Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláč I.

27.08.2010 (18:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 4797×

Plakat štěstím povoleno…

Zrovna jsem vycházel z klenotnictví s nádherným zásnubním prstenem v kapse, když se ozval zvuk nově příchozí zprávy.

Za půl hodiny v lese, stálo v ní. To akorát stihnu. Zajel jsem do květinářství a koupil velkou kytici žlutých růží. Má je nejraději, pousmál jsem se při pomyšlení na tuhle její slabost. Poté jsem jel domů, kde jsem dal květiny do vázy a upíří rychlostí jsem se rozběhl do temného lesa za naším domem. Když jsem byl dostatečně hluboko, zastavil jsem a čekal. Věděl jsem, že je někde poblíž, cítil jsem ji.

„Nevěděla jsem, že se chceš ženit,“ ozval se zpoza stromu tichý, zvonivý hlas.

„Já taky ne, ale lidé se mění...“

„Nejsi člověk, Edwarde, jsi upír. Ty se neměníš jen tak, ze dne na den, z minuty na minutu.“

„To láska mě změnila,“ odpověděl jsem teatrálně s rukou na srdci.

„Láska? Pokud tomu tak říkáš... Tak ta tvoje láska z tebe udělala tak maximálně debila!“

„Kdo jsi, abys mě soudila?! Pokud vím, všichni do jednoho jste chtěli, abych si někoho našel, abych byl šťastný!“

„Ano, to chtěli. Jenže...“

„Žádný jenže! Já jsem šťastný.“

„Dobře! Dělej, jak uznáš za vhodné, ale pak neříkej, že jsem tě nevarovala!“ ozvalo se rezignovaně.

„Jestli je to všechno... Půjdu, zásnuby čekají,“ posměšně jsem pronesl, než jsem se vydal zpátky domů.

„Zlomí jí to srdce,“ povzdechla si mladá žena s krátkými, jako uhel černými vlasy, naříkavě se rozplakala a i když její oči nedokázaly vyprodukovat slzy, bylo na ní znát velké zoufalství.

„Tohle si nezaslouží, ona ne. Vždyť ona...“

Doběhl jsem domů a zamkl se ve svém pokoji. Teď jsem potřeboval být chvíli sám a vše si promyslet.

Bojovaly ve mně dvě já, to čestné a to hříšné. Kdežto to čestné mi našeptávalo, že jí to nesmím udělat, to hříšné se nechápavě ptalo proč? Proč bych nemohl?

Mé srdce se jakoby roztrhlo na dvě půlky. Jednu vlastnil něžný, hnědovlasý anděl a tu druhou vášnivá, černovlasá dračice. Jednu jsem miloval, druhou potřeboval. Vytáhl jsem z kapsy krabičku, kterou jsem koupil dnes a z psacího stolu jsem vytáhl další. Obě jsem je otevřel a střídavě se díval na jejich obsah. V obou byly prsteny, přesněji řečeno zásnubní prsteny. Když jsem se díval na ten menší, vzpomněl jsem si na matku. Byl její. Pamatuji si, jak jsem se na něj jako malý vždy rád díval, bílé zlato se jen třpytilo a drobný diamant házel po stěnách miliony odlesků. Byl jemný, stejně tak jako jeho potencionální majitelka. Ne tak ten druhý. Byl jedním slovem... Okázalý. Stejně jako ona.  Svým zjevem dával jasně najevo, že jeho majitelka rozhodně nebude nějaká šedá myš. Naopak. Kámen v barvě pekel, rubín, se skvěl uprostřed prstenu, zasazen do širšího pásku zlata, olemován slabším proužkem toho červeného. Byl jako na míru pro tu ďábelskou osobu, která zničila veškeré mé přesvědčení o slušnosti, které mi bylo odmala vštěpováno.

Naposledy jsem se zadíval na matčin prsten, načež jsem prudce sklapl krabičku a vrátil ji na její místo. Tu druhou jsem položil na noční stolek, vedle vázy se žlutými růžemi. Bylo rozhodnuto...

Osprchovaný a převlečený jsem nasedl do auta a jel do centra Seattlu. Zaparkoval jsem a s prstýnkem v kapse a kyticí v ruce jsem se vydal do rodinného domku na konci ulice. Neobtěžoval jsem se zazvonit, věděl jsem, že je odemčeno. Pomalu jsem stiskl kliku, vstoupil dovnitř a zaposlouchal se do zvuků v domě. Podle všeho byla zrovna v kuchyni. Rychle jsem se vydal do koupelny, kde jsem napustil do umývadla vodu a ponořil do ní stonky květin. Poté jsem se potichu doplížil do kuchyně, kde jsem jí zakryl dlaněmi oči.

„Kdo je?“ zašeptal jsem svádivě a zlehka ji kousl do ušního lalůčku.

Otočila se mi v objetí, uvolnila si oči, obtočila mi ruce kolem krku a s jí typickým francouzským přízvukem pronesla: „Edwarde, tak ráda tě zase vidím! Jsi tu brzy, ale to vůbec nevadí,“ šibalsky se usmála, „alespoň na sebe budeme mít víc času.“ Déle už jsem nemohl odolávat, její tělo těsně přitisknuté na tom mém mi bralo zbytky mého sebeovládání, vášnivě jsem se přisál na její rty, vyzdvihl si ji do náruče a pomalu jsem se rozešel do její ložnice.

Později, když ležela stulená po mém boku a spala, jsem přemýšlel. Mám? Nemám?

Když se začalo rozednívat, rozhodl jsem se. Pevně. Už to nelze vzít zpět. Udělám to...

Na to, že někomu nenapravitelně zlomím srdce, jsem ani nepomyslel.

Probudil jsem Beatrice polibkem, oblékl se a šel do koupelny pro květiny. Když jsem se vrátil zpátky do ložnice, seděla podepřená polštáři a sledovala každý můj krok dravčím pohledem. Usmál jsem se na ni a s kyticí za zády jsem se přiblížil k posteli. Pak jsem vystřel ruku a položil květiny na přikrývku.

„Všechno nejlepší, Beo,“ prohlásil jsem a naklonil se k polibku. Když jsem se odtáhl, přešel jsem pokoj na druhou stranu a ohnutím ukazováčku jsem ji lákal, ať přijde blíž. Vstala, obmotala si kolem sebe přikrývku a pomalým krokem se mi vydala vstříc. Když stála jen krok ode mě, vsunul jsem ruku do kapsy, nahmatal krabičku, poklekl na jedno koleno a natáhl před ni dlaň s krabičkou.

„Beatrice Beaumontová, prokážete mi tu čest a stanete se mojí ženou?“

Nevědomky pustila přikrývku, takže přede mnou stála nahá, s nevěřícně vytřeštěnýma očima a lehce pootevřenými ústy. Nejspíš ani netušila, jak krásný na ni v tu chvíli byl pohled. Rozcuchané vlasy se jí vlnily po zádech a ramenou, její božské tělo se přímo nabízelo, pootevřená ústa lákala k polibku, její nevěřícný výraz žadonil o to, abych ho smyl a nahradil slastným. Byla tak krásná, tak svůdná a já prostě nedokázal litovat svého rozhodnutí. Ne že bych ji miloval, to zase ne, ale zvykl jsem si na ni, já ji… potřeboval. Ona dokázala alespoň na chvíli potlačit ten nekonečný chtíč, který se prodral na povrch až po milování s Bellou. Věčnost je přece nekonečná a já si ji hodlám zpříjemnit pár lety s Beatrice po boku. Konečně uvidím, co všichni na tom manželství mají… A padesát, šedesát let ve svazku manželském není nic, co bych nevydržel. Jsem přeci upír, já vydržím vše. A kdyby mě to náhodou po pár letech přestalo bavit, všude se najde nějaká ochotná dívka, která by mi ten manželský stereotyp zpestřila. Ale nemyslím si, že ho někdy budu potřebovat zpestřit. Beatrice je téměř dokonalá a perfektně se ke mně hodí. A navíc má jedno velké plus – nikdy se nevyptává. Ví, že nejsem obyčejný, že mám nějaké tajemství, ale nikdy nevyzvídá. A navíc je velice tolerantní, co se týče mých… aférek. Nevadí jí to, i ona mi není vždy úplně věrná. Tenhle vztah nám vyhovuje. A nastal čas, aby se ten vztah změnil v něco víc. V manželství. Ožením se s ní, koupíme si společně nějaký rodinný domek tady v Seattlu a budeme v něm spokojeně žít. A za pár let, až už bude moc viditelný náš věkový rozdíl a bude jasné, že já prostě nestárnu, se přestěhujeme někam do ústraní, někam daleko od lidí a já jí o sobě řeknu pravdu. A pak spolu budeme žít několik dalších krásných let, ona bude pomalu stárnout a pak… Umře. A já budu žít dál, budu se protloukat věčností a pokud narazím na nějakou další ‚Beatrice‘, znovu se ožením a tak to bude pokračovat až do nekonečna, věčnost a věčnost a věčnost…

Už mě nebavilo čekat, až se Bea vzpamatuje, tak jsem vstal a stáhl ruku k tělu. Pak jsem pronesl rádoby smutným hlasem: „No, když nechceš…“

Zaraženě na mě hleděla a pak se mi vrhla kolem krku.

„Ano, ano, ano, vezmu si tě. Samozřejmě, že ano. Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bych odmítla? Ano, pane Cullene, s radostí si vás vezmu,“ odpověděla s úsměvem a začala mě líbat. Na chvíli jsem se odtáhl, ale jen na nezbytně nutnou dobu, abych jí navlékl na prsteníček prstýnek a pak jsem se vrátil zpět k jejím lákavým rtům. S ní v náručí jsem se přesunul k posteli, položil jsem ji na ni a chvíli se kochal tím pohledem. Poté už mě stáhla na sebe a my pokračovali v tom, co jsme před chvílí začali…

O pár hodin později jsem se vymanil z jejího sevření, políbil jsem ji na čelo a oblékl se. Pak jsem se přesunul k jejímu stolu, kde jsem našel propisku a papír a v rychlosti jí napsal pár řádků. Dopis jsem pak položil na postel a s posledním pohledem na ni jsem vyšel z její ložnice a následně z celého domu, nastoupil do auta a odjel domů.

Doma jsem se zavřel do svého pokoje, ale i tak jsem se nevyhnul myšlenkám své rodiny. Tedy spíše dotěrným myšlenkám dvou členů, ostatní si mě nevšímali.

‚Co jsi to tam s tou Bellou prováděl, že jsi byl pryč celou noc a půlku rána? Už jste se usmířili? Konečně, to to trvalo,‘ utahoval si ze mě Emmett. Jednou ho roztrhnu na sedm kousků a každý z nich umístím na jiný světadíl, to přísahám! Nereagoval jsem, vědom si toho, že mě chtěl jenom vytočit. Zaměřil jsem se na myšlenky mé malé sestry.

‚Takže jsi to udělal. Je to tvoje volba, Edwarde, já se ti do toho plést nebudu, ale můj názor znáš. Hodně štěstí,‘ pronesla v myšlenkách úplně klidně, předchozí rozčílení zmizelo. Zněla tak… tak smířeně. Už už jsem přemýšlel, jestli to nemám vzít zpět. Najednou se mi v hlavě zjevila jedna z Aliciných vizí. Byla v ní Bella, v nádherných bílých šatech kráčela k oltáři, u kterého jsem stál já a s úsměvem pozoroval její vratkou chůzi. Alicina mysl byla plná nadějí, ale ty hned pohasly, když se obraz změnil. Nyní k oltáři nekráčela Bella, nýbrž krásná černovláska ve světle růžových šatech.

‚Jak myslíš,‘ zaznělo mi zklamaně myslí. A to bylo naposledy na dlouhou dobu, kdy se mnou má milovaná sestřička promluvila. V myšlenkách i nahlas.

Potřeboval jsem utéct, uniknout Aliciným pohledům plným opovržení, nechápavým výrazům mé rodiny a hlavně Belle. Je to už déle než měsíc, kdy se stala ta milá nemilá věc, ale ona můj odstup nedokáže pochopit. Ne že bych se k ní bál přiblížit, abych jí neublížil, ale prostě... Už to není jako dřív. Postupně to mizelo až to téměř vymizelo. Už zbyl jen nepatrný kousek mé lásky k ní. Už mě nepřitahuje tolik jako kdysi. Najdou se přitažlivější ženy, které sice tolik nevoní, ale zato více vydrží.

Potřeboval jsem utéct a tak jsem prostě utekl.

V Denali bylo jako vždycky krásně. Ale já se o krajinu nezajímal. Momentálně jsem byl plně zaujat nádhernou blondýnkou, která mi ležela v náručí. Nikdy bych neřekl, že se tohle někdy stane, ale stalo se. Časy se mění a já taky, i přesto, že jsem fyzicky pořád stejný. Měním se psychicky a takovou rychlostí, že už to ani nevnímám.

„Věděla jsem, že změníš názor,“ oslnivě se na mě usmála blond upírka a zavrtěla se.

„Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že s tebou skončím v posteli, poslal bych ho do blázince.“

„Kdyby mi někdo řekl, že stydlivý Edward bude tak úžasně vášnivý, vysmála bych se mu do obličeje. Bylo to super,“ řekla a líbla mě na nos.

„Bylo a ještě bude,“ pousmál jsem se a znovu ji stáhl pod sebe.

Když jsem se po deseti dnech vrátil domů, čekala mě tam vyslýchací četa v podobě mé rodiny a spousta zpráv od Belly a Beatrice. Rodinu jsem odbyl sdělením, že jsem byl v Denali, že je všichni pozdravují a brzy nás přijedou navštívit. Pak jsem vyběhl do pokoje, Belliny zprávy rovnou vymazal a ty od Beatrice zběžně pročetl. V podstatě šlo pořád o to samé, co se mnou prý je, jestli jsem v pořádku a kdy ji opět navštívím. Neváhal jsem, převlékl se, nasedl do auta a zanedlouho jsem už zvonil u Beatriciných dveří. V jejích myšlenkách byl zmatek, nevěděla, kdo by ji tak brzy ráno mohl chtít navštívit, poté se jí hlavou prohnal obrázek blonďatého muže s jiskřícíma očima. S úsměvem otevřela dveře.

„Ahoj, Andr… Edwarde?!“ zarazila se. Hned se ale vzpamatovala a vrhla se mi kolem krku. Vyzdvihl jsem si ji do náruče, vkročil do domu, zavřel za sebou a zamířil do mě nejznámější místnosti v tomto domě, do její ložnice. Tam jsem ji postavil na zem, přitiskl si ji na hruď a nedočkavě se vrhl na její rty. Abych pravdu řekl, chyběla mi.

Když jsme se od sebe po dlouhé chvíli odtrhli, celá zadýchaná vyhrkla: „Myslela jsem, že sis to rozmyslel a už nikdy nepřijdeš! Kde jsi byl? Proč ses neozval?! Bála jsem se, že mě necháš!“

„Hlupáčku, proč bych tě nechával? Neblázni, na to jsi příliš svůdná a sexy… Promiň, že jsem se neozval, byl jsem u příbuzných a neměl jsem sebou mobil,“ uklidňoval jsem ji a kajícně se přitom usmíval. „Rozmyslet si to? Beatrice Beaumontová, já svá rozhodnutí nikdy neměním!“

Hlavou se jí mihl zvláštní obraz, ale já ho moc nevnímal, byl to jen zlomek vteřiny a navíc, hned ho nahradil obraz jiný, pro mě rozhodně zajímavější. Bea si představovala, jak kráčí k oltáři a já tam na ni čekám, na to, jak se jí konečně uleví, až řeknu ano a poté svatební noc…

„Kdy bude svatba?“ vyhrkla bojácně a poplašeně mě sledovala. Byla napjatá a nesvá.

„Brzy,“ řekl jsem s úsměvem a pozoroval, jak jí v očích probleskly jiskřičky vítězství a jak z nich pak vytryskly slzy. Slíbal jsem jí slzy z tváří, a když se na mě omluvně usmála kvůli své slabosti, zašeptal jsem jí do ouška: „Plakat štěstím povoleno…“

Věnováno Neyimiss jako omluva za to, že se musela rozčilovat, a za to, jak moc mi při psaní pomohla, Natynce, která se mnou měla nekonečnou trpělivost, a všem, co si to přečtou a zanechají komentář. =)

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pláč I. :