Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 6. kapitola - Tajemství a svody

02.01.2011 (18:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2190×

6. kapitola – Tajemství a svody

Tony seděl na turka před kotci na podlaze a sledoval Démona, který zuřivě vrčel a štěkal. Vrhal se proti pletivu kotce, narážel na něj a kňučel bolestí, ale oči mu zeleně svítily, pysky měl nakrčené tak, až odhalily zažloutlé zuby, a z tlamy mu odkapávaly sliny. Z hrudi se mu dralo temné dunivé vrčení, které ustávalo jen ve výbuších zuřivého štěkotu, končících dalším výpadem proti dveřím kotce.

Tony měl slzy v očích a byl bledý jako smrt, ale ani se nehnul. Sedal tady už třetí odpoledne, snažil se, aby si Démon na jeho přítomnost zvykl, ale nedařilo se mu to. Bylo mu to divné, zatím žádný pes nebyl takhle nepřístupný. Vlastně se ještě nestalo, aby na něj vůbec nějaký pes zaútočil – tenhle byl první. A co bylo nejpodivnější, Tony byl jediný, na koho takhle vyjížděl. Ostatních Cullenů si nevšímal, Indiánům se vyhýbal, před svým pánem – Devlinem se pokorně plazil, k Agnes se dokonce lísal. Jen Tonyho nenáviděl, jen na něj vrčel, štěkal a zuřivě útočil. A to Tonyho štvalo.

Z chodby se ozvaly kroky. Tony vzhlédl, a když uviděl Yéila, nejstaršího z tlingitských psovodů, usmál se. Indián se ale tvářil vážně.

„Nechoď sem už, Tony. Tlél ush’ké. To není pes, kterého bys mohl ochočit.“

Tony se zarazil. Za ty dva měsíce, co sem chodil, už tolik tlingitštině rozuměl, aby věděl, co mu Yéil říkal. On je zlo, ten pes je temnota . Jenže on tomu nevěřil, nechtěl věřit. A tak jen tvrdohlavě nakrčil čelo, ohrnul trucovitě ret a zamračeně se znovu zadíval do psího kotce.

Yéil jen nespokojeně zavrtěl hlavou a odešel. V hlavní budově pak zamířil na ošetřovnu, kde měl svůj hlavní stan Carlisle.

„Dobrý den, doktore,“ pozdravil ho, a když Carlisle vzhlédl od lékařských záznamů, pokračoval. „Viděl jsem tu dnes zase toho vašeho chlapce. Byl u Démona. To není dobré, doktore. Vyřiď jeho otci, ať na něj dá pozor. Ten pes… nevěřím mu.“

Carlisle se zarazil. Nepřekvapilo ho, co Yéil říkal o Démonovi, sám už Tonyho několikrát napomínal, aby se ho nepokoušel ochočit, aby si dával pozor. Jeho pozornost ale upoutalo něco jiného.

„Jeho otci? Ale Yéile, jeho otec jsem přece já,“ pronesl váhavě. Když se sem před dvěma měsíci přistěhovali, dohodli se, že Tony bude hrát roli jeho a Esméina syna. Přece jen Edward s Bellou vypadali sotva na dvacet let, a vysvětlovat veřejnosti, jak to, že mají už šestiletého syna, by bylo trochu obtížné. Tony dospěl do věku, kdy se bude muset naučit předstírat, že jeho rodiče jsou jeho adoptivními sourozenci. Carlisle sice věřil tomu, že je chlapec dost starý na to, aby to chápal, ale nebyl vůbec nadšený, že se Tony ve stanici ukázal, ještě z dalšího důvodu. Původně sem neměl vůbec chodit, jenže hned první týden, když zjistil, že stanice je plná psů, utekl a našli ho mezi štěňaty šťastného jako blecha. A pak už ho doma neudrželi. Roste tak rychle, že to brzy začne být podezřelé. Už za rok bude vypadat na devět let, za další na dvanáct… nebudou se tu moci zdržet dlouho. A teď Yéil říká… jak na to vůbec přišel?

Starý Indián se jen pousmál. „Víme víc, než by sis myslel, doktore. I to, proč mají oči všech členů vaší rodiny barvu jantaru.“

„Yéile,“ zajíkl se Carlisle, „to je ale přísně střežené tajemství. Skutečnost, že to víte, je problém. Ohrožujeme vás, tím se všechno mění. Myslel jsem, že tu budeme moci zůstat několik let, ale takhle…“

„Neboj se, doktore. Nikdo z nás nikomu nic neřekne. I Tlingitové mají svá tajemství a umějí mlčet. A vy… vy nás neohrožujete. Ani nikoho jiného. Barva jantaru není barvou krve. A Tonyho bude každý z nás chránit. Je to dítě dobrých duchů, cítíme to,“ pokýval hlavou a otočil se k odchodu.

Carlisle se za ním konsternovaně díval a váhal, co s tím. Bude se muset poradit s ostatními, ale začínal mít pocit, že tlingitská jasnozřivost je pro ně vlastně výhoda. Nikomu nebudou muset nic vysvětlovat, turisté, kteří sem přijíždějí, tu tráví jen krátkou dobu, a tak Tonyho překotný růst nikomu nápadný nebude. Teď ho ale musí vytáhnout od psích kotců.

Tonyho potkal už ale venku, a z jeho zklamaného výrazu snadno poznal, že se mu s Démonem spřátelit nepodařilo.

„Nic so z toho nedělej, Tony,“ snažil se ho utěšit, „vždyť ostatní zvířata tě mají ráda, ne? Co sejde na jednom psovi?“

„Sejde. Připadá mi, že je nešťastnej. Určitě bych mu dokázal pomoct, jen kdyby si to nechal líbit, ale Devlin ho úplně zkazil,“ hudroval Tony.

„Je to Devlinův pes. A jeho poslouchá. Možná mu jen nevoníš, kdo ví? Psovi ani Edward do hlavy nevidí. Radši k němu nechoď, slib mi to,“ trval na svém Carlisle.

Tony se ještě chvíli mračil, pak ale pokrčil rameny a váhavě přikývl. Byl zklamaný. Doufal, že si Démon na něj zvykne, i když Devlin neviděl rád, když se kolem něj potloukal. Tvrdil sice, že se bojí, aby pes Tonymu neublížil, ale Tony mu nevěřil. Zdálo se mu, že se ten člověk přetvařuje; vypadal sice, jako by neuměl do pěti napočítat a choval se mile a přívětivě, jenže když se nikdo nedíval, jako by se mu oči divně leskly, občas jimi probleskl narudlý svit a tvář se v tu chvíli měnila do podivného šklebu.

Snažil se to někomu říct, ale nikdo ho neposlouchal, nikdo ho nebral vážně. Agnes se jen smála – Dev, jak mu říkala, prý má oči měňavé jako moře, tak v čem je problém? Koneckonců, alespoň je to proti těm zlatookým okolo nějaká změna. A jeho rodina? Po návštěvě Devlina u nich doma nechápali, jak někdy proti němu mohli něco mít. Všichni podlehli jeho kouzlu. Sice mužskou část rodiny občas přepadl žárlivý záchvat, z čehož nebyl vyňat nakonec ani Emmett nebo Carlisle, ale jejich ženy je vždycky nakonec nějak dokázaly uchlácholit.

Jim Devlin učaroval. Když nebyly jejich drahé poloviny s nimi, připadalo jim, že není na světě dokonalejšího muže, než je Dev. Mužný, milý, šarmantní, pozorný, přitažlivý. Z jeho mnohobarevného pohledu jim měkla kolena a slova jako věrnost a věčná láska pozbývala důležitosti. Ani jedna z Cullenových žen na něj nedala dopustit, a jeho rozvíjejícímu se vztahu s Agnes nadšeně fandily.

Jen Bella měla občas podivný pocit, že zrazuje svého někdejšího nejlepšího kamaráda, a pronásledovalo ji špatné svědomí. Jistě, Devlin se zdál být tím nejlepším, koho mohla Agnes potkat, ale bylo to tak správně? A kde je Jake? Stále o něm neměli žádné zprávy a Bella si o něj dělala starosti. Jestli jsou pravdivé quileutské legendy o otisku, Jake teď někde k smrti utrápený bojuje o život. Protože vše, co o ztrátě svého otisku Indiáni věděli, bylo to, že bez něj otištěný nepřežije. Buď zemře steskem, nebo ho jeho ztýraná zoufalá mysl vžene do situací, ve kterých snadno může přijít o život. Boj končící sebeobětováním, sebevražedné záchranné mise, to všechno se Belle honilo hlavou, a dokonce to chápala. Sama si prožila něco podobného a tušila, že kdyby někdy přišla o Edwardovu lásku, její vlastní život by ztratil cenu. Jistě, ji by při smyslech udržel alespoň Tony, dokud by nevyrostl, ale Jake nikoho takového nemá. Jenže ani starost o Jakea ji nepřesvědčila o tom, že by náklonnost Agnes k Devlinovi byla něco špatného, a Tonyho nevraživost považovala za dětskou žárlivost.

****

„Beliale, snad bys na mě nedokázal být tak zlý?“ Sulfurina se culila sladce jako po cukrové vatě a zpod rozpačitě sklopených víček upřela na Beliala prosebný pohled. „Měj přece trochu slitování s ženskou zvědavostí, to přece chlap jako ty musí chápat. Ženu si vždycky nejlíp nakloníš tím, když jí svěříš nějaké tajemství, s tím už máš určitě fůru zkušeností, ty, takový fešák a lamač dívčích srdcí,“ předla dál vrnivým hlasem a svůdně mávla řasami.

„Nemůžu, Sulfurino,“ skoro zaskučel Belial. Sulfurinya seděla bokem na desce psacího stolu v jeho kanceláři, nohu přes nohu, a jak se teď k němu naklonila, sukně se jí trochu povysunula výš… a Belial nasucho polkl. Za nic na světě by nebyl přiznal, že on žádnou fůru zkušeností nemá. Kdysi, po té katastrofě s tou semetrikou z Čech, s Káčou, která převezla i Lucifera, se ženských začal bát. A jeho nevalná a frustrující zkušenost s Hexinou, která měla hlas jako trouby z Jericha a něžná byla přibližně jako parní válec, ho v tom strachu jen utvrdila. Kdyby byl zahlédl její stehno, nejspíš by emigroval za Samielem.

To Sulfurininy nohy, to byla jiná písnička. Na chvíli zauvažoval, jak to, že když Samiel tady měl takovouhle kotvu, stejně se utrhl ze řetězu a ji tady nechal, ale pak to hodil za hlavu. To není jeho věc. On musí udržet tajemství, protože kdyby zase něco selhalo a Lucifer se dohmátl, že to vykecal zrovna on, do skonání světa by už jen čistil kotle a přikládal do ohňů. Nebo nedej Lucifer by si to mastil k nebeské bráně sbírat ztracená andělská pírka, a z toho by měl pěkně popálené prsty. Jau. Ani pomyslet na to nemohl, aby ho prsty nezačaly brnět strachy.

„Nic ti neřeknu,“ obrnil se. „Lucifer by se mnou vytřel podlahu a ani by mě nevyždímal. Mám to zakázaný.“

„Ale jdi, snad by ses ho nebál?“ naklonila se k němu Sulfurina blíž a nechala ho tak nakouknout hlouběji do už tak štědře vykrojeného výstřihu. Belialovi zavoněly v nose sanytr a síra a taky trošku… kadidla? Tady v pekle? To bylo skoro zvrhlé. Ale jemu ta zakázaná vůně stoupla do hlavy, bylo to jako droga.

Omámeně vrtěl hlavou. „Nemůžu, Sulfurino, nechtěj to po mně, vážně bych ti neměl nic říkat,“ začínalo se jeho odhodlání povážlivě viklat v základech.

Sulfurina vztáhla ruku a přejela Belialovi prstem od skráně až k bradě. Pak její špičatý nehet sjel z brady po krku až do důlku těsně pod ohryzkem, který Belialovi poskočil a přiškrtil mu dech.

„Povídej, krasavče, co vlastně Devlin dole na zemi dělá?“ zašeptala a rozšířenýma očima zajala Belialův pohled. Hypnotizovaně jí zíral do černých hlubokých zorniček a skoro už bez vlastní vůle zasténal: „Tak se podívej sama…“ a přistrčil jí periskop, který patřil k vybavení jeho kanceláře šéfa pokušitelů.

Sulfurina se zahleděla do okuláru a teď zase zděšeně polkla ona. Na zemi se odehrávala scéna velmi podobná té pekelné.

****

Agnes už několik dní docházela do stanice denně. K Devlinovi ji to přitahovalo stále větší silou a měla pocit, že kdyby ho jeden den nemohla vidět, nepřežila by to. A tak požádala Carlislea, aby jí vyjednal práci v Informačním centru Wrangellského národního parku. Svedla to na nudu a potřebu něco dělat. Rozdávat letáky turistům, vyřizovat objednávky pobytů a pracovat na počítači uměla, nebyla v tom žádná věda, na kterou by potřebovala nějakou zvláštní kvalifikaci. Navíc měla přírodu ráda a hodně o ní věděla, a co nevěděla, vstřebávala rychle jako mořská houba. Učil ji Edward, Jasper, Emmett i Carlisle, ale nejvíc Tony. Sice mu šla na nervy ta její netajená náklonnost k Devlinovi, kterého neměl rád, ale možná právě proto si vzal do hlavy, že Agnes před ním ohlídá. A navíc toho o zvířatech, zvláště těch chráněných, opravdu hodně věděl.

A tak Agnes nastoupila do práce a i když nečekala, že by ji to nějak víc zaujalo, k jejímu vlastnímu překvapení ji ta práce na recepci Informačního centra bavila. A co bylo nejlepší… Ubytovna psovodů i s kotci pro psy byla jen sto metrů odtud. Nebylo těžké tam zaběhnout na kus řeči a podrbat některé z hafanů mezi ušima. A hlavně… vidět se s Devem. A zdálo se, že jemu to taky vyhovuje. Když zrovna nebyl v práci nebo necvičil psy, trávil volný čas v informačním centru a vlastně Agnes dost zdržoval od práce.

Teď zrovna byla ale na cestě domů a Devlin, jako každý den hned od toho prvního, kdy se s okouzlujícím úsměvem zeptal, jestli smí, ji doprovázel. Obloha byla těžká olověnými mraky a konec října tady na Aljašce už sliboval, že barevné zářivé listí okolních stromů brzy přikryje bílá peřina. A opravdu! Od severu se přihnal ostrý poryv větru, který Agnes rozvlál vlasy a sfoukl jí je do obličeje, a z nebe se začaly snášet první vločky.

Agnes poskočila a obličej jí rozsvítil úsměv. „Podívej, konečně sněží! Nezdá se ti, že ty vločky jsou jako andělská pírka?“ ptala se s rozzářenýma očima.

Devlin sebou trochu trhl a mírně se zamračil. „Ne,“ nesouhlasil. „Spíš mi připomínají závoj. Nejkrásnější krajku pro nejkrásnější dívku. Jednou budeš okouzlující nevěsta,“ zněl jeho hlas upřímným obdivem.

„Prosím tě, kdo by mě chtěl?“ zrozpačitěla Agnes. „Ani nejsem hezká. Zrzavá, pihovatá, obyčejná…“

Vrtěl hlavou. Zastavil se, vzal Agnes za ruku a otočil ji čelem k sobě. Vztáhl dlaň a uhladil jí rozfoukané vlasy, pramínek z čela jí zastrčil za ucho a nechal si ho proklouznout mezi prsty, pomalu sjížděl až k jeho konci. Agnes se celá rozechvěla a po zádech jí náhle přejel mráz.

„Jsi jako plamen,“ zněl jeho hlas jako odněkud z dálky, „vlasy máš zářivé a jasné jako zapadající slunce. A těch pár pih, ty máš jen proto, aby bylo poznat, že tvoje pleť není z porcelánu. A obyčejná nejsi. Mně naopak připadáš velmi neobyčejná…“ přitáhl si ji blíž a Agnes okouzleně hleděla na jeho rty, jak se pootevřené blíží k těm jejím. A najednou, těsně předtím, než se setkaly, uhnula hlavou kousek stranou, takže jeho polibek skončil na její tváři.

Opřel si čelo o její. „Proč uhýbáš, Agnes? Jsem ti nepříjemný? Stačí říct a já se nebudu vnucovat, nechci tě k ničemu nutit,“ zněl jeho hlas tak zklamaně, že v Agnes probudil pocit viny.

Malinko se odtáhla a sklopila oči rozpaky. „To ne, k ničemu mě nenutíš,“ snažila se to napravit. „Chtěla jsem ten polibek stejně jako ty, ale jakoby se mi najednou zdálo, že… já nevím,“ zvedla k němu nešťastně zrak a utopila se v jeho pohledu, který najednou jako by doutnal potlačovaným ohněm.

„Jdu na tebe moc rychle?“ zašeptal. „Odpusť, ale nemůžu si pomoct. To ty mě tak lákáš a svádíš… nedokážu se od tebe držet dál. Zahoď ty obavy a strach.“ Přitáhl si ji do náruče a znovu se jeho ústa snažila najít její.

Je to tak jiné, pomyslela si Agnes. Jake takhle nenaléhal, nechával rozhodnutí na ní. Ale s Devlinem se cítila žádoucí. Jestli na něj ona takhle působí… jestli se kvůli ní nedokáže udržet… připadala si najednou jako vyvolená, jako královna. Zahodila obavy, zavřela oči a nabídla mu své rty.

Někde v lese se ozvalo bolestné vlčí zavytí.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 6. kapitola - Tajemství a svody: