Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 21. kapitola - Štěstí nebo neštěstí?

06.05.2011 (20:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3045×

21. Štěstí nebo neštěstí?

Agnes probudilo nějaké podivně nezvyklé lechtání za uchem. Zamžikala víčky a chvíli trvalo, než si vzpomněla, kde je, a hlavně s kým je. Že leží na boku v posteli, zezadu ji hřeje Jake – konečně opravdu její Jake, a to lechtání jsou lehounké polibky, které jí sází na krk. Otočila se mu v náručí a lípla mu pusu na nos.

„Dobré ráno,“ usmála se na něj zeširoka.

„Dobré, to nejlepší ráno,“ přivítal ji Jake s úsměvem. „Jak ses vyspala?“

„Skvěle, ale málo,“ zívla. „Polovinu noci mně tu kdosi nějak nedovolil usnout…“

„To je zvláštní,“ zamračil se Jake, ale koutky mu cukaly v potlačovaném úsměvu. „Mně taky ne. Čím to asi je?“

„Nevím,“ pokrčila rameny a ušklíbla se. „Možná budeme potřebovat prášky na spaní.“

„Nebo spát zase každý jinde,“ navrhl Jake řešení a zatvářil se vážně. „Já jsem se třeba u Sully vyspal vždycky skvěle. A celou noc.“

„Tak si jdi za ní!“ urazila se Agnes a naštvaně se k Jakeovi otočila zase zády.

„Ale Ness,“ škemral, „snad bys nežárlila? U Sully jsem spal jako dřevo, protože mě ani nelákalo nic jiného. To ty mi nedáš spát, ne ona. No tak, otoč se ke mně, Nessie, lásko…“ šimral ji prstem mezi lopatkami a Agnes, která chvíli jen trucovitě vrtěla hlavou, se nakonec rozesmála, a to Jakeovi bohatě stačilo. Objal ji, otočil čelem k sobě a uštědřil jí takový polibek, že se vzrušením celá rozechvěla. Jenže ono už bylo ráno…

„Měli bychom vstávat, ostatní už jsou určitě vzhůru a čekají na nás se snídaní,“ řekla zadýchaně, když se odtrhla od jeho rtů.

„Já jsem už skoro vstal,“ zažertoval si dvojsmyslně Jake a znovu ji začal líbat; a jeho vynalézavá ústa i dlaně jí úspěšně vyhnaly všechny myšlenky na snídani z hlavy.

Vstávání se jim trochu protáhlo, a když konečně dorazili dolů, oba zářili jako letní sluníčko.

„Nějak jste si přispali,“ usmála se na ně Bella.

„Přispali? Přispali?“ řehtal se z obývacího pokoje Emmett. „Nevím, jestli v tomhle domě vůbec dneska někdo spal! V životě bych neřekl, Agnes, že budeš taková dračice! A tak hlasitá dračice!“ dodal už ve dveřích do kuchyně. Opřel se ramenem o futro a se založenýma rukama a ďábelským úsměvem se pásl na jejích rozpacích. „Nevím nevím, jestli jsem vás neměl radši rozhádané, alespoň bylo v noci v baráku ticho,“ řehtal se a hbitě uhýbal před Bellou, která ho přetáhla utěrkou.

„Že tě pusa nebolí, Emmette! Vůbec ho neposlouchej, Agnes, jen si tě dobírá. Za prvé byl celou noc za jeleny karibů, za druhé, i kdyby nebyl, dělají s Rose obvykle sami takový kravál, že by stejně nic nemohl slyšet, a za třetí máme z vás dvou všichni obrovskou radost,“ mrkla na ně a už jim servírovala snídani. „Konečně je to tak, jak to má být. Jsou spolu ti, kteří k sobě patří. Ale že to trvalo!“ povzdechla si a posadila se naproti nim.

„Počkej… byl za jeleny karibů? On je vážně pro Sully počítá?“ divila se Agnes.

„Nejen on,“ přidal se k nim Edward, sedl si vedle Belly a objal ji kolem ramen. „Vyjíždíme za nimi všichni. A máme to od našich drahých schválené, viď?“ políbil Bellu do vlasů, když se na něj usmála a kývla.

„Ona za tu zlomenou nohu nakonec nemůže,“ prohlásila omluvně. „A na tom výzkumu jí záleží, tak proč bychom jí nepomohli? Ale už dost řečí o jelenech. Co máte vy v plánu dneska?“ zeptala se a opřela si bradu o dlaň.

„Já budu muset do stanice, svezu se s Carlislem,“ povzdechla si Agnes. „Jednak mám službu v informacích a jednak… musím si promluvit s Devlinem.“ Neklidně se zavrtěla na židli a nervózně si skousla ret.

„Jsi z toho nesvá,“ uhodla Bella. „Myslíš, že to nevezme lehce? Že ti bude dělat problémy?“

„To bych se na to podíval!“ vylítl Jake ze židle. „Pojedu s tebou, Ness, a jestli jenom cekne, konečně mu ukážu, zač je toho loket! Stejně jsem měl na to už dávno chuť.“

„Ne, Jakeu,“ vrtěla hlavou Agnes, „tohle musím sama. A nemyslím si, že by dělal problémy, je to gentleman. Vždycky se ke mně choval hezky a já teď mám špatný pocit… vypadá to, jako že jsem ho tahala za nos, ale ono to tak vážně nebylo,“ povzdechla si nešťastně.

„Nelam si s tím hlavu,“ utěšovala ji Bella. „Máš přece čisté svědomí, ne? Bude to muset přijmout. Teprve teď, kdybys mu to neřekla, bys ho tahala za nos. A to nemáš v úmyslu.“

„Nemám,“ zavrtěla hlavou Nessie. „Ale do toho rozhovoru se mi stejně moc nechce.“

„Pojedu s tebou,“ trval na svém Jake. „Nenechám tě v tom.“

„Jakeu,“ podívala se na něj prosebně. „Tohle musím vážně sama. Nikdo by se neměl dozvědět, že u holky neuspěl, od svého soka. To bys přece na jeho místě taky nechtěl, nebo jo?“

Jake při té představě zezelenal jako májové listí a ztěžka polkl.

„A co tady budu celý den bez tebe dělat?“ zeptal se už rezignovaně.

Agnes se najednou šibalsky ušklíbla. „Můžeš třeba pomoct Sully se statistikou. Doteď jste si docela vystačili, ne?“

„To jo,“ rozesmál se Jake. „Jen abys mi to zase večer neotloukla o hlavu.“

„Však ji máš tvrdou dost, ta něco vydrží,“ usoudila Ness, rychle ho políbila a zmizela do předsíně, kde se soukala do bundy a bot.

„Ahoj, Agnes, chceš se dneska projet se psy? Mám za tebou do stanice přijet?“ ptal se Tony, který se už taky seshora hrnul k snídani.

„Jasně, že váháš, instruktore,“ cvrnkla ho Agnes do nosu a pak zmizela ven za Carlislem, který už na ni čekal v džípu.

****

Sulfurina seděla u okna a kousala si nehty. Před chvílí viděla odjíždět Agnes a ani nepotřebovala svoji ďábelskou jasnozřivost, aby jí z jejího šťastného výrazu bylo jasné, kde Jake strávil tuhle noc. Samiel může být spokojený, ale co ona? Odnese si to, jen co se Lucifer stihne nadechnout a spočítá si, zač je v Pardubicích perník… nebo na Aljašce lišejník.

Dlouho to trvat nebude. Před chvílí jí tady z pekelného plamínku četl levity Belial a vyřizoval předvolání před vyšetřovací komisi. Prý mají s Devlinem objasnit, proč pokušitelská mise selhává. Pche, komise! Jako by tu komisi netvořil Lucifer sám! A vyšetřovat nic nechce. Chce si jenom zchladit žáhu.

Musela vynaložit svůj veškerý důvtip a diplomacii, aby Beliala přesvědčila, že by bylo zatraceně divné, kdyby z Cullenovic srubu jen tak zmizela. Co kdyby ji někdo hledal? Jak by vysvětlila, kam se poděla, když má na noze sádru a nemůže chodit?

Naštěstí jí to nakonec spolknul a teď to bude muset tlumočit pekelnému vládci. To mu tedy Sulfurina nezáviděla. Jenže co dál? Kdyby se tak mohla zbavit té sádry… na to, aby se vecpala ke Cullenům domů, to byl dobrý tah, ale teď už jí notně vadila. A na zázračné uzdravení jí v případě zlomeného kotníku Carlisle neskočí. U všech padlých andělů, jak by to jen navlékla?

Devlin s Belialem stáli v pekelné dvoraně před Luciferovým trůnem a uši se jim třásly v průvanu, který se zvedal Luciferovým řevem a dokazoval, že Sulfurina měla jako obvykle pravdu. Lucifer nechtěl nic vyšetřovat, jen na někoho potřeboval řvát, ječet, soptit a hromovat, aby si ulevil od vzteku a zklamání. Oba už měli zalehlé ušní bubínky, což v tuhle chvíli považovali za štěstí.

Když mu po nějaké chvíli, která jim ale připadala spíš jako století, došel dech, zhroutil se v křesle a vysíleně koulel očima.

„Jak je možné, že ti dva skončili v noci spolu? Co jsi to za pokušitele?“ zasípal a Devlin, který byl po předchozím kraválu skoro hluchý, se marně snažil odezírat.

„E?“ udělal nechápavě a zavrtěl hlavou.

„Povídám – jak je to možné? Jak jsi to mohl dopustit?“ zvedl Lucifer znovu hlas, ale jeho hlasivky už to nebyly ochotné tolerovat, vypověděly službu a otázka skončila v chrchlání, kašli a pískotu.

Belial odkudsi vyčaroval skleničku vody. „Smím vám nabídnout něco k pití, můj pane?“

Lucifer ji do sebe hodil, jen to zasyčelo, a pak se vysíleně opřel v křesle. „Mám statut nesmrtelné bytosti,“ zachrčel, „ale  přísahám, že vy dva mě nejspíš přivedete do hrobu. A skoro už po tom začínám toužit. Tam bych měl alespoň klid. Tak dozvím se konečně, co jste zase provedli, že to takhle dopadlo?“

Devlin, kterému už trochu přestávalo pískat v uších, konečně pochopil, na co se Lucifer ptá. Jenže mu připadalo poněkud nespravedlivé, že by si to měl slíznout sám.

„Nevím, pane. Já jsem ještě chvíli předtím měl Agnes zcela ve své moci. Dokonce se ode mě před tím Indiánem nechala líbat. Ale do toho, co se pak dělo uvnitř, zasahovat nemůžu. To by vám měla vysvětlit spíš Sulfurina. To ona to měla ohlídat – vlastně jak to, že Jake nebyl s ní? Jak ho mohla pustit z očí, natož z náruče? Od čeho tam je?“

Lucifer přivřel oči. „Nesnaž se svoje selhání házet na krk někomu jinému. Kdybys měl Agnes pořádně pod palcem, nikdy by se to nestalo. Mužští jsou jiní… nedají se tak snadno spoutat. Když se jim nějaká ženská nabídne, byli by hloupí, kdyby nebrali. A Sulfurina Jakeovi nemůže pořád viset na krku. Jak je ale možné, že Agnes svádí někoho jiného jen pár hodin po tom, co jsi ji měl v péči ty? Začínám pochybovat, jestli se tady v pekle najde alespoň jeden schopný čert.“

„Ale možná,“ snažil se zachránit situaci Belial, „že to nejde tak snadno právě kvůli tomu otisku…“

Luciferovi zahořely oči rudým světlem. „Víckrát tady nechci slyšet slovo otisk,“ zasyčel. „To ti ten jeden můj nestačil?“ promlouval nebezpečně potichu a Belial si bezděky pohladil zadek.

„Ale kniha osudu…“ namítl ještě.

„Nezajímá mě ani kniha osudu,“ odsekl Lucifer. „Víme dobře, že na její zápisy není spolehnutí, když je můžou ovlivnit svými rozhodnutími i ti lidští červi. Jen si vzpomeň na Bellu! A co měli v knize osudu napsáno Romeo a Julie, co? A rozeštvali jsme je! Tenkrát to šlo, tak teď to musí jít taky. Je mi jedno, jak to uděláte, ale ti dva spolu skončit nesmí. Nesmí, jasné? A teď koukejte mazat. A ještě… za dveřmi na vás čeká nějaká ta motivace,“ usmál se skoro líbezně.

Devlin s Belialem zbledli. Dovedli si představit, jak Luciferova motivace asi vypadá, zvláště když se uculuje.

A taky že ano. Za branou trůnního sálu na ně čekalo skoro celé peklo. Lucifer nechal bleskově rozhlásit, že nejlepšímu pokušiteli proklouzla mezi prsty obyčejná ženská, a všichni od starých plesnivých čertů až po malé rarášky se seběhli podívat na tu ostudu. Jakmile ti dva provinilci vystrčili nos, spustil se takový řehot, chechtání a posměch, div nespadlo peklo. Čerti se lámali v pase, ukazovali si na ně zkřivenými pazoury, plácali se do kolen a slzeli smíchy, a v Devlinovi narůstal vztek jako láva v sopce před výbuchem. Tohle si někdo odnese. Tohle někomu nedaruje. On nebude už nikdy nikomu pro smích. Ke strašlivému studu se přidal i pocit křivdy, že si polovinu toho všeho neodnesla taky Sulfurina. Jak to, že jí stejný průšvih prošel? Proč to má odskákat on sám? Zlost v něm kypěla, až se mu skoro tmělo před očima, a nepřešlo ho to ani zpátky na zemi. A fakt, že Agnes zatím, než se vrátil, vyrazila s Tonym a se psy na vyjížďku, mu tu zlost ještě opepřil netrpělivostí.

****

Když se Agnes s Tonym vrátila, čekal na ni v psinci a jen tak tak se držel v klidu. Násilím si musel připomínat, že vlastně o tom, co se stalo mezi ní a Jakem po jeho včerejším odchodu, jako člověk vůbec nemá vědět. Musel si dávat setsakra pozor, aby se neprozradil.

„Ahoj, krásko,“ přivítal ji a chtěl ji políbit, ale uhnula mu. Kruci, pomyslel si a honem naladil nechápavý tón. „Stalo se něco?“ zeptal se starostlivě.

„Musíme si promluvit, Deve,“ zrudla Agnes a dál odepínala psy od tažné šňůry, sundávala jim postroje a jednoho po druhém zavírala do kotců. „Doufala jsem, že to bude víc v klidu, ale když už tu na mě čekáš, můžeme to… vyřídit… hned,“ váhala s volbou slov.

„To zní nějak vážně,“ snažil se Devlin udržet zvědavý tón a přitom nedat najevo, že už moc dobře ví, co mu chce Agnes říct.

„Je to vážné,“ přisvědčila Agnes. „A moc mě mrzí, že ti to nejspíš ublíží, Devline, když ty za nic nemůžeš, ale… nemůžeme spolu… dál být. Nejde to. Necítím k tobě to, co bych měla. Myslela jsem si, že ano, ale…“

„Ale včera to tak nevypadalo,“ namítl Devlin a honem nasadil zraněný výraz. „Ještě večer jsi vypadala se mnou docela šťastná. Nebo se mi ten polibek zdál?“

„Nezdál,“ zrudla Agnes až za ušima a začala psům do misek nalévat vodu a sypat krmení. „Já… Devline, nevím, čím to je, ale když jsem s tebou a dívám se ti do očí, jako bych neměla vlastní vůli. Ale vím, co cítím. Miluju Jakea. Vždycky jsem ho milovala. Myslela jsem si, že je mezi mnou a jím konec a strašně mě to bolelo, myslela jsem si, že mě nemá dost rád a snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že ani já ho nepotřebuju. Ale to jsem si jen nalhávala, Devline. Je mi strašně, že sis to nakonec odnesl ty, a omlouvám se, ale… my jsme si to s Jakem včera vyříkali a… zkrátka… jsme pár. Patříme k sobě. Nezlob se. Zůstaneme přátelé?“

Opřela se zády o zeď, ruce strčila rozpačitě za záda a přitiskla jsem k chladné stěně, jako by hledala oporu. Zvedla k němu pohled a znovu ji zajaly ty jeho měňavé oči, které se teď zdály být plné bolesti a zklamání. Zavalil ji pocit viny. Ublížila mu. Pořád někomu ubližuje, nejdřív Jakeovi, teď Devlinovi… asi je prokletá. Skousla si ret.

„Nevím, jestli mi přátelství bude stačit,“ zašeptal a vší silou se držel, aby si na ní nevylil vztek. Ještě ne. Nesmí si k ní zavřít cestu, teď ještě ne… ještě mu musí důvěřovat. „Myslím, že se pleteš, Agnes. Říkáš, že nevíš, čím to je, že ztrácíš vůli, když se mi díváš do očí… myslím, že já vím, čím to je. Myslím, že možná není tak jisté, ke komu vlastně cítíš lásku. A já si počkám, Agnes, až na to přijdeš. Nevzdám to. Zlomila jsi mi srdce, ale naději mi nevezmeš,“ dodal bolestně a otočil se k odchodu.

Agnesino tiché „Je mi to líto, Deve,“ předstíral, že neslyší. Však on si to všechno vynahradí. Pomstí se. Odnese si to za všechnu tu křivdu a posměch, kterých se mu v pekle dostalo, i za tu zpropadenou Sulfurinu, která z toho vyklouzla tak lacino. Však on ještě příležitost dostane!

Agnes uklidila postroje na věšáčky, převlékla se z kombinézy a tu si uložila v šatně psovodů do skříňky. Když nasedala do Carlisleova džípu a poslouchala veselé Tonyho štěbetání, cítila se jako roztržená na dvě části. Napůl šťastná se nemohla dočkat Jakea a jeho hřejivé náruče, napůl provinilá měla chuť soucitně objímat Devlina. Kam jsem to jen dala hlavu? pomyslela si nešťastně a marně se snažila zapomenout na to, jak zoufale se Devlin tvářil.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 21. kapitola - Štěstí nebo neštěstí?: