Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 3. kapitola

Pianista - 3. kapitolaJak pak se Edward popere s Bellou? Jak na ni vůbec budou reagovat ostatní lidé z domova? A bude se to Edwardovi líbit? Doufám, že se vám to zatím líbí.:) Přeju příjemné čtení, Danca95.:-)

3. kapitola

„Slečno Cullenová, můžete mi vysvětlit jak to, že se neuskutečnila hodina s Edwardem? A můžete mi povědět, proč se nedostavil na následující hodinu?“ zaslechl jsem, když jsem tajně proklouzl do domova. Právě jsem měl v úmyslu nejrychleji vyběhnout schody a zamknout se v pokoji, ale tahle slova, která se ozvala ze společenské místnosti, mě zaujala.

„Raději Swanová, ne Cullenová. Víte, myslela jsem, že když napadl ten sníh, mohli jsme si udělat takovou přírodní hodinu. Chtěla jsem mu ukázat, jak sníh dokáže změnit tóny flétny,“ odpověděl vychovatelce Katy velmi známý hlas. S tím rozdílem, že teď zněl velmi kajícně, skoro až zahanbeně. Velmi dobrý výmluva, pomyslel jsem si.

„Říkala jsem vám, že Edward není obyčejný žák. Potřebuje, aby ho někdo dovedl zpět ke hraní, jinak se z toho sám zblázní-“

„Promiňte, že vás přerušuji, ale nemyslíte si, že je to jeho volba, jestli bude hrát nebo ne?“ Tohle mě zaujalo ještě víc, takže jsem se nalípl na dveře od místnosti a hltal každé slovo.

„Je mu sotva sedmnáct, pro Kristovy rány! Neví, co chce. Jeho otec by to tak nechtěl, věřte mi,“ odpověděla pohrdavě Katy. Mluvila, jako kdyby mého otce znala od mala. Co si dovoluje se o něm vůbec zmiňovat? Vztekem jsem začal vařit.

„Myslím, že jeho otec by chtěl, aby byl šťastný. A to on rozhodně není. Ne když ho do toho nutíte. Musí si k tomu najít sám svoji cestu, pokud o to ale ještě stojí,“ odporovala opět slečna Isabella. Přišlo mi divné oslovovat a myslet na ni jako na slečnu Cullenovou, vlastně Swanovou, vždyť mohla být maximálně o rok starší než já.

„Jste sice z rodiny Cullenů, ale to neznamená, že si tady můžete dělat, co chcete. Laskavě se držte rozvrhu,“ štěkla na ni Katy a já zaslechl kroky, které mířily ke dveřím. Přesně k těm, o které jsem se opíral. Sakra! Co nejrychleji jsem se rozeběhl k hlavním dveřím.

„Edwarde!“ křikla ještě stále rozrušená vychovatelka. Přimrzl jsem na místě a čekal na pořádné kázání. Dveře znovu zavrzaly, takže musela přijít i druhá osoba. Byl jsem najednou nervózní. Netušil jsem proč, ale připadlo mi trapné, aby na mě před ní Katy křičela.

„Kde jsi byl?“ Kolikrát se mě už takto ptali? Nikdy ze mě odpověď nedostali. Žádnou konkrétní.

„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi dnes utekl? Pokud vím, tak jste ani hodinu hudby neměli,“ nedala se vychovatelka. Slečnu Isabellu to patrně zajímalo, protože zaujala místo vedle Katy. Zmateně mě pozorovala, jak jsem si stihl všimnout, když jsem se na ni po očku podíval.

„Musím hlásit každou vycházku? Pokud vím, máme dovoleno být do osmi hodin venku,“ pokrčil jsem rameny a snažil se udržet klidný hlas. Ve skutečnosti jsem byl nervózní. A to hodně. Ten její pohled byl jak rentgen, ani jsem se na ni nemusel koukat a věděl jsem, že mě pozoruje. Měl jsem pocit, že do mě vypálí díru.

„Dobře. Doufala jsem, že aspoň ty budeš chytrý, ale patrně jsem se mýlila. Máš napsané dvě neomluvené hodiny, což znamená zákaz vycházek celý týden. A tys to dnes porušil, což nám dává další týden bez vycházek,“ stanovila trest Katy.

„Ne, přece na hodině hudby byl. Nebyla to jeho vina, že se nekonala, tak jak má,“ snažila se mi pomoct slečna Isabella a já ji za to odměnil úsměvem. Musel jsem se červenat, když mi ho zářivě oplatila a přidala mrknutí. Vychovatelka si toho všimla.

„Mohla byste laskavě přestat flirtovat se svým žákem a raději se snažila vydobýt si autoritu? Tohle nebyl dobrý nápad. Vážně se divím, že mě váš otec přesvědčil,“ zakroutila hlavou Katy. „Každopádně, ten trest platí.“ Než jsem mohl nějak protestovat, odešla zpět do společenské místnosti, odkud se ozval smích a křik. Děcka se patrně sešla na večerní hry. Trochu rozpačitě jsem se otočil na svou novou učitelku hudby. Kajícně pokrčila rameny.

„Nechtěla jsem vám zavařit, Edwarde. Jen jsem si myslela, že máte patrně dost toho nucení a že se potřebujete taky trochu pobavit,“ začala se omlouvat a přistoupila ke mně blíž. Najednou byla hrozně blízko, aspoň mi to tak přišlo. Nikdo ke mně nechodil takhle blízko, takže mě to zaskočilo. Automaticky jsem couvl.

„Promiňte, nechtěla jsem,“ zamumlala se sklopenou hlavou a taky couvla. Stál jsem přesně jako ona, oči upřené k podlaze. Jak jsem se tak koukal na ten prostor mezi námi, málem jsem vyprsknul. Tak takhle se chovají dospělí lidé? Teda, skoro dospělí. Oba jsme se krčili na jedné straně místnosti a nedokázali se na sebe podívat.

„Baf!“ Otevřely se prudce dveře a mezi nás, do toho velkého prostoru, skočila Jane. Chvíli bylo ticho a Jane na nás zmateně kulila oči. Střetl jsem se pohledem s Isabellou a v tu chvíli jsme oba vyprskli. Nebyl to zrovna uvolněný smích, cítil jsem se jako přezrálé rajče. Rozhodně jsem takovou barvu musel mít.

„Měli jste se leknout, ne se smát,“ zaprotestovala Jane a založila si ruce na prsou. „Příště až řeknu baf, udělejte aspoň lek, ano?“

„Samozřejmě. Možná si k tomu ještě kecnem na zadek,“ mrkla na ni slečna Isabella a vydala se ke společenské místnosti. Když kolem mě procházela, čekal jsem, že se na mě podívá. Vlastně jsem to chtěl. Ale nestalo se tak, prošla bez jediného pohledu, ani když zavírala dveře, nesklouzla pohledem k mé maličkosti. Trochu zklamán jsem se chtěl vydat po schodech do svého pokoje. Do cesty se mi postavil ten malý diblík.

„Kam si myslíš, že jdeš? Pokud vím, za chvíli se bude hrát Twister a ty jsi v mém týmu, tak nechápu, kam jdeš! Dovolíš si odporovat kapitánovi?“ významně na mě koukala a podupávala si nožkou. Byla strašně rozkošná, přesto jsem věděl, že kdybych si dovolil odporovat, nenechala by mě odejít bez ujmy na zdraví.

„Fajn, kapitáne. Jdeme je zválcovat,“ zasalutoval jsem a přehodil si ji přes rameno.

„Přemýšlím, jestli tě za tohle nevyhodím. Vychovatelka Bella se mi zdála dneska celkem dobře pružná, když se se mnou koulovala, takže by mi byla asi lepším spoluhráčem, než jsi ty. Navíc by si mě určitě neházela na rameno jako pytel brambor,“ brblala cestou do místnosti, a snažila se mi vykroutit.

„Bella?“ zeptal jsem se zmateně. Asi po vteřině mi došlo, že to bude patrně Isabella.

„Ano, všichni jí říkáte slečno Swanová, slečno Cullenová nebo slečno Isabello. Ale mně se dneska svěřila, že to nenávidí. Prý to bude naše tajemství, takže jestli se jí jenom slůvkem zmíníš, že jsem ti to řekla, slibuju, že s tebou nepromluvím až do konce života,“ šeptala mi do ucha, když jsme procházeli místností a šli ke svému stolu, kde bylo připravené naše nepřátelské družstvo v Twisteru.

„Jasně, škvrčku, ani muk a jako hrob, znáš mě,“ slíbil jsem jí a s úsměvem věnovaným slečně Belle, která měla být rozhodčím u našeho zápasu, jsem ji jemně posadil na židli, aby si mohla vyzout boty.

___

 

„Edwarde, mohl byste mi zopakovat mou otázku?“

„Cože?“ vyhrkl jsem ze sebe velmi chytrou větu. Na to, že je hodina a že bych měl dávat pozor, jsem zapomněl i hned, jakmile jsem zjistil, že za slečnu Judith, která nás učí dějepis, supluje nový učitelský přírůstek. Bella seděla na kraji učitelského stolu a propalovala mě pohledem.

„To nebyla moje otázka. Ptala jsem se, jak dopadla občanská válka,“ trochu poťouchle se na mě usmála a já naprosto ztratil niť. Vlastně, tu jsem ztratil už dávno, takže pro teď jsem byl naprosto mimo. Ve třídě vládlo ticho a já se zmateně rozhlédl po třídě. Všichni na ni koukali jak na obrázek. Myslím, všichni kluci. Těch pár dívek, co tu s námi byly, jako například Daisy, Lucy a Georgia, na ni koukaly jak na svou kořist. Mhouřily na ni oči, jako by jí tím snad mohly ublížit. Zakroutil jsem hlavou, abych si aspoň trochu dokázal uspořádat myšlenky. Co s námi všemi provedla? Naprosto nás poblouznila. Z tohohle člověka vyzařovalo něco zvláštního. Udělala si z nás loutky a mohla si s námi dělat, co chtěla. Jak děsivé, pomyslel jsem si. A na druhou stranu velmi půsoivé.

„Vidím, že z vás tu odpověď nedostanu, Edwarde. Celkově jste celá třída vedle, nemám pravdu? Takže změníme téma... Jak se těšíte na Vánoce?“ Po její otázce to ve třídě zašumělo. Všichni chtěli něco říct a ona je všechny vyslechla. A pak se opět otočila na mě.

„Co vy? Také na vás mají Vánoce speciální kouzlo?“ zahleděla se mi upřímně do očí. Připadal jsem si jako nahý a při odpovědi jsem těkal očima ze strany na stranu, nevěděl jsem co s nohama, co s rukama.

„Nevím, nemám je nijak moc rád.“ Z lavice vedle mě jsem zaslechl jakési opovržlivé zafunění a z místa, kde seděl David, můj ne moc oblíbený spolužák, se ozvalo, že jsem divný. Nic nového. Bohužel jsem patrně Bellu zaujal tak moc, že se opřela o můj stůl se zvědavýma očima.

„Máte k tomu důvod?“ zeptala se a významně pozvedla jedno obočí. Čekal jsem, kdy uslyším odpověď opět od někoho chytrého ze třídy, ale tentokrát bylo vážně ticho. Její pohled jsem nevydržel, tak jako obvykle, a rozhlédl se po třídě. Všichni na nás zírali. Raději jsem se vrátil zpět k jejím zlatým studánkám. K jednomu zvednutému obočí přidala i to druhé a krásný nesmělý úsměv.

„Ani tohle mi nepovíte, že?“ Když si založila ruce na prsa, vypadala vážně neodolatelně. Kdyby nebylo takové ticho ve třídě, patrně bych něco prohodil, zavtipkoval. Kdyby to nebyla učitelka, klidně bych se postavil a zaflirtoval si s ní. Jasně, kdyby coby! Pravda je taková, že bych ze sebe právě teď nevypravil patrně ani písmenko. Nepoznával jsem se. Chtěl jsem, aby si o mně tahle pošetilá ženská myslela možná co nejlepší věci, abych nebyl v jejích očích za takového idiota, za jakého mě tady považovali. Člověk může chtít sebevíc, ale přes sevřený krk prostě nevytlačí ani hlásku. Takže jsem na ni jen mlčky a pitomě koukal. Ona mi pohled oplácela, zdála se mnou velmi zaujatá, což, musím přiznat, mi polichotilo. Začínal jsem se potit, ale z těch očí jsem se nedokázal oprostit. Byly jak magnet, navíc ta jejich nezvyklá barva můj mozek lákala jak med včelu. Rozhodně nikdo nemá přirozeně takové oči. Nosila čočky? Nebo se za tím skrývalo něco jiného?

Ještě chvíli jsme si upřeně hleděli do očí a pak zazvonilo. Patrně by mi to bylo jedno, kdyby do mě nestrčil Collin.

„Brácho, tady už hodinu nemáme,“ připomněl mi s trochu pobaveným výrazem.

„Vždyť já vím,“ ošil jsem se a začal si balit věci.

„Já jen, že to vypadalo, že tady chceš i nocovat,“ pozvedl obočí a hlavou kývl k slečně Swanové. Teda, Belle. Té Belle, se zlatýma očima a pronikavým pohledem. Ne! Slečna Swanová, žádná Bella!

„To víte, Colline, patrně ho moje hodina dějepisu velmi zaujala,“ odpověděla se smíchem slečna Swanová. Aniž by se na nás podívala, odešla.

„Vy spolu něco máte?“ zeptal se zvědavě Collin. Přidal se ke mně, jako kdyby to dělal každý den. Šel po mém boku a všichni se po nás otáčeli. No jo, já chodil většinou sám a nevšímal si nikoho a ničeho. Při jeho otázce jsem zrudl.

„Cože? Proč si to myslíš?“ zakoktal jsem a odvrátil pohled. Netušil jsem, proč jsem takhle reagoval. Vlastně jsem nechápal, proč jsem se choval divně i v její přítomnosti.

„Že tak po sobě koukáte. A ona, jako kdybys byl ve třídě jen ty, což sakra nemůžu pochopit. Takže spolu nic nemáte?“ zeptal se znovu, a když jsem zakroutil hlavou, pokračoval. „Tak to bych ji mohl někam pozvat. Já ji na nic nemám, takže to vlastně není moje učitelka. Hele, tak když jste si tak blízcí, mohl bys vyšmejdit, co má ráda a tak dál, vždyť to znáš. Budu ti moc vděčnej,“ se slabým úsměvem se ode mě odpojil a přidal se ke skupince kluků, které jsem znal jen od vidění. Zajímavé, neznal jsem lidi, se kterými jsem chodil do školy, co víc do třídy a co bylo ještě horší, se kterýma jsem bydlel. Nějak jsem nekoukal kolem sebe posledních pár let.

„To není pravda! Sníh má být přes celé Vánoce, takže žádné oteplování! Je zima, proč by mělo být teplo!“ rozlehl se křik celou chodbou. Poznal jsem ji okamžitě a živě jsem si představil, jak se u toho asi tváří. Druhý hlas nazpět něco zamumlal, takže nebylo rozumět. Otočil jsem se a čekal, až se objeví za rohem chodby.

„Ještě uvidíte, že mám pravdu! Já ji mám totiž vždycky! Jen se zeptejte!“ pištěla dál a když se konečně vynořily zpoza rohu a ihned mě zpozorovala, ukázala na mě. „Tady Edí vám to potvrdí!“ Já se nezmohl ani na slovo, protože jsem byl naprosto omámený tím obrázkem. Jane pohodlně seděla na zádech slečny Swanové, která se na mě zářivě usmívala.

„Že je to tak?“ zamávala mi před nosem Jane. Jen jsem přikývl hlavou a přihlouple se usmíval.

„Myslím, že pan Edí teď nemůže logicky uvažovat, koukej se na něj, jak se usmívá. Ten je někde daleko od nás a užívá s nějakou slečnou, co myslíš, Janie?“ pootočila na ni hlavu Bella a mrkla na ni. Já zrudl jak rak, zase.

„Asi máte pravdu. Typický mužský,“ souhlasila Jane s vážnou tváří a založila si ruce na prsou. Nebála se, že by spadla, naprosto Belle věřila. Se smíchem se opět rozešly a mířily si to do družiny. Mě zaujalo to, jak Bella, sakra!, slečna Swanová, oslovila Jane. Co jsem se dověděl, tak takhle jí říkali její rodiče, ještě když byli na živu. Vím, že jsem neměl žádné právo, ale od vychovatelek jsem si zjistil, kde Jane bydlela, a postupně si vyslechl všechny její sousedy. Všichni jejich rodinu milovali, bohužel je nepotkal pěkný osud. Asi měsíc před tím, kdy jsem Jane našel, se její rodiče zabili. A to jen proto, že nemohli splatit hypotéku, leasing a spoustu dalších půjček. Na svou dceru patrně naprosto zapomněli, přestože ji podle sousedů milovali z celého srdce. Ukončili svůj život společně tím, že skočili z mostu.

Nikdy jsem se neodvážil oslovit ji takto, protože jsem se bál, abych ji nevyvolal bolestné vzpomínky. Udělal jsem patrně chybu, jí se to naopak líbilo. A mně se líbilo, že právě slečna Swanová ji takto oslovovala.

Z myšlenek mě vyrušil zvonek. Další hodina angličtiny, takže jsem se mohl v klidu do svých myšlenek opět ponořit. Když skončil den, s ohromením jsem zjistil, že se nezaobírám ničím jiným než naší novou učitelkou.

 


Co se to jen s Edwardem děje?:-) Pusťte se do mě.:-)

 

 


2. kapitolaShrnutí povídek4. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 3. kapitola:

 1
09.10.2011 [20:49]

zuzka88Edward je jasnej, to je jasný Emoticon Tak jakpak to bude pokračovat? Zkusí něco? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.05.2011 [12:20]

Michangela Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!