Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Piráti! 7

25.02.2012 (09:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4484×

Následky

Když mi ráno začaly věnovat pozornost jeho rty, věděla jsem, že už nespím. Ještě se zavřenýma očima jsem se usmála a líbla ho na místo, pod kterým pravidelně bilo srdce. Trochu jsem se protáhla a tím tak sjela z Edwardova těla na postel.

„Snídani do postele?“ zeptal se a pohladil mě po nahých zádech.

„Ještě ne,“ zamumlala jsem a ještě víc se k němu přitiskla. „Moc se mi tohle lenošení líbí.“

„Ani se ti nedivím,“ zasmál se a krásné tiché ráno přetnula hlasitá rána z děla. Trochu jsem se lekla a zmateně jsem se na Edwarda podívala.

„Klid, mám schopnou posádku. Poradí si s nimi sami,“ uklidnil mě a dál hladil po nahých zádech.

Všude byly slyšet výkřiky a my si jen tak leželi a dopřávali si pohody. Občas někde zapraskalo dřevo, jak se do něj zakousla dělová koule, nějaký námořník čas od času zařval bolestí a na palubě všichni běhali sem a tam. Dokonalá idylka.

„Tak mě napadlo, když už jsme u toho, co jsi vlastně uloupil nejcennějšího?“ zeptala jsem se tiše a přikrčila se pod další dělovou ranou. Edward chvíli přemýšlel, ale pak se na mě podíval a široce se usmál.

„No přeci tebe, paní Cullenová.“ Natáhl se, aby mě mohl políbit, ale já se smíchem ucukla.

„To se nepočítá. Myslela jsem něco, co jsi chtěl hodně dlouhou dobu a hodně to pro tebe znamená,“ ujasnila jsem otázku.

„Je mi líto, ale splňuješ všechny podmínky. Ani nevíš, jak dlouho jsem tě sledoval a plánoval, jak potopím tu tvoji příšernou kocábku a dostanu tě. Očarovala jsi mě na první pohled, když jsem tě uviděl v přístavu a věděl, že tě musím mít. Smrt tvého otce byla voda na můj mlýn, měl jsem volné ruce tě dostat. Netušíš, kolikrát jsem si naše setkání představoval. Tajně jsem doufal, že mi padneš kolem krku, ale když jsem tě nejednou v hospodě nebo kdekoliv jinde slyšel, jak o mně mluvíš, moje prvotní plány padly,“ zasmál se a já zalapala po dechu.

„Odposlouchával jsi mě?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Nebylo to nic těžkého. Když jsi někde zakotvila, zakotvili jsme taky, šli jsme do hospody a stačilo podstrčit pár zlaťáků těm správným lidem a měl jsem informací, že jsem si z nich mohl dělat archiv. Nevěřila bys, kolik jsou lidi ochotni za pár drobných říct věcí. Ale kolikrát stačilo být ve správný čas na správném místě.“

„Co všechno o mně víš?“ zhrozila jsem se.

„Vlastně… skoro všechno. Od narození až do teď. Pár informací mi sice uniklo, třeba jako to, že už nejsi nevinná, ale informace o tvé kořisti a o tvém pobytu na místech, se sháněly velice lehce. Butler byl ze mě skoro na palici,“ zasmál se svému vtipu, který já zrovna moc nechápala, ale budiž.

„Ty jsi vlastně psychicky nemocný,“ zkonstatovala jsem a další rána z děla mě donutila se znovu trochu přikrčit. „Sleduješ svoje nastávající manželky, abys na ně mohl později vybalit, jak je máš nastudované.“

„Jako kdybych měl manželek víc.“

„Co já vím.“ Pokrčila jsem rameny.

„Nemám,“ ujistil mě a dal mi další pusu. „Přísahám.“

„Dokaž to,“ laškovně jsem nadzvedla obočí a on se rychle převalil nade mě. Leknutím jsem vypískla a instinktivně ho objala kolem krku.

„Tak dávej pozor,“ upozornil mě a ukradl si moje rty.

„Musím jít,“ povzdechla jsem si a zvedla se z postele. Už se zase stmívalo. Celý den jsme s Edwardem proleželi a promilovali v posteli a nic jiného nás nezajímalo. Ani uloupená kořist z dnešního rána.

„Nemusíš,“ oponoval mi a natáhl ke mně ruce, aby mě objal kolem pasu a stáhnul zpátky za ním do peřin a polštářů.

„Ale ano,“ smála jsem se a marně se snažila dostat z jeho obětí. „Moje posádka čeká na svého kapitána, kterého právě drží kapitán nepřátelské lodi jako rukojmího.“

„Chci výkupné,“ prohlásil po chvíli. „A jestli jim jejich kapitán za něco stojí, tak mi ho dají.“

„Nedostaneš nic, protože mě tu skoro celý den týráš hlady.“

„Jsi rukojmí.“ Pokrčil rameny a mně se podařilo se znovu postavit.

„Nedostaneš nic,“ prskla jsem na něj a začala se znovu soukat do těch prokletých šatů. Korzet jsem si zavázala jen tak na oko, abych ho nenesla v ruce a stejně tak i šaty. Před zrcadlem jsem si prsty prohrábla vlasy a měla jsem se k odchodu, ale Edwardova ruka kolem mého pasu mě zastavila. Druhou rukou mi odhrnul vlasy na stranu a dal mi pusu na krk.

„Zůstaň,“ zašeptal mi do ucha a já se pod jeho ledovým dechem otřásla.

„Ne,“ vydechla jsem tiše. „Nemůžu.“

„Ale ano. Přestěhuj se ke mně, abych tě mel co nejblíž. Už nechci čekat jenom na sobotní večeře, abych tě měl jenom a jenom pro sebe. Je to šíleně ubíjející,“ stěžoval si.

„Nejde to,“ vydechla jsem a stiskla jeho ruku kolem pasu. „To bychom si totiž zevšedněli a neměli bychom z našeho setkání ten dokonalý požitek se správným nádechem očekávání. Ahoj,“ dala jsem mu pusu a jak nejrychleji to šlo, jsem vyběhla z kajuty na palubu. Po lávce jsem přeběhla na svoji loď a už jsme se vzdalovali.

Uvidíme se zase za týden.

Jakmile naši loď rozhoupaly vlny, zatočila se mi hlava a měla jsem co dělat, abych sebou nesekla. Butler mě naštěstí stihl včas zachytit a posadil mě na schod ke kapitánskému můstku.

„Kapitáne, jste v pořádku?“ zajímal se vyděšeně a držel moje ruce, které se trochu klepaly.

„Ano,“ vydechla jsem, ale motání hlavy nepřestávalo. Jenže já nechtěla dát znát svoji slabost, tak jsem nadhodila svoji kamennou tvář a začala rozdávat rozkazy.

„Chci soupis kořisti, kterou jsme odnesli dnes ráno. Potom mi to přineste.“ Sebrala jsem veškeré svoje síly a odpotácela se k sobě do kajuty. Co nejrychleji jsem ze sebe shodila šaty a padla jsem na postel. Ani jsem se nenadála a znovu jsem usnula.

Byla jsem na zabití. Celý týden jsem byla jako tělo bez duše. Neslyšela jsem, neviděla jsem, žila jsem si zkrátka ve svém vlastním světě, kde bylo všechno růžové, občas to zčernalo pod ranními nepravidelnými nevolnostmi. Nezvracela jsem, ale motala se mi hlava a cítila jsem se slabá. Jako kdyby mě navštívila nějaká nemoc. Snažila jsem se nevycházet ven dřív, než mě nevolnost přešla, ale bohužel mě kolikrát stihla navštívit i během dne, kdy jsem chytala venku sluneční paprsky a s Butlerem plánovala, kam poplujeme. Kolikrát se mi stalo, že mu nevěnovala pozornost, protože jsem byla myšlenkami jinde a jeho to děsně štvalo, ale neřekl proti mně jediné slovo. Nemohla jsem si ale nevšimnout, jak se na mě kouká. Ostřížím zrakem sledoval každý můj pohyb a mě to pěkně znervózňovalo. Poslední dobou jsem ani nemohla spát a moje kruhy pod očima se stále zvětšovaly. Ne, že bych nechtěla spát, chtěla jsem, ani si nevíte představit jak, ale nemohla jsem. Pořád jsem se jenom převalovala a čuměla do stropu. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Byla jsem z toho všeho pěkně zmatená.

„Pojedeme zpátky na jih,“ rozkázala jsem. „Potom rozhodneme co dál.“

„Jistě kapitáne,“ kývnul Butler a odcházel dát příkaz kormidelníkovi.

Protože mi poslední dobou nedělalo moc dobře ani sluníčko, zvedla jsem se a z paluby šla do své kajuty. Akorát jsem scházela schody dolů, když se mi znovu zatočila hlava. Tentokrát o mnoho víc než obvykle a já málem upadla. Naštěstí mě zachytily něčí ruce.

„Kapitáne? Už zase?“ přiběhl ke mně vyděšeně Butler a pomohl mi, se postavit na nohy.

„Ne, ne. Jenom jsem zakopla,“ usmála jsem se, ale dalo mi to pěkně zabrat. Sebrala jsem všechny svoje síly, vykroutila jsem se z Butlerova sevření, a co nejrychleji jsem zapadla do kajuty. Chtěla jsem být z dohledu všech svých hlídačů.

Jako podťatá jsem padla na postel a přetáhla si přes hlavu polštář. Zase mi začínalo být poněkud nevolno a to mě za chvíli měla čekat večeře s Edwardem a nějak jsem tušila, že to jenom večeře nebude. Jenom pod tou myšlenkou jsem musela zasténat, protože jsem si nedovedla představit, že by dneska měl ode mě čekat jiný výkon, než jenom večeři.

„Kapitáne?“ Butler zaťukal na dveře mé kajuty. „Váš manžel se k nám připojil.“

„Za pár minutu budu hotová,“ křikla jsem nazpátek a pomalu se začala převlékat.

Když jsem si šněrovala korzet, zasekla jsem se u svého břicha. Nepochybně bylo větší a na dotek vypouklejší. Zarazila jsem se a nebyla si jistá, jestli mi pomalu dochází to, co to doopravdy bylo. Vyděšeně jsem zvedla hlavu a snažila se najít správné řešení. Věděla jsem, že to Edwardovi nevyklopím hned. Zvláště, když jsem si tím nebyla vůbec jistá a určitě mu to nevyklopím u něj na večeři. Nejlepší bude říct mu to, až si budu stoprocentně jistá a někdy, až od sebe budeme dostatečně daleko, aby mi nemohl něco provést.

Se spoustou myšlenek jsem došněrovala korzet, navlékla na sebe šaty, učesala se a šla jsem na popravu.

„Ahoj,“ přivítal mě Edward s širokým úsměvem a ještě než jsem se posadila, mi věnoval sladký polibek. „Stýskalo se mi.“

„Mně taky,“ zamumlala jsem a nahodila spokojený úsměv.

„Jak ses měla?“

„Skvěle, opravdu,“ odpověděla jsem a zapíchla vidličku do pečeného masa. Tím se uvolnila vůně a mně se žaludek otočil o tři sta šedesát stupňů. Plácla jsem si ruku přes pusu a co nejrychleji, jak mi to sukně dovolovala, jsem běžela na vzduch.

„Bells?“ Vyběhl hned za mnou, a když jsem zhluboka dýchala, opřená o zábradlí, objal mě kolem pasu.

„Jsem v pořádku, vážně.“

„Jak dlouho je ti takhle špatně?“ zajímal se.

„Nic mi není,“ odbyla jsem ho a ještě jednou se zhluboka nadýchla. Pitomé nevolnosti. „Vrátíme se?“

„Chceš? Nechceš radši odpočívat? Jestli ti není dobře, nebudeme to riskovat.“

„Možná je to jen nějaká mořská nemoc. Přeci jenom jsme na moři už docela dlouho.“

„Tak na nějakou dobu zakotvíme,“ navrhnul mi hned a to bylo to poslední, co jsem potřebovala. Být pod jeho celodenním dohledem.

„Ne, ne. Až se najíme, půjdu si lehnout, slibuju,“ usmála jsem se a vrátila se k večeři.

„Nemusíš to jíst, jestli ti to nedělá dobře,“ podotknul tiše, ale já ho ledovým pohledem utnula. Ukrojila jsem kousek masa, a jakmile jsem si ho položila do pusy, mohla jsem se nad jeho chutí rozplynout. Tolik mi chutnalo, že jsem ho za chvíli zhltla celé. Nechutenství bylo ta tam a Edward mě s úžasem pozoroval.

Když jsem dojedla, rozvalila jsem se na židli a ruce si položila na přecpaný žaludek. Potom jsem ale sjela trochu níž a moje myšlenky zase sklouzly k mým spekulacím. Pohladila jsem si podbřišek a pousmála se. Byla jsem si na sto procent jistá, že je to ono.

„Už je ti dobře?“ vyrušil mě otázkou a já rychle zvedla hlavu. Připadala jsem si, jako kdyby mě přistihl u něčeho špatného.

„Ano,“ kývla jsem. „Ale jsem trochu unavená. Asi si půjdu lehnout.“

„Můžu ti dát k dispozici svou kajutu?“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Bude to lepší, když budu u sebe.“

„Tak v tom případě dovol, abych tě doprovodil.“ Vstal od stolu, odsunul mi židli, nabídnul mi rámě, a když jsem ho přijala, vyšli jsme na palubu.

„Díky za večeři,“ usmála jsem se.

„Doufám, že příští týden ti už bude lépe,“ zašeptal potichu a naklonil se ke mně, aby mě mohl políbit. Nebránila jsem se. Naopak jsem se k němu víc přitiskla a polibek ještě prohloubila.

„Dobrou noc,“ odtrhla jsem se od něj a pomalu přešla na svoji loď.

Ani jsem se neotočila a zamířila jsem rovnou do své kajuty. Převlékla jsem se do volné košile, opláchla jsem si obličej vodou, kterou jsme tu už měla připravenou, a lehla si do postele. Byla jsem unavená a to jsem za celý den nic neudělala.

Znovu jsem začala věnovat pozornost svému podbřišku a s úsměvem jsem ho hladila. Nebylo pochyb. Jenže jsem nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně. Oba jsme byli piráti. Žili jsme na moři, válčili jsme a tohle by to pořádně zkomplikovalo. A bohužel mi nezbude nic jiného, než počkat na Edwardovu reakci, až se to dozví.

Najednou jsem se nemohla dočkat, a jak nejrychleji to šlo, jsem vyletěla z postele a běžela na palubu.

„Butlere!“ zařvala jsem.

„Ano, pane?“

„Jedeme k pevnině. Pan Cullen bude příští sobotu naším hostem. Potřebujeme věci na dokonalou večeři, tak to zařiďte.“

„Ano pane,“ zasalutoval. „Je to všechno?“
„Ano, dobrou noc,“ popřála jsem mu a odešla si s úsměvem znovu lehnout. Nemohla jsem se dočkat, jak mu vytřu zrak.

„Butlere, je všechno připravené?“ ptala jsem se snad už po sté. Byla jsem nervózní. Chtěla jsem, aby bylo všechno dokonalé. Chtěla jsem, aby si Edward pamatoval tenhle večer navždy, do konce věčnosti. Proto mi na tom tolik záleželo.

„Ano, všechno je připraveno,“ kýval pořád. Měl se mnou svatou trpělivost, a že já byla opravdu náladová v posledních dnech.

Už jsem si byla naprosto jistá, že se mi to nezdá. Byla jsem těhotná, o tom nemohl být pochyb. Nikdy jsem nezkoumala nějaké příznaky, ale potom, co mi vyrostlo břicho, a cítila jsem v sobě malé pohyby, nemohla jsem si to vysvětlovat jinak. Zase tak blbá a naivní jsem nebyla. Teď jenom záleželo na Edwardovi, jak se k tomu postaví.

„Dobře. Jdu se připravit, až tu bude jeho loď, přijďte mi říct.“

„Rozkaz!“ zasalutoval a já se odešla do kajuty převléknout.

Chvíli mi trvalo, než jsem vybrala to nejlepší, co jsem měla, ale nakonec se mi to povedlo. Světle modré šaty, vyšívané stříbrnou nití, to bylo to pravé. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a pořádně jsem je rozčesala. Tak, aby na nich nebyl jediný chuchvalec nebo uzílek.

„Kapitáne, váš manžel se k nám právě připojil.“

„Výborně. Vyřiďte mu, že mě velice potěší, když pro dnešní večer přijme pozvání na mou loď.“

„Jistě,“ přikývnul a zase se vzdálil. Pomalu jsem přešla do salónu a čekala odpověď. Netrpělivostí a vzrušením jsem se celá chvěla.

„Kapitáne,“ Butler se konečně vrátil. „Váš manžel se omlouvá, ale nebude moct splnit vaše přání. Večeře jsou prý pouze jeho poslání, a proto vás zve k sobě.“

„Nepřijde?“ zeptala jsem se.

„Ne, pane,“ potvrdil mi to a ve mně se začala vařit krev. „V tom případě… palte. Potopte je, ale posádku vezměte do zajetí. Hlavně potopte tu jeho kocábku!“

„Kapitáne, jste si jistá?“ ujišťoval se.

„Tak už, sakra, palte!“ zakřičela jsem rozzuřeně a za chvíli už vzduch protínaly rány z našich děl.

Ale jenom z našich. On se nezúčastňoval. Celá vykulená jsem vylezla nahoru na palubu a sledovala, jak dělové koule proráží do jeho lodi jednu díru za druhou a moje posádka se zmocňovala jeho posádky a nakonec i jeho samého. Na rozdíl od pirátů se vůbec nebránil.

„Přiveďte kapitána Cullena ke mně,“ rozkázala jsem a zmizela v podpalubí.

Za chvíli se u mě objevil Butler s dalšími třemi a Edwardem. Tvářil se zmateně, ale nepokoušel se o nic jiného a to mě dopalovalo.

„Nechtě mě tady s bývalým pirátským kapitánem o samotě.“ Použila jsem tu samou větu, co on, když mě dostal na začátku tohohle všeho.

„Co to vyvádíš?“ zeptal se mě, když všichni odešli a my zůstali sami.

„Odmítl jsi moje pozvání na večeři. Smím vědět proč?“ chtěla jsem k němu být slušná, tak jsem k otázce přihodila ještě úsměv.

„Večeře jsou mojí povinností.“

„To sice ano, ale obávám se, že situace, jaká nastala, si zaslouží výjimku.“

„Situace? Jaká situace?“ Byl zmatený ještě víc, než ho přivedli.

„Povečeříme?“ optala jsem se a nabídla mu místo u stolu. Trochu zaváhal, ale nakonec přikývnul a posadil se.

Posadila jsem se naproti němu a s úsměvem jsem se pustila do jídla. Naštvání už mě opustilo a já zase začala být netrpělivá. Sledovala jsem Edwarda, jak pomalu jí, a myslela jsem si, že se ani nedočkám, když konečně dojedl.

„A teď dezert,“ rozhodla jsem a vstala.

Vzala jsem ho za ruku a pomalu ho vedl nahoru na palubu, kde podle mého příkazu už nikdo nebyl. Vylezli jsme až nahoru ke kormidlu a já se zadívala na hvězdy. Chopila jsem se kormidla a Edward mě objal zezadu kolem pasu.

„Teď poplujeme společně všichni tři, protože nosím pod srdcem malý poklad,“ zamumlala jsem téměř neslyšitelně, ale on to slyšel. Musel to slyšet, protože ztuhnul, ale potom se zase uvolnil.

„Proto tohle všechno?“ zeptal se tiše a já jen přikývla.

Otočil si mě k sobě čelem a se širokým úsměvem položil ruku na moje břicho. Druhou ruku mi položil na zátylek a přitáhl si moje rty, které hladově a šťastně políbil.

„Miluju tě,“ zašeptal mi do ucha a dal mi pusu na tvář.

„Já tebe,“ odpověděla jsem tiše a usmívala se nad příslibem nádherné a hlavně společné budoucnosti.

Epilog

Pověsili jsme pirátství na hřebík. Tedy já a Edward. Teď byla chvíli zase řada na Emmettovi a Rose. Naše lodě zakotvily v zátoce u Cullenovy residence. Chvíli mi trvalo, než jsme se dokázala moře úplně vzdát, ale když jsem viděla Edwarda, jak na mě hledí se strachem a přitom s láskou, nebylo to nakonec tak těžké. Stejně jsem se s obrovským břichem sotva dokázala hnout. Navíc netrvalo dlouho a celou zátokou se ozýval dětský pláč dalšího piráta. Nebylo šťastnější chvíle, než když jsem si pochovala svého malého syna a mohla jsem na sebe být pyšná. Byla jsem dobrá manželka a doufala jsem, že budu skvělá matka.

6. kapitola

Jestli jste se prokousali až sem, nezbývá mi nic jiného, než Vám pogratulovat. Povídka je totiž u konce a já jsem ráda, že se Vám tak líbila. Já osobně bych ji zařadila mezi moje nejpovedenější, protože jsem s ní spokojená. Přiznávám, mohla být o něco delší, ale myslím, že takhle má svoje kouzlo a já se budu moct pustit do další tvorby.

Děkuju všem, co tak podstivě komentovali, ať už každou kapitolu, nebo se donutí napsat koment až teď. Moc si toho vážím a doufám, že Vás ani další povídkou nezklamu.

Vaše Huny

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Piráti! 7: