Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 5. kapitola

Pianista - 5. kapitolaJak bude jejich rozhovor pokračovat? :-)

5. kapitola

Bella

Koukala jsem do těch zelených studánek a bránila se vzpomínkám. Zklamala jsem ho, a on mi tak důvěřoval! Když si jen představím, že jsem s tímhle člověkem mohla být, když začal chodit do školy, když mu zemřela matka a i v tu dobu, když ho opustila i poslední milovaná osoba. Ani jsem nechtěla pomyslet, čím si musel projít, když Peter zemřel. A jen kvůli mně skončil tady!

 

Edward

Byl jsem z ní zmatený. Zkoumavě jsem jí hleděl do tváře a snažil se z ní něco vyčíst. Marně. Promluvit jako první jsem nechtěl, přece jenom tohle pro mě bylo ožehavé téma. Jen jsem si na ten moment vzpomněl, červenal jsem se jako rak.

„Neber si to osobně,“ řekla zamyšleně. Skoro jako kdyby vůbec nebyla duchem přítomna.

„Ale tímhle jsem rozhodně nechtěla začít,“ usmála se na mě, jako by se právě zase vrátila do reality.

„Čím jsi chtěla začít?“

„V prvé řadě jsem se trochu lekla. Bylo to na mě trochu... nečekané, rychlé, a já vážně netušila, jak bych zareagovala, kdybych tě nechala dokončit to. Rozhodně na tohle ještě nejsem připravená, neodpustila bych si, kdybych ti ublížila,“ mumlala si pro sebe, až jsem ji skoro neslyšel. Snad poprvé byla i ona v rozpacích a evidentně nevěděla kam s očima.

„Ublížila?“ zopakoval jsem zmateně. Jak mi může více ublížit, než když mě odmítne?

„Ano, ublížila, nechtěně. Ale to také není podstata věci, která mě přiměla tě zastavit. Edwarde, já jsem tu jako učitelka. Tenhle druh vztahu by patrně nefungoval. Vlastně jsem si naprosto jistá, že ne. Jsi vážně úžasný chlapec a kolem sebe máš spoustu dívek, které stojí o tvou pozornost. Dej jim ji,“ upřela na mě prosebný pohled a mě píchlo u srdce. Sakra! Já jsem snad vážně zamilovaný!

„Ty o mou pozornost nestojíš?“ zeptal jsem se s bušícím srdcem. Ani do očí jsem se jí nepodíval. Tyhle scény pro mě byly nové. Nevěděl jsem, jak v nich mluvit a už vůbec ne, jak se chovat. Znal jsem ji natolik, že si mohu dovolit obejmout ji? Bylo na polibek vážně moc brzy? Proč bych ji nepolíbil, když ji miluji? A sakra!

„Edwarde,“ začala, ale já jsem ji přerušil mávnutím ruky. Páni! Já se vážně zamiloval. To, jak se mi sevře celý žaludek a hrdlo, kdykoli tuhle posvátnou osobu spatřím, to je láska? Už jsem znal odpověď. A ta odpověď se mi líbila více, než by měla.

„Nemůžeš mi zakázat tě milovat,“ vyhrkl jsem a zadíval se jí do očí. Až pak jsem si uvědomil, co jsem řekl a své rádoby odhodlané oči opět sklopil a plácl se přes pusu. Chlape jeden, dávej si pozor na to, co říkáš! Byl jsem tak rozradostněný z toho, že jsem to všechno konečně pochopil a pak plácám takové blbosti. Po očku jsem na ni pohlédl. Vyděšeně na mě zírala, a když si všimla, že se na ni koukám, nasadila nejistý úsměv. Zkoumala můj obličej, snad jako by doufala, že v něm něco najde. Chvíli jsem se odhodlával a nakonec jsem zakotvil své oči přímo na jejím obličeji. Neznámá síla mi pomohla, abych vydržel tíhu jejího pohledu.

„Pověz mi něco o své rodině,“ zašeptala. Málem jsem nadskočil, takové ticho okolo nás bylo a ona ho svou otázku narušila. Přerušila tak nitku síly, která ke mně proudila a má odvaha odletěla jako pírko ve větru. Otázka na mou rodinu opět sevřela celé mé tělo a já cítil, že všechno kouzlo je pryč a já začínám být trochu podrážděný a smutný.

„Co chceš vědět?“ Uhnul jsem očima a sedl jsem si bokem k ní. Zahleděl jsem se ven oknem a mohl tak zpozorovat osamocenou vločku, která pomalu padala k zemi. Po ní následovala druhá a třetí, pomalu se sunuly po obloze, svobodné, volné. Kde bych teď asi byl, kdyby oba žili? Bydleli bychom v tom stejném domě, jako před tou tragédií?  Byl bych na nějaké prestižní hudební konzervatoři? Patrně bych po večer hrával s otcem, matka by nám zpívala a kdo ví? Měl bych třeba i sestru či malého bratříčka. Ne, chtěl bych sestru, hrával bych si s ní až by vyrostla, chránil bych ji před kluky a ostatními namyšlenými děvčaty. Hlídal bych si, kdo o ní má zájem a pěkně bych si všechny prověřil. Ale to se nikdy nestane. Ani štěně, které jsme vlastně nikdy neměli, mi nezůstalo. Prostě nic.

„Nechtěla jsem tě rozplakat,“ zašeptala z ničeho nic blízko u mého ucha Bella a setřela mi slzu, která mi naprosto nečekaně utekla z oka. Venku se opět rozvířila sněhová vichřice. I přes slzy, které mi nesmyslně kanuly neustále po tváři, jsem se musel usmát a jít otevřít okno.

„Bude tu chladno, Edwarde,“ podotkla Bella, ale já ji nevnímal. Matka příroda mě opět uchvátila svou mocí a já se díval na tu bílou spoušť, jak si to s klidem sune dolů po obloze. Opět se mi připomínali rodiče, snad jako kdyby tu se mnou vážně ještě byli.

„Každý rok, i potom, co matka zemřela, jsme s otcem první den, kdy nasněžilo, šli okamžitě sáňkovat. Když mi bylo osm, sáňky se nám rozbily. Byl jsem paličaté dítě a nechtěl jsem žádné nové sáňky. Přísahal jsem, že je spravím, i kdybych to měl dělat celou zimu. Otec mi jen se smíchem přizvukoval, že se mi to do života bude hodit. Nechal mě tam samotného celou noc, až mě našel, jak na těch saních spím stočený do klubíčka. Probudil mě otec, jak se chechtal nad mým dílem. Jednoduše jsem ulomené kousky přilepil obyčejným lepidlem na papír, tehdy mi to přišlo jako naprosto geniální nápad. Se smíchem mě pochválil a ze skříně, kterou tam měl, vytáhl nové sáňky. Nemusel mě dlouho přemlouvat, skoro vynechal snídani, jak jsem se těšil,“ převyprávěl jsem příhodu, která se mi najednou zjevila v paměti. Ještě teď jsem slyšel otcův smích, a já vyletěl ze sáněk, jak mě vylekal.

„Měl jsi skvělého otce,“ ozvalo se za mnou. Bylo to zvláštní, jako kdyby mě vytrhla z nějakého transu.

„Byl to ten nejspravedlivější a nejlaskavější člověk na světě. A musel zemřít právě kvůli mně,“ souhlasil smutně. Snad jedině ty vločky, co neustále padaly, mi držely slzy na krajíčku.

„To není pravda. Lidé prostě umírají. Nebyla to tvoje vina, ani nemohla. Vždyť je to nesmysl,“ snažila se mi to vymluvit, ale já moc dobře věděl, jak to všechno bylo. Ještě před tím osudným koncertem bylo všechno v pořádku a pak? Najednou ,bum!', všechno bylo pryč. Najednou tu pro mě nikdo nebyl a já se ocitl sám v tom pravém světě, před kterým mě celou tu dobu chránil.

„Edwarde, poslouchej mě,“ zatřásla mi ramenem a já si uvědomil, že mi opět kanou slzy po tvářích. Bože, musím se dát do kupy, brečím tu před holkou. Nekoukl jsem se na ni, neměl jsem na to odvahu.

„Z jeho smrti se vinit nesmíš. To tě užírá celou tu dobu? Proto nechceš hrát?“ Její otázky mi začínaly být nepříjemné, rázně jsem zavřel okno a bez pohledu na ni se přemístil opět na postel.

„Na klavír už nikdy nesáhnu, pokud vám jde o tohle, slečno Swanová,“ prohodil jsem a dělal, jako kdyby se předešlých několik minut vůbec nestalo.

„Já tě chápu, Edwarde. Pokud k tomu máš dobrý důvod, není dobré tě do toho nutit. Ale pověz mi, je to kvůli tvému otci?“ Naprosto ignorovala, že jsem jí zavykal. Líbilo se mi to.

„Svým hraním jsem způsobil více škody, než užitku, Bello. Hraní bylo naším životem, mým a otcovým. A já ho zklamal. Svůj první koncert jsem naprosto zpackal a skončil tím nejhorším způsobem. Ztratil jsem jak svou poslední milovanou osobu, tak chuť k hraní.“ Zamyšleně na mě hleděla, cítil jsem její pohled na tváři. Přešla od okna k posteli a sedla si těsně ke mně. Její studená paže se otřela o tu mou, a mě naskočila husí kůže. Ne z její teploty, ale z její blízkosti. Srdce si právě běželo svůj životní maraton.

„Co by na to říkal otec, kdyby tu teď byl? Jsem si jistá, že jsi tohle musel slyšet nesčetněkrát. Nemyslíš, že by chtěl, aby si hrál dál a rozvíjel tak váš talent? Edwarde, život je boj, to přiznávám, už s tím mám sama zkušenosti. Je mi těžko po celém těle, kolik dětí je tu s tak tragickým osudem. A není tohle přesně důvod, proč bys hrát měl? Je strašné, co tě potkalo, ale ty jsi naživu. Byl ti dán život, neměl bys ho promrhat jen tak. Žij ho pro svého otce. Pro svou rodinu. Pro Janie. Ta si také přeje, abys ji někdy zahrál. Přiznala se mi, že se jí několikrát zdálo, že jsi jí hrál na svatbě.“

Po její řeči bylo v místnosti tíživé ticho. Nechtěl jsem slyšet všechny ty věci, co říkala, protože jsem věděl, že má pravdu. Ale copak můžu? Ten den mám stále před očima a typuji, že ho budu mít i za padesát let. Nervozita, kterou jsem měl těsně před tím, než jsem se posadil ke klavíru, se mi vrací ve snech, a šok se strachem, který jsem cítil, když mi oznámili, že je otec mrtvý, mě doprovází den co den. Stačí projít kolem klavíru.

„Přemýšlej o tom, prosím. Chtěla bych ti pomoct, takže, až se na to budeš cítit, přijď. Vlastně můžeš přijít kdykoli, jsem tu pro tebe, Edwarde,“ zašeptala mi do ucha a já celý omámený z jejího studeného dechu na krku jsem ji sledoval, jak se zvedá z postele a odchází.

Její slova ve mně zanechala různorodé pocity. Jedna půlka mého já ji chtěla hrozně moc poslechnout a zamířit rovnou ke klavíru. Ta druhá mi neustále našeptávala do hlavy: „Zabil jsi svého otce, zabil jsi ho.“ Těžko se s takovou větou bojuje. Navíc jsem silně pochyboval, že už vůbec dokážu hrát. Měl jsem všechny ty lekce od otce jako by v mlze, jediný moment, kdy jsem sebe viděl hrát, byl právě ten osudný koncert. A to nebyla zrovna příjemná vzpomínka, která by mě popohnala k tomu, abych si sedl k pianu a začal hrát. To rozhodně ne. Ne, nechám to tak, jak to je. Ale co kdyby tady byl vážně otec? Dokázal jsem si ho představit, jak si tady chytá za hlavu a klepe na čelo, jaký jsem to já hlupák! Nehrát na klavír, když mám takový talent? Ale mám ho vážně? Mám odvahu na to, opět zasednout pokusit se hrát? Nemůže to člověk zapomenout? Mohl jsem na tyhle otázky lehce získat odpověď. Jednoduše jít a zkusit to. Ale.. Všude samé ale! Poraženě jsem zavzdychal, lehl si a přetáhnul si přes hlavu polštář, snad jako kdybych se tím mohl ukrýt před celým světem.

___

Snažil jsem se pochytat do plic trochu kyslíku, ale něco mi v tom bránilo. Překvapeně jsem odhodil polštář a chvíli nevěděl, kde jsem a co jsem dělal. Zamžikal jsem do tmy v pokoji a prohrábl si rozcuchané vlasy. V domě vládlo ticho. Vrátili se už ostatní? Vykoukl jsem ven a šokovaně hleděl na tu nadílku. Sníh byl navátý i na zdech domu a mohl napadnout tak metr sněhu. Všude byla tma, ticho, jako kdyby tu nebylo ani živáčku. Oklepal jsem se náhlou hrůzou, že jsem zůstal i tady sám.

„Edwarde?“ promluvil tiše hlas od dveří a já se úlekem praštil do hlavy o poličku, která byla kousek od okna.

„Omlouvám se, nechtěla jsem tě polekat. Jsi v pořádku? Nebude to krvácet?“ Tvářila se kajícně, když mi studenými prsty prohmatávala hlavu a hledala bouli, či co.

„Teď je mi dobře,“ zašeptal jsem a užíval si toho, jak krásně mi chladila ránu. Její teplotu jsem přestal řešit, protože jsem věděl, že to já sám nevysvětlím. Stejně tak její barvu očí.

„Bože, vážně krvácíš!“ vyjekla a odskočila ode mě. Sníh z venčí dodával do pokoje trochu světla, takže jsem zahlédl, že má naprosto černé oči. A vůbec se tvářila tak nějak, jako kdyby čichala něco, co jí není po chuti.

„Jen to jen kapka vody, dojdu si opláchnout hlavu a snad to tím zastavíme,“ uklidňoval jsem ji po cestě do koupelny. Byla mi tiše v patách. Její kroky jsem neslyšel, což mě znervózňovalo, takže jsem se co chvíli otáčel. Tvářila pořád stejně, a tak jsem se na ni povzbudivě usmál. Ani to nerozmrazilo její výraz, tak jsem to vzdal a přidal do kroku, protože jsem začínal pociťovat bolest hlavy. Když jsem došel do chlapecké umývárny, hlava mi třeštila už tak moc, že jsem nad ničím nepřemýšlel, přetáhl si tričko přes hlavu a strčil hlavu pod proud studené vody do umyvadla.

„Je ti lépe?“ ptala se a vypínala vodu.

„Myslím, že ano, jen nevím, jestli zvládnu dojít do pokoje,“ zamumlal jsem stále se skloněnou hlavou do umyvadla.

„Budu tě podpírat. Už to nekrvácí, takže tu jen chvíli počkej, skočím ti pro ručník, a půjdeš hned spát, jasné?“ promluvila konečně trochu jistějším tónem, než před tím.

„Rozkaz, slečno učitelko,“ mrkl jsem na ni a snažil se vykouzlit šibalský úsměv.

„Teď na mě neházej očka, Edwarde. Kvůli mně ses praštil, kdo ví, jestli nemáš otřes mozku. Zadunělo to.

„Dobře,“ utnula moje pokusy nervózně a odběhla pro ten ručník. Nečekal jsem, že bude tak rychlá, takže mě opět vyděsila, když mi z ničeho nic začala osušovat vlasy.

„To máš špatné svědomí?“ zeptala se pobaveně, když jsem opět úlekem nadskočil.

„To po té podlaze lítáš, že nejde slyšet ani jeden jediný tvůj krok?“ oplatil jsem otázku a zašklebil se na ni, když mi cuchala vlasy ručníkem. Lítal kolem mého obličeje, že jsem vždycky jen na chvíli zahlédl její obličej. A právě teď jsem zachytil tichý a krátký smích.

„Vážně jsi se hodně praštil do hlavy, viď? Už nedokážeš ovládat ani své mimické svaly, jak se tady na mě šklebíš,“ usmála se na mě sladce, když skončila se sušením.  Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale samovolně jsem na ni mrkl a v tu chvíli jsem se cítil velmi dobře. Uvolněně, nebyl to takový ten pocit, co mi svíral celý žaludek a hrdlo, a já tak nedokázal ze sebe vypravit jedno kloudné slovo. Jako bychom se spolu znali odjakživa. Já to tak cítil. Jako kdyby patřila do mého života už od jeho počátku.

„Pojď, potřebuješ si lehnout. Chtěla jsem ti jen říct, jak jsi se v pokoji vyděsil, že volala vychovatelka, a dnes prý nepřijdou. Jak sis stihl určitě všimnout, nejde nikde proud a všechno je zaváté sněhem, takže se prý roztrhali do malých skupinek a přespávají u známých,“ vyprávěla mi po cestě, kdy mě držela okolo pasu jako podpěru. Abych si užil více tohohle okamžiku, hrál jsem, že mi dělá problém každý krok.  Ve skutečnosti jsem byl naprosto v pořádku.

„Takže jsme tu sami dva?“ zeptal jsem se se zatajeným dechem.

„Sami dva,“ potvrdila neutrálně, ale mně neušel její rychlý mini úsměv, který schovala tím, že odklonila hlavu na druhou stranu.

Mlčky jsme došli do mého pokoje a Bella mě uložila, jako kdyby byla moje matka.

„A pohádku mi nepovíš?“ dělal jsem si legraci.

„A chtěl bys?“ chytla se toho s jiskřičkami v očích. Oba jsme najednou vyprskli smíchy. Po dlouhé době jsem cítil na svůj věk. Vážně jsem se cítil jako sedmnáctiletý mladík, který je právě v docela trapné situaci s dívkou, o kterou má zájem. Byl bych takový, kdyby tu byl i otec?

„Měl by ses prospat. Už takhle mám kvůli tobě spoustu problémů, tak ať mi paní Katy nevytkne i to, že se nedokážu postarat o jednoho jediného člověka. Už by to patrně nesnesla a vyhodila by mě,“ usmála se na mě a zvedala se k odchodu. Chytil jsem ji za ruku.

„Edwarde -“

„Počkej ještě,“ přerušil jsem její námitky šepotem. Nevěřícně jsem na ni hleděl, jak se posadila zpátky na své místo a nechala svou dlaň v té mé.


Jak se jen tenhle vztah bude vyvíjet? Je Bella upřímná?:-)

Všem Vám chci poděkovat za komentáře. :-)


4. kapitola Shrnutí povídek 6. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 5. kapitola:

 1
09.10.2011 [21:22]

zuzka88Sami dva... to asi nebude dělat dobrotu. Jinak, ten jejich rozhovor mě dostal. Edward je takový... prostě obyčejný kluk, ne takový jak ho známe normálně. Zmítají s ním hormony a chudák neví, co s tím. A jeho obviňování se za smrt otce... je to zbytečná, ale asi se tomu neubrání. Bella by mu mohla pomoct to překonat. Tak co bude dál, když jsou spolu sami? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.05.2011 [13:02]

Michangela Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!