Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 4. kapitola

Pianista - 4. kapitolaJak to bude pokračovat mezi Edwardem a novou učitelkou hudby? :)

EDIT: Článek neprošel korekcí.

4. kapitola

Pokládal jsem nohy na shody, jak nejtišeji to šlo. Nechtěl jsem narušit tu dokonalou harmonii, která se linula ze společenské místnosti. Byl jsem si na sto procent jistý, kdo hrál na klavír a byl jsem si jistý i výběrem písně. Přesně tuhle hrál otec, když se jednou vrátil pozdě večer domů. Matka byla ještě naživu, a seděla plná očekávání u stolu s připravenou večeří. Když se táta najedl, usedl ke klavíru, se slovy, že na tuhle píseň si vzpomene pokaždé, když pomyslí na svou dokonalou ženu. Melodie byla smutná, přesto v sobě nesla něco nového, nějakou změnu. Ještě si pamatuji, že mě mamka uložila a táta za mnou pozdě v noci přišel. Pohladil mě po vlasech a řekl, že tady se mnou bude, jak nejdéle to půjde, jen neví, jestli s tím dokáže bojovat. Tehdy jsem tomu nerozuměl. A nerozuměl jsem tomu dodnes.

Při tónu, který jsem v této písni nikdy neslyšel, jsem se zastavil v půli kroku. Rytmus se rozvinul naprosto jinou cestu, jako by se chtěl odtrhnout od toho předchozího a nabíral na intenzitě. Sedl jsem si na poslední schod a poslouchal. Tak dlouho jsem neslyšel prostou klavírní píseň, protože jsem to tak nenáviděl. Působilo mi to bolest. I teď jsem cítil to známé bodání u srdce, přesto to jsem se nedokázal odtrhnout. Každým novým tónem, který tam slečna Swanová přidala, mi bušilo srdce rychleji a já měl co dělat, abych dýchal pravidelně. Zavřel jsem oči a ihned jsem viděl, jak její prsty ladně kloužou po klávesách, ani jednou nezaváhají, ví naprosto přesně, který tón zmáčknout a tím udělat tu píseň ještě dokonalejší.

„Můžete jít dál, Edwarde,“ ozvalo zevnitř, aniž by se hraní přerušilo. Na okamžik jsem ztuhl. Jak ví, že jsem tady? Nemohla mě přece slyšet.

„Jestli chcete, přestanu hrát, vím, že s tím máte problémy,“ promluvila opět a tentokrát hraní ustalo. Zklamaně jsem zakabonil obličej, nechtěl jsem, aby přestala. Na chvíli jsem se pozastavil nad svými pocity. Od kdy já lituji, že piano přestane hrát?

„Dnes už vážně musíme mít hodinu, Edwarde,“ řekla, ale pro teď zněla blíže. Překvapeně jsem zvedl hlavu a spatřil ji, jak se opírá o futra dveří. Bylo těžké uvěřit, že někdo mohl být tak krásný. Zahleděl jsem se do jejích očí, které dnes byly trochu tmavší. Ani mě to nezarazilo, už původní jejich barva mi přišla zvláštní, tak proč by nemohly měnit odstíny? Působilo to tajemně, ale to k této slečně prostě patřilo. Bylo zvláštní, jak moc mě tahle osoba přitahovala, a to jsem ji znal sotva pár dní.  Nikdy jsem netoužil dovědět se o někom tolik, jako právě o ni.  Odloupla se od futer a sedla si vedle mě. Najednou jsem nevěděl, kam s očima a rukama.

„Jste v pořádku?“ zeptala se tak tiše, jako kdyby její hlas splynul s klidem okolo nás. Zhluboka jsem se nadechl a odhodlaně se na ni podíval. Seděla blíže, než jsem čekal. Měl jsem její obličej jen pár centimetrů od svého, její zvědavé a upřímné oči hleděly do mých a já se přestával ovládat. Mým středem vesmíru se staly dva proužky rudé bravy, které mě k sobě lákaly jako dva lovci svou kořist. Chvíli jsem si dodával odvahy. Ona mě celkem zaujatě pozorovala, a když už jsem konečně podlehl své touze políbit ji a rozhodl se to dotáhnout do konce, zvedla se ze schodů a se smíchem řekla:

„Pojďme raději hrát, než uděláme nějakou hloupost.“ Vím, že jsem neměl právo se urazit, přesto jsem to udělal. Asi se ve mně probudila ta velmi známá pánská ješitnost. Vážně jsem se nechtěl chovat jako idiot, ale prostě jsem se tak choval.

Vážně si myslí, že s ní budu mít hodinu? Že právě ji budu poslouchat? Kde žije? Je sotva o rok straší jak já, a už mi bude poroučet, to si jen myslí! Když jsem ji zaslechl opět hrát, vydal jsem se, se zákeřným úsměvem, opět ven.  A tak naše další hodina skončila tím, že jsem seděl před svou mýtinkou a nechával se oddávat myšlenkám, jaké by to bylo, kdyby se nezvedla a nechala mě to dokončit. Ach bože, jsem beznadějný případ! Tu slečnu znám jen několik dní, navíc je to moje další učitelka, tak proč na ni neustále myslím?

___

 

„Hej, Edwarde. Pojď sem, sedni si k nám,“ zamával na mě Collin v jídelně. Trochu zmateně jsem se otočil kolem sebe, jestli nevolá na nějakého jiného Edwarda. Když jsem se ujistil, že jsem vážně jediný, na koho by mohl ukazovat, trochu nerozhodně jsem se k jejich stolu vydal. Všichni ostatní na Collina taky hleděli trochu pomateně, netušili, proč bych si já měl sedat k nim.

„No tak! My tě přece neukousneme, vezmi místo,“ pokynul mi na židli vedle sebe.

„Colline?“ pohlédla na něj Emily, která mě jako 15 kluka naprosto očividně balila a já ji jednoduše poslal do háje, čímž jsem si vysloužil její nenávist. Ne že by mi to nějak vadilo.

„Jednou nás to přece nezabije. Chci jen něco zjistit,“ uklidnil je všechny Collin a dal se v klidu do jídla. Já jsem se toho svého ani nedotkl, protože jsem se tu necítil dobře. Chvíli jsem je mlčky pozoroval, když se ke mně Collin opět přitočil.

„Tak co?“ kývl na mě hlavou a zamhouřil oči, jako bychom prováděli nějakou špionáž. Horší bylo, že jsem netušil, o co jde.

„Co by?“ oplatil jsem mu kývnutí a měl chuť se rozesmát.  Připadal jsem si jak pitomec.

„Zjistil si to? Má přítele? Nebo není na kluky? Má zájem?“ vychrlil na mě otázky a já na něj zůstal chvíli tupět zírat, protože jsem vážně netušil, o čem to sakra mluví. Až pak jsem si dal všech pět dohromady.

„Má přítele,“ řekl jsem vážně a ani nemrkl nad tím, jak tak lehko můžu lhát. Proč jsem to řekl? Přece jsem se ji ani nezeptal.

„Vážně? Mně se nezdálo, že by byla zadaná. Spíš, že je osamělá a potřebovala by teplou náruč, která by ji utěšila,“ nevěřil mi. Na několik vteřin se mi zdálo, že by Collin nemusel být tak špatný, když takhle uvažuje nad ženou. Ale pak jsem zahlédl jeho pohled, kterým obdařil své noclehy u svého stolu a měl chuť mu jedno vrazit.

„Má přítele. A jestli si myslíš, že by sis s ní jenom užil a odhodil jako ponožky, tak to se pleteš. Ona taková není,“ odporoval jsem hned vztekle a zvedl se prudce ze židle, až se málem překlopila.

„Řekl bych, že ty do toho nemáš co mluvit.  Měl by sis hledět svýho, jinak bys mohl přijít k úrazu. Nezjistil si, co jsem chtěl, tak vypadni.“ Collin si také stoupl, byl téměř stejně vysoký jako já. Hleděl mi nenávistně do očí, obličej těsně u mého.

„Nemyslím si, že mi můžeš poroučet, Colline. A neboj, já se o sebe dokážu postarat. Lépe, než si myslíš. Jestli slečně Swanové nějak ublížíš, budeš to ty, kdo si bude muset krýt záda.“

„Vyhrožuješ mi snad, Massene? Měl bys to zvážit, jinak skončíš špatně. Jestli tohle děláš jen kvůli ní, si chudák. Vždyť si divnej, o takového ňoumu by nezavadila ani okem,“ vysmíval se mi, ostatně jako pokaždé, když jsme spolu mluvili.

„Jsi ubožák. Netuším, proč s tebou vůbec mluvím. Tvoje inteligence nedosahujeme ani z poloviny té mé, a ty si myslíš, že se tě budu b-“ Nedopověděl jsem, protože Collin napřáhl ruku a daroval mi přímo mezi oči svou pěst. Skácel jsem se k zemi a cítil, jak mi celá hlava třeští. Vždycky jsem si myslel, že je naprostá blbost, jak se vždycky kreslí hvězdičky, když někdo někoho praští. Teď už jsem tomu věřil.

„Já tě varoval, idiote. Nezahrávej si se mnou,“ zasyčel Collin, vzal svůj tác s jídlem, překročil mě a vyhodil jídlo. Ještě hodnou chvíli jsem tam tak ležel a snažil se vzpamatovat. Byla to pěkná rána, ale já se přece nedám zahanbit nějakým individuem. Za tohle mi zaplatí.

Moje nálada mě velmi překvapila. Nikdy jsem nebyl pomstychtivý člověk, ale už jen představa jak Collinovi ránu vracím, ve mně vyvolala naprosto báječný pocit. Nenáviděl jsem ho, už jen za to, jak uvažoval nad ženami. Ne, jak uvažoval nad slečnou Swanovou.

„Edwarde, myslíš, že by ses měl zvednout. Tady ta země není nejteplejší, ať se nenastydneš,“ chytla mě za ruku paní Cora. Byla to moc hodná stará paní. Dávno měla být v důchodu, ale ona byla trochu živější a rozhodně se nechtěla zařadit mezi starce, kteří jen sedí doma a čekají na důchod. Pomáhala tady, většinou v jídelně a já si ji velmi oblíbil. Připomínala mi babičku, ještě když jsme za ní jezdili s rodiči.

„Co hlava? Ten mladík ti dal pořádnou ránu. Budeš tam mít určitě modřinu i bouli. Měl by se na to dát led,“ starala se o mě a už mě tahala do svého malého pokojíku, který jí byl přiřazen jako naší zdravotní sestře. Věděla přesně, co má udělat, kdykoli byl nějaký problém. Přes mé protesty mě usadila na lůžko a zalovila v malé ledničce. Led naskládala do útěrky a tu pak zabalila. Když mi ji přitiskla k ráně, cukl jsem sebou. Bolelo to jako čert.

„Tak která dívčina očarovala vaše smysly, že jste to museli řešit pěstmi?“ zeptala se usmívajíc.

„Proč myslíte, že je v tom nějaká dívka?“

„Chlapče, ač se to nezdá, ale ve vašem věku se o mě chlapci prali jako diví. Moje maminka z toho byla na větvi, říkávala, že mě bude muset dát pod zámek. Viděla jsem tolik očí, které byly podobné těm tvým, takže přesně vím, že je v tom dívka,“ pohladila mě shovívavě po tváři.

„Co mám s očima?“ zeptal jsem se a měl nutkání je pěkně zavřít. Jak se tak na mě koukala, připadal jsem si jako nahý.

„Láska je mocná čarodějka, Edwarde. Život s ní může být krásný, dokonalý, úchvatný. Ale také přesně naopak.“

„Chcete mi říct, že jsem zamilovaný?“ ohradil jsem se až moc prudce. Ta milá babička se na mě jen usmívala a čekala, až mi všechno dojde. Ale já si to nechtěl přiznat. Vždyť nebylo co!

„V žádném případě,“ odmítal jsem a zvedl se z lůžka. Přišlo mi to absurdní, dokonce jsem se maličko zasmál.

„Ale co se tak čertíš, vždyť o nic nejde. Já to přece nikomu neřeknu,“ mrkla na mě spiklenecky a pokynula, abych se opět posadil. Ale já to neudělal. Myšlenky mi vířily do všech směrů. Vážně nejsem zamilovaný? Ale to je přece naprostá hloupost! Jak dlouho jsem ji znal? Týden? Co jsem o ní věděl? Že měla zlaté oči, uměla dokonale hrát na klavír? Pokaždé, když se usmála, udělaly se jí roztomilé vrásky kolem očí? To jsou přece naprosto nepodstatné informace, které nemohly způsobit zamilovanost. No právě naopak? Proč jsem ji tedy chtěl políbit? Sakra, proč že jsem to jenom udělal?

„A prý nejsi zamilovaný,“ zasmála se paní Cora a zakroutila hlavou. Nervózně jsem jí úsměv oplatil a trochu v transu jsem si opět sedl na lehátko, aby mi mohla ošetřit ránu.

___

 

„Ne, ne, ne! Bože, ty jsi takový nešika, až to není možný! Ty ruce musíš položit sem!“ poroučela mi Jane a snažila se mě vtáhnout do děje hry, o kterém jsem ani nevěděl, jak se jmenuje.

„Aha, jasný, chápu,“ přikývl jsem, aniž bych se na svoje ruce podíval a položil je jinak, než jsem je měl před tím.

„Ještě jednou uděláš takovou blbost, nepromluvím už s tebou ani slovo! To není fér, takhle nikdy nevyhrajeme!“ V podstatě mě její slova míjela, jako krajina projíždějící vlak, ale její tón mi říkal, abych ji přece jenom trochu poslouchal. Když do mě šťouchla, konečně jsem se odtrhl od té krásy a věnoval pozornost jí.

„Něco jsi říkala?“ zeptal jsem se chytře. Jane vykulila svoje nevinná očka. Chvíli si mě měřila vražedným pohledem, pak si založila ruce na prsou a nafoukla tváře.

„Ale no tak, bublino,“ šťouchl jsem jí prstem do tváře. „Praskni.“ Ani se na mě nepodívala.

„Vážně se moc omlouvám, Janie. Jsem jen hloupý kluk a neumím se chovat před dámou,“ zkoušel jsem to na ni, ale ona se ode mě akorát odvrátila. Když jsem ji chtěl vzít do náruče, zvedla se ze židle a odklusala přesně tam, kam jsem před několika minutami koukal. Ta půvabná kráska se k naklonila a Jane ji něco zašeptala do ucha. Zlaté oči upřely na mě svůj pobavený pohled. Jane jí opět něco zašeptala do ucha a ona se na ni chápavě podívala. Pak se ona sklonila k jejímu uchu a něco ji zašeptala. Mít psí nebo kočičí sluch, byl bych nejšťastnější člověk na světě. Ta malá potvůrka jí na to vesele kývla a společně odešly z místnosti. Měl jsem co dělat, abych udržel zadek na židli. V tom mi bohužel pomohla vychovatelka Katy.

„Edwarde, byla jsem na kontrole tvé hudební hodiny. A představ, já tě tam nikde neviděla! Můžeš mi to vysvětlit?“ měřila si mě přísným pohledem a já věděl, že mám průšvih. To jsem přestřelil.

„Nedostavil jsem se na hodinu,“ pokrčil jsem rameny a snažil se vypadat kajícně.

„Všimla jsem si,“ odsekla podrážděně. „Nemáš náhodou zakázané vycházky? Tak tohle ne, chlapče. Měsíc žádné vycházky a týden žádná televizi, co hůř, ani počítač. Dávej si pozor, Edwarde. Tentokrát už jen krůček od vyloučení.“

___

 

S trochou lítostí jsem hleděl na skupinku studentů, jak si to všichni mašírují směr město. Jen já tu musel zůstat s jednou vychovatelkou. Kdo by si to byl pomyslel, že já budu takový průšvihář, že nebudu moct vystrčit ani nos ze dveří? Já teda upřímně ne.

Bylo mi jedno, kdo tady se mnou zůstává, měl jsem mít dokonce i náhradní program, ale to mi bylo taky fuk. Padla na mě naprosto špatná nálada, protože jsem věděl moc dobře, že si za tohle všechno můžu sám. Nebýt taková paličák, mohl jsem v klídku nést Jane na zádech a být stejně nadšený z každé vánoční výlohy, jako ona. Takhle jsem nemohl ani nakoupit dárek. Nic.

„Edwarde?“ ozvalo se za dveřmi a mě poskočila srdce.

„Mohu dovnitř?“ zeptala se a už brala za kliku. Se staženým hrdlem jsem pozoroval, jak se otáčela, a jak se dveře pomalu otvírají. Zpoza z nich vykoukla hlava.

„Tipuji správně, že nemáte zájem hrát ty stupidní hry, které nám Katy dala, že?“ zamrkala na mě pobaveně zlatýma očima a já se cítil opět fajn. Zajímavé, stačil jeden pohled, a svět byl opět krásný.

„Uhodla jste správně,“ řekl jsem a podivil se nad tím, jak klidný mám hlas. Oproti mému srdci to byl přesný opak. Naznačila pohledem, jestli může vstoupit.

„Jistě, pojďte dál,“ div jsem se nepřetrhl, abych sházel všechno oblečení ze židle a postele, aby si měla kam sednout.

„Chtěla bych si s vámi promluvit, Edwarde,“ začala, když se posadila na kraj postele, jen kousíček ode mě.

„A o čem?“ zeptal jsem se klidně.

„Proč jsem uhnula tam na schodech,“ kývla směrem k schodišti. „Proč jsem tě nenechala mě políbit.“ Ta věta mezi námi zůstala viset a já se začínal potit. Nad tím, že mi začala tykat jsem se ani nepozastavil, v téhle situaci mi to přišlo správné. Namáhavě jsem polkl a pokynul jí, aby pokračovala.

 


Tak se do mě pusťte.:-) Sice od minule ubyly komentáře, ale já stejně budu přidávat. Zatím mě to baví.:-)


3. kapitolaShrnutí Danca955. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 4. kapitola:

 1
09.10.2011 [21:04]

zuzka88Chlapec má trochu problémy s docházkou. Ale snad ho Bella trochu srovná Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.05.2011 [12:48]

Michangela Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!