluci vadili. Možná by pak byla větší sranda a já měla Edwarda u sebe. Začala jsem nad tím přemýšlet a došla jsem názoru, že bych radši byla, kdyby tam kluci byli. Až tak mi na té dámské jízdě nezáleželo. Třeba tam zůstanou, jestli nebudou mít nic lepšího v plánu.

„Jakým chceš jet autem Bello. Máš na výběr. Volvo, nebo kabriolet?“zeptala se mě Alice, když škola skončila a my teď podle mého odhadu byly někde na parkovišti.

Je mi jedno, jakým autem. Hlavně abychom už tam byly. Čím dřív vypadnu s tohohle místa, tím líp. A krom toho. V autech se vůbec nevyznám. Je to stejné, jakoby na mě mluvila čínsky. Ale zdá se mi, že naschvál se ptala na auta, než lidi s kým bych chtěla jet. Možná, že to tak bylo lepší. Jak se znám, tak bych se přeřekla a řekla Edward.

„Já nevím Alice. V autech se vůbec nevyznám. Je mi jedno kam mě posadíte.“řeknu na vysvětlenou.

„Tak si vyber ty Rony. Zaveď si paničku, kam chceš.“vzdala marnou snahu se mnou. Ani se jí nedivím. Já nejsem zrovna zvyklá, že se mě lidi ptají, co chci, nebo jak chci. Už dlouho nemám na výběr z více věcí. Cullenovy se mě ale vždy ptají na můj názor, nebo co bych chtěla. Berou mě rovnocenně a to mě mate.

„Bello, jedeš volvem.“řekla nadšeně Alice.

„Dobře.“

Nevěděla jsem, že volvo je Edwardovo auto. Připadala jsem si strašně trapně. Ani to, že jsem jela jenom s ním a Ronym mi věci moc neulehčilo. Přepadl mě nápad, že se na mě všichni spikly i s Ronym. Nebo bylo opravdu tak viditelné, že mám Edwarda ráda? Vždyť se tolik snažím to nedávat najevo. Jestli to ale poznali oni, tak Edward taky. Proto jsem věděla, že se musím cítit trapně. Že mám na to výslovné právo.

Edward:

Měl jsem takovou chuť tu její pošahanou sestřenici zabít. Jak jen takhle mohla ublížit moji Belle. Takovému hodnému andělovy. Ta holka není normální. Kdyby mě ostatní nezastavili, tak přísahám, že by bylo už po ní. Nikdy jsem neměl takový vztek. V Alexiných myšlenkách, jsem viděl Bellu polomrtvou. Myslela jsem, že přijdeme pozdě, protože jsme se musely otravovat lidskou rychlostí. Byla ta bezbranná. Jednou se chtěla bránit a Alexe podřídit a skončilo to takhle. Málem byla mrtvá. Její vlastní sestřenice jí chtěla uškrtit vlastníma rukama. Od té doby jsem Bellu nezpustil z očí ano na minutku. Tak strašně jsem se o ní bál.

Ve středu a čtvrtek jsme nemohli do školy. Bránilo nám v tom slunce. Jak já ho proklínal. Všichni se rozhodli, že pojedou mrknout na tu novou chatku. Esme si ji chtěla zařídit podle sebe a taky připravit na víkend.

Já jsem ale nikam nejel. Nikomu to nevadilo. Sami říkali, že mám na Bellu dát pozor. Stejně bych tam byl k ničemu.

Noci jsem trávil u Belli v pokoji, jako skoro každou noc. Přes den jsem se skovával ve stínu lesa a hlídal každý její krok. Když šla do školy, nebo ze školy, šel jsem celou dobu vedle ní. Bella to nevěděla, ale Rony jo. Přemýšlel jsem, jaké to pro ni muselo být na začátku. Jak to mohla zvládnout. Muselo trvat roky, než se takhle s Ronym naučila sžít. Je skoro nemožné na první pohled poznat, jestli je vůbec slepá. Její kroky jsou skoro vždy tak sebejisté. Někdy se objeví opatrnost, ale většinou to vypadá, jakoby ji na sobě nezáleželo. Jakoby jí bylo jedno, jestli tenhle krok vede do pekla, nebo třeba do nějaké díry. Přivádí mě to k šílenství.

Rodina se vrátila ve čtvrtek večer. Esme byla opravdu nadšená. V hlavě si představovala, jak to tam vypadá a jak to bude vypadat, až tam něco dokoupí, nebo přidá. Mě to moc ale nezajímalo. Když žijete sto let, maličkosti vás neberou. Teda v mém případě. Esme je vždy nadšená, protože se na nějakou dobu alespoň zaměstná.

Alici jsem řekl, ať zavolá Belle a vysvětlí jí naší nepřítomnost. Bella se mi zdála divná a nervózní, když jsme tu nebyli. Doma jsem se déle nezdržoval a šel za ní.

Ráno jsem byl nadšený, že už je pátek. Neměl jsem v plánu být na něco natěšenej. Přece bude v domě plném upírů a navíc počítá s dámskou jízdou. Ale ani to mi nezkazilo náladu. Radši jsem z domu vypad dřív, než si toho mohl někdo všimnout. Emmet by si ze mě hned dělal srandu. To tak akorát potřebuju. Musel jsem se hodně snažit, abych si v autě nezpíval s radiem.

U školy jsem byl jako vždycky. Skoro jsem se neudržel, jak jsem přes Jaspera cítil Belliny pocity. Byla snad nadšenější, než já. To snad ani nejde. Na celou školu se jen neodolatelně usmívala. Byl na ní tak krásný pohled. Skoro jsem se roztekl štěstím. Škola mi připadala nekonečně dlouhá, ale bez Belli by byla ještě delší.

Po škole se Alice zeptala Belli, jakým autem chce jet. Ale Alice tím říkala “Jeď volvem.“ Já jsem se do toho nezapojoval. Je to na Belle. To ale neznamená, že jsem nečekal na její odpověď.

Řekla, že jí je to jedno, že stejně neví, jaký auto myslí. Že se v autech nevyzná. Rony byl ale na mé straně a vybral volvo. Na silnici jsem se nedíval. Duležitá pro mě byla Bella. Koukat na cestu je zbytečné. Mám bystré smysly. Nikdy bych nenaboural. Za to moje slunce, můj vesmír, pro mě byl nezbytný. Moje Bella, jak krásně to znělo.

Když jí tváře nabíraly červenou, přemýšlel jsem, co zatím vězí, ale její mysl je pro mě nevyřešitelná záhada.

U domu jsme byli skoro hned. Způsobila to má rychlá jízda. V duchu jsem na sebe nadával. Příště jeď pomaleji a užiješ si ji déle. Ale taky jsem chtěl Bellu už představit rodičům. To ale náleží Alici, protože já ji nemůžu představit jako kamarádku. Lhal bych sám sobě. Jediná pravda by byla říct, to je moje láska, ale to nejde. Bohužel.

Zajel jsem do garáže, protože moje auto se brát nebude. Jestli to dopadne dobře, tak hned vyjedeme. Pokud špatně, tak taky, ale někam jinam a to k Bellinýmu domu. Upřímně doufám v to první, ale to všichni.

Bella:

Auto zpomalilo a zajelo někam pod střechu. Poznala jsem díky osvětlení, které pro mě ztmavlo. Předpokládám, že jsem teď někde v garáži.

„Bello, už jsme doma.“prolomí dlouhé ticho Edward. To slovo znělo tak krásně. Doma. Pro něj je to domov, ale já žádný nemám.

„Myslela jsem si to.“pípla jsem odpověď. Tak a je to tady. Co když se jejím rodičům nebudu líbit? Co když nejsou takový, jako jejich děti“ Ne, jsou přesně takový, jaký rodiče jsou. Edward a Alice říkali, že jsou to ti nejlepší rodiče na světě. Že nikdo nemá lepší a ochotnější rodiče.

Musíš zhluboka dýchat, nebude to tak hrozné. Určitě to zvládnu. Ale proč mám strach, jakoby mě chtěl Edward představit jako svoji holku a oni to musí odsouhlasit? Vždyť mě představí jako kamarádku a k tomu Alice a ne Edward.

„Pojď, pomůžu ti.“ozve se krásný hlas vedle mého ucha. Ani jsem si nevšimla, že by vylezl s auta a zvuk otevírajících dveří vedle mě. Duchem nepřítomná bývám opravdu často, nebo jestli za to může ten andělský hlas, kdo ví.

„D…obře.“zamumlám. Kdybych na sobě alespoň tu nervozitu nedala tak znát.

Edward mi pomohl s auta a vede nejspíš do domu. Problém je, že se soustředím jenom na jeho paži kolem mého pasu. Kdyby na mě mluvil, tak to ani nepostřehnu, tím jsem si jistá.

„Bello. Esme a Carlise jsou ty dvě nejmilejší osoby na světě. Nemusíš se bát.“snažil se mě Edward uklidnit. Možná jsou tak milí, ale pro mě je ta nejmilejší osoba na světě on.

„Vynasnažím se“uklidňuju spíš samu sebe, než jeho. Jsem si jistá, že to potřebuju víc, než on.

Dá mi tu nejkrásnější odpověď. Zasměje se a já už se nestrachuju, co se stane potom. Kdyby jen věděl, jak na mě působí, řekl by se, že jsem totálně šílená. Tak je taky dobře, že to neví, jak mě omamuje.

„Pročpak se tak směješ?“zajímal se někdo. Musela jsem nahodit zpátky mozek, tak mi pochvíli trvalo, než mi došlo, že je to Alice.

„Neví, o čem to mluvíš.“snažím se s toho vymluvit. Měla bych se víc kontrovat, jinak na mě každý pozná, že jsem se do Edwarda zamilovala, až po uši. Je štěstí, že si toho ještě nevšimli.

„Esme, Carlise chvi vám představit Bellu.“začne Alice s představováním. Vůbec jsem nevěděla, že už tu jsou, nebo mi jsme tu, kde jsou oni, tak mi to trochu vyrazilo dech.

Nádech, výdech Bello. Pěkně pomaličku, ať jim tu neomdlíš. I když nemám se čeho obávat. Carlise je doktor, takže si ušetří cestu do nemocnice.

:Moc ráda tě poznávám Bello.“řekne ten nejmaminkovštější hlas, jaký jsme kdy slyšela. K tomu mě obejmou studené paže.

„Taky vás ráda poznávám.“řeknu stydlivě. Určitě jsem i pěkně červená. 

„Tykej mi prosím. Připadám si pak hrozně stará.“opraví mě mile. Myslím, že si s Esme budu rozumět.

„Moc mě těší Bello. Budu rád, když mi budeš taky tykat.“promluví hlava rodiny. Nemusela jsem mít vůbec strach. Tohle je ta nejbáječnější a nejmilejší rodina. Jsem si jistá, že bych to říkala, i kdybych měla tu svoji.

„Taky mě těší.“řeknu upřímně a s narůstajícím s úsměvem.

„Bello, já ti musím něco říct.“ozve se zahanbeně Alice. To mě trochu vyděsilo. Myslela jsem, že je všechno v pořádku. Nádhera, zase panikařím. Snad to nebude nic tak hrozného.

„Víš, já jsem ti s tou dámskou jízdou lhala. Chci, teda všichni chceme, abys u nás přes víkend spala, ale nebude to dámská jízda a bude to mimo Forks. Budeme v naší horské chatě a budou tam všichni. Prosím, nezlob se na nás, že jsme ti neřekli pravdu. Řekli jsme to proto, že ty vůbec neumíš lhát a tvoje teta by to prokoukla. Odpusť.“chrlila ze sebe Alice takovou rychlostí, že jsem ani nestačila vnímat to, co ta slova znamenají.

Počkat, oni mi lhaly a mně to vůbec nevadí. Asi to tak je, protože jsem tajně doufala, že tam s námi budou i kluci. Jak bych se na ně vůbec mohla zlobit. Měla by být pro mě čest, že mě chtějí ve své horské chatě. Na ně se ale nikdo ano nedokáže zlobit. Obzvlášť, když to řekne Alice takovým andělským hlasem. Taky je naprostý nesmysl, aby se někdo zlobil na Esme. Došlo mi, že pořád čekají na moji odpověď. Nechtěla jsem, aby se cítili nejistě, nebi že se na ně zlobím.

„Cože? Jako že neumím lhát?“řeknu naštvaně a snažím se udržet vážnou tvář, ale dlouho mi to nevydrží a začnu se smát. Všichni se za chvíli přidali. Je to tak snadné se s nimi smát.

Tak že se vůbec nezlobíš?“zeptá se Rose vážně, když se všichni přestanou smát.

„Ne. Máte pravdu, opravdu lhát neumím.“potvrdila jsem všem svoji odpověď. Jsem prostě divná. I když mi lhali, tak mi to spíš zalichotilo, než naopak.

„Můžeme tedy vyrazit?“zeptá se Carlise a jsem si jistá, že má tváři veselý úsměv, jako všichni. Doufám, že si nefandím zbytečně.

„Bello?“vysloví Esme moje jméno s takovou opatrností, jakoby se bála mé reakce.

„Ano?“vlastně ani nevím, co se děje.

„Můžeme už jet?“pořád mluví opatrně. Aha, ta Carlisova otázka patřila mně.

„Samozřejmě. Já jsem nevěděla, že se ptáte mě, pardon.“asi bych se měla více soustředit.“

“V pořádku, moje chyba. Tak že jedeme.“to j poprvé, co slyším, že zavelel někdo jiný, než Alice. Asi bych se neměla divit, přece je to ta hlava rodiny.

„Bello, pojedeš s Esme, Carlisem a Edwardem.“informovala mě Alice.

Edward:

Nebyl jsem jediný, kdo koukal na Bellinu reakci vyjeveně. Podle všech myšlenek, to nikdo nechápal. Vodili jsme ji za nos a ona nám dá za pravdu, že opravdu neumí lhát.

„Bello, pojedeš s Esme, Carlisem a Edwardem.“informovala Alice Bellu. Nebudu řídit, nepojedu svým autem a nic jsem nenamítal.

Je tam malá garáž Edwarde, kdybys chtěl něco namítat. Poslala mi Alice v myšlenkách omluvu. Kývl jsem hlavou, že tomu rozumím. Všichni nemusí vědět, jak je to doopravdy.

Jela dvě auta. Carlisův mercedes a Emmetův Jeep, který řídila Rosalie. Mercedes řídil Carlise a Esme seděla vedle něj. To znamená, že já jsem seděl v zadu s Bellou. Stálo mě veškerou sílu, abych se ovládl a nedotkl se Belli. Toužil jsem se jí dotknout. Možná by si toho ani nevšimla. Připadalo by jí to jen jako líznutí větrem. Nebo by si toho nevšimla vůbec.

Asi první hodinu jízdy si Esme povídala s Bellou. Snažila se, aby nedávala moc osobní otázky, jak jsme ji poradili.

Rony mi zrovna taky moc nepomohl, protože se musel napasovat k okénku, a Bellu vystrnadil doprostřed. Cítil jsem teplo, které jí vycházelo z těla. Cítil jsem její přerývané výdechy. Musela jsem se snažit, abych Carlisovy nerozbil zadní část auta.

Po zbytek cesty v autě vládlo převážně ticho. Za celý dvě hodiny, co jedeme, jsem se nekoukl z okénka. Můj pohled neustále vysel na Belle.  Bylo fascinující se na ni dívat. Nejde to ani vyjádřit slovy, jaký ve mě vřely pocity. Byla asi zamyšlená sama nad sebou, jinak si to neumím vysvětlit. V jednu chvíli se usmívala a v druhou se přenádherně červenala. Obojí jí náramně slušelo. Byl jsem jí tak zaměstnán, že jsem nevnímal myšlenky ostatních. Jenom vím, že mě Esme pozorovala se šťastným úsměvem na tváři.

Bylo asi kolem sedmé hodiny večer, když se Belle začínaly zavírat oči. Přemáhala se, ale zbytečně. Byla asi moc unavená. Hlava jí klesla na mé studené a tvrdé rameno. Celé její křehké tělo se natočilo na moji stranu. Ruce si položila na moji hruď. Nikdy jsem jí neměl tak blízko. Proto jsem si netroufl ani hnout, což pro upíra nebyl problém. Carlise s Esme se zároveň podívaly do zadu. Na tváři ten nejšťastnější úsměv. Esme myslela na všechno, nebo to byla spíš Alice, to je jedno, a přehodila přes Bellu teplou deku. Bál jsem se, aby nenastydla, tak jsem jí do ní pořádně zabalil a obtočil ruce kolem ní. Teď jsem byl ten nejšťastnější upír na světě. Držel jsem v náručí svoji spící krásku.

Kolem dvanácté jsme zabočili na štěrkovou cestu u chaty. Bella ještě pořád spala neklidným spánkem v mém náručí.

„kde bude Bella spát?“zeptal jsem se tiše Esme. Nechtěl jsem Bellu probudit.

Poslala mi obrázel přes myšlenky. Vzal jsem Bellu, co nejopatrněji do náruče. Nebál jsem se tolik, že bych ji vzbudil, ale bych ji neublížil.

Pokoj byl docela velký, ale hlavně tu preferovala velká postel. Položil jsem ji opatrně do postele. Neustále jsem si pro sebe opakoval, jak je křehká. Tak snadno bych ji mohl zabít.

Když ležela, přikryl jsem ji peřinou až ke krku. Zkontroloval jsem, jestli je všichni, jak má být a byl na odchodu.   Rony si ji poslušně lehl k nohám. Však já se za chvíli vrátím a budu tě hlídat.

„Co na to říkáš, líbí?“zeptala se mě Esme. Vlastně jsem se na dům ještě ani nepodíval. Nechtěl jsem ale Esme zranit city.

„Vždycky se mi to líbí, když je to od tebe. Jsi jednička.“ujistil jsem ji. Děkovně se na mě usmála.

„Brácho, viděl jsi kolik je tu pokojů?“zeptal se Emmet se smíchem. V tom něco bude.

Jsou tu jen čtyři ložnice. Dopověděl v myšlenkách. Pořád jsem to nechápal. Když viděl můj výraz, rozesmál se ještě víc. Je nás osm tak počítej. To znamená, že jeden pokoj je pro dva. Jen, co si to domyslel, mi to cvaklo.

„Chcete říct, že mám společný pokoj s Bellou?“vybuchl jsem

Stejně by ses na ni celou noc díval. Snažila se zachránit situaci Alice.

„Edwarde, to bude v pořádku. Musíme předstírat, že jsme lidi, nezapomeň.“ani Carlise mě neuklidnil. Ale co jsem měl dělat.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 10:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!