Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 2. kapitola

20.03.2011 (08:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2738×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola

„Vstávej! Vstávej!“ křičel mi do ucha pisklavý hlas a něco se mnou na posteli házelo. Zamžoural jsem do světla a viděl tu malou ještěrku, jak poskakuje na mojí posteli a rozhazuje přitom vesele rukama.

„Koukni se ven! Takovýho sněhu! V tom tě můžu klidně zahrabat! Tak vstávej, lenochu! To je děs, s tebou!“ vřískala Jane a lítala po pokoji jak splašená koza. Otočil jsem se na druhý bok a hodlal jsem dokončit to, v čem mě vyrušila.

„Prospal si i snídani! Jsi tady skoro nejstarší, Edí! Máš jít přece za vzor!“ nepřestávala otravovat.

„No právě! Takže koukej zalízt zpátky do postele, jako já,“ zamumlal jsem do polštáře a ignoroval její snahu vzít mi peřinu. Nemusel jsem se bát, že by mi ji vzala. Byla tak slabá, že by stačilo, kdybych ji držel jedním prstem a stejně by na to neměla dost síly. Proto jsem překvapeně vyletěl, když najednou peřina zmizela.

„Ty ještěrko,“ zakřičel jsem a chtěl se po ní ohnat. Byla pružná jako kočka, lehce zakličkovala a už byla u okna a otvírala ho. Venku bylo opravdu nádherně. Slunce svítilo, velké vločky sněhu padaly pomalu k zemi. Ta bělost nově napadaného povlaku málem bolela do očí. Jane mě ovšem dlouho rozjímat nad krásou přírody nenechala a už mi strkala hrstku sněhu za tričko. Byl jsem na ni moc vysoký, takže se jí to moc nedařilo.

„Nechceš tam vzadu pomoct?“

„Ne, dobrý. Už to skoro mám,“ zamumlala zabraně, jak se moc snažila.

„Fajn, dám si zatím kafe,“ pokrčil jsem rameny a začal hraně chrápat.

„Ano!“ zapískla a já konečně ucítil chladno na svých zádech. Než mi mohla utéct, popadl jsem ji a tak jak jsem byl, bos, bez bot a ponožek, pouze v tričku a teplákách, jsem vyletěl ven a hodil ji do největší hromady sněhu. Mrskala nožkama i ručkama, ale nebylo jí to nic platné. Pěkně jsem ji zaházel kupou sněhu a vrátil se do domu. Za pár minut se zastavila ve dveřích mého pokoje s naštvaným pohledem a slovy:

„Tohle ti vrátím. Dneska s tebou nepromluvím, už ani slovo!“ zabručela tím svým dětským hláskem a já po ní se smíchem hodil polštář.

___

Dnes mě měly čekat dvě hodiny angličtiny s učitelkou Susan. Ta jediná mě snad měla doopravdy ráda. Možná to bylo tím, že jsem o jejích hodinách dával pozor a byl jsem jediný, kdo věděl, o čem mluví. Do hodin angličtiny se totiž zahrnovala i literatura. Jelikož jsem tu trávil hodně času spíše o samotě, bylo jasné, že jsem hodně četl. Knížky mě v podstatě držely nad vodou. Byly takový můj menší únik z reality, kde jsem se v klidu zavřel do svého pokoje a ztotožňoval se s hrdiny.

Dále po angličtině mě měla čekat hodina hudby (na tu jsem byl obzvlášť zvědavý) a pak už jen matematika. Aby se to správně pochopilo. Tato budova byl dětský domov a škola zároveň. Za všechno, co jsme tady měli, jsme mohli děkovat jakémusi Carlisleovi Cullenovi. Vkládá sem prý každý rok spoustu peněz a dříve zmíněná paní vedoucí, by měla být jeho žena. Nikdo ji nikdy neviděl, vždy jen volala. Možná to bude tím, že oni prý bydleli ve Washingtonu, kdežto my jsme byli v Nevadě. Nezajímal jsem se o ně. Chtěl jsem na tenhle domov zapomenout hned, jak odsud vyjdu. Ne že bych se tu měl nějak špatně. Chtěl jsem prostě uzavřít za sebou celou minulost. Plánoval jsem, že všechno začnu od začátku. Najdu si práci, seženu byt a možná adoptuji Jane.

„Edwarde? Jsi duchem přítomen?“ mávla mi rukou před nosem Susan a ostatní žáci ve třídě se zasmáli.

„Jen jsem se zamyslel, omlouvám se,“ sklonil jsem hlavu a maličko se začervenal. Neměl jsem rád, být středem pozornosti. Přesto, že nás tu bylo skoro dva a půl, ten smích, který se okolo mě ozýval, mě nehorázně štval a měl jsem chuť skočit všem po krku. Ale pokaždé jsem se vzmohl na pouhé sklonění hlavy a začervenání. Na to těch 10 studentů, kteří tady se mnou studovali a obývali se mnou i dětský domov reagovali dalším smíchem. Jako vždycky. Další hodinu jsem se snažil dávat pozor, pokud se tomu tak dalo říkat. Duchem jsem napůl ve třídě a napůl venku, kde jsem utíkal pryč odsud. Nevím, občas mě popadal taková touha vyskočit z nejbližšího okna a běžet co nejhlouběji do lesa. Chtěl jsem okolo sebe cítit jen les, vítr ve vlasech a volnost.

Na obědě jsem si sedl ke svému obvyklému stolu, který byl hned vedle učitelského. Jediný, kdo se mnou sedíval byla Jane, ale jejich třída dnes šla místo oběda bobovat. Jak jsem si přál být v jejích letech. I když ztratila rodinu, stále byla plná radosti, dětské oči jí svítili jak žárovičky na vánočním stromečku.

Po obědě byla na rozvrhu hodina hudby. Měl jsem ji sám, protože všichni ostatní měli jiné kroužky. Mě tam zapsaly vychovatelky a já je nedokázal přesvědčit, že to není zrovna to nejlepší. Jediná světlá stránka byla, že měla přijet ta nová učitelka. Neměl bych utéct, abych jí udělal průšvih hned na začátku? Stejně zase po pár měsících odejde, tak proč jí to tu prodlužovat? S trochu zákeřným úsměvem jsem se rozešel do společenské místnosti, kde se hodina měla odehrávat.

Trochu zmateně jsem se rozhlédl, ale oči mě nemátly. Nikdo tu vážně nebyl. Místnost byla prázdná a to už hodina dávno začala. S pokrčením ramen jsem se posadil na židli vedle klavíru. Trochu jsem se zarazil. Klavír byl otevřený a ležely na něm noty. Tuhle píseň jsem znal. Ještě teď mi znělo v uších, jak otec hrál tuto píseň na klavír a mamka k tomu zpívala tichým hlasem, aby mě uspala. Byla to přesně takhle píseň, jen tyto noty měly trochu poupravený doprovod. Patrně to muselo být ještě hezčí, dokonce jsem slyšel v hlavě nové tóny levé ruky. Ta píseň byla sama o sobě dokonalá, ale kdo ji upravil, ji zocelil. Teď byla prostě celá. Všechno tam sedělo.

Trhl jsem sebou. Přistihl jsem si při myšlenkách, jak pokládám prsty na klávesy a mačkám ty nové tóny. Ale to nebylo to udivující. Ta představa mě neděsila, tak jako obvykle. Dokonce jsem se cítil jakousi potřebu udělat to, jen abych slyšel naživo, jak se tahle skladba zdokonalila.

„Sakra,“ zasyčel jsem se. Rychle jsem se zvedl ze židle a stoupl si k oknu. Měl jsem krásný výhled. Na jednu stranu domova byl les a na druhou byla řada domů. Z protějšího domu právě vyběhl malý chlapec, kolem 7 let, zabalený do teplé kombinézy s rukavicemi a se zářivým úsměvem na tváři. Běžel, snažil se zvedat pořádně nohy, aby nespadl a přece se mu to nepovedlo. Spadl obličejem dolů do největší hromady sněhu. Okamžitě za ním vyběhl jeho otec a zvedal ho na nohy se starostí ve tváři. Když si všiml, že dítko se směje své vlastní nešikovnosti, začal se smát s ním. Bylo to krásný pohled a já si tak dokázal konečně vytřídit a vyčistit myšlenky.

„Chcete se jít raději koulovat? Sice už slunce zapadlo, ale je tam stále krásně,“ ozvalo se za mými zády. Nemohl jsem se otočit hned, protože mě naprosto přikoval k místu ten hlas. Byl jako samet. To nemohlo být skutečné.

„Halo?“ ozvalo se mi tiše skoro u ucha.

„Ježiši,“ vyskočil jsem snad metr dvacet úlekem. Bál jsem se zvednout hlavu. Hleděl jsem zatím jen na špičky luxusně vypadajících zimních bot.

„Musím vás zklamat. Žádný Ježíš, jen slečna Swanová,“ řekl opět ten hlas. Jako samet, vážně. Byl v něm slyšet smích. Zvědavost mě přemohla a já zvedl hlavu. Fajn, ty špičky bot jsou přece jen bezpečnější místo, usoudil jsem, když jsem zahlédl ten přízrak a sklonil hlavu opět dolů. Netušil jsem, co se to děje. V hlavě mi zahučelo kdykoli jsem si představil ten obličej a srdce mi bušilo na zvýšené frekvenci. Jako by běželo maratón!

„Jste v pořádku, Edwarde?“ zeptala se znovu, teď už beze smíchu. Spíš jsem slyšel vážnou starost, dokonce jsem zahlédl, jak maličko sklonila hlavu, aby mi viděla do tváře.

„Jistě,“ odpověděl jsem. Nevím, jestli jsem to vážně řekl nahlas, spíš jsem to tak zahuhlal, ale ona pochopila.

„Dneska se na hodinu asi vykašleme a jdeme se přidat k ostatním, co říkáte? Budou přece Vánoce, tak proč vás mučit učením,“ řekla opět usmívajíc se.

„Hm,“ zahuhlal jsem stěží a snažil se koukat okolo po zemi. Chvíli bylo ticho a já měl chuť hlavu zavrtat metr hluboko. Pak se zasmála. Sice tiše a krátce, ale byl to ten nejkrásnější zvuk, co jsem kdy slyšel. Byl melodický, všechny tóny v něm byly dokonale sladěny. Snažil jsem se rozpoznat jednotlivé akordy, které se v tomto zvuku skrývaly, abych si je později mohl čistě vybavit a třeba i zahrát. Počkat? Cože?

Opět jsem zvedl hlavu, snažíc se držet pusu zavřenou, abych na ni necivěl jak kapr, který se snaží nadechnout. Zlaté oči se na mě smály, zářily. Moment? Zlaté oči? Opravdu je měla zlaté, jako rozteklé zlato nebo med. Byl to zvláštní okamžik. Najednou jsem dokázal vidět jen ten obličej, všechno ostatní se zdálo rozmazané, nepodstatné. Ostatní věci ztratily naprosto svou cenu, i drahokam by pro mě v tuhle chvíli byl jen kusem bezcenného šutru.

„Ještě jsem se vám vlastně ani pořádně nepředstavila. Moje vina. Jmenuji se Isabella Swanová, vlastně Cullenová. Nastoupila jsem tu jako učitelka hudby, ale to už jste si jistě domyslel,“ natáhla směrem ke mně svou bílou rukou s malým, zato upřímným úsměvem.

„Těší mě,“ vytlačil jsem ze sebe a přijal její ruku. Byla velice chladná, až jsem měl nutkání ucuknout. Místo toho jsem se snažil analyzovat jakýkoli její pohyb. Bylo těžce uvěřitelné, že je jen o něco straší než já. Rozhodně se tak nechovala. Dotyk s její pokožkou byl příjemný a nepříjemný zároveň. Ta chladnost byla tak neobvyklá, tvrdost se mi také nezdála normální, ale ta hebkost! I přes chladnou a studenou dlaň jsem ji chtěl svírat co nejdéle. Zmatený ze svých myšlenek jsem se vymanil z její dlaně.

„Chcete tedy raději jít ven, Edwarde? Ani já dnes nemám pomyšlení na hraní. Cestovala jsem celý den.“

Úlekem jsem vyskočil, protože na okně přistála obrovská koule sněhu s hlasitým plesknutím. Když jsem se trochu oklepal ze šoku, všiml jsem si Jane, která se na mě křenila z příjezdové cesty a vyplazovala jazyk.

„Rošťanda jedna,“ zasmála se krásně slečna Swanová. „Měli bychom jí to oplatit, co říkáte?“ Než jsem si stihl rozkoukat, už mi mizela ve dveřích. Nemeškal jsem a div že jsem za ní neběžel. Mezi dveřmi z pokoje jsem se ale zastavil. Co to děláš? Odkdy lítáš za ženskou jak psík? Ještě k tomu, když ji vůbec neznáš. Zakroutil jsem hlavou, snad jako bych tím ze sebe dokázal setřepat tenhle podivný okamžik mé slepoty a rázně jsem vykročil. Ne ven, nýbrž do svého pokoje, kde jsem se také zavřel a hodlal tam zůstat do večeře. Možná i přes večeři až do rána. Ano, to bude nejlepší, aspoň si uspořádám myšlenky, které se mi rozutekly nesmyslnými směry.

Snažil jsem se začíst do knížky, ale najednou jsem všechno viděl zlatě. Možná to bylo tím, že kamkoli jsem se podíval, tak tam na mě koukaly zlaté shovívavé oči. Zavrtěl jsem hlavou. Tak tohle musí přestat. Hodil jsem na sebe mikinu, popadl bundu s rukavicemi a vyběhl nepozorovaně z domu. Znal jsem tu všechny cestičky, a dokonce všechny ostatní vchody do domova. Mohl jsem tak proběhnout kolem partičky dětí, které se vesele smály a házely po sobě sněhem, aniž by mě spatřily. A to jsem přesně potřeboval. Už jsem se téměř rozebíhal, ale zahlédl jsem malou Jane, jak se rozebíhá a veselé skáče na slečnu Cullenovou, která ležela v hromadě sněhu.

___

Bylo to divné. Žil jsem tu už několik let, tak jak je možné, že jsem tohle místo nikdy neviděl? Stál jsem zahalený stromy a sledoval ten malý přírodní úkaz, jako kdybych v životě malou mýtinu neviděl. Ale tohle nebyla jen obyčejná mýtina. Aspoň pro mě ne. Neměl jsem ani odvahu vkročit na ni, bojíc se, že poruším tuhle lesní pohodu, kterou si tady les dopřával. Přesto jsem měl nutkání vkročit tam, abych se přesvědčil, že je tohle všechno reálné, že si semnou můj mozek jenom nepohrává. Téměř všude okolo ležel sníh, jen na tomhle malém místečku bylo sucho, skoro jako by to vypadalo, že je zde jaro.

Sedl jsem si před strom, který stál jen kousek od kraje mýtiny a opřel jsem si o něj záda. Hleděl jsem zasněně na tenhle zvláštní úkaz a představoval si, že takhle bude vypadat ráj. Někteří lidé si ho představovali se spoustou peněz, s auty a kdo ví čím vším ještě. Mně by stačila takováhle mýtina a měl bych klid na duši. Tak proč se člověk prostě nemůže zhroutit na takovémto místě a nikdy se nevrátit do normálního života? Bylo by tak daleko jednoduší vyrovnat se s tím, co si pro nás náš osud připravil, dokázali bychom se smířit s tak velkou ztrátou, aniž bychom museli dávat pozor na své okolí a báli se tak dávat své pravé emoce najevo.

Jak jsem tak tam seděl, vyšlo zpoza mraků, které se míhaly na obloze, slunce a osvítilo celou tu nádheru. V tu chvíli jsem měl pocit, že všechno je pryč, každá bolístka, jakékoli zlo na tomto světe, všechno bylo prostě zapomenuto. Byl jsem tu jen já a tohle dokonalé místo. Vítr zašuměl ve větvích a já zavřel oči. Představoval jsem si, že to není lehký větřík, co mě hladí po tvářích. Byla to moje matka. Představoval jsem si, že otec stojí vedle ní a sklání se nade mnou. Šťastně se usmívají a mají radost, že tu mohou být semnou. Čím více jsem se ponořoval do své představy, tím méně se mi chtělo vracet do reality. Člověk může být ve své fantazii šťastný, a stačí mu k tomu tak málo.

Zhluboka jsem se nadechl a vtáhl tak do sebe ten svěží vzduch, ve kterém byla cítit svoboda. Otevřel jsem oči a snažil se zaostřit ve tmě. Musel jsem tu sedět velmi dlouho, protože na nebi plul měsíc a začaly se rojit první hvězdy. Postavil jsem se, naposledy jsem se podíval po tomhle kouzelném místečku. Věděl jsem, že se sem ještě několikrát vrátím. Tohle bylo totiž místo, kde jsem byl volný.

Tak co na to říkáte? Doufám, že i přesto, že mi to trvalo a není to zrovna nijak záživné, se to líbilo.:-)

1. kapitola • Shrnutí povídek • 3. kapitola

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 2. kapitola: