Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 1. kapitola

Personal taste - 1. kapitolaMůže vztah, ve kterém je žena mužem brána jako zmoklé zatoulané štěně dopadnout dobře? Bella v této povídce chodí s Jacobem ale jejich vztahu obětuje víc, než je zdrávo. Naprosto ignoruje fakt, že ten kluk ji vůbec nemiluje.

Je tedy potřeba, aby Bella získala větší sebevědomí a před nikým se neplazila a neponižovala. A od toho je tu Edward - kluk, který z Belly udělá ženu, kterou muži jenom tak neodkopnou. Dokonce i on sám bude mít problémy se svými vlastními city.

Jacob si však nehodlá nechat nic líbit a jelikož je s Edwardem a jeho rodinou již několik desetiletí na ostří nože, bude to opravdu tvrdý boj.

Může tento příběh vůbec pro všechny dopadnout dobře? To si budete moc ověřit, když si přečtete tuto povídku.

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

 

Prolog

To ráno začalo jako každé jiné zvukem budíku. Jeho otravný tón se nesl luxusně zařízeným pokojem stejně jako malou dílnou. Na pohodlné posteli se saténovými přikrývkami se rozvaloval on a na zemi plné řezin se probouzela ona.

On byl mladík žijící v samotném středu Seattlu. V bytě v nejstarším mrakodrapu ve čtvrti Downtown a ten byl na míle vzdálený od té malé dílny nacházející se při severním okraji Seattlu. Downtown bylo centrum, kde všechno žilo a kde žili ti nejlepší, Lake City naopak klidné předměstí s domy a zahradami.  

Na první pohled tu nebylo nic, co by tyhle dvě místa a tyhle dvě osoby mohlo spojit, ale to se mělo během pár hodin změnit.

 

1. kapitola

Isabella

Natáhla jsem se po tom zběsile vyzvánějícím budíku. Toužila jsem jej zaklapnout a dál spát. Má snaha však byla naprosto marná. Poslepu jsem se do toho zatraceného krámu nemohla trefit. Nadzvedla jsem se na loket a v tu chvíli jsem se o něco praštila. Cítila jsem tepající bolest na čele a to mě donutilo otevřít oči.

Zmateně jsem zírala na okraj stolu.

„Do háje,“ zabručela jsem, když mi došlo, co se stalo. Rozhlédla jsem se po dílně, kde jsem opět strávila celou noc, aniž bych to jakkoliv plánovala.

Budík nepřestával vyzvánět a teď už dokonale bdělá jsem se po něm natáhla, aby spatřila číslice, které oznamovaly, že už teď jdu pozdě. Ve chvíli, kdy jsem na budíku zaznamenala sedm dvacet, jsem si totiž vzpomněla, že dnes otvírám svůj obchod s nábytkem a rozhodně nesmím přijít pozdě.

Zběžně jsem ze sebe smetla řeziny, které se mi mě během spánku nalepili na oblečení, abych je neroznášela po domě a vydala se do koupelny. V zrcadle jsem zkontrolovala, jak moc hrozná je ta rána na čela a pro jistotu ji přelepila náplastí – během dne hrozilo, že se postupně vybarví a na mé světlé pokožce by svítila jako lampión s podivnou zelenofialovou barvou. A to jsem před možnými zákazníky nemohla připustit.

S kartáčkem v puse, jak jsem se za pochodu snažila vyčistit si zuby, jsem vešla do svého pokoje a hledala něco příhodného na sebe.

Nic však neodpovídalo mým představám.

S krátkým zaváháním jsem proto zamířila do pokoje, který se nacházel přímo naproti tomu mému a dělil je jenom rozlehlý obývací pokoj. Rose nesnášela, když jsem si od ní půjčovala šaty a tomu taky odpovídala izolepa nalepená na její šatní skříni. Tu jsem však naprosto ignorovala a skříň otevřela, abych si vybrala něco na sebe. Měly jsme podobnou postavu, takže nebyl problém, abych se během okamžiku nasoukala do jednoduchých černých pouzdrových šatů končícími těsně nad koleny.

Ve chvíli, kdy jsem se natahovala pro boty, které by k nim ladily, se domem rozezněl můj telefon. Spěšně jsem se tedy pro něj rozběhla.

„Hlavně mi neříkej, že jsi ještě doma!“ ozval se na druhé straně nabručený hlas mého obchodního partnera, jak se Mike rád nazýval. Přátelili jsme se už od školky, co jsem si pamatovala, a tak nebyl problém, abych ho přizvala ke svému podnikání.

„Neboj, hned tam budu,“ zamumlala jsem do telefonu a obouvala si lodičky na osmi centimetrovém podpatku – jedny z nejnižších, které Rose vlastnila. Nohy se mi v nich trochu zatřásly. Tohle bude jistě velká zkouška. Patřila jsem totiž k tomu typu lidí, co si potrpí na pohodlí.  Společenské šaty a boty na podpatkách, které mi mimochodem neskutečně slušely – což mi říkal můj vlastní odraz v zrcadle, mi nic neříkaly. Dnes jsem však byla ochotná udělat výjimku.

„Nezapomínej, jak je dnešek důležitý. Zaspat jsi mohla včera a dokonce i před týdnem, ale dneska ne,“ brblal dál Mike a já ho poslouchala jenom tak na půl ucha jelikož dál v zrcadle zkoumala svůj vzhled. „Jo a -,“ ozval se najednou opět akční Mikeuv hlas, „zapomeň na to, že přijdeš do obchodu v té strašné mikině a teniskách! Ty dneska zůstanou doma,“ upozorňoval ji, jelikož znal vkus své nejlepší kamarádky.

Nad Mikeovou poznámkou jsem se pouze zasmála. Představila jsem si jeho výraz, až mě spatří v těchhle šatech. Spokojeně jsem si je ještě srovnala a chystala se vyjít z domu, když v tom se mi noha na tom šíleném podpatku podvrtla a já se skácela k zemi.

„Tohle už není možné,“ zamumlala jsem, když jsem spatřila, že podpatek na jedné z lodiček je zlomený. Rose mě zabije, až se vrátí domů.

Rychlým pohledem na hodiny jsem však zjistila, že nemám čas nad něčím podobným dál hloubat a pokud mám stihnout autobus do centra, musím si pohnout. A pomyšlení na to, že bych měla tu trasu od domu na autobusovou zastávku zdolat na podpatcích mi moc nepřidalo. I přes Mikeův zákaz jsem se tedy obula do pohodlných tenisek, které naprosto neladily s šaty, stáhla si pečlivě učesané vlasy do culíku a vyběhla z domu. Měla jsem to jenom tak-tak, aby to stihla. Konečně – upravit se můžu až v obchodě.

 

Edward

Zvuk budíku mě vytrhl ze snu, kde mi právě investor gratuloval k vítěznému návrhu. I do spánku se mi promítly všechny mé přání, které jsem si od dnešního dne sliboval. Za pár hodin se mělo rozhodnout o vzhledu nové administrativní budovy, která doplní centrum Seattlu o další skvost. O velké konkurenci jsem věděl, ale ani tak jsem nepřestal doufat ve vítězství.

Kvůli tomu jsem taky dneska nespal doma. Kvůli častému ponocování nad projekty jsem si už před časem pořídil malý byt kousek od kanceláře. Nemusel jsem tak trávit nekonečně dlouhé hodiny v dopravní zácpě a mohl se místo toho trochu vyspat.

„Vypni ten budík, nevidíš, že se pokouším spát?“ zamumlal vedle mě rozespale Kate.

„Musíš vstávat, za chvíli odcházím a nehodlám tě tu nechávat,“ namítl jsem a vyhrabal se z postele. Kate nebyla má přítelkyní, pouze se o to snažila… Snad celou dobu, co jsme se znali a že už to bude pěkných pár let.

„Edwarde, můžeš mi vysvětlit, jak můžeš odolávat takovému sexy pokušení, jakým jsem já?“ zeptala se, když mě zahlédla vyhlédnout ze šatny. Zkoumavě jsem si prohlédl její štíhlé a dokonale tvarované tělo v noční košilce, která toho zrovna moc nehalila, a opět jsem se dal do zavazování kravaty.

Musel jsem uznat, že je Kate opravdu krásná ženská, ale… nevzrušovala mě. Možná to bylo tím, že jsem ji znal od dětství, možná taky tím, jak se mi vnucovala anebo jenom tím, že ji i má matka viděla jako dokonalou partii pro mě kvůli tomu, že jsem stejný druh. Nevěděl jsem, ale ke Kate jsem nedokázal cítit nic víc, než čistě bratrské city. A potřeboval jsem, aby to jednou pochopila i ona. Sdílet společně postel tomu nepomáhalo, ale copak jsem ji mohl vyhodit, když se ke mně  podnapilá večer nasoukala? Potřeboval jsem se vyspat a nehodlal se o těch pár drahocenných hodin připravit hádkou s ní.

„Myslíš si, že když se jakákoliv žena svlékne, je to sexy?“ Byl jsem na ni přísný, ale Kate bylo těžké odradit. Nerozuměl jsem tomu, jak si může to mé skoro až očividné ponižování, nechat líbit.

„Je možné… že se ti líbí muži?“ zeptala se po chvíli, kdy si nechala mou otázku projít hlavou a vyvodila si z toho vlastní závěry.

„Tys’ to nevěděla?“ zeptal jsem se se špatně skrývaným sarkasmem. Nechápal jsem, kde Kate k podobné myšlence přišla, ale pokud by mi to trochu pomohlo, byl jsem ochotný to na malou chvíli připustit. Samozřejmě jenom v její přítomnosti. Před nikým jiným bych podobnou lež nikdy nevyslovil, ba na ni ani nepomyslel.

Kate si však jenom odfrkla. Bylo to jasné znamení, že na mou otázku nenašla žádnou inteligentní odpověď. A tím byl náš ranní rozhovor ukončen a já se mohl připravit na prezentaci. Doufal jsem, že jednou najdu způsob, jak od sebe Kate dostat. Představoval jsem si, jak se jednou před ní objeví nějaký chlápek, který upoutá její upíří část a ona se do něj zamiluje tou nezlomitelnou láskou a já budu mít konečně klid. Sám jsem v hloubi duše nad něčím podobným několikrát uvažoval, ale na realizaci jakékoliv seznamovací akce, jsem neměl čas.

 

Z pronajatého bytu jsem odcházel ve spěchu. Kate mě zdržela víc, než jsem předpokládal. Kdyby mě jenom napadlo, že se k mě v noci takhle vplíží namol opilá, natáhl bych si budík aspoň o hodinu dřív. Takhle jsem musel doufat, že mě cestou do centra nezastihne dopravní špička.

Což mi vyšlo jenom tak na půl. Hlavním viníkem byla dodávka zaparkovaná u mého auta tak, že jsem neměl šanci vyjet. Blikaly na ní výstražné světla, ale majitel nebyl nikde v dohledu. Zlostně jsem nakopl jedno z kol a pohlédl na hodinky. Nemohl jsem čekat na to, až se objeví řidič. A jelikož se po ulici pohybovalo překvapivě moc lidí i na tuhle brzkou dobu, nemohl jsem ani použít všechnu svou sílu, abych auto odtlačil a mohl vyjet.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se rozběhnout i s modelem stavby v rukách na nejbližší zastávku autobusu a doufat, že se mi podaří cestou chytit taxík.

Cestou jsem v kapse saka vylovil ještě telefon, abych dal Emmettovi vědět, že budu mít nejspíš zpoždění. Potřeboval jsem, aby trochu pozdržel začátek prezentace, než se mi podaří dorazit.

U autobusové zastávky jsem tedy zběsile mával na každé projíždějící auto s nápisem TAXI, až nakonec jedno zastavilo. Úlevně jsem se oddechl a chystal se nasednout, když se moje ruka sahající po otvírání dveří setkala s cizí, která příjemně hřála. Překvapeně jsem se podíval na osobu, které patřila.

„To taxi jsem si chytila první,“ oznámila mi ta holka nesmlouvavě a měřila si mě přísným pohledem oříškových očí. Srdce ji přitom sprintovalo, jako by uběhla závod a ve tváři byla červená. Vypadala zadýchaně, takže jsem se možná s během ani moc neseknul.

„Tak to ani náhodou,“ namítl jsem a oplatil jí její pohled. Pospíchal jsem a nehodlal se svého dopravního prostředku tak snadno vzdát. „Přišla jste teď.“

„Co to melete za blbosti? Já jsem tu už dobrých pět minut a tohle taxi jsem si chytila já,“ namítla a už lehce zvyšovala hlas.

Než jsem jí však stačil něco odpovědět, zaznamenal jsem, jak se auto rozjelo pryč. Zmateně jsem se za ním podíval. Ta holka, se kterou jsem se hádal, mě natolik rozptýlila, že jsem si nevšiml, jak se k taxíku přiblížila další osoba a naprosto neeticky nám ho ukradla.

„Do hajzlu,“ zamumlal jsem a už se rozhlížel po dalším taxíku. Jednu malou chvíli, když jsem se díval do tváře té holky jsem byl v pokušení ji nabídnout, že se o taxík podělíme, ale teď – když mi kvůli ní jeden ujel – jsem nehodlal být gentleman a něco podobného jí nabízet.

Místo dalšího taxi však na zastávku dojel autobus. Lehce znechuceně jsem do toho přeplněného dopravního prostředku nastoupil. Všude kolem mě se mísily lidské pachy, které v tak těsném prostoru nabývaly na intenzitě. Voňavky, pot, cigaretový odér… to všechno mi pronikalo citlivým nosem a já opět zatoužil po taxíku. Takhle jsem totiž musel balancovat s modelem mezi ostatními lidmi a doufat, že se nic nestane.

Na další zastávce, kdy několik lidí vystoupilo, jsem se rozhodl ukrást jedno místo pro sebe. V tu samou chvíli jsem si všiml, že nepříjemná holka z autobusové zastávky jede v autobusu taky. Měla zájem o mnou vyhlídnuté místo. Oba jsme se před ním zastavili.

Chvíli na mě vyzývavě koukala, než zabručela: „Nesednete si?“

„Jasně, děkuji,“ souhlasil jsem okamžitě a i přes její zamračený výraz si sednul. Ta holka se pověsila na madlo připevněné ke stropu autobusu a při jízdě se nechala strhávat pohyby autobusu. Každý rozjezd a zastavení, každý zatáčka… to všechno mělo vliv na její stabilitu a já jenom s velkou obavou sledoval, jak nebezpečné to je. Jak pro ni, tak pro můj model, který mi teď trůnil na klíně.

Zrovna ve chvíli, kdy autobus prudce zastavil na červené, se má noční můra stala skutečností. Holka přede mnou povolila svůj stisk kolem madla a – řítila se přímo mým směrem a rovnou na můj model! Musím ji zastavit – blesklo mi hlavou a tak, aniž bych nad tím nějak přemýšlel, jsem před sebe natáhl ruce.

No, a aby toho to ráno nebylo málo, svým manévrem se mi nějakým způsobem podařilo chytit ji za zadek!

„Zatraceně!“ vykřikla a už opět stála na nohou. „Kam si myslíte, že saháte?“ rozkřikla se po mě a přivolala tak pozornost okolních cestujících.

„Nesahal jsem. Blokoval jsem,“ bránil jsem se.

„Jak to myslíte – blokoval? Zíral jste mi na zadek!“ trvala si dál na svém a já jsem nemohl nic pořádného namítnout. Ve skutečnosti jsem si její zadek chvíli prohlížel. Vždyť stála kousek přede mnou a já měl její pozadí ve výšce očí. Copak to jde, nezavadit o něj pohledem? A rozhodně to nebyl škaredý zadek, jenom… Černé šaty ho pěkně obtahovaly, možná až moc a tak jsem si ty kalhotky pod nimi nemusel ani představovat.

„Skoro jste mi zničila model, a tak jsem neměl jinou možnost, jak ho chránit,“ namítl jsem.

„Cože? Vy mi tady říkáte, že ta hromada plastu je důležitější, než můj zadek?“

„Tahle hromada plastu-,“ ukázal jsem na model, „je moje obživa.“

„Hou… Hou…! Fakt-.“ Snažila se rozdýchat má slova. Konečně jí sklaplo a neměla co dodat – aspoň jsem si to myslel. „S takovým úchylem se nemám o čem bavit,“ zamumlala a potom mě skutečně začala ignorovat, přestože si neustále něco mumlala pro sebe. Já však slyšel každé slovíčko, jak by mě nejraději obvinila ze sexuálního harašení a podobně.

„Slyšela jste někdy o záměrné nedbalosti?“ Po chvíli mi to nedalo a já se musel ozvat.

„Z-záměrná co?“ obrátila se na mě nechápavě.

„Protože moje jednání nebylo úmyslné nebo záměrné, i když vás to urazilo, nespáchal jsem žádný zločin,“ vysvětloval jsem a doufal, že jí to pomůže se trochu zchladit. Protivila se mi totiž myšlenka, že mě někdo obviňuje právě ze sexuálního harašení.

Holka přede mnou jenom několikrát nabrala vzduch do plic, aby mi něco odpověděla, ale nakonec ho poraženecky vypustila z úst. Bože, už abych byl v centru – pomyslel jsem si a odvrátil od ní pohled. Tohle ráno bylo neskutečně šílené.

V dalším momentu jsem zjistil, že s rozumnými argumenty u ní zřejmě neuspěju, protože popadla tu hromadu plastu – alias můj model – do rukou a zvedla ho. Šokovaně jsem hleděl na její počínání.

„Co to děláte?!“ vykřikl jsem a okamžitě se po modelu natáhl. Nebylo to nijak těžké. Ta holka mi sahala stěží po ramena. Převzal jsem od ní svůj model a jen co měla ta praštěná holka volné ruce, popadla mě za zadek!

„A jsme si kvit!“ řekla spokojeně a mě z toho šoku vypadl model z rukou. Samozřejmě se při kontaktu s podlahou rozbil. Měl jsem sto chutí se po té holce natáhnout a něco jí udělat, ale to jsme přijížděli na další zastávku, a jelikož si byla dobře vědoma, co provedla, okamžitě vysedla.

Tohle je snad zlý sen! To nemůže být pravda. Ta holka se mi určitě jenom zdá a já se za chvíli probudím, model bude v pořádku ležet na mém pracovním stole a já se vydám do práce.

 

Isabella

Hnala jsem se obchodním centrem k jednomu z těch malých obchůdků, kterých v téhle budově bylo nespočet. Teď jeden patřil i mě. Tedy – měla jsem ho v pronájmu, ale smlouva s mým jménem jasně říkala, že je můj a já jsem v něm otvírala svůj první obchůdek a nábytkem. Nemohla jsem se dočkat, až si poprvé potřesu ruku s prvním zákazníkem, ačkoliv mi to mé nadšení trochu kazily události z dnešního rána. Ten chlápek  v autobuse mě rozpálil pěkně do běla. Ještě že jsem se mu mohla za ty jeho ruce na mém zadku pomstít aspoň na modelu – ačkoliv ten jeho zadek byl opravdu kus. Teď už bylo potřeba, abych ho nikdy znovu nepotkala.

Bylo něco po deváté, když jsem vběhla do obchodu. „Už tu byli nějací zákazníci?“ zeptala jsem se nedočkavě Mikea, který si mě zamračeně prohlížel. Na můj doraz jenom zavrtěl hlavou.

„Snídala si?“ zajímal se Mike, když jsem se posadila na jednu z mých vlastnoručně vyrobených židlí.

„Ne,“ přiznala jsem a dala si přes hlavu cedulku s mým jménem.

„Tady máš,“ prohodil a podával mi sáček z pekařství a kelímek s kávou. Vděčně jsem se na něj usmála a už zkoumala obsah sáčku. Ještě vlažné loupáčky byly dokonalé. „Mě neděkuj, není to ode mě,“ namítl, když už jsem se k tomu poděkování nadechovala.

„Jacob,“ zamumlala jsem a spokojeně se usmála. Nezapomněl. Cítila jsem ten hřejivý pocit na prsou.

„Kromě té snídaně ti tady nechal ještě něco,“ prohlásil a ukázal za sebe. Na stole tam ležel velký puget.

„Páni! To poslal Jake?“ nestačila jsem se divit a vstala, abych se tou nádhernou kyticí pokochala a přivoněla si k ní. „I když má tolik práce, pokaždé si na mě vzpomene,“ mumlala jsem s nosem přitisknutým ke gerberám a kopretinám.

„Proč vlastně nepřišel, aby tě podpořil osobně?“ zajímal se Mike. Z nějakého, mě neznámého důvodu, neměl Jacoba rád.

„Říkala jsem ti, že má hodně práce,“ namítla jsem a trochu se na Mikea zamračila. Věděla jsem, že nemůže za to, jak moc Jake musí pracovat, ale nemusel mi stále připomínat, jak málo s ním kvůli jeho práci jsem.

„Má rozvrh, že?“ zašklebil se tak, že jsem se musela zamračit ještě o něco víc. „Celý ten váš vztah je stejně divný. Skoro vůbec spolu nejste. Ale tobě to vůbec nevadí. Ty prostě nevidíš, že se tě vůbec nezaslouží. Vždyť i ta prokletá prezentace je jenom o patro víš,“ obořil se na mě a v tu chvíli mi došla všechna slova. Pokud je pravda, co Mike říká, tak se přece mohl stavit – nebo ne?

 

Edward

„S tím modelem se nemusíš tak snažit,“ ozval se za mými zády hlas mého největšího profesního rivala. S nechutí jsem se obrátil na Jacoba Blacka. Ten se spokojeně usmíval a očividně se bavil na naší snaze zachránit něco, co zřejmě zachránit nepůjde. Ta prokletá ženská z autobusu všechno zničila! Kdyby se mi teď dostala do rukou, určitě bych se neudržel.

„Embry?“ otočil se Jacob na svého asistenta. „Dej každému jednu pozvánku,“ pronesl nonšalantně a jako by mi tím dával najevo, že on má na všechno své lidi. On nemusel nikdy pracovat na svých modelech sám, za něj to udělali jiní. Převážně pak jeho otec a lidi, které zaměstnával. Jacob se jenom vezl. Ale nikdy nikoho nenechal na pochybách, že on je právě synem majitele firmy Black Construction.

Já, na rozdíl od něj, jsem toho neměl tolik. Kromě Emmetta jsem zaměstnával už jenom Garetta. Byli jsme malá projekční kancelář, která bojuje o to, aby si vytvořila v Seattlu své jméno. Black Construction byl na rozdíl od nás zajetý gigant, se kterým se nedokázali mnozí vůbec měřit.

„Co je to?“ zajímal se Emmett, když od Embryho přijal bílou obálku. Jacob se jenom významně usmál a pobídl Emmetta, aby obálku otevřel. „Budeš se ženit?“ zeptal se Emmett, když vytáhl svatební oznámení. „Zítra,“ dodal, když si všiml data.

„Mmm,“ souhlasil spokojeně Jacob. „Klidně si můžeš přivést všechny zaměstnance a pro změnu je jednou pořádně nakrmit. Těch pět lidí se tam jistě ztratí,“ podpichoval mě. Byla pravda, že jsem na tom s financemi nebyl zrovna nejlépe, ale zatím se mi dařilo podnik držet nad vodou. Jacob to však neopomenul zmínit snad při každém našem setkání a tím mě rozčiloval.

Než jsem však stačil něco odpovědět, Jacob i s Embrym zmizeli.

„Předpokládám, že bychom na tu svatbu jít mohli, nemyslíš? Samozřejmě jenom kvůli konexím,“ dodal okamžitě Emmett.

„Vyhráli jsme snad některé projekty díky konexím?“ vyzvídal jsem. Nepamatoval jsem si to.

„Tak fajn,“ povzdechl si Emmett. „Ale – nejsi aspoň trochu zvědavý, jaká ženská si uvazuje takového chlapa na krk?“ vypadlo z něj a já musel přiznat, že na tohle jsem zvědavý skutečně byl. Nedokázal jsem si představit žádnou tak hloupou, která by to udělala.  S největší pravděpodobností v tom musely hrát roli peníze.

Odsouhlasil jsem tedy návštěvu té svatby a vrátil se k modelu, zbývalo nám jenom sedm minut na to, abychom zamaskovaly největší škody, které na něm byly napáchány.

 

Seděli jsme v zešeřelém sále a poslouchali prezentace jednotlivých architektonických studií. Právě stál na pódiu Jacob a za ním běžela prezentace s opravdu megalomanskými sklony. Přirovnával novou budovu k opeře v Sydney. Toužil vytvořit v centru Seattlu pamětihodnot, která se tam vůbec nehodila. Samozřejmě se všichni architekti snažili nějakým způsobem podepsat na konečném vzhledu města. Zatím se však nikdo nevyrovnal Johnu Grahamovi s jeho Space Needle. Ta se hned stala orientačním bodem pacifického severozápadu Spojených států a symbolem Seattlu.

Já jsem o něčem podobném mohl zatím jenom snít.

Někde uprostřed prezentace se Jacob zarazil, a když zaznamenal, že prezentace neběží správně. Začal koktat a omlouvat se. Nepatrně jsem se ušklíbl. Tohle jeho faux-pas mi trošičku zvedlo náladu a já se potom na jeviště vydal s novým odhodláním.

Prezentace probíhala přesně podle mých představ. Jenom jsem se nepřestával stydět za ten poničený model. Museli to vidět úplně všichni, ale hrdost mi nedovolila ze soutěže odstoupit.

Emmett na rozdíl ode mě ale vypadal nadšeně. Dokonce mi poté líčil, jak se to všem v sále líbilo. Dokonce i Embrymu, díky čemuž schytal od Jacoba několik nelichotivých slov.

 

Isabella

Seděla jsem v obchodě a snažila se prodávat. Bylo to těžké, protože se zákazníci zrovna nehrnuli a to jsem měla opravdu co nabídnout. Od barevných kousků, které na první pohled zaujaly děti až ke střídmějšímu nábytku, který mohl zaujmout dospělé a usedlejší typy.

Právě jsem dětem ukazovala stolek, který se dal vyklopit a na jehož jedné straně bylo zrcadlo. Jeho konstrukce mě napadlo, když jsem jednou seděla v jednom rychlém občerstvení, kde mají několik stolků s vysokými židlemi umístěnými v prostoru a následně jeden dlouhý pult s židlemi přiražený u stěny. Hledět do ní a přitom jíst jídlo s pocitem, že na vás všichni koukají, protože tam jste sám, bylo travné a tak vznikl můj stůl. Těm dětem se stůl očividně líbil, ale když jsem je pobídla, aby sem přivedly maminky, rozprchly se do všech koutů obchodního centra a já tak v obchodě opět ocitla sama s Mikem.

A pak – najednou – se objevil skutečný zákazník.

„Opravdu kvalitní práce. Jste schopni mi dodat i větší množství kusů?“ zajímal se a zamyšleně si prohlížel jeden pracovní stůl.

„A-ale samozřejmě. Dojdu si pro papíry a můžeme sepsat objednávku,“ souhlasila jsem nadšeně. „Dáte si šálek kávy?“ navrhla jsem. Bylo potřeba si klienty ještě o něco víc naklonit. Cítila jsem, že s touhle objednávkou se to teprve rozjede. Tohle je to pravé. Dokážu otci, že se o sebe dokážu postarat a vydobudu si jeho respekt!

S nepopiratelným nadšením jsem sepsala objednávku na třicet kousků a poté se s panem Jonesem rozloučila. Vyprovázela jsem ho až před obchod, když jsem si všimla té záplavy nazrzlých vlasů. Co mám dělat?

„Hej, tohle je bomba,“ prohlásil kluk, co ho provázel. Zastavili se právě před mnou opěvovaným stolkem se zrcadlem. Byl vystavený před obchodem a já se skrývala za jedním větším kouskem, aby mě ten nazrzlý kluk neviděl. I přesto jsem napínala uši, abych slyšela, co o mém nábytku řeknou. „Tohle je perfektní pro někoho, kdo žije v malém bytě jako já. To je absolutně můj styl.“

Na malou chvíli jsem měla pocit, že bych zvládla postavit se před něj bez toho, aby se mi třásla kolena, a nabídla tomu hromotlukovi ten stůl, který se k němu sice vůbec nehodil, ale co já jsem mohla soudit o jeho soukromém životě?

„Tobě se to možná zná dobré, ale podle mě ten stůl navrhoval někdo, kdo nikdy pro nikoho nevařil. Někdo, kdo nerozumí komunikaci mezi lidmi, Jestli je to žena, tak je naprosto zbytečná… hysterická… stará panna,“ prohlásil ten vysoký otrava a já jsem myslela, že se neudržím.

Se špatně skrývaným hněvem jsem vylezla ze svého úkrytu a stoupla si přímo před něj.

„Vy!“ vykřikl okamžitě, jen co mě poznal. Měřila jsem si ho zamračeným pohledem.

Hromotluk se na mě překvapeně podíval a potom se podíval na otravu. Ten mu vysvětlil, kdo jsem a hromotluk se zatvářil šokovaně a následně se začal chechtat – jinak ty zvuky, které vydával, opravdu popsat nešly. Žádný decentní smích ale regulérní chechot.

„Můžete mi vysvětlit, co mělo to vaše předchozí prohlášení znamenat? Tenhle stůl je podle vás zbytečnost? A já potom hysterická stará panna?“ opakovala jsem jeho předchozí slova a probodávala ho přitom zamračeným pohledem. „Podle mě jenom nerozumíte nábytku. Jsem jeho návrhářka Isabella Swan,“ prohlásila jsem a stoupla si tak rovně, jak jen to šlo, aby to nevypadalo, že se před ním krčím. I tak jsem byla malá.

„Máte pravdu, nábytku moc nerozumím, ale vím, že stůl je místo, kde se rodina sejde po celodenních činnostech. Je to místo určené k povídání. Jak můžete navrhovat podobné stoly?“ podivoval se.

„V tomhle světě je mnoho lidí, kteří nemají nikoho, s kým by jedli,“ namítla jsem. „Navíc – vám bych svůj stůl nikdy neprodala,“ dodala jsem závěrem.

„Nábytek dělaný nickou, jako jste vy, mě vůbec nezajímá,“ prohodil a odešel i s tím hromotlukem.

„Nábytek dělaný nickou?“ mumlala jsem si pro sebe. Jak mi tenhle, tenhle – sakra-vždyť-ani-nevím-jak-se-jmenuje, dokáže zvednout žluč i dvakrát denně.

 

Nálada se mi však opětovně zvedla, když jsem asi hodinu na to zahlédla u svého obchodu povědomou postavu v dokonale padnoucím obleku. Široká ramena, někdy až moc sebejistý úsměv, černé nakrátko ostříhané vlasy… To všechno byl můj Jacob.

„Jacobe!“ křikla jsem nadšeně a hned ho běžela obejmout. „Jak dopadla ta dnešní prezentace?“

„Vedl jsem si dobře, copak mě neznáš?“ odpověděl mi a usmál se. „Jaká je odezva na nábytek?“ zajímal se a rozhlížel se po obchůdku.

„U mě je to taky bezva,“ informovala jsem ho a potom si vzpomněla na květiny, které mi tu nechal a rovnou jsem mu za ně začala děkovat.

„Ach, není zač,“ prohodil a zdál se najednou trochu nervózní. Vypadal, jako by se mi chystal něco říct. Myslíš, že bychom si mohli jít někam na chvilku promluvit?“ zeptal se z ničeho nic, a tak jsem souhlasila. Společně jsme tak došli až k části s několika lavičkami, která byla určena k znovu-nabrání sil před novým nákupním šílenstvím. Sedli jsme si na lavičku a já jsem čekala, co z Jakea vypadne. Nikdy nechodil kolem horké kaše dlouho, vždy byl přímočarý, tak jsem doufala, že se co nevidět dozvím, co ho tíží.

„Jak bych to měl říct…,“ zamumlal a trochu se i zamračil. „Opravdu nevím…“

Zkousla jsem si dolní ret, abych mu neskákala do myšlenkových pochodů, přestože jsem byla od samého čekání celá napnutá.

„Ehm… Víš, že jsem nikdy nebyl na dlouhé vztahy, že ano? Většinou mi to s ženami vydrželo tak měsíc.“

Usmála jsem se. Ano, moc dobře jsme si pamatovala dobu před tím, než se s Jacoba stal můj Jake. Od té doby se hodně změnil. Zklidnil se a stal se věrným.

„Když jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsme spolu začali chodit, došlo mi, žes’ vlastně ani nebyla můj typ.“

„To moc dobře vím. Taky jsi nebyl typ, se kterým bych si něco začínala,“ namítla jsem chlácholivě. Samozřejmě jsem na začátku našeho vztahu měla jisté zábrany vzhledem k jeho minulosti, ale potom jsem ty předsudky odsunula stranou a dovolila si, se zamilovat.  

Celou tu dobu, co jsme se společně bavili, jsem se mu dívala do té krásné tváře, že jsem si vůbec nevšimla, že v ruce drží nějakou obálku a že ji najednou pustil a ona spadla na zem. Proto jsem možná tak vykřikla, když jsem spatřila, že přede mnou klečí na jednou koleni.

„Jacobe!“ vyjekla jsem překvapeně a v hlavě se mi postupně začalo rýsovat něco… „Jacobe, opravdu se chystáš udělat to, co si myslím, že…?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Ne…“

„Počkej chvilku. Jen vteřinku,“ skočila jsem mu do řeči a snažila se popadnout dech a zklidnit srdce. Než se mi to však povedlo, zazněl tím poklidným prostorem naštvaný hlas, který bych po dnešku poznala snad všude. Blížil se Otrava. Ten chlap si snad dneska nedá pokoj. Právě se rozhodl, že mi zkazí tuhle chvilku!

„Jacobe, ty toho člověka znáš?“ zeptala jsem se zmateně.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, cos myslel tím, že se s tím modelem nemusím snažit?“ zeptal se ho Otrava než mi Jake stačil odpovědět. „To jsi byl zase ty? Vytáhnul jsi nějaké eso? Byl jsi to, zatraceně, ty nebo tvůj otec?“ pokračoval netrpělivě ve vyptávání.

„Můj otec?“ opakoval překvapeně Jacob a já tomu všemu jenom přihlížela. „Myslíš si, že nedokážu získat nějaký projekt bez svého otce? Jak se vůbec opovažuješ házet na něj špínu a obviňovat ho z korupce? Špiním snad já jméno tvého otce?“ obořil se na něj teď Jacob. Naprosto jsem nechápala, kvůli čemu se hádají.

„Ani se nepokoušel mého otce zmínit!“ zavrčel na něj podrážděně Otrava.

„Vadí ti, když o něm mluvím?“ poškleboval se Jake a Otrava se po něm natáhl a chytl ho za kravatu.

„Co to s vámi, zatraceně, je?“ skočila jsem mezi ně, než se mohli začít prát.

„Chceš mi jednu vrazit?“ odpovídal pobaveně Jake. Takového jsem ho neznala, ale ten neznámý si začal, tím jsem si byla jistá. „Tak do toho!“ – Pobízel ho k souboji! – „Nebo konečně přiznej, že potřebuješ pomoc. Třeba bych ti mohl nabídnout pomocnou ruku a ty by ses pak nemusel před všemi ztrapňovat tak, jako jsi to předvedl dneska,“ prohodil už opět klidně a já si oddechla, už jsem opět svého Jakea poznávala. „Zavolám ti později,“ prohodil mým směrem a měl se k odchodu.

„Jacobe…,“ …,“ chtěla jsem ho zastavit, ale nakonec jsem to vzdala, asi potřeboval vychladnout. Vždyť ten člověk teď urážel jeho otce! „Jestli jsem to pochopila dobře, dneska jste prohrál. Akceptujte to,“ obrátila jsem se na Otravu.

„Vy se do toho nemíchejte. Tohle je jenom mezi mnou a tím parchantem,“ prohlásil.

„Vyprošuju si, abyste o Jacobovi takhle mluvil,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.

„Proč se o něj tak staráte?“ zajímal se a zvědavě si mě prohlížel. Ty jeho zelené oči byly plné upřímného šoku, ale stále se v nich ještě odrážela ta zuřivost.

„Vyžaduji, abyste se k Jacobovi choval slušně z pozice jeho budoucí ženy,“ pronesla jsem odhodlaně. To, že přerušil jeho žádost přece nic neznamená. Chtěl mě požádat o ruku a já bych řekla Ano. Takže je to vlastně nepodstatné, když se už teď nazývám jeho budoucí ženou.

„Svatba?“ prohodil překvapeně.

„Ano! Právě se mě chystal požádat o ruku, než jste do toho zasáhl,“ přitakal jsem naštvaně.

„Budete se brát?“ Znělo to, jako by tomu nechtěl věřit. „A kdy bude?“ zajímal se.

„Zatím se mě pouze chystal požádat o ruku, takže bych řekla, že nejpozději tento podzim. Proč vás to ale tak moc zajímá? Vy stejně mezi pozvanými nebudete,“ ujistila jsem ho a nějak nechápala, proč si mě tak důkladně přeměřuje. Ty jeho zelené oči byly – zvláštní.

„Opravdu si chcete vzít takového chlapa? Vždyť vás tu nechal se mnou,“ prohodil.

„Urazil jste jeho otce, není se čemu divit, že odešel,“ bránila jsem ho. Dneska už podruhé! A Otravovi bylo stejně jedno, co jsem dál říkala. Prostě se obrátil a s hromotlukem, co mu pořád postával za zády, odešel. „Totálně pokazil nabídku k sňatku a… Otrava!“ zuřila jsem. Nechápala jsem, co jsem udělala tak špatného, že jsem na toho podivného člověka musela narazit zrovna dneska a to rovnou třikrát během pár hodin – vždyť ještě není ani poledne!

 

Edward

Celé dopoledne jsem zabil tou prezentací, která nakonec neměla požadované výsledky. Mohl jsem se jenom dohadovat, co to fiasko způsobilo. Byla to ta praštěná holka z autobusu – Blackova údajná snoubenka, zničený model anebo zásah Blacka seniora?

Na stavbu, kterou jsem potřeboval zkontrolovat, jsem dorazil někdy v době polední pauzy. Dělníci posedávali na hromadách palet a svačili. Už od minulého týdne jsem od nich vyžadoval práci přesčas proto mě zase tak moc nepřekvapilo, když si mě měřili zamračeným pohledem.

„Pane Cullene!“ přiběhl ke mně stavbyvedoucí, který měl tu bandu dělníku na starosti. „S těmi přesčasy je to neúnosné. Dělníci potřebují spát, aby mi na stavbě k něčemu byli a místo hotové práce se mi tady nehromadily jenom úrazy,“ upozorňoval mě.

„Pokud nedodržíme termín, je vám jasné, že nedostaneme zaplaceno? Nejen dělníci a vy, ale i já,“ ujišťoval jsem se, že stavbyvedoucí pochopil, o co tady jde. Jak po mě může chtít, abych na nich nežádal práci přesčas, když jsme ve skluzu? Nemohl jsem si dovolit platit nějaké penále za prodlení stavby. Firma na tom byla i tak dost mizerně.

„K nedodržení termínu nedojde proto, že bychom se flákali,“ odporoval.

„Já tohle nedělám pro svůj vlastní zisk, to víte.“ Jak jim jinak říct, že je to i pro jejich dobro?

„Vím, vím. Proto jsme pracovali celé noci a dřeli,“ snažil se mi přiblížit situaci dělníků. Jako bych o tom snad nebyl obeznámen. Já věděl, že pracují usilovně, ale stále to nebylo dostatečné.

„Pokud tento projekt nedodáme včas, skončili jsme. Klient je puntičkář, co se týče termínu,“ vložil se do toho i Emmett. Jenže stavbyvedoucí si trval na svém, že se dělníci bouří a stěžují si. „Tak je vyměňte za takové dělníky, kteří si stěžovat nebudou,“ utnul to Emmett.

Ten den byl čím dál horší a já měl pocit, že jsem ráno neměl vůbec vylézat z postele. Ale potom jsem si vzpomněl, že bych tam byl s Kate a ten nápad jsem hned zahnal. Bylo potřeba, abych se soustředil na další rozpracovaný projekt. Další snahu získat lukrativní zakázku.

„Že neuvěříš, co jsem zjistil?“ vtrhl mi Emmett do kanceláře ve chvíli, kdy jsem přemýšlel nad tím, jak zaplatit pronájem téhle kanceláře. Neměl jsem ani na mzdy.

„No, jsem si jistý, že se mi s tím pochlubíš.“

„Zítra na tu Blackovu svatbu jít musíme. Bude si totiž brát kurátorku galerie, pro kterou děláme ten další návrh. A jelikož je to svatba tak významné zaměstnankyně, určitě tam bude i ředitel,“ vyhrkl.

„To ale znamená, že bude mít Black opět výhodu nad dalším projektem,“ poznamenal jsem pochmurně. Emmett se mě snažil donutit účastnit se té soutěže, co vyhlašovala Galerie, ale teď jsem si tím nebyl jistý. Kvůli Jacobovi by to byla asi zbytečná práce. Ani si už pořádně nepamatuju, kde se mezi námi vzala všechna ta nenávist. Možná se to na nás přeneslo z našich rodičů - nevím, nebyl jsem si tím jistý. Možná to všechno bylo naším původem, tak nějak předurčeno. Jenže, naši rodiče se přece i přes to všechno kdysi přátelili, nebo snad ne?

„No, tak to alespoň zkusme,“ žadonil, když v tom vběhl do kanceláře i Garrett. Tady opravdu nikoho neučili, jak se má nejdříve zaklepat a počkat, dokud vás někdo nevyzve ke vstupu? Neměl jsem u svých podřízených naprosto žádnou autoritu.

„Jak jsi mohl nechat Kate samotnou na ulici?!“ rozkřikl se. Jak jsem říkal – žádná autorita.

„Řekl jsem ti, že v kanceláři jsem pro tebe ´šéf´,“ oznámil jsem mu. Byl to další člověk, hned po Kate, na kterého jsem denně neměl náladu. Přesto jsem ho strpět musel, pracoval pro mě a nebýt té jeho zamilovanosti do Kate, asi by byl i nepostradatelný. Takhle mluvil neustále jenom o ní. Teď jsem však chvíli přemýšlel, o čem to proboha mluví. Kdy jsem nechal Kate na ulici?

Potom mi došlo, že jsem ji dneska ráno vyhodil z pronajatého bytu a kvůli zablokovanému autu na jí trochu zapomněl a běžel shánět taxík.

„Pojďme to dneska vyřešit ven, muž proti muži,“ navrhl a já se nestačil divit. Ta jeho láska mu lezla pěkně na mozek. Teď se se mnou chtěl snad dokonce prát? Nechápu… Vlastně možná jo, Kate je přece dokonalá blonďatá dlouhonohá poloupírka, který chlap by po ní netoužil, že? Ale prát se kvůli tomu se mnou? Ne, tohle Garrettovo smýšlení už šlo opravdu mimo mě.

 

Nakonec jsme to vyřešili trochu jinak. Jedna proto, že by Garrett proti mně neměl nejmenší šanci a hlavně proto, že jsem mu nechtěl ublížit. Láska je přece jenom krásný cit, i když je neopětovaná. Pozval jsem ho tedy na večeři do nedaleké restaurace a on se rozhodl tam zapít svůj žal.

„Neříkal jsi, že tě Kate vůbec nezajímá?“ nedal se však od svých řečí odradit. Hlavu si těžce podpíral rukou a měl jsem dojem, že už toho vypil víc, než dost.

„Mmm, nezajímá,“ trval jsem si na svém a polkl další sousto výborné večeře, kterou jsem si však nemohl náležitě vychutnat. Rozhovor o Kate mě vůbec nezajímal a Garrettovo kňourání taky ne.

„Tak proč ses díval?!“ rozkřikl se Garrett uraženě a já na něj jenom překvapeně hleděl.

„Co?“ nechápal jsem jeho dotaz.

„Slyšel jsem, že ses jí díval na prsa!“ upřesnil svá předchozí slova a já šokem nad jeho slovy vyprskl doušek vína, který jsem zrovna upil a nestačil polknout.

„Oh! Opravdu? To je nedorozumění. Kate je pro ně něco jako sestra,“ odporoval jsem tomu nařčení, které se mě osobně dotýkalo. Nemohl jsem za to, že Kate si vzala do hlavy, že spolu máme romantický vztah, o který jsem rozhodně nestál.

„Tak proč by ses koukal sestře na prsa?“ divil se Garrett. „Slyšel jsem, že jsi dokonce napsal přísežný slib, že si ji vezmeš,“ pokračoval dál ve svých opileckých řečech. Tentokrát však narazil na něco, co byla pravda, ale už nedodal to, co k tomu všemu vedlo.

„Co jsem měl dělat, když Kate křičela a dělala povyk, abych převzal zodpovědnost? A bylo mi čtrnáct!“ Věk jsem si trochu upravil, Garrett nemusel vědět, že pod pojmem čtrnáct se ve skutečnosti myslím pět let. Celé tohle poloupírství se zrychleným růstem byla dost ošidná věc. Kate tehdy měla tři roky a vypadala skoro na deset. V nějakém podivném stavu mysli si vzala do hlavy, že já jsem pro ni ten pravý a že se musíme vzít. Ten týden, než jsem prohlásil, že si ji vezmu, byl ten nejuječenější a nejprobrečenější jaký jsem do té doby zažil. A ani potom jsem nikdy nic tak hrozného nezakusil. Kate byla číslo a já doufal, že na ten vymámený slib jednou zapomene – očividně ale ne.

Pro mě byl tenhle rozhovor s Garrettem uzavřený. Ten upíjel ze svého piva, už jsem ani nepočítal, kolikáté to bylo, a pokračoval ve svém řečnění.

Emmett se u toho jenom skvěle bavil.

„Panové, vy stále nevíte, co je to láska. Kate musí být šťastná, abych byl šťastný já,“ trval si na svém. „Takhle vypadá láska,“ vyslovoval těžce, jak se mu motal jazyk. A v tu chvíli Emmetta nenapadlo nic lepšího, než navrhnout sázku. On tyhle hlouposti naprosto miloval – hlavně takové typy sázek, ve kterých dominoval alkohol. Dnes večer tedy šlo o to, kdo vydrží víc. A jelikož Garrett už teď měl skoro dost, nepochyboval jsem o své výhře.

„Pokud vyhraju, vzdáš se Kate,“ řekl Garrett, aniž by věděl, jak jednoduché by to pro mě bylo.

„A pokud vyhraje Edward, dostaneš padáka,“ usmál se spokojeně Emmett. Zbavit se Garretta by koneckonců byla velká úleva.

 

Isabella

Odpoledne mi dělala v obchodě a i později doma, společnost Alice, má nejlepší kamarádka a tak trochu fotografka na volné noze. Občas jsem jí ve volné chvíli asistovala a pomáhala s nasvětlením scény přenášením těch stříbrných pláten, které odrážely světlo – zaboha jsem si nemohla zapamatovat, jak se těm věcem nadává. Dneska jsme ale řešili tu Jacobovu skoro žádost o mou ruku.

Byla jsem přesvědčená, že mě Jake opravdu chtěl požádat a nemohla jsem se dočkat, až to řeknu Rose. Určitě bude mít radost, že mě taky potkalo podobné štěstí jako ji. Ale ve chvíli, kdy přišla a zjistila, o čem se to s Alicí bavíme, neměla vůbec tu očekávanou radost. Naopak vypadala nervózní, ale všechno sváděla na zítřejší svatbu.

„Přišel ti už můj svatební dar?“ zajímala jsem se, abych trochu změnila téma.

„Ano, díky. Přišel včera do nového bytu,“ ujišťovala mě Rose a usmála se na mě. Na dárku pro ni a jejího budoucího manžela jsem si dala opravdu záležet. K čemu vám je dobrá kamarádka, co vyrábí nábytek, když byste od ní žádný pořádný kousek nedostali? Proto jsem se rozhodla jí jeden takový udělat. Speciální postel.

„Udělala jsem ji opravdu pevnou, takže jí můžete dát zabrat,“ zazubila jsem se na ni a Alice se ke mně přidala. Potom se však Rose zeptala na můj dnešní první den v obchodě a všechno se to stočilo k mému podnikaní.

„Ví Charlie o tom, že sis vzala půjčku a zastavila tak dům?“ zeptala se podezíravě Alice.

„Víš moc dobře, že jsem mu to říct nemohla. Nedovolil by mi to. Ale neboj se, mám plán a půl roku před tím, než se Charlie vrátí do Ameriky, budou dluhy splacené,“ prohlásila jsem optimisticky. Dneska jsem sice měla jenom jednoho klienta, ale třicet nových stolů je přece pořádná zakázka. Viděla jsem svou budoucnost jenom v těch nejrůžovějších barvách. Vdám se za Jacoba, zakázky se pohrnou a otec na mě bude moct být hrdý.

„Omluvte mě, musím si zavolat,“ prohodila najednou Rose a zmizela ve svém pokoji.

Alice se za ní zaraženě dívala. „Nejspíš jde volat tomu jejímu panu tajemnému… Něco mi tu nehraje,“ zamumlala po chvíli. „Ještě jsi nedostala pozvánku, že ne? A už jsi jejího snoubence viděla? Chodila s ním jen měsíc,“ argumentovala. A měla pravdu, zítra byla svatba a já ještě nedostala pozvánku. Navíc ta svatba byla skutečně narychlo. Ale proč by před námi Rose něco tajila? Je možné, aby byla těhotná? Možnost by to bylo, ale pochybuju, že zrovna kvůli tomu by se Rose hned vdávala. Tohle musela být zaručeně láska jako trám.

„Co tak koukáte?“ zeptala se Rose, když nás spatřila sedět na pohovce a hypnotizovat její dveře.

„Jen jsme zvědavé, jak úžasný ten chlap musí být, že ho tak tajíš,“ pokrčila jsem rameny.

„Bude to něco jako svatební překvapení?“ souhlasila se mnou Alice.

Ale než jsme na ni stačili plně uhodit, rozezvonil se mi telefon. Trochu jsem sebou škubla, ale jakmile jsem si všimla jména na displeji, okamžitě jsem na nějaké vyzvídání zapomněla. S chvějícíma rukama jsem hovor přijala. „Ano, Jacobe?“ zaposlouchala jsem se do jeho hlasu, ale vnímala jsem, jak je Alice nadšená.

„Musí chtít dokončit žádost o ruku,“ hádala, když jsem odložila telefon.

„Och, to ještě nevíme,“ namítla Rose.

„Čeká na mě venku,“ dostala jsem ze sebe potichu. Pokud mě skutečně požádá o ruku, co mu na to řeknu?

„Tak na co zatraceně čekáš? Převleč se a mazej za ním!“ začala mě peskovat Alice.

 

„Poslední dobou jsi mnou byla pěkně zklamaná, že? Neudělal jsem správně nic, ani na naše výročí,“ začal Jacob, když jsme seděli v restauraci. „Pravděpodobně jsi byla opravdu naštvaná. Opravdu mě nenávidíš, co?“ zajímal se.

„Ach, to je v pořádku Jacobe. Jsem si vědoma, že jsi zaneprázdněný a chápu to,“ mávla jsem nad tím jenom rukou. Věděla jsem, co jeho práce obnáší a proto jsem mu prominula i to, že zapomněl na naše výročí. Ten den jsem se cítila trochu ukřivděná, ale když se mi následně omluvil, nemohla jsem se na něj dlouho zlobit.

„Ne, tak to není. Když se nad tím zamyslíš, zatímco jsem s tebou chodil, jsem ti hodně ubližoval. Hodně ti ubližuju i teď,“ odporoval mi.

„Takové věci neříkej, Jacobe. Nešikovná, pomalá, nepřitažlivá dívka jako já - byl jsi první, kdo na mě byl milý,“ bránila jsem ho před sebou samým. Takhle o sobě přece nemůže někdo smýšlet!

„Ty jsi tak optimistická. Cokoliv se stane, hned se z toho oklepeš, že?“ usmál se na mě.

„Dneska se tu budeme chválit?“ zajímala jsem se a nepřestávala se hloupě usmívat. V břiše jsem cítila šimrání těch tisíců motýlích křídel a nemohla se dočkat, až se Jacob vysloví a já mu na to řeknu Ano.

„Bello…,“ rozhoupával se pozvolna. Teď se to stane, požádá mě o ruku. Cítila jsem to. „Prosím tě, pojďme… roz…“

„Řekni to,“ pobídla jsem ho.

„Rozejděme se,“ vyslovil to. „Ukončeme to.“

Chvíli jsem na svém místě seděla jako opařená. Šimrání v žaludku se mávnutím kouzelného proutku ztratilo a v hlavě mi rezonovala jenom jeho poslední slova. „Umm… udělala jsem něco špatně?“ zašeptala jsem, když mi došel význam jeho slov.

„To… to co jsem k tobě cítil, nebyl láska,“ odpověděl mi a já měla pocit, jako by mě někdo kopl přímo do žaludku. Vykulila jsem na něj oči a snažila se popadnout dech. Rozdýchat tu náhlou bolest, která zachvátila celé mé nitro.

„Co?“ Tohle nemůže myslet vážně. Musí to být hodně špatný vtip. Někde tady musí být skrytá kamera a tohle je jenom nepovedený žert, který však vypadal až moc reálně a opravdu mi ubližoval.

„Pro mě jsi byla…ehm, jako deštěm promočené štěně bloudící v sousedství.“

„Deštěm promočené… štěně?“ Já, která ho miluju, pro něj jsem jenom štěně? Ne, tohle nemůže být pravda, tohle…

„Co se snažím říct je, že to nebyla láska. Víš, působíš zmatek vším, co děláš a dosáhla jsi určitého věku, aniž bys poznala skutečnou lásku… Myslím, že jsem k tobě cítil soucit. Dokonce jsem myslel, že láska může začít soucitem, ale nemůžu si vzít někoho ze soucitu,“ pokračoval a dál hroutil všechno, co jsem si myslela, že jsme společně postavili. „Bez ohledu na to, že jsem ignoroval tvoje telefonáty, nevídal jsem se s tebou a naznačoval, nedošlo ti to… V každém případě, je mi to líto. Nechtěl jsem ti ublížit.“

Ne, tohle jsem nedokázala poslouchat. On se se mnou rozchází a říká mi, že to, co ke mně cítil, byl jenom hloupý soucit? Aniž bych nad tím uvažovala, zvedla jsem se k odchodu.

„Opravdu ses mě snažil během té doby neranit, ale já byla tak natvrdlá a nepochopila to,“ mumlala jsem. „Nemůžu říct, měj se dobře, takže… ahoj,“ obrátila jsem se k němu zády a odcházela.

 

Nevím, jak se mi podařilo dostat se do autobusu, ale bylo mi to jedno. Čekala jsem nabídku k sňatku a ne rozchod. On si to vážně dokáže načasovat. Tohle měl být nejhezčí den mého života - pokud bych samozřejmě nepočítala svatební.

Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy a při pohledu na další zamilované páry, které jsme míjeli, anebo kteří seděli přede mnou v autobuse, se mi dělalo špatně. Musela jsem ty zamilované páry dostat z mého zorného úhlu, takže jsem raději jako v mrákotách vysedla z autobusu a zbytek cesty se rozhodla zdolat pěšky.

Cestou jsem si pohrávala s telefonem a narazila v něm na Jacobovo číslo. Na malý okamžik jsem zaváhala, ale nakonec jsem ho smazala. Bylo to tak jednoduché. Proč neexistuje podobné malé delete i v srdci? Svět by byl hned o něco jednodušší. Jacoba bych z něj vymazala a nemusela se dál trápit.

Došla jsem až k domu, kde jsem natrefila na Mikea. „Stalo se něco?“ zajímal se, když mě spatřil. Ubrečeně jsem jenom přikývla a to Mikeovi stačilo, aby mě vzal za loket a vedl mě do nejbližší hospody. „Měl jsem pocit, že se děje něco podezřelého. Musím říct, že máš fakt příšerný vkus na chlapy,“ utěšoval mě svým podivným způsobem a já se už nemohla dočkat, až svůj smutek utopím v lahvi nějakého laciného alkoholu. „Jacob je hajzl,“ nadával mu dál i v hospodě, zatímco jsem do sebe lila další do zlata zbarvenou tekutinu, která mi rozehřívala tělo a otupovala mysl.

Avšak byla jsem natolik při smyslech, aby mi řeči o Jacobovi vadily. „To stačí,“ zamumlala jsem podnapilým hlasem. „Jsem idiot,“ zašeptala jsem.

„Hej, co je s tebou?“

„Ty to nevíš, ale byla spousta mužů, kteří mě měli rádi,“ vylévala jsem mu své bolavé zlomené srdce. Měla jsem potřebu mu všechno říct, byl to přece jenom kamarád – hned po Alici a Rose ten nejlepší. Navíc alkohol mi ubíral na všech zábranách. Musela jsem se vymluvit a zbavit se tak části své bolesti.

„Já tě mám rád už od doby, co jsme chodili do školy. Věděla jsi to? Věděla?“ zajímal se Mike.

„Vím, vím. Taky tě mám ráda, kamaráde,“ odvětila jsem mu a upila z broušené skleničky. Hlavu jsem začínala mít pěkně těžkou a víčka mi klesala.

„Ach, ne takhle. Já tě mám rád, jako má muž… Jestli ti teď řeknu, abys šla ke mně, půjdeš?“ Mikeova slova ke mně doléhala už jakoby v mlze, nevnímala jsem pořádně význam toho, co mi říkal a bylo mi to jedno. V tuhle chvíli mi bylo jedno úplně všechno. I Jacob.

 

Probudila jsem se na něčí posteli a Mike se nade mnou skláněl. „Co to právě teď děláš?“ zeptala jsme se, když mi přes mlžný opar začalo docházet, že si vysvléká kalhoty.

„Miluju tě, Bello,“ odpověděl mi a sklonil se ke mně, aby mě snad mohl políbit.

„Héj!“ odstrčila jsem ho a snažila se dostat pryč z postele. „Héj, ty šílený bastarde!“ vykřikla jsem a v hlavě mi to začalo nebezpečně dunět. S tím alkoholem jsem to přepískla, ale naštěstí ne natolik, aby mi z něj bylo špatně – to bylo jediné plus.

„To je pravda. Jsem šílený - jsem úplně šílený kvůli tobě,“ odpovídal mi.

„Ty… dneska, já… dostala jsem od Jacoba kopačky… Víš, jak moc jsem ti věřila?“ Mike se během jedné vteřiny zapsal na seznam lidí, kteří mi dneska ublížili a zklamali mě. Tenhle den nemůžu přežít - už jsem si vytrpěla snad dost, nebo snad ne? „Ty… zabiju tě a pak zemřu!“ vykřikla jsem, když jsem ho ze sebe shodila.

„Počkej, promluvme si! Au, to bolí!“ začal skučet, když jsem ho kopla. „Hej, promluvme si!“ žádal, ale já jsem byla neoblomná. Vždyť on by mě tady snad i znásilnil!

Bránil se mým úderům, až jsem ho donutila vyběhnout na chodbu. V tu chvíli, jsem si uvědomila, že jsme někde v hotelu, nebo kde. Neznala jsem to tu, ale dlouhá chodba s velkým množstvím dveří? To by snad každého trklo, že se nachází někde v hotelu. Pokud by ho jako první nenapadl nějaký zámek, tam přece byly taky dlouhé chodby s množstvím dveří.

„Hej, počkej chvíli! Promluvme si,“ nepřestával mi odporovat. Chtěl mluvit o tom, co se chystal udělat. Je vidět, že žádný chlap nemá ani špetku morálky - soucitu totiž mají až požehnaně, o tom jsem se mohla přesvědčit u Jacoba.

Chtěla jsem se za ním rozběhnout, když jsem do někoho vrazila.

„Co je?“ zarazil se ten dotyčný a zahleděl se na mě. Okamžitě jsem poznala Otravu a podle výrazu jeho tváře poznal i on mě. Potom se podíval za mě a viděl prchajícího Mikea. „Netvrdila jsem mi ještě dneska dopoledne, že se budete vdávat za Blacka? Tohle, podle mě, nebyl on,“ dobíral si mě a já cítila to ostré bodnutí přímo v mém srdci.

„Nemluvte tak lehkomyslně, když nevíte, o čem mluvíte,“ zarazila jsem ho, když v tom se na chodbě objevil ještě někdo jiný. Nějaký mladík jenom ve spodním prádle.

„Edwarde, Edwarde, kam jdeš?“ Byl opilý, motal se po chodbě, jak se snažil k Edwardovi dostat. „Opravdu jsi myslel vážně to, co jsi napsal na zrcadlo?“ dotazoval se ho, zatímco jsem němě přihlížela. „Ty takový člověk nejsi!“

„Řekl jsi, že se nebudeš takhle chovat,“ varoval ho Edward přísně a celou dobu se na něj mračil.

„Edwarde, nedělej to!“ prosil ho ten kluk a už mu dokonce klečel u nohou. Otrava – tedy Edward – se však zdál být neoblomný. „Jediný zločin, který jsem spáchal, je láska!“

„Páni. Vy jste fakt něco,“ promluvila jsem, když už mi toho polonahého kluka bylo líto – ačkoliv, postavu měl opravdu pěknou. Takovou štíhlou, atletickou… Kuš, Bello, nad čím to přemýšlíš. Nechala jsem se na malý okamžik unést tím, co jsem viděla, ale potom jsem se vrátila do reality, když na mě promluvil ten chlap, kterého jsem dneska potkala už po čtvrté. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že by Seattle mohl být tak malý.

„Jako nezaujaty pozorovatel se do toho nemusíte plést,“ namítl Edward chladně.

„Řekl, že vás miluje!“ stála jsem si za svým. Řešit cizí problémy bylo jednodušší než ty své vlastní, u kterých jsem řešení nikde neviděla.

„Tak to není,“odporoval mi a potom se obrátil na toho kluka. „Promluvíme si, až budeš střízlivý,“ řekl, vytrhl se mladíkovy a odcházel.

„Nechoď. Edwarde, ty nevíš, co je láska!“ volal za ním, ale Edward se ani jednou neotočil. Odcházel pryč jako by tu ten mladík nestál a neprosil ho, aby zůstal. Necita!

 

Edward

Garrett se choval jako naprostý pitomec a ta ženská, Isabella, nebo jak se jmenovala, se ho ještě zastávala! Ona si snad v tu chvíli myslela, že spolu s Garrettem tvoříme pár, nebo co! Grrr… Vztekle jsem vrčel, jelikož za všechno mohlo jenom to nedorozumění se vzkazem na zrcadle, který jsem napsal, když jsem ho opilého donesl do hotelu.

Gratuluju k vyhazovu. Jdu na rande.

Těchto pár slov způsobilo hotový poprask. Chtěl jsem ho trochu popíchnout, to ano, ale on se neměl probudit hned po mém odchodu. Neměl mi udělat takovou scénu na chodbě toho hotelu.

„Promiňte,“ ozval se najednou vedle mě hlas té protivné ženské. Obrátil jsem se k ní.

„Co je zase?!“ zeptal jsem se trochu netrpělivě a urputně jsem se snažil sehnat taxík.

„Omlouvám se, špatně jsem si to dneska ráno vyložila,“ omluvila se z ničeho nic.

„Co? Špatně vyložila co?“ Byl jsem z ní trochu mimo a nevěděl jsem, co můžu očekávat.

„Jak je pro vás láska složitá,“ zamumlala a trochu se kolem mě motala. Nejspíš toho musela v noci hodně vypít.

„Jakkoli je těžká pro mě, nemůže být tak těžká jako ta vaše.“ Pokud jsem si ještě dokázal dát dva a dva dohromady, pochopil jsem, co se stalo. Jenže ta ženská asi ne. „Zítra, ne… dneska, co děláte?“ zajímal jsem se.

„Dnes? Jdu na svatbu kamarádky, proč?“ vykulila na mě svoje hnědé oči.

„Mmm. Svatba… Když už o ní mluvíme, poslouchejte pozorně, tohle je příběh o mé kamarádce,“ začal jsem si vymýšlet, protože jsem doufal, že jí to dojde. Ačkoliv mi dneska způsobovala jenom nepříjemnosti, chtěl jsem ji ušetřit toho zklamání, které ji zítra na svatbě Jacoba a její kamarádky čeká. „Nevěděla, že její přítel si bude brát jinou ženu a šla na tu svatbu.“

„Neuvěřitelné. Kde na tomto světě může existovat tak blbá dívka?“ odvětila a očividně neuměla počítat ani do těch čtyř jako já. Páni, jí to skutečně nedošlo! Ale co, aspoň jsem se pokusil… Navíc, dnešní den byl moc dlouhý, tak jsem raději mávl na taxík, který kolem projížděl.

„Ale, ta-ta žena, která šla na svatbu. Co se jí stalo?“ zajímala se, když jsem nasedal.

„Tak počkejte a uvidíte!“ zavolal jsem na ni a už jel domů. Byl jsem si jistý, že ji zítra na svatbě potkám a mohl jsem se těšit jenom na perfektní scénu, kterou tam ztropí.

 

Isabella

Ráno se mi vůbec nechtělo z postele a na tu svatbu jsem musela. Oblékla jsem si předem nachystané věci a vyrazila do centra. Poštu, která se válela na podlaze u vstupních dveří, jsem ignorovala – později jsem si však říkala, že jsem to neměla dělat. Ležela tam totiž ta prokletá obálka, se kterou si Jacob hrál včera při tom našem podivném rozhovoru. Takhle jsem ale nasedla do taxíku a vyrazila na svatbu své kamarádky s nadějí, že ona bude mít víc štěstí než já.

Ve vstupní hale jsem narazila na Alici, která na svatbu přivedla i svého syna. S Jasperem trochu bojovali s penězi a tak si hlídání nemohla dovolit, takže jsem teď koukala na mladého elegána s Jasperovými blonďatými vlasy a Alicinýma zelenýma očima. „Seane, ty jsi ale vyrostl,“ pozdravila jsem ho a rozcuchala mu trochu vlasy. Potom jsem se obrátila ke kamarádce. „Můžeš mi říct, jak mám v tomhle stavu chytat kytici?“

„On ti to neřekl, prevít, že ne?“ zeptala se, ale já už neodpověděla, protože jsem opět zahlédla ty podivně nazrzlé vlasy, které díky výšce jejich majitele nešly v davu přehlédnout.

„Co ten tady dělá?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Kdo?“ otázala se Alice.

„To ten otrava přece! Včera jsem ho potkávala snad na každém rohu, proč proboha nemůže být Seattle kulatý, a ke všemu jsem byla u toho, když dal kopačky svému příteli. No a dneska je tu s někým jiným,“ poukázala jsem na toho hromotluka, kterého jsem si pamatovala z obchodního centra. V tu chvíli mě napadlo, že svého přítele musel podvádět!

„Hmm… Je na ně pěkný pohled. Tedy – samozřejmě na každého zvlášť,“ dodala vzápětí a koukala na tu podivnou dvojici, která zrovna nastupovala do výtahu. Chtěla jsem zjistit, do jakého patra jedou, ale při pohledu na měnící se číslo jednotlivých pater, jsem si všimla i hodin umístěných nad výtahy. A do háje.

„Pospěš si nebo ten obřad nestihneme,“ pobídla jsem Alici, ale ta se zdráhala. Překvapeně jsem se na ni podívala.

„Bello, já…Nemyslím si, že je dobrý nápad tam chodit,“ prohlásila a já na ni zmateně hleděla. Kde přišla na ten nesmysl, že nepodpoříme Rose v jejím velkém dni?

„Alice, co šílíš? Jasně, že tam musíme jít!“ trvala jsem si na svém a táhla jsem ji k druhému výtahu, která právě sjel do přízemí. S trochou námahy se mi to povedlo a my mohly vyjet nahoru.

„Pořád trvám na tom, že je blbost tam chodit. Navíc si myslím, že ten strašpytel ti to měl říct,“ brblala celou cestu Alice a já jí nerozuměla ani za mák.

„Jaký strašpytel mi měl co říct?“

„To, že jsi nedostala ani ty ani já pozvánku, mělo svůj důvod. To jsem však zjistila až ve chvíli, když jsem sem přišla. Mimochodem bylo to asi tak pět minut před tebou.“ V tu samou chvíli, kdy se Alice dala do vysvětlování, jsme však zastavili na správném patře a já vysedla. Neomylně jsem zamířila k svatební síni, když v tom jsem na velké ceduli před jejími dveřmi zahlédla jména svatebčanů a zamrzla jsem v půli pohybu.

„To nemůže být pravda,“ zamumlala jsem a četla ty slova ještě jednou, abych se ujistila, že si ze mě někdo jenom škaredě nestřílí.

Potom mi to ale nedalo a já se musela jít přesvědčit na vlastní oči. Tohle nemohla být pravda!

Udělala jsem dva kroky vpřed a vešla do sálu, když jsem se opět zastavila. To není možné. Včera se se mnou rozešel, ale to nemůže znamenat, že se má dnes ženit!  Pomalým krokem jsem šla dál. Vysoké podpatky klapaly o naleštěnou podlahu a právě to upoutalo jeho pozornost. Otočil se. Vypadal vykolejeně a mírně vyděšeně. Co má tohle všechno znamenat? Žena, co stála vedle něj, se taky otočila, ale nehleděla jsem na ni. Stále jsem totiž skenovala jeho vyděšenou tvář. Byla jsem už jenom asi metr od něj.

„Bello, ty… Jak… Proč?“ koktal. Koukla jsem na nevěstu. „Proč jsi…“ pokračoval Jacob roztřeseným hlasem. Já však hleděla na tu ženu. Dech se mi zadrhl v hrdle. Jestli to je… Třesoucí rukou jsem zvedla závoj z její tváře.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 1. kapitola:

 1
1. HVW
14.01.2018 [23:04]

Krása, nádhera, prosím prosím, pokračuj... Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!