Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 6. kapitola

Personal taste - 6. kapitolaA je tady další kapitola a s ní i následující úryvek:

„Kdy ses oženil s tetou Bellou?“ zeptal se.

„Tak to není,“ zamumlal jsem a konečně si opláchl obličej. Potom jsem se podíval na Seana, jak se urputně mračí.

„Pak – proč jste spali spolu?“ zeptal se a obočí mu vystřelilo vzhůru.

Edit: Článek neprošel korekcí

6. kapitola - Sladký spolubydlící

Isabella

V těch nádherných šatech, které mi Edward pořídil, jsem si připadala nesvá. Zdálo se mi, že se na mě všichni dívají a bojovala jsem sama se sebou, abych se nezačala ošívat. Nebyla jsem sama sebou, ale Edwardova ruka, kterou jsem měla položenou na bedrech, mi pomáhala.

Uvědomoval si vůbec, že je mi skutečným záchranným bodem?

Samozřejmě, chtěla jsem se stát ženou, po které se všichni dívají a obdivují ji, jenže jsem teď měla pocit, že si všichni musejí něco šeptat za mými zády. Ačkoliv – Aro byl neskutečně milý a ta ohromující novinka, když mi nabídl práci? Myslela jsem, že začnu samým štěstím poskakovat po místnosti. Jediné, co mě zastavilo, byl fakt, že by to Edward neschvaloval. A já mu přece slíbila, že dnešní večer proběhne naprosto bez karambolů. Ale obávala jsem se, že svůj slib nebudu schopná dodržet. Ta pěkná blondýnka, která se k nám z ničeho nic připojila, si nezasloužila, aby ji Edward klamal, jakkoliv by tvořili jistě obdivuhodný pár.

Nadechovala jsem se k tomu, abych slečně vysvětlila, jak se věci mají, když mě zarazil obsah skleničky, který se ocitl v mém obličeji. Šokovaně jsem sledovala blondýnku přede mnou a lapala po dechu.

Proč to udělala?

Ta otázka se mi chtěla vykřiknout, když už mi Emmett podával nějaké ubrousky, abych se osušila. I tak jsem se nakonec omluvila a zamířila rovnou na toalety. Poslední, co jsem zahlédla předtím, než jsem opustila sál, byl Edwardův naštvaný obličej, kterým si měřil blondýnku.

Na toaletách jsem se opřela o mramorový pultík, do kterého byly zapuštěny umyvadla, a oplatila upřený pohled dívce v zrcadle. Po tváři jí stékaly kapky vody a vytvářely si tak cestičku v tom lehkém make-upu, který měla vytvořený.

„Mohla jsem tušit, že se něco pokazí,“ mumlala jsem k té osobě v zrcadle, zatímco jsem si papírovými ručníky sušila obličej a přemýšlela, co provedu s vlasy. Nechtěla jsem si zničit účes, ale zároveň jsem se nemohla vrátit do společnosti s mokrými vlasy. Předpokládá vůbec Edward, že se tam vrátím? Neměla bych se raději pěkně po italsku vytratit?

„Ten chlap je stejně hrozný. Jak dlouho si myslí, že může lidi oblbovat? Jestli té blondýnce přizná, že se mu líbí muži, ponese to určitě těžce. Chudák…“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že ta holka je chudák jenom tak na půl. Já nic neprovedla a přitom skončila politá, takže – to já jsem tedy ten chudák.

Po dalších deseti minutách se mi konečně podařilo zpravit jak líčení tak vlasy. Stále jsem se nestačila divit, co všechno se vejde to malého psaníčka. Tentokrát jsem však byla ráda, že jsem všechny ty věci do něj narvala, přestože jsem je původně plánovala nechat doma. Usmála jsem se na svůj odraz v zrcadle a nakonec se rozhodla, že ještě před návratem do společnosti si odskočím.

 

Edward

„Můžeš mi vysvětlit, kdo je ta ženská a o čem to tady celou dobu mluvila? Jaké máš tajemství, které bys neměl dál skrývat?“ zajímala se Kate, když jsem ji vyvedl až do podzemních garáží. Všude v budově se neustále někdo pohyboval a já potřeboval k tomuhle rozhovoru trochu soukromí.

„Isabella je dcera moc důležitého člověka. A mluvila o tajemství, které si sama vymyslela,“ povzdechl jsem si.

„Dcera důležitého člověka? Děláš si ze mě legraci, Edwarde? Co s tou holkou máš?“

„Nic. S. Ní. Nemám.“ Jednotlivá slova jsem odsekával a nevěděl, jak jasněji to Kate říct, aby konečně pochopila. Tajně jsem doufal, že po našem posledním rozhovoru u mě v kanceláři, si dá konečně pokoj a přestane mě pronásledovat. Tenhle její výstup jsem nečekal. Dneska to měl být Isabellin večer a Kate to tak dokonale pokašlala. Ještě teď jsem viděl Arův výraz. Určitě začíná tušit nějaký podraz. Už to, jak ho zajímalo, jak dlouho se znám s Bellou.

„Přišla jako tvůj doprovod. To já jím měla být,“ fňukla Kate a naprosto tím bourala image sebevědomé ženy-upírky, před kterou muži padají na kolena.

„Jeď prosím domů. Dneska opravdu nemám náladu o tom s tebou diskutovat,“ prohodil jsem a zavrtěl nešťastně hlavou.

 

Jen co se mi podařilo Kate posadit do auta a přemluvit ji, aby odjela za Elizabeth, vrátil jsem se do sálu a okamžitě vyhledal Emmetta. Jeho statná postava se v davu nikdy neztratila. Teď se navíc snažil zažehnat tu podivnou situaci.

„Co to do té Kate vjelo, že na Bellu vychrstla tu vodu?“ zeptal se mě šeptem, když jsem se k němu a hloučku dalších projektantů připojil.

„Žárlila,“ zamumlal jsem v odpověď.

„Měl bys jít slečnu Swanovou najít. Od chvíle, kdy odešla ze sálu, se ještě nevrátila,“ informoval mě a já jenom přikývl. Musel jsem se přesvědčit, že je Bella v pořádku. Zaposlouchal jsem se tedy do okolí a kontroloval, zda se Bella přece jenom neprotáhla do sálu, aniž by si jí Emmett všiml. Její hlas jsem však nikde nezaslechl, takže jsem se vydal opět ven a zamířil jsem rovnou k toaletám.

Už po pěti krocích jsem však zaznamenal ten odporný napůl vlčí zápach. O stěnu se tam opíral Jacob Black a naštvaně si mě měřil.

„Co máš z toho, že se ti podařilo Bellu takhle ponížit?“ zeptal se.

„Nehodlám se o tom s tebou bavit,“ namítl jsem a chtěl ho obejít, když mě Jacob chytil za sako.

„Ta ženská vychrstla na Bellu vodu. Chci vědět proč! Bylo to kvůli tobě, že jo?“ zajímal se a nehodlal mi ustoupit z cesty. Jeho dotaz mě však zaujal.

„Tebe trápí, ještě s Bellou něco mám?“ zeptal jsem se s podivem. Nečekal jsem, že Bellina proměna bude mít podobný efekt, ale kupodivu se mi to zamlouvalo. Bella byla dneska okouzlující společnicí, co se týkalo zjevu. A až na ten závěr byla dokonce milá na Ara a možná mi u něj získala i pár bodů k dobru.

„Mám strach, že jí hodláš ublížit,“ odpověděl mi upřímně a to mě překvapilo ještě víc než jeho zájem.

„Překvapuješ mě, Blacku. Nečekal jsem, že chlap, který si málem vezme její nejlepší kamarádku, by mohl říkat podobné věci,“ namítl jsem a snažil se zachovat naprosto klidný výraz. Dokonce i přesto, že jsem vnímal, jak se k nám blíží slečna Halleová. Ti dva se na mě vlastně slítávali jako supi… Možná ale bylo lépe, že si to vyříkají se mnou, než s Bellou.

„Vypadá to, že vaše vztahy se ženami jsou poněkud komplikované. Domnívám se, že je docela dost žen, jako jsem já, které vás vnímají jako muže,“ zasmála se a pohladila mě po paži. Přemohl jsem chuť odtáhnout se, ale to jenom proto, abych dal Blackovi za vyučenou.

Jeho doširoka otevřené oči a lehce pootevřená pusa byly opravdu skvělé.

Obrátil jsem se tedy na Rose. Prohodil jejím směrem omluvu a pokračoval v cestě za Bellou, jejíž tlumené mumlání jsem skutečně zaslechl z dámských toalet. Zněla naštvaně a jeden by se ani nedivil. Kate se zachovala jako mrcha. Doufal jsem, že její skutečná nadřazenost nad lidmi by jí mohla stačit a nemusela by dělat podobné naschvály.

„Bello?“ zaťukal jsem na dveře dámské toalety. „Pojď ven, prosím,“ požádal jsem ji a zaslechl, jak si Bella povzdechla. Hned na to následovala série drobných a váhavých kroků, než Bella otevřela dveře na malou škvíru, kterou hned vyplnila svým tělem.

Okamžitě mě zaujaly její oči. Uvěznila mě ta hnědá čokoláda, která vypadala tak nějak provinile. Několik dlouhých sekund jsem tak jenom stál a pozoroval ji, než jsem se donutil odtrhnout a následně si prohlédnout i zbytek. Kate měla velké štěstí, že na Bellu vychrstla jenom vodu. Na šatech jsem ty vlhké skvrny poznal jenom díky dokonalému zraku. Zato vlasy měly stále o poznání tmavší odstín, i když si Bella už stihla účes opravit.

„Je všechno v pořádku? Můžeme se vrátit do sálu?“ zeptal jsem se a znovu se zaměřil na Bellin obličej, který toho vždy prozradil víc, než by si kdy ona dokázala představit.

Ty provinilé oči se na mě upřeně dívaly a já zvažoval, proč se tak tváří. Ona nemohla za to, jak se Kate zachovala.

„Já se tam nemůžu vrátit,“ zamumlala a nepatrně se usmála. Já přitom zahlédl, jak jí do tváří stoupá červená barva. Styděla se?

„To je nesmysl. Nebyla to tvoje vina a už skoro není poznat, že na tebe Kate tu vodu vylila,“ namítl jsem.

„Nejde o tu vodu, Edwarde,“ zamumlala a sklopila oči k podlaze.

„O co tedy jde?“ zajímal jsem se a sledoval její stále víc zářící tváře. Ta červená byla tak jasná, jako by jí tváře sežehlo slunce. Tlukot Bellina srdce byl lehce zrychlený a já uvažoval, co se mohlo pokazit, když jí o tu vodu nejde.

„Hmm… Nevím jak to říct… jde o, no, ženské problémy. Trochu jsem na ně zapomněla a na zdejších toaletách nemají, hmm, potřebné hygienické pomůcky,“ zamumlala a upřeně přitom pozorovala špičky svých bot.

Už ve chvíli, kdy se zmínila o ženských problémech, jsem ztuhl a potom, když dodala ten zbytek, jsem jasně chápal ten problém.

„Jak jsi na něco podobného mohla zapomenout?“ podivoval jsem se trochu přísnějším hlasem, než jsem měl prve v úmyslu.

„Poslední dny byly trochu chaotičtější než obvykle a já si nevšimla, kolikátého je,“ odvětila.

„To je vcelku pochopitelné vzhledem k tomu, jak roztržitá dokážeš být… No, co s tebou?“ přemýšlel jsem, jak se teď zachovat. Bylo by značně nevhodné ji posadit v takovém stavu jenom tak do taxíku. Musela by o mě pojmout to nejhorší možné mínění.

„Nedělej si se mnou zbytečné starosti, klidně se vrať do sálu a bav se. Vím, jak je pro tebe dnešní večer důležitý,“ prohodila a konečně odtrhla pohled od země a zadívala se na mě. Ta provinilost z jejich očí se postupně vytrácela a nahrazoval ji smutek.

„Tenhle večer měl být důležitý i pro tebe. Takže to uděláme následovně – počkáš tady na mě, já se půjdu rozloučit s hostiteli a potom společně vyrazíme domů, ano?“

Bella nepatrně přikývla a unikl jí přitom jeden uvolněný výdech. Musel jsem se pousmát. Podle všeho jsem se zachoval přesně tak, jak si to přála i ona.

„Teď už ale vyjdi z těch toalet a počkej na mě v hale. Za chvíli jsem u tebe i s kabátem,“ rozkázal jsem jí a vydal se do sálu, abych se mohl rozloučit jak s Arem, tak zástupci význačných firem. Jednoho člověka jsem však míjel velkým obloukem. Byl jím samozřejmě Billy Black. Snažil jsem se, si ho nevšímat, ale jeho pohled jsem cítil v zádech kamkoliv jsem se pohnul. Zato Jacoba Blacka jsem v sále nezaregistroval. Chvíli jsem zvažoval, jestli se třeba stále nedohaduje se slečnou Halleovou na chodbě, ale ta úvaha vzala za své v okamžiku, kdy jsem Rosalii spatřil po boku Ara. Opět mu dělala šarmantní doprovod a zdvořile se zapojovala do konverzace.

 

Isabella

Postávala jsem v hale, jak mi Edward řekl, a doufala, že si pospíší. Bolest v podbřišku nebyla zrovna pohodlná a já už se viděla doma v posteli s heřmánkovým čajem. Ten mi vždy vařila Rose, když už se bolest nedala snést. Bylo příjemné mít doma někoho, kdo se o vás postaral, když jste to potřebovali. Teď jsem se mohla spoléhat pouze na sebe.

Každopádně jsem byla neskutečně vděčná, že se Edward nabídl jako odvoz. Cestu taxíkem bych určitě zvládla taky, ale… Edwardova společnost mi byla milejší, než přítomnost cizího člověka.

„Proč jsi dorazila s Cullenem?“ ozval se vedle mě známý hlas, když jsem přes prosklenou stěnu pozorovala noční provoz v Seattlu. Trochu mě ten hlas vylekal a já cítila, jak jsem se rozklepala. Na rozhovor s ním jsem nebyla připravená. Nebo možná ano, ale to bylo tak před půl hodinou. Teď jsem si připadala nepatřičně. „Je to kvůli mně?“ zeptal se.

„Co?“ Nepatrně jsem se zamračila. Nechápala jsem, kam svou otázkou směřuje.

„Viděla jsi, že máme nějaké neshody, když jsme se pohádali v tom obchoďáku. Takže… Jsi tady s tím chlapem, jenom abych vás viděl…“

„Nelichoť si, Jacobe,“ skočila jsem mu neurvale do řeči. Cítila jsem, jak se mi spolu se žaludkem svírá i srdce. Mít Jakea takhle před sebou bylo bolestivé, ale musela jsem to snést. Edward by se naštval, kdybych nebyla silná tak, jak mě to on naučil. Musela jsem tedy potlačit ten knedlík v krku a zapomenout na slzy, které se mi tlačily do očí. „Už mě nezajímáš,“ pronesla jsem a kupodivu to znělo i uvěřitelně.

„Bello,“ povzdechl si a dotkl se mé paže. Škubla jsem sebou, abych se osvobodila, jeho dotek byl příliš. „Nezáleží na tom, co říkáš. Znám tě dobře. Nejsi ten typ člověka… Nejsi typ člověka, který jednoduše zapomene na své city, když jednou někomu dá své srdce. Neměla by ses snižovat k tomu, že se tu potloukáš s Cullenem jenom proto, že jsem ti ublížil.“

Jeho hlas byl tichý a vemlouvavý. Mluvil, jako by to se mnou myslel dobře, ale já přitom vnímala jenom to, jak se mě snaží někam dotlačit. Tentokrát jsem to cítila. Zněl tak namyšleně, jako by se nemohlo stát, že bych se třeba do Edwarda mohla zamilovat. Jako by Jacob byl jediný chlap na světě, kterého bych mohla milovat.

Drzoun.

„Nic si nenamlouvej. Bez tebe se mi daří docela dobře. Přes tvou zradu jsem se přenesla a šla dál,“ pohodila jsem rameny a doufala, že mi uvěří. Nesměl poznat, že to ještě není tak úplně pravda. Ještě jsem se z něho úplně nezotavila, ale byla jsem na dobré cestě to dokázat.

„Bello, myslíš si, že tě neznám? Tys na mě nemohla jenom tak zapomenout. Proto tu taky dneska jsi a snížila ses…“

Tentokrát jsem ho nemusela přerušit já. Za mými zády se totiž ozval hlas osoby, na kterou jsem tady čekala a v duchu ho volala, aby se tu objevil co nejdříve a zachránil mě.

„Jacobe Blacku, upozorňuju tě – a je to zatím ještě přátelské upozornění – už víckrát Bellu neobtěžuj,“ přikázal mu a došel až ke mně. Nepatrně jsem pootočila hlavu, abych se na něj mohla podívat. V mé tváři se jistě musela odrážet všechna ta vděčnost, kterou jsem k němu cítila. Opět se stal mých záchranným pilířem, kterým byl po celý večer – ovšem kromě okamžiku s tou překrásnou blondýnkou.

„Odejdi, tohle je mezi mnou a Bellou. Tebe se tohle vůbec netýká,“ osopil se na něj Jacob.

„Nic takového. Všechno mezi tebou a Bellou se mě týká. Není to tak, Bello?“ obrátil se na mě a vzal mě za ruku. Bez jediného zaváhání mi ji stiskl a potom mě lehkým tahem donutil k pohybu. Jacoba jsme nechali za zády a Edward mě vedl ke dveřím ven. Neodvažovala jsem se ani pořádně nadechnout. Edwardova ruka svírající tu mou, byla pro mě překvapením ale rozhodně příjemným. Měl jemnou dlaň a příjemně hřála.

Až před budovou mě pustil a přehodil mi kabát přes ramena.

„Děkuju, že jsi předstíral, že patříš ke mně jako můj přítel. Bylo lepší odejít takhle, než mu nafackovat,“ prohodila jsem ve chvíli, kdy jsem se mohla volně nadechnout.

„Od čeho jsou přátele?“ zeptal se a nepatrně se na mě usmál. Já mu úsměv oplatila a snažila se přitom ignorovat ty stále častěji přicházející křeče. „Pojďme,“ pobídl mě a zkontroloval cestu, abychom mohli přeběhnout na druhou stranu, kde parkoval.

 

Doma jsem se převlékla do pohodlných kalhot a trička. Legíny a tričko s logem střední nahradili mou onošenou mikinu a tepláky. Ty papírky, které Edward napsal v sobotu, jsem měla nalepené na zrcadle v pokoji a každý den jsem se na ně dívala. Stále mi byly připomínkou toho, že se chci stát lepší, proto jsem tu mikinu a tepláky vyhodila, aby mě nelákaly a nepokoušely. Rozhodla jsem se, že i doma bude chodit lépe oblékaná a neforemné kousky oblečení tomu nepřispívaly.

V kuchyni jsem se dala do přípravy čaje a zaznamenala, že se Edward uvelebil v obývacím pokoji a zapnul televizi.

„Za všechny zástupce architektonických firem, kteří tu dnes večer jsou, upřímně doufám, že nový projekt umělecké galerie se stane úspěšným…“ Zaposlouchala jsem se do proslovu, který měl Aro Volturi. Kamer v sále jsem si všimla, jenom jsem nepředpokládala, že je to přímý přenos. Doufala jsem, že je to pouze záznam pro galerii a její hosty.

„… Všichni tady jste lidé, kteří se zabývají stavbou domů. Co znamená pro lidi dům? Uvnitř nich jíme a spíme. Máme v nich děti a také je tam vychováváme. A sníme tam… Umění je sen. Prostor k tomuto snu je to, co se snažíme vytvořit. Dnes večer, doufám, že všichni z vás, kdo jste tady, se budete podílet na tomto snu. Děkuji.“

Arova slova ve mně vyvolala vzpomínky. Na mého otce a jeho slova.

S teplým hrnkem v rukách jsem se vydala za Edwardem, který i nadále sledoval televizi. Ukázalo se, že to nebyl živý přenos. Pouze záznam, který ukazovali v nočních zprávách.

„Znělo to jako slova mého otce,“ prohodila jsem a Edward se ke mně obrátil. Lehce nadzvednuté pravé obočí vypovídalo o nevyslovené otázce. „Není to něco, co mi přesně řekl, ale bylo to v jeho tezi. Tenhle dům je malý svět, který bude moji ženu a dítě inspirovat ke snění... Je mi líto, že jsem otce v tomhle zklamala, protože musím vypadat jako někdo, kdo nemá žádný sen,“ povzdechla jsem si a prošla k sobě do pokoje.

 

Edward

Probudily mě zvuky štrachání vycházející z obývacího pokoje a tiché klení. Podíval jsem se na budík a zaznamenal, že je sotva jedna ráno. Usnul jsem tak stěží na patnáct minut a hned na to mě musela Bella zbudit. Od chvíle, kdy odešla s čajem do pokoje jsem se mohl věnovat návrhu galerie a neustále přemýšlel nad jejími slovy a slovy, která pronesl Aro na tom galavečeru.

Vyštrachal jsem se z postele a došel do obýváku.

„Co děláš? Proč nespíš?“ zeptal jsem se rozespale a měřil si ji, jak sedí na podlaze u otevřené skřínky. Na sobě měla jiné tričko, než po příchodu domů, takže jsem vzal s povděkem, že už ví, že jedno oblečení neslouží ke všemu. Bohužel na sobě měla právě jenom to tričko, které toho moc nezakrývalo a já tak měl výhled na její dlouhé nohy.

„Nemůžu najít žádný lék proti bolesti,“ zamumlala a vytáhla další košíček s léky.

„Lék proti bolesti? Bolí tě hlava?“ zajímal jsem se, přestože jsem byl v pokušení zalézt zpět do pokoje. Tohle nebyla má věc. Bella se o sebe musí umět postarat sama. Předpokládal jsem, že dokud byla s Rosalií kamarádka, tak se o ni ta holka starala. Teď Bella neměla nikoho a musela se postavit na vlastní nohy.

„Ne. Mám menstruační křeče,“ odpověděla a sklonila hlavu tak, že její vlasy fungovaly jako clona.

„Měla jsi říct, abychom se po cestě domů zastavili v lékárně,“ namítl jsem.

„Doufala jsem, že ten čaj zabere, a když ne, měla jsem dojem, že jsem ještě pár pilulek měla doma… Bohužel jsem se spletla,“ odpověděla a zněla při tom trochu naštvaně. Zasunula košíček s léky do skřínky, tu zavřela a chystala se odejít k sobě do pokoje. Nemohlo mi ujít, jak se přitom jednou rukou dotýká podbřišku a lehce na něj tlačí.

„Je to zlé? Nepotřebuješ do nemocnice?“ Nikdy jsem tohle neřešil, takže jsem nevěděl, jak se k tomu všemu postavit.

„Kdo jezdí do nemocnice kvůli menstruačním křečím?“ zavrtěla hlavou a já pohodil rameny.

„Tak proč nejsi těmi prášky zásobená?“

„Budu to prostě muset vydržet. Běž si lehnout, dobrou noc,“ poslala mě do pokoje a sama se vydala do toho svého. Slyšel jsem, jak dopadla na postel a tiše přitom zaúpěla. Dokonce jsem zaslechl i jeden tlumený vzlyk. To jí to opravdu tak bolí? Měl bych něco udělat nebo to skutečně zvládne? Připadal jsem si v tu chvíli neschopně. Chtěl jsem jí pomoct už jenom kvůli tomu, že jsem se nerad díval na to, jak lidé trpí. A hlavně potom lidi, které znám.

S povzdechem jsem se vrátil k sobě do pokoje a rozloučil se se spánkem. Místo něj jsem zapnul počítač a začal hledat, jak Belle trochu ulevit. Když se mi hned v prvním odkazu objevil heřmánkový čaj, došlo mi, že s těmi křečemi má Bella už jisté zkušenosti, když si hned po příchodu domů jeden takový vařila.

 

O deset minut později jsem toho o problémech při menstruaci věděl asi víc, než kdekterý gynekolog nebo jiný lékař. Proto jsem se taky vydal do kuchyně, zkouknout Belliny zásoby čajů a koření.

„Vypij trochu tohohle,“ pobídl jsem Bellu o dalších pět minut později, když jsem ji našel v jejím pokoji ležet zkroucenou na posteli. Od chvíle, kdy jsem se do tohohle domu nastěhoval, to bylo vlastně poprvé, kdy jsem vstoupil sem. Poprvé, protože předtím jsem jenom nakoukl dovnitř, když jsem Bellu instruoval při úklidu. Tenhle pokoj působil, jako by se v něm zastavil čas tak možná před deseti lety. Stále to byl spíše pokoj dívky než mladé ženy. Jemná růžovo fialová výmalba, světlý nábytek, několik plyšáků, kosmetický stolek s velkým zrcadlem v bílém rámu, na kterém byly nalepeny barevné lístečky s textem, kterým jsem před pár dny napsal. Velká šatní skříň dominovala pokoji a hned na ni se napojovala knihovna, jejíž jednu celou polici zabíraly miniaturní kousky nábytku, které by se hodily do domečku pro panenky.  Přímo naproti těmto dvou kusům nábytku se pak nacházela Bellina postel.

„Co to je?“ zeptala se a pokusila se posadit.

„Je to zázvorový čaj. Někde jsem četl, že by tě to mělo zahřát a trochu ti ulevit od těch potíží,“ prohodil jsem a Bella ke mně překvapeně vzhlédla.

„To je od tebe milé,“ usmála se a já ji do rukou vložil hrnek s teplým čajem. Bella si ho přiložila ke rtům a nepatrně usrkla. „Teď by ses měl jít vyspat, nechci, abys kvůli mně přišel zítra pozdě do práce,“ pobídla mě a znovu upila.

„Neboj se, už jdu. Nebýt tvých problémů, dávno bych spal,“ zamumlal jsem na odchodu z jejího pokoje. Ještě ve svém pokoji jsem však kontroloval zvuky z toho jejího. Bella postupně upíjela čaj a nakonec si opět lehla. Vnímal jsem však, že ji bolest nepřešla. Tlumeně sténala a mě se tak spánek stále vyhýbal. Neměl bych ji přece jenom odvést do nemocnice? Co když je to něco vážnějšího, než jenom obyčejné křeče?

Po půl hodině jsem vzdal snahu o ignoraci a opět se natáhl po notebooku. Do vyhledávače jsem zadal nonstop lékárny a doufal, že je v Seattlu provozují. Nakonec se ukázalo, že jedna ve městě skutečně je. Popadl jsem tedy klíče od auta a vyrazil do města. Potřeboval jsem dojet až do centra. Naštěstí cesta nočním nebo spíš velmi brzkým Seattlem byla velmi poklidná a semafory na hlavních ulicích fungovaly s pohybovými čidly. Do půl hodiny jsem byl zpátky.

Do Bellina pokoje jsem vešel bez zaklepání a našel ji ležet na podlaze. Pod sebou měla jenom kobereček, který měla u postele.

„Co děláš na zemi?“ podivil jsem se a probudil ji tak z něčeho, co se mohlo podobat spánků. Stále totiž ležela stočená do polohy plodu a snažila se tlakem zmírnit bolesti.

„Zdálo se mi, že je ta podlaha teplejší,“ zamumlala.

„Vstávej, ať si můžeš vzít nějaké léky,“ pobídl jsem ji a pomohl ji, aby se vrátila aspoň na postel.

„Léky? Kde jsi vzal v tuhle dobu léky?“ Bella zněla upřímně překvapená. A já sám se divil, že jsem tohle ochotný vůbec dělat. Udělal bych to i pro někoho jiného? Sháněl bych takhle pozdě léky třeba pro Emmetta? Jenom ta myšlenka mi přišla naprosto absurdní a nemístná. Jasně, že bych pro něj léky nesháněl.

„Nonstop lékárna v centru,“ zamumlal jsem v odpověď a šel do kuchyně pro trochu vody, aby mohla prášky zapít.

„Jel jsi kvůli mně až do centra?“ podivila se a měřila si balíček s logem lékárny, který jsem jí podal. „Mockrát ti děkuju, Edwarde. Jsi vážně nejlepší.“

„Vezmi si léky a jdi do postele,“ pobídl jsem ji trochu příkřejším hlasem. Když začala být Bella vděčná, začínalo to zavánět patetismem a tomu jsem se chtěl vyhnout.

„Edwarde?“ oslovila mě, když už jsem byl na odchodu. „Mohla bych tě poprosit ještě o jednu laskavost?“ zeptala se, když zapila přinesené léky.

„O co jde?“ zajímal jsem se a vrátil se zpět do pokoje.

„Žádného jiného muže bych o to nežádala, ale… Vždycky, když jsem měla ty křeče silné jako teď, přejížděla mi Rose po podbřišku a lehce mě tak masírovala. Myslíš, že bys mohl…?“

Já věděl, že jsem ji v tom měl nechat plácat samotnou. Co přijde po tomhle? Člověk – poloupír – jí obstará léky od bolesti, celou noc kvůli ní nespí a potom ještě chce, abych jí tady masíroval? A ještě jednoho upozorní na to, že po nikom jiném by něco podobného nechtěla. Copak by byl gay ochotný tohle dělat?

S povzdechem, který jsem se ani nesnažil skrýt, jsem si sedl na podlahu u její postele a Bella se položila tak, abych jí mohl rukou lehce masírovat podbřišek.

„Víš, Edwarde, tohle je jeden z důvodů, proč nedokážu Rosalii upřímně nenávidět. Zažili jsme toho spoustu a nejednou se o mě postarala jako skutečná sestra. Protože byly časy, kdy pro mě tohle Rose děla. Přeju si, abych ji prostě mohla jen nenávidět a zapomenout na ni.“

Bella mluvila tichým hlasem a já ji zamyšleně poslouchal. Dávno jsem zjistil, že má dobré srdce, ale až tohle dokazovalo, jak moc. Nedokázala se na člověka naštvat kvůli jedné špatnosti – a nezáleželo na tom, jak velká byla – Bella stále hleděla do minulosti a k dobrým skutkům, které vůči ní ty osoby podnikly. A mně se přitom vybavovala jenom slova slečny Halleové. V těch chvílích se mi chtělo na ni zakřičet. Viděla jsem ji jako ubožačku. Chtěla jsem jí říct, aby přestala předstírat svoji laskavost.

„Ani táta by pro mě tohle nikdy neudělal. Ještě jednou ti chci moc poděkovat,“ zamumlala a potom se začala propadat do klidného spánku, zatímco jsem ji krouživými pohyby stále přejížděl rukou po břiše.

 

„Bello?!“

Ten poloviční výkřik mě vytrhl za spánku a trvalo mi přesně pět vteřin, než jsem si uvědomil, co se děje. Ve dveřích do pokoje stála ta Bellina otravná kamarádka Alice. Zmateně jsem se na ni podíval a zvažoval, co po mě může chtít, ale v tom mi došlo, že se nacházím ve velmi nepohodlné pozici a tělo mám podivně ztuhlé. A že rozhodně nejsem u sebe v pokoji!

Seděl jsem na zemi i Belliny postele a ruku jsem měl stále položenou na jejím břiše. Rychle jsem ji stáhl a rovnou si i stoupl. V tom se mi do zorného pole dostal i ten malý kluk, který patřil k Alici. Jak jenom se to jmenoval? Upřeně mě pozoroval těma dětsky nevinnýma očima a mě v tu chvíli zajímalo, co se myslí. Dětská mysl byla tak bezelstná a jejich závěry tak bezprostřední.

Protáhl jsem se kolem nich a došel jsem až do koupelny abych si opláchl obličej a ten klučina mě následoval, zatímco se Alice věnovala Belle.

„Kdy ses oženil s tetou Bellou?“ zeptal se, když jsem si do rukou nabral vodu, abych se umyl. V tu chvíli jsem se zarazil v pohybu.

„Tak to není,“ zamumlal jsem a konečně si opláchl obličej. Potom jsem se podíval na Seana, jak se urputně mračí. Určitě přemýšlel nad mou odpovědí. Doma se jistě ještě nedostali k podobným otázkám, ale Sean musel vědět, že jeho rodiče sdílejí jeden pokoj – možná proto si udělal podobný závěr.

„Pak – proč jste spali spolu?“ zeptal se a obočí mu vystřelilo vzhůru.

 

Isabella

„Proč jsi vlastně přišla?“ zeptala jsem se Alice, když jsem se konečně vyštrachala z postele a protáhla se. V tu chvíli jsem taky zahlédla svůj odraz v zrcadle u kosmetického stolku a tak jsem rychle stáhla ruce opět k sobě – to spací tričko se vytáhlo tak, že mi byly vidět i kalhotky.

„Nepokoušej se to zamluvit - proč spal u tebe v pokoji? A proč ty jsi napůl nahá?“ Alice si mě měřila zlověstným pohledem a div u toho neblýskala očima.

„Včera mi nebylo dobře a Edward se o mě postaral přesně tak, jako to dělala Rose,“ odpověděla jsem a Alice hned na to vyjekla a přiložila si ruku na pusu, aby si zakryla pusu, která se jí otevřela do velkého O.

„Tím chceš říct, že ti dokonce masíroval břicho?“ vypadlo z ní, když se trochu vzpamatovala. Moc dobře věděla, jak se o mě Rose starala, když jsem měla bolestivou menstruaci. A jelikož jsem nikdy neuměla moc lhát, přikývla jsem a cítila, jak mi začínají hořet tváře. Jenom vzpomínka na to, jak moc příjemné to bylo, byla… vzrušující?

„Myslela jsem, že v noci nejspíš umřu, ale Edward našel nějakou nonstop lékárnu a přivezl mi léky. Potom tu se mnou byl, dokud jsem neusnula a sám tu asi taky usnul,“ zamumlala jsem a doufala, že si Alice nevšimla barvy, jakou nabraly moje tváře. Samozřejmě naprosto zbytečně. Jako fotografka měla vážně vycvičené oko na detail. Došla až ke mně tak, že nás dělily sotva dva centimetry.

„Bylo to pěkné?“ zeptala se takovým tím spikleneckým hlasem.

„Bylo to opravdu příjemné,“ souhlasila jsem. Stále jsem v oblasti podbřišku cítila ten mírný tlak, jak mě Edwardova ruka v krouživých pohybech masírovala. Vždy to bylo super, ale Edward dal slovu super nový význam.

„Víš, že ti závidím? Jenom je taková škoda, že je to gay,“ povzdechla si a já se přistihla, jak přikyvuju. A jen co můj mozek zaznamenal ten podvědomý pohyb mého těla, zarazila jsem to. Musela jsem se vrátit zpět do reality, kde ze mě a Edward nikdy nebude nic víc než přátelé.

„Teď už mi povíš, proč jsi tu… v sedm ráno?“ zajímala jsem se, když jsem koukla na budík na nočním stolku.

„Vedu Seana do školky a chtěla jsem se tebe a Edwarda na něco zeptat.“

„Fajn. Tak běž do obýváku, něco na sebe hodím a pak si můžeme promluvit,“ souhlasila jsem.

 

Už když jsem otvírala dveře do obýváku, zaslechla jsem Alicin vemlouvavý hlas. „Edwarde, prosím! S Bellou jste přátelé a Bella je zase moje kamarádka, takže jsme vlastně přátelé i my dva, ne? A přátelé si dělají laskavosti.“

„Omlouvám se, ale opravdu v tomhle odvětví nemám žádné zkušenosti,“ namítl Edward a já se trochu zamračila.

„To nevadí. O všechno bych se postarala. Stačí, pokud si v pátek uděláš čas,“ škemrala.

„Opravdu si nemyslím, že je to dobrý nápad. Navíc mám moc práce v kanceláři,“ trval si na svém Edward.

„Další důvod navíc. Určitě máš moc práce, protože máš nějaký umělecký blok a tohle, by ti pomohlo se ho zbavit.“ Obstát proti škemrající Alici bylo někdy o nervy. A když jsem tak nad tím přemýšlela, asi se ještě nikdy nestalo, abych vyhrála. Vždy bylo po jejím. Její logické argumenty dokázaly jednoho udolat. A když ne argumenty, tak potom ten pohled zbloudilého štěněte nebo těch koťat ze Kocoura v botách. Musela jsem tedy Edwardovi pomoct.

„O co tady jde?“

„Mám skvělou pracovní zakázku, víš? A když jsem tak přemýšlela nad tím, koho postavit před objektiv, napadli jste mě vy dva,“ prohlásila. „To, co s tebou Edward dokázal, je něco úžasného,“ mávala mi prstem kolem obličeje, vlasů a tak nějak vlastně kolem mě celé.

„Chceš, abychom ti s Edwardem dělali modely?“ podivila jsem se.

„Přesně!“ potvrdila mi naprosto nadšeně Alice mou hypotézu. Já se přitom zarazila a podívala se na Edwarda. Byla pravda, že teď, když jsem se o sebe trochu víc starala, nevypadala jsem nejhůř – nejvíc mě asi ovlivnila ta návštěva u kadeřníka – ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli bych mohla Alicinu nabídku přijmout. Hlavně pokud bych měla mluvit za oba dva. Alice chce oba a já nebyla v pozici, abych Edwarda do něčeho nutila.

„Bello… Nenech mě prosit. Víš, jak je těžké vyjít s platem detektiva? Já musím tuhle zakázku zrealizovat, je to celostátní a slibují za to parádní peníze. Prosííím!“

Hned na to následoval Alicin ukecávací kukuč. A já si jenom povzdychla – jsem slaboch.

„Fajn, se mnou můžeš počítat, ale s Edwardem si to domluv sama,“ souhlasila jsem nakonec a pohlédla na Edwarda, který se nepřestával mračit. Jasně jsem tak poznala, že mým souhlasem není vůbec nadšený. Navíc – možná jsem ho do toho tak trochu navezla? Bude souhlasit jenom proto, že jsem souhlasila já? Ne, to by neudělal. Edward se přece nenechá jenom tak do něčeho vtlačit.

„Edwarde?“ obrátila se na něj Alice. „Prosím?“

S trochu provinilými pocity jsem nechala mého spolubydlícího ve spárech mé kamarádky a zamířila do kuchyně. Potřebovala jsem do sebe hodit něco, než budu muset vyrazit do Galerie. Čekala mě schůzka z Arem Volturim. A já jsem byla nepředstavitelně nervózní. Až tak, že se mi klepaly ruce – co když něco pokazím? Aro je vlivný člověk a umění rozumí. Shodnu se s představami návrhářů?

Určitě něco pokazím.

Ne! Tohle zvládnu. Jsem přece profesionálka.  Navrhla jsem nesčetné množství nábytku a Arovi se moje práce líbí. Nějak se s návrháři domluvím a ten dětský koutek bude dokonalý. Jenom budu muset myslet pozitivně. A k tomu patří i úsměv. Jenom aby nebylo poznat, jak moc křečovitý je.

V hlavě mi lítaly myšlenky jak splašené a čaj jsem nakonec pila už studený. Kvůli té zatracené nervozitě a snaze se nějak uklidnit mi pak zbývalo jenom ubohých třicet minut na to, abych na sebe hodila něco reprezentativního a vyrazila. Proboha - co si mám udělat s vlasy?

 

Už ve vstupu do galerie jsem se chtěla otočit a odejít domů. První, koho jsem v té velké vstupní hale do budovy plné umění zaznamenala, byla Rosalie. V jednom ze svých dokonale padnoucích kostýmků, deskami v rukách a zamyšleným výrazem zkoumala obraz, který vítal každého návštěvníka.

Přemýšlela jsem, že bych se kolem ní protáhla, zatímco si prohlížela tu ženu na zlatém podkladu. Na rozdíl od ní jsem nedokázala obraz ocenit. Nevěděla jsem, kdo je autorem ani do které doby patří. Tenhle druh umění byl její parketa. Já se o něco víc vyznala v sochách a skulpturách, něčem hmotnějším, než je obyčejné plátno.

Než jsem však stačila svůj plán zrealizovat, Rose sklopila pohled k deskám, něco si poznačila a už se otáčela směrem ke mně.

Zůstala na mě zaraženě koukat několik dlouhých sekund.

„Proč jsi tady?“ vyhrkla, když se vzpamatovala a nasadila přísnou masku kurátorky galerie. Tahle role jí šla vlastně ze všeho nejlépe. Bezcitná ženská, která získá všechno, co si umane. Kdybych ji neznala lépe, tak bych jí tuhle tvář uvěřila, ale byly tu ty roky, kdy byla mou blízkou kamarádkou, spolubydlící a důvěrnicí. Nedokázala jsem si představit, že to všechno jenom předstírala. I ona měla během té doby své problémy, věděla jsem, že není dokonalá. Starala jsem se o ni, když to potřebovala. Je možné, abychom se někdy v budoucnu na sebe podívaly a nestál mezi námi pomyslný Jacob Black a ta zrada, které se dopustil na nás obou?

Už jsem se nadechovala k odpovědi, když jsem z jejími zády zahlédla Ara.

„Slečna Swanová!“ vítal mě na dálku s dokořán rozevřenýma rukama a vůbec nevypadal jako ředitel galerie. Byl uvolněný a na tváři přátelský úsměv. „Přišla jste přesně,“ prohodil a rychle mě objal a políbil na obě tváře. Připadala jsem si při tom dost nesvá.

„Dobrý den,“ zamumlala jsem celá v rozpacích. Podobné přijetí jsem si vůbec nedokázala představit. Ano, včera byl na večírku neskutečně milý, ale… Jak je možné, že je to kamarád mého otce? Vždyť můj otec city projevuje jenom neustálým mračením a nesouhlasem.

„Vzhledem k tomu, že se znáte, není potřeba vás navzájem představovat. Bella bude navrhovat náš nový dětský koutek,“ informoval Rosalii a té na malinký okamžik polevila maska kurátorky. Během okamžiku se však vzpamatovala a než jsme s Arem vyrazili do útrob galerie, tvářila se opět jako profesionálka.

„Chtěl bych tady vytvořit dokonalé místo pro děti. Takové, aby se sem jejich rodiče neustále vraceli. Samozřejmě nejenom kvůli tomu dětskému koutku, ale především kvůli umění, které si budou moct v klidu prohlédnout bez obavy, že by je jejich děti vyrušovaly a zároveň se o ně nemuseli strachovat,“ rozpovídal se Aro, když mě provázel mezi jednotlivými expozicemi.

„To je pochopitelné,“ souhlasila jsem. „Takže, hmm, co se týká požadavků na vybavení, domnívám se, že bych je měla prodiskutovat s návrháři, kteří budou mít projekt na starosti,“ prohlásila jsem a snažila se působit klidně. Přitom jsem měla pocit, jako bych spolykala nejmíň několik kamenů – bylo mi těžko a neustále se mi potily ruce. Byla jsem z tohohle setkání neuvěřitelně nervózní jakkoliv byl Aro přátelský.

„Ne. Nechám to všechno na vás.“

„Promiňte?“ Musela jsem špatně slyšet, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.

„Vzhledem k tomu, z jak umělecky založené rodiny pocházíte, nevidím v tom žádný problém. Musela jste toho hodně odkoukat od svého otce,“ vysvětloval Aro a já na něj šokovaně zírala a cítila, jak se má hlava samovolně vrtí v nesouhlasném gestu.

„Nerada bych vás zklamala. Tohle je neskutečně zajímavý projekt ale… Jestli to necháváte na mě jenom kvůli mému otci, nemyslím si, že bych dokázala naplnit vaše představy. Zároveň bych nerada pošpinila otcovo jméno,“ namítla jsem a balvany v mém žaludku ještě víc ztěžkly.

„Ne, ne, nevybral jsem si vás kvůli vašemu otci,“ zarazil mě okamžitě Aro a zastavil se před jedním z moderních obrazů. Zoufale jsem se snažila pochopit, co se tím snažil autor říct, ale nedařilo se mi. „Když se na něco zaměřím a je jedno, jak malá věc to je, mám sklon nechat se unášet svou představivostí. V momentě, kdy jsem uviděl židli, kterou jste vyrobila, pomyslel jsem si, že jste určitě ta osoba, který by mohla vytvořit místo, o kterém sním.“

„Ach, to je… S nábytkem nemám problém, ale vytvořit celou místnost… Nejsem si jistá, jestli to dokážu.“

Aro se na mě povzbudivě usmál a jednou rukou mi v přátelském gestu sevřel paži. „Nechcete se sama přesvědčit, kolik toho dokážete zvládnout?“

„Nevím, jestli jsem schopná odvést tak dobrou práci, jak si představujete, ale pokusím se to udělat co nejlépe,“ souhlasila jsem s jeho návrhem a současně se pokusila i o něco, co měl být úsměv. Nenalhávala jsem si, že to vypadalo lépe jak křeč, ale víc jsem v tu chvíli nedokázala.

„Určitě to dopadne skvěle. Jenom… Doufám, že nebudete mít problém sem docházet tak často, jak to projekt bude vyžadovat. Nemohl jsem si nevšimnout toho napětí mezi vámi a slečnou Halleovou. Pamatuji si vás z její svatby a tak mám malou představu o tom, jaký je váš vzájemný vztah,“ odklonil se od pracovních záležitostí a já si uvědomila, jak moc všímavého mám teď šéfa.

„Může to být trochu nepříjemné, ale budu se s tím muset vyrovnat. Nechci přijít o tuhle příležitost, když můžu zjistit, co ve mně je. Děkuji vám za tuhle možnost.“ Konečně jsem začínala být klidnější, když jsme si vyříkali, jak to bude s mou prací a jak budu bojovat se svými pocity ohledně Rose. Navíc jsem mezi těmi všemi balvany v mém břiše začínala cítit drobné šimrání od vzrušení. Už jsem se nemohla dočkat, až na projektu začnu pracovat.

„Pojďte, ukážu vám prostory, které jsem pro dětský koutek vyčlenil,“ pobídl mě a já s ním srovnala krok. Tentokrát byl úsměv na mé tváři uvěřitelnější, než před pár okamžiky. „Poté si můžete projít galerii a načerpat trochu inspirace. Mohla byste mi dělat společnost, rád se tudy procházím, je to tak uklidňující. Třeba vás také uklidní, jelikož mi přijdete trochu nesvá. Včera jste byla tak přátelská. Velmi jste se lišila od pana Cullena, ale nějak si nemůžu pomoct, ale přijdete mi v něčem podobní.“ 

  

Vypravěč

Jak Billy Black slíbil svému synovi, bylo potřeba zavést hře o stavbu galerie nová pravidla. Přemýšlel, jak nejlépe by měl mladého Cullena vyšachovat ze hry. Marcus Volturi byl tvrdý oříšek, ale jemu, Billy Blackovi z Black Construction, by se určitě mohlo podařit, ho nějak zdolat. Stačí si jenom domluvit schůzku a nenechat se odradit.

Což se nakonec ukázalo jako to nejproblematičtější. Marcus důvěřoval Arovi v jeho rozhodnutích a nechtěl se v projektu svého synovce nijak angažovat, ale Billy Black byl neoblomný.

„Děkuji vám, že jste si na mě udělal čas, pane Volturi,“ pronesl Black úlisně a už podával Marcusovi ruku. Billy měl jasný plán, jak Edwarda zničit a potřeboval, aby Marcus spolupracoval, protože se svým návrhem nemohl přijít za Arem. Ten by ten jasný střet zájmů okamžitě zaregistroval.

„Chtěl jste se mnou mluvit o projektu, který má na starosti můj synovec. Proč?“ zeptal se Marcus a usadil se zpět ke svému stolu. Chtěl mít tohle setkání za sebou co nejdříve.

„Původně jsem neměl v plánu upozorňovat na některé chyby v kvalifikačních kritériích, ale nakonec jsem si řekl, že bych vám o nich měl říct. Sám jsem v minulosti provedl mnoho obchodů a některé z nich byly velmi riskantní. Nerad bych, aby špatná reputace firmy, která bude navrhovat Galerii, ohrozila i dobré jméno vaší rodiny. Přece jenom jste odvedl velké množství práce pro umělecký rozkvět tohoto města.“ Billy se mnohdy uchyloval k pochlebenství, ale Marcusova tvář zůstávala naprosto nečitelná.

„Nechte si slova chvály, až bude nová Galerie postavená. Teprve poté se město adekvátně umělecky povznese,“ mírnil Billiho nadšení Marcus a stále přemýšlel, co má ten podivný muž, sedící naproti němu, za lubem. Znal Black Construction a proto věděl, že je to gigant mezi Seattleskými stavebními a projekčními firmami. Někdo takový neměl potřebu vyřazovat své konkurenty podobnými fígly. Nebo se snad mýlil?

„Dokážu si představit, jak velký závazek je stavba Galerie a proto jsem se rozhodl, že bych se s vámi měl podělit o několik zkušeností, jak neplýtvat časem,“ prohlásil Billy a tak nějak spokojeně se na Marcuse usmál. Věřil, že se mu podaří Cullena vyšachovat ze hry a v nejbližší době i z města. Chtěl ho zničit už kvůli jeho otci. Stále měl na paměti, co mu před těmi lety provedl.

„Co máte na mysli?“ zeptal se Marcus a lehce přivřel oči. Sepnutými rukami si podložil bradu a poslouchal.

„Jak už jsem zmínil, stavba Galerie je velmi náročný projekt a mohlo by se stát, že firmy bez řádné kvalifikace, by na tom mohli něco pokazit. Toho se obávám nejvíc, pane Volturi. Jinými slovy – pokud se to kvůli těmto amatérům zdrží, mohl byste být překvapený, jak by se to mohlo protáhnout. Myslím si, že by bylo vhodné požadovat řádnou kvalifikaci účastníků…“

„Hmm… Jak už jsem řekl, nehodlám se do práce svého synovce plést, ale o vašich slovech popřemýšlím,“ souhlasil Marcus. Billy Black měl jistě pravdu. Do výstavby se pouštějí poprvé, alespoň v tak velkém rozsahu, bylo by tedy nemilé, kdyby se něco nepodařilo kvůli nezkušenosti. Hned po Billiho odchodu poval do své kanceláře Giannu, kterou si sebou přivezl jako osobní asistentku rovnou z Itálie. „Zjistěte mi, kdo se bude ucházet o zakázku Galerie,“ požádal ji a stále přemýšlel nad tím, jak by mohl podobné smetí z tak prestižní soutěže odstranit.

 

Billy byl se svou prací nanejvýš spokojený. Ve své kanceláři v nejvyšším patře výškové budovy s výhledem na centrum, si vychutnával odpolední kávu, když se dveře do kanceláře doširoka rozrazily a v nich stál jeho syn a vypadal naštvaně. Čehož si Billy všiml i kvůli absenci slušného chování. Obvykle se k němu Jacob choval naprosto podřízeně, jako by snad cítil moc alfy, přestože o tom měl velmi matné povědomí. Legendy se vyprávěly pořád, ale nikdo v moderní společnosti tohoto století jim nevěnoval ani za mák pozornosti.

„Doslechl jsem se, že sis domluvil schůzku s Marcusem Volturim. Jak jsi mi to mohl udělat?“ okřikl Jake otce. „Nemohl jsi to se mnou probrat?“ Otcova samolibost ho v tomhle dopalovala. Doufal, že kroky, o kterých uvažoval, nepodnikne.

„Kdybych to s tebou probral, myslíš si, že bys souhlasil?“ odsekl mu Billy naštvaně a bouchl do stolu, až se hrneček s kávou roztřásl a Jacob se přikrčil. Nenáviděl vliv, jaký na něj otec má pokaždé, když se naštve. I přes svůj věk byl pořád o dva nebo tři centimetry vyšší než on a tak se na něj mohl dívat z patra.

„Otče!“

„Jsi tak naivní,“ povzdechl si Billy.

„Rozhodl ses, že budeme bránit férové soutěži? Co jsi Volturimu nakukal?“ zajímal se Jacob a snažil se ovládnout to chvění v hrudi. Nesměl na otce křičet, to si moc dobře uvědomoval, ale bylo velmi těžké potlačit tu touhu konečně se mu v něčem vzepřít. Jacob doufal, že pokud se mu podaří ve férovém souboji získat tak prestižní zakázku jako je stavba Galerie, získá si tak otcův respekt a on se po něm nebude neustále vozit jako po posledním dělníkovi v jejich firmě, ale teď? Když mu dláždil cestičku nekalými praktikami? Jak by si on mohl vážit sám sebe a ještě doufat i v otcův respekt?

„Nedělal jsem to kvůli tobě… Alespoň ne úplně. Chtěl jsem chránit postavení Galerie. Do soutěže se totiž hrnuli lidé, kteří nejsou schopni něco podobného zvládnout,“ odvětil Billy a opět se posadil do křesla. Jacobův odpor se mu nezamlouval, ale stále vnímal ve vzduchu tu podřízenost. Nedokáže se postavit alfovi ani kdyby pořádně chtěl. Ještě není vlk, aby se mi mohl postavit a převzít moc. Navíc musel Billy uvažovat i nad tím, jestli chce, aby se z jeho syna vlk stal.

„Myslel jsem, že jsi mi dal plnou důvěru ve všem, co se Galerie týká,“ povzdechl si Jacob a posadil se do jednoho z šesti křesel u konferenčního stolku, které měl Billy v kanceláři.

„Zapomínáš, že jako ředitel, musím dohlížet na zájmy firmy, které jsou přednostnější, před zájmy jednotlivých zaměstnanců,“ namítl Billy.

„Nevěříš mi, že bych dokázal nad Edwardem vyhrát, je to tak? Proto ses rozhodl zamíchat s pravidly v náš prospěch a rovnou Cullena vyřadit ze hry. To je podle tebe taková hrozba?“ divil se Jacob a nepřestával se na svého otce zlobit.

„Stále nedošlo k vyřízení starých účtů,“ prohodil Billy a vzpomněl si tak na okamžik, kdy Edward spatřil světlo světa poprvé. V tu chvíli se pro něj stal nepřítelem a stejně tak jeho otec. Billy stále cítil na patře tu hořkou pachuť nenávisti, která se mu usídlila v hrudi a odtud už nikdy nezmizela.

„Jenže u toho vyřizování starých účtů dávno nepoužíváš jenom holé pěsti. Ty máš ve svých rukou schované kameny…“

„Tady nejsou žádná pravidla v boji, Jacob! Boj je celý o vyhrávání! S kýmkoliv bojuješ, jakkoliv bojuješ, musíš vyhrát! Poté si můžeš nastavit pravidla tak, jak vyhovují tobě. A když už ti tvůj otec vyklidil pole, měl bys jenom poděkovat a začít tvrdě pracovat na vítězství. Rozumíš?“ okřikl se Billy a nespokojeně poposedl.

Než však stačil Jacob byť i jenom přikývnout, ozvalo se ustrašené zaklepání na dveře. Billyho křik musel být slyšet i ven na chodbu, když je dotyčný za nimi tak ustrašený – napadlo Jacoba.

„Vstupte!“ vybídl Billy člověka za dveřmi.

„Přišla slečna Halleová,“ zamumlala Billyho asistentka pokorně a na svého zaměstnavatele se ani nepodívala.

„Pošlete ji dovnitř,“ rozkázal Billy a spokojeně se zašklebil. Během okamžiku pak do kanceláře vešla Rosalie a zmateně se podívala po Jacobovi, který tam byl rovněž přítomen. Nečekala ho tam.

„Jaká škoda, že musím posílat auto, abych viděl tvou krásnou tvář,“ prohodil, jen co se za Rose zavřely dveře a ona tak zůstala stát mezi nimi. „Sedni si, prosím,“ ukázal Billy na křeslo naproti tomu Jacobovu a Rose si na něj sedla. Cítila se však značně nepohodlně, přestože křeslo bylo tak měkoučké, že by se v něm za normálních okolností ráda i schoulila. Netušila, proč si ji Jacobův otec nechal zavolat, ale tenhle muž u ní vždy vyvolával jenom tak kopřivku. Neměla ho ráda a ten podřízený postoj, který k němu zaujímal právě Jacob, byl pro ni nepochopitelný.

„Nechal jsem tě sem přivést, abychom si promluvili o té nevydařené svatbě. Všichni jsme se cítili špatně, že to tak dopadlo… Ale co se dá dělat, že? Již tvým zasnoubením s Jacobem jsem tě přijal do rodiny a byl bych tedy rád, kdyby se nachystal nový obřad,“ prohlásil a Rose na něj vyvalila oči, ve kterých se odrážel šok promíchaný s překvapením. A stejně se tvářil i Jacob. Tohle od svého otce nečekal.

„Nemyslím si, že je na místě chystat nový obřad. Jakýkoliv vztah mezi mnou a Jacobem skončil.“ Rose promluvila asi až minutu potom, co Billy oznámil své plány. Tak dlouho jí trvalo, než se vzpamatovala z jeho slov a současně si dodala odvahu, aby mu odporovala.

„Měli bychom si promluvit,“ obrátil se na ni Jacob. „Venku!“ zasyčel, když se Rose neměla k tomu, aby se zvedla.

„Nemáme se o čem bavit,“ namítla klidně.

„Takže jste se rozešli?“ zajímal se Billy a jeho hlas zněl až ledově klidně.

„Nejsem si jistá, jestli můžu žít s vaším synem, který se do teď nedokázal oprostit od minulosti,“ odvětila mu Rose a podívala se na něj tak rozhodně jako nikdy. Stále měla na mysli tu Jacobovu žárlivou reakci na Bellu, když na Noc architektů přišla ve společnosti Edwarda.

„Na tvém místě bych si velmi důkladně rozmyslel slova, než je vyslovíš. Nemáš nic a já tě až moc lehce přijal za snachu. Odmítl jsem dcery všech důležitých rodin, protože mi tenhle zmetek-,“ ukázal na Jacoba, „řekl, že chce tebe. Tak jsem dovolil svatbu. To bys měla vědět.“

„Já vím,“ zamumlala Rose a sklopila hlavu. Cítila, jak jí srdce v hrudi splašeně bije na poplach. Tenhle rozhovor se vůbec neubíral směrem, který by se jí líbil. Jacob jí navíc vůbec nepomáhal. Jenom mlčel a nechal svého otce, aby za něj vyřešil další nepříjemnou situaci.

„Když to víš, jak můžeš mluvit takhle ledabyle?“ zajímal se Billy a snažil se přitom krotit svůj hlas. Líbilo se mu, jak se ta blonďatá holka před ním krčí. Cítila jeho moc a moc dobře si jistě uvědomovala, kdo před ní sedí a Billy si to vychutnával. Ten jemný třes, který zachvátil její tělo kdykoliv zvedl hlas. V tu chvíli slečnu Haleovou přešla jakákoliv odvaha, kterou nasbírala.

„Lichotilo mi, že se do mě Jacob zamiloval a naivně jsem si myslela, že ho taky miluji. Nicméně jsem zjistila, že jsou jisté věci, se kterými se nedokáže vypořádat. Nebylo to jenom kvůli té překažené svatbě, že jsem změnila názor. Ukázalo se totiž, že Jacob není muž, kterého bych si chtěla vzít. Chtěla jsem někoho, komu bych mohla věřit, opřít se o něj a respektovat ho… On takový není.“ Rose cítila, jak se jí hlas chvěje, ale říct to musela. Doufala, že ji Billy Black nebude do svatby nutit.

„Rosalie!“ vykřikl Jacob a šokovaně se díval na dívku, která seděla před ním a hypnotizovala své lodičky. Nedokázal pochopit, co právě řekla.

„Příliš jednoduše ses vzdala pozice manželky budoucího vlastníka Black Construction…,“ zamumlal Billy a zamyšleně si Rosalii prohlížel. Zvažoval, jak jinak by se dala využít ve hře, kterou plánoval. Svatba měla být jistým krokem k úspěchu – i kdyby měla být bez lásky. Nutit slečnu Haleovou však nehodlal. 

 

Rose sebrala kabelku, kterou si odložila vedle křesla a rozhodla se k odchodu. Doufala, že se jí podaří opustit budovu téhle firmy dřív, než si to Billy Black rozmyslí a pokusí se proti jejímu odmítnutí nějak zasáhnout. O jeho nekalých praktikách už něco slyšela a nehodlala si ověřit, co všechno je na nich pravdivého.

V půli dlouhé chodby k výtahům ji však zastavil Jacobův hlas. „Rose, počkej! Musíme si promluvit.“

Rose se k němu otočila a čekala. Neměla chuť s kýmkoliv z téhle rodiny mluvit. Jednoho se bála a druhý byl pro ni roztřesené nic, které za rozhovor vůbec nestálo. Nakonec se však podvolila a společně s Jacobem zamířili pryč z budovy Black Construction a zamířili si to přes cestu až k molům na Union Lake.

„Vážně si myslíš, že jsem takový ubožák?“ zeptal se Jacob vzápětí, aby ukončil to mlčení, které mezi nimi panovalo. Pozoroval Rose z profilu a ta upírala svůj pohled na druhou stranu jezera. V dálce kotvily desítky jachet. Rose chvíli nad Jacobovou otázkou přemýšlela a následně se k němu otočila.

„Musím to říkat znovu? Myslela jsem, že jsem to v kanceláři tvého otce řekla jasně,“ prohlásila s nově nalezeným odhodláním a rozhodností, kterou v té rozlehlé kanceláři během okamžiku ztratila. Oba teď postávali venku a nemuseli se krčit před Billy Blackem. Rose si zastrčila pramínek vlasů, se kterým si pohrával vítr, za ucho a opět obrátila svou pozornost k vodě.

„Vysvětli mi tedy, proč jsi to tenkrát udělala? Když jsem se tenkrát opil a přišel k Belle domů a trval na tom, že tam přespím, hmm? Bella mě vykopla. Tys však za mnou přišla s tím, že mi koupíš další pití. Byl jsem tehdy hodně opilý a určitě jsem toho řekl víc, než si teď vybavuju, ale vím, že jsem si stěžoval na svůj vztah k Belle. Ona ve mně neviděla muže, který má jistě potřeby, které je třeba ukojit. Tys tehdy řekl, že ho ve mně vidíš… Od toho okamžiku, jsem se na tebe začal dívat jinak. Postupně jsem se nedíval na Bellu, ale na tebe. A z nějakého důvodu, jsem potom viděl už jenom tebe. Takže i když jsem věděl, že se k Belle nechovám vůbec fér, byl jsem odhodlaný si tě vzít. Teď mi tedy vysvětli, proč jsi to říkala? Proč jsi mě donutila se na tebe dívat jinak než jako na pouhou kamarádku? Bylo to kvůli mému postavení? Proto jsi mě chtěla?“ Jacob nedokázal přijít na to, kde se stala chyba a proč Rosalie tak najednou změnila postoj k jeho maličkosti a tak chtěl přímo od ní slyšet, co se pokazilo a proč ho považuje za slabocha a muže nehodného k sňatku.

„Nemůžu říct, že to nebyl jeden z důvodů,“ přitakala Rose. Ještě před pár týdny ji lákalo postavení Jacobovy manželky. Práce pro galerii ji bavila, ale přestože se denně pohybovala mezi drahocennými uměleckými kousky, ani jeden si nemohla dovolit. Pokud by se za Jacoba provdala, její situace by se natolik změnila, že by někdo, jako je teď ona, pracoval pro ni.

„Pak nechápu, co mělo znamenat to divadlo před mým otcem. Mé postavení se nezměnilo,“ namítl Jacob.

Rose si jenom povzdychla a znovu si zastrčila vlasy za ucho. Ten vítr prohánějící se nad jezerem ji rozčiloval.

„Ze začátku to nebylo o tvém postavení. Zajímalo mě, co bylo to, co v tobě viděla Bella. Pokaždé, když jsem přišla domů, mluvila pouze o tobě – můj Jacob udělal tohle a můj Jacob udělal tamto… Byla jsem fascinovaná tím, jak o tobě Bella pořád dokola mluvila. Prostě jsem ji poslouchala a viděla v tobě perfektního muže. Takového, jakého jsem za svůj život nikdy nepoznala. Hodného a upřímného. Mužného… Po chvíli jsem si myslela, že jsem se do tebe taky zamilovala.“

„Takže – tím chceš říct, žes milovala muže, kterého milovala Bella, ale já tím mužem nebyl? Je to tak?“ Jacob nedokázal pochopit, co se mu to Rose snažila říct. Tohle přece nemohla být pravda. Vždyť si ji chtěl vzít. Zničil tak svůj vztah s Bellou, který byl do té opilecké noci v pohodě.

„Je to pravda. Přesně tak to je. Muž, kterého jsem milovala, byl muž uvnitř Belliny představivosti. Nebyl to skutečný Jacob Black. Bohužel – život je skutečný a my nemůže žít pro něco vysněného, ne?“ prohodila Rose a potom se bez rozloučení vydala pryč. Nechala tam Jacoba samotného, aby dál vstřebával její slova, která mu přišla stále tak neuvěřitelná. 

 

Isabella

Po návratu z Galerie jsem se na zbytek dne zavřela ve své dílně a dala se do práce. Bylo potřeba rozhodnout se pro nějaký koncept, kterého se budu držet při návrhu jednotlivých kusů nábytku, aby k sobě ladily. Natolik jsem se zabrala do práce, že jsem spát šla někdy nad ránem a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli se Edward vrátil z práce a pokud ano, tak v kolik.

Díky pozdní večerce jsem tak strávila v posteli skoro polovinu čtvrtka a s Edwardem jsem se tak viděla až v pátek ráno, kdy si den vyšetřil na pomoc Alici. Spolu s ní, jejím synem a spoustou tašek s fotografickým vybavením jsme zamířili do parku.

„Proč je tu Sean?“ zajímala jsem se. Alice ho na focení nikdy nebrala. Většinou býval ve školce nebo ho hlídal Jasper nebo tchýně. Teď byl však tady a nějak naparáděný.

„Tématem je Šťastná rodina. Všechno oblečení, které potřebuju nafotit je navrženo pro všechny členy rodiny, proto jsem ho vzala sebou. Tohle jaro má být o štěstí, rodinné pohodě a veselé náladě. Takže!“ Alice byla ve svém živlu. Z kufru auta donesla několik papírových tašek s logem společnosti a v nich bylo oblečení. Venku pofukovalo, ale i tak jsem shodila svůj kabát a oblékla se do toho, který mi podávala. Edward mě napodobil, ale netvářil se nijak nadšeně.

„K čemu jsem se to nechal ukecat,“ mumlal si pro sebe a možná měl dojem, že ho neslyším, ale mýlil se.

„Chtěl jsi říct – k čemu jsme se to nechali ukecat. Ani já jsem netušila, co přesně má Alice za lubem,“ prohodila jsem a Edward se na mě podíval, zatímco si dopínal kabát. Já si kolem krku uvázala lehký šátek a několik si pročesala vlasy, se kterými si pohrával jemný vánek.

„Vezměte tady Seana každý za jednu ruku a tvařte se jako rodinka na procházce,“ rozkazovala Alice a zběsile naproti nám pobíhala s fotoaparátem a já slyšela jenom jednotlivé uzávěrky. My s Edwardem jsme udělali přesně to, o co nás požádala, ale ani tak nevypadala spokojeně. „Tváříte se, jako byste snědli něco špatného. Je to tak těžké, vypadat jako šťastná rodina?“ povzdechla si po chvíli.

„Alice, zapomínáš, že ani jeden z nás tohle nikdy nedělal. Vždyť já jsem ti pokaždé držela pouze reflektory,“ namítla jsem a pokoušela se neznít mrzutě.

„A ty si snad myslíš, že se lidí rodí jako modelové? Učte se za pochodu, za pochodu…!“ brbla Alice a nepřestávala fotit.

„Vy po tomhle chcete vážně pokračovat?“ divil se Edward a já s ním musela souhlasit. Alice stáhla foťák a zamyšleně si nás prohlížela.

„Zkusíme to jinak, třeba to nakonec půjde. Když tak držíte Seana za ruce, tak ho zkuste zhoupnout, jako by byl na houpačce. Víte co myslím? Tvařte se zářivě, jako že jste hrozně šťastní!“ pobízela nás Alice a spolu s Edwardem jsme Seana několikrát zhoupli. Sean neměl se šťastným výrazem žádný problém a jeho spokojený smích vykouzlil úsměv i na mé tváři.

Alice však spokojená nebyla. „Edwarde – tohle má být vážně tvůj šťastný výraz?“ podivila se. „Dívej se na Bellu víc láskyplně. Bella je tvoje žena. Chodíte spolu už od střední, pak jste se vzali a teď máte roztomilé malé dítě. Jen si to představ… Takže, láskyplný výraz a úsměv!“ pobízela ho Alice a já se za svou kamarádku začínala stydět. Edward se snažil ji pomoct, ale nemohl za to, že po něm chtěla něco tak pro něj nepředstavitelně těžkého. Jak se na mě zrovna on může dívat láskyplně? Já bych s tím nejspíš problém neměla, ale u něj se to očekávat nedá.

„A to jsem si říkala, že bude mít s tím focením Bella větší problémy, než ty. Zatím to však vypadá, že se prostě nedokážeš tvářit šťastně a zamilovaně… Co s tebou uděláme?“

„Alice,“ zarazila jsem jí. „Tohle je už trochu moc. Copak se na mě Edward může dívat zamilovaně?“

„Ach, to proto?!“ vyjekla Alice a na tváři se jí objevil spokojený výraz. „Potom si tedy na Bellině místě představ Emmetta a bude to fajn, ano?“ pobízela ho a zase pokračovala ve focení. My se procházeli po parku a hráli si se Seanem, zatímco jsme pak střídali několik druhů kabátů, sak a bundiček.

 

Po dvou hodinách, kdy jsem měla ruce zmrzlé snad na kost, nás Alice vzala do svého ateliéru, kde už měla nachystané bílé pozadí a dvě židličky. Během okamžiku jsem v nich poznala svou práci a spokojeně se usmála. Než jsem si však stačila vychutnat ten pocit, že můj nábytek bude v celostátní reklamě módní značky, začala nás Alice opět komendovat a převlékat nás do dalšího oblečení.

Potom nás posadila na mé židle a Sean si mi sedl na klín.

„Teď jste opravdová rodina!“ zubila se Alice. „Vidíte, že to jde, když se chce. Á – 1, 2, 3 – úsměv!“ Doslova od toho foťáku zářila a vypadala spokojeně. Já jsem si ten den začala taky užívat. Sice to byla ze začátku otrava, protože jsem nevěděla, jak přesně bych se měla tvářit, ale Alice chtěla přirozenost a to se mi nakonec i podařilo. Se smějícím se Seanem to šlo jedna báseň. Ten malý klučina mě vždy dokázal rozesmát a teď tomu nebylo jinak. Jenom Edward se držel trochu stranou a to mě nutilo uvažovat nad tím, jestli mu tak moc vadí fakt, že musí předstírat, že mě miluje, nebo je za tím něco jiného.

Přistihla jsem se, že chci, aby ten jeho úsměv byl opravdový.

„A teď – tatínek a syn dají mamince pusu!“ vykřikla nadšeně Alice.

„Prosím?“ – „Pusu?“ vyjekli jsme oba s Edwardem v jednu chvíli.

„Je to jenom v rámci toho konceptu šťastné rodiny. Copak chci tak moc, Edwarde?“ povzdechla si a já zaznamenala, jak si Edward něco mumlá sám pro sebe.

„Když tohle vydržíš, pozvu tě za odměnu na večeři,“ navrhla jsem a doufala, že bude souhlasit. Edward jenom zavrtěl hlavou, ale nakonec si povzdychl a usmál se na Alici. V tu chvíli mě opravdu zajímalo, co se mu může honit v té jeho zrzavé hlavě.

„Takže – 1, 2, 3 – polibek!“ Sean se s pusou na tvář nezdráhal, ale z Edwardovy strany jsem pocítila jisté zaváhání. Byl to však jenom okamžik, než jsem ucítila jeho rty na své tváři. A v tu chvíli jsem měla pocit, jako by se mi do kůže zabodlo tisíc drobounkých jehliček. Zároveň jsem cítila, jak mi začínají hořet tváře.

„Ještě jednou. 1, 2, 3 – Velká pusa! To je ono!“ Alice byla v sedmém nebi a já se snažila potlačit to chvění v žaludku, které mi způsobovaly Edwardovy drobné polibky. Cítit jeho rty na mé tváři bylo neskutečně příjemné a já se ze všech sil snažila na to nemyslet. Copak to jde? Uvažovat nad tím, jak příjemné jsou polibky mého kamaráda, který je ke všemu ještě gay?

Po těch několika pusách však přišlo ještě něco horšího. Alice vůbec nehleděla na to, kdo jí sedí jako model a že by to měla nějak respektovat. Popadla mě totiž za ruku, donutila mě stanout a následně mi poručila, abych si sedla Edwardovi na klín.

„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad,“ zaváhala jsem a omluvně se podívala na Edwarda. Ten se však na mě vůbec nepodíval. Měřil si Alici a vypadal trochu nazlobeně.

„Žádné takové. Nápad je to skvělý!“ zabrblala Alice a já si tak Edwardovi sedla na klín. Následně si Sean stoupl na druhou židličku a objal Edwarda kolem krku. Se Seanem jsme se začali zubit do objektivu a já se přitom snažila úpěnlivě nemyslet na to, kde sedím – respektive na kom sedím.

A docela se mi to dařilo, dokud Alice nepřišla s další pózou, kterou měl být opět polibek. Tentokrát jsem měla pusu na tvář dát já Edwardovi. A stejně jako on před pár minutami i já jsem tentokrát zaváhala. Do mysli se mi vtíraly myšlenky, které tam neměly co dělat, ale já je přitom nedokázala zaplašit.

„1, 2, 3 – polibek!“ vykřikla Alice a já se rty přitiskla k Edwardově tváři. Několik krátkých sekund jsem tam rty nechala a hned se odtáhla. „Super, pěkný! Znovu, znovu!“ pobízela mě Alice a já se  se špatně skrývanými rozpaky usmála na Edwarda, který se na mě hned po tom prvním polibku podíval tak nějak zvláštně. Nedokázala jsem odhadnout, co se za jeho výrazem schovává. Zřejmě mu byl dotyk mých rtů nepříjemný. Políbil se vůbec někdy s holkou, nebo vždycky věděl, že je gay?

Znovu jsem přitiskla rty na jeho tvář a cítila jsem, jak pode mnou celý ztuhnul. Rychle jsem se tedy odtáhla.

„Alice, tohle stačí. Přestaňme,“ prohlásila jsem a rychle si stoupla. Nechtěla jsem Edwarda trápit víc, než to bylo opravdu potřeba. Navíc jsem se přitom trápila i já. Můj mozek se zabýval naprosto nevhodnými myšlenkami a ty myšlenky mi vnitřně rozechvívaly. Je možné, že to Edward dokonce cítil? Možná jsem se chvěla celá a vůbec si to neuvědomila.

 

Edward

Domů jsme dorazili až pozdě odpoledne a já si připadal tak unavený jako ještě nikdy. Ta Bellina kamarádka je neskutečná. Jakmile jí někdo dá volnou ruku, promění se v hotového generála, kterému by se nepostavil ani upír. Docela jsem se divil, že to ten její syn zvládl bez takových těch dětských výlevů zlosti a nepohody – vždyť byl před foťákem celý den a Alice nepřestávala s komandováním.

„Mám neskutečný hlad,“ povzdechla si Bella a usadila se na terase. „Nikdy by mě nenapadlo, že celodenní práce s Alicí může být tak vyčerpávající,“ stěžovala si a protahovala si přitom záda.

„Doufám, že s podobným nápadem už nepřijde,“ prohodil jsem a zamířil rovnou do obýváku.

„Neboj, i kdyby přišla, tak ji odmítnu. Tentokrát vážně!“ slibovala a já jen doufal, že to myslí vážně. Věděl jsem, že Bella nedokáže něčí žádost dost dobře odmítnout, proto jsem si nedělal velké iluze. Možná by se mi ale mohlo podařit z nějakého dalšího Alicina projektu vyvlíknout.

Posadil jsem se na pohovku a podíval se přes prosklenou stěnu na Bellu. Seděla ke mně zády a stále se protahovala. Když se tak prohýbala v zádech, vlasy jí dosahovaly až k bedrům a já musel přemýšlet nad tím, co se dělo v ateliéru. Aliciny pózy, ve kterých nás chtěla fotit, daleko přesahovaly představu o focení oblečení, ale nahlas jsem tam nic neřekl – přestože jsem zřejmě měl. Možná bych se tak vyhnul chvíli, kdy jsem musel Bellu políbit a cítit tak pod svými rty její hřejivou a měkkou pokožku. Ve chvíli, kdy se mé rty přitiskl k její tváři, jsem se začal cítit nějak divně. A Alice s tím nehodlala přestat po jedné fotce. Musel jsem Bellu políbit na tvář ještě několikrát a potom jsme se ještě museli prohodit. Co se asi Belle honilo hlavou, když na malý okamžik před tím prvním polibkem zaváhala?

„No nic, práce nepočká,“ zamumlala si pro sebe Bella a zvedla se. Okamžitě jsem se zadíval jinam, aby neměla pocit, že ji celou dobu pozoruju a ona kolem mě prošla do svého pokoje, kde jsem během okamžiku zaslechl šustění látky, jak se převlékala. Hned na to se pak otevřely dveře do jejího pokoje a ona se vydala k sobě do dílny.

Copak ji ten hlad přešel? Co si pamatuju, tak dávala jídlu přednost snad před vším. Nechápal jsem, jak je možné, že se místo do kuchyně vydala raději do dílny. Tohle nebyla Bella, jakou jsem poznal, když jsem se nastěhoval do tohohle domu. Nedělal jsem si moc velké iluze o tom, že jsem ji dokázal změnit právě já, ale měl jsem dobrý pocit z toho, že se s tou malou holkou, kterou Black tak sprostě odkopl, něco děje.

Když jsem po chvíli zaslechl, jak začala na něčem pracovat, vydal jsem se k sobě do pokoje a sedl si k náčrtkům nové galerie. V hlavě se mi začínalo postupně rýsovat to, jak by měla vypadat a začínal jsem s tím být spokojený. Nemělo smysl, abych něco zatím navrhoval v počítači, dokud nevymyslím konečný koncept, podle kterého se budeme řídit. Snahu, zapasovat do návrhu něco z tohohle domu, jsem postupně vzdával. Kromě Belly tu nebylo nic, co by bylo nějak zajímavé a… Bella do návrhu použít nešla.

 

Natolik jsem se zabral do práce, že jsem nepostřehl ani fakt, že Bella po nějaké chvíli přestala pracovat v dílně a přesunula se do kuchyně. Až když mě začala volat ke stolu, jsem si uvědomil, že mám docela hlad. Domem si přitom linula skutečně omamná vůně.

„Vystydne ti polévka!“ zavolala a já se s úsměvem zvednul. Zase tak moc se přece jenom nezměnila – pomyslel jsem si, když jsem vešel do jídelny a viděl jí, jak si už nandává plnou misku rýže. Kromě toho na stole leželo několik misek s různými pokrmy a samozřejmě i miska s polévkou. V tomhle domě si skutečně dost potrpí na asijský styl. Profesor Swan na architektuře a Bella na jídle.

„Tohle je taková menší slavnostní hostina a odměna za ten dnešek. Za Alici se ještě jednou omlouvám. Nikdy mi nepřišla takhle otravná, když jsem jí pomáhala,“ zamumlala a já se usadil naproti ní. Bella už se chystala do jídla, když jsem jí misku s rýží zabavil.

„Proč?!“ vyjekla a dívala se na mě, jako bych jí právě zabil domácího mazlíčka, nebo co.

„Myslíš si, že když se budeš takhle cpát, staneš se ženou, jakou chceš být?“ zeptal jsem se a vážně si ji přeměřil. Bella se na okamžik zarazila a potom mávla rukou.

„O čem to mluvíš? Na tom večírku jsem byla perfektní. Neznamená to tedy, že jsem uspěla? Jacob se na mě díval pohledem, který jasně říkal – Proč jsem odkopl takovou ženu? – Tak to dej zpátky!“ prohodila a natahovala se přes stůl po své misce.

„Jsi naivní. Black se tak choval kvůli tomu, že mě nemá rád. A co přesně jsi udělala na tom večírku?“ zajímal jsem se a čekal, jak si Bella svou porci jídla obhájí.

„Hmm… Vedla jsem elegantní konverzaci s Arem Volturim,“ prohodila a spokojeně se zazubila.

„A nakonec jsme museli odejít kvůli tvým ženským problémům,“ připomněl jsem jí úterní události. Byl sice teprve pátek, ale měl jsem pocit, jako by na to už dávno zapomněla.

„To jsem nemohla kontrolovat,“ zamumlala jakoby snad v omluvě.

„Jsi nejenom netrpělivá, ale i neopatrná a neumíš si pohlídat ani vlastní periodu. Opravdu si myslíš, že by měl chlap o takovou ženu zájem?“

„Nezačínej s tím zase. Nejdřív se najíme, umírám hlady, a potom si promluvíme,“ škemrala a tak jsem vzal prázdnou misku a do ní dal jednu lžíci rýže – tu jsem následně Belle podal. „Co?!“ vyjekla. Z její původní porce to byla stěží desetina.

„Měla bys zapracovat na svém projevu. Buď kultivovaná a zkus říct třeba tohle – Od přírody nejsem velký jedlík, takže nemůžu tolik jíst,“ pobídl jsem ji a Bella po mě střelila naštvaným pohledem, pak však má slova zopakovala a my se mohli konečně najíst. 

 

Po večeři se Bella opět zavřela v dílně a já se se skicákem usadil na terase a využíval stále relativně pěkného počasí bez deště. Z dílny ke mně však neustále doléhalo Bellino mumlání, kterému jsem i přes svůj citlivý sluch vůbec nerozuměl. Podle všeho něco dokončovala a nezdála se s tím úplně spokojená…

Jenom hodinu na to, když už jsem se skutečně soustředil na projekt, mě však vyrušila, když rozrazila dveře z dílny a něco sebou nesla.

„Co děláš?“ zeptal jsem se a podezíravě jsem si ji měřil. Nesla sebou věšák na kabáty.

„Tohle je dárek pro tebe. Kvůli mně jsi uprostřed noci sháněl lékárnu a já bych se ti chtěla nějak odvděčit,“ prohlásila a věšák přede mě postavila.

„Mám v sobě trochu lidskosti,“ namítl jsem.

„Udělala jsem to, i když jsem na večeři měla jenom tu trochu rýže cos mi naložil. Jsem neskutečně slabá a to přitom musím zacházet s těžkými a nebezpečnými nástroji. Ale co myslíš? Líbí se ti to?“ zajímala se a ukazovala na věšák. Byl provedený v typicky Belliném stylu. Nahoře měl dokonce zformované malé hnízdo s ptáčkem.

„Vypadá to, že by to mohlo být užitečné,“ odvětil jsem.

„Pff… Bello, ten věšák na kabáty je perfektní, jako bys do toho dala duši – copak jsi nemohl říct něco takového?“ zeptala se naštvaně a já se usmál. Docela se mi líbilo ji takhle provokovat. „Takový… Ach jo, mám takový hlad, že nemám ani sílu mluvit,“ povzdechla si a opřela se o svůj věšák.

Zamyšleně jsem si ji prohlížel a nakonec se zvedl a postavil před ní. Bella se na mě překvapeně podívala. „Dala by sis nějaké nudle?“ zeptal jsem se nakonec a Belle má otázka vykouzlila na tváři nadšený úsměv. Vypadala pomalu jako dítě před vánočním stromečkem, kde je hromada dárků.

Dovezl jsem Bellu až do jednoho podniku kousek od mé kanceláře, kam jsem se občas vydal zahnat hlad, když jsem neměl čas nasytit se něčím jiným a vydatnějším. Věděl jsem, že zde dělají výborné nudle a Bella můj výběr ocenila tak, že misku vybílila během okamžiku. Pomalu jsem nestačil ani mrknout a nudle z její misky zmizely do poslední. Nechápal jsem, jak tak malá holka může mít tak obrovský apetit, ale to nadšení, které u jídla projevovala, bylo neskutečné.

Když pak dojedla, koupil jsem každému ještě kornout se zmrzlinou a mohli jsme vyrazit zpátky. Auto jsem měl zaparkované dvě ulice odtud, takže jsme se museli trochu projít.

„Chodíš sem často?“ zajímal se Bella a šla vedle mě.

„Když dělám déle a dostanu hlad, příležitostně se sem zajdu najíst,“ odvětil jsem popravdě.

„Kolem kanceláře máš hodně podniků, kde se dá najíst, proč chodíš zrovna sem?“ vyzvídala a já se na ni shovívavě usmál. Ta holka neměla ani nejmenší zdání, že jsem tohle místo vybral právě kvůli ní. Chtěl jsem jí udělat radost, když už jsi dala tu práci s věšákem na kabáty. Nečekal jsem, že mi bude něco dávat jako odměnu za léky, které jsem jí přivezl. Překvapila mě a já se jí hodlal odvděčit.

„Vždycky tu mám pocit, jako bych byl skutečně v Asii,“ zamumlal jsem odpověď a rozhlédl se kolem. Tohle bistro mělo na svém menu převážně korejské speciality a tak sem přitakovalo převážně speciální klientelu. Málo kdy jsem tu zahlédl bílou tvář.

„Cestoval jsi hodně?“

„Ne. Necestoval jsem od doby, co jsem byl malý a co jsem jezdil s tátou,“ přiznal jsem.

„A co školní výlety?“ Bella byla až neskutečně zvědavá a já… Měl jsem chuť se jí svěřit, jenže – bylo to těžké. Věděl jsem, že jí budu moct říct pouze část pravdy. Nikdy se nedozví všechno, přestože za svou otevřenost a bezvýhradní důvěru, kterou ve mně má, by si to jistě zasloužila.

„Byl jsem pokaždé v knihovně,“ zalhal jsem.

„Óóó! Musel jsi být úplný vyvrženec. Děti, které nejedou na výlet a jenom se učí, bývají vždycky tak protivné,“ dobírala si mě a vůbec se za to nestyděla.

„Byl jsem na sebe přísný. A pořád jsem, nemůžu polevit, dokud se mi nepovede dosáhnout cílů, které jsem si předsevzal.“ Vzpomínka na otce a jeho smrt mě stále trápila. Chtěl jsem přijít na to, proč to Billy Black udělal, ale neměl jsem možnost.

„Čeho chceš dosáhnout?“

„Pojďme.“ Bellinu otázku jsem záměrně ignoroval. Nemohl jsem ji říct, že toužím po odpovědi a hned na to i po pomstě. Takového mě Bella nezná a já doufal, že nikdy ani nepozná.

„Až dosáhneš toho, čeho chceš, pojedeš na výlet a mě vezmeš sebou, dobře? Ať se děje cokoliv, uděláme si společný výlet,“ prohlásila a spokojeně se zazubila.

„Je tu nějaký důvod, proč bych tě měl brát s sebou a trpět tak?“ zajímal jsem se a doufal, že to její nadšení trochu schladí.

„Budu hodná. Postarám se o všechna zavazadla a udělám, cokoliv mi řekneš,“ slibovala.

„Opravdu?“ podivil jsem se.

„Vezmeš mě s sebou?“

„Budu o tom přemýšlet,“ slíbil jsem trochu rezignovaně. Nějak jsem si v tuhle chvíli nedokázal představit, co bude za pár týdnů, až skončí soutěž o návrh galerie a já se potom přestěhuju zpět domů nebo do nějakého jiného domu. Bella přece něco zmiňovala o návratu otce domů, takže jsem nepočítal s tím, že v jejím domě zůstanu.

„Zabilo by tě, kdybys řekl, že mě vezmeš?“ zamračila se na mě a lehce mě sevřenou pěstí bouchla do paže. Pak už jsme došli k autu a mohli jsme vyrazit domů.

 

V sobotu nad ránem, když Bella ještě spala, jsem se vybral na lov. Potřeboval jsem doplnit trochu výživnější stravu, než obyčejné lidské jídlo. Navíc jsem potřeboval trochu klidu a možnost soustředit se pouze na les, rychlý běh a tlukoucí srdce mé kořisti. Musel jsem si z hlavy vyhnat myšlenku na to, že nevím, co se mnou bude, až nebudu denně vídat Bellu. Ta její praštěnost se mi nějak dostávala pod kůži a já se toho potřeboval zbavit.

Vrátil jsem se až v neděli pozdě večer, poté, co jsem na Bellu úspěšně nemyslel několik hodin. Rovnou jsem zapadl do koupelny, aniž bych se namáhal s pozdravem. Dvoudenní pobyt v lese se na mém oblečení přece jenom podepsal a nechtělo se mi Belle nic vysvětlovat. A to jsem mohl počítat s tím, že nějaké otázky by určitě měla.

 

V pondělí ráno jsem se pak vypravil do kanceláře. Byl jsem tam jako obvykle první, ale než jsem se stačil ponořit do práce, přišel i Emmett s Jane. Ta malá holka s vizáží studentky střední školy nám hned připravila lahodně vonící kávu a nad ní jsme si mohli projít některé pracovní body, které bude potřeba co nejdříve zpracovat. Stále jsme totiž neměli dokončenou jednu stavbu a peníze, které jsme měli za její dokončení zkásnout byly v nedohlednu.

„Rekonstrukce bytu paní Moralesové tedy odsunu stranou…,“ informovala mě Jane, když v tom Emmettovi zazvonil telefon a on ho hned vyhrabal z kapsy. Chvíli se na něj zamračeně díval a následně si povzdechl.

„Špatné zprávy?“ zajímal jsem se s drobným úsměvem, který mi měl Emmett hned smazat.

„Právě mi přišlo oznámení, že Galerie přidala nějaké nové informace k projektu. Upravili požadavky pro výběrové řízení. Respektive požadavky, které budou kladeny na firmy,“ povzdechl si a promnul si čelo.

„Co tam píšou?“ zeptal jsem se naprosto klidně, přestože už podle Emmettova výrazu mi bylo jasné, že nic dobrého pro naši malou firmu.

Emmett se znovu zadíval do telefonu a nahlas začal číst: „Architektonické firmy, účastnící se konkurzu, musí fungovat nejméně 10 let… Zároveň musí mít zkušenosti v nadnárodních projektech a nejméně tři vítězství v těchto soutěžích… Dále musí mít firma na svém kontě alespoň deset projektů staveb, které byly dražší než 45 milionů dolarů…“

„Kolik firem může tahle kritéria splnit?! Vždyť podobné požadavky jsou nesplnitelné!“ vyhrkla Jane.

„Pro naši firmu ano, ale jsou takové firmy, které tato kritéria bez problému splní,“ informoval jsem ji a na mysli mi vytanul Billy Black. Vzhledem k tomu, jak se Aro choval na Noci architektů jsem neměl pocit, že by hodlal být takhle zákeřný, takže mě napadlo jediné – Black se opět rozhodl hrát špinavou hru a nějakým způsobem donutil Ara, aby takhle zpřísnil požadavky.

„Co budeme dělat?“ zajímal se Emmett. Kromě Galerie jsme teď většinu projektů odložili bokem.

„Budeme pokračovat na projektech, které jsme měli rozpracovány před Galerií,“ odpověděl jsem naprosto klidně, přestože uvnitř mě to začínalo vřít. Nemohl jsem si však dovolit ztratit chladnou hlavu před Jane a rovněž ani před Emmettem, jakkoliv mě on znal moc dobře.

„Jdu se tedy věnovat té rekonstrukci, už mám nachystané nějaké vizualizace interiéru, takže se s paní Moralesovou domluvím na schůzce a zkusíme projekt posunout dál,“ prohlásila Jane a zvedla se ze židle, aby odešla ke svému pracovnímu stolu.

„Black se nás, jako konkurence, musí opravdu obávat. Nenapadá mě nikdo, kdo by měl tak dlouhé prsty, aby něco podobného zařídil,“ prohlásil Emmett a já jenom nepatrně přikývl.

Po jeho odchodu z mé kanceláře jsem se pak zahrabal do rozdělaných projektů a těch dalších potencionálních, ale už někdy kolem třetí odpoledne jsem toho měl plné zuby. Vztek ve mně kypěl už od rána a potřeboval jsem slyšet nějaké normální vysvětlení pro takovou změnu postoje.

Popadl jsem tedy aktovku a mobil a vyrazil ven. Nikdo z kanceláře se mě ani nesnažil zastavit a tak jsem během tři čtvrtě hodiny parkoval naproti Galerii. Rozhovor s Arem byl pro mě důležitý a doufal jsem, že si na mě najde chvilku.

Už ve foajé jsem však narazil na slečnu Halleovou – pobízela dva pracovníky galerie, kteří měnili obraz naproti vstupu, přesně podle mého návrhu.  Udělalo mi to nepatrnou radost, ale vztek to stejně nesnížilo na přijatelnou hladinu.

„Pokud jdete za panem Volturi, nemyslím si, že tu dneska bude,“ prohlásila Rosalie, která mě však mohla zahlédnout pouze periferně. Neměl jsem náladu vybavovat se právě s touto osobou, takže jsem se ji chystal obejít tak velkým obloukem, jak mi to interiér haly dovoloval. Ale i tak si mě všimla.

Rosalie se otočila od těch dvou mužů, kteří obraz konečně zavěsili rovně a podívala se na mou maličkost. „Předpokládám správně, že jste tu kvůli těm upraveným kritériím na architektonickou firmu, že ano? Dneska dopoledne jsem to zjistila na stránkách Galerie. Myslím, že když jsem byla na obědě, musel se ředitel kvůli tomu rozčílit, protože když jsem se vracela, odcházel ze své kanceláře. Nejspíš to šel prodiskutovat se svým strýcem, který za rozhodnutím stál. Bohužel si nemyslím, že by to k něčemu bylo. Marcus Volturi svoje názory často nemění – dokonce ani na přání svého synovce,“ prohlásila a já se konečně dostával do obrazu.

Billy Black byl zatracený parchant, který obešel Ara a rovnou si to zamířil k Marcusovi, který měl přece jenom o trochu větší vliv. Cítil jsem, jak mi v hrudi začíná rezonovat vzteklé zavrčení a nejraději bych do něčeho praštil, ale kvůli tomu, kde jsem se zrovna nacházel, jsem si podobné chování musel odpustit. Takže jsem jenom vztekle zatnul čelisti a zvažoval, co budu dělat dál.

„Můžu vám koupit pití?“ navrhla z ničeho nic Rose a vyčkávavě se na mě dívala. V její tváři se však odrážela chtivost, která se částečně mísila s lítostí. V kombinaci s jejím dokonale uhlazeným vzhledem to působilo nepřirozeně.

„Dnes musím odmítnout.“ Její návrh mi nepřišel vhodný. Navíc jsem se obával, že by si od toho slibovala víc, než bych byl schopen akceptovat. Současně mě však myšlenka na alkohol zvláštně nadchla. Jakožto poloupír jsem toho sice musel vypít daleko víc, než obyčejní lidé, ale… opít jsem se mohl!

„Právě jsem skončila v práci,“ prohodila a nenuceně se usmála, když mávla na ty dva chlapíky, kteří stále postávali nedaleko a čekali na její další příkazy. „Mohl byste mě odvést?“

Nevzdávala se a jediné, co mi na ní v tu chvíli imponovalo byla ta její kuráž. Jinak mi byla velmi nepříjemná.

„Omlouvám se, ale nemyslím si, že bych to dneska mohl udělat,“ namítl jsem a už jsem byl na odchodu z Galerie.

 

Po několika panácích whisky, která se příjemně propalovala mými vnitřnosti jsem se cítil natolik otupělý, že jsem mohl vyrazit domů. I tak jsem si však u barmana koupil celou láhev tohohle pití. Dneska by mi obyčejné pivo nestačilo i kdybych ho pil na litry.

Cestou domů jsem musel stále myslet na otce a na to, co mu Black provedl. Dokonce jsme měl před očima stále ten jeho škodolibý škleb, když jsem ho po otcově smrti viděl poprvé. S Jacobem nás přijeli vystěhovat z našeho domu. Prý se nachází na území, které spadá do teritoria jeho smečky a táta tam měl pobyt povolen jenom na dobu určitou… Nebo nějaké podobné kecy. Tehdy jsem ho moc nevnímal. Stále jsem byl mimo z faktu, že svého otce už neuvidím a že se s mámou budeme muset někam přestěhovat. Všechno ostatní šlo nějak mimo mě.

Tedy až na ten Jacobův nadšený výraz ve tváři, když si prohlížel náš dům.

Nenáviděl jsem ho. A stejně tak jsem nenáviděl jeho otce a všechno co ti dva představovali.

Ještě za jízdy jsem musel doplnit hladinu alkoholu, která začala nebezpečně klesat k normálu. Před domem jsem pak do sebe hodil skoro čtvrtinu lahve a cítil v útrobách všechno to teplo. Naprosto jsem si tím kazil požitek ze včerejšího lovu, ale bylo mi to upřímně jedno. Stav mé mysli byl stále u vzpomínek na to, co všechno Black udělal, aby mi zkazil život – a že se o to snažil pořád, vlastně už od mého narození.

„Proč jdeš tak pozdě? A proč nezvedáš… Ach!“ s těmihle slovy mě přivítala Bella jen co jsem vešel na dvůr.

„To je moje kamarádka, Bella Swanová... Moje kamarádka Bella!“ zavěsil jsem se na ni a nasál vůni jejich vlasů. Byla to dokonalá a jedinečná vůně.

„Ach – páchneš alkoholem. Edwarde! Kolik jsi toho vypil?“ plísnila mě a já na ni zamával napůl vypitou lahví a hned na to jsem si znovu přihnul. S Bellinou pomocí jsem se pak dostal až na terasu, kam mě usadila a sama si sedla vedle mě. Vnímal jsem, jak mě upřeně pozoruje, ale pohled jsem jí nemohl oplatit. Upír ve mně si stále dobře uvědomoval celou tu situaci i to, jak jsem se na ni před okamžikem věšel, ale člověk ve mně byl úplně odrovnaný množstvím alkoholu.

„Bez obav, kamarádko… Bello,“ povzdechl jsem si a znovu si upil. „Jsi moje kamarádka, víš to?“

„Ach jo, ty jsi tou whisky nasáklý jak houba. Co se stalo? Takhle jsem tě ještě neviděla,“ zajímala se a natáhla se po láhvi, kterou mi překvapivě jednoduše vykroutila ze sevření a odložila ji za sebe.

„Občas má člověk potřebu se prostě opít do němoty... Jenom mě to obvykle moc nejde,“ zamumlal jsem.

„Řekneš mi, co se s tebou stalo? Pohádal ses s Emmettem? Co se stalo?“ naléhala na mě a já jsem měl potřebu mluvit. Někomu upřímně říct, co se stalo a proč jsem na tom tak, jak jsem.

„Pracoval jsem, jako kdyby na tom záležel můj život. Všichni si o mě mysleli, že jsem šílený workoholik. Pracoval jsem opravdu jako šílený, ale nebylo to k ničemu… Stále jsem to malé dítě… to malé dítě, které nemohlo udělat nic, ani když umřel jeho otec. Jsem to dítě, které si myslelo, že se zblázní kvůli křivdě… Opravdu zešílel křivdou, ale jak bych se mohl postavit proti té zdi, kterou představoval a udeřit? To dítě…“

„Edwarde,“ zaslechl jsem její povzdech a Bella si ke mně přisedla blíž. Už jsem jasně vnímal její tělesné teplo, které z ní vyzařovalo a nějakým způsobem to bylo uklidňující.

„Nehledě na to, jak moc jsem pracoval, jsem pořád na stejném místě,“ zamumlal jsem a zadíval se na Bellu, která byla jenom pár centimetrů ode mě a upřeně mě pozorovala.

„Edwarde, všechno se urovná, uvidíš,“ konejšila mě a její slova mě donutila udělat něco, nad čím jsem o víkendu přemýšlel vcelku dlouho, ale co jsem se donutil pohřbít někde uvnitř mě. Množství alkoholu a její blízkost mi však potlačily jakékoliv zábrany a já tak přitiskl své rty na ty její.

Hebké…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 6. kapitola:

 1
14.03.2018 [21:39]

BreeTannerBáječná kapitola! Emoticon Jsem ráda, že mám konečně zpátky pc a můžu zase číst. Emoticon Emoticon Tohle totiž stojí za to. Emoticon Emoticon

2. Seb
12.03.2018 [19:04]

Skvělá kapitola a ten konec Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Moc děkuju a těším se na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Dommy1
11.03.2018 [22:41]

Super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!