Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 8. kapitola

Pianista - 8. kapitolaPo dlouhé době, ale je tady. Dozvíme se tady trochu víc o Belle. Ale ještě stále neodkryjeme to největší tajemství. Pěkné počtení. :-)

8. kapitola

Bella

„Měli bychom jít asi zpátky do domu,“ usoudila jsem, když jsem ve vedlejším městě zaslechla zvon, který odbíjel třetí hodinu ranní. Věděla jsem, že je unavený, už několikrát se snažil skrýt zívnutí. Být člověk, tak si toho patrně ani nevšimnu, ale takhle mám daleko silnější smysly.

„Nechci,“ řekl a zastavil se v půli kroku. Došli jsme celkem daleko. Po naší společné koupeli jsme se rozhodli, že se trochu projdeme. Líbilo se mi, jak automaticky natáhl ruku, abych se ho mohla chytit, když jsme se zvedali. A nepustil ji ani na okamžik, co jsme šli. To teplo, které z něho sálalo, bylo neskutečně příjemné.

„Máme před sebou ještě tolik dní a dnes už je vážně pozdě,“ nesouhlasila jsem a zatáhla ho za ruku. Kdybych chtěla, rozhodně bych s ním pohnula, ale raději jsem svou normální sílu nepoužila, nerada bych mu ublížila.

„Právě, toho se bojím. Tolik dní, ale co když ani jeden nebude jako dnešek?“ vyslovil svou obavu a neodvážil se na mě podívat. Za celou noc se ani jednou nezačervenal, což mě trochu mrzelo. Ale teď se začervenání opět objevilo a mně to vyvolalo další úsměv na tváři. Za dnešní noc jsem se nasmála hodně, ani si nepamatuji, kdy jsem se naposledy takhle nasmála. Jedině, když jsem si udělala s Emmettem soukromý lovecký výlet a sledovala ho, jak si hraje s medvědem.

„Budou lepší dny,“ ujišťovala jsem ho a opět zatahala za ruku. Neoplatil mi úsměv, kterým jsem se ho snažila povzbudit, ale nakonec se rozešel. Nemluvil, což mě trochu děsilo. Jeho výraz byl nečitelný, viděla jsem v něm ale i strach a smutek. A srdce? Bušilo v klidu, přesto jsem měla pocit, jako by se snažilo ke mně promluvit a sdělit mi jeho pravé pocity. Bohužel jsem tyto signály nedokázala rozluštit.

Když jsme došli k budově, z každého pokoje se ozývala klidná srdce a oddechování. Všichni spali. Když jsem odemkla hlavní vchod klíčem, který byl schovaný pod rohožkou, jak nenápadné, pohlédla jsem na něj. Vzhlížel na oblohu a jako by v ní něco hledal. Smutek z tváře se vytratil, v očích mu zůstal. Věděla jsem, co ho trápí. Teď se mu dalo těžko pomoct, ale v těch chvíli, kdy se to stalo, jsem mohla být při něm, ale nebyla jsem. V tomhle jsem zklamala a nenáviděla jsem se za to.

Natáhla jsem ruku a pohladila ho po teplé tváři. Podíval se na mě a po dlouhé době se zase usmál.

„Pojď dovnitř, už je docela chladno,“ pokynula jsem mu na otevřené dveře. Vešel a čekal, než zamknu. Pak se opět natáhl po mé ruce a já bez váhání vložila svou dlaň do té jeho teplé, vřelé. Opět mlčky jsme vystoupali po schodech a zastavili se před jeho pokojem. Vládlo tady takové ticho, až se mi zdálo, že když ho porušíme, bude to hřích.

„Děkuju,“ zašeptala jsem pouze a porušila tak to ticho.

„Děkovat bych měl spíš já, ale tak fajn. Nemáš zač,“ zakřenil se na mě a mně se ulevilo. Vypadal už zase jako před tím, uvolněný, smutek zmizel konečně i z těch zelených studánek. Přistoupila jsem k němu a objala ho. Všechny zábrany, které jsem měla a které jsem si chtěla udržet, jsem přes dnešek prostě smazala. Už ráno, kdy jsem vyrazila na lov, jsem přemýšlela, jak tohle bude pokračovat. Věděla jsem, že nemá cenu se tomu bránit. A tak jsem se nebránila, co víc, nechala jsem se tím pocitem, kterému se říká láska, naprosto pohltit.

„Zítra bychom to mohli zopakovat, ale v trochu přijatelnější době, jinak mi budeš usínat o hodinách,“ zašeptala jsem mu do ucha. Srdce se mu rychleji rozbušilo.

„Klidně bych prospal celý den, jen abych s tebou mohl být celou noc,“ zašeptal nazpět a já ucítila jeho rty na krku. Jak málo stačilo a já byla vedle. Já, silný upír, se mu tady snad rozteču jako želé u nohou.

„Tobě by to patrně nevadilo, ale pochybuju, že moje kolegyně by z toho měly kdo ví jak velkou radost,“ připomněla jsem mu. Takhle věta nás vtáhla trochu blíže do reality. Celou noc jsme byli jen my dva, nikdo jiný tady nebyl. Zapomněli jsme na to, že já jsem tady jako učitelka, on jako svěřenec a student. Já jsem zapomněla i na to, že jsem ho znávala jako malé mimčo.

„Hádám, že tohle,“ objal mě v pase a dal mi pusu na tvář, „zítra během dne jen tak udělat nemohu, že?“

„Hádáš správně,“ potvrdila jsem mu trochu zahanbeně. Chvíli mezi námi viselo ticho. A nebylo zrovna příjemné.

„Musíme tohle ještě promyslet, nevím, jestli bych tady neměla dát výpověď, asi by to bylo lepší, protože takhle se - “

„Ticho,“ umlčel mě přiloženým prstem na mé rty. „Na tohle teď myslet nebudeme. Jsme na začátku, takže si budeme užívat naší lásky, starosti dáme zatím stranou. Ano?“ vyžadoval po mně souhlas a zvedl mi k sobě obličej prstem pod bradou. Přikývla jsem. „Dnešek byl neskutečný. Myslím, že se mi jen tak nepodaří usnout,“ pousmál se na mě.

„Já si zas myslím, že budeš spát jako nemluvně,“ opáčila jsem a pohladila ho po tváři. Unaveně přivřel oči. „Dobrou noc, Edwarde,“ zašeptala jsem. Vzala jsem jeho obličej do dlaní, vytáhla se na špičky a políbila na čelo. Když jsem se odtáhla, nesouhlasně zamručel. Přitáhl si mě rukama blíž a já neprotestovala, když vyhledal moje rty a spojil je v jedny. Opět jsem nechala to nové vzrušení, které prostoupilo celou mou osobu, jen tak plynout a už jsem ho opět objímala okolo krku a nehodlala jen tak pustit. Jeho rty byly tak měkké, teplé, poddajné. Jeho srdce mi bušilo v uších a já si nepřála slyšet nic jiného.

„Já věděla, že se máte rádi,“ ozvalo se nám u nohou a já trochu rychleji než člověk uskočila od Edwarda.

„Jane? Co tady děláš?“ ptal se šeptem Edward. Malá se zvedla ze země, kde musela sedět už hodnou dobu.

„Nemohla jsem spát a pak jsem vás slyšela, tak jsem si k tobě chtěla jít lehnout,“ pokrčila rameny a chytla Edwarda za ruku. Ten se k ní sklonil.

„Zdál se ti zase ošklivý sen?“ zeptal se starostlivě, až mě to chytlo u mého mrtvého srdce. Janie jen přikývla. Edward ji chytil do náruče, nesl ji rovnou do postele do svého pokoje, do kterého jsem mu otevřela dveře.

„Nemusíš se bát, jsem tady s tebou, ano?“ Pohladil ji opět po tváři, když ji přikrýval.

„Dojdu ti udělat teplé mléko s medem, co ty na to, princezno?“ usmála jsem se na ni ode dveří.

„Půjdu s tebou,“ zvedl se Edward z postele.

„Ne,“ vykřikla tiše Jane a natahovala po něm ruku.

„Jsem hned zpátky, jen si s ní už lehni. Je pozdě,“ ujistila jsem ho. Přivřela jsem do pokoje a svou rychlostí se přemístila. Bylo o mnoho snazší se takto pohybovat. Možná proto, že jsem to dlouho nedělala. Nebyla jsem zvyklá tak dlouho pobývat s lidmi. Sledovala jsem hrnek s mlékem, jak se točí neustále dokola, přemýšlejíc o tom, jak tohle bude pokračovat. Vím, že jsem se právě namočila do toho největšího průšvihu ve svém životě. Ale já jsem si život právě bez tohohle průšvihu už nedokázala představit. Věděla jsem, že bych měla odejít, a to hned, nemyslet na něj, nedělat si na něj nároky. Ostatně, všechna moje práva na něj skončila v den, kdy mě prohlásili za mrtvou. S povzdechem jsem vytáhla hrnek a dala do něho vrchovatou lžíci medu. Jeho pach bych ještě přežila, ale mléko mi vyloženě smrdělo. Jak to jen můžou lidé pít? Pomalu jsem míchala teplý nápoj, uši jsem měla našpicované na všechny směry. Z každé strany se na mě valily zmatené sny nebo jenom čistá mysl. Jen od těch dvou jsem nic neslyšela. Nijak mě to netrápilo, naopak, konečně jsem cítila i trochu normálně, když na mě z každé strany neječely myšlenky. Přesto jsem se nemohla ubránit pocity, že s těma dvěma není něco v pořádku. Ne ve špatném slova smyslu. Myslela jsem si, že ho znám do puntíku, ale to jsem se ohromně mýlila. Je to naprosto jiný člověk, než býval.

„Tady se to nese,“ zašeptala jsem, když jsem vešla opět do pokoje. Edward ležel na jedné půlce miniaturní postele z poloviny přikrytý a na paži mu ležela stočená do klubíčka Jane.

„Dej to na stůl, už usnula.“ Učinila jsem tak a s pohledem upřeným do jeho očí jsem vycouvala z pokoje.

„Miluju tě,“ stihl zašeptat, než jsem zavřela.

„Já tebe taky,“ řekla jsem skrze dveře. Nevím, jestli mě slyšel, pro jeho dobro by bylo lepší, kdyby ne. Srdce se mu zrychlilo a já slyšela, jak se pousmál. Takže to slyšel.

Se zmatenými pocity jsem se vydala do svého skromného pokoje. Nejsem nijak zhýčkaný člověk, teda upír, aspoň co si sama myslím, ale oproti mému pokoji ve Forks byl tohle kumbálek. Ale já věděla, jak si ho udělat útulnějším. Zaprvé jsem si tu hned první noc vymalovala. Stěny tu byly spíše šedé, bílou barvu postrádaly už nějakou dobu. Působilo to na mě neskutečně depresivně. Děkovala jsem Alice, že myslela na všechno a zabalila mi dokonce i světle červenou barvu, která to tady ihned rozzářila, a já si tak více připadala jako doma. Sundala jsem nevkusné rádoby obrazy a raději si na stěnu pověsila zvětšenou fotku své adoptivní rodiny. Chyběl na ní jen jeden človíček. Podotýkám, že zmiňuji človíček, protože on člověk byl. Z poloviny. A z té druhé byl jako já. Už teď se mi po něm stýskalo, a to jsem od něho bylo odloučená pár týdnů. Janie mi ho velmi hodně připomínala, protože byli tak stejného věku. Tedy stejného, on se narodil před šesti lety, ale vypadá na dvanáct. Ani Carlisle nepřišel na to, jak vlastně roste, a já mohla jen doufat, že se to někdy zastaví.

Jak jsem zmiňovala, on na té velké fotce chyběl. Za to byl na každé fotce okolo. A že jich tady bylo požehnaně. Usmíval se na mě z každé stěny, z každého koutu a rozzařoval mi tak svět okolo, který býval poslední dobou tmavý, děsivý a v neposlední řadě smutný. Jak ironické, i jméno Janie mi ho připomínalo. Stačilo pozměnit jen jednu souhlásku... Co asi tak právě dělá ten můj malý Jamie?

Z myšlenek mě vyrušilo zavrnění mobilu.

„Alice?“ odpověděla jsem na zvonění.

Bello! Tak ráda tě slyším! Jak se máš?“ pitvořila mi do ucha moje milovaná sestra.

„Překvapivě se mám velmi dobře. Co vy? Co Jamie? Už spí?“ ptala jsem se dychtivě.

„Ano, už sladce oddechuje v tvé posteli. Odmítal jít do své. Byli jsme dnes nakupovat, tak byl trochu unavený. Ale musím ti říct, ten klučina bude po mně. Miluje nákupy!“ smála se vesele.

„No, po mně to vážně nezdědil,“ souhlasila jsem, ale moje nálada trochu klesla. Vzpomněla jsem si totiž i na druhou polovinu jeho rodičovské strany. Doufám, že hoří v pekle a pěkně se tam smaží.

Ještě chvíli jsme si s Alice povídaly, ale pak jsem jí řekla, že mám spoustu věcí na práci, ať se jde raději věnovat Jasperovi. Věděla jsem, že když si s ní budu o chvíli déle, než je nutné, povídat, poznala by, že je něco v nepořádku. Ochotně souhlasila, moc dobře jsem si dokázala představit, co hodlají dělat.

„Zítra bude svítit slunce, Bello. Měla by sis dát pozor,“ upozornila mě, když jsme se loučily. Takže zítra celý den zalezlá doma. Paráda! Slíbila, že za mě dá pusu na čelo mému synovi a bude pozdravovat Esmé a Carlislea.

„A mimochodem, všechno nejlepší!“ dodala a zavěsila. Dnes jsem slavila své dvacáté narozeniny. Ale po kolikáté už? Vím, že mi nebylo ještě tolik jako Carlisleovi nebo jako například Alice, ale stejně mi to přišlo trochu ironické slavit své dvacáté narozeniny už po několikáté. Jako nějaký začarovaný kruh. Telefon jsem mrskla na postel, párkrát se odrazil, až jsem se na chvíli lekla, že spadne na zem, ale nakonec jsem to odhadla správně a skončil na netknutém polštáři. Vteřinu jsem si tu postel prohlížela, ještě ani jednou jsem si na ni nelehla a už jsem na ní ležela.

___

 

„Nikdo tady není,“ ujišťovala jsem ho. „A i kdyby, tak co? Prostě to zahraj.“ Seděl vedle mě u klavíru, hlavu skloněnou, ruce natažené před sebe na klávesách, nehybný jak socha.

„Já to asi nezvládnu,“ zašeptal, měla jsem pocit, že to bylo spíše jen pro něj. Já to pro jeho štěstí slyšela taky.

„Zvládneš, Edwarde. Otec v tebe věřil, já v tebe věřím. Jen zahraj tu nejlehčí písničku, která tě zrovna napadá. Zapomeň naprosto na to, že jsi někde v domově, že tu sedím já, jsi tu jen ty a klavír. Nech tvůj mozek pracovat, nebraň se tomu,“ promlouvala jsem mu do duše. Rychle ke mně vzhlédl, v očích pobavený výraz.

„Ty jsi měla jít na psychologa,“ poradil mi s úsměvem.

„Patrně bych se moc neuživila, jak tak koukám,“ kývla jsem hlavou ke klavíru a nespokojeně se zamračila. Seděli jsme tady už přes hodinu. Následující hodina mu odpadla, tak jsme tu vlastně mohli sedět do večera.

„Vidíš, tak o co se snažíme? Snažíš se dělat psychologa a já se snažím dělat pianistu. Ani jednomu to nejde, tak toho necháme, ne?“ snažil se mě přemluvit se šibalským jiskřením v očích. Stačil další nespokojený škleb a pochopil, že se mnou nehne.

„Fajn,“ zašklebil se na mě a otočil hlavu zpět ke klávesám. Slyšela jsem, jak se mu zrychlilo srdce, jak se odhodlával. Zhluboka se nadechl, sbíral odvahu. Nevěděla jsem přesně, jak těžké to pro něj bude. Chlácholivě jsem mu položila ruku na záda a občas ho pohladila. Srdce i dech se ještě více zrychlily a Edward sklonil hlavu mezi ramena.

„Copak?“ zašeptala jsem a naklonila se k němu v důvěrném gestu.

„Takhle se na hraní vážně nebudu moct soustředit, Bello.“ Vzdychl, když jsem rukou opět přejela po zádech. To bušení v uších bylo tak ohromně uklidňující, jako kdybych byla doma. Až na to, že Jamieho srdce bilo trochu rychleji. A to teplo, které ke mně proudilo přes látku košile, kterou měl oblečenou a která mu mimochodem ohromně slušela, bylo také velmi příjemné. Ne moc nadšeně jsem ruku stáhla.

„Tak šup, ať už tu slyším hudbu,“ pobídla jsem ho a švihla očima ke klavíru. Narovnal hlavu, zahleděl se do dálky. Nekoukal vůbec na klávesy, na chvíli se mi i zdálo, že naprosto nevnímá. A pak se ozval první tón.  Melodii jsem poznala ihned, ale v jeho podání byla ještě dokonalejší. Prsty mu jemně, jako by váhavě, klouzaly po klávesách, přesto vždycky zmáčkly ten správný tón, který jasně ladil se vším ostatním. Stále se upřeně koukal do bílé stěny za klavírem, ale stejně se zdálo, že on vidí něco jiného. Zatoulal se v myšlenkách kdo ví kam. Kdybych tak mohla slyšet, na co myslí! Vědět, na co všechno si vzpomíná, na co by raději zapomněl.

Tóny se nečekaně změnily. Tuhle píseň jsem tu hrála první den a sama jsem dopsala tyto změny. Peter ji napsal vážně dokonale, ale já jsem si ji upravila přesně podle svého. Jak může znát noty? Slyšel ji jen jednou! Šokovaně jsem poslouchala, zírala na jeho, teď už jisté, prsty. Kdyby to bylo možné, šel by mi z toho mráz po zádech. Cítila jsem jakési dojetí, které jsem zažila jenom tehdy, když se mi narodil Jamie a poprvé mi řekl mami. Chtěla jsem plakat, chtěla se smát. Bohužel mi šlo jen to první, slzy mi zamrzly stejně jako srdce.

Když dohrál, jednoduše složil ruce do klína. Stále upíral zrak na tu stěnu a nepřítomně se usmíval. Nedokázala jsem z něj spustit zrak, tak moc mě překvapil a potěšil.

„Jak to, že se znáš ty nové noty?“ zeptala jsem se ho stále šokovaná. Vyrušila jsem z jeho toku myšlenek a on se na mě trochu zmateně podíval. Jako kdyby tady těch posledních pár minut vůbec nebyl. Chvíli na mě hleděl zahleděnýma očima a nakonec se usmál.

„Jak jsi ty věděla, že tuhle píseň miluju? Jak jsi vůbec mohla znát, když ji neznal nikdo v našem širém okolí? Jen můj otec, hrál ji jeden večer, když chtěl matce vyjádřit, co k ní cítí,“ odpověděl a zamyšleně si mě prohlížel. Připadala jsem si jako nahá. I když to je asi nemožné, polilo mě horko. Vím, že bych mu neměla lhát, ale říct mu celou pravdu? Naprosto všechno? Ano, všechno, protože to všechno se sebou souviselo.

Rozpačitě jsem se usmála a pohladila ho po tváři. Pochopil, že nehodlám odpovídat. Aspoň ne prozatím. Sklonil se, sladce a jemně mě políbil. Jen letmý dotek a se mnou, s chladným kamenem, to dělalo divy. Ale musela jsem se krotit. Hlavně jsem se k němu nesměla moct vázat. Milovala jsem ho, to ano. To už se nikdy nezmění. Ale dokázala bych se vyrovnat s tím, že bych ho nesměla vídat? V tuhle chvíli bych řekla ne. Ale co když mě od sebe odstrčí? Já bych to na jeho místě udělala.

 


 

Kapitola patrně nic moc, ale tlačila jsem ze sebe, co se dalo. Píšu teď tu soutěžní, kterou patrně stejně nestihnu, tak se mi teď točí myšlenky jen kolem toho. Co si myslíte o Belle? Jak je s ním spojená? A co říkáte na jejího potomka? :-)

Chtěla bych Vám moc poděkovat za komentáře, udělali jste mi všichni ohromnou radost! Je to prostě paráda, když sleduju Vaše reakce! Vážně moc dík! :-)


7. kapitola Shrnutí9. kapitola

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 8. kapitola:

 1 2   Další »
09.10.2011 [21:50]

zuzka88Moc nechápu to s Bellou a jeho otcem, ale jsem si jistá, že nám to časem vysvětlíš. Bella má dítě? A kdopak je tatík? Ještě, že už jsou další díly Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
PS: Abych nezapomněla, Edward hraje Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Anizek
02.07.2011 [1:23]

Anizekúchvatné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. monika
07.06.2011 [16:03]

OMG pokracko pls to sa neda vydrzat je to skvele :)

22.05.2011 [18:31]

BellaSwanCullen8ja tú poviedku proste milujem!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Hiroko
22.05.2011 [17:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.05.2011 [14:41]

SemiskaKonečně se o ní samotné něco dozvídáme. Ona má synka? Kdopak je asi otec? Emoticon Jak se Bella zná s Edwardovým otcem? Hmmm, doufám, že se někdy příště a brzy dovím aspoň nějakou z odpovědí. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.05.2011 [13:54]

Michangela Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Jula
22.05.2011 [13:36]

Kapitola se mi líbila, trochu jsi nám poodhalila Bellu Emoticon Emoticon Emoticon
Těším se na další Emoticon Emoticon Emoticon

6. krista
22.05.2011 [12:49]

náhodou jsem na ni narazila. Je moc hezká. Těším se na pokračování. Emoticon Emoticon

22.05.2011 [11:41]

AliceCullenxDHmmm, to je zujímavé!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!