Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 7. kapitola

upiri


Pianista - 7. kapitolaBude polibek, nebo ne?:)

7. kapitola

Edward

Nakláněl jsem se k ní s bušícím srdcem. Byl jsem si jistý, že nic nemůže překazit tuhle chvíli. Rozhodně to nemůže být ona, s tím, že mi uhne nebo něco takového, protože jsem jí viděl na těch krásných očích, že po tom touží snad ještě více než já. A opět jsem se mýlil!

„Necháme si to na později, co říkáš?“ zamumlala a odtáhla se. Držel jsem ji pevně, musela vynaložit pravděpodobně všechnu sílu, aby mě odstrčila. Nechápavě jsem zůstal koukat. A pak klaply dveře a celým domem se rozlehl dětský smích a hlas vychovatelek, jak své svěřence krotí.

„Isabello?“ zakřičela vychovatelka Katy na celý dům.

„Jsme v kuchyni!“ zakřičela na zpět volaná a usmála se na mě. Ještě více poodstoupila a opřela se o ostrůvek uprostřed kuchyně. S blížícími se kroky se na mě naposledy podívala.

„Zvládla jste to tady?“ ptala se trochu starostlivě vychovatelka.

„Jistě, tady pan Edward mi velmi pomáhal,“ přikývla a ani se na mě nepodívala, když mě jmenovala. Trochu mě píchlo u srdce. Přece se na mě nemůže usmívat před ní, namlouval jsem si v duchu. Přesto jsem opět ztratil svoji nabytou odvahu a jistotu, což mě užíralo zevnitř. Odráželo se to i na mém obličeji, takže jsem se nedokázal ani usmát, když mě Katy chválila, že jsem asi dostal rozum. To tak! Láska, tohle všechno udělala láska. Po očku jsem mrkl na Bellu. Všimla si toho, aniž by se na mě podívala a pousmála se. No tak, podívej se na mě aspoň! Hypnotizoval jsem ji, přesto to neudělala. Sakra, sakra, sakra!

„Kriste pane! Co se ti stalo? Ty ses porval?“ spráskla ruce Katy, když si všimla mého oka, které vlastně jako oko vůbec nevypadalo.

„Nechala jsem na schodech otevřené okno, zdálo se mi, že je tady trochu zadýcháno. Zapomněla jsem na to a on se samozřejmě praštil.  Právě jsme to chladili,“ vysvětlovala rychle Bella a ukazovala na teď už rozmrzlou zeleninu položenou vedle mě.

„Je, Edwarde, co se ti stalo?“ nakoukl do dveří Collin se lstivým úšklebkem. Krev ve mně vybuchla, jako kdyby dostala ránu elektrickým šokem. Tak moc jsem mu chtěl jednu vrazit. Studená ruka mě chytla za paži.

„Moje chyba, pane Colline. Nakoupil jste dárky?“ promluvila opět Bella a ruku přesunula z mé paže do dlaně. Stoupla si tak, aby obě ruce měla schované za svými zády. Nečekal jsem na nic a propletl s ní prsty. Vztek byl najednou pryč. Byl tu pouze jen blažený pocit z toho, že se ji mohu dotýkat.

„Jistě, slečno učitelko. Chcete je ukázat? Mám je ve svém pokoji,“ lákal ji k sobě a vztek se opět vrátil. Stiskla mi ruku.

„Musím tady ošetřit pana Edwarda. Možná později,“ usmála se na něj. Nebýt jejích prstů, které začaly kreslit uklidňující kroužky na mé ruce, patrně bych mu šel jednu vrazit. Ale ten výraz, který se mu usadil ve tváři, když ho odmítla, mi prozatím stačil. Taky jsem se na něj usmál.

„Dejte mu na to něco studeného, já musím jít zkrotit tu naši bandu,“ povzdychla si Katy a mizela v chodbě. Hned jsem se na ni otočil a zadíval se do jejích očí. Mohl bych se dívat neustále. Pohled mi bohužel neopětovala, rychle vytáhla z lednice paletku s kostkami ledu, pár jich vyklepla a zavázala je do utěrky.

„Běž se připravit do školy. Promluvíme si později,“ mluvila rychle.

„Slibuju,“ dodala s něžným úsměvem, když poznala, že jí nevěřím. Z toho úsměvu se mi podlomila kolena. Než jsem kolem ní prošel, rychle jsem ji pohladil po tváři a jako zbabělec potom utekl do svého pokoje. Když jsem se podíval do zrcadla, nepoznával jsem se. Ten divný úsměv nechtěl zmizet. A srdce mi tlouklo, jako kdybych právě běžel maraton.

___

 

Hodiny ve škole mě naprosto míjely. Nevnímal jsem nic, jen jsem občas vykoukl ven z okna a přiblble se usmál na bílou pokrývku, která zdobila krajinu, kam mé oko dohlédlo. Neměl bych ji pozvat na rande? Bliklo mi hlavou? V hlavě se mi začaly rojit různé představy, až jsem se pozastavil u jedné, která mě vážně chytla za srdce. Celou tu vizi jsem viděl před svýma očima, snad jako kdybych tam vážně byl. Uprostřed stál menší altánek, bohužel jsem netušil, kde by se tam jen tak vzal. Měl by bílou barvu, k čemuž by krásně ladil okolní sníh, který by pokryl jeho střechu. Po jeho obvodu na zábradlí by byly zapálené svíčky a uprostřed stoleček, prostorný tak akorát, aby se kolem něho dalo chodit, ale také, aby se na něj dalo položit více věcí. Čekal bych tam na ni v saku a pohodlných džínách, trochu nervózní a pln očekávání. Možná by tam nějak chtěla dopravit i elektřina, aby se tam dalo zapojit rádio nebo něco takového.

„Edíí!“ vyrušil mě z myšlenek křik. Něco mi vyskočilo na záda, až jsem se málem prohnul.

„Jane, co jsem říkala, o tom křiku na chodbách? Chovej se trochu slušněji!“ napomenula ji okamžitě její učitelka na matematiku.

„Já jí to říkám neustále, slečno Murphsová. Jednou z ní všichni ohluchneme,“ popichoval jsem tu ještěrku, která se mě držela okolo krku, až mě skoro škrtila. Učitelka jen zakroutila hlavou, protože věděla, že si jen utahuji a odešla.

„Dlouho jsem tě neviděla.  A už jsme dlouho nehráli Scrable! Představ si, že jsme uvízli v té vánici! To bylo! A tys tu byl sám? Nebál ses tu?“ pištěla mi do ucha, zatímco jsem ji nesl do učebny, kde měla další hodinu. Jen jsem se zasmál a pocuchal ji ve vlasech, když jsem ji posadil na učitelský stoleček.

„To mi nic nepovíš? Tak dlouho jsem tě neviděla, a ty se mnou nepromluvíš ani slovo! To si říkáš kamarád? Já si o tebe dělala starosti, víš!“ brblala, když jsem se na ni stále jenom koukal.

„To víš, že jsem se o tebe taky bál. Co bych si tu počal bez takového otravného skřítka? To bych nepřežil!“ řekl jsem na konec, když už se vážně zdálo, že se urazí a otočí se ke mně zády. Pohladil jsem ji po tváři a ona se na mě vděčně usmála. V tu chvíli vypadala tak bezbranně, že se ve mně probudil patrně otcovský pud.  Popadl jsem ji opět do náruče a zatočil s ní jedno kolečko.

„Bála jsem se, Edwarde. V radiích hlásily, že díky tomu umřeli i lidé,“ zašeptala mi do ucha smutně. Nevěděl jsem, co na tohle říct, takže jsem pouze zesílil stisk.

„Víš, já tě mám moc ráda,“ ozvalo se mi opět u ucha. To, jak to řekla, mě chytlo za srdce.  Tušil jsem, že je ke mně nějak vázaná, patrně to zapříčinilo to, že to já ji našel a od té doby jsem to byl právě já, kdo s ní dělal domácí úkoly, vysvětloval ji slovíčka, kterým nerozuměla a nakonec jsem to byl i já, kdo jí nastavil náruč, aby se v ní vyplakala, když si vzpomněla na své rodiče. Pamatovala si z nich velmi málo, nevím, jestli to bylo tím, co prožila, ale když si vzpomněla, nebylo to pro ni lehké.

„Já tebe taky maličká,“ zašeptal jsem nazpět a pohladil ji po vlasech. Kdo by si byl pomyslel, že už v sedmnácti budu mít dceru!

Posadil jsem ji zpátky na lavici, popřál ji hezký den a vydal na další hodinu.

___

 

Vyčerpaně jsem sebou mrštil na postel. Odmítal jsem jít dolů a hrát nějaké hry. Ani jednou jsem ji dneska neviděl! Kam mohla zmizet? Optat ostatních vychovatelek jsem se neodvážil, co kdyby jedna z nich pojala nějaké podezření. Co by bylo s Bellou? Musela by odejít? Vyhodili by ji? Já bych musel odejít odsud? Ta představa mě najednou nějak vyděsila. Kolikrát jsem odsud chtěl utéct? Tak co se semnou děje? Věděl jsem to. Mohla za to Jane.

Uvědomil jsem si, že ji neberu jen jako další dítě, které se mnou obývá jeden dům a školu. Bral jsem ji jako svou sestru, ne-li vážně jako dceru. Nedokázal jsem si představit, že bych ji tu nechal samotnou a už vůbec jsem si nedokázal představit to, že by ji mohla adoptovat nějaká jiná rodina. Nevěřil bych, že by se o ni starala tak, jak si zasloužila. Neznala by ji, tak jako já, nevěděla by, co si tahle malá osůbka musela prožít. Ale co bych tak já mohl udělat? Jsem sotva plnoletý, práci nemám, peníze, kde bych je tak asi vzal? Jediné, co mám našetřené, je pár desítek dolarů, které jsem nestihl utratit. Vydělal jsem si je o prázdninách v jedné cukrárně poblíž, kam mě vychovatelky upíchly na brigádu, abych v domově neseděl jak pecka. Při vzpomínce na ty dva měsíce, se mi vytvořil kolem úst úsměv. Potkal jsem tam spoustu dívek, snad každá se na mě usmívala a očividně chtěly, abych je požádal o číslo. Neudělal jsem to, protože ještě tehdy jsem si myslel, že dívku ve svém životě nepotřebuji. A teď se na to podívejte. Uběhlo několik měsíců a já jsem zamilovaný až po uši.

Vylekaně jsem vyskočil z postele, když se ozvala rána z venčí. Chvíli jsem nechápavě koukal do okna a až pak mě trklo, že to co pomalu sjíždí z okenní tabule, je sněhová koule, která se o ni rozprskla. Soustředěný na to, jak se tam dostala, jsem se opět vylekal, když přiletěla i druhá. Celý zmatený jsem otevřel okno. Naskytnul se mi tak nejkrásnější pohled na světě.

„Netrč tam v tom pokoji jak popelka a pojď se projít,“ smála se na mě zezdola Bella. Tomu se nedalo odolat. Prostě to nešlo. Přesto jsem se zdráhal. Měl jsem už měsíc zákaz vycházek. Nechtěl jsem další průšvih.

„Když mě někdo uvidí, skončí to špatně, Bello,“ oplatil jsem jí úsměv a vyklonil se z okna. Pokoj jsem měl v prvním patře, kdyby pod mým oknem nebyl sníh, asi by bylo nemožné skočit.  Ale díky vánici se tam teď utvořila velmi vysoká kupa sněhu, takže bych padl do měkkého. Lákalo mě to, a to hodně. Opět jsem zvedl zrak k ní, ale to už mi přistála ve vlasech další koule. Na chvíli jsem nic neviděl, jak jsem měl všude sníh, za to jsem moc dobře slyšel ten její smích. Zněl šťastně.

„Jen počkej,“ zašeptal jsem se smíchem. Zalezl jsem zpátky do pokoje, kde jsem popadl bundu, boty do sněhu a rukavice a už jsem seděl na parapetu. Na chvíli jsem zaváhal a pak jsem skočil. Bylo to velmi vzrušující, letět vzduchem. S tichým žuchnutím jsem dopadl do hromady, která mi byla skoro po pás.

„Neboj, počkám. Ale jak tak koukám, bude to trvat dlouho,“ poukázala na to, jak jsem tam zapadl a opět se přidušeně rozesmála. Poprvé jsem ji viděl takhle veselou a skoro mi to bralo dech. Chvíli jsem rozjímal nad tím dokonalým zvukem, který se linul z jejích úst, ale když mi dopadla na hlavu další dělovka, začal jsem se hrabat ze svého nechtěného úkrytu.

„Aby ses nedohrabal až na Madagaskar,“ posmívala se mi a jen tak si seděla pár metrů ode mě pozorujíc mě s jiskřičkami v očích. Ignoroval jsem ji a snažil se co nejrychleji dostat ven. Konečně se mi to podařilo a já se s vítězným úsměvem postavil na vlastní nohy.

„Působivé,“ uznala a opět se rozesmála. Rukavice jsem se oprášil a pak je zahodil. Byla naprosto promočené. Přistoupil jsem k ní a natáhl k ní ruku. Váhavě mi svou dlaň vložila do té mé a já jí pomohl vstát.

„Pane Edwarde, co to děláte?“ ptala se šeptem a se smíchem, když jsem jí omotal ruce okolo pasu.

„Sám nevím! Asi jsem se zbláznil, slečno učitelko,“ pousmál jsem se a přistoupil na její hru. Jemně jsem si ji přitiskl ke svému tělu. Přál jsem si, aby bylo léto a my nemuseli mít ty zbytečně tlusté zimní bundy. Sice nás držely v teple, ale pro tuhle chvíli jen otravně překážely.

„Neměla bych vám zavolat doktora?“ hraně se strachovala o mé zdraví. Něžně přitiskla studenou dlaň na mé čelo.

„Celý hoříte!“ vydechla a opět se rozesmála. Obtočila mi ruce okolo krku. V tu chvíli mi to přišlo tak přirozené. Ještě před pár dny jsem si ani v tom nejtajnějším snu nedokázal tohle představit. A teď voala! Držím jí ve své náruči a ona mě neodstrkuje. Srdce se mi naplnilo štěstím a láskou. Jediné, co jsem potřeboval, byla ona. Přál jsem si vypadnout z tohohle domu, být jenom s ní. S nikým jiným.

Sklonil jsem se k jejímu krku a jemně ji políbil. Nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, vedly mě instinkty. Cítil jsem, jak namáhavě polkla, a polibek jsem zopakoval. Tentokrát na čelist. Přesunul jsem se k jejímu uchu.

„Ano, máte pravdu, hořím, slečno učitelko. Hořím touhou po vás,“ zašeptal jsem ji sladce do ucha a políbil ji i tam. Trochu hlasitěji vzdychla, ale jinak nereagovala. Jediné, čím mě pobízela, abych pokračoval dál, byly její ruce, které jemně masírovaly můj krk. Mrazilo mě z toho v zádech. Pomalu jsem si opřel čelo o její a zadíval se jí zblízka do obličeje. Oči měla zavřené a na ústech jí pohrával slabý, přesto spokojený úsměv.

„Takové věci byste, Edwarde, neměl říkat,“ promluvila najednou a otevřela oči.  Ty dvě zlaté koule si mě opět chytily, všechno ostatní přestalo existovat, byly tu jen dvě zlaté studánky, které na mě s očekáváním koukaly. Už se to nedalo vydržet. Lehce jsem přitiskl své rty na její. Tenhle letmý dotek působil jako rozbuška. Tak dlouho jsem toužil tohle udělat, a konečně se mi to podařilo. Tělo mi celé vibrovalo vzrušením a štěstím. Nabízela mi své rty, a když je maličko pootevřela, byl jsem v sedmém nebi. Zapomínal jsem i dýchat, což byl po chvíli trochu problém. Ona to poznala a maličko se odtáhla. Zhluboka jsem se nadechl, přesto jsem vzduchu neměl stále dost. Srdce mi bušilo jako o závod a nezdálo se, že by chtělo v nejbližší době přestat. Opět jsem si opřel čelo o její a dýchal, jak jen to šlo. I ona měla problémy, ale rychleji se klidnila. Tiskl jsem si ji k sobě v pase a vdechoval její vůni na krku. Nikdy jsem nic takového necítil.

„Nejkrásnější dárek k narozeninám, co jsem si mohla přát,“ zašeptala.

„Ty máš dnes narozeniny?“

„Ano, právě odbila půlnoc,“ slyšel jsem úsměv v jejím hlase. Tentokrát jsem už neváhal, věděl jsem, že už je jenom moje. Políbil jsem ji na obě tváře a nakonec i na rty. Dlouze, vášnivě, až jsem opět popadal dech.

„Všechno nejlepší,“ zašeptal jsem jí udýchaně do tváře.

Chvíli jsem se na sebe jen tak přihlouple usmívali, oba neskonale šťastní, že můžeme jeden druhého držet za ruku, či jen pohladit po tváři. Každý její dotek mi rozběhl srdce na nejvyšší frekvenci, nevěděl jsem, jak je to možné. Uvědomil jsem si i jinou věc. Jakmile jsem byl s ní, jakákoli prázdnota, která kdysi svírala mé srdce, byla prostě najednou pryč. Cítil jsem s ní jako nový člověk, který neměl žádnou smutnou minulost. Na chvíli jsem se zastyděl, že nemyslím na své rodiče, ale jen jsem se podíval do těch zlatých kukadel, bylo to pryč. Věděl jsem, že jsou teď oba šťastní, a že jsou spolu, tak proč bych na ně měl vzpomínat se smutkem?

„Začíná zase sněžit,“ koukla se Bella na oblohu. Nic jsem zatím neviděl, ale po pár vteřinách spadla první vločka na její tvář. Jak se tak koukala na nebe a já viděl všechny ty vločky, jak jí padají do dokonalé tváře, věděl jsem, že s ní už potřebuji být do konce života, jinak se rozpadnu. Navíc, jaké klišé, jsem měl pocit, že právě ten sníh mi tohle všechno potvrdil. Rodiče mi to potvrdili. Vzhlédl jsem také nahoru a usmál se na ně. Nechápavě jsem potom sklopil oči na Bellu, která se ode mě odtáhla a sklonila se dolů. Nabrala do hrsti kupičku sněhu a vhodila mi ho přímo do obličeje. Tentokrát jsem nestál celý ohromený a nečekal ani minutu. Popadl jsem ji v pase, přehodil si ji přes rameno a kráčel si to k té velké hromadě pod mým oknem. Pištěla, vzpouzela se, měla neskutečnou sílu. Už jsem ji tam skoro se smíchem házel, ale ona se chytila mé bundy na zádech.

„Jestli jdu já, ty taky!“ smála se a koukala mi vzhůru nohama do očí.

„Nikdy!“ nedal jsem se a pral se s ní jak malé dítě. Nakonec se mi to jen povedlo. Skoro se v té hromadě ztratila. Chvíli prskala, házela hlavou, aby dostala sníh z vlasů. Stál jsem nad ní a musel se smát. Vypadal tak rozkošně. Na vteřinku jsem se lekl, aby se neurazila, ale když jsem zahlédl, že i jí cukají koutky, uklidnil jsem se.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se, když pominul smích.

„Nejsem,“ zavrtěla hlavou a dívala se mi do očí. Skoro se mi pod tím pohledem podlomila kolena.

„Co je ti?“ strachoval jsem se a naklonil se k ní. S tím samozřejmě počítala a stáhla mě k sobě. Já to měl bohužel horší, protože jsem letěl po hlavě. Všechen sníh mi skončil ve vlasech, v očích a co víc, i v puse. Zvedl jsem zmrzlý obličej a vyplivl ho. Bella se hlasitě rozesmála.

„Tak, a nemusím se ani sprchovat,“ hudroval jsem a snažil se z toho nějak dostat. Měl jsem to naprosto všude.

„Promiň,“ soukala ze sebe mezi smíchem, „ono se to ale přímo nabízelo!“ Ať už jsem chtěl, nebo ne, odpustil jsem jí hned, jakmile jsem jí pohlédl do obličeje. Měla zavřené oči a smála se na celé kolo. Kapičky rozmrzlého sněhu mi kapaly z vlasů do obličeje, ale já to tak nechal a jen se díval.

 


 

Moc Vám děkuju za komentáře, vážím si jich. Hrozně moc.

Co říkáte na jejich vztah? Že by Edward měl trochu toho štěstí, které ho před tím v dětství opustilo? :-)

 


6. kapitolaShrnutí8. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 7. kapitola:

 1
09.10.2011 [21:39]

zuzka88Edward s malou Jane je skvělej. No a pak s Bellou to nemělo jedinou chybičku. Vlastně jednu malou, budu šťourat, je to takovej detail, ale já si ho neodpustím. On si ji přehodil přes rameno... není Bella náhodou upírka? Všude se píše, že jsou jako šutr, tím pádem nevím, jestli by ji unesl, ale jak říkám, je to jen detail a já jsem otravnej šťoura Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.05.2011 [13:37]

Michangela Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!