Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 11. kapitola

Pianista - 11. kapitolaJak to dopadne s Edwardem? A jak to dopadne s jejich vztahem? Další kapitola Pianisty je tu! :-)

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 

11. kapitola

Probudil mě chlad, který se mi zařezával snad do celého těla. Velmi chytré, usnout na kupě sněhu, k tomu když začne pršet. Takhle hloupě jsem se teda v životě ještě nezachoval. Mohl jsem tady zemřít. Musel jsem se přimět k pohybu, protože jediné, na co jsem dokázal myslet, byl spánek. Chtělo se mi strašně moc spát. Problém byl, že jsem sotva dokázal zvednout.

Popadla mě najednou panika. Bože, já tady vážně zemřu. Nikdo nevěděl, kde jsem. Mám zmrzlé celé tělo a v podstatě ani nevím, jak se dostanu zpátky. Když jsem sem šel, nekoukal jsem, kam jdu. Prostě jsem šel, chtěl jsem od všeho utéct, nebýt ničeho součástí. Opřel jsem se o ruce a posadil se. Bylo to nad moje síly, okamžitě jsem zase spadl zpátky na záda.

„No tak Edwarde, vstaň,“ zamumlal jsem si pro sebe a překvapil mě můj hlas. Vlastně se tomu hlas ani nedal říkat. Skoro jsem nemluvil. Zhluboka jsem se nadechl štiplavého vzduchu, podstrčil pod sebe ruce a vší silou se opřel. Posadil jsem se. Ale to bylo všechno, co jsem dokázal. Svět se semnou zatočil a já neviděl naprosto nic. Nejradši bych se stočil do klubíčka a spal.

„Pomůžu ti,“ ozval se vysoký melodický hlas jen kousek ode mě.

 

Bella

Kdyby mi někdo řekl, jak bude těžké odejít, nikdy bych to neudělala. Měla jsem pocit, že mi někdo trhá tělo na kusy a zase je skládá dohromady. Všichni ještě spali, když jsem si balila věci do tašky a vykradla se oknem ven. Nechala jsem v kuchyni vzkaz, že končím, že jsem zjistila, že tohle není místo pro mě a že se omlouvám. Bylo mi tak těžko, smutno. On odešel. Co jsem tak jiného mohla čekat? Chtěl jsem jít za ním, všechno mu ještě jednou vysvětlit, prosit ho na kolenou. Jeho pohled, který mi věnoval těsně před tím, než se ke mně otočil zády, mi to nedovoloval. Nechtěl se mnou mluvit, nechtěl se mnou být. A já to musím respektovat.

Čím více jsem vzpomínala na ten moment, kdy odcházel, tím rychleji jsem běžela. Já hloupá, co jsem si myslela? Takhle mu zasáhnout do života, vybalit na něj všechna svá tajemství? Nikdy už pro něj nebude život normální, a to kvůli mně. Zničila jsem mu bezstarostné mládí, zničila jsem mu jeho pohled na svět. A to jen z jednoho prostého důvodu. Milovala jsem ho, doufala jsem, že mě pochopí. Vím, že mě miluje taky, ale tohle je prostě na jednoho člověka příliš.

Na nejbližším parkovišti jsem si ukradla auto. Bohužel nevyhovovalo mé náladě, takže jsem ho celou cestu na letiště držela pěkně pod krkem, až se mi zdálo, že brzy vypoví službu.  Pro tuhle chvíli jsem byla ráda za dokonalý zrak, nemusela jsem se strachovat, že nabourám, protože moje tělo ovládal pláč. Pláč bez slz. Jak je i tohle nespravedlivé. Už nikdy si nebudu moct doopravdy zaplakat.

Myslela jsem na něj celou dobu. Když jsem seděla na letišti, a celá řada mužů mi v mysli dělala nemístné návrhy. Dříve jsem se koukala po mužích. Teď mě každý míjel, jako kdyby tam vlastně žádní nebyli. Moje srdce bylo zabrané a to už se bohužel nikdy nezmění. I v letadle jsem nad ním přemýšlela. Doufala jsem, že už je doma, že se vesele baví s Janie a hraje na klavír. Prosím, ať na ten klavír hraje dál! Hraje naprosto výborně, takových, jako je on jsem v životě nepotkala mnoho. Vlastně jenom jednoho, jeho otce. Byla by škoda, kdyby tohle jen tak promrhal.

V Seattlu jsme přistáli něco okolo šesté hodiny ranní. Taxíky tady byly zrovna narvané, protože se lidé vraceli ze služebních cest. Neváhala jsem a zamířila si to rovnou na kryté parkoviště. Tentokrát jsem si každé auto pořádně prohlídla a nakonec si vybrala nablýskanou Audi R8. S takovým autíčkem ta cesta do Forks uběhla raz dva, ani jsem se skoro nestihla připravit na to setkání.

„Mamííí!“ skočil mi ihned okolo krku Jamie, jen co jsem otevřela dveře od auta.  Přinutila jsem se k úsměvu, když jsem zahlédla Esme s Carlislem ve vstupních dveřích. Moc se mi nepovedl, protože se Esme okamžitě zamračila a šla mě obejmout i s Jamiem okolo krku.

 

Edward

Měl jsem sto chutí otevřít oči, zjistit, co mě to ruší z tak úžasného spánku. Neustále něco pípalo, někdo mě tahal za ruce, někdo mi je neustále mačkal, pak mě něco píchalo do ramene. Myslel jsem si, že jsem umřel a že jsem v nebi nebo v pekle, to už bylo v podstatě jedno, hlavně jsem chtěl mít klid. A ten tu rozhodně nebyl. Dlouho jsem s tím bojoval, přemlouval jsem sám sebe, ať ty oči nechám ještě nějakou chvíli zavřené. Ale všechen ten hluk mě začínal přivádět k šílenství.

Víčka jsem měl těžká, přesto se mi je podařilo trochu otevřít. Malou škvírou prolétlo ostré světlo a já je opět k sobě přimáčkl. Tohle může být jedině nebe, jen tam může být takové čisté bílé světlo.

„Pane Massene? Slyšíte me? Jste vzhůru?“ ozval se starý, přesto příjemný hlas. Dodal jsem si odvahy a trochu pootevřel oči. Chvíli jsem si musel zvykat na to světlo, ale pak jsem začínal rozeznávat jednotlivé siluety. Nade mnou se skláněla jakási menší baculatá postava, a po chvíli ostření jsem rozeznal i široký úsměv.

„Kde to jsem?“ chtěl jsem se zeptat, ale z mé pusy vyšlo jen nějaké chrčení.

„Šetřte se, Edwarde. Jste ohromně zesláblý,“ ozvala se opět ta baculatá osoba. Odvrátil jsem pohled od ní k místu, kde jsem to ležel. Všude tu bylo bílo, a uprostřed stěny vedl zelený pruh. Otočil jsem hlavu doprava a našel zdroj toho nepříjemného pípání. Já jsem v nemocnici?

„Můžete klidně ještě spát,“ řekla laskavým tónem ochotná žena. Byla to postarší paní, připomínala mi naši sestřičku z domova.

„Jak jsem se sem dostal?“ zašeptal jsem, i když jsem měl v úmyslu promluvit velmi nahlas. Jediné, na co si dokážu vzpomenout je, že okolo byla stále velká zima a že jsem se snažil nějak se zvednout a vrátit se do domova.  Přece bych si to cestu pamatoval, kdybych se do domova opravdu dostal. Nebo ne?

„Dovezla vás sem vaše sestra,“ odvětila sestra a rovnala mi hadičky na ruce. Teprve teď jsem si všiml, že jsem napíchnutý na kapačku.

„Sestra?“ zeptal jsem se zmateně. Hlas mi legračně vyskočil vysoko.

„Taková malá, jako skřítek, vlasy rozježené okolo celého obličeje. Velmi veselá osoba, skoro jsem si ji tady chtěla nechat, aby mi ty noční služby utíkaly lépe. Musela vás ale nahlásit v domově,“ usmála se na mě sestra.

Tak jo, buďto jsem vážně zemřel a za tu krátkou dobu jsem se musel ještě jednou narodit a bůh mi nadělil i sestru, nebo se za tu sestru musel někdo vydávat. Podle popisu mi to nikoho nepřipomínalo. Bylo hrozně nepříjemné, když jsem věděl, že se něco stalo, a já viděl jenom černo. Vím, že jsem ležel tam venku, přece jsem se odtamtud musel nějak dostat sem.

Pomůžu ti. Ta slova mi najednou proletěla myslí, jako hvězda padající oblohou. Sakra, přece jsem se na tu osobu musel podívat, no ne? Ne, nic, prostě černo.

„Jak na tom vůbec jsem?“ zeptal jsem se o něco lepším hlasem než posledně.

„Chlapče, být tvou matkou, patrně bych ti dala ještě pár facek navrch. Měl jsi štěstí, že tě sestra našla, ještě chvíli, a měl bys následky. Omrzliny nejsou nic moc dobrého, navíc bylo celé tvé tělo nebezpečně podchlazené. Chvíli jsme tady zápasili.“

„Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Tři dny si sladce spinkal, drahoušku,“ pohladila mě sestra po tváři a odešla z pokoje.  Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji. Na židličce u stolečku, který byl pod oknem, ležela taška s mými věcmi, jak jsem předpokládal.  Na stolečku u postele stály krásné květiny ve váze. Natáhl jsem ruku a odrhnul list, abych se podíval na věnování. Edí, to se nedělá! Janie. Ta moje malá potvůrka.

„Vyspáno?“ ozvalo se ode dveří. Do pokoje strkala hlavu malá dívka, černé vlasy jako uhel rozježené, zlaté oči jí jiskřily jako dva čertíci.

„Že by moje sestra?“ pousmál jsem se.  Dívka vešla a tiše za sebou zavřela.

„Musela jsem to nějak vysvětlit. Kdybych řekla, že jsem tě prostě našla, prostě by tě měli za sebevraha. Navíc, nejsem ani tak moc daleko pravdě,“ obdařila mě zářícím úsměvem a mě se na chvíli zastavil dech.  Bylo až nemožné, jak tahle osoba byla krásná. Někoho mi strašně moc připomínala. A já na tu osobu nechtěl tak strašně moc myslet.

„Ale? Že by další zatoulanej příbuznej?“ odvětil jsem s kyselým šklebem. Nemohl jsem si tuhle připomínku odpustit. Navíc jsem přesně věděl, že tahle osoba to nebude vůbec chápat.

„Bella není tvoje pokrevní příbuzná, Edwarde,“ založila si dívka ruce na prsou.  Zadrhl se mi dech.

„Jsem Alice Cullenová, sestra Belly. No, nevlastní, ale já ji beru jako vlastní,“ dodala. Patrně si o mně musela myslet, že jsem naprostý cvok. Nestyděl jsem se za to, že jsem na ni civěl jak idiot, každý by to dělal, být v mé situaci. Najednou mi to všechno došlo a už potřetí mi došel dech. Ty zlaté oči, ta bledost. Jsou si podobné až nějak moc.

„Ty jsi taky...“ odmlčel jsem se. Alice nejistě kývla. Vážně jsem na chvíli začal uvažovat, jestli nezavolám sestru, aby mi píchla něco na uspání. Když jsem spal, bylo mi líp.

„Je to docela pecka, co?“ usmála se nejistě. Udělala pár kroků k mé posteli. Nevěděl jsem, jestli jsem připravený nechat ji jít tak blízko. V půli kroku se najednou zastavil.

„Je tu i Bella?“ zeptal jsem se tiše. To jméno mi nešlo jen tak přes pusu. Miloval jsem ji. Ale ona mi ublížila. Ona mohla být mojí matkou.

„Je doma ve Forks. Má tam, ehm, své povinnosti. Ani neví, že jsem tady, patrně by mi ukroutila hlavu,“ pokrčila rameny a podívala se na židličku o mé postele. Nepatrně jsem přikývl.

„Je ti lépe?“ ptala se, když si sedala. Ty oči. Ty úžasné zlaté oči pro mě byly jako pohlazení. Kdyby tak byly ještě v jiném obličeji, byl bych naprosto spokojený.  Dokázal jsem si představit, jak by vletěla do tohohle pokoje, jak by mě políbila, jak bych jí políbil do vlasů.

Před očima se mi zjevil ten její pohled, když jsem odcházel. Plný bolesti, ale pochopení.  Copak jsem se nebál zahrát na klavír? Bát se je lidské, a koukám, že i upírské. Ona se bála, že mě ztratí, stejně tak jako já jsem se bál, že svým hraním někomu mohu ublížit. Jaká pošetilost. Jsem to ale pitomec, sobec! Je přece nemožné, aby mě ztratila. Vždyť jsem jí svěřil své srdce. Kdybych tehdy aspoň trochu uvažoval! Idiot!

„Edwarde?“ vytrhla mě z myšlenek Alice.

„Cože?“

„ Chceš odvést na letiště?“

 


Promiňte! Strašně se omlouvám! Chodím každý den do práce, chci si konečně vydělat na notebook, ať nemusím sdílet s rodiči furt jen jeden, protože je to docela na palici a navíc se taky takhle špatně píše. A když přijdu z práce, nemám na psaní už vůbec chuť, a když to píšu z donucení, tak to nedopadá dobře. I když, ono to asi nebude o nic lepší ani teď. Doufám, že aspoň trochu jsem vás potěšila. :)

 

 


10. kapitola12. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 11. kapitola:

 1 2   Další »
09.10.2011 [22:13]

zuzka88Sestra Emoticon Odveze Edwarda na letiště. Hodná holka. Takovou bych občas taky potřebovala. Tak to snad dá Edward dopořádku. Super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.08.2011 [22:14]

Michangela Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. Lampas
05.08.2011 [9:24]

LampasProsím, prosím, prosím... nech sa stretnú! Emoticon

Úžasná poviedka! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.07.2011 [19:28]

SemiskaJsem ráda, že Alice našla Edwarda a zabránila tak jeho smrti mrazem. Každý jedná ze strachu a smutku jinak. Snad Edward přijede do Forks a s Bellou to všechno proberou. Emoticon Emoticon A snad mu Janie odpustí zmizení z nemocnice. Emoticon Povedlo se ti to, líbilo se mi to. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. jully211
28.07.2011 [18:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.07.2011 [18:33]

mima19974Nádherná kapitolka!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.07.2011 [15:11]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. marcela
28.07.2011 [12:40]

Na to,že to píšeš z donucení a jsi utahaná,je to dokonalý. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. anka
28.07.2011 [11:02]

Emoticon Emoticon Emoticon uzastne...som rada ze sa Edward uvedomil... Emoticon velmi sa tesim na pokracko Emoticon Emoticon

5. RoDiLiCh
28.07.2011 [10:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!