Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 6. kapitola

25.04.2011 (20:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2589×

6. kapitola

Opět jsem seděl na houpačce, kterou postavil můj otec před naším domem na zahradě.  Snažil jsem se rozhoupat co nejvíce to šlo. Otec zrovna seděl na lavičce opodál a skládal další hudbu, nechtěl jsem ho proto rušit. Hlavně jsem chtěl dokázat, že to zvládnu sám. Kopal jsem nohama, máchal rukama, vůbec to nepomáhalo. Byl jsem tak moc zahleděný do svého úspěchu, že jsem si nevšiml, že otec odložil psaní a s úsměvem mě pozoroval.

„Jestli se rozhoupeš až k té větvi od třešně, složím pro tebe píseň, synu, a pojmenuji ji po tobě,“ prohlásil a já se odhodlaně zahleděl na větev, která nebyla ani moc vysoko.  To přece musím zvládnout, honilo se mi hlavou. Představa toho, že bude táta hrát píseň na svém koncertě a bude se jmenovat podle mě, mě naprosto pohltila. Musím to zvládnout!

„I snaha se cení, Edwarde. Jen, prosím tě, nespadni,“ smála se v okně máma. Jen jsem se na ni chlácholivě usmál. Opět jsem dal do pohybu své údy, ale prostě jsem se zaboha nemohl dostat k té větvi.

„Petere, malá pomoc nebude vadit, že ne?“ ozval se za mnou známý hlas.

„Ano, tatí! Prosím! Mám na to moc malé nožky!“ upřel jsem svůj prosebný pohled na otce.

„Ale co! Jen mu, Marie, pomož!“ mávl rukou otec a zašel do domu, kde jsem zahlédl, jak políbil matku na čelo.

„Marie, až k oblakům! Když to zvládneme až tam, napíše pro nás táta stovky písní, ne jednu!“ zaprosil jsem a pěvně se chytil houpačky.

„Co stovky! Miliony! Biliony!“ souhlasila se smíchem Marie a pomalu mě postrkovala, aby mě rozhoupala.

___

Zamžoural jsem do světla, které mě přímo řezalo do očí. Ta žlutá koule si mi v klidu svítila přímo do tváře a nenechala mě tak už dále spát. Sen, který se mi zdál, mě zmátl. Přál jsem si být zase na tom místě, a přál jsem si být zase s rodinou. Sám nevím, jestli jsem si tento okamžik jen vysnil nebo se vážně stal. Zdál se mi známý, dokonce i ta další osoba, která mě právě na celém snu mátla nejvíce, se mi zdála povědomá. Ten hlas jsem už slyšel. A ne jednou. A pak jsem si vzpomněl, kdo mě to posledně před usnutím držel za ruku. Bella!

Vyletěl jsem do sedu a hned na to jsem toho litoval. Hlava mi třeštila jako po hodně silně propité noci. Ale co já vím, já se ještě nikdy neopil. Chvíli mi trvalo, než jsem tu bolest trochu ztlumil, zvykl si na ni a vzpomněl si na všechno, co se včera stalo. Pomalu jsem vstal z postele a tiše se vydal do koupelny. Opláchl jsem si obličej, ale to mi moc nepomohlo. Nakonec jsem ze sebe shodil oblečení a vlezl do sprchy celý. To mě trochu probralo. Když jsem zavadil pohledem o zrcadlo, trochu jsem se vyděsil. Pravé oko jsem skoro neměl, byla tam jen modro fialová modřina, která jasně svítila na mém obličeji. No paráda!

S kapičkami ve vlasech a pouze s ručníkem omotaným kolem pasu jsem se opět vydal zpět do pokoje.  Našlapoval jsem tiše, protože jsem si myslel, že Bella patrně ještě spí. Dole jsem neslyšel ani myšku ťapat, ale to bylo možná tím, že jsem byl zvyklý, že je tento domov přecpaný dětmi.

Přistihl jsem se, že nějak moc dlouho koumám před skříní, co si vzít na sebe. Ještě budu horší než ženská, zakroutil jsem hlavou a sáhl po zeleném tričku a po nejpohodlnějších džínsech. Pohled do zrcadla jsem si ale neodpustil a rychle si ještě prohrábl vlasy. Ještě byly mokré.

S bušícím srdcem jsem se vydal dolů. Ani jsem nevěděl proč, stále jsem našlapoval tiše a po každém druhém schodu jsem se zastavil a poslouchal, jestli se dole něco děje. Nic jsem ale nezaslechl. Prošel jsem halu, kuchyň, jídelnu a nakonec i společenskou místnost. Pohled mi ulpěl na pianu. V otevřených notách na stojanu ležel papír. Sedl jsem si na stoličku u něho, aniž bych se nějak dotkl dřeva nebo kláves piana a přečetl si vzkaz: Hned se vrátím, musela jsem si něco zařídit. V kuchyni na lince jsem připravila něco k snědku, doufám, že se neotrávíš. B.

Písmo bylo úhledné, skoro jako kdyby ho někdo natiskl, ne napsal svou vlastní rukou. Proč mi to nestrčila přímo pod dveře pokoje? Raději to dala sem, na piano, aby mi opět připomněla minulé téma, které jsme probírali. Sundal jsem vzkaz a zahleděl se na noty. I tento výběr písně musela připravit. Znal jsem ji moc dobře, poslouchal jsem ji totiž od svých dvou let těsně před spaním. Ale jak tohle mohla vědět? Asi už si něco namlouvám. Prostě si tuhle píseň chtěla zahrát a nechala tu noty. Ano, tak to muselo být. Přesto jsem si nebyl tak moc jistý, že je to jen náhoda.

Znovu jsem se soustředil na noty a slyšel tóny, které by se rozezvučely místností, kdybych jen položil prsty na klávesy a začal hrát. Z nečekaného popudu jsem natáhl ukazováček pravé ruky a zmáčkl zkusmo první tón písně. Zvuk se rozlehl po celé místnosti a já rychle ucukl rukou pryč a rozhlédl se na všechny strany, jestli tu se mnou někdo není, jako kdyby mě mohl přistihnout při nějaké špatné věci. Čekal jsem, že když sáhnu na piano, něco se stane. Nic se ovšem nestalo, jen jsem měl větší chuť pokračovat.  Zmáčkl jsem i další tón.  A následovalo opět rychlé rozhlédnutí. Už jsem natahoval opět prst, že zmáčknu i třetí tón, ale práskly dveře a já odskočil od nástroje. Měl jsem nutkání utéct do pokoje a zamknout se tam, ale co by mi to pomohlo. Navíc mě přece nikdo neslyšel a ani neviděl.

„Edwarde? Jsi tady?“ ozvalo se z haly. Nevěděl jsem, jestli reagovat. Byl jsem naprosto zmatený.

„Jestli ano, mám tady nákup a potřebovala bych pomoct,“ dodala o chvíli později Bella a bylo slyšet šustění papírových tašek. Nebuď zbabělec, neslyšela tě! říkal jsem si v duchu.  Ale co když přece jen ano? Bude mě nutit hrát dál?

„Edwarde!“ ozvalo se naléhavě a pak buch, jak spadla taška. Dodal jsem si odvahy a vyšel ke kuchyni. Bella byla skloněná a sbírala rozsypaný nákup.

„Promiň,“ zamumlal jsem a sklonil se taky, abych jí pomohl.

„To nevadí,“ mávla nad tím rukou a s plnou náručí se vydala k ledničce, aby vše uklidila. „Jen jdi klidně hrát dál,“ dodala se smíchem zády ke mně. Cítil jsem, jak rudnu.

„Já nehrál,“ zapíral jsem. Snažil jsem se při tom vydržet její pohled. S úsměvem mě pozorovala.

„Vážně?“ zeptala se a zvedla při tom jedno obočí. Takhle vypadá velmi sexy, prolétlo mi hlavou.

„Vážně,“ stál jsem si na svém.

„Dobře,“ pokrčila rameny a obdařila mě takovým úsměvem, až jsem měl pocit, že mám nohy z rosolu.

„Fajn, pár tonů jsem zahrál,“ sklopil jsem přistižený oči.

„Ale za to se nemusíš stydět. To je přece úžasné.“ Přistoupila ke mně a zvedla mi studeným prstem hlavu.

„Nikdo tě do toho nenutí, ale já cítím, že hraní ti chybí. Ty chceš hrát, jen máš nějakou nesmyslnou zábranu,“ pokračovala a stála ke mně tak blízko, že jsem cítil její dech na své tváři.

„Není nesmyslná. Nerad bych někoho opět zklamal,“ zašeptal jsem.

„Zklamal jsi jedině tím, že jsi přestal hrát, Edwarde.“ Mlčky jsme se měřili pohledem a já věděl, že dlouho nedokážu odolávat. Hraní mě lákalo stejně silně, jako tahle osoba.  Čekala, že se nějak vyjádřím, ale já v tuhle chvíli nevěděl jak. Zaprvé jsem z ní byl naprosto mimo a zadruhé jsem vlastně nevěděl, jestli mám říct, že budu opět hrát, nebo ne.

„Co se vlastně stalo tvému oku? To je ze včerejška?“ zeptala se zájmem a přejela mi po modřině pod víčkem studeným prstem. Nechtíc jsem přivřel aspoň to jedno zdravé oko, protože to příjemně chladilo.

„Ale,“ mávl jsem hraně rukou. „Jen jsem včera zapomněl, že jsem si otevřel okno, a už to bylo.“ Překryla mi dlaní celé oko.

„Potřebuješ to zchladit, vypadá to vážně ošklivě. Nechce se mi věřit, že ti tohle udělalo okno,“ přemítala, když mě vedla s dlaní stále na mém oku k lednici a vytáhla z ní mraženou zeleninu.

„Jsem nešika,“ pokrčil jsem rameny, když mě zkoumala svýma očima. Opět byly trochu tmavší než minulý den, ale pořád tam byl nádech zlata.

„Tak kdo ti dal pěstí?“ optala se přímo. Sakra, to jsem tak průhledný?

„Nikdo, vážně jsem se jen praštil,“ zalhal jsem a uhnul zdravým okem. Stál jsem opřený o kuchyňskou linku, jednou rukou si držel zeleninu na oko a druhou se opírajíc o prostor za mnou. Překvapeně jsem vzhlédl, když jsem ucítil její tělo těsně u mého.

„Proč mi lžeš?“ Položila si jednu ruku kolem mých boků na linku. Moje srdce se rozběhlo na plné obrátky.

„Já nelžu,“ stál jsem si na svém a namáhavě polkl. Co se mnou tahle osoba dělala, to bylo něco neuvěřitelného. I druhou ruku si položila kolem mých boků na linku. Byl jsem v pasti.

„Ale ano, Edwarde. Lžeš, jak když tiskne. Ale neboj, já se to stejně nějak dozvím,“ mrkla na mě se smíchem a čekala, jak zareaguji. Kdybych tak ovládal své tělo, asi bych něco řekl nebo udělal, ale já byl naprosto vedle. Myslel jsem jen na jedinou věc a to obejmout ji kolem pasu. Úžasně se to nabízelo, a ona nevypadala na to, že by protestovala. Sklopil jsem oči a sundal jsem zeleninu z oka. Trochu déle jsem ji upravoval na lince a až potom jsem opět zvedl k ní své oči. Už se nesmála, nebyl tu ani náznak veselí. Propalovala mě pohledem a já čekal, co se stane.

„Myslím, že bych ti měla opět vykat, bude to tak lepší,“ zašeptala a na nepatrnou chvíli jí sjely oči dolů, na mé rty.

„Když myslíš,“ zašeptal jsem nazpět, ale nevzdával jsem to. Věděl jsem, že to říká jen tak. Tohle to, co je mezi námi, prostě jen tak nezmizí. Připadal jsem si, jako kdybychom spolu žili jen ve své bublině, okolní svět najednou přestal existovat. Pomalu jsem natáhl ruku a se zatajeným dechem jsem ji položil na její záda. Maličko se prohnula, ale jinak nereagovala. Jen jsem periferním pohledem viděl, jak se pousmála. To mi to dodalo odvahy a jednoduše jsem ji chytil z obou stran.

„Asi bych tě měla zastavit,“ usoudila se smíchem. Čekal jsem, jestli to udělá. Nebyl jsem si jí jistý. Udělala jsem přesný opak. Namáčkla se na mě ještě více.

„Tohle je špatně,“ zamumlala a opřela si hlavu o mé rameno. Já byl v sedmém nebi.

Bella

Kdyby tak věděl! Tak strašně mě lákal, takhle stát opřená o jeho rameno, připadala jsem si poprvé ve svém životě, že jsem na správném místě, přesně tam, kde mám být. Byla to pravda, patřila jsem k němu, ale ne tímhle způsobem. Naprosto odlišným. Spíše já bych ho měla utěšovat. I když, přesně si vzpomínám, když jsem přijela z nákupů s Alison a já rovnou v nových šatech přijela domů, jak si mě Peter měřil a prohlásil, že přesně takovou nevěstu by si pro svého syna přál. Tehdy jsem byla malá a hloupá, dělal si ze mě legraci, že jsem červená jako rak.

„Takhle bych vydržel klidně do konce života,“ ozvalo se mi u ucha stydlivě. Neubránila jsem se smíchu a pozvedla k němu oči. Díval se na mě tak něžně, že jsem věděla, že jakýkoli protest je naprosto zbytečný. Dá se říci, že jsem tohohle člověka znala skoro celý jeho život, přesto mě velmi překvapil. Překvapily mě emoce, které mě k němu táhly a které se draly na povrch. I jeho chování, asi ho změnil život.

Hluboce jsem se nadechla a užívala si vůni jeho krve. Tak lákavá a pro mě tak cenná! Sevřela jsem paže kolem jeho pasu ještě těsněji a obličej zavrtala pořádně mezi jeho rameno a krk. Vdechovala jsem jeho vůni. Byla tak jedinečná. Už dříve měl specifickou vůni, ale teď, když mé smysly ještě více zesílily, dokázala jsem rozeznat každičký prvek. Levandule, trochu máty možná že i citrón.

„Měl bych se jít vysprchovat?“ zeptal se smíchem a já, kdybych mohla, zrudla bych jako rak.

„Spíš naopak, voníš dokonale,“ zašeptala jsem mu do krku tak potichu, že jsem pochybovala, že to slyšel.

„To se mi ulevilo,“ zašeptal nazpět, ještě stále se smějíc. Tentokrát to byl on, kdo byl najednou uvolněný. Do role stydlína jsem se přemístila já.

Měl pravdu, takhle bych taky dokázala vydržet až do konce života. Nic mi nechybělo. Vlastně skoro. To malé srnče, které jsem dnes musela skolit, mi bohužel nestačilo. Dlouho jsem nic nelovila, takže tohle byla chabá záplata na velkou ránu. Zhluboka jsem se opět nadechla a i přes bolest v hrdle se spokojeně usmála. Tohle už mi prostě nevadí. Ale není to tak dávno, co jsem s tím měla ještě problémy. Pamatuju si, že Carlisle se na mě vždy jen shovívavě usmál nebo poplácal po rameni a řekl, že se to stává a že to nakonec ovládnu. A měl pravdu. Stojím tu s křehkým člověkem, nos mám přímo na jeho tepně, a co to se mnou dělá? Rozlévá mi to v mém prázdném srdci lásku, kterou k tomuhle človíčkovi chovám.

Když jsem si začínala myslet, že tu takhle vážně zůstaneme, zaslechla jsem myšlenky dětí a vychovatelek. Takže se už vrací. Smutně jsem se od něj odtáhla a on mě za to odměnil zmateným výrazem.

„Myslíš, že by mě Katy nevyhodila, kdyby mě našla ve tvé náruči?“ zeptala jsem se ho se zdviženým obočím.

„Té je do toho prd, co já mám ve své náruči,“ mávl rukou a div, že si neodfrkl. „Ale máš pravdu, nebudeme nic riskovat, že?“

„Přesně tak, přece jenom by mě mrzelo, kdybych odtud musela odejít. Nějak se mi tady zalíbilo,“ mrkla jsem na něj a opět rychle sklopila oči, protože mě zachvátily rozpaky. Tak dávno je to, co jsem se naposledy cítila takhle. Teplý prst mi zlehka zvedl bradu. Něžné zelené oči si mě lapily a já se ztrácela.

„Máš k tomu důvod?“ zeptal se obezřetně a propaloval mě pohledem. Najednou byl plný odvahy, jeho obvyklý stud a zmatek byly pryč. Byl tu jen zamilovaný chlapec, který šel za tím, co chtěl, co potřeboval ke svému životu.  A před ním stála dívka, která si nevěděla rady. K čemu mi je čtení myšlenek, když teď žádné neslyším? K čemu mi je dokonalý mozek, který pracuje nevím kolikrát rychleji než ten lidský, když si stejně neumím počít se svými pocity? Nevím, co udělat?

„Myslím, že si odpověď zjistím sám,“ usoudil s poloúsměvem a chytil do dlaní můj obličej.

„Teď už mi neutečeš,“ zašeptal a přiblížil se blíže. Já přestala dýchat, i když jsem to nepotřebovala.

Mám takový pocit, že se nám ti dva spolu sbližují, co vy na to? Dokončí Edward to, co na konci začal, nebo se mu to opět nepodaří?

Chtěla bych Vám ohromně poděkovat za komentáže, netušíte, jak moc mě těší a pomáhají mi. Strašně Vám děkuju, že čtete a komentujete.:-)

5. kapitola • Shrnutí • 7. kapitola

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 6. kapitola: