Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Piráti! 2

20.01.2012 (17:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4223×

Trest

„Kapitáne, mám ji!“ ozval se ten zmetek a za ruku mě vytáhl na nohy.

„Přiveď ji sem,“ přikázal Edward a já ztuhle klopýtala dopředu.

„Prosím.“ Předhodil mě před něj jako maso vlkům a Edward mě chytil za bradu.

„Vítej zpátky, Bello. Jsem rád, že jsme se shledali a teď, jestli dovolíš, následuj mě na moji loď,“ usmál se na mě.

„Ani mě nehne. Nejsem tvůj psík, abych dělala, co mi řekneš,“ odsekla jsem a vytrhla se mu.

„Když nepůjdeš po dobrém, půjdeš po zlém.“

„Zapomeň,“ procedila jsem přes zatnuté zuby a vytáhla kord. O krok jsem uskočila a špičkou mu namířila přímo na srdce.

„Chceš si hrát?“ zeptal se s nadzvednutým obočím, ale pořád se usmíval. „Proč ne.“ Vytáhl i svůj kord a namířil ho zase na mě.

Krok dozadu, úskok doleva, doprava, dopředu a zpátky dozadu. Otočka, kord nahoru, dolů, oblouček zápěstím a Edward měl natrženou košili. Na chvíli zaváhal, ale pak mi to vrátil i s úroky. Nechtěla jsem to nechat líbit, tak jsem se pustila do dalšího souboje a tentokrát jsem já vyšla vítězně. Jeho kord skončil za zemi a on zvedl ruce v obranném gestu. Naposled jsem proti němu s úsměvem vyrazila a rozpárala jsem mu košili. Chtěla jsem, aby věděl, že se mnou si zahrávat nebude.

„Výborně, tak jsme si pohráli, poškádlili a teď se vrátíme.“

„Nikdy,“ vykřikla jsem, ale než jsem stihla nějak zareagovat, už mě Edward pevně držel za ruku a vedl mě k hákům.

„Pojedeme, slečno,“ usmál se a v sekundě se se mnou zhoupl na svoji loď.

Ani když jsme dopadli na palubu, mě nepustil. Táhl mě za sebou do podpalubí a zavřel se i se mnou v mé kajutě.

„Doufám, že jsem tvůj útěk pochopil správně. Rozmyslela sis moji nabídku.“ Přecházel z jedné strany kajuty na druhou a já z něj byla značně nervózní.

„Ano, rozmyslela,“ pípla jsem nesměle, když se na mě podíval s vážnou tváří.

„A proč jsi za mnou nepřišla a zbaběle jsi utekla?“ Jen jsem sklopila hlavu. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. „Ale to sis, holčičko, pěkně zavařila,“ pokračoval. „Jelikož a protože moje trpělivost není nekonečná a tvůj útěk mě jaksepatří rozzuřil, sebral jsem ti možnost se rozhodnout.“

„Jak sebral možnost se rozhodnout?“ zeptala jsem se nechápavě. Nerozuměla jsem tomu, co říkal, ani slovo.

„Od dnešního dne jsme zasnoubeni. Už nemůžeš couvnout. Prohrála jsi. Na pevnině už moje rodina připravuje obřad. Budou nadšeni. Všichni. Do jednoho.“

„Ty hajzle,“ zakřičela jsem za ním, když s úsměvem zavřel moji kajutu. Nenáviděla jsem ho. Nejradši bych mu sešila ten jeho širokej úsměv. Byl tak nafoukanej až hrůza a já jsem si ho měla vzít? To ani omylem. A jestli tu svatbu uspořádá, byla jsem rozhodnutá říct ne. Naštvaně jsem se zvedla a chtěla jít za ním, abych mu do obličeje vmetla různé urážky. Prudce jsem čapnula za dveře, ale bylo zamčeno. On mě ten zmetek zamknul?

„Edwarde Cullene, okamžitě odemkni!“ řvala jsem a bouchala do dveří. „Jestli nejsi srab, tak odemkneš a postavíš se mi čelem.“

Neodpovídal. Nikdo neodpovídal. Už nepříčetně vytočená jsem bouchla do dveří a vytáhla nůž. Hodlala jsem mu ukázat, kdo jsem a dát mu co proto. Nebyla jsem jeho majetek, aby mě někde mohl zamykat. Na to jsem měla ještě pořád dost hrdosti.

Začala jsem nůž zabodávat do dveří a třísku po třísce, jsem si dělala díru, abych mohla projít. Nějakou chvilku mi to zabralo, ale za chvíli jsem měla hotovou dost velkou díru na to, abych jí v klidu prolezla. Nedělala jsem si hlavu s tím, jestli mě někdo uslyší. Rovnou jsem zamířila na palubu najít Edwarda.

„Kde je?“ zeptala jsem se Butlera.

„U kormidla.“ Ukázal nahoru a já už to šinula po schůdkách za ním.

„Ty zmetku,“ vykřikla jsem rozzuřeně. „Tahle je za to, že jsi mě zamknul.“ Plesk. „A tahle, aby sis pamatoval, že si tě nikdy, nikdy nevezu.“ Plesk. Uštědřila jsem mu dvě facky a on na mě koukal s vyvalenýma očima. „Děkuji, že jste mě vyslechl, kapitáne, a chtěla bych poprosit, jestli byste mě náhodou někde nevysadil, protože na téhle lodi už nebudu ani minutu.“

„Je mi líto, madam, ale k pevnině se dostaneme nejdříve zítra a žralokům vás nepředhodím. Pro ně by vás byla škoda,“ usmál se a já měla co dělat, abych mu nevrazila ještě jednu.

„Budete si ze mě dělat srandu?“

„To bych si nedovolil,“ bránil se. „Přijměte, jako omluvu, mé pozvání na večeři. Budeme mít soukromí.“ Chytil mě za zápěstí a přitáhl si mě k sobě. „Dopřejeme si trochu romantiky a upravíme pravidla. Tak v sedm. Budu vás čekat, Bello.“ A víc se na mě nepodíval.

„Blbečku.“ Musela jsem si ulevit, když jsem od něj scházela dolů. Posadila jsem se zase na dřevěné zábradlí, hlavu jsem si složila na kolena a zavřela jsem oči. Potřebovala jsem chvilku klidu. Edward ze mě vysával veškerou energii.

„Slečno, kapitán vás prosí, abyste se šla připravit na dnešní večeři.“ Vyrušil mě Butler z mého rozjímání, až jsem se lekla.

„Jistě,“ usmála jsem se a seskočila ze zábradlí. Butler si nezasloužil, abych na něj byla hnusná, on za Edwarda nemohl.

„Nechali jsme vám sehnat nové šaty. Kapitán doufá, že se v nich budete cítit lépe, než v těch minulých. Nechám vám soukromí. Kdybyste něco potřebovala, budu před vaší kajutou.“

„Ale tohle není moje kajuta,“ ozvala jsem se. Moje kajuta měla přeci poškozené dveře.

„Kapitán vám chtěl dopřát soukromí s novými dveřmi,“ objasnil mi situaci a zmizel.

Na převlečení jsem měla jenom chvilku. Trochu mi trvalo, než jsem si sama utáhla korzet, ale nakonec se mi to povedlo. A dokonce jsem v něm mohla i dýchat. Příjemná změna oproti včerejšímu večeru. Bože, jestli ale po mně bude vyžadovat večeři každý večer a bude chtít, abych se oblékala takhle, tak se mu na to z vysoka vyprdnu. Nejsem zkoušecí panna.

Butler mě dovedl do salónku. Edward už na mě čekal, a jakmile mě uviděl, postavil se. Upravil si oblek a šel mi naproti.

„Dobrý večer, Bello. Jsem nesmírně rád, že jsi dorazila. Moc ti to sluší.“ Odsunul mi židli, a když jsem se posadila, zase mi ji přisunul. Nalil mi víno a sednul si naproti mně. „Doufám, že ti bude chutnat více než včera.“

„Taky doufám,“ zamumlala jsem a zhluboka se nadechla. Tušila jsem, že tohle bude ještě dlouhý večer.

„Najezme se tedy v klidu a pak přejděme ke konverzaci.“ Přistrčil ke mně talíř s kuřecím stehnem a chléb.

Nemohla jsem říct, že bych neměla hlad, takže jsem svoji porci snědla brzy. Ale když mi chtěl Edward přidat, s díky jsem odmítla. Tak mi alespoň přilil víno.

„Mrzí mě tvůj útěk, Bello,“ promluvil jako první. „Celý den jsem přemýšlel nad tím, co jsem udělal špatně, že jsi utekla, ale na nic jsem bohužel nepřišel.“

„A proč bych neměla utíkat. Měla jsem ti říct, že si tě nevezmu a takhle jsem doufala, že to pochopíš, ale asi ne. Nepochopil jsi vůbec nic a ještě mě zamykáš v kajutě a dáváš mi pitomé tresty, jako že si tě vezmu. Rozhodl jsi to za mě. Celou dobu jsi to měl promyšlené a mě ses zeptal, jen aby se neřeklo.“ Všechno to začalo zapadat na své místo. „Myslel sis, že když mi nabídneš lodě a veškerou moji kořist, tak si mě koupíš? To ses ale hodně, hodně spletl. Protože já říkám ne. Nedonutíš mě k tomu, abych si tě vzala.“

„Pozdě.“ Hlasitě se zasmál. „To sis měla rozmyslet dřív, než jsi tak slabošsky zdrhla. Teď už jsi moje. Je mi jedno, že o to nestojíš. Prohrála jsi. Máš smůlu. Zítra připlujeme. Moje rodina tam bude čekat a já už od tebe nechci žádné problémy. Odbudeme to všechno v rychlosti, slibuju a pak budeš téměř volná. Ale ještě jednou se pokusíš utéct a nechám tě zavřít do podpalubí.“

„Vyhrožuješ mi?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ne, proč? Vždyť jsme snoubenci,“ usmál se a já začala panikařit.

„A nešlo by to bez toho manželství?“ pípla jsem nesměle. Veškeré moje plány se mi bortily pod rukama. „Vždyť se téměř neznáme a co když si budeme lézt za chvíli na nervy. Budeme žádat o rozvod?“

„Obávám se, že ne. Kdyby se s jedním z nás cokoliv stalo, bude tak dědit ten druhý. A rozvod? Nech si zdát, drahá.“

„Já o tvoje dědictví nestojím,“ vykřikla jsem celá vzteky bez sebe. „Narvi si ho třeba do chřtánu. Najdu si svoji loď a od tebe nebudu chtít vůbec nic.“

„Kolikrát ti mám říkat, že na to už je příliš pozdě.“ Praštil rozzuřeně do stolu, až jsem nadskočila. „Prostě se vezmeme a konec, šlus!

Jsem tak rád, drahá, že souhlasíš se svatbou. Moje rodina tě už nadšeně očekává.“

„Nemysli si, že se tak lehce vzdám,“ zašeptala jsem a on se široce usmál. Nasupeně jsem vstala od stolu a on šel hned za mnou. Ruku mi omotal kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Vyděšeně jsem se po něm podívala.

„Nemůžu se dočkat naší svatební noci, drahá slečno Swanová. Určitě se zapíše do paměti nás obou.“ A políbil mě. Hladově a trošku surově. Měla jsem co dělat, abych se mu vytrhla a dala mu poznat svůj názor.

„Drahý pane Cullene, ještě nejsme svoji, takže si nechte zajít chuť. Bylo mi ctí s vámi povečeřet, děkuji za milou společnost, ale tohle vám právem náleží.“ Nemohla jsem odolat a na jeho tváři přistála přímo ukázková facka.

„Dobrou noc,“ usmála jsem se a s hrdě vztyčenou hlavou jsem odešla.

„Jen počkej, Edwarde, uvidíme, jestli po svatební noci nebudeš litovat,“ mumlala jsem si pro sebe a zavřela se u sebe v kajutě. Sundala jsem si šaty a chtěla si jít lehnout, ale venku začínalo pršet. Oblékla jsem si svoji košili a bosa šla na palubu.

Posadila jsem se na schody, které vedly ke kormidlu, a bylo mi jedno, že moknu. Pořád bylo dusno, takže mi nebyla zima. Zavřela jsem oči a vychutnávala si kapky, jak dopadaly na moje skoro nahé tělo. Jenže moje myšlenky se rozutekly. Přesněji řečeno utekly. K Edwardu Cullenovi. K tomu, co byl pár metrů ode mě a chtěl si mě vzít.

Vlastně jsem proti svatbě neměla nic a Edward se mi líbil, jenže… Přeci si nebudu brát nepřítele, který vždycky toužil po tom, aby mě mohl potopit. Toužil potopit i mého otce, u kterého se mu to naštěstí nepodařilo, ale já byla snadná kořist. Až moc snadná. A teď si mě hodlal vychutnat. Jenže já si ho po dobrém vzít nehodlala. Ani omylem. Jen ať se trochu natrápí, chlapeček. Stejně si ho potom budu muset vzít, i když chtít nebudu. Ale já možná trochu chtít budu. A proč vlastně se musíme hned brát? Kvůli majetku? Pár měsíců by ho přeci nevytrhlo.

Sama pro sebe jsem se usmála a vrátila se do dětských let. Vždyť Cullenovi byli vždycky můj vzor. Vždycky jsem chtěla brázdit vodu na jejich lodích, ale postupně jsem názor změnila. Už pro mě nebyl takový vzor, protože jsem začala loupit sama. A pak už jsme se jenom předháněli, kdo toho bude mít víc. Jenže já se mu nemohla nikdy rovnat. Byla jsem sama a on měl rodinu, zázemí, celou flotilu nových lodí a hlavně peníze. Spoustu peněz. A já si ho teď měla brát. Možná to bylo dobře, že jsem se už nemusela rozhodovat sama. Kdybych řekla ne, proklel by mě, a kdo ví, co ještě. Kdybych řekla ano, myslel by si, jak do něj nejsem zblázněná. Ale to ještě uvidíme, do koho kdo bude zblázněný. Protože já ho chtěla nechat trochu vycukat. Přece mu hned nepadnu do náruče.

„Co tady děláš?“ Vyrušil mě tichý hlas, ale já se i přesto lekla a prudce otevřela oči. Chvíli trvalo, než si moje oči zvykly na tmu, ale pak jsem jeho obrysy rozeznala dokonale.

„Přemýšlím,“ odpověděla jsem po pravdě, ale k ničemu jinému jsem se neměla.

„Teď?“ Podíval se na nebe a pak na mě.

„A kdy jindy,“ odsekla jsem, ale uvnitř jsem se začínala tímhle naším škádlením pěkně bavit.

„Pojď dovnitř.“

„Nepůjdu,“ odmlouvala jsem, ale jemu nejspíš došla trpělivost, protože mě zvednul ze schodů a přehodil si mě přes rameno.

„Co děláš?“ vyjekla jsem. „Okamžitě mě pusť na zem!“ Mlátila jsem ho do zad, ale nebylo mi to nic platné. Pustil mě až ve svojí kajutě a já spadla rovnou na postel. Chtěla jsem se ještě zvednout, ale už mě nenechal.

Svoji ruku omotal kolem mého pasu a lehnul si vedle mě. Z tváře mi odhrnul mokré vlasy, z kterých ještě sršela voda, a pak mi dal pusu do koutku rtů. Chtěla jsem ucuknout, ale nenechal mě. Místo toho se zmocnil mých rtů a pak na mě úplně nalehl.

„Edwarde,“ vydechla jsem, když mi nechal chvilku. „Ještě nejsme ani snoubenci.“

„Ale ano, jsme,“ odpověděl a dál mě líbal.

„Ale nejsme.“

„Jakto?“ Zarazil se a zamračeně si mě měřil.

„Ještě jsi mi totiž nedal ani prstýnek.“ Připomněla jsem mu a jemu v očích problesklo pochopení.

„Jak jsem mohl zapomenout,“ zamumlal. „Chceš ho hned nebo ti stačí až potom.“

„Po čem?“

„Ale no tak, Bello,“ zaúpěl, ale já ho furt nechápala. Vlastně chápala, ale to on vědět vůbec nemusel.

„Přeci jsi říkal, že se těšíš na svatební noc, tak nechápu, proč bychom ji měli až takhle uspěchat.“ Snažila jsem se vykroutit a hodlala použít všechny možné výmluvy. Edward bolestně zasténal a odtáhl se.

„Vždyť je to jedno, jestli máme předsvatební noc nebo až svatební, ne?“

„To není jedno. Svatební noc je až po svatbě a ty si prostě počkáš.“ Musela jsem si skousnout ret, abych mluvila vážně a nezačala se smát.

„Ale já nechci čekat.“ Skoro to vypadalo, že vstane a dupne si.

„Bože, Edwarde, jsi jako malé dítě.“

„No tak, Bello,“ zasténal a zase na mě nalehl.

„Ne!“ utnula jsem ho ledovým pohledem a on se konečně stáhnul. Sice naštvaně, ale stáhnul. Myslela jsem si, že už mě tedy nechá jít, ale opak byl pravdou. Jakmile jsem se začala zvedat, svoji ruku omotal kolem mého zápěstí a donutil mě tak zůstat sedět.

„Ten prstýnek,“ připomněl mi, a když mě pustil, šel k zásuvkám. Otevřel tu nejspodnější a vytáhl červenou sametovou krabičku. S úsměvem se ke mně vrátil a sednul si zpátky na postel. „Mrzí mě, že jsem tě o ruku nepožádal tak, jak se má, ale prostě to nešlo. Určitě to pochopíš a… tady.“ Otevřel krabičku a vyndal z ní můj zásnubní prsten. Tenká zlatá obroučka a velký lesklý kamen. Vypadalo to na diamant. Radši jsem to ani nechtěla vědět.

„Nějak nevím, co mám říct,“ dostala jsem ze sebe přes sevřené hrdlo. „Asi… možná… díky.“

„Není zač,“ usmál se a natáhl se pro polibek. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem mu jednu pusu uštědřila. Usmál se ještě víc a v očích se mu objevilo nadšení. Znovu se ke mně přibližoval, ale já couvala.

„Asi bych měla jít spát,“ zamumlala jsem a on si povzdechl.

„A nechceš si ustlat u mě?“ zeptal se.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou a odstrčila ho. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc, Bello,“ popřál mi Edward, když jsem se zvedla a odešla jsem.

Do postele jsem se nemusela nijak extra připravovat. Stejně jsem měla na sobě jenom košili. Ale spát jsem nemohla. Seděla jsem v tureckém sedu a mezi prsty svírala jemný zlatý kroužek. Jemně jsem si s ním hrála a pozorovala kámen, jak se leskne ve světle svíček. Všude bylo ticho a klid. Bylo slyšet jen šplouchání vln, které po dešti jemně kolébaly lodí. Po chvíli přemýšlení jsem si nakonec prstýnek znovu nandala na prst a konečně se mi podařilo usnout.

1. kapitola - 3. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Piráti! 2: