Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 8. kapitola


Personal taste - 8. kapitola„Slečna Swanová? Já jsem Billy Black, otec Jacoba,“ představil se mi a okamžitě mi podával ten puget, který držel v ruce.

„Kvůli čemu jste mě chtěl vidět?“ zeptala jsem se.

„Jdete rovnou věci, dobrá tedy. Přišel jsem se omluvit za svého syna. Ten kluk je takový mezulán, zamiloval se do té lišky Rosalie Haleové a vypadá to, že vás velmi ranil... Nebylo by tedy možné, abyste vzala Jacoba zpátky?“

EDIT: Článek neprošel korekcí

8. kapitola - Bellina pomsta

Isabella

Bála jsem se o Edwarda, a co může ve stavu, v jakém odjížděl z galerie, podniknout. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že by mělo existovat zařízení, které by zamezilo jízdě v autě řidiči, který by byl opilý. Teď mě napadlo, že by to chtělo i zařízení, které by rozpoznalo, kdy je člověk navztekaný natolik, že je jeho úsudek v ohrožení. V tuhle chvíli jsem měla co dělat, abych si nervozitou nezačala okusovat nehty. Jediné, co mě v tom počinu zarazilo, byla myšlenka na Edwarda a to, jak by se tvářil, kdyby mě u toho viděl.

Teď jsem však neměla zrovna prostor na to, myslet na Edwarda, jelikož jsem stále před sebou měla Jacoba a jeho odhodlaný a zároveň naštvaný a šokovaný obličej.

„Nechápu, jak… Vždyť to vypadá, že toho chlapa lituješ, ale Bello, prober se! Ten chlap je špinavý, malicherný zmetek, který pouze věděl, že je Aro Volturi gay a využil té informace.“

Ani po facce, kterou jsem mu uštědřila, s těmi pomluvami Edwarda nepřestal. Cítila jsem, jak mravenčení v mé ruce povolilo a najednou jsem měla chuť ho udeřit ještě jednou. Tentokrát daleko razantněji, aby konečně zmlkl. Mohla bych si na něm vylít zlost stejně jako tehdy na té figuríně na dětském hřišti.

„Kvůli tomu projektu se přikradl k Arovi a snažil se mu vlichotit do přízně. Copak sis toho nevšimla? Je to špinavý a podlý člověk!“

„Měl bys přestat takhle mluvit o Edwardovi. Ty jsi možná ten typ, co si hraje s láskou jako s hračkou, ale Edward ne. Edward není typ člověka, který využívá ostatní lidi,“ bránila jsem svého kamaráda, pro kterého se mi v tuhle chvíli svíralo srdce a chtělo se mi brečet. O tom, jak těžké a komplikované to má s láskou, jsem věděla své, ale před Jakem jsem to nehodlala dál řešit. A co se týkalo podvodů? Všimla bych si, kdyby mě klamal…

„Jak to víš?“ přeťal mé myšlenky Jacob.

„Vím to. Znám ho líp než ty. Tak o něm v budoucnu neříkej takové věci,“ požádala jsem ho a snažila se, aby zněl můj hlas klidně. Ještě před pár okamžiky jsem na něj křičela, a to se Edwardovi nelíbilo. Musela jsem si přiznat, že křik mi sice pomohl upustit trochu té nahromaděné páry, ale… Nikdy by mě nikdo nenaštval víc, než kdyby na mě mluvil klidným hlasem přesně tak, jako to dělá Edward. Skoro bez emocí, chladně…

Potom už jsem kolem Jacoba jenom prošla, protože jsem za jeho zády zaznamenala Rosalii a rozhovor s ní jsem zapotřebí neměla. Zamířila jsem si to tedy rovnou do prostor, kde bude dětský koutek a jenom tak zkusmo jsem vyndala z kapsy telefon, abych Edwardovi zavolala.

Neměla jsem nejmenší představu, co bych mu měla říct, ale nemohl jsem to nechat být jen tak. Edward potřebuje v tuhle chvíli slova útěchy. Potřebuje mít po svém boku skutečného přítele a tím jsem se chtěla stát – marně jsem totiž doufala, že jsem se jím už v minulosti stala. Teď jsem totiž měla pocit, že jakýkoliv posun v našem vztahu se zase zadrhl a vrátil na původní místo.

Copak mu tak moc vadilo, že jsem se ho zastala? Vždyť to před Jacobem přiznal a já jsem nic neprozradila.

Hovor mi však spadl do hlasové schránky.

„Edwarde… Volám, protože se o tebe bojím. Usedl si za volant ve špatném rozpoložení a já mám strach, že bys mohl mít nehodu, tak… Jen někde zaparkuj a zhluboka dýchej. Nedělej nic jiného… jen se opravdu zhluboka nadechuj a pak vydechuj. Uděláš to, že?“ žádala jsem ho bez jistoty, že si můj vzkaz přece jenom poslechne.

Potom už mi nezbylo nic jiného než se vrátit k práci. Termín dokončení se blížil i tady a na dětském koutku bylo práce ještě jako na kostelní věži. S povzdechem a touhou vyrazit za Edwardem jsem se ale vrátila k povinnostem. Doufala jsem, že si s ním budu moct promluvit pěkně v klidu, až večer dorazím domů.

 

Edward

(Písnička)

Jako blázen, proč jsem si to neuvědomil?

Jako blázen, proč jsem tě nechal jít?

Jako blázen, moje srdce přetékající slzami.

Konečně mi to došlo.

Že moje láska patří pouze jí

 

Byl jsem daleko za Seattlem, když jsem se přinutil zastavit a vysednout z auta. Telefon jsem po prvním telefonátu vypnul, aby mě nikdo nemohl rušit. Nejméně pak Bella, na kterou jsem sázel ze všech nejvíc, že se mě pokusí nějak kontaktovat. Už ve chvíli, kdy jsem nasedal v galerii do auta, jsem na její tváři viděl ten smutek a sklíčenost. Litovala mě, ačkoliv to dělala z nesprávných důvodů. Podle ní jsem jenom vyšel na světlo s pravdou, že jsem se pouze přiznal k tomu, že jsem skutečný gay, jenže… Jí do teď nedošlo, že všechno je úplně jinak. Jak teď tenhle zmatek vysvětlím, když se do toho všeho zamotal i Black?

Bellinu lítost jsem si ani v nejmenším nezasloužil. Vždyť koneckonců jsem podváděl i ji. Mělo by být tedy jednoduché, přijít zpět do jejího domu, sbalit si věci a odstěhovat se. Na zítřek jsem měl domluvené stěhováky, takže by v tom žádný problém nebyl, ale…

Bylo tam to ale a toho jsem se bál.

Aro Volturi se postaral o to, aby měla má malá firma šanci na účast v soutěži. Předpokládal jsem, že se ta informace dostane ven někdy při pondělí, když už je dneska ten pátek. A vzhledem k tomu, že soutěž pokračovala, měl jsem důvod zůstat v Bellině domě, jelikož jsem stále neodhalil jeho tajemství.

Jak jednoduše dokážu sám sobě lhát, to bylo až s podivem. Nechápal jsem to. Já, který lež nenávidím až do morku kostí, jsem sobě neřekl jedinou věc popravdě už pár týdnů. Stále si něco nalhávám a teď je tou největší lží fakt, že bych se do Bellina domu chtěl vrátit jenom kvůli projektu.

 Na malou chvíli jsem se potřeboval zbavit všech těch nežádoucích myšlenek. Zamkl jsem tedy auto a vyrazil jsem do lesa. Jen co jsem za sebou už nezaznamenal světla projíždějících aut, rozběhl jsem se a nechal vítr kolem sebe proudit v jeho nespoutané síle. Vyhýbal jsem se větvím a přeskakoval popadané stromy. Lesní zvířata se přede mnou schovávala hned, jak vycítila blízkost predátora. Já však neměl chuť lovit… Nakonec jsem se svému upířímu já ale poddal a doběhl stádo srn, kde mi jedna hned padla za oběť.

Jen co jsem se potom zbavil jejího těla a následně doběhl až k zátoce kousek od Seattlu, dovolil jsem si uvolnit se a předat vedoucí postavení opět člověku. V kapse saka jsem vylovil telefon a konečně ho zapnul. Venku se pomalu stmívalo a já na obzoru viděl, jak se v nejvyšších budovách města rozsvěcuje umělé osvětlení.

Přesně jak jsem předpokládal, první zpráva v hlasové schránce byla od Belly. Bála se o mě, jako bych si snad mohl ublížit. Samozřejmě jsem věděl, že nejsem nezranitelný a zároveň můžu i kdykoliv umřít, ale přece jenom jsem byl stále odolnější, než abych podlehl nějakým zraněním při automobilové nehodě. To však Bella nevěděla a dozvědět se ani nemohla. Jak by asi reagovala, kdyby někdy zjistila, že nejsem tak úplně člověk? Že jsem predátor živící se krví?

Její reakce pro mě byla stejně tak nepředstavitelná jako fakt, že bych jí měl někdy říct pravdu. A to, že jí budu ještě nějakou tu dobu muset lhát, jsem si nepřestával vyčítat. Bella nebyla osoba, které by se mělo lhát. Hlavně ne ve chvíli, kdy jste se jí dívali do těch dokonalých oříškových očí a ona k vám vzhlížela s naprostou důvěrou. O to víc jste si v tu chvíli museli připadat jako největší zločinci pod sluncem.

Druhá zpráva byla od Emmetta.

Už to byly víc jak tři hodiny, kdy jsem odjel z kanceláře následován Bellou. Emmett věděl, že mám namířeno do galerie, ale zřejmě předpokládal, že se poté vrátím do ateliéru, abychom mohli zapracovat na jiných věcech.

Původně jsem to předpokládal vlastně taky. Bylo až s podivem, jak rychle se můžou některé plány změnit.

Třetí zmeškaný hovor byl od Elizabeth.

„Doufala jsem, že i přes svou velkou zaměstnanost jsi nezapomněl, co je dneska za den. Pokud si tuhle zprávu poslechneš a najdeš si čas, víš, kde mě máš najít,“ pronesla do telefonu naprosto klidným hlasem, který potlačoval většinu emocí. Byl to přesně ten typ hlasu, který jsem se naučil používat, když mě něco zraňovalo a já si nepřál, aby osoba, se kterou mluvím, zjistila, že se trefila do černého.

Teď jsem se však rychle vzpamatoval a vyrazil k autu, abych se co nejdříve dostal za mámou. Dnešek totiž nemohl být ještě horší, než byl, a to přitom bylo výročí úmrtí mého otce. Byl to den, kdy Billy Black porušil všechna pravidla jejich přátelství a sprostě mého otce zabil jenom proto, že nemohl snést pohled na jeho šťastnou rodinu. Ten den před mnoha lety se Billy Blackovi podařilo skutečně dosáhnout svého. Elizabeth se už nikdy skutečně od srdce nezasmála a já… Myslím, že všechny ty události se nějakým způsobem podepsaly na tom, jaký jsem byl teď.

 

Elizabeth jsem našel stát na místě, kde jsme rozprášili otcův popel. Chodila sem rok, co rok, aby uctila jeho památku. Bylo to místo, kde byli nejšťastnější, jelikož si zde řekli své ´ano´.

„Věřil bys, že už je to tak dlouho?“ zeptala se do nočního ticha Elizabeth, když k ní vítr dovál můj pach a samozřejmě zaslechla mé tlukoucí srdce. Stála na molu, které vybíhalo do zátoky. Byl odtud nádherný výhled na hory a nebýt našeho dokonalého sluchu, byl by tu i klid. Pár kilometrů na sever se totiž nacházel přejezd přes zátoku, a to rušilo to božské ticho.

Párkrát za svůj život jsem tady byl i bez Elizabeth. Díky ní jsem měl pocit, jako by tady se mnou otec pořád byl, i když to byla hloupost. Chodil jsem si sem s ním promluvit vždy, když jsem měl pocit, že by mě máma nepochopila.

„Chybí mi,“ odvětil jsem a přistoupil k mámě, abych ji mohl obejmout. Cítil jsem, jak se její nesmrtelné tělo chvěje potlačovanými slzami.

„Mě taky,“ zamumlala a poplácala mě po ruce. „Jsem ráda, že sis našel čas, abys sem dojel. Moc to pro mě znamená,“ ujišťovala mě, jako by snad můj otec byl někdo cizí. Panebože, vždyť to byl můj otec, o kterého jsem byl ochuzen už v době, kdy mi byl jeden rok! Neměl jsem dost času na to, abych ho poznal tak, jak bych chtěl. „Kate se nabídla, že mě sem odveze, ale odmítla jsem ji, přesto… Měl bys jí zavolat. Dělá si o tebe starosti,“ informovala mě a já si jenom povzdechl.

„Kate je… Je něco jako moje sestra, uvědomuješ si to, mami?“ ujišťoval jsem se, že naprosto chápe, o čem se tady s ní právě bavím, přestože to bylo poslední z témat, které bych chtěl probírat. „Je mi jasné, že bys ji ráda viděla po mém boku jako mou životní partnerku, ale nemyslím si, že ji někdy budu schopen milovat víc než jako sestru.“

„Jak myslíš, jenom se bojím, aby se ti v budoucnu nestalo něco podobného, co mě a tvému otci. Nedokážeš si ani představit, jak podobná ztráta může bolet,“ odvětila a já si jenom povzdechl. Myslím, že jsem tu bolest začal pociťovat – jenom pomyšlení na Bellu a fakt, že ji budu muset opustit, mě drtil.

„Děje se něco? Vypadáš unaveně, ale cítím, že jsi byl na lovu, takže z nedostatku krve to není,“ začala se zajímat, jen co na mě dneska večer poprvé skutečně pohlédla.

„Mám jenom nějaké starosti v kanceláři, nelam si s tím hlavu,“ chlácholil jsem ji.

„Dobrá tedy.“ Tohle bylo na Elizabeth skvělé – nikdy nestrkala nos někam, kde jste ji nechtěli. Samozřejmě až poté, co se jí podařilo odhalit otcovo tajemství. Potom svůj detektivní nos schovala a žila jako spokojená, zamilovaná žena.

 

Po rozloučení s Elizabeth jsem se neměl k tomu, abych vyrazil domů, a tak jsem zapadl do nejbližší hospody a objednal si whisky. Naposledy jsem to s ní trochu přehnal, ale neodolal jsem tomu pocitu otupit ty lidské emoce, které se ve mně neustále hromadily. Upíra ve mně to nezajímalo, ten byl nasycený a klidný.

Když jsem upíjel ze své druhé skleničky, někdo si odsunul židli vedle té mé a obsadil tak prázdné místo.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se, když jsem v nově příchozím zaznamenal Emmetta.

„Tvoje matka volala, že si zřejmě potřebuješ s někým promluvit. Stalo se něco v Galerii?“ zeptal se a nevědomky se hned trefil do černého. Na jeden lok jsem tedy dopil skleničku a rovnou jsem pobídl barmana, aby mi dolil další.

„Ne,“ namítl jsem vzápětí. Nechtělo se mi to s ním rozebírat.

„Divné,“ zamumlal a taky kývl na barmana, aby mu donesl skleničku. „Něco mi tu smrdí. Něco tu podezřele a divně smrdí. Mám dojem, že mi lžeš, jenom netuším, proč bys to dělal. V Galerii se přece nemohlo stát nic horšího, než že se nemůžeme účastnit soutěže, nebo snad ano?“

„Vypadni.“ Neměl jsem náladu se s někým vybavovat a Emmett neuměl jenom tak sedět a pít.

„Nemyslím si, že bych tě měl nechávat samotného v tomhle rozpoložení… Stalo se snad něco se slečnou Swanovou?“ začal opět vyzvídat a mě uniklo tiché zavrčení. Emmett na malý okamžik, sotva patrný pro jeho vnímání, ztuhl.

„Řekl jsem – vypadni,“ zamumlal jsem znovu a kopl do sebe další skleničku.

„Dneska jedeš domů taxíkem? Myslím, že jsi těch panáků měl už dost.“ Emmett byl nezlomný a snažil se ze mě něco dostat. Já však nevěděl, jak na to, aniž bych mu musel říct celou pravdu. Věděl, že soutěžíme s Black Construction hlavně z osobních důvodů, ale moc toho nevěděl. Nevěděl ani to, proč jsem údajně tak dokonalý, jak neustále vychvaluje. Určitě by to byl další člověk, který mi je nějakým způsobem blízký, a který by tu informaci nesnesl a utekl. Kdo by se taky chtěl bavit s krev sajícím monstrem?

„Proč je život tak komplikovaný?“ vypadlo najednou ze mě a pobídl jsem barmana k další skleničce. Upír ve mně byl dost odolný, přestože se začínal bránit – kazil jsem mu to potěšení z čerstvé krve tímhle nechutným alkoholem.

„Už mi povíš, co je s tebou? Stalo se něco?“

„Neměli bychom se projektu té nové galerie vzdát?“ zajímal jsem se a myšlenky se mi nepřestávaly točit kolem dnešního odpoledne.

„Vzdát? O čem to mluvíš? Nemůžeme se ani zúčastnit,“ namítl a já mu nevysvětlil, že se Aro za nás postavil, abychom se mohli zúčastnit. Spolu s myšlenkou na Ara Volturiho mě napadlo, že bych se za ním měl stavit. Obával jsem se, že si mou snahu o přátelství mohl vyložit jinak, než by bylo příjemné pro nás pro oba.

„Přesně tak. Jsem… gay,“ odvětil jsem a sledoval ten šok v Jacobově tváři nad mým přiznáním.

„Vážně? Opravdu nejsi… skutečný muž?“ podivoval se Jacob a vůbec se nesnažil o to, aby náš rozhovor byl soukromý.

„Dost! Co jsi zač, že se mu posmíváš?“ osopila se na Jacoba Bella, která se mě musela zastat. „…Není to tak, že by si Edward přál, takhle se narodit…“

 

Isabella

Domů jsem dorazila až za tmy, ale Edward nikde nebyl. Dělalo mi to starosti, hlavně potom, co si nechal vypnutý telefon. Kde asi teď je? Trápí se? Neudělá nějakou hloupost?

Z myšlenek na něj mě vytrhla až Alice, která přišla na návštěvu ve chvíli, kde nechala Seana, aby si trochu užil tatínka. Tohle mu dělala dost často. Jasper byl neustále na stanici a tak, když se objevil doma, nechala ho jeho milovaná manželka samotného napospas jejich malému chlapci. Trochu jsem se divila, že odtud ještě nikdy neběžela do nemocnice a že se Jasper skutečně uměl o chlapce postarat.

I tak však nedokázala mé myšlenky odvést na moc dlouho a brzo si všimla, že jsem trochu roztěkaná, takže jsem musela jít s pravdou ven a přiznat jí, co se dneska odpoledne stalo v Galerii.

„Co?“ vyjekla a vykulila na mě oči. „Fakt?! Páni, Edward má tedy odvahu. Muselo to pro něj být těžké,“ obdivovala ho a já jsem jenom přikyvovala. Nesčetněkrát jsem byla přece svědkem toho, jak by svou orientaci nejraději zatajil a teď…

„Nezvedá telefon. Nevím, kde je a co dělá. A…,“ začala jsem si stěžovat, ale Alice mi skočila do řeči.

„A co, co?“

„Dneska jsem něco udělala a teď přemýšlím, jestli to nakonec nebude mít špatný vliv jak na mě, tak třeba i Edwarda,“ zamumlala jsem a z nervozity jsem si začala okusovat nehet na palci.

„Cos provedla?“ zajímala se Alice a já viděla, že na sedačce se drží jenom silou vůle.

„Dala jsem Jacobovi facku,“ odvětila jsem a jen co jsem to řekla nahlas, měla jsem dojem, jako by mě opět začala pálit ruka. Mé naštvání na něj bylo tak velké, že jsem do té rány dala snad všechnu svou sílu. Stále jsem viděla, jak se pod fackou lehce zakymácel.

„Ty? Fakt jsi to udělala? Bello, nechce se mi věřit, že si se k něčemu takovému odhodlala.“ Alice měla oči navrch hlavy, musela jsem ji překvapit bezmála natolik jako samu sebe. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že jsem schopná někoho udeřit. Natožpak osobu, kterou jsem ještě před pár týdny milovala a které nejsem do teď schopna cokoliv odepřít – důkazem byla ta šílená večeře u Jacobovy mámy.

„Jo, udělala.“

„Ale proč? Z jakého popudu?“ vyzvídala dál a já se jenom zavrtěla. Jasně, už jsem jí řekla, jak to dneska bylo s Edwardem, ale… Alice byla Alice a já se obávala jejího verdiktu nad mými slovy.

„Já přesně nevím, proč jsem to vlastně udělala. V tu chvíli Jacob řekl, že je Edward špinavý, já jen… aniž bych si to uvědomila… ruka mi vyletěla nahoru.“ Kdyby mě ta ruka nepálila jenom při vzpomínce na tu facku, mohla bych tvrdit, že mu ji dal někdo jiný. Stále jsem totiž neměla pocit, že jsem to byla já. Připadala jsem si v tu chvíli jako v mrákotách.

Pak však přišlo to, čeho jsem se obávala asi nejvíc – Alicina reakce. „Hej, a jsi si jistá, že opravdu necítíš k Edwardovi nic jiného?“

O puse, která se mezi námi udála při jeho posledním opilém návratu domů, jsem před Alicí pomlčela, jinak by tahle otázka padla asi daleko dřív. Teď jsem však nevěděla, co bych jí měla odpovědět. Dokud se ta pusa nestala, věděla jsem s jistotou, že Edwarda vnímám pouze jako hodně dobrého homosexuálního kamaráda. Teď… trochu jsem váhala. V hlavě jsem měla zmatek, ale věděla jsem, že bych to neměla nikomu přiznat. Dokonce ani nejlepší kamarádce, kterou Alice byla.

„Co? Co jiného bych k němu měla cítit?“

„No… To, co říkám je, že Edward… Prostě – tvoje city můžou přerůst ve víc než přátelství. Víš, jak spolu bydlíte, můžete být schopni se propojit a utvořit nějaký druh spojení. Pak už by to nebylo jenom přátelství, víš…“

„Ty…“ Nebyla jsem schopná tu větu doříct. Aspoň v prvním okamžiku ne. „Fakt říkáš divné věci. To, co je mezi mnou a Edwardem je čisté a krásné přátelství,“ začala jsem se navenek bránit, ale uvnitř jsem cítila něco, co by tam rozhodně nemělo být. Jenže to jsem Alici opravdu říct nemohla. Ještě by se na mě mohla zlobit, že jsem tak hloupá, abych se možná zamilovala do gay a to mi dneska opravdu nechybělo.

„Přátelství? Jsi si jistá?“ ujišťovala se a já jenom vehementně kývala hlavou na souhlas.

 

Jen co se mi podařilo Alici a její všetečné dotazy vyprovodit z domu, převlékla jsem se do pracovního a vydala se do dílny. Bylo sice pozdě, ale věděla jsem, že v podobném rozložení rozhodně neusnu. Potřebovala jsem se na pár chvil soustředit na něco jiného a zároveň se trochu fyzicky unavit.

V dílně na mě čekalo pár židliček, které jsem měla rozdělané do dětského koutku, a bylo tedy fajn, že jsem mohla nějak zaměstnat své ruce i myšlenky. Když však byla první hotová, do druhé se mi nechtělo, tak jsem si šla sednout na terasu, která byla vlhká od noční rosy. Mohlo být tak jedenáct a Edward pořád nebyl doma. Strach o něj se mi usadil až v žaludku a já nevěděla, co si s ním počít.

Ze zamyšlení nad tím, jak moc se mé city k Edwardovi asi změnily, mě vytrhlo až zavrzání vstupní brány. Zvedla jsem hlavu, kterou jsem měla pohodlně složenou na kolenech, a podívala se na příchozího. Edward šel k domu jen, co noha nohu mine, ale nevypadal nějak opilý nebo zraněný, jak jsem se obávala.

„Jsi doma,“ zamumlala jsem jenom tak pro sebe a cítila jsem, jak se strach, který se uhnízdil v mém žaludku, rozplývá a mizí. Měla jsem z toho radost.

„Proč nespíš?“ zeptal se a došel až na terasu.

„Nemohla jsem spát,“ odvětila jsem popravdě. A když kolem mě prošel, ucítila jsem lehký závan whisky. „Vypadá to, že jsi trochu pil,“ podotkla jsem. Na rozdíl od minule však teď dokázal stát rovně a nenesl sebou skoro vypitou lahev. Mohla jsem tedy předpokládat, že to dneska nepřehnal.

„Ano. Trochu,“ souhlasil se mnou.

„Minule jsem si všimla, že nejsi zrovna nejtišší opilec, tak běž raději dovnitř a odpočiň si,“ pobídla jsem ho a znovu se zahleděla na nebe, které bylo dneska nezvykle tmavé. Mezi mraky jsem nedokázala zahlédnout ani jednu hvězdičku. „Ale… Edwarde…“ Má pusa opět přeskočila rychlost mozku a nahlas se začala hrnout slova, která se mi neustále míhala v hlavě. „Proč jsi to předtím prozradil? Vlastně – nemusíš mi nic říkat, vím, že o tom nerad mluvíš, promiň. Jsi dovnitř a odpočiň si.“

„Black na mě vyrukoval s tím, jestli využívám Ara Volturiho. V tu chvíli jsem Ara zahlédl. Musel to zaslechnout, protože jeho oči… vypadaly tak smutně. Nemohl jsem se přimět říct, že ne,“ odvětil a já se snažila vzpomenout, jestli jsem tam v tu chvíli Ara skutečně viděla. Nevybavovala jsem si to, ale… Kdyby to nebyla pravda, tak by se Edward asi vážně nepřiznal.

„Chápu,“ přitakala jsem, ale pořád mě neopouštěl smutek z toho, jak moc obtížné to pro Edwarda muselo být.

„Ale… pořád přemýšlím, jestli to byl jediný důvod. Mohly být moje ambice natolik silné, že jsem byl ochotný využít Ara, abych vyhrál ten projekt? Nebo jsem se chtěl jenom porvat s Jacobem? Opravdu nevím,“ rozpovídal se a já jenom mlčky poslouchala.

„Edwarde, ty nejsi takový člověk,“ namítla jsem. Nedokázala jsem si představit, že by něco takového dělal, aby dosáhl svého. Nevěřila jsem, že by dokázal někoho jenom tak bezostyšně využívat a tvářit se u toho jako moralista, kterým občas dokázal být. Pěkně protivný moralista.

„Proč se mě takhle zastáváš?“ zajímal se.

„Protože jsem tvoje kamarádka. Přátelé se tě zastávají a jsou na tvojí straně, ať se děje cokoliv,“ odpověděla jsem a zaznamenala, jak se na mě Edward dívá. Byl to upřený pohled těch jeho zelených očí.

„Ale ty jsi pokaždé taková,“ povzdechl si a já musela přemýšlet nad tím, jestli má pravdu.

„I přesto jsi můj kamarád a nezáleží na tom, jak moc velký blázen kvůli tomu jsem,“ odpověděla jsem a snažila se přitom nenuceně usmát. Pak jsem se konečně zvedla. Stále jsem nebyla dostatečně unavená, abych šla spát a v dílně na mě čekala ta druhá židle. Věděla jsem, že teď už mi práce půjde lépe od ruky, když už je Edward doma a já si o něj aspoň v tomhle ohledu nemusím dělat starosti. „Vlastně já… Raději půjdu pracovat,“ objasňovala jsem mu, když jsem se vydala k dílně. Před dveřmi jsem se na něj však otočila. „Víš co, Edwarde? Dřevo je mnohem zajímavější, když je starší a má suky… Dobrou noc.“

Věděla jsem, jak miluje tyhle bláboly s mnoha významy. Stále jsem měla na paměti tu jeho poznámku o růži, proto jsem se mu to odhodlala vrátit.

 

V dílně jsem se vrhla na dodělání židle. Potřebovala jsem uřezat kus desky, kterou bych připevnila jako skluzavku, přesně jako u předchozí židle, když dovnitř vešel Edward a okamžitě mi pomáhal přidržet desku tak, abych se pořádně mohla opřít do řezačky.

„Díky,“ prohodila jsem, když řezačka zabrala na prázdno a deska povolila.

„Taky jsi mi pomohla, pamatuješ?“ odvětil a já se dala do nového řezání.

„Nechtěl bys mi dělat asistenta? Mohl by se z tebe stát můj partner v obchodě,“ navrhla jsem mu z legrace. To, jak mi teď pomáhal, mi naprosto vyhovovalo, deska neměla šanci se pohnout ani o milimetr jinak, než bych potřebovala.

„Nezkoušej mě zlákat. Jsem člověk, který je určen k dosažení velkých věcí,“ namítl a tvářil se u toho veledůležitě, až jsem se musela uchechtnout. Následně jsem si ale ještě jednou v hlavě zopakovala, co právě řekl, a to mě donutilo mu položit další otázku.

„Díváš se na mě spatra, protože nábytek, který vyrábím, se neprodává?“ Dívala jsem se na něj s lehce přimhouřenýma očima a doufala jsem, že řekne něco rozumného.

„Ano.“ Tak tohle nebylo moc rozumné.

„Štveš mě,“ informovala jsem ho.

„To je mi jasné. Ale i tak se nepřestávej snažit. Třeba až vydělám na nějakých těch skvělých projektech, tak ho všechen koupím,“ dobíral si mě a já nad tím jenom kroutila hlavou. Ten člověk nemá vůbec žádné slitování, když si dělá srandu z mého neúspěchu.

„I když se na můj účet skvěle bavíš, tak si uvědom, že do teď jsem přežila pouze se svou hrdostí,“ namítla jsem.

„Ty dokonce víš, co je to hrdost?“ zajímal se a já se na něj zamračila. Potom mi však padl zrak na motorovou pilu, kterou jsem mu vyhrožovala už při jeho nastěhování. Tehdy jsem ho musela slušně vyděsit. Teď jsem se tedy po ní taky natáhla, aby mě konečně začal brát vážně. „Nezvedej to!“ vyhrkl okamžitě, jen co viděl ten nebezpečný nástroj v mých rukou. „Skoro jsem zemřel na infarkt, už ve chvíli, kdy jsem se sem nastěhoval.“

„Pak mi řekni, proč si zahráváš s mojí hrdostí,“ požádala jsem ho a nepřestávala motorovku zvedat.

„Polož to,“ trval na svém.

„Co moje hrdost?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Je děsivá,“ odvětil a já konečně byla spokojená a motorovku jsem položila na stůl. „Baví tě takhle děsit lidi?“ zajímal se a já po něm blýskla spokojeným úsměvem. Líbilo se mi, že ho někdy dokážu naprosto vyvést z míry. A navíc jsem mohla doufat, že jsem ho tímhle odvedla od myšlenek na dnešní odpoledne.

Potom mi už popřál dobrou noc a vydal se do svého pokoje. Já jsem ještě hodinku pracovala a někdy po půlnoci jsem si dopřála horkou sprchu a následně ulehla příjemně unavená, do postele.

 

Edward

Když chtěla, dokázala být Bella opravdu děsivá. Ta motorovka v jejich rukách toho byla důkazem.

Ráno však byla jako mílius. Hlavně proto, že jsem ji měl odvést na autobus.

„Jak se ti dneska líbím?“ zajímala se, zatímco si rovnala klobouk, který si dneska vzala. Rychle jsem na ni mrkl, abych si zkontroloval, jak moc se změnila. I ten zlomek sekundy mi stačil k důkladné analýze a musel jsem uznat, že jí to opravdu sluší, ale… Nemohl jsem na ni být milý – aspoň ne moc. Musím si od ní udržovat odstup, jak jenom to půjde. Už tak jsem si pod sebou podřezal větev tím, že jsem zrušil to stěhování a rozhodl se v jejím domě zůstat déle, než jsem prve plánoval.

„Myslíš si, že když namaluješ na tykvi linky, tak ji změníš na meloun?“ zeptal jsem se trochu kousavě.

„Jaké linky? Vzala jsem si klobouk a dokonce jsem si dala i rtěnku…“

„Nevzala sis klobouk jen proto, že sis včera už neumyla vlasy?“ namítl jsem a skočil jí tak do řeči. Bylo potřeba ji upozornit na to, že stále nedělá všechno, co by měla, aby byla osobou, za kterou se všichni budou otáčet. Každá normální žena by neopustila dům bez toho, aby měla svůj vzhled dokonale pod kontrolou.

„Máš pravdu,“ povzdechla si, ale to už uviděla svůj autobus a pobízela mě, abych jí zastavil a ona si tak mohla přesednout. Kdyby to bylo na mě, klidně bych jí mohl odvést, kam by potřebovala, ale opět jsem se dostával do toho pomyslného rozporu, kdy jsem se k ní musel chovat s odstupem.

 

(Písnička)

Nedává to smysl. Aniž bych si to uvědomila, vidím jen tebe.

Dokonce ačkoli se tě snažím nenávidět,

ačkoli se snažím tak usilovně, prostě to nemůžu skrýt.

Neměla bych, ale čekám.

Měla bych ti říct, že jsem se do tebe zamilovala?

Dokonce když sním, je to jen o tobě.

Vím, že to nedává smysl, ale miluji tě…

 

Bella nasedla do autobusu, a ještě když jsem projížděl kolem, zahlédl jsem, jak na mě mává. Vyvolalo mi to na tváři úsměv, který jsem nemusel nijak potlačovat, když jsem byl sám a nikdo si tedy nemohl všimnout, jakou mám radost z Belliny bezprostřednosti. Vždy to bylo tak osvěžující.

 

O půl hodiny později jsem dorazil do kanceláře, kde jsem dneska hodlal v klidu pracovat na projektu pro Galerii. Emmett už byl přítomný – vzhledem k tomu, že byl stále bez závazku a pokud jsem věděl, zrovna ani s nikým nerandil, trávil tu opravdu velké množství času. Podporoval mě ve snaze vyhrát nad Blackovými. A já jsem jeho loajalitu a nadšení do práce obdivoval. Nevím, jestli bych byl tak dobrým zaměstnancem jako je on.

„Páni! No páni!!!“ zaslechl jsem jeho nadšený výkřik, když jsem vysedal z auta. Značně zvědavý, co ho tak mohlo potěšit, jsem přidal do kroku. „To neuhádneš, co se stalo!“ křikl na mě, jen co mě zahlédl.

„Tak schválně – co?“ zajímal jsem se, ale už jsem z dálky zaostřil na jeho počítač a na monitoru zahlédl stránky galerie.

„Kvalifikace pro účast na projektu pro Galerii zase vychází. Ještě včera v noci tam museli přidat ustanovení o výjimce,“ informoval mě a já si tak mohl ověřit, že Aro má na svého strýce stále velký vliv. Zároveň se mi potvrdilo, že budu muset vyrazit do Galerie, abych si s ním promluvil a vyjasnil si některé věci.

„Co přesně tam píšou?“ zeptal jsem se, bez nějakého většího zájmu.

V případě, že jednotlivci nebo firmy splňují požadavky, až na jednu výjimku, budou vybraní a bude jim dána možnost, aby byli zahrnuti do hlavního hodnocení atd. atd.… Dostali jsme další šanci!jásal po dočtení základního ustanovení z vedení Galerie.

„Vypadá to tak,“ souhlasil jsem a nepatrně se usmál, aby to nevypadalo, že z toho nemám vůbec radost.

„Proč myslíš, že tak náhle přidali ustanovení o výjimce? Myslíš, že odezva byla tak malá, že museli slevit ze svých požadavků? Beztak jim tam zůstala pouze Black Construction. Nevěřím, že by Galerie za jiných podmínek změnila své rozhodnutí,“ teoretizoval.

„Ne. Aro Volturi není tak jednoduchý, jak si myslíš. Rozhodně to mělo nějaký důvod…“ namítl jsem a doufal, že to nebude dál rozpitvávat. Samotného by mě zajímalo, jak velkou roli v tom rozhodnutí hrála náklonost k mé maličkosti, ale zároveň jsem doufal, že to by Aro udělal i kdybychom nebyli přátelé.

„Když myslíš,“ pohodil rameny a začetl se znovu do podmínek zařazení do soutěže.

„Teď toho nech a začni pracovat. Pokud vím, tak projekt na Floridě se začíná postupně rýsovat. A pokud se nám podaří vyhrát soutěž, budu potřebovat pomocnou ruku,“ nadhodil jsem a Emmett jenom přikývl, zavřel webový prohlížeč a dal se do práce.

 

Isabella

Bylo potřeba, nehledě na fakt, že byla sobota, abych vyřídila nějaké věci kvůli dětskému koutku. To samozřejmě znamenalo, že musím do galerie. K mé velké smůle se však stalo to, že jsem v Galerii natrefila na Jacoba. Neměla jsem nejmenší tušení, proč tam byl, ale jen co mě zahlédl, jeho kroky vedly jen jedním směrem.

„Bello, můžeme si promluvit?“ zeptal se a tvářil se při tom pokorně.

„Nemám ti co říct,“ namítla jsem a stále jsem měla na paměti, jak se choval včera.

„Ale já ti musím něco říct,“ namítl a já nakonec souhlasila. Další hádku jsem neměla zapotřebí a podle jeho výrazu jsem měla dojem, že ani on to v plánu nemá. Společně jsme se proto odebrali do kavárny naproti galerie. Oba jsme si objednali a jen co nám servírka donesla čaje, hodlala jsem rychle odbít ten rozhovor.

„Mám práci, tak mluv rychle,“ pobídla jsem ho.

„Musím přiznat, že opravdu vypadáš jako jiný člověk,“ prohodil a já nad tím jenom protočila oči. Tohle už jsem slyšela včera. „Proč jsi nemohla být taková i předtím?“ zajímal se a já měla dojem, že tenhle rozhovor nikam nepovede, jestli má v plánu vzpomínat na to, jaký byl náš vztah.

„Je jednou jak dlouho jsem tě nechal čekat a dělal cokoli, co se mi zachtělo, nikdy ses nenaštvala, a to bylo trochu únavné… Dokonce – ačkoli jsi včera byla na mě naštvaná kvůli Edwardovi, zašla jsi kvůli němu tak daleko, že jsi mi nafackovala. Vážně mě to překvapilo. Vůbec jsem tě nepoznával. A i když mě to naštvalo, upřímně – zároveň se mi to líbilo. Pokud bys byla předtím o trochu víc otevřená, co se citů týká, nemuseli bychom to ukončit takhle. Přesně tohle mi včera problesklo hlavou,“ rozpovídal se a já jsem ho nechala. Upíjela jsem přitom čaj a nechávala si jeho slova projít hlavou.

„Tohle je všechno, cos mi chtěl říct?“ zeptala jsem se, když na okamžik ztichl.

„Vážně jsem tě předtím neznal… Teď chci jenom říct, že tě chci lépe poznat. Bello, vím, že je to troufalé, ale chci s tebou začít od začátku,“ prohlásil a já myslela, že se v tu chvíli utopím v doušku čaje, kterého jsem se právě napila. Jacob si ze mě musel dělat legraci, jinak mi to přišlo naprosto nepochopitelné. On si snad myslí, že nemám vůbec žádnou sebeúctu.

„Vážně si myslíš, že to, co teď říkáš, dává smysl?“

„Nemusí ti to dávat smysl, ale mě to smysl dává. Vím dobře, že mi nebudeš schopná otevřít své srdce snadno. Nicméně budu čekat,“ prohlásil a já na něj nepřestala zírat. Vypadal tak upřímně, jako by to myslel vážně. Copak bych ale mohla zapomenout na to, co všechno mi provedl?

„Myslím, že jsi tak úplně nepochopil, že jsem se doopravdy změnila. Pořád vypadám jako ta hloupá holka, kterou jsi nazval zmoklým štěnětem. Holka, na kterou stačí písknout a ona přiběhne,“ namítla jsem.

„Právě teď, je mi úplně jedno, co řekneš. Byl jsem ti opravdu vděčný, že jsi před mojí matkou hrála, že jsi Rosalie. Vždy jsem cítil, nesmyslně, že jsem toho od tebe nedostal dost, ale ukázalo se, že jsi mi dávala všechno. Bello, rozhodně tě nechci ztratit.“ Jacob mluvil potichu, ale naprosto odhodlaně. Taky jsem musela uznat, že se za posledních pár týdnů změnil.

„Přestaň mluvit nesmysly. Už musím jít,“ zamumlala jsem a zvedla se k odchodu.

„Prosím, začněme znovu, Bello. Jestli na mě chceš být naštvaná, tak buď. Jestli mě chceš znova praštit, prašť mě. A jestli se mi chceš posmívat jako bláznovi, udělej to. Tak jako ses s tím v minulosti vypořádala ty, vypořádám se s tím teď já. Prostě to mlčky snesu,“ nepřestával mě přesvědčovat, jenže já už teď věděla, jak moc ubohá jsem byla. A teď, když mi to Jake takhle předhazoval, bylo to ještě horší. Copak by byl schopen tohle všechno překousnout? A dokázala bych se já sama chovat tak, jak se choval on?

„Odcházím,“ odvětila jsem a dál jsem jeho žádost ignorovala. Nejspíš si to budu muset nechat projít hlavou. Tohle nebylo rozhodnutí, které bych mohla udělat z minuty na minutu. Měla bych si o tom s někým promluvit. Názor Alice jsem slyšela i bez její přítomnosti a Edwardův… Pokud bych do toho šla, zřejmě bych potřebovala jeho pomoc, ale nedalo se spoléhat na to, že by mi ji nabídl.

Co jenom budu dělat?

 

Měla jsem toho plnou hlavu a nevěděla, co si počít. Sobota nakonec uběhla vcelku rychle. Když jsem se zabrala do práce, čas kolem mě proletěl rychlostí světla. A abych se úplně nepřepracovala hned na své první opravdové zakázce, naordinovala jsem si klidnou neděli. Přemýšlela jsem nad tím, že bychom mohli s Edwardem třeba vyrazit na nějaký výlet – určitě by mu něco podobného prospělo. Nebo se jenom tak celý den poflakovat, objednat si dobré jídlo a potom usnou u filmu?

Páni, v tomhle ohledu zněla neděle opravdu dokonale.

Plány mi však zkazil sám Edward. Měl moc práce na návrhu galerie, takže jsem se musela zařídit nějak jinak sama. Sedět doma a koukat se na filmy se mi samotné nechtělo, takže jsem vyrazila na chvíli za Alicí a Seanem. Jasper byl v práci – právě pracoval na nějaké případu vraždy, takže měl plné ruce práce… No, nejsou ti chlapi hrozní, že si na nás neudělají ani chvilku čas?

 

Vypravěč

Na rozdíl od Edwarda a Belly, Billy svůj víkend v Seattlu netrávil. Se svými nejbližšími lidmi se vypravil o trochu víc na západ, aby si mohli užít volnosti jako skutečná smečka vlků, kterými byli. O to pro něj byl větší šok, když se v pondělí vrátil do kanceláře a čekala tam na něj zpráva o změně v kvalifikaci do soutěže.

Se vztekem, který se snažil potlačit, vytočil číslo sekretářky Marcuse Volturiho. Věřil, že se pouze někde stala chyby a bylo potřeba na to upozornit a zajistit nápravu. Přece jenom si nedal tolik práce s tím, aby toho mladého Cullena vyřadil ze hry a jeho plány by nakonec nevyšly.

„Rád bych mluvil s panem Marcusem Volturim, u telefonu Billy Black ředitel Black Construction,“ představil se Billy jen co sekretářka zvedla telefon. O pár sekund později byl přepojen na Marcuse.

„Předpokládám, že voláte kvůli novým pravidlům hodnocení uchazečů, pane Blacku,“ přešel rovnou k věci Marcus. On, na rozdíl od Billyho, neměl tenhle telefonát zapotřebí. Navíc začínal tušit, že Billyho nepohání pouze upřímný zájem o kvalitu nově provedené stavby.

„Máte pravdu. Zrovna jsem se o tom dozvěděl a nějak nechápu proč… jak je možné, že jste tak náhle změnili názor?“ začal vyzvídat Billy a Marcus mu všechno ochotně vysvětloval. „Ale vzhledem k tomu, jak rozsáhlý je to projekt, neměl byste prostě svého synovce obejít…,“ pokračoval v intrikování, ale Marcus ho samozřejmě rychle zarazil. „Ach, ano! Omlouvám se… Je mi jasné, že jste zaneprázdněný. Ano, opatrujte se.“ 

„Co říkal Marcus Volturi?“ zajímal se Jacob, který v průběhu toho telefonátu vešel do otcovy pracovny a v tichosti čekal, až otec domluví.

„Co? Že se vůbec ptáš. Nechápu, že si Marcus neprosadil nad Arem svůj názor. Vždyť Aro je vlastně ještě dítě!“ rozkřikoval se Billy v kanceláři, až mu zbrunátněla tvář. Jeho vnitřní vlk na tom byl podobně, vnímal všechna emocionální rozpoložení svého člověka a lehce na ně reagoval… Kde však byla doba, kdy se spolu museli ti dva naučit spolupracovat. Stačilo nepatrné naštvání a z Billiho byl hned vlk, opačně to pak bylo o něco komplikovanější. A teď tady mohl Billy řvát vzteky takřka na celou budovu a stále zůstával člověkem.

„Aro byl tak důrazný? Co musel Marcusovi říct, že ten ustoupil?“

„Není to jedno? Ten ústupek znamená, že se může Edward zúčastnit soutěže. A protože má Aro Volturi v celé té soutěži dost jasný hlas, měl bys být ostražitý,“ nabádal Billy Jacoba a zároveň zvažoval, jestli by měl slečně Swanové zavolat a domluvit si s ní schůzku oficiálně nebo ji spíš překvapit, aby neměla šanci odmítnout. Rozhovor s ní se totiž musel uskutečnit co nejdříve.

„Rozumím,“ přikývl Jacob a už si ani nevšiml, že jeho souhlas otce vůbec nezajímá, jelikož ten byl myšlenkami na míle vzdálený této kanceláři a rovnou i celé budově.

 

A stejně jako Billy, rozhodl se i Jacob, že v tomhle případě přijme nějaká preventivní opatření, a proto si najal soukromého detektiva, se kterým se ještě to dopoledne sešel, aby mu dal za úkol sledovat Edwarda Cullena a informoval ho o všech jeho počinech – hlavně těch, co měly něco společného s Galerií, Arem Volturim a v neposlední řadě samozřejmě i s Bellou.

 

Edward pondělní dopoledne využil k tomu, aby navštívil Ara v jeho kanceláři a zeptal se, jak se to všechno má vzhledem k novým pravidlům kvalifikace. Sekretářkou byl puštěn rovnou k němu a Aro ho už vítal div ne s otevřenou náručí.

„Vítejte. Prosím, posaďte se,“ pobídl ho jen co Edward vešel a ukázal na dlouhý konferenční stůl, kde obvykle probíhaly porady mezi jednotlivými zástupci galerií.

„Já bych…“ Edward ani nestačil dokončit svou první větu, když ho Aro okamžitě zarazil.

„Jestli jste mi přišel poděkovat, nepřijmu to. Protože jsem vytvořil pouze malinkatou příležitost. Jestli se jí chopíte a bude to pro vás vstupenka do nového světa nebo ne, to už je jen na vás.“ Aro jako by dokázal číst Edwardovy myšlenky, rovnou reagoval na důvod jeho příchodu.

„Omlouvám se, ale… Mám takový dojem, že jste tuto příležitost vytvořil z náklonosti ke mně, ale já…“ Edward měl stále problém s tím, nazývat sám sebe gayem a proto i teď zaváhal.

„Co?“ zajímal se Aro a sledoval mladíka, který mu seděl po levici. Sám se totiž usadil do čela stolu.

„Ale já k vám necítím to samé, co cítíte vy ke mně. Chápu, že si o mě budete myslet, že jsem ubožák. Možná si budete myslet, že když jsem teď dostal příležitost, že zpívám jinou písničku. Nicméně, kdybych k vám nebyl ohledně toho, co cítím čestný, měl bych za to, že jsem vás opravdu využíval,“ ospravedlňoval se a doufal, že to Aro pochopí a nebude se na něj zlobit.

„Vy… opravdu ze mě chcete udělat špatného chlapa? Vypadám jako někdo, kdo by využil tento projekt jako návnadu, aby získal něčí city?“ Aro se na Edwarda za jeho slova mračil. Nebylo to tak, jak si ten mladík myslel, ale zároveň doufal, že by je vzájemná spolupráce přece jenom mohla sblížit. „Pojďme někdy zase rybařit. Příště vám ukážu, jak správně chytit rybu. Teď se ale musím omluvit, proto mám ještě jednu schůzku,“ uzavřel Aro tenhle rozhovor a Edward si s ním přátelsky potřásl rukou.

„Laskavost, kterou jste mi prokázal vám vrátím tak, že budu horlivě pracovat,“ slíbil Edward.

„To je to, co jsem doufal, že uslyším,“ odvětil Aro a Edward odcházel s pocitem, že napravil aspoň část toho nedorozumění, které mezi ním a Arem bylo, přestože – měl mu toho říct mnohem víc. Jenže první osobou na pořadníku, komu by musel přestat lhát, byla Bella nikoliv Aro Volturi.

Cestou za ní jsem však natrefil na Rosalii, která byla dokonale informována o nejnovějším vývoji událostí a rovnou mi gratulovala k nové šanci.

„Nemyslíte, že mi dlužíte další večeři? Za to, že vám pomáhám?“ zeptala se z ničeho nic a rovnou tak Edwardovi nadbíhala. Nepřestávala doufat, že se jí podaří Edwarda přece jenom svést. Na rozdíl od Jacoba už byl tohle muž s hodnotami, které se jí zamlouvali a nikoliv chlapec, který je pořád pod vlivem svého otce, který jí naháněl hrůzu.  

„Děkuji za pomoct, ale…“

„V pátek jsem byla svědkem docela šokujícího incidentu. Kvůli vám, zašla Isabella tak daleko, že dala Jacobovi facku. Nejsem si však úplně jistá, že to dělala z přátelství k vaší osobě. Nemyslím si, že Bella umí dobře skrývat své city… Nebudeme si nic nalhávat, oba víme, že jsem velmi ambiciózní žena. Kurátorku a pravou ruku panu Volturimu dělám už poslední tři roky, co se vrátil ze zámoří. Tehdy jsem uvažovala nad tím, že bych se pokusila stát jeho ženou a získala tak výhodné společenské postavení. Ale měla jsem ohledně něho divný pocit. Společně jsme několikrát vyrazili na služební cestu anebo jsme spolu mnohokrát zůstali dlouho v kanceláři. Nikdy však mezi námi nepřeskočila ta pověstná jiskra… Poté, co jsem žila tak dlouho u Isabelly, naučila jsem se, jak číst v lidech a různých situacích.“ Rosalie se rozvykládala a Edward s ostražitostí poslouchal, co se mu snaží říct. Věděl, že je to podlá žena, která se neštítí ničeho, ale tohle – tohle byl podivný rozhovor.

„Co se mi tím snažíte říct?“ zajímal se.

„Říkám pouze to, že z vás nemám podobný pocit, jako z ředitele,“ odvětila a významně se na něj podívala. Rosalii bylo těžké přesvědčit o tom, že je Edward gay. Ten muž se jí líbil a ona věřila, že není možné, aby byl tím, za koho se vydává. Jenom tomu potřebovala přijít na kloub.

„Nevím, proč s vámi musím vést tento rozhovor.“ Edwardovi začínalo být jasné, kam tím Rose směřuje.

„Zajímá vás, proč s vámi tento rozhovor chci vést?“ podivila se Rose a s očekáváním hleděla na Edwarda. Viděla na něm, že mu tenhle přátelský rozhovor není nijak příjemný, jenom si nebyla jistá proč.

„Myslím, že do mých soukromých záležitostí vám nic není. Teď mě prosím omluvte, měl bych jít,“ zamumlal Edward a měl se k odchodu z galerie. Návštěvu Belly odložil na někdy neurčito.

Rose se však nenechala jenom tak odbýt a otočila se za Edwardem s poslední otázkou: „Pane Cullene, proč jste se přestěhoval ke Isabelle? Předpokládám správně, že to bylo pouze proto, že jste hledal nějaké bydlení?“

Na její otázku však Edward neodpověděl. Věděl totiž, že by jí musel lhát. Prvotní záměr, se kterým se stěhoval do Bellina domu byl naprosto jiný, než za jaký ho vydával. Teď z toho měl velké obavy, jelikož napjaté vztahy mezi Bellou a Rose se pro něj nemusely vyvinou zrovna nejlépe.  

 

Isabella

Večer byl tady a já byla příšerně utahaná. Z galerie jsem jela autobusem domů a už mi zbývalo jenom pár metrů, než zapadnu do klidu a bezpečí mého domu. Domu, kde naštěstí všechno dává smysl a není tam nic, z čeho by mě měla bolet hlava.

Jen co jsem začala vyndávat klíče z tašky, vystoupil z limuzíny parkující u protějšího chodníku muž a v ruce držel obrovský puget. Zaznamenala jsem ho jenom okrajově a podle auta, ze kterého vysedl, sem tak úplně nezapadal. Nechtěla jsem ho sledovat, a tak jsem se rychle obrátila ke vchodu do domu, když jsem skoro za zády uslyšela jeho hlas.

„Slečna Swanová? Já jsem Billy Black, otec Jacoba,“ představil se mi a okamžitě mi podával ten puget, který držel v ruce. S šokem rozšířenýma očima jsem ji přijala, a kromě pozdravu ze sebe nedokázala dostat nic srozumitelného.

„Myslel jsem si, že byste se vyhýbala našemu setkání, kdybych o něj požádal, a proto jsem se rozhodl přijít rovnou,“ prohodil a trochu se u toho uchechtl. Nechápala jsem, co se to tady děje. Nejdřív Jacob a teď za mnou přišel i jeho otec. Kdo tady na mě, co hraje?

„Kvůli čemu jste mě chtěl vidět?“ zeptala jsem se a ani jsem ho nezvala dál, přestože jsem si byla víc než jistá, že pan Black není zvyklý něco řešit jenom tak na ulici.

„Jdete rovnou věci, dobrá tedy. Přišel jsem se omluvit za svého syna. Ten kluk je takový mezulán, zamiloval se do té lišky Rosalie Haleové a vypadá to, že vás velmi ranil,“ rozvykládal se a já nestačila zírat. Přemýšlela jsem, jaká je pravděpodobnost, že po sobotním neúspěchu se Jacob rozhodl, poslat sem svého otce, aby za něj u mě orodoval. Byl by toho schopen? Nebyla jsem si tím jistá, jelikož jejich vztah taky nebyl úplně ideální, ale… Nic jiného nedávalo smysl.

„To vše je minulost,“ namítla jsem a k velkému překvapení mě mé plíce nechaly volně dýchat a srdce neobalila ledová pěst, jak jsem na to byla zvyklá vždy, když došlo na řeč o Jacobovi nebo o naší společné minulosti.

To vše je minulost,“ opakoval po mě Billy a spokojeně se přitom usmíval. Udělala jsem mu tím takovou radost? „Vy jste, samozřejmě, na jiné úrovni než ta lstivá liška. Ten mezulán nedokázal rozpoznat, že někdo tak perfektní jako vy, slečno Swanová, by pro naši rodinu byl… Jak mohl udělat tak hloupou věc, jako otec – nemám slov.“ Netušila jsem, co bych pro jejich rodinu měla znamenat, ale jeho prohlášení mě donutilo podezíravě přimhouřit oči.

„Já… Nejsem si úplně jistá, že chápu, co se mi tady snažíte říct,“ namítla jsem opatrně.

„Kdybych se už dřív dozvěděl, že jste, slečno Swanová, dcera profesora Charlieho Swana, nenechal bych věci, aby se udály tak, jak se udály. Z hlediska naší rodiny, jakožto významnými představiteli stavebního průmyslu na severozápadě, by skutečnost, že bychom se stali příbuznými s tak významným architektem jako je Charlie Swan, je jako nasadit křídla závodnímu koni. A získat ty křídla… páni! Nebylo by tedy možné, abyste vzala Jacoba zpátky?“ dospěl konečně k tomu, proč přišel, a já nestačila zírat. Jacob opravdu donutil přijít svého otce, aby za něj orodoval.

Kdy tohle skončí? Vždyť je to neskutečné. Jak po mě takhle okatě může Billy Black chtít, abych se vrátila k Jacobovi? Vždy jde očividně o to, aby se mohl chlubit otcovým jménem. Jako bych byla pouze nějaká trofej. Vlastně ještě hůř, trofej je můj otec, já jsem pouhá kořist!

 

Spěšně jsem se s Billy Blackem rozloučila a zapadla do domu. Už ve chvíli, kdy se za mnou zabouchly dveře do dvora, jsem se snažila tu neskonalou drzost rozdýchat, ale měla jsem dojem, jako bych se dostávala do stále většího varu a nedokázala se jenom tak schladit.

V tomhle stavu mě našla asi o půl hodiny později i Alice. Zrovna jsem nadávala na Jacoba a přemýšlela, za jak ubohou mě asi má, když se vřítila do mého domu jako velká voda.

„Bello! Bello! Kde jsi? Bello!“ křičela a tak jsem vykoukla ze svého pokoje.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a v tu chvíli se Alice zarazila. Koukala na mě, jako bych snad spadla z višně.

„Co se ti sto stalo s vlasy?“ podivila se a já si nahmatala to vrabčí hnízdo, které mi tam muselo vzniknout někdy v té chvíli, kdy jsem se snažila si trochu utřídit myšlenky a prsty si v nich přejížděla tak, abych si masírovala hlavu. Než jsem jí však stačila odpovědět, mávla nad tím rukou a znovu se ujala slova. „V každém případě mám ohromné novinky. Vážně skvělé, obrovské novinky. Tvoje židle, které jsem dala na svoje webovky se prodaly. Všechny!“ jásala a já na ni nepřestávala jenom zmateně hledět.

Chvíli mi trvalo, než si mozek utřídil informace a potom začal adekvátně reagovat.

„Vážně?“

„Jo,“ souhlasila. „Ale důležité je – víš, kdo je všechny koupil?“ zajímala se, načež jsem jenom zavrtěla hlavou. Jak bych to asi tak mohla vědět? Neměla jsem žádného potencionálního zájemce o mou práce, Edward si ze mě pořád ještě utahoval a pochybovala jsem, že by to byl právě on. Přestože byl první, kdo mě napadl.

„Kdo?“ Inteligentnějších reakcí jsem nebyla dneska už schopna.

„Ten šílenec Jacob Black,“ informovala mě moje kamarádka a já myslela, že v tu chvíli asi vážně bouchnu. Tenhle večer stál opravdu za to.

„Asi zešílím,“ zamumlala jsem a znovu si promnula čelo. Alice se hned na to snažila ze mě dostat, co se stalo, že vypadám jako utečenec z nějaké psychiatrické léčebny, který je už dlouho bez prášků, ale já nebyla schopna ji všechno vysvětlit tak, aby pochopila, jaké nehorázné potupy jsem se dočkala. Copak jsem si něco podobného zasloužila?

Nakonec to tedy vzdala a stejně tak rychle jako sem naběhla, tak i zmizela s výmluvou, že musí nachystat Seanovi večeři a nemůže Jaspera nechat s chlapcem tak dlouho.

Já se hned na to převlékla a zamířila do své dílny. To jsem však neměla dělat. Ve stavu, ve kterém jsem se nacházela, mi nic nešlo dobře, až jsem nakonec praštila s rozdělanou židlí, která však nechtěla povolit, přestože spoj byl proveden velmi mizerně. Znovu jsem se do toho opřela a třískla s tím ještě jednou… A ještě jednou… A ještě…

„Proč nemůžeš být opatrnější?“ zarazil mě najednou Edward, jehož příchod jsem vůbec nezaznamenala, jak jsem byla v ráži. Popadl torzo židle a odložil ho z mého dosahu. Potom se natáhl a popadl mě za ruku, která byla pokrytá krví – podotýkám mou. „Podívám se.“

„To je dobrý,“ odsekla jsem a ruku jsem mu vyškubla. Vůbec jsem si neuvědomovala, že jsem si dlaň poranila, ale najednou to pálilo jak sto čertů. Nějaká část té zlomené židle se mi musela dostat až pod kůži. Rychle jsem tedy došla do kuchyně, abych se zbavila krve a mohla si prohlédnout, jak vážné zranění jsem si způsobila.

„Co se stalo?“ zajímal se Edward a následoval mě. „Víš, že máš podivný zvyk zraňovat se, když jsi naštvaná? Je to vážně divné,“ kroutil nad mou neschopností hlavou, zatímco voda odnášela do odpadu kapky mé krve.

„To protože jsem tak hloupá. Lidé mě potom vnímají jako lehký cíl,“ namítla jsem a Edward na to nereagoval. Divila jsem se, že si nepřisadil. Tohle nebyl on. Každopádně já neměla sebemenší náladu na to, se s ním dohadovat. S poraněnou dlaní, kde už se v ráně jenom lehce perlila nová krev, jsem se vydala do koupelny, abych si ji mohla vydezinfikovat a obvázat. Měla jsem štěstí a v ruce mi žádný kousek dřeva nezůstal a rána naštěstí nebyla tak hluboká, jak jsem se prve obávala. Dneska bych na doktory neměla vůbec náladu.

 

Celou noc mi v ruce škubalo, takže jsem si musela vzít nějaké prášky, abych se mohla aspoň trochu prospat. Ráno mě však nezastihlo v o moc lepší náladě, než jsem byla večer. Možná jsem jenom trochu vychladla. Ale ne dost na to, abych všechno nechala jenom tak být. Poraněnou rukou jsem vyťukala zprávu a odeslala ji na důvěrně známé číslo, které bych byla schopná nadiktovat i ve chvíli, kdy by mě někdo vzbudil uprostřed noci.

Hned poté jsem se byla umýt, převázat si ruku a potom se i obléknout, abych mohla co nejdříve vyrazit na domluvenou schůzku. Všechno se to ale komplikovalo tím zraněním. Když jste pravák, je fakt na prd, když si zraníte pravou ruku. Nasoukat se do kalhot byl vrchol umění, které jsem dneska zvládla.

I tak jsem ale asi o hodinu později vyrážela na autobus a o další půl hodinu později si v kavárně objednávala čaj, zatímco jsem čekala na mého společníka.

„Bello! Nemůžu uvěřit, že jsi mi napsala první,“ došel ke mně z razu Jacob a na tváři měl skutečně nadšený úsměv. Nepřišlo mi na něm nic falešného, přestože jsem po včerejšku věděla, že nehraje vůbec fér. Gestem jsem mu ukázala na protější židli. „Byl jsem opravdu překvapený… Co se ti stalo s rukou? Zranila ses?“ zajímal se najednou, když si všiml obvazu. Snažil se mi ruku prohlédnout, ale stejně jako včera Edwardovi, i dneska jsem ji Jacobovi vytrhla.

„Co máš za lubem?“ zeptala jsem se přímo a Jacob se na okamžik zatvářil, jako by vůbec nechápal, na co se ho ptám.

„Co?“ Tak opravdu nevěděl. Nebo to na mě hrál. Nikdy by mě nenapadlo, že lidé dokážou být tak skvělí herci. Já vždy byly upřímná a o to víc mě zraňovalo, že se mnou tak nedokáží zacházet i ostatní.

„Za jakým úmyslem kupuješ z Aliciných stránek všechny moje židle?“ dotázala jsem se zostra zrovna ve chvíli, kdy mi servírka donesla čas. Obtočila jsem si mé zmrzlé prsty kolem horkého šálku a hned zalitovala. V pravačce mi při tom doteku opět začalo nesnesitelně škubat. Musela jsem se přemáhat, aby to na sobě nedala znát.

„Ach, tohle?“ Na Jacobově tváři se rozlil výraz pochopení. „Chtěl jsem s Alicí něco probrat, ale nebrala mi telefon. Tak jsem si myslel, že jí napíšu a šel jsem na její stránky. Tam jsem uviděl tvoje židle,“ rozvykládal se a já i přesto nedostala svou odpověď.

„Proč? Proč jsi je koupil? Myslel sis, že ti budu vděčná, když koupíš židle, které se neprodávají?“ zajímala jsem se a doufala, že na venek působím skutečně odhodlaně a naštvaně.

„Tak to není,“ namítl okamžitě. „Jen jsem chtěl, aby věci, které jsou výjimečné pro tebe, byly výjimečné i pro mě. Chci ty židle poslat do školy,“ informoval mě a já vyčkávala, měla jsem dojem, že toho má na srdci ještě víc a nehodlala jsem ho přerušovat. Když jsem tak nad tím přemýšlela, tak jsme od chvíle, kdy jsme se rozešli, spolu mluvili daleko upřímněji a víc, než předtím. Ačkoliv… S tou upřímností jsem si nebyla úplně jistá. „Ty jsi tak dobrá. Jen se snažím být víc jako ty. Nemůžeš se tedy na to gesto dívat hezky a v pozitivním světle?“

„Vážně se mnou chceš začít znova?“ Vůbec jsem se ho na něco podobného nechtěla ptát a tak ta otázka překvapila stejnou měrou jeho jako mě. Každopádně když už jsme u toho – byl by to tak špatný nápad?

„Bello!“ vykřikl nadšeně a tentokrát se mi jenom tak nepodařilo svou ruku vytrhnout z jeho silného sevření, které jsem dřív měla tak ráda.

 

Až doma jsem začala přemýšlet nad tím, co přesně moje slova vyvolala a měla jsem v hlavě pořádný zmatek. Snad ještě větší, než za posledních pár týdnů. A jelikož mě nenapadlo žádné řešení, jak jinak si ten binec trochu utřídit nebo jak na všechno aspoň na okamžik přestat myslet, položila jsem si na podlahu co nejblíž ke stěně polštář a poté jsem se postavila na hlavu. Cítila jsem, jak se mi krav okamžitě nahrnula do hlavy a měla jsem dojem, že jsem opravdu utišila všechny myšlenky.

„Co to zase děláš?“ Z koncentrace mě vyrušil Edward.

Opatrně jsem se odstrčila od stěny a přetočila se do přirozenější pozice a tedy hlavou pěkně nahoru. „V hlavě mám takový zmatek, tak si zkouším utřídit myšlenky. Dříve jsem tak zvládla zůstat pět minut. Musím stárnout,“ podotkla jsem. Nebylo to totiž poprvé, kdy jsem něco podobného provozovala. Většinou to nějak zabralo, ale dneska jsem měla očividně smůlu.

„Opravdu si myslíš, že když budeš pět minut dělat tohle, můžeš si srovnat myšlenky?“ zajímal se pochybovačně a já v tom klukovi přede mnou spatřila opět toho starého známého urýpaného Edwarda, který mě jenom tak nenechá v klidu.

„Přinejmenším pět minut mi krev naplňuje hlavu a já tak nemůžu myslet na nic,“ informovala jsem ho a konečně se postavila.

„Proč je tvoje mysl tak zmatené?“ vyzvídal, ale já na to neměla, abych ho zatěžovala svými problémy. Jistě toho musel mít už dost. Navíc jsem pochybovala, že by mi tahle rozmluva pomohla víc než nějaká jiná činnost.

„Tohle nebude fungovat,“ namítla jsem. „Myslím, že potřebuju běhat,“ podotkla jsem a proběhla kolem Edwarda ven z domu a hned i ze zahrady. Během chviličky jsem byla na ulici a mohla se rozběhnout. Na maličký okamžik jsem si připadala volná… Přesněji na tak dlouho, než se mi hlava i přes mou veškerou snahu nenaplnila vzpomínkami na události nedávno minulé.

(Písnička)

Z nějakého důvodu je láska obtížná

 

„Kdybych se už dřív dozvěděl, že jste, slečno Swanová, dcera profesora Charlieho Swana, nenechal bych věci, aby se udály tak, jak se udály.“

„Bello, vím, že je to troufalé, ale chci s tebou začít od začátku.“

 

Jediné, co máme společné je, že jsme blázni.

I když jsme se někdy na sebe rozzlobili a někdy se hádali,

musí to být láska. Musí to být láska

 

Doběhla jsem až na dětské hřiště a několikrát jsem ho oběhla kolem dokola. Při druhém kolečku jsem si všimla Edwarda, který se postavil tak, že mi nezavazel, ale neušel mi jeho upřený pohled a ruce založené na hrudníku.

Rozběhla jsem se o to usilovněji, ale v tom mě popadl za ruku a nesmlouvavě mě donutil zastavit.

„Nejsi žádná atletka, tak proč běháš tak usilovně? Řekni mi, co se stalo,“ trval na svém a mě se nedařilo uvězněnou ruku vyprostit z jeho sevření. Vzdala jsem marnou snahu a s veškerým odhodláním, které ve mně po tom všem ještě zbylo, jsem se na něj podívala a odvětila:

„Jdu se pomstít! Říkám ti, to je jediný způsob! Jediný způsob, jak ho dostat z mého života navždy. Neexistuje žádný jiný způsob.“ Jacob byl pro mě a mé sebevědomí škodlivý a nebála bych se říct, že i toxický, proto bylo potřeba, abych se ho zbavila jednou provždy.

A jen co jsem se tak rozhodla, najednou se mi dýchalo o něco lépe. Stejně rozhodně jako vyslovení toho prohlášení, jsem se vydala zpátky domů. Bylo nutné, abych se na svou pomstu připravila.

„Znáš Sokratovo motto, ne?“ prohodil ke mně Edward, který za okamžik srovnal krok s mým odhodláním a teď se vracel domů pěkně vedle mě.

„Opravdová moudrost je v poznání sebe sama,“ odvětila jsem a doufala, že jsem se trefila do toho, co měl na mysli. Sokrates byl fakt bedna a měl těch mott nebo výroků opravdu hodně. Člověk aby se v těch antických filozofech vyznal.

„Vidíš, že ho znáš,“ usmál se spokojeně Edward. „Sice jsi ho neřekla úplně dobře, ale to je teď vedlejší. Než se začneš mstít, měla bys poznat samu sebe,“ prohodil a já se zarazila.

„Znám se a vím, že sama se nemůžu pomstít. Jestli mi pomůžeš, můžu se dokonale pomstít a ukončit to,“ prohodila jsem a věřila, že Edward bude souhlasit. Jeho pomoc jsem opravdu potřebovala. Vždyť už se mu podařilo ze mě udělat ženu, kterou Jacob chce. Teď potřebuju jeho pomoc, aby mi vytyčil mantinely při pomstě.

„Ty… nemáš pomstu v genetické výbavě,“ namítl a zavrtěl hlavou.

„Zvládnu to,“ řekla jsem rozhodně. „Vážně to chci skončit. Ten bídný mizera, který mě vnímá jako jednoduchou holku a zkouší mě využit, si zaslouží řádnou, úplnou a perfektní pomstu,“ trvala jsem si na svém. Jacobe, jen se těš. Až Edwarda přemluvím, aby mi pomohl, bude to opravdu mazec.

„Víš co? Miluji svou matku více, než cokoliv na světě,“ promluvil po chvíli Edward a já se nepatrně zamračila.

„Cože? Proč to tak najednou říkáš? Chceš změnit téma?“ podivovala jsem se.

„To ne, jenom… Osoba, která mi způsobuje největší bolest na světě je taky moje matka,“ pokračoval dál a já jsem se v jeho slovech postupně ztrácela. Proč se teď musíme bavit o jeho matce? Co ona má společného s mou pomstou?

„Prosím?“

„Protože je tak soucitná,“ doplnil a já se zamračila ještě víc. Tohle vážně nedávalo smysl. Najednou jsem zatoužila vidět do té jeho ryšavé palice, abych si mohla přečíst pointu toho všeho, co mi teď říká. Taky tam musí mít pěkný zmatek, když takhle přeskakuje.

„A tak?“

„Je něco, kvůli čemu se chce i ona pomstít. Ale nikdy to neudělá,“ informoval mě a já konečně slyšela v hlavě to cvaknutí, jak do sebe dopadly dva kousky puzzle. Přece jenom tu Edward nemluví z cesty, jak jsem se prve obávala. Ale copak mi tu musí opět morálně kázat? Jako by nevěděl, jak jsem se kvůli Jacobovi natrápila.

„Proč?“ Zvědavost mi nedala a musela jsem se zeptat.

„Proč? Když vidí toho člověka, chce se mu pomstít, ale slzy se hrnou první. Víš, proč jsem se stal tvým přítelem? Protože ty jsi tak moc podobná mé matce… Tak vidíš, není žádný způsob, jak by ses někomu pomstila,“ prohodil a já neodolala a musela ho praštit. Potřebovala jsem mu vtlouct do hlavy aspoň trochu rozumu, aby se mnou souhlasil. Sama jsem měla z té pomsty strach a to, čeho jsem se bála nejvíc, byly právě ony slzy, které by mě od ní mohly odradit.

„Když neudám aspoň to, nebudu schopná to dál snést,“ trvala jsem si na svém.

„Fajn,“ souhlasil s povzdechem a já mě uniklo zavýsknutí, že jsem ho tak snadno přesvědčila. Hned na to mě Edward zpražil přísným pohledem, div jsem se pod jeho vahou nepřikrčila. „Ale chce to nějaká pravidla, kterých se budeš řídit,“ prohlásil a já vehementně přikyvovala.

 

Edward

Seděl jsem naproti Belle v obýváku a ona mi slavnostně odpřisáhla, že jakmile řeknu, že je hra u konce, bez váhání toho Blacka odkopne. Nedůvěřivě jsem si ji u toho přeměřoval. Nevěřil jsem, že by něčeho podobného byla schopná. Stále jsem měl před očima Elizabeth, která už několik let marně doufá, že najde dost odvahy k tomu, aby se Blakovi staršímu pomstila za smrt mého otce.

„Nepřísahej na to, co nebudeš moct udělat,“ krotil jsem její nadšení pro vlastní pomstu a přemýšlel, co se to za ty roky proměňování ve vlky s Blackovými stalo. Copak si musí ze všech kolem sebe dělat jenom nepřátele?

„Teď, když jsi mě tak dobře učil, budu se moci perfektně pomstít. Do té doby budu držet své pocity pod zámkem,“ odvětila odhodlaně a to byla další slova, kterým jsem nevěřil.

„Opravdu to musíš dělat?“ pochyboval jsem.

„Proč to říkáš?“ zajímala se.

„Protože bych byl radši, kdybys to nedělala,“ odvětil jsem naprosto upřímně. Věděl jsem, co pomsta dokáže udělat s lidmi a proto jsem nechtěl, aby se Bella začala mstít. Říká se, že uskutečněná pomsta rozerve srdce a trýzní svědomí. Opravdu do měla Bella zapotřebí?

„To není správné. Oko za oko, nos za nos. Neznáš to přísloví?“ namítla a já se nepatrně usmál nad tím, jak to přísloví zkomolila. Když jsem tak nad tím přemýšlel, pořád jsme se v těchhle věcech opravovali. A byla to zábava.

„Je to oko za oko a zub za zub,“ prohodil jsem.

„Máš pravdu,“ zamumlala.

„To jsou základní znalosti,“ informoval jsem ji a Bella na mě jenom vyplázla jazyk. Šokovaně jsem na ni zůstal hledět. Tohle ještě nikdy neudělala. Copak se náš vztah posunul na takovou úroveň, že na sebe teď můžeme jenom tak beztrestně vyplazovat jazyky?

„Tak fajn, začneme s přípravou na tvou pomstu rovnou, než si to stihnu rozmyslet,“ rozkázal jsem a Bella mi div nezasalutovala. „Běž do koupelny, stoupni si před zrcadlo a nahlas řekni, že jsi hezká,“ rozkázal jsem a Bella na mě vykulila ty svoje dokonale hnědé oči. Tohle očividně nečekala. Ale jen co polevil její počáteční šok z mého rozkazu, trochu prkenně se postavila a vydala se do koupelny.

Následoval jsem ji tam a sledoval, jak se mračí na svůj odraz.

„Dělej, zkus to,“ pobídl jsem ji.

Bella si místo toho složila obličej do dlaní a několikrát zavrtěla hlavou v odmítavém gestu. „Ach, nemůžu to udělat. Já… já, prostě mě to děsí… Nemůžu,“ mumlala a já se jenom uchechtl. Tahle holka, která se bojí říct i vlastnímu odrazu v zrcadle, že je hezká, se chce mstít někomu jako je Black?

„Proč bys nemohla? Můžeš,“ přesvědčoval jsem ji a nepřestával se bavit nad jejím váháním. Bella byla v tomhle naprosto úžasná. A jen co jsem na to pomyslel, cítil jsem, jak se mi svírá srdce.

„Nemyslím si, že to dokážu,“ trvala si na svém a mezírkami mezi prsty pokukovala po svém odraze.

„Ty se nechceš doopravdy pomstít, že jo?“ Věděl jsem, že když popřu její odhodlání k pomstě, vyprovokuji ji k akci. A tak mě ani nepřekvapilo, když Bella stáhla své ruce zpět k tělu a přiblížila se ještě o krok k zrcadlu. Potom už jsem ji slyšel jenom zašeptat:

„Jsem krásná.“

„Přesvědčivěji,“ pobízel jsem ji.

„Jsem shekshi,“ odvětila o nějaký ten stupínek hlasitěji, ale hned na to se opět schovala za své dlaně.

„Co je hernajs shekshi?“ zlobil jsem se, přestože jsem moc dobře věděl, co chtěla říct. „Nechce to jít ven, že jo? Nechce to jít ven lehce, co? Pokračuj v tom a ono se to poddá. Zkus to ještě jednou.“ Musel jsem být neoblomný. Bella byla krásná žena a bylo potřeba, aby si to uvědomila i ona, ne jenom její okolí, které ji začne postupně padat k nohám.

Bella stáhla opět ruce k tělu a odhodlaně se podívala do zrcadla. Tenhle její výraz jsem moc dobře znal. Když se jí usídlil na obličeji, věděl jsem, že je schopna naprosto všeho.

„Zasloužím si být milovaná. Jsem… perfektní!“ To poslední slovo už skoro vykřikla a já se spokojeně usmál. Zvládla to. Teď zůstávalo otázkou to, jestli zvládne i věci, které budou následovat – a že to rozhodně nebude nic pěkného.

 

Když se Bella dokázala postavit svému odrazu v zrcadle, rozhodl jsem se tak trochu otestovat i sám sebe a ještě to odpoledne jsem ji pozval na schůzku. Samozřejmě jenom takovou tu zkušební, abych viděl, jak se chová na rande a co by na svém chování měla upravit, než se poprvé sejde s Jacobem jako jeho nová přítelkyně.

To všechno jsem Belle navykládal a snažil se potlačit obavu z toho, že se opravdu chce pustit do pomsty a zároveň chce znovu začít randit s Blackem. Cítil jsem, jak mě uvnitř ničí slib, že jí s tou pomstou pomůžu. Nejraději bych konec hry vyhlásil právě teď a tady, ale… nemohl jsem. Pouze jsem netrpělivě přecházel před domem a čekal, až se Bella nachystá.

Dávala si načas přesně, jak jsem jí poradil a byl jsem rád, že si aspoň v tomhle ohledu vzala má slova k srdci.

Najednou se však otevřely vrata a v nich stanula Bella.

Úžasem nad její dokonalostí jsem málem ztratil dech. Její dlouhé neposedné vlasy byly sčesané do elegantního drdolu a na sobě měla šaty, přes které si přehodila pouze lehký kabátek. Kolek krku si uvázala šátek a na nohy obula lodičky, což pro ni bylo velmi netypické.

Viděl jsem, jak pod náporem mého pohledu jí stoupá do tváří červeň a málem jsem zalapal po dechu, jak byla úžasná. Nic hezčího jsem snad do téhle chvíle neviděl.

Celý ten obraz však Bella zkazila, když se nepatrně zavrtěla a pak došla ke mně. Rovnou se natáhla po klice od auta.

„Moment!“ zarazil jsem ji. Byl jsem sice omámen její krásou, ale ne natolik, abych zapomněl na slušné chování.

„Ano?“ podivila se a obrátila se ke mně. Opatrně jsem vzal její ruku do dlaně a odtáhl ji tak od dveří. Pak jsem je už sám otevřel.

„Nastupte si, prosím, princezno.“ Viděl jsem, jak červeň v jejich tvářích získala na intenzitě, a mě se líbilo, že jsem to vyvolal já. Chtěl jsem, aby si Bella uvědomila, jaký je rozdíl mezi tím, když jde na rande s Jacobem Blackem a když s někým, kdo ji má skutečně rád. Musela ten rozdíl poznat na vlastní kůži, jinak by to asi nikdy nepochopila.

„Ach, co to děláš?“ podivila se a znovu se trochu zavrtěla. „Tohle tvoje chování je trochu strašidelné.“

„Pochop, prosím, že se musíš považovat za důležitou, aby s tebou ostatní tak zacházeli. Teď si, prosím, nastup,“ požádal jsem ji opět a Bella jenom přikývla.

„Pokud jsem od teď princezna, tak ty budeš hradní stráž,“ usmála se na mě a já za ní zabouchl dveře. Jak jsem pak obcházel auto, abych si sám nasedl, zaslechl jsem, jak si spokojeně mumlá, že má svou vlastní hradní stráž a to mě pobavilo.

Potom už jsme společně zamířili do centra. Rozhodl jsem se ji otestovat na takovém tom klasickém rande, kdy kluk s holkou zajdou do kina na nějaký ten film a potom do restaurace na jídlo nebo jenom tak na kávu. Bella o tom zatím neměla nejmenší tušení, ale tak… O tom přece rande je, ne?

Bohužel mi všechnu moji radost zkazila už při výběru filmu. Bella se totiž opět začala chovat jako stará dobrá Bella, které se moje lehce ani trochu nedotkly.

„Edwarde, když se tak moc snažíš, koupím lístky. Nashromáždila jsem spoustu věrnostních bodů,“ navrhla a já se musel zamračit.

„Když platí muž, ty nestydatě počítáš body, co?“ zeptal jsem se zamračeně. Bella se na mě podívala s lehkým úlekem a spokojený úsměv jí z tváře opadl a proměnil se v provinilý výraz.

„Ne, to nedělám,“ zamumlala okamžitě a já jenom zavrtěl hlavou a podíval se na obrazovky nad prodejním pultem, abych zjistil, co vlastně dávají a na co bychom se tak mohli jít podívat. „Co chce vidět?“ zeptal jsem se Belly.

 „Co ty, Edwarde?“ oplatila mi otázku.

„Bello, ty rozhodni,“ odvětil jsem trochu přísněji, než jsem měl v plánu, ale Bellu to nezastrašilo.

„Ne, ty,“ trvala na svém a já musel potlačit to naštvané zavrčení, které mi rezonovalo v hrudníku. Díky bohu za všechen ten hluk kolem, jinak bych se mohl spolehnout na to, že by Bella všechno slyšela a na její otázky jsem nebyl vůbec připravený.

„Tohle děláš na rande vždycky?“ zeptal jsem se a Bella přestala zkoumat nabídku filmů a obrátila se ke mně.

„Co?“ zajímala se s překvapeným výrazem na tváři.

„Děláš prostě to, co chce muž. Nemáš vlastní názor?“ rozčiloval jsem se, ale jenom tak naoko. Nechtěl jsem, aby se mě Bella začala bát nebo z našeho rande třeba utekla.

„Tohle je můj projev úcty k člověku, se kterým jsem,“ namítla tiše. Skoro tak, že jsem ji nerozuměl.

„Muži jsou víc nadšení z žen, které jsou asertivní, než z těch poddajných,“ informoval jsem ji. Ano, stále jsme v sobě měli jistý ochranářský instinkt, že bychom měli ženě v nesnázi pomoct, ale do jisté míry nám imponovalo to, že se o sebe v mnohých situacích umí postarat a my je za sebou nevláčíme jako nesvéprávné. „Chci vidět akční blockbuster,“ řekl jsem rozhodně, když jsem mezi nabízenými filmy zahlédl jeden, o kterém básnil dokonce Emmett.

„Ani náhodou. Chci vidět romantickou komedii,“ odvětila vzápětí Bella a tváři se přitom rozhodně a zároveň tak trochu uličnicky, že mi takhle oponuje. Musel jsem jí její úsměv oplatit.

„A je to. Velmi dobře,“ pochválil jsem ji a Bella se ještě víc usmála. Já hned na to šel koupit lísky na projekci, která začínala za čtyřicet minut.

 

Právě jsem se vracel od pokladny, když jsem kousek za Bellou spatřil povědomou tvář. Překvapeně jsem na ni zůstal hledět. Bylo to už pár let, kdy jsme se viděli naposledy. Přede mnou najednou stála Tanya, holka, kterou jsem neviděl od doby, co odjela na stáž do Evropy. Společně jsme chodily na dějiny umění na vysoké a tak nějak spolu tenkrát chodili. Bohužel… Nedopadlo to moc dobře. Ani z jedné strany to nebyla stoprocentní láska, snad jenom něco víc, než obyčejné přátelství, ale partnerku na zbytek života jsem v ní neviděl.

„Edwarde? Jsi to ty?“ zaslechl jsem i její hlas, když došla k nám a s nejistým úsměvem se na mě dívala.

„Jsem to já, Tanyo,“ přitakal jsem, přestože u mě nemohla pochybovat, že jsem to já - já se totiž nezměnil Zato Tanya měla vlasy delší skoro o půl metru a vypadala vyzráleji. Postava se jí pěkně vytvarovala a bylo na ni opravdu radost pohledět. Do holky, co opouštěla Spojené státy, aby se vydala za vzděláním, měla setsakrametsky daleko.

„Už je to dlouho. Měl ses dobře?“ zajímala se, ale než jsem jí stačil odpovědět, obrátila se k Belle, která postávala vedle mého boku a výjimečně mlčela. "Představíš nás?"

„To je Bella," odvětil jsem trochu neosobně. Doufal jsem, že tenhle rozhovor bude co nevidět za námi.

„Jmenuji se Isabella Swanová. Jak se máte?" zeptala se Bella jen, co se trochu osmělila a hned natáhla k Tanyi ruku, aby si s ní potřásla.

„Já jsem Tanya…,“ oplatila jí Tanya přivítání a potom se hned obrátila ke mě. „To je tvoje přítelkyně?“ vyzvídala dál a já si všiml, jak se Bella při tom oslovení nepatrně zavrtěla. Vadilo by jí, kdyby ji tak ostatní viděli? Já bych to možná i preferoval.

„Ne, tak to… není,“ zamumlal jsem a Bella se hned na to ke mě otočila.

„Co potom jsem? Tvůj přítel?“ zajímala se s vyřídilkou jí vlastní. Což Tanyu pobavilo a dlaní si zakryla svůj úsměv. Poté co se uklidnila, pozvala nás s Bellou na kávu, když z mého doprovodu vypadlo, že čekáme na promítání filmu a máme tolik času. Nemohl jsem tedy odmítnout a nakonec jsme spolu seděli v kavárně hned vedle multikina.

„Slyšela jsem, že sis otevřel stavební firmu. Jak se ti daří?“ dala se do vyzvídání a já nějak nevěděl, jak odpovědět. Nebylo to zrovna ideální, ale nechtělo se mi to rozebírat před Bellou. Možná, kdybychom se sešli jenom s Tanyou, rozhovor mezi námi by vypadal jinak, ale… Teď to bylo velmi rozpačité. Místo toho jsem se pokusil zavést rozhovor jiným směrem.

„Na tom není nic zajímavé. Spíš mi pověz co ty. Slyšel jsem, žes´ odešla od Johns Hopkins,“ prohodil jsem a Tanya se na mě zvědavě koukla.

„Zajímáš se o to, co dělám? To je dobré vědět,“ usmála se polichoceně.

„Vrátila ses do Států nadobro?“

„Ne, jsem tady krátce, podívat se za mámou. Musím se vrátit zítra večer,“ informovala mě a já jenom pokýval hlavou. Přemýšlel jsem, jestli i Tanyi připadá tenhle rozhovor tak podivný.

„Odkud se vlastně vy dva znáte?“ vložila se rozhovoru Bella. „Vypadáte jako bývalí spolužáci. Byli jste si blízcí?“ začala s vyzvídáním a já přemýšlel, jak ji utnout.

„Byli jsme?“ obrátila se na mě Tanya a potom jenom zavrtěla hlavou a zasmála se. „Myslím, že to bylo stejné, jako kdybychom spolu bydleli v knihovně. Trávili jsme tam neskutečné množství času,“ odvětila, aniž by zabíhala do detailů o našem randění.

„Nemyslím si, že to bylo tak moc času,“ namítl jsem na obranu.

„Edwarde, byl jsi to ty, kdo mě naučil tak dřív. Tohle je poprvé po třech letech, kdy jsem si našla čas na to, zajít si na film do kina,“ trvala na svém Tanya a já se tomu divil. Jasně, společně jsme hodně dřeli, ale nečekal jsem, že ji to takhle ovlivní. „Obvykle u každého, co si pustím doma, do deseti minut usnu. Je to fakt dlouho, co jsem si s nějakým přítelem vyrazila. Jsem jako vyvrženec,“ povzdechla si.

„Já ale opravdu nejsem jeho přítelkyně,“ začala se bránit Bella a bylo to, jako by jí vážně vadilo, že ji tak Tanya nazývá. „Vážně se však divím, že nemáte, s kým byste si vyrazila. Vypadáte jako někdo, kdo o muže nemá nouzi,“ začala ji lichotit.

„Divila byste se,“ namítla Tanya a upila ze své kávy. Přitom na mě neustále pohlížela zpod ofiny, kterou jsem si na ní taky nevybavoval, takže patřila k její novější image.

„Tahle holka je tak zaneprázdněná tím, aby její práce byla dokonalá, že pravděpodobně vůbec nekouká kolem sebe,“ namítl jsem na objasněnou.

„Páni… Kdo by řekl, že budeš drzý a budeš mi předhazovat moji píli,“ zabručela Tanya.

„K čemu by pak byli přátelé?“ zajímal jsem se s pozvednutým obočím. Na to však Tanya neodpověděla.

„Ehm, Tanyo, byl na škole Edward taky takový?“ zeptala se najednou Bella a zvědavě střílela pohledem ze mě na Tanyu a zpět. Jako by mezi námi hledala nějaké to pouto a já nechtěl, aby se šťourala v minulosti. Tanya byla prostě jeden z mých pokusů, jestli se dokážu zamilovat a prostě to nevyšlo. Naštěstí jsem jí tenkrát nezlomil srdce, jak jsem se obával a proto jsme tu teď mohli sedět a povídat si – jakkoliv bylo tohle setkání neskutečně křečovité a podivné.

„Myslím, že ano, ale už jsme se dlouho neviděli, takže těžko můžu soudit,“ odvětila a zkoumavě se na mě dívala. Už to nebyla jenom Bella, kdo se snažil něco odhalit, teď se k ní přidala i Tanya a ta mě přece jenom znala o něco déle. Nemůžu říct, že lépe, ale věděla o mě věci, o kterých Bella neměla potuchy. „Ale… Jak teď vyprávějte vy. Jak jste se s Edwardem seznámili?“ obrátila se z ničeho nic na Bellu a já se zhrozil.

Najednou jsem měl před očima tu hádku o taxík i fakt, jak mi zničila můj model a zároveň okamžik, kdy jsem Bellu poprvé chytil za zadek…

„Ach… to je docela dlouhý příběh, ale když jsme se seznámili, sáhl mi na zadek…“

Bella to vážně chtěla šířit dál. Proto jsem jí pohnul s rukou, ve které držela šálek s už skoro studeným čajem, a donutil ji, aby se napila. Moje metoda, jak ji umlčet aspoň na malou chvíli zabrala.

„Nedělej to,“ zašeptal jsem k ní a Bella jenom rozpačitě přikývla.

„Když jste se poprvé potkali, on… tvůj zadek…“ Tanya byla zmatená a snažila se uspořádat v mysli to, co se od Belly dozvěděla do něčeho, co by mohlo dávat smysl. I tak to bylo dost ponižující. „No nic, měla bych jít. Užijte si film,“ prohodila z ničeho nic Tanya a začala se zvedat.

„Počkej…,“ zadržela ji Bella. „Edwarde, proč si nedáme s Tanyou večeři? Neviděli jste se spolu takovou dobu a musíte si toho mít hodně co říct,“ navrhla.

„Ach ne. To je dobré, už musím jít,“ namítla okamžitě Tanya a já jenom přikývl.

„Počkej tu na mě, Bello. Za chvíli jsem zpět,“ požádal jsem své dnešní rande a vyrazil jsem za Tanyou, která byla rychlá a už platila. „Tanyo, vydrž chvilku, doprovodím tě,“ nabídl jsem se jí.

„To není potřeba.“

„Pojď,“ pobídl jsem ji a vydal jsem se z kavárny ven.

„Vím, že bych se na to neměla ptát člověka, který má přítelkyni, ale stejně se zeptám. Než jsem odjela do zámoří na školu, řekla jsem, že nepojedu, když mě zadržíš. Pamatuješ si?“ zeptala se a mě se až moc dobře vybavila ta vzpomínka, kdy mi říkala o možnosti vycestovat a taky mi dávala na výběr.

Přikývl jsem.

„Tys mě… nezadržel?“ znělo to jako otázka, ale oba jsme si byli dobře vědomi toho, co se stalo.

„Omlouvám se, pokud jsi čekala, že ano.“ Najednou jsem neměl dojem, že jsem jí tehdy svým chováním neublížil. A možná taky proto tohle setkání probíhalo tak rezervovaně. Tanya si držela odstup.

„Jsi chladný jako vždy. Možná proto jsem tě měla ráda. Ale pro teď bude nejlepší, když se zase pár let neuvidíme. Bella…,“ ohlédla se přes prosklenou stěnu na mou společnici, „vypadá jako hodná holka.“ Potom se se mnou už jenom rozloučila a já se vydal za Bellou, která nás celou dobu sledovala.

„Edwarde? Vy dva jste vypadali, jako byste spolu chodili,“ prohodila zamyšleně.

„Tanya byla jedna z nejúchvatnějších osob, které jsem ve svém životě poznal,“ přiznal jsem. Možná taky proto jsem se rozhodl to s ní tehdy zkusit a dát možnost i lásce. Ještě pár měsíců po jejím tehdejším odjezdu jsem přemýšlel, jestli jsem to jenom nevzdal moc brzy. Přece jenom jsem kříženec a láska u mě nemusí probíhat stejně jako u upírů. Ale nakonec jsem ji nechal jí a plně se soustředil na práci.

„Dokonce i jako žena si myslím, že Tanya vypadá jako úchvatná osoba,“ přiznala Bella.

„Když jsem ji dneska viděl, jak se divá dopředu, bylo to, jako kdybych se koukal na sebe… To je jedno… Pojďme dovnitř. Film už asi začne,“ mávl jsem nad svými myšlenkami rukou a pobídl Bellu, aby mě následovala do multikina, kde měl za pár minut začít náš film.

„Bylo by hezké, kdybych se mohla stát ženou jako je Tanya. Někým, s kým by ses mohl přátelit,“ povzdechla si Bella a já měl velkou chuť ji obejmout. Měl jsem dojem, že to nezvládnu. Nemohl jsem pro Bellu být pouze přítelem, ale zároveň jsem si nedokázal představit, jak by vzala skutečnost, že to všechno kolem mě, byla jenom habaďůra. Kdybychom nezačali špatnou nohou, tak bych jí možná už brzo řekl své tajemství a mohl bych doufat v to, že mi bude opětovat mé city, ale takhle?

 

Po kině jsme ještě vyrazili na menší procházku. Jarní Seattle se pěkně vybarvoval a bylo docela teplo. Takže jsme s Bellou vyrazili kousek pěšky a nakonec jsme se nechali výtahem vyvést až na vršek Space Needle. S pohledem upřeným do dálky na pomalu se rozsvěcující město, jsem konečně nahlas řekl něco, co jsem toužil říct už pěknou chvíli.

„Mám tě rád.“

„Edwarde…“ Bella pouze zalapala po dechu a ze rtů jí splynulo mé jméno. Znělo to tak krásně, ale zároveň jsem měl pocit, jako bych tam zaslechl i něco jako bolest.

„Pokaždé mě přiměješ smát se,“ přiznal jsem a i jen to, jak se jí pomalu odhaluju, mě donutilo se trochu pousmát. Tohle jsem ještě nikdy nedělal. Dokonce ani s Tanyou.

„Ale, ehm… tys…“

„Když se lidé ocitnou na podobném místě, dívají se na svět jinak. Navíc mám dojem, že tehdy dostanou taky odvahu se přiznat ke svým pocitům. Nějak je to ovlivní.“ Mluvil jsem potichu a dával si velký pozor na to, co říkám. Nechtěl jsem Bellu nějak vystrašit, ale…

„Prosím?“ Ona však nechápala, co se jí snažím říct. Vždy, když jsem přešel na lehce filozofickou notu, tak se ta holka vedle mě prostě ztrácela. A to mě donutilo k dalšímu úsměvu, jakkoliv byl velmi smutný.

„Až tě někdy někdo bude žádat o ruku, najděte si podobné místo. Ta ptačí perspektiva dává věcem opravdu jiný význam,“ upřesnil jsem svoje myšlenky.

„Rozumím…,“ povzdechla si Bella a zadívala se do dálky, stejně jako jsem to posledních pár minut dělal i já.

„Na co myslíš?“ zeptal jsem se, když už nějakou dobu jenom mlčela a koukala z okna. Sám jsem toho ze siluety Seattlu moc neviděl. Až moc důkladně jsem zkoumal Bellin obličej.

„Co myslíš? Na nic,“ usmála se, ale její oči zůstávaly vážné a stále přimknuté na nějaký bod na horizontu.

„Dnešní lekce tady končí,“ rozhodl jsem po dalších pěti minutách a otočil jsem se k odchodu. Bella mě však zastavila, když mě vzala za paži. Chtěl jsem se k ní otočit, ale i to mi zakázala. Potom jsem na svých zádech ucítil její dotek. Něco mi tam začala psát. Snažil jsem se soustředit na jednotlivé tahy jejího drobného prstu, ale nemohl jsem to rozluštit.

„Co tam píšeš, Bello?“ zajímal jsem se, ale ona mi neodpověděla.

 

Isabella

Rande s Edwardem mě rozhodilo víc, než jsem byla ochotna si přiznat. Nejvíc se mou zřejmě zamávala ta chvíle na vyhlídce, když mi řekl, že mě má rád. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce a trochu jsem se bála, že to musí slyšet i on. Copak to jde, aby mi jenom tak řekl, že mě má rád? Co teď mám dělat?

Nakonec jsem se s tím porvala přesně po svém. Stejně jako v dětství, jsem i teď svému kamarádovi na záda napsala své přání do jeho dalšího života:

Příště až se narodíš, naroď se prosím jako muž, který bude milovat ženy.

 

Další den ráno mě vezl Edward na autobus. Nějaké zhodnocení našeho cvičného rande jsem se však nedočkala. A nejspíš jsem ten závěr ani znát nechtěla. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem dokázala být vzornou přítelkyní, podle Edwardových představ a já si bůh ví, proč přála, abych to svedla.

„Ještě mě napadlo, že bych měl zjistit, jak jsi na tom s humorem. Muže přitahují ženy, které mají vhodný smysl pro humor,“ prohodil do ticha auta, zatímco se soustředil na provoz.

„Ach, tím jsem si naprosto jistá. Víš, že mám dobrý smysl pro humor,“ prohodila jsem. Tohle bylo něco, co mě učit nemusel.

„Ty máš smysl pro humor? Že jsem si nevšiml. Pořád jenom pád a rozbíjíš věci. To je nemotornost nikoliv humor,“ namítl a tvářil se přitom tak nějak spokojeně, zatímco já se na něj zamračila. Tahle si mě dobírat a ještě k tomu po ránu opravdu nemusel.

„Fajn, když myslíš, že nedokážu být vtipná, řekni mi jakou historku,“ pobídla jsem ho a sledovala, jak se jeho jindy dokonale hladké čelo krabatí. Hraje si tady na pana dokonalého, ale nakonec nedokáže nic vtipného vymyslet – přesně jak jsem si myslela.

„Hmm… Teď si nemůžu vzpomenout,“ zamumlal a zamračil se na auto před námi tak intenzivně, že jsem se až divila, že se s tím autem nic nestalo. Nejednou jsem si říkala, jak by asi svět vypadal, kdyby polovina těch přirovnání, které máme, byly pravdivé – například kdyby pohledy uměly zabíjet a podobně.

„Pokud se mám něco naučit, tak bys mi měl dát nějaký příklad. Teď mi ale zastav, za chvíli mi jede autobus,“ instruovala jsem ho a Edward najel ke krajnici, abych si mohla vysednout. „Potom mi zavolej, až něco vymyslíš. Budu čekat,“ upozornila jsem ho.

„Uvidíme, jestli si vzpomenu,“ zamumlal ještě před tím, než jsem za sebou zabouchla dveře. O pár minut později na zastávku dojel autobus a já se mohla vypravit do galerie, abych dokončila nějaké drobnosti a sepsala si, co všechno potřebuju dneska obstarat. Měla jsem naplánovaný výlet na pilu, kde jsem chtěla omrknout nějaké dřevo, které by se hodilo na většinu nábytku, který chci do dětského koutku vyrobit.

 

Právě jsem si do tašky chystala seznam všeho potřebného, co potřebuji dnes zařídit, abych se už nemusela vracet do Galerii a mohla rovnou z pily zamířit shánět vše na dokončení dětského koutku, když mi zazvonil telefon. Trochu netrpělivě jsem se podívala na hodinky – tohle načasování se mi moc nehodilo, ale nakonec jsem hovor přijala.

„Ano, Edwarde?“

„Náklaďák vezoucí jablka, broskve a hrušky závodil…“

„Cože?“ nechápala jsem, co tohle má znamenat.

„Ale pak mu najednou vběhl do cesty pes a náklaďák dostal smyk,“ pokračoval i přes mé přerušení Edward ve vyprávění nějakého příběhu a mě konečně došlo, o co se jedná.

„Ach, pokoušíš se o humor?“ zeptala jsem se a jen to, že nad svým úkolem přemýšlel a teď mi volal, mi udělala velkou radost. Věděla jsem, jak moc zaneprázdněný člověk Edward je a proto jsem si toho cenila ještě víc.

„Kdo si myslíš, že spadl?“ dožadoval se najednou odpovědi.

„Žádala jsem tě, aby to bylo vtipné. Chtěla jsem po tobě, abys mi dal snad hádanku?“ zajímala jsem se trochu podrážděně a pokukovala přitom po hodinách. Sekundová ručička odkrajovala od další minuty, o kterou budu muset přidat do kroku, abych všechno stihla.

„Vždyť je jedno, jestli tě rozesměje vtip nebo hádanka. No, tak mi odpověz – co spadne?“

„Broskev?“ Neměla jsem nejmenší tušení, co by mohlo být správně, a předpokládala jsem, že v tom bude nějaký chyták. Bohužel nedostatek času mi nedával moc na vybranou a musela jsem plácnout první nesmysl, co mě napadl. Kdybych jenom nepospíchala, určitě bych na správné řešení přišla.

„Ne. To, co spadlo, byla rychlost toho náklaďáku,“ odvětil a já jsem neudržela vyprsknutí od smíchu. Naštěstí se mi to podařilo ale natolik utlumit, že snad Edward na druhé straně telefonu nezjistil, že mě to opravdu rozesmálo.

„Zavěšuju,“ zamumlala jsem a odtáhla telefon od ucha. Ještě jsem však zaslechla, jak na mě Edward volá. To už jsem ale hovor ukončila, telefon šoupla do tašky a vybíhala z Galerie, jako by mi za patami hořelo.

 

Na pile už mě čekal pán, co měl na starosti prodej. Společně jsme se vydali do skladu, kde dřevo poctivě schnulo, a ukazoval mi jednotlivé kousky a vyprávěl, odkud je dovážejí a kdy budou ideálně připravené pro zpracování.

„Na všechno se podívejte,“ pobízel mě a já jenom přikyvovala a rukou přejížděla po dřevě. Stále bylo hrubé, ale já už jsem si dokázala představit, co všechno z něho nakonec udělám. Byla jsem jako dítě v krámu s hračkami. Navíc to na pile nádherně vonělo smolou a ještě vlhkým dřevem. Nikdy jsem necítila nic tak dokonalého.

„Vydržte moment,“ požádala jsem ho a přijala hovor. Edward se to rozhodl dneska nevzdat a opět mi volal. „Co pro mě máš teď?“ zajímala jsem se, zatímco jsem pokračovala za svým průvodcem po skladu. Muž přede mnou jenom ukázal na hromadu navršeného dřeva a upozornil mě na to, že je to tisovec, což jsem samozřejmě okamžitě poznala. Dokonale jsem ovládala strukturu a vzhled jednotlivých nejčastěji používaných dřevin. „Řekla jsem vám, že to je určené dětem, takže to musí být nejlepší kvalita,“ zamumlala jsem k němu.

„Kde jsi?“ zajímal se Edward, když zjistil, že nevěnuju pozornost jenom jemu.

„Nakupuju dřevo v Seattleském kopci,“ odvětila jsem a rukou přitom přejela po dalším dřevu.

„Ukazuju vám pouze dřevo té nejlepší kvality. Ostatní kousky jsou ve vedlejším skladu a jsou určeny převážně na stavbu anebo podpal,“ ubezpečoval mě muž z pily.

„Tentokrát jsi vymyslel něco vtipného, ano?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Představ si situaci, že máš otce se synem, které musíš rozestavit tak, aby syn stál za otcem, ale zároveň před synem aby nikdo nestál. Jak otce se synem postavíš?“

„Zády k sobě. A upozorňuji, že to nebylo vůbec vtipné. Myslím, že se budeš muset snažit trochu víc,“ prohodila jsem a docela se bavila nad jeho snahou ukázat mi vhodný humor pro randění.

„Rozumím. Zase zavolám,“ souhlasil a jí hovor ukončila, abych se mohla plně věnovat výběru dřeva.

„Ach, tenhle je opravdu pěkný. Skvělý povrch dřeva… Po nalakování má jedinečnou barvu, skvěle se opracovává…,“ básnil mi o dalším dřevu, které bylo vrchovatě naložené na stojanech až do výšky dobrých dvou a půl až tří metrů. Skladiště, kterým jsme procházeli, muselo být naplněno snad i nad své kapacity, jinak jsem si nemohla vysvětlit, proč jsou ty hromady tak velké.

Dlouho jsem se však zamýšlet nemohla, jelikož se mi v kapse opět rozezvonil telefon. Se spokojeným úsměvem jsem ho vytáhla a podívala se na display. V tom mi úsměv zamrzl. Příchozí hovor nebyl od Edwarda, jak jsem si myslela, nýbrž od Jacoba. Tomu tedy říkám parádní načasování – první den pomsty a už volá.

„Co potřebuješ Jacobe?“ zeptala jsem se místo pozdravu.

„Haló? Kde jsi?“ zajímal se, jelikož mu zřejmě neušel randál, který se teď všude rozléhal. Rychle jsem mu tedy odpověděla a doufala, že brzy přejde k hlavnímu důvodu, proč vlastně volá. „To je ta pila, kde jsme jednou byli spolu? Měla ses zmínit, že se tam chystáš, odvezl bych tě, je to daleko. Aspoň pro tebe dojedu,“ navrhl okamžitě.

„To není potřeba. Jsem si celkem jistá, že jsem ti řekla, že tě nechci znovu vidět,“ namítla jsem.

„Říkal jsem ti, že se nenechám jenom tak odbít. Ale popovídáme si tom, až se sejdeme. Už vyrážím. Ahoj.“ Jacob hovor ukončil, aniž by mi dal šanci cokoliv dalšího namítnout a tak mi nakonec nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit. Koneckonců bych to možná mohla brát jako znamení, že jsem se rozhodla dobře, když jsem se vydala po cestě pomsty.

„Jacobe Blacku, právě teď si kopeš vlastní hrob,“ zamumlala jsem sama k sobě a chtěla se opět vrátit k nákupu dřeva, ale dneska o mě byl opravdu velký zájem, protože jsem ještě nestačila telefon ani schovat do kapsy, když už mi volal opět Edward.

„Začínám být trochu zklamaná, mistře,“ prohodila jsem lehce otráveným hlasem. Edward si zakládal na tom, aby vše, co dělá, bylo dokonalé a aby tak působil i on, ale mistrem vtipu skutečně nebyl. Docela by mě zajímalo, jestli si všechno hledá na internetu, než se mi odváží zavolat anebo jenom horkotěžko vzpomíná na vtipy z dětství, které si říkal s přáteli ve škole.

„Sebevrah se odhodlaně vrhá ze střechy vysokého činžáku a počítá patra: „Dvacet, devatenáct, osmnáct, sedmnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct,… sakra někde se mi zašprajcly kšandy!“

Tentokrát jsem už vážnou tvář neudržela a začala se pochechtávat. Na sebevraždě není sice nic vtipného, ale tohle bylo fakt něco.

„Teď ses zasmála, že jo?“ zajímal se a já jenom stěží potlačovala smích. Tenhle vtip mě skutečně odrovnal.

„Máš pravdu. Tohle se ti skutečně povedlo,“ zamumlala jsem a chtěla jsem mu pogratulovat, jak dobře umí hledat na internetu, když mě vyrušil nějaký hluk v mé blízkosti. Zvedla jsem hlavu a najednou jsem viděla, jak se na mě z jedné z vysokých hromad dřeva řítí několik fošen.

 

Edward

Podařilo se mi to. Rozesmál jsem Bellu a dal jí tak lekci v humoru. Měl jsem z toho radost. Její smích mi dělal radost… Jenže potom jsem zaslechl výkřik.

„Bello? Co se děje? Haló, Bello?“ mluvil jsem do telefonu, ale ten zůstával němý. Tedy – slyšel jsem toho dost, ale nic z toho nebyl Bellin hlas. Najednou tam bylo několik mužských hlasů a jeden přes druhého se překřičovaly.

„Pohyb, pohyb, pohyb, rychle! Honem! Honem!“ „Počkejte! Ta žena je zraněná!“ „Jste v pořádku?“ „Dejte to takhle!“ „Sakra, je vážně zraněná!“

Bez zaváhání jsem vyrazil z kanceláře tak, že ani Emmett neměl šanci mě zastavit. Belle se něco stalo a já jsem musel zjistit, jak na tom je. Rychle jsem nasedl do auta a do GPSky jsem zadal pilu, kterou mi zmínila. Potom už jsem prokličkovával hustým městským provozem, abych se k ní dostal co nejdříve.

Během toho, jak jsem se řítil směrem k pile, jsem ještě stačil vyhledat číslo na pilu. Tam mi však řekli, že už ji převezli do nemocnice, takže jsem v okamžiku strhl řízení do protisměru, protože jsem už nemocnici nechal dávno za sebou.

V té sterilní budově, kterou Bella tak nesnáší, jsem ji našel ležet na lůžku na pohotovosti, jak u ní sedí Jacob Black. Jeho přítomnost mě donutila se zastavit a nespěchat za ní, přestože jsem měl opravdu co dělat, abych ho z toho místa po jejím boku nevyhodil.

„Bello, napij se trochu,“ pobízel jí a k ústům jí přikládal kelímek s vodou.

 

(Písnička)

Jako hlupák, proč jsem to neviděl?

Jako hlupák, proč jsem tě nechal jít?

Jako hlupák, v mém plačícím srdci,

až teď, až teď jsem si uvědomil,

že mojí láskou jsi jenom ty.

 

„Tak je to dobře,“ pronesl spokojeně, když se Bella napila a znovu ulehla na polštář. Na hlavě měla umístěnou gázu, přes kterou jsem stále cítil její krev, ale podle všeho už byla ošetřená a všechno vypadalo v pořádku, pouze Bellin obličej měl lehce nepřirozenou nazelenalou barvu. Navíc nevypadala nějak nadšená z toho, že je Black u ní. Ale tohle byla přece skvělá možnost jak začít ten její vztah s pomsty, nebo ne?

Ať to bylo, jak chtělo, v duchu jsem se už viděl, jak si to nakráčím k její posteli a zajímám se přímo jí, jak se jí daří. Současně s tím mě Black odhání, protože mě nechce vidět v její blízkosti – Co tady sakra děláš? Proč se pořád mezi nás pleteš, když stejně nemůžeš mít rád ženy? Co po Belle chceš?

Načež bych mu odpověděl něco ve smyslu: Takže moje přítomnost je tedy v pořádku, pokud mám Bellu rád? Pak bych se obrátil k Belle a pomohl jí stanout, aby se mnou mohla jít domů, kde bych se o ni postaral. Bella by samozřejmě vypadala velmi překvapeně, ale já bych při hloupém a nechápavém výrazu Jacoba Blacka cítil jisté zadostiučinění.

On by se však nehodlal jenom tak vzdát – O co se to snažíš?

Rozhodl jsem se s Bellou začít chodit, protože ji miluji. Takže se mi kliď z cesty – přesně tak by zněla má odpověď.

 

To jsi prostě ty, má jediná.

Jsi to jen ty, kdo plní mé srdce.

Jako hlupák, jsem to zjistil až teď,

ale jsi to ty, koho volám,

protože bez tebe nemůžu žít.

 

Stále jsem však nesměl zapomínat na fakt, že to já jsem ji vycvičil k tomu, jak zvládnout svou pomstu. To já z ní udělal ženu, za kterou se Jacob Black plazí a kterou bych chtěl sám pro sebe. Neměl bych se do toho plést. Bella stejně ví, že pro ni Black není dobrý, takže se ho nakonec zbaví a já na ni jednou taky zapomenu. Tím se poté Bella zbaví všeho nadpřirozena ze svého života, aniž by to vlastně kdy věděla.

„Myslíš, že ti zůstane jizva? Můžu jim říct, aby to předělali,“ zaslechl jsem ještě Jacoba, jak se stará.

„To je dobrý. Takováhle jizva nic není ve srovnání s jizvou, kterou jsi mi způsobil ty. Takže nedělej, že se o mě bojíš,“ odvětila mu Bella chladně a já jí musel pogratulovat. Zvládala to opravdu bravurně. Potlačovala všechny pocity, které v mí ten bídák vyvolával a já na ni byl patřičně hrdý.

„Jak to myslíš, abych si nedělal starosti, Bello? Opravdu se o tebe bojím,“ trval si na svém Jacob.

„Tomu nevěřím,“ namítla Bella.

„Souhlasili jsme, že začneme od znova, ale pokud mi nevěříš, tak jak bychom mohli?“ škemral a doprošoval se Black. Vida, jak se role obrátili. A stačilo k tomu jenom to, aby Bella našla svou ztracenou hrdost.

„Neřekla jsem, že ti odpustím. A neřekla jsem, že ti budu věřit.“ Nebýt mého dokonalého sluchu, skoro bych to Belle všechno uvěřil. I její lhostejný výraz s jakým se dívala na Blacka, když už se na něj podívat musela, jelikož si vynutil její pohled.

„Opravdu chceš, abych se tě doprošoval?“ zajímal se.

„Řekl jsi mi, abych byla naštvaný, abych tě uhodila, zesměšnila, jednala s tebou, jak budu chtít a nakonec se ani s tím málem nevypořádáš.“ Nevěděl jsem, že podobný rozhovor mezi nimi podnikl, ale pokud to byla pravda, a Bella neměla důvod si teď vymýšlet, Jacob ji chtěl opravdu velmi zoufale zpátky. Což samozřejmě vyvolalo mnohé otázky a jednou z nich bylo i to, jestli je to opravdu pouze Bella koho se snaží získat.

Dál už jsem se rozhodl neposlouchat a zamířil jsem si to rovnou za sestřičkou, abych zjistil Bellin zdravotní stav.

„Chci se zeptat na slečnu Isabellu Swanovou. Před chvílí ji přijali na pohotovosti. Můžete mi říct, jak na tom je?“

„Jste za ni nějak zodpovědný?“ zeptala se sestřička, aniž by zvedla hlavu od papírů. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale poté bez zavání, souhlasil. Sestřička na mě konečně pohlédla a její životní funkce zakolísaly. Omámeně se na mě dívala a trvalo to několik dlouhých sekund, než se podívala zpět do papírů.

„Výsledky vyšetření vypadají v pořádku. Je to pouze povrchní zranění,“ odvětila a zaklapla desky. Já jí jenom poděkoval a vydal jsem se kolem pohotovosti ven z budovy. Ještě jsem stačil zaznamenat, jak se Bella zvedá ze svého lůžka a Black se jí snaží zastavit.

„Kam si myslíš, že v tomhle stavu sama jdeš? Bello, já tě odvezu.“

„Nechci,“ odmítla jeho pomoc.

„Nikdy jsem nečekal, že mi snadno odpustíš. Rozumím a chápu, jak se na mě díváš. Tvůj vztek, posměch, ale… nesnaž se mě zastavit, když se o tebe tak bojím. Já tě prosím,“ dožadoval se toho, aby se o ni mohl starat. Kdyby mezi námi nebyly všechny ty nepříjemnosti z minulosti, asi by mi ho bylo i líto, ale takhle jsem jenom pevně věřil v Bellinu vytrvalost a to, že Black bude na konci litovat.

„Kde máš auto?“ zeptala se po chvíli a hned na to se Black rozběhl ven. Nechtěl jsem se s ním potkat, proto jsem přidal do kroku a zmizel jsem dřív, než jsi mě stačil všimnout.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 8. kapitola:

 1
1. Seb
22.03.2018 [19:05]

Začínám věřit Belle, že by to mohla s Jacobem zvládnout a
strašně se těším, až Edward vyleze s pravdou ven Emoticon Emoticon Emoticon
Děkuju Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!